Kráska a Smrtijed III. - Vánoční zúčtování

24. prosinec 2009 | 00.00 |

Kapitola sedmdesátá třetí.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.


(Severus Snape)

Netrpělivě na slečnu Grishamovou mávnu, když se objeví ve dveřích. Dárky dosud leží na stole, jen láhev koňaku od Kingsleyho jsem uklidil do baru. Její pohled se také okamžitě zaměří na sbírku, kterou mi sama věnovala, a v očích jí cosi zazáří.
"Posaďte se," zavrčím, když se k tomu sama nemá, a sám se usadím do svého křesla. "Zaprvé by mě skutečně zajímalo, co všechno jste řekla řediteli, když jste mě udávala jako nebezpečný živel." Hlas se nesnažím mírnit, ale očima pečlivě pátrám v její tváři. Nechci používat nitrozpyt, ale musím pochopit její motivaci, jestliže chci opravdu vést její jednání a použít její jméno pro úpravu politického světa Británie takové, jakou je teď.
A svést to na Kingsleyho, pokud se něco zvrtne.
Sklopí oči, pohlédne na své ruce, než se vzchopí. Překvapí mě intenzita jejího pohledu a fakt, že ho na mě vůbec upře. Dobrá, komunikaci to jen usnadní, pomyslím si spokojeně, když proniknu myslí do té nejsvrchnější vrstvy jejích myšlenek, aby ona sama cítila, že uslyším pouze to, co mi sama bude chtít sdělit.
Nedáváte mi šaty k Vánocům, začne formulovat výčet myšlenek, které odívá do slov, ačkoliv je to zbytečné. Kdyby to nedělala, měl bych větší naději, že bych pochytil něco, co prozradit nechtěla; o nitrozpytu toho bohužel načetla příliš mnoho, než aby takovou chybu udělala.
K dárkům se ještě dostaneme, slečno Grishamová, podsunu jí svoji myšlenku a užívám si ten pocit nebýt svázaný hlasovými dispozicemi při jízlivostech. Mohu dokonce vidět, jak se slečna Grishamová zachvěje, přesto pokračuje dál.
Neoslovujete mě jménem. Neberete mě na výlety a nesnažíte se mě přesvědčit, abych se zviditelnila, abych vystoupila v médiích. Nesnažíte se mě k ničemu přesvědčovat a nesnažíte se mým prostřednictvím přesvědčovat Harryho. Odmlčí se a já se zamračím.
Podané takto se jí přestávám divit.
Oči se jí na prchavý okamžik rozšíří, rychle se ale vzpamatuje.
K čertu! Čtení myšlenek má i své nevýhody.
Odvrátím se od ní, přeruším naše spojení, po krátkém zaváhání dojdu k baru a vytáhnu jednu láhev.
"Kvůli tomuhle také půjdete za ředitelem, slečno?" ohlédnu se po ní, jízlivě, zle.
Vypadá snad až pobaveně, když zavrtí hlavou.


Je těžké cítit se frustrovaně jen kvůli tomu, že si jedna žačka uvědomila, že nejsem lidožravý netopýr. Budiž vám to přáno, slečno Grishamová.
"Vám bohužel nabídnout nemohu, poté, co jste předvedla o prázdninách."
Usměje se.
Raději se znovu odvrátím.
"Přejdeme k... dárkům," řeknu za chvíli a poslední slovo spíš vyplivnu. Cítím se nepohodlně, darovat někomu šaty a prsten je přinejmenším divné. Kingsley se tvářil nadšeně, když jsem mu sdělil svůj záměr s šaty. Kdyby ještě věděl, kde jsem se jejich konkrétností inspiroval, nedokázal už bych se toho zbavit; neuměl jsem vymyslet nic lepšího. "Prsten... funguje? Máte ho zde?"
Přikývne ho a vyloví z kapsy. Na moment na něm spočine pohledem, než si ho navlékne na prst, trochu rozpačitě. To nemusí být, chcete-li mu klást význam větší, než skutečně má, pak si o něm běžte pohovořit s Kingsleym, on je ten, kdo mě přesvědčil, že by pro vás byl vhodný.
"Předveďte něco," vybídnu ji, když zůstane sedět s rukama složenýma v klíně.
Uchopí hůlku a mávne. Mám co dělat, abych neuskočil, neboť je kouzlo namířené na láhev, která stojí jen malý kousek ode mě - zmenší se.
"Byl bych rád, kdybyste příště můj majetek ušetřila svých pokusů," řeknu po chvíli, když si v hlavě sesumíruji několik faktů. Slečna Grishamová si musí být zatraceně jistá svou muškou; kdyby se netrefila a náhodou kouzlem trefila mě, nechci se domýšlet, co by se stalo. Žáci se samozřejmě učí zmenšovat slizouny a pavouky, ale ti, kteří to přežijí, přežijí jen díky tomu, že nemají příliš složitou stavbu těla a žáci o ní jsou předem poučeni. Paseka, kterou způsobí neprofesionál na lidských orgánech při neuváženém měnění tělesných proporcí, bývá obvykle se životem neslučitelná. Pitomá!
Je nutné ovšem ocenit, že se slečně Grishamové kouzlo povedlo. Vybrala si obtížný předmět pro své zaklínadlo, když se jí povedlo zmenšit nejen skleněnou láhev, ale také tekutinu i vzduch uvnitř tak, aby nevybouchla.
"Nemyslím si, že vám to někdo již řekl, ale na alkohol mají kouzla mimořádně neblahý vliv, slečno Grishamová. Dlužíte mi láhev whisky."
Upře na mě oči, tentokrát se ale nepokusím přečíst, co mi chce sdělit. Jen velice nerad bych čelil pozvání na skleničku.



(Vanja Grishamová)


"Zdá se, že jste se tedy s prstenem dokázala sžít vcelku slušně," podotkne Snape po chvíli. Uznale? Uznale. Jinak by to neříkal. Nemůže být naprostá neschopnost vyjadřování emocí hlasovou poruchou? "Máte nějaké otázky?"
Zavrtím hlavou. Nezdá se mi, že by se zde bylo na co ptát.
"Pokud chcete pokračovat v mých hodinách, nastudujete si učebnici do strany dvě stě sedmdesát šest - ke kapitole s lektvary obsahujícími lašťovičník. Budete-li si chtít některý z lektvarů vyzkoušet, studentská laboratoř je vám k dispozici. Očekávám, že mi dáte vědět, pokud se ji budete chystat použít. Hrobník mě upozorňoval, že pozemky v Ballardu měli koupené pouze vaši rodiče a prarodiče."
Nehnu brvou.
"Přezkouším si vás prvního ledna." Na moment se odmlčí, potom odloží skleničku a intenzita jeho pohledu mě skoro zabolí. "Mám ještě nějaké zařizování na ošetřovně, slečno Grishamová. Přesto bych si rád ověřil, že jste nezapomněla všechno z nitrobrany, co jste se dosud naučila."
Říkal přece, že budeme pokračovat, až se vyřeší ta záležitost s kameněním - podívám se na něj udiveně, což je přesně to, na co čeká.
"Co mi řeknete k té sbírce, kterou jste mi dala k Vánocům?" dotkne se prsty hůlky a v tu chvíli mi jeho mysl rozrazí veškeré bariéry v mozku a vetře se dovnitř, začne se divoce rozhlížet, naprostá ztráta soukromí bolí. Bolí... Nedůvěra, stesk, samota, to vše vyplave k povrchu, jemu na odiv, a on se těmi pocity bezcitně probírá, hledá něco konkrétního, konkrétní vzpomínku, a čím více se na ni snažím nemyslet, tím více vyplouvá k povrchu, vzhůru k ostatním.
Nemůžu křičet, chtěla bych křičet frustrací a úzkostí, bolest, kterou cítím, se skoro stává fyzickou, chci křičet, řvát, křičet na něj, aby přestal, chci se na něj vrhnout a bít ho, bít se za své soukromí, což je asi to jediné, co můžu udělat, a tak to udělám, zvednu se a vrhnu se dopředu, snadno zachytí moji napřeženou ruku, ale oční kontakt tím přeruší, postaví se taky, moji ruku stále ve své, znovu se na mě podívá, vážně, teď už pozoruje jen moji tvář.
Chci se mu vytrhnout, abych mohla setřít slzy z tváře, nechci před ním brečet jako malá holka. Nepustí mě.
"Omlouvám se," řekne tiše a jeho hlas postrádá obvyklou příkrost. "Budete zase mluvit, to vám slibuji."
Říká se, že pět minut po nitrozpytu se mluví jenom pravda. Chtěla bych tomu věřit. Konečně mě pustí, otřením tváří si mohu navrátit alespoň zdání důstojnosti. Snape stojí bez výrazu ve tváři jako vždy. Rozhodím rukama, co teď, mám odejít?
"Mám práci," odpoví mi na nevyslovenou otázku.
Odejdu.



(Severus Snape)


Frustrace z její hlasové indispozice mi zabránila dostat se ke vzpomínkám, ke kterým jsem se dostat chtěl, existují-li vůbec takové. A slečnu Grishamovou jsem tím popudil natolik, že se mě pokusila uhodit. Uhodit! Ještě před půl rokem se na mě bála byť jen promluvit. Mohu jen děkovat Merlinovi, že se stejně radikálně nevyvíjí chování ostatních studentů.
Jen s krajní nelibostí uklidím skleničku a po krátkém zaváhání si miniauturu láhve whisky postavím na stůl místo těžítka. Toliko k vánoční výzdobě.
Vánoční povinnost číslo dva: "příbuzný" číslo dva.
Poppy se ukáže ve chvíli, kdy vkročím na ošetřovnu. Ačkoliv jsem jí říkal, že její asistence nebude třeba, nechtěla si nechat ujít příležitost vidět účinek tohoto ne až tak obvyklého lektvaru.
Draco už vypadal i hůř, ale nevědět, že je stabilizovaný, nevěřil bych, že přežije do dalšího dne.
Nakapu z ampulky na misku šest kapek, které chlapci přemístím do žaludku, aby si s nimi poradil sám.
Poppy na chlapce hledí s očima navrch hlavy.
Následků lektvaru si ještě užije...
"Nemáte plány na dnešní den?" zeptám se jí dokonale bezvýrazně.
"Musím se postarat o Colina a Justina, nemůžu odejít, ani kdybych chtěla," rozhodí rukama, ale podle tónu hlasu jí to nevadí.
"Přijdu za čtyři hodiny. Do té doby musí zůstat pokud možno v klidu... Pokud bude ten lektvar snášet dobře, začneme dávat plné dávky. Pokud ne, ještě ho zkusím upravit." Obrátím se k odchodu. U dveří se ještě znovu ohlédnu: "Doporučoval bych ševelissimo."
Zavřu dveře právě ve chvíli, kdy Draco poprvé zasténá. Dokonce ani sebe nepovažuji za dostatečně otrlého, abych u chlapce dobrovolně strávil následující hodiny.
Poppy za to přinesu nejlepší archivní víno ze Snapeovských sklepů.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu