V zajetí tmy - 5.

30. červen 2011 | 23.59 |

Zaručeně-kladná-Hermiona musí volit mezi černou magií a nebytím a ke Snapeovu velkému znechucení s volbou příliš otálí. A přitom je to taková jízda!
Úvod a seznam kapitol najdete ZDE.

Začít...?! Ne, nemůžeme! chtěla vykřiknout. Mimoděk začala dýchat rychleji a cítila, jak se jí rozbušilo srdce. Snažila se uklidnit dřív, než se pouhý strach přelije v paniku, ale vědomí, jak blízko je rituálu, tomu nijak nepomáhalo. Všechno to analytické a rozumné v jejím mozku o překot snášelo argumenty, proč by měla být v klidu. Snape je zkušený čaroděj. Ona se odtud musí a chce dostat. Na pár kapkách krve není nic tragického. Trocha zaříkání, které ani nebude muset pronést, jí taky neublíží. Jenže to nebylo všechno a ona to věděla.
Černá magie nebyla černou jen pro hmatatelné jednotlivosti, které k ní byly potřeba. Byla to především vůle a způsob provedení, které ji oddělovalo od toho, jak by ta správná a hodná magie měla vypadat. Černá magie, to byla hrubá síla místo pokojného splynutí, kde si bílá magie našla dveře a pokorně jimi prošla na druhou stranu, tam černá bořila zdi. Bílá magie se přizpůsobovala zákonitostem, černá hledala způsoby, jak dosáhnout cíle za každou cenu. Hermiona náhle dostala strašný strach, že ji ten obřad změní, že už nikdy nebude stejná. Že v každém kouzlu, které provede, bude kousek temnoty.
Snape to samozřejmě věděl, slyšel její dech a ve světle hůlky viděl strachem rozšířené oči. Lehce se mu zastesklo po tom, aby ji mohl prostě popadnout a přemístit, jako to šlo s Pansy (která nevystrčila nos z kolejí a hystericky běhala z pokoje do pokoje) nebo Goylem (který, když nikoho nenašel, šel zase spát). Draco, který se musel podrobit rituálu, spolupracoval v zásadě bez problémů a jen Grangerová musela dělat potíže.
"Slečno Grangerová," nechal zaznít svůj hlas v jeho nejrozhodnějších tónech. "Nechci se znovu za vámi honit po hradě. Ten obřad je prostý, provedu ho já a věřte, že má duše ho docela dobře unese. Necháte se jenom vést." Přistoupil k ní blíž, aby si uvědomila jeho převahu - veškeré její aspekty, i fyzické. Vy jste dítě, já váš učitel, teď chvíli prostě poslouchejte. Zdvihla hlavu a hleděla na něj s jakousi němou prosbou. "Pojďme, potřebujeme trochu volného prostoru."M

Vyvedl ji z ředitelny a pokračoval dál chodbou za několik rohů, dokud nebyla zcela ztracená. "Zde jsou dostatečně velké učebny, nevyužívané od doby, kdy se zrušily hodiny šermu a zápasnictví," řekl, když otevíral jedny ze dveří. Bylo to poprvé během jejích studijních let, kdy poučka proplula kolem Hermiony zcela bez povšimnutí. "Slečno Grangerová," neušlo to jeho pozornosti, "uvolněte se trochu. Slibuji vám, že se z vás dnes nestane temná čarodějka. Kdyby to tak bylo, nevynakládal by profesorský sbor na záchranu vás a vašich spolužáků zdaleka tolik úsilí."
O moc lepší. Jen s vypětím vší vůle na něj dokázala pohlédnout. Jeho oči ji pozorně sledovaly, její pohled ovšem nezadržitelně sklouzával k svicím, které nesl v ruce. Sedm bílých svic. Taky trochu zaříkání, kapka krve...
Topila se v rozporuplných pocitech a nedokázala vybrat jediný, který by ji ovládl a alespoň tak zbavil vší nejistoty, kterou právě prožívala. Měla intenzivní pocit, že něco důležitého končí. Že něco důležitého začíná. Obrovský krok do neznáma, krok do své vlastní budoucnosti.
"Dobře. Co mám dělat?" vydechla v návalu odvahy a zvedla hlavu.N

"Budete stát v kruhu. Nesmíte ho za žádnou cenu porušit - patrně už bych vás znovu nenašel." Snape odložil hábit, vytáhl z kapsy bílou křídu a namaloval na podlahu velký kruh. Bylo divné vidět ho jenom v košili a ještě divnější lézt v podřepu po zemi s bílým špalíkem v ruce. Hermiona ho pozorovala naprosto neschopná souvislejší myšlenky. Věci se prostě - děly. "Nic drastického nečekejte. Já budu mluvit. Vy stát," hovořil, zatímco rozestavoval svíčky po obvodu kruhu. "Sundejte si hábit, budu muset být v kontaktu s vaší holou kůží." Trochu se ušklíbl, když na něj vytřeštila oči. "Stačí paže. Už jsem vám přece říkal, že tanečky jsou... pro ty druhé."
Hermiona trochu zrudla a chvějícíma se rukama si začala sundavat hábit. A také svetr, protože jeho rukávy se nedaly snadno vyhrnout.
"Budu stát za vámi a držet vás, ale ne tak pevně, abyste se nemohla vysmeknout. Takže to ani nezkoušejte." Znovu pečlivě zkontroloval celistvost kruhu, kolem každé svíčky načrtnul několik prostých symbolů a konečně jí pokynul, aby vstoupila k němu. "Zhruba v polovině obřadu vám na pažích naříznu kůži. Rány se budou chovat nestandardně. Žádný důvod k panice." Bylo otravné muset být tak popisný, když to všechno za chvíli uvidí, ale skutečně netoužil vysvětlovat Brumbálovi, proč mu v půlce obřadu utekla vyděšená studentka.
Hermiona složila ruce na prsou, rychle se začínala klepat zimou. Zjištění, že jediné, co se od ní chce, je udržet se v klidu, bylo sice částečnou útěchou, zároveň ale měla snad poprvé v životě pocit, že by ani tak prostou věc nemusela zvládnout. Vůbec se necítila ve své kůži, tohle přece nebylo něco, k čemu by měla sklony. A to ještě za chvíli dostane porci cizí magie. Jak ten den špatně začal, tak špatně pokračuje.
Snapeovo varování, jak záhy zjistila, bylo zcela na místě. Jakmile ucítila, že stojí za ní a že ji - nedalo se to nazvat jinak než objetím, ano, že ji objímá - měla jedinou touhu. Utéct.M

"-," chtěla se ještě ujistit, že po celý rituál musí skutečně jen stát na místě a být netečná, že nemusí nic říkat a nic dělat, ale nedostala k tomu šanci.
"Po celou dobu rituálu musíte mlčet. Od teď." Jeho paže nepatrně zesílily stisk a vzápětí se znovu ozval jeho hlas, tentokrát ale promluvil v cizím jazyce, který Hermiona nedokázala identifiovat. Nijak se o to ani nesnažila - měla dost práce s tím, aby nevyjekla, když ji ovanul závan ryzí magie, rozvibroval jí i ty nejnepatrnější nervy, které v těle měla, a rozsvítil svíce.
Inkantace zazněla hlasitěji a naléhavěji, Snape mluvil tónem, který od něj Hermiona dosud nikdy neslyšela - jako by s všudypřítomnou magií smlouval a v sázce byl jeho život. Možná to i byla pravda.
Magie ji znovu ovanula - nevěděla jak, ale byla si dost jistá, že je to skutečně magie a ne jen vítr - a prostoupila její tělo. Hermiona získala pocit, že by se nemohla pohnout, ani kdyby ji Snape nedržel, ale vyzkoušet to nemohla, a tak jen vyděšeně čekala, až se jí magie dostane s krví v žilách do srdce a míchou do mozku, snažila se být uvolněná a nebránit se, lapala po dechu a nyní už vůbec nepochybovala, že tohle nemůže zůstat bez následků.
A náhle - klid. Místností zapanovalo ticho, i když netušila, že tam byl předtím hluk, a ona se cítila volná, že by mohla létat. Snape teď nemluvil. Trochu uvolnil své sevření, a než Hermiona zareagovala jakýmkoliv způsobem, pocítila, jak jí nařezává paže natolik ostrým nástrojem, že téměř necítila bolest. V tu chvíli místnost vybuchla. Z rány jí začala tryskat krev, vlasy jí stály do všech stran, svíce se rozblikaly v barevných gejzírech, místností začal řádit uragán. Nemohla klesnout k zemi, protože ji cizí paže znovu objaly; jenže se přitiskly na její rány. Kdyby Hermiona mohla, řvala by děsem.N

Stejně jako nařízl její kůži, musel to samé provést i se sebou, protože jeho horkou krev, nepřiměřeně horkou, vařící, pocítila na svých pažích. Jako by obdařená vlastním rozumem, při spojení zranění se krev lačně vpila do těla toho druhého, jejich těla se spojila tím nejpodivnějším způsobem, jaký si kdy Hermiona dovedla představit. Pokud si před chvílí myslela, že je nějakou cizí, podivnou magií naplněná až po okraj, nebylo to nic proti tomu, co zažívala teď.
Nebyly to vzpomínky, co do ní proudilo. Ani snad... charakter nebo osobnost. Jakási ryzí esence, osobitá, nezaměnitelná, známá, ale přesto dokonale cizí, protože ji nikdy nepocítila v tak krystalicky čisté podobě. Nebylo to dobré ani zlé. Bylo to velice osobní - a přesto je to oba přesahovalo tak nesmírným způsobem, že se jí z toho zatočila hlava. Vnímala zřetelněji než kdy jindy, že veškerá magie jim byla jen propůjčena a že nikdy dřív nebyla blíže pochopení její podstaty. Pokud ještě dokázala trochu uvažovat, bylo to nad tím, jak mohla na něco takového tak snadno kývnout, a také nad tím, jak mohl být Snape ochoten něco takového absolvovat více než jednou za život. A také trochu o tom, že při vší té hrůze to bylo opojné a jaksi surově lákavé, to pro všechno to dosud nepoznané. V té chvíli si uvědomila i další přítomnosti, ale tak matné a vzdálené, že z nich zbylo méně než stín. Pak se někdo - pocit - mihl tak blízko, až sebou škubla. Draco?M

Bylo to zcela zřetelné. Cítila doznívající strach ze samoty a z nicoty a nově rostoucí paniku z promísení své ryzí magie s magií nečistou; paradoxně byl ale tento strach mnohonásobně převýšen strachem, že by se to mohl dozvědět otec. Cítila únavu a bolavé nohy, hlad a přitom nechuť k jídlu, takřka mohla cítit žbluňkající břicho. Cítila i úlevu ze záchrany kamarádů a spolužáků, cítila sebelítost, protože s ním kmotr po tak vážné nehodě nezůstal, cítila i intenzivní a nevyslovené přání, aby se Potter nevrátil. To všechno jí prolétlo myslí ve zlomku vteřiny a okamžitě se transformovalo ve vzpomínku, jakou míváme ráno na noční snění.
Trochu omámeně se znovu rozhlédla po místnosti a uvědomila si, že Snape opět odříkává cizí text. Všechno se odehrávalo jaksi zpomaleně a k jejímu překvapení pod ní nebyly kaluže krve a vlasy jí docela klidně splývaly po ramenou a zádech dolů. Ze strany zaslechla syčení - byla to jedna ze svíček hořících už zase normálním, klidným plamenem - a když se konečně zdálo, že Snape ukončil inkantaci - nevěděla jak, ale věděla to, cítila to - syčení svíčky zesílilo, přelilo se do hromové rány a do Hermionina těla se zabodlo několik úlomků vosku tvárných jako máslo a ostrých jako sklo.N

Nevykřikla, nebo snad ano, ale bez hlesu, někde uvnitř sebe. Výbuch svíčky, kterou kouzlo očividně nespravilo tak dobře, jak mělo, jimi mrštil k zemi. Cítila, jak se Snape vzpírá a usilovně napíná svaly, aby je stáhnul zpět, aby nepřepadli přes kruh tvořený bílou křídou. Na podlahu dopadli tvrdě, bolestivě. Několik pramenů dlouhých vlasů přece jenom přesáhlo povolenou hranici, před Hermioninýma očima vzplálo a v mžiku se proměnilo v popel. Roztřásla se v náhlém šoku a cítila, jak ji Snape sevřel pevněji, snad v obavě, aby se mu nechtěla vytrhnout. Ne, nechtěla - bylo to skutečně to poslední, o co stála - všechny myšlenky na cokoliv byly pryč a jenom v duchu prosila, ať ji nepouští.
Snape vykřikl jakési slovo, rozkaz, přání. Aniž se pohnuli, jejich těla, jejich magie se opět rozdělila. Krev se rozlila po kůži a v rudých kapkách stékala k zemi. Na okamžik si Hermiona připadala tak mučivě sama, opuštěná, až se jí tělo zkroutilo v křeči. Ani tentokrát ji nepustil a po tom podivném šoku následovala úžasná vlna úlevy, že je opět sama sebou. Ta vlna spláchla všechno - světlo, ale i tmu, svíčky, kruh i podlahu, na které byl namalovaný. Zmizel Snape - jakkoli věděla, že jeho přítomnost bude v sobě vnímat ještě dlouho - a mizela i ona sama, proměňovala se zpět do toho, čím byla skutečně, opuštěnou duší kdesi v nedozírném prostoru. Nebo snad ne proměňovala, ale konečně vnímala správně, zmizely všechny iluze. Zatoužila po návratu a ucítila cestu, po které se musí dát. Lehkost a náhlá absence strachu jí dovolily se zasmát. Cesty do pekel jsou dlážděné dobrými úmysly, cesta do vlastního těla Snapeovou vůlí.M

PŘEDCHOZÍ     ♦     NÁSLEDUJÍCÍ

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: V zajetí tmy - 5. xstepax 01. 07. 2011 - 11:36
RE: V zajetí tmy - 5. evi 01. 07. 2011 - 16:18
RE: V zajetí tmy - 5. nerla 01. 07. 2011 - 18:01
RE(2x): V zajetí tmy - 5. evi 01. 07. 2011 - 23:10
RE(3x): V zajetí tmy - 5. evi 01. 07. 2011 - 23:19
RE(4x): V zajetí tmy - 5. kvik 01. 07. 2011 - 23:34