V zajetí tmy - 1.

12. červen 2011 | 14.00 |

Onehdy
Mae: Poslyš, pojď psát na kvíkovském twitu román na pokračování. Psaly bychom z něj obě na střídačku ;-)
Později
Nerla: Hele, ten twitter je divnej. Co to prostě psát po odstavích na stránky jako povídku v procesu?
Teď
Náhodný čtenář: Jůůů, to je výborný, skvělý nápad, perfektní zpracování, jistá ruka, kreativní nápady, kam se hrabou JKR, Čapek, Homér a Dumas!
;-)
Úvod a seznam kapitol najdete ZDE.

 

Než otevřela oči, bylo to dokonale obyčejné ráno. Polobdělá chvíle snění před náročným dnem, jenom její. Vychutnávala si ji s chutí a beze spěchu. Žádní prváci, kterým bylo potřeba málem ještě utírat nos - překvapivě velká část prefektských povinností; ani spolužáci, kteří se tak ochotně zajímali o výsledky zpracovaných domácích úloh - zajímavé, jak pěkná jména pro ni v těch chvílích měli; ani Harry s Ronem, kteří dokázali vytvořit průšvih z čehokoli na počkání - někdy vážně měla pocit, že tu disciplínu tajně studují. Jenom pohodlná postel a příjemná tíha peřiny.  Při myšlenkách na Harryho a Rona se pro sebe přesto spokojeně usmála. Věděla, že budou dneska při přeměňování zase škemrat o pomoc, protože se McGonagallová chystá zkoušet přeměnu kovů, a ji to bude v tu chvíli štvát. Ale bylo dobré je mít při sobě a jejich průšvihy jí alespoň umožnily důkladné procvičení kouzel, která se zrovna učili. Což ji znovu přivedlo k faktu, že by si měla ráno ještě pro jistotu několikrát zkusit přeměnit svrček na srpec a zpátky. Začít by možná měla tím, že konečně otevře oči a vstane, i když se jí ani trochu z tepla postele nechtělo.N

Do vody se dá skočit tak, že člověk prostě skočí, nebo tak, že se bude postupně osmělovat. Hermiona rázně odhodila přikrývku a plynule se zhoupla, aby se postavila na nohy. Když si však uvědomila, že kolem ní je naprostá tma, strnula. Ticho se jí začalo zdát nepřirozeně hluboké a náhle si připadala dokonale ztracená v nekonečném prostoru. Udělala krůček zpět, narazila nohama do postele a černo se opět smrsklo na rozměry hradní ložnice. Ale přesto... Nervózně zašmátrala po hůlce na nočním stolku. Nejspíš je mnohem časněji, než si myslela. A holky spí velice tvrdě a tiše, jinak to být nemůže.
"Tempus," mávla hůlkou a zjistila, že je dávno po sedmé. Světlo by se už dávno mělo drát skrze těžké závěsy, které by samozřejmě měly být dávno roztažené, anebo by alespoň měly být v ložnici zapálené svícny. "Parvati, Levandule, je pozdě, vstávejte," broukla tiše do tmy. V odezvu se neozvalo vůbec nic.
"Lu... lumos." Hůlka v protestu vůči roztřesenému hlasu předvedla světlo skomírající svíčky.

To ji trochu probralo. "Lumos!" Jasná záře zahnala stíny do koutů. Na první pohled bylo Hermioně jasné, že ostatní postele jsou prázdné a za roztaženými závěsy se nikdo neskrývá. Brašny s učebnicemi ležely odložené u truhel v čele postelí. Oblečení poházené jako obvykle. Pusto. I když to nebylo možné, přísahala by, že se jí dech vrací ozvěnou.M

"Špatný vtip," zabručela v protest, kdyby tu náhodou bylo nastrčené ultradlouhé ucho, a došla k oknu, aby roztáhla závěsy. Měla pocit, že jí srdce jednou vynechalo, když za okny nespatřila slunce, ale jen inkoustovou čerň bezhvězdných nocí. "Tempus," zkusila ještě jednou, pro jistotu. Čas zůstával přiměřeně stejný, bylo o minutu víc. Znovu se rozhlédla po místnosti, po zralé úvaze přes sebe přehodila župan a zamířila do společenské místnosti.
Na schodech samozřejmě nasadila rozhodný, trochu, ale ne moc nahněvaný výraz, narovnala záda a napůl už uvažovala, čím setře ten nejapný spolek rádoby humoristů. Nešlo to moc dobře. Na schodech obvykle i v noci zářilo několik svíček, na to skřítci velmi dbali. Stejně tak na oheň v krbu. Docela určitě nemělo být světlo její hůlky to jediné, podle čeho mohla kráčet kupředu. A nemělo tu být tak chladno. Společenská místnost byla stejně pustá jako ložnice. "No tak už vylezte," řekla nahlas a hlas se jí klepal víc, než by ráda.
V náhlém popudu se otočila a zamířila zpátky do schodů a dál k chlapeckým ložnicím. Opravdu pocítila naléhavou potřebu s někým mluvit. Ačkoliv nebylo ztemnění uzavřeného prostoru obtížným kouzlem, mělo nečekané psych... do pekla s tím, musela být opravdu hodně rozespalá, když jí to nedošlo hned. "Finite incantatem!" zvolala rozhodně. Tma nezmizela. Vykročila ještě o trochu rychleji.N

Do ložnice sedmáků vlétla bez varování. Beztak ani tady nebyl nikdo, kdo by se začal děsit, aby třeba náhodou nezahlédla kluka bez kalhot. Práskla za sebou dveřmi a v rychlosti nahlédla do všech ostatních ložnic. S nemalými rozpaky a chvatně proběhla i chlapecké koupelny. Nikde. Nikdo. Žert, při kterém by všichni svorně vyklidili celou nebelvírskou věž, jí připadal značně nepravděpodobný. Že by ji nechali zaspat nějaký poplach? Pořádají kouzelníci protipožární cvičení? Upnula se na tu myšlenku, i když zároveň ani trochu nevěřila tomu, že by nevzbudili zrovna prefektku.
Jen díky své léta utužované sebekázni se přinutila na chvíli zastavit a přemýšlet. Proti tomu, že to je jen přihlouplý fór, hrálo několik faktů. Především jen velmi těžko lze zorganizovat všechny - všechny - Nebelvíry natolik, aby bylo jeho provedení natolik precizní. Zadruhé muselo být kouzlo pohlcující světlo velmi pokročilé, když jej nedokázalo zrušit její protikouzlo, a jen těžko mohl něco takového zvládnout někdo z jejích spolužáků. Mohlo by jít o útok zvenčí? Nerozhodně přešlápla.
Měla na výběr ze dvou základních možností: zůstat ve věži, anebo zjistit, co se děje ve zbytku hradu. Připadalo jí nemožné zůstat sedět se složenýma rukama a tím bylo všechno dané. Protože bezprostřední nebezpečí zřejmě nehrozilo, vrátila se do vlastní ložnice a v klidu a s rozmyslem - alespoň si to namlouvala, zatímco jí neustále něco padalo z rukou - se pečlivě oblékla. Vlasy spletla do jednoduchého copu a vybrala si pevné boty. Jako do boje. Nesmysl! Všechno je v pořádku a jenom nějaký výpadek... něčeho... v nebelvírské věži působí tento zmatek. Ostatní nepochybně snídají ve Velké síni.M

Do tašky si sbalila dopolední učení, kdyby se přece jen vše vysvětlilo, a taky pár věcí, které... se vždycky hodí. Třeba další svetr, protože tu bylo bez tepla ze svic opravdu chladno, pouzdro na hůlku, několik sladkostí a pár základních lektvarů - proti bolesti hlavy počínaje a hojivým konče. Nezvykle obtěžkána vyrazila zpátky do společenské místnosti a dál do Velké síně. Problémy na sebe nenechaly čekat dlouho.
Na první narazila hned u východu z věže. Obraz Buclaté dámy se odmítal odklopit, a když se jí podařilo jím vší silou pohnout natolik, aby se protáhla na druhou stranu, zjistila, že se Buclatá dáma chová, jako by byla pouze namalovaná. Samozřejmě, vždycky byla namalovaná, ale tentokrát se nehýbala a nemluvila, jako by byla pouhou mudlovskou malůvkou. "Accio polštář!" zachovala Hermiona duchapřítomnost, a než se za ní obraz opět zaklopil, zapřela ho pevnou poduškou jednoho z křesel ze společenské místnosti. Takhle se alespoň dostane zpátky. Na chvíli v ní kmitla naděje - třeba ten zmatek vznikl tím, že se něco stalo s Buclatou dámou a nikdo se  nedostal do věže? Rychle ji ale zahnala. To nesedělo. Ostatně venku na chodbě byla - ó jaké překvapení - tma jak v pytli.
Nehýbala se ani schodiště, naštěstí ale stála v rozumných polohách. Ve škole panoval nepřirozený, děsivý klid, jaký tam dosud nikdy nezažila. Měla pocit, jako by se na ni ze tmy upíraly cizí pohledy; ze tmy, která ji obklopovala, svírala a dusila a která se ji chystala pohltit. Nebyla to obyčejná tma, která vzniká nepřítomností světla, tohle byla tma, kterou někdo vynesl z nejhlubších hrobů, ze dna oceánu, z mezihvězdné prázdnoty. I v zimě, která na chodbě byla, si Hermiona uvědomila, že se potí a chvěje a že už delší dobu stojí na jednom místě a zoufale mhouří oči, aby pronikla za hranice světla. Až nyní ji sevřel pronikavý strach.N

Ačkoli nemohla zůstat stát na místě - to bylo nemožné, ta tma by ji brzy pohltila, plížila se k ní ve stále nových chuchvalcích, hutnějších než před tím - nedokázala ani vykročit vpřed. Ruka s hůlkou se jí chvěla a světlo třepotavě poskakovalo mezi ostrými liniemi zdí a zábradlími schodišť. Pak udělala krok a zase další, něco v ní se pohlo kupředu, čistě proto, že věděla, že musí, ne že by snad chtěla nebo to plánovala. Vykročila a bylo to skoro jako prolomit nějaké prokletí. Teď už věděla, že je špatně úplně všechno a odpovědi nebudou ani hezké, ani snadné.
Své kroky brzy stočila směrem k ředitelně, to byl jasný bod, kde se dalo něco řešit. Jako prefektka znala heslo, a jestli někdo mohl mít naději prolomit, cokoliv zlého se tu dělo, byl to právě ředitel. Bylo to i jasné místo, kde by na ni mohli číhat, ale jestli - kdokoliv - dostal všechny její spolužáky, mohl mít i ji. Takže ji nechtěl. Jakkoliv podivné to bylo.
Projít každé ze schodišť byla bitva sama pro sebe. Mrtvé obrazy na ni shlížely s němou výčitkou zakletých. Křičet se neodvážila a ze snahy zahlédnout ve tmě světlo, jakékoli další světlo, se jí už dělaly mžitky před očima. Asi dvakrát už myslela, že se konečně s někým potkali - jednou se odráželo světlo její vlastní hůlky na vyleštěném brnění a podruhé na obrovské mosazné váze. Pokaždé se jí srdce rozbušilo tak zběsile, že se začala obávat o svoje zdraví. K chrliči před ředitelnou dorazila schvácená, jako by celý hrad oběhla třikrát a tryskem. Nemusela ale říci ani slovo. Dveře k ředitelně byly otevřené a točité schodiště se vinulo vzhůru nehybné a podivně strašidelné.M

Měla hrozný strach. Přesto vystoupila na první schod a po něm na další, stoupala po točitém schodišti a přitom se třásla. Doufala, že uvnitř najde profesora Brumbála, ale ticho k ní shůry doléhalo s tisícerou ozvěnou a spolu s jejím srdečním tepem ji ohlušovalo. Světlo hůlky odhalilo pootevřené dveře, které se bez vrzání otevřely dokořán, když do nich strčila. "Pane profesore?" Její hlas se prázdnou místností rozlehl nepatřičně hlasitě.
Za stolem nikdo neseděl; Fawkesovo bidýlko bylo prázdné. Nehybnost obrazů tu působila obzvláště rušivě a nepřirozeně. Mechanicko-magické hračky a artefakty na policích, kterým Brumbál říkal láskyplně "moje hejblátka" a o kterých si byla Hermiona jistá, že jsou převážně smrtelně nebezpečné, ležely mrtvě a tiše. Popošla pár kroků dopředu, aby se přesvědčila, že ani za stolem nikdo neleží. Dech jí uvázl v hrudi a trochu se zajíkla, když si uvědomila, co vidí. Na desce stolu ležel papír, obrácený velkými tiskacími písmeny směrem k ní: ZŮSTAŇTE TADY.M

NÁSLEDUJÍCÍ

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: V zajetí tmy - 1. evi 25. 06. 2011 - 22:27
RE: V zajetí tmy - 1. kvik 25. 06. 2011 - 23:15
RE: V zajetí tmy - 1. mae 26. 06. 2011 - 10:41