V zajetí tmy - 3.

26. červen 2011 | 10.00 |

...a opravdu, pořád ještě je tam tma. Co všechno skrývá?
Úvod a seznam kapitol najdete ZDE.

Netrvalo dlouho, určitě ne dál než za první schodiště, a byla by vděčná i za Filche. Za naštvaného hypogrifa. Jakéhokoli ubrečeného prváka. Třaskavého skvorejše. Malfoye, možná dokonce i staršího. Kohokoli živého. Nebo i mrtvého, ani Ufňukaná Uršula nemohla být horší než úplné prázdno. Hermiona se přistihla, že se plíží podél zdí, že našlapuje po špičkách a dává si převeliký pozor, aby nezpůsobila jakýkoli hluk. Možná by bylo lepší křičet, třeba se o kousek dál plíží někdo další...? Ale nebylo nic, co by ji přimělo třeba jen hlasitěji vydechnout.
Vydala se k Velké síni. Nebo v to alespoň doufala, okruh světla byl příliš malý, než aby se dokázala stoprocentně zorientovat. Tahle odbočka, to už je ta správná? Nikdy nevěnovala velkou pozornost nablýskaným brněním, která stála na každém rohu. Možná měla, v Dějinách Bradavické školy jim byla věnovaná celá kapitola. Teď se ale nutně potřebovala rozhodnout, jestli zabočit, nebo jít dál, a jedinou indícií jí bylo brnění sira Henrika von Joise, které nehybně stálo na rohu, a velmi matný dojem, že šla zatím příliš krátkou dobu.M

Možná by pomohlo zavřít oči. Šla tudy stokrát, víc než stokrát, no dobrá, možná tolikrát ne, koneckonců, většinou přicházela z učeben nebo z Nebelvírské věže a ředitelna je zase o kousek jinde. Třeba ale stačí přestat přemýšlet a nohy ji samy dovedou. Příliš však znejistěla sama sebe, než aby si dokázala uvěřit cokoli. Ale co už, vrátit se může vždycky, těch pár kroků si bude pamatovat. Schody dolů, to je správně. Jestli na nich bude odbočka doleva, bude za chvíli ve Velké síni. Sice se nemohla zbavit pocitu, že zábradlí by mělo být o chlup vyšší, nebo možná nižší, a schody méně příkré, nicméně odbočka doleva opravdu přišla, opravdu byla vždycky tak ostrá?
Vlastně bylo až s podivem, jak moc nerozhodná byla, když měla říct, jestli už bloudí, nebo ještě ne, ta otázka se ovšem záhy vyřešila. Chodba, kterou Hermiona šla, najednou skončila - a to rozhodně udělat neměla. Dál už vedla jen malá dvířka. Hermiona, oslepená světlem z hůlky, nedokázala určit, kam vedou, ačkoliv měla pocit, že je zná, že by je měla znát. Opatrně do nich strčila, nebyla zamčená. Otevřela se docela tiše a hůlka osvětlila nevelký prostor. Na zemi stály tři misky, jídlo v nich bylo zešedlé a potažené plísní. Náhle už věděla, kde je - přesto ale zvedla pohled přímo před sebe, aby se ujistila. Ve zdi tam byl velký kovový kruh... Pod náporem vzpomínek a své vlastní dřívější nerozvážnosti naskočila Hermioně husí kůže.N

I když tu dávno nebyl nikdo, koho by mohla vyrušit, po špičkách vycouvala a opatrně za sebou dveře zavřela. Povznesená chvílí jistoty vykročila chodbou ke schodišti.

  Třetí patro, takže po nejbližších schodech dolů, potom chodba, dolů, chodba, doprava, dolů... Napadlo ji, že vlastně ani neví, kam se Chloupek nakonec poděl, když jeho služba skončila. Snad na nějakém lepším místě, kde se mohl alespoň proběhnout. Předpokládala, že výběh nepotřeboval nijak velký - hlavy se určitě jen tak neshodly.
Dobrá nálada se ztratila hned poté, co přišla ke schodišti dolů. Tohle už dobře nastavené nebylo, končilo v polovině cesty mezi chodbou, kde Hermiona stála, a chodbou, která navazovala na protější straně o patro níž. Bylo to trochu děsivé, v absolutní černotě s neznámým nepřítelem v zádech, v bocích, v čele... těžko říct, kde vlastně. Slyšela opravdu temné hučení vycházející prázdným prostorem, přes který se schodiště klenulo? Neodvážila se ani dojít na konec, stejně by neměla jak pokračovat dál. Na výběr zbývala cesta zpátky k ředitelně, nebo tajné chodby, které budou ještě děsivější než obvykle.
Jít zpátky cestou, kterou už jednou prošla, bylo sice velice otravné, ale tak nějak snadnější. A kupodivu i rychlejší, alespoň z toho měla takový dojem. Neměla tak silnou potřebu vážit každý krok a hledat překážky na cestě. Nakonec se rozhodla pro druhé schodiště za ředitelnou, a když znovu procházela kolem jejího vchodu, skoro měla chuť rozšklebený chrlič přátelsky poplácat. Tentokrát byla pevně rozhodnutá se nesplést a dojít do Velké síně bez jediného špatného odbočení, už jenom proto, aby si tam odpočinula. Na nedostatek světla se nedalo zvyknout a chvílemi měla pocit, že ji snad bolí i oči od toho, jak je neustále třeští do stínů před sebou ve snaze zahlédnout víc podrobností.M

Najednou Hermiona spatřila na obraze, který na chodbě visel, záblesk světla. Mohl to být odraz její hůlky, jistě, ale úhel neodpovídal. V panice zhasla a vzápětí se málem rozbrečela, když ji tma zmáčkla a začala dusit. To NEBYLA nepřítomnost světla. V náhlé panice z nestvůr tvořených temnotou zavřela oči, jakkoliv nerozumné to bylo, ale nevydržela tak dlouho, ta špatná temnota se jí dostala i za víčka očí a nedávala jí oddechu. Měla pocit, že jí srdce začalo bít v nepravidelných intervalech a hučení v uších se stupňovalo... a když znovu v dalším návalu úzkosti otevřela oči, málem ji oslepil odraz světla, který se leskl na obraze a jeho přítomnost se nadala popřít. V ředitelně někdo musel být.
Věděla, samozřejmě, že by měla okamžitě vyběhnout po schodech vzhůru a jásat nad svým zachráncem. Tedy - nějaká její velmi malá částečka to věděla. Naprostá většina mysli Hermiony Grangerové však propadla hrůze. Fantazie jí naservírovala představy sice velmi nekonkrétní, ale o to děsivější. Tma byla sama o sobě dost hrozná. Ale tma, která na vás VIDÍ... Hermiona si přitiskla ruce na ústa. Přesto jí uteklo polohlasné neartikulované vyjeknutí. Nedokázala to dál snášet. Představa, že to NĚCO má za zády, byla sice strašná, ale ne horší, než na to čekat na místě. Pozorovat, jak se blíží. Otočila se a rozběhla pryč klopýtavým, splašeným během někoho, kdo sotva vládne vlastníma nohama. Poskakující světlo rozhýbalo mrtvé obrazy a kroky, dosud tlumené, se vracely hlasitou ozvěnou.N

Jen v prvních chvílích dokázala uvěřit tomu, že všechny kroky, ozývající se mrtvou chodbou, jsou její. Ty, které se ozvaly za jejími zády, byly nepatřičně hlasité, jako by patřily obrovi nebo trollovi, a bez nejmenších pochyb mířily jejím směrem. Rozběhla se co nejrychleji mrtvou tmou, jednu ruku přiloženou ke zdi, aby dokázala poslepu udržet směr, a krev hučela ve spáncích, jako by se už nikdy neměla uklidnit. Vzápětí srazila brnění a v ohlušujícím třesku zbroje zanikl hlas, který chodbou v tu chvíli právě zazněl nebo který možná stvořila její fantazie. Nebylo to něco, nad čím by chtěla přemýšlet, když ještě jednou kopla do nákoleníku ve snaze vyrazit dál.
Zakopla, bolestivě dopadla na kolena, zvedla se. Chtěla utíkat dál, ale v tom ji zastavila něčí ruka, která jí dopadla na rameno. Pokusila se vysmeknout, zmateně se ohnala hůlkou, ale nedokázala vyslovit kouzlo, vyjekla vysokým, takřka již hystericky znějícím hlasem. Stisk na jejích ramenou zesílil, už ji držely dvě ruce, nekompromisně a pevně. Nevěděla jistě, jestli má oči otevřené nebo zavřené, stále se pokoušela vytrhnout, napůl zamotaná v hábitu, ale pak jí do mozku pronikl hlas, který znala, tónem, který byla dokonale naučená poslouchat. "Co si sakra myslíte, že děláte?"M

V tu chvíli z Hermiony vymizela všechna síla a veškerá vůle; nevzmohla se na nic víc než na tichý vzlyk. Na kolenou a s rukama opřenýma o zem si připadala nejbezpečněji, vždyť ji tak ani nikdo neviděl, protože panovala černočerná tma. A právě v tu chvíli se rozsvítila cizí hůlka, a když si Hermiona otřela tváře od slz, které se jí tam kdovíkdy objevily, uviděla v bílém světle takřka přízračný obličej profesora Snapea. "Tolik k pověstné statečnosti Nebelvíru." S velmi charakteristickým úšklebkem a nezaměnitelně jedovatým podtónem to byl skutečně on.
Držel ji dosud jednou rukou za rameno, až trochu bolestivě, a ona se té ruky zoufale chytila, obemkla chvějícími se prsty jeho zápěstí, jako by si tak pomáhala vstát, nebo ho snad chtěla odstrčit, jak si alespoň o chvíli později snažila namlouvat. Dosud však příliš vyděšená, než aby jí plně došel význam slov (a začala se stydět), si ani neuvědomila, že mu zatíná prsty do paže vší silou - ve snaze dokázat si plně skutečnost, že je živý, skutečný; a protože i jemu, ač to bylo k nevíře, kolovala v žilách krev, ucítila po pár okamžicích tep a v křečovitě sevřených dlaních a prstech se jí rozlilo teplo. To ji teprve pořádně probralo. "Pro... promiňte," hlesla a zrudla. Nerada a pomalu povolila své sevření. "Už nebudu utíkat." Stroze přikývl a jediným trhnutím ji postavil na nohy.
"Teď se vrátíme do ředitelny. Svítit můžete, jiná kouzla nepoužívejte. Otázky?" Mluvil odměřeně, možná s náznakem únavy v hlase. Hermiona si konečně uvědomila, že světlo neobstarává její hůlka, a zakouzlila tiché lumos. V jejím světle na Snapea znovu pohlédla, částečně hledající zranění a krev, částečně pátrající po jakémkoliv náznaku čehokoliv v rysech tváře. Nenašla nic, snad jen příliš sevřené čelisti a nezvykle neupravené vlasy. Zvláštní na tom všem bylo, že s přítomností někoho jiného náhle odeznělo všechno nebezpečí, které skýtala hmatatelná tma kolem nich.N

"Co se stalo? Proč jsem tady?" vydechla, a když vykročil k ředitelně, přizpůsobila rychle své kroky těm jeho. Pravda, jemu se asi tak neklepaly nohy. Ani hlas.
"Jste tu, protože jste neuposlechla pokynu v ředitelně. Mám důvod se domnívat, že byl zformulován zcela jednoznačně?" Krátce na ni pohlédl.
"Čekala jsem tam několik hodin," pokusila se slabě o obranu. "Už jsem nevěřila, že někdo přijde. Promiňte." Trochu popoběhla, aby mu stačila. Kruh bezpečí a jakési jistoty neměl příliš velký poloměr a Snape byl jeho zřetelným středobodem. V duchu si stačila dát předsevzetí, že se v příští větě pokusí neomlouvat. Až na ten závěr - to bylo vážně trapné - se přece chovala poměrně přiměřeně okolnostem, jakkoliv byly šílené.
Snape jen zavrtěl hlavou, jako by ani nechtěl začínat vypočítávat všechna nebezpečí, která ve zpustlém hradu mohla čekat, ale také neodpověděl na její původní otázku. V tichosti došli až do ředitelny, kde se Snape posadil do jednoho z křesel. "Jsme tady, protože ne všichni profesoři na této škole jsou kompetentní vařit při hodině čaj svým žákům," odpověděl tak náhle, že Hermiona málem nadskočila. "A protože teď máme ještě asi... ano, půl hodiny času, mohla byste se pro změnu zkusit chovat přiměřeně, sednout si na místo a zmlknout."
Sedla si. O hodně blíž než obvykle, ale dost daleko, aby si nepřipadala hloupě. Maně si prohrábla vlasy ve snaze vypadat méně neuspořádaně. Snape se nesnažil o nic. Hlavu měl pohodlně opřenou, oči přivřené a vypadal, že prostě odpočívá. Hermiona se trochu zavrtěla. "Čaj!" vykřikla náhle, když jí došly souvislosti. Snape se nepohnul, snad kromě očních víček, trochu se zarazila pod soustředěným pohledem očí, které se v nepřirozeném světle hůlek jasně třpytily. Přesto odhodlaně pokračovala. "Věštění, bylo to během věštění, viďte? To je čaj, který máte na mysli. Trelawneyová nám dávala nějakou svou novinku, prý směs bylinek od indiánských šamanů, měly probudit naše vnitřní oko a osvobodit mysl. Ale..." Snape nepatrně souhlasně přikývl. Hermiona se zamračila. "Ale to nedává smysl. Přeci nemohla otrávit celou školu? Proč tu nikdo není?" Založila ruce na prsou ve snaze ovládnout chvění, které ji chvílemi nezvladatelně roztřásalo. "Nemůže to být tak, že jsou... že jsou všichni mrtví?"M

PŘEDCHOZÍ     ♦     NÁSLEDUJÍCÍ

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: V zajetí tmy - 3. evi 27. 06. 2011 - 12:17
RE: V zajetí tmy - 3. nerla 27. 06. 2011 - 20:40