V zajetí tmy - 2.

22. červen 2011 | 18.00 |

Hermiona bloudí prázdným setmělým hradem a nic nechápe. Povídka psaná dvěma autorkami, které se střídají po odstavcích - M jako Mae, N jako Nerla.
Úvod a seznam kapitol najdete ZDE.

Připadalo jí nepravděpodobné, aby v ředitelově pracovně našla vzkaz adresovaný právě sobě, vzkaz, který jí jasně poroučel: ZŮSTAŇTE TADY. Chvíli na něj zůstala hledět, než se jej odhodlala vzít do ruky. Byla to rada, nebo příkaz? Kdo to psal? Přese všechno byla Hermiona přesvědčená, že je vzkaz určený právě jí, že autor počítal s tím, že pergamen najde ona. V tu chvíli Hermionu napadla další zrádná myšlenka: co když ten pergamen využívá stejný princip, jako využíval Voldemortův deník, do kterého Ginny dlouhé měsíce zapisovala své nejskrytější tužby? Mohl někdo na druhé straně čekat, dokud neotevře dveře ředitelny, a teprve poté napsat vzkaz ušitý na míru právě jí? Mohlo to tak být a ona to nezjistí jinak, než že na pergamen něco napíše.
Vždyť i kdyby očarovaný byl, jedna věta přece ničemu neublíží. Nejspíš. Možná. Určitě! Musí se pokusit alespoň o něco, než ji zdejší pusto zcela pohltí. Pasivně přijímat věci tak, jak přicházejí, až se nakonec stanou neodvratitelnými, to nebyl nikdy její styl. Nebylo nad čím uvažovat, bylo tu něco ke zkoumání, tak se do toho pustila. Neodvážila se ovšem sahat na Brumbálovy věci, i když brk i inkoust čekaly příhodně po ruce. Raději vytáhla vlastní a po chvíli váhání napsala na další řádek: Jsem tu.
Čekala, že se vzkaz vpije do pergamenu, jak to líčila Ginny, ale nic takového se nestalo. Její úhledné písmo se vlnilo pod takřka strojopisnými tiskacími písmeny a vůbec se netvářilo, že by chtělo dělat cokoliv jiného. Hermiona se znovu nervózně rozhlédla po místnosti v naději, že tu najde ještě nějaké stopy cizí přítomnosti.N

Vyhýbala se jen pohledu na okno a nepřirozenou inkoustovou čerň za ním. Střežila se čehokoli dotknout v absurdním dojmu, že tím něco probudí. Malými krůčky popocházela sem a tam, napnutá jak struna, a snažila se na něco přijít. Hlavně ale přemlouvala sebe samu, že ten pergamen znamená dobrou zprávu. Někdo o ní ví, někdo ji přijde vyzvednout. To je přeci skvělé. Přesto způsob, jakým vzkaz působil neadresně, nepříjemně překvapoval a absence jakýchkoliv podrobností děsila. Hermiona už byla vyčerpaná všemi těmi emocemi. Trochou naděje, kterou nad těmi slovy pocítila, jako by zároveň získala možnost mít strach zase zcela novým způsobem. Co se teď od ní očekává? Že tu zůstane sedět na židli, zírat do nehybných tváří bývalých ředitelů, a odevzdaně čekat? Patrně ano. Posadila se.
V místnosti nebyly žádné tikající hodiny, které by nahlas odměřovaly nenávratně mizející čas; ale to ticho, které se okolo ní rozprostřelo, bylo snad ještě horší.

Ve světle z hůlky se blýskaly strnulé magické předměty a tváře ředitelů na obrazech dostávaly umrlčí nádech. Kdyby nebylo to světlo tak studeně, neosobně bílé... trochu do žluta jako světlo svíček, hned by vše působilo útulněji. Existují vlastně kouzla na modifikaci zabarvení světla? Podívá se, až se všechno vrátí k normálu. Jestli se všechno vrátí k normálu... Hermioně pomalu začalo trnout za krkem, jak seděla napjatá, a tak znovu vstala.
Šustění hábitu se rozhlehlo nepřirozeně hlasitě. Přesto vykročila. Čtyři kroky tam, otočka, čtyři zpátky. Určitě jsou všichni mrtví. - ale to nedávalo smysl. Všechni odešli. - ani to nedávalo smysl. Zbláznila se a všechno se to dělo jen v její hlavě. - v takovém případě sice mohlo dávat smysl cokoli, ale nevěřila tomu. Je prokletá. - kdo kdy slyšel o kletbě, která by se projevovala tak absurdním způsobem? Posadila se. Vstala. Čtyři kroky tam, otočka. Kontrola pergamenu, jestli se vzkaz na něm nezměnil. Čtyři kroky. Začala si skutečně přát, aby se mohla rozplakat.M

Kdyby v krbu hořel oheň, mohla by použít letax. Ředitelova kancelář je na letaxovou síť určitě napojená a miska s letaxovým práškem pravděpodobně stojí na krbové římse. Nebo by se mohla zkusit přemístit, kdyby se dostala za hranice pozemku, zkoušky udělala už před dvěma měsíci. Pustily by ji ale vůbec ochrany hradu pryč, když tu zjevně došlo k útoku? Nic ale nefunguje, takže asi ani ochrany ne. Mohla by to jít zkusit. Čtyři kroky, otočka.
Také je možné, že když vyjde ven, už se nedostane zpátky. Jestli vůbec je nějaké venku - tma za okny působila velice hutně, jako věc sama o sobě - černá nicota. Krok za dveřmi a už by nemusela najít cestu zpět, navěky se bude vznášet v prázdnotě... Dost! nakázala si. Je to prostě tma. Netřeba - ano, rozhodně netřeba ji zkoumat. Má jasný pokyn zůstat zde a kromě následků vlastní přebujelé fantazie jí nic nehrozí. A třeba už jí nikdy nic hrozit nebude. Je možné, že by snad byla - Hermiona se pracně přinutila dokončit myšlenku - mrtvá?
Rozhodně potřásla hlavou, tohle bylo zatím to nejabsurdnější, co vymyslela. Na smrt měla dost jasný názor, který rozhodně nezahrnoval stínovou verzi Bradavic. Ačkoliv zdejší duchové... vlastně se od nástupu do Bradavic ještě nezamýšlela nad souvislostmi smrti, duchů a jí samé. A rozhodně nad tím nebude přemýšlet teď. Kdyby umřela, potkávala by minimálně nějaké duchy. I studenty. Vyloučeno.N

Leda že by udělala něco špatně? Měla pocit, že od Skoro bezhlavého Nicka jednou zaslechla, že duchové se stali z těch, kteří "nedokázali jít dál". Že by uvízla někde na půli cesty, na tři čtvrtě, prostě někde úplně mimo, kde nikdo není? Nerozhodně si poklepala hůlkou o rameno. Ne, to je nesmysl. Ať se stalo cokoli, živá je dostatečně, alespoň zatím. Když tak nad tím uvažovala, začala dostávat hlad. Duchové určitě nedostávají hlad. Ať už tu nechal ten vzkaz kdokoli, dával si pěkně na čas.
Kdyby si nebyla natolik jistá, že se otevřou dveře do místnosti přesně v té chvíli, kdy začne s průzkumem, opravdu ráda by si prohlédla ředitelnu. Albus Brumbál byl největším kouzelníkem, jakého nosil povrch planety, a možná je tady někde ukryto něco, co mu k jeho úspěchu dopomohlo. Některý z nehybných přístrojů, možná neznámý bráška Moudrého klobouku, zakázaná a nesmírně cenná kniha nebo zrcadlo ukazující něco... něco.  Povzdechla si. Ať už by to bylo cokoliv, rozhodně by to tu ředitel nenechával jen tak válet.
Udělala pár kroků dozadu a světlo odhalilo další zaplněné police. Maně ji napadlo, že skřítci tu musí mít opravdu velkou spoustu práce s utíráním prachu. Oči jí padly na věc, kterou jako jednu z mála poznala úplně spolehlivě. Moudrý klobouk si tu hověl mezi vším ostatním, jako by ani nebyl tak strašně důležitý. Zvláštní - nikdy jí plně nedošlo, že ta nenápadná odřená hučka měla nad jejich životy moc jako málokdo. Její zjitřená mysl byla více než ochotná si ještě přibarvit jeho možnosti; ne že by to bylo potřeba. Jaký by byl její život v Havraspáru? Jiný, hodně jiný, to byla jasná věc. Neodolala a natáhla po něm ruce. V jakési nepatrné, ale přesto naději ho opatrně uchopila a posadila si ho na hlavu. Otřásla se. Bylo to - divné. Jako by byl i nebyl živý, dá-li se něco takového říct o klobouku. Každopádně nepromluvil ani se nepohnul, i když měla pocit, že kdyby chtěl, mohl by. Znovu se zachvěla, tentokrát obavami, a rychle ho vrátila na místo. Akceptovat fakt, že tu není nic, co by jí pomohlo, bylo těžké.M

Povzdechla si a vrátila se ke stolu. S pergamenem se nestala žádná změna, bylo asi příliš optimistické čekat, že někdo, kdo ho sem dal, ví, že už zde je a čeká. Co když pro ni nikdo nepřijde? Celou dobu to tak nějak předpokládala a vůbec si nepřipouštěla možnost, že by tu měla setrvat proto, aby zde přečkala nebezpečí, kterému jinde čelí ostatní. Taky by dovnitř mohl vejít smrtijed nebo nějaký odvěký Brumbálův nepřítel, bažící po jeho moci... Sklesle svěsila ramena a posadila se. Napětí vystřídala nuda, která doprovází každé nenaplněné očekávání.
Chvíli uvažovala, že by si vytáhla nějakou učebnici, ale stejně rychle tu myšlenku zase zahnala. Dívat se do knížky místo zírání do tmy? Nemožné. Určitě by jí vzápětí něco skočilo za krk. "Tempus," mávla hůlkou a trochu nevěřícně zamrkala nad údajem, který jí hůlka poskytla. Jedna její půlka čekala, že je tu dvacet minut, druhá, že bude pozdní odpoledne: fakt, že je tu tři hodiny, působil kupodivu nejméně pravděpodobně. Čas přeci neubíhá tak pomalu. Vlastně obráceně: není možné, aby to uběhlo tak rychle! A dost. Ať už vzkaz psal kdokoli, ona tu rozhodně déle nevydrží.
V náhlém hnutí mysli na pergamen dopsala "Vrátím se ve dvě, H.G.", sebrala z židle tašku a bez ohlédnutí začala sestupovat po schodech. Teprve u kamenného chrliče zase vzhlédla a bezděky se otřásla. V útulné tmě relativně malého prostoru, jakým byla ředitelna, už zapomněla, jak hrozně moc cizí a nepřátelská je tma, která panuje v chodbách hradu. Světlo hůlky nedosáhlo tmou dál než k další tmě a nebylo možné ani přibližně odhadnout, jak velký je osvětlený prostor. Příšery z podvědomí a temnoty se vrátily.N

PŘEDCHOZÍ     ♦     NÁSLEDUJÍCÍ

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: V zajetí tmy - 2. evi 25. 06. 2011 - 22:36
RE: V zajetí tmy - 2. kvik 25. 06. 2011 - 23:14