Jste mrtvá, tak mlčte, slečno Grangerová - 4.

19. srpen 2011 | 00.00 |

Bitva o Bradavice, odehrávající se v jediné místnosti.
Úvod a seznam kapitol najdete ZDE.  

Draco poklekl a sklonil hlavu. Jednal, tvářil se a pohyboval přesně tak, jak mu Snape během dne opakovaně popsal a ukázal. Poslušnost, zdrženlivost, loajalita. Smrtijedský učedník, který se díky troše protekce smí zúčastnit vítězného tažení svého pána. Další role v řadě podobných; tohle bylo přece něco, co dávno znal, co ho učili celý život. Předstírání. Dekorum. Hrdost pošlapaná Brumbálem a obětovaná Voldemortovi.
Draco před sebe položil hůlku a tiše čekal na rozkaz. Před chvílí se s otcem pozdravili zdrženlivým pokývnutím hlavy a Draco se nyní snažil zapomenout na spokojený lesk jeho očí. Po dnešku mu nezůstane nic než pošpiněné jméno a pramálo vlídný Snape. Draco užasl sám nad sebou. Opravdu chce vyměnit bohatství, moc a rodiče za nejistotu a pouhého kmotra? Kdysi snad byl ochoten obětovat víc než to, aby neskončil na kolenou před šílencem... teď a tady. 
Samozřejmost, s jakou ho Brumbál vmanipuloval do této pozice, ho nepřestávala udivovat.
"Draco Malfoy."
"Můj pane."
"Těší mě, že tě mohu přivítat mezi svými věrnými, Draco. Očekávám od tebe velké věci."
"Jste příliš laskav." Draco upřesně zíral do země metr před sebou, v hlase pečlivě vypočítanou směs bázně, zbožného nadšení a odhodlání.
"Později si spolu pohovoříme důkladněji, dnes jen přihlížej a žasni. Severusi?"
Draco periferním pohledem vnímal Snapeův černý plášť, který přibyl vedle něj. "Pane."
"Předpokládám, že na svého kmotřence dohlédneš. Jak pokročily přípravy?" Dracovi se z Voldemortova hlasu, který přetékal uspokojením a lačností, dělalo takřka fyzicky nevolno. Vždyť se chystali napadnout školu! Ohromné hrdinství, postavit se dětem a několika postarším profesorům... Náhle si vybavil Hermionu, představil si ji, jak stojí vedle Brumbála a společně čekají na jeho znamení. Její soustředěný pohled, způsob, jakým jí vlasy uvolněné z copu padaly do tváře. Bylo to zvláštně uklidňující. Ona mu věří, tím si byl jist. A Draco neměl v úmyslu udělat jakoukoli chybu.
"V Bradavicích je vše připraveno. Průchod na ministerstvo podle všeho také nikdo neobjevil - ale rád bych si to ověřil dříve, než obsadíme budovu. Stačí mi dostat se na chvíli dovnitř pod jakoukoli běžnou záminkou."
Voldemort krátce popřemýšlel. "Běž a vrať se co nejdříve. Poslední věrní dorazí záhy a půlnoc již minula."
Snape povstal a pokynul Dracovi, aby ho následoval. Draco se k němu okamžitě připojil, a zatímco ho Snape vedl stranou, takřka bezhlesně zašeptal: "Otec... prosím... udělej něco..." Snape na Draca rychle pohlédl. Původně bylo v plánu dostat do průchodu co nejvíce smrtijedů, ale těžko se divit tomu, že si Draco tváří v tvář otci uvědomil, co to skutečně znamená.

A - koneckonců - předstíral přátelství s Luciusem příliš dlouho, než aby to nezanechalo následky.
"Luciusi, tvá přítomnost by mi v budově ministerstva přišla vhod," obrátil se Snape k Malfoyovi. Voldemort je jen netrpělivě odmávl, zabýval se již někým jiným. Draco se samou úlevou na vykázanou židli málem sesypal. Věřil, že teď už to Snape nějak zařídí.M

Dvacet minut, které uplynuly do Snapeova návratu, trvalo alespoň hodinu. Draco zůstal sám v místnosti zahalených lidí, které znal jen ze společenských akcí v sídle svého otce a se kterými by se do jedné místnosti dobrovolně určitě nezavřel. V jejich čele stála jeho šílená tetička, jejímiž jedinými přáteli byli azkabanští strážní, kteří s ní dokázali vydržet celých jedenáct let v jedné místnosti.
"Synovče," zamířila k němu ihned, když si jí přestal všímat Voldemort, "překvapuje mě, že tě tady vidím." Hlas měla úlisný až běda. "Čekala jsem, že půjdeš ve stopách mé slabošské sestry," usmála se a nechala mu dost času, kdyby náhodou hodlal protestovat. To Draca ani nenapadlo. Hádat se s blázny o povaze své matky? Těžko. "Zdá se ale, že na tobě přece jen zanechal vliv i tvůj otec... Nebo to snad byl ten zrádce Snape?"
Draco se uzavřel do své lebky, aby ho ani jeho oči neprozradily. Zrádce? Tetička tak už hovořila o leckom, ale současná situace dávala tomu slovu až příliš trefný význam.
"Tetičko Bellatrix," kývl hlavou na znamení, že ji poslouchá, a taky trochu na znamení, že jí k tomu nehodlá nic říct.
"Co mi povíš, Draco?" zasyčela na něj, zdařile tak napodobující hlas svého pána. "Přišel jsi, abys stál po dnešní noci na straně vítězů?"
Špatné na tom bylo, že je začal poslouchat i Voldemort.
"Přišel jsem, abych učinil zadost svému přesvědčení o správné vládě Británie a celého světa," odpověděl jí nonšalantně.
Ulevilo se mu, když se v tu chvíli objevili další dva smrtijedi, z nichž jeden byl vážně zraněný. Voldemort i ostatní smrtijedi se začali věnovat jim a Bellatrix, dotčená ze ztráty obecenstva, se posadila na své místo. Jen o malou chvíli později se objevil i Snape.
"Můj pane," poklonil se a položil hůlku před sebe. "Budova je volná. Narazili jsme na dva bystrozory, jejichž těla Lucius zamrazuje a připravuje na předvedení novinářům jako výstrahy, až dobudeme školu i ministerstvo. Připojí se k nám přímo v sálu."
"Výborně, Severusi," povstal Voldemort ze svého křesla. "Pak tedy vyrazíme. Vy," otočil se ke svým patolízalům, věrně hltajícím každé jeho slovo, "víte, co máte dělat. Ti, kteří nejsou pověřeni obsazením ministerstva, se k nám přemístí ve chvíli, kdy jim dám znamení. Dnes zvítězíme!"
Se zavířením pláště prošel k východu z budovy, kde se k němu připojil Snape, Draco a Bellatrix. S prásknutím se přemístili přímo na ministerstvo.N

V jednu hodinu ráno bylo samozřejmě pusté - ale ne dost. Draco málem vykřikl leknutím, když přemístění skončilo pádem, až za pár zmatených okamžiků si uvědomil, že ho Snape strhnul k zemi a sám se krčí vedle něj. Mimoděk se nadzvedl, aby se mohl zorientovat, vzápětí ale ryl nosem v popadané omítce, když ho znovu srazila Snapeova pádná ruka.
"Nehýbej se."
Nad jejich hlavami cosi udeřilo do zdi a zasypala je sprška třísek z dřevěného obložení. "Nebude to dlouho trvat," utrousil Snape mezi dvěma kouzly, která vyslal kamsi chodbou plnou dýmu. Draco si připadal jako zasažený matoucím kouzlem. Nebyl si jist, kde je nepřítel a jestli má něco dělat, a pokud ano, tak co vlastně...? Skutečný boj se od školních půtek nesmírně lišil. Probíhali kolem nich smrtijedi v maskách, ale i bez nich, a Draco se začal obávat, že pokud by se pokusil zapojit do boje, nerozezná přítele od nepřítele. Nemluvě o tom, že neměl příliš jasno, kdo je kdo.
Snape zjevně podobné problémy neměl. Přišel se smrtijedy, bojoval se smrtijedy. Draco si rychle uvědomil, že jeho kletby nejsou vyloženě zkázonosné, připlést před hůlku by se mu ale nechtěl. Bylo to velice - doopravdy. Skutečná bolest, skutečná krev.
"Jdeme." Draco zjistil, že je nadzvedáván a málem poponášen, dokud se neovládl natolik, aby dokázal Snapea následovat sám, krýt se a uhýbat. Neznal ministerstvo natolik, aby dokázal říci, kde jsou, záhy se ale splnil Snapeův příslib, boj ustal a Draco zjistil, že stojí před jakousi zasedací místností, se širokými dvoukřídlými dveřmi a vyřezávanými veřejemi.
"Bylo tu jenom pár nočních stráží." Snape se decentně oprášil a opět vzpřímený a neproniknutelný se rozhlédl po smrtijedech, kteří se k němu scházeli. Odněkud z dálky zaznívaly ještě zvuky dohasínajícího boje. Draco se snažil posbírat pošramocenou důstojnost a byl velice vděčný za to, že si ho nikdo nevšímá. Nebo snad skoro nikdo.
"Pěkná přestřelka, což?" sklonil se k němu na okamžik kdosi s maskou a Draco se zachvěl, když rozpoznal Goylova otce. Jenom přikývl, bál se, aby ho nezradil hlas. Jednoho ze strážných, zjevně mrtvého, protože nikdo živý nemohl být tak podobný pouhé hromádce hadrů, právě odklízeli ke stěně. Na zemi po něm zůstala velká krvavá skvrna. Voldemortovi, který připlul chodbou obklopen několika nohsledy, nestál ani za pohled.
"Čekal jsem zajímavější bitku," pronesl Voldemort mimochodem a máchl ke dveřím hůlkou. Veřeje se rozletěly a udeřily do zdí. Draco strnul. Věděl, co bude uvnitř, tady měl Popletal svou řeč, když mu sebrali hůlku. Přesto, vidět to naživo bylo trochu děsivé - jako by teprve teď spatřil důkaz toho, že rituál byl skutečný.
Všichni vešli a pár pohybů hůlkami vyčistilo prostor od stolů a židlí.
"Můj pane, mohu?" sklonil Snape hlavu před Voldemortem, ten mu jen pokynul a bezvýrazně ho sledoval svýma hadíma očima.
"Nyní vytvořím průchod," obrátil se Snape k nastoupeným smrtijedům jedním ze svých profesorských hlasů. "Nepřerušujte inkantaci, nikdo se nedotýkejte kruhu s výjimkou místa, které bude vyznačeno. Průchod je třeba udržovat - o to se postarám já."
"A já," zašeptala Bella tak hlasitě, že to spolehlivě slyšeli úplně všichni. S úsměvem vláčně přitančila těsně ke Snapeovi, tak, aby se ho nedotkla, ale nepříjemně blízko - hůlkou mu mířila na krk a bylo patrné, že ji dobrovolně neskloní. Snape na ni bez zájmu pohlédl a pokračoval.
"Průchod samotný bude působit jako temná chodba, dlouhá několik desítek, maximálně stovek metrů. Vzdálenost uvnitř není konstantní. Ústí v jedné z učeben v šestém patře východní věže. Nějaké dotazy?" dodal a pár uchechtnutí mu bylo důkazem, že jeho profesorské manýry neprošly bez povšimnutí.
"To bylo sdostatek vyčerpávající," ušklíbl se Voldemort. "Začni, Severusi. Přišel čas uzavřít nevyřízené účty."M

Snape jen přikývl a levou rukou popadl Draca, zatímco pravou začal kroužit hůlkou elegantní smyčky. Draco neváhal a tak, jak si odpoledne nacvičovali, začal levačkou kouzlit ta nejjednodušší ustalovací kouzla, na kterých se nedalo nic zkazit. Pro svůj dobrý pocit mohl tvrdit, že to opravdu k něčemu je, neboť magie vycházející ze Snapea byla sice mocná, ale nestabilní. Nevěděl, zda to cítí i ostatní, ale průtok energie jejich těly se hrozil přetrhnout při každém nadechnutí a každém neopatrnějším mávnutí hůlkou, na což Snape vůbec nebral ohledy...
Dracovi se na čele zaperlil pot, když se i v jeho nejistém kouzlení objevilo zaváhání a on pocítil kumulaci magie ve spojených rukou, která hrozila vyrazit nesprávným směrem.
Bylo to nefér, že měl plně kompatibilní magii s Grangerovou, ale ne se svým kmotrem. Představa síly, která by mu byla propůjčena od tak mocného kouzelníka, ho opájela; jenže kvůli rozdílné rezonaci magických pulsů si nejen obřad nevychutná, ale velmi pravděpodobně ho i zkazí. A vybuchne, nebo tak něco.
Náhle před nimi začal stříbřet ovál ničeho, velmi připomínající vstup... kam? Do těla červa. Do plátěné roury. Do něčeho nestabilního, co se hýbe a každou chvíli to může zmizet.
"Velmi dobře," konstatoval Voldemort. Draco se neodvážil dokonce ani ohlédnout, aby mu celý obřad nevybouchl pod rukama, ale přesto slyšel, jak Voldemort prochází mezi smrtijedy. "Ty," potvrdilo mu to vzápětí takřka slyšitelné ukázání, "dovnitř."
Draco vylekaně pohlédl na Snapea. Ten měl zavřené oči a skrze rty cedil tichá zlova zaříkání, jako by přemlouval samotnou smrt. Smrtijed, možná ještě vystrašenější než Draco, se nezadržitelně blížil.
Zavřel oči. Neměl nervy na to, aby sledoval, co se stane, až stříbrný tunel toho muže pohltí, a tok magie mu docela dobře napovídal, co má dělat, i bez vizuálního kontaktu.
Magie zhutněla, zadrhla se, začala se hromadit v jeho ruce a nesnesitelně pálit. Jen pud sebezáchovy donutil Draca, aby Snapeovu ruku sevřel ještě pevněji, aby ji nepustil, aby nepřerušil spojení, příliš slabé a nejisté. Stříbrný ovál zasvítil jasným světlem a zvětšil se na dvojnásobek, ale úsměvy všech okamžitě pohasly, když se náhle smrštil, zčernal a začal se kroutit. Zevnitř se ozvala myšlenka na křik. Přítomní se otřásli.
"Snad bychom přece jen mohli ještě počkat," pravil Voldemort blahosklonně a znovu se postavil za Snapeova záda. Draca zaštípal v očích pot.
Bylo to jednoduše nekonečné, horší než všechny hodiny s Binnsem a čekání se smrtijedy navrch. Klepal se vyčerpáním a odmítal myslet na to, že se odsud nedokáže přemístit.
A najednou byl konec.
Snape otevřel oči a s uspokojením pohlédl na tenkou stříbrnou nit, která ho pojila s astrálním tunelem. "Můj pane," zarezonovala mu v hlase spokojenost se svým dílem, "průchod do Bradavic je připravený k vašemu vítězství."
"Severusi, Severusi..."
Pán zla se skutečně dokáže natolik lidsky usmívat?
"Jděte, moji věrní."
Smrtijedi se začali v určeném pořadí hrnout do tunelu.N

Draco pocítil, že spojení mezi nimi začíná slábnout. Snape byl zjevně odhodlán udržet tunel sám, i když si Draco nedokázal představit, jak by to mohl dokázat. Ale ovšem, nebylo zbytí - blížila se chvíle, kdy pro něj všechno skončí - kdy jeho jediným úkolem bude přemístit se o pár bloků domů dál, co nejrychleji popadnout přenašedlo a pak už jen užívat pochybného pohostinství Weasleyho domu.
Čekat na zprávy. Nedělat nic.
Ne, nedovedl si to představit.
Voldemort vešel do tunelu, ještě před tím ale vrhl výmluvný pohled za Snapeova záda. Draco se přiměl neohlédnout na Bellatrix, která tam oddaně čekala na Snapeovu chybu, celá nadšená z představy, že ho konečně přichytí při něčem nekalém. A ona chytí, že? Snape dnes zemře.
Tunel dýchal, jako by byl skutečnou, živou bytostí. Lehký průvan chvíli dovnitř, chvíli ven... vlahý suchý vzduch mu rozechvíval vlasy. Na druhém konci stojí Grangerová, hledí do jeho ústí, čeká na jeho znamení a na to, zda se někomu podaří projít... Draco se zachmuřil nad směrem svých myšlenek. Nepoddávat se obavám! Ona to zvládne. Teď je třeba uvažovat nad tím, jak si on sám poradí s vlastní tetičkou.
"Bellatrix, nedýchej mi na záda. Jestli ti ujede hůlka a já přestanu udržovat průchod, už našeho pána neuvidíš."
Draco to bral jako znamení pro sebe, že jeho přemístění se blíží.
"Neuvěřím ti, ani kdybys vlastnoručně zabil Brumbála," odsekla Bellatrix. "Dělej svou práci a odejdeš odsud s hlavou na krku."
Teď! Stisk ruky, přerušený tok magie. Dracovi v tom nepatrně krátkém okamžiku, než se přemístil, došlo, co může udělat. Prudce se nadechl... ne, dnes není dobrý den pro rodinu. Přemístil se s hlasitým prásknutím a Snape zakolísal, když mu závan Dracovy magie rozvířil pečlivě udržovanou rovnováhu. Draco ale nemířil daleko. Objevil se o pár kroků dál, hůlku již napřaženou. "Impedimenta!" vykřikl. Bellatrix vřískla, když ji z boku udeřila kletba. Smetla ji k zemi a Draco zděšeně pozoroval, jak hladce klouže po naleštěné podlaze, dál, ještě... až se její hlava se dostala do kruhu. Ne do místa, kde byl připravený průchod, ale do ochranného pásu bílého písku s čimeřicí.
Blesklo to. Draco zavřel oči.
"Běž, Draco, běž!" vykřikl Snape a pokoušel se udržet průchod otevřený. Uzavírání bylo nezbytně nutné provést synchronizovaně a oni teď přicházeli o cenné vteřiny času.
Zoufalý Draco se konečně přemístil pryč.M

Náhle stál ve spoře osvětlené uličce mezi dvěma cihlovými domy, namáčklými na sebe, jako by jej chtěly rozdrtit. Klub Chapel, centrum Jesus... stříbrné kolo stálo opřené o zamřížované okno, vedoucí někam do sklepa. Draco sotva stačil pohledem přelétnout jídelní lístek, vystavený vedle dveří klubu, když se i s kolem přemístil pryč.
V absolutní tmě slyšel jen praskání větviček pod svýma nohama. "Lumos," šeptl a rozhlédl se kolem sebe. Stál na hliněné cestě ve svahu. Kolo s rachocením spadlo na zem.
"Pane Malfoyi," ozval se neznámý ženský hlas. Draco se poplašeně rozhlédl, hůlku připravenou k útoku, ale malé baculaté ženy s rudými vlasy si všiml až napotřetí. Stála za vyvráceným stromem, který ji částečně kryl, a mířila na něj hůlkou. "Co bylo k poslední bradavické večeři?"
"Nekvalitně připravené jehněčí. Paní Weasleyová, pěkný večer," naznačil hlavou kývnutí na pozdrav.
"Jste zraněný?"
"Ne."
Molly Weasleyová k němu přicupitala tak rychle, jak jen jí její postava dovolovala, a důkladně si ho prohlédla. Potom mávla ke kolu hůlkou a zmenšené si ho vložila do kapsy v šatech. "Pojďte," ukázala mu směr - naštěstí z kopce - a sama vykročila první.
Chvíli šli v tichu. "Arthur musel zůstat doma, aby byl k zastižení, kdyby na ministerstvu vyhlásili pohotovost," porušila pak ticho jako první. Draco jen přikývl. "Dvojčata už se odstěhovala na Příčnou..." Zase se rozhostilo ticho.
"Nenechal vám tu Brumbál přenašedlo do školy?" zeptal se Draco, když se konečně ve světle hůlek objevil dům.
Molly ho pozvala dál a ve světle svic, které se rozhořely, si ho znovu prohlédla. "Měl byste si odpočinout, pane Malfoyi." Draco se nemohl rozhodnout, co vidí v jejím pohledu, zda účast, nebo odsouzení.
"Možná se tam bojuje," rozhodil rukama.
Jejich rozhovor přerušil vysoký hubený muž, který se objevil na schodech. "Arthur Weasley," pokynul Dracovi odměřeně.
"Draco Malfoy," oplatil mu Draco zdvořile.
Někdy během noci si stačil ujasnit, jak bude vypadat svět, ať vyhraje jakákoliv strana. Pokud zvítězí Brumbál, Weasleyovi přestanou platit za krvezrádce a on by byl hlupák, kdyby si s nimi pokazil vztahy jen kvůli své výchově a svému přesvědčení. Pokud vyhraje Voldemort, bude jedno, jak se k nim bude chovat, protože se stejně nedožijí dalšího dne.
"Chce se vrátit do školy," řekla Molly nešťastně.
"Chcete bojovat proti svým přátelům ze Zmijozelu?" zeptal se Arthur skoro výsměšně. Jeho žena ho zpražila pohledem.
"Zmijozel nepřeje přátelství," pokrčil Draco rameny.
"Tady, mladý muži." Draco se nedůvěřivě podíval na bílý kapesník. "Přenašedlo na hranice bradavických pozemků."
"Děkuju, pane Weasley. I vám, paní Weasleyová, za poskytnutí domu a doprovod," naznačil Draco dvornou úklonu podle etikety. Molly se usmála, Arthur podrážděně kývnul hlavou.
Draco se znovu přemístil.N

Čekání. S Brumbálem mluvit nechtěla a pochybovala, že by o to stál on sám, vzít si sebou knížku na ukrácení času ji skutečně ani nenapadlo a beztak by se nedokázala soustředit. Když jí po nějaké době začaly tuhnout nohy a přes povzbuzující lektvary ve spáncích tepala otupělost, usoudila, že přecházet sem a tam podél zdi je možná trochu nedůstojné, ale vlastně docela v pořádku. Brumbál se zatím dobře bavil, soudě dle polohlasného pobrukování a čilého pobíhání kolem kruhu z diamantového písku. Kreslil po zemi znaky, které neznala, tu a tam odříkal něco jazykem, kterému nerozuměla. Bylo to celé únavné a Hermiona si velice přála, aby se konečně něco stalo.
"Jsou opět spolu," měla příležitost hlásit nedlouho po té, co ji tak vyděsilo Snapeovo přemístění.
"Teď se přemístili společně." Poslední dobou dělala pokroky ve schopnosti nemyslet na věci, na které myslet nechtěla. Teď například skvěle dokázala nemyslet na životy ztracené při bitce o budovu ministerstva.
Nemálo pomohla i skutečnost, že v kruhu se konečně začal otvírat astrální tunel. Zprvu nezřetelný, rozechvělý odraz vzduchu se ustálil v podobě nepravidelného oválu přeplněného temnotou. Mimoděk pokročila trochu blíž. I když stále vnímala Snapea a Draca daleko od sebe, zároveň jako by se přiblížili, něco v tunelu přineslo ozvěnu jejich přítomnosti.
"Teď se Draco - ach, to je divné," zarazila se. Brumbál se na ni zamračil.
"Soustřeďte se, slečno Grangerová."
"Jako by se přemístil na jednom místě. Možná se mi to zdálo... Ano, teď se přemístil! A znovu. Je kus od Londýna, řekla bych."
Brumbál jen přikývl, pozdvihl paže a pevně rozkročený začal pronášet inkantaci, která měla tunel uzavřít. Hermiona, ačkoli byla odsouzená k pouhému čekání, stála napjatá a na čele se jí perlil pot. Draca cítila obvyklým způsobem, ale Snape podivně kolísal, jeho přítomnost se vytrácela a zase vracela v nejistých vlnách. Mohla jenom doufat, že je to způsobené vydáním velkého množství magie a ne že by třeba umíral... ne, to není možné, tunel byl pevný.
Brumbálův hlas sílil a zněl naléhavěji, ne nepodobný zpěvu ve své temné melodičnosti. Nyní jí rituály, které prováděli s Dracem, připadaly jako dětská hra. Jak si mohli myslet, že budou mít dost schopností ovládnout takovéhle síly? Z Brumbála moc přímo prýštila, obtékala kolem kruhu, vibrovala vzduchem. Brodila se směrem k němu, jako by kráčela vodou.
Z tunelu náhle vykročil, nebo snad se vypotácel, nějaký muž. Na tváři měl smrtijedskou masku a přes ramena dlouhý plášť, který ho dělal mohutnějším a hrozivějším. Hermionu ten pohled zprvu paralyzoval. Ztraceno, všechno je ztraceno, prošli, Brumbálův plán nevyšel... Pak si uvědomila, že ten muž přece není Voldemort a také to, že se nepohybuje s valnou jistotou. Měla ještě několik vteřin k dobru, než se smrtijed dostatečně ovládne na to, aby je mohl napadnout. Brumbál nesměl přerušit svou řeč a Hermiona si v duchu dovolila malé ušklíbnutí. Že by byla přece jen k něčemu dobrá?
Za prvním mužem se objevil další.M

"Expelliarmus!" vložila Hermiona do svého kouzla veškerou razanci, které byla schopná, a pravděpodobně do něj promítla i svůj hněv z dlouhé doby, kdy s ní bylo zacházeno jako s ocáskem, protože muž, do kterého zaklínadlo narazilo, byl odhozen dozadu takovou silou, že porazil i smrtijeda za sebou. "Mdloby na vás!"
Hermiona popošla za Brumbála - jestlipak ho znervózňuje koukání přes rameno stejně jako všechny ostatní? - a pohlédla do ústí tunelu. Trochu průhledněl, ale stále byl ještě dostatečně hmotný, aby jím prošli další Voldemortovi služebníci.
"Petrificus totalus!" vyslala dovnitř Hermiona další kouzlo, jakmile pocítila chvění tunelu v rytmu kroků. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Hermiona tak tak stihla vytvořit štítové kouzlo, aby do Brumbála nenarazil černý záblesk, jehož síla ji donutila zavrávorat pár kroků nazpět. To nebyli další osamělí smrtijedi, kdo tam kráčeli, to už byla armáda, která by dokázala vyvraždit školu.
S výkřikem se vrhla na Brumbála a strhla ho stranou. Spadl na bok a hlava mu zaduněla o podlahu, ale ani to jej nepřimnělo přerušit zaříkání. Do zdi za jejich zády narazil zelený záblesk. Hermiona bleskově zakouzlila další štítové kouzlo, nejsilnější, jakého byla schopná, a pohlédla na ředitele. Ruka se mu chvěla a vypadal vyčerpaně. V jediném okamžiku se rozhodla. Zrušila protego, chytla Brumbála za volnou ruku a spojila svoji magii s jeho.
Měla pocit, jako kdyby chtěla vějířem pomoci uragánu, aby byl silnější. Zalapala po dechu, z nosu i uší se jí spustila krev a zatmělo se jí před očima. Mezi zuby drtila inkantaci, kterou předávala svoji magii kouzelníkovi vedle sebe, a snažila se neomdlít. Přestala vnímat kletby létající z tunelu, ačkoliv ji některé jistě zasáhly - byla si jistá, že největší zranění jí stejně přivodí spojení s Brumbálem, pokud ji nezasáhne vražedná kletba.
Když se nořila do divoké magie stvořené společně s Dracem, cítila omamnou moc. Teď ji ale ovanula magie, která z ní vysávala kapku po kapce život, protože jí nedokázala vzdorovat. Cítila z ní zlo a touhu po krvi a nešlo jí do hlavy, že něco takového dokázal vytvořit právě Brumbál, nejspravedlivější kouzelník na světě. Pomineme-li udílení kolejních bodů, napadlo ji nesouvisle.
Ponořená do sil, kterým neměla šanci se ubránit, se pozvolna propadala do spánku. Byla ale krutě vyrušena, když se od ní magická tenata násilím odlepila, servala jí kůži a rozdrtila vnitřnosti, a s ohlušujícím zasyčením se vsákla do posledního záblesku stříbřitého oválu.
Hermiona neměla sílu zvednout hlavu. Přetočila ji tak, aby viděla na Brumbála, mocně oddychujícího a s rukou, ve které držel hůlku, spálenou na kost.
Takže přece jen bude muset vstát...?
Tohle... Počítalo se s tím, uvědomila si. Hábit. Kapsa. Skleněné střepy a krev z prstů. Přitáhla si k ústům látku nasáklou krví a lektvarem a jazykem se snažila vysát životodárnou tekutinu posilujícího lektvaru.N

PŘEDCHOZÍ     ♦     NÁSLEDUJÍCÍ

Zpět na hlavní stranu blogu