Se Zmijozelem v hlavě - 3.

24. červenec 2011 | 00.00 |

Dvě dějové linie, paralelní a dramatické. Co se děje se Snapem, nehybným daleko od Bradavic? A co se děje v hradu, odkud beze slova vysvětlení zmizela nebelvírská primuska jen nedlouho poté, co byla viděna s největším zmijozelským záporákem?
Úvod a seznam kapitol najdete ZDE.

"Nehýbe se," dodala Hermiona. "Vlastně celou dobu se vůbec nehýbe. Teď už to dojdeme." Mimoděk začala mluvit šeptem. Brumbál přikývl, hůlku v ruce, držel se těsně při ní.
"Kdyby to opravdu byli smrtijedi," řekl tiše, "přemístíme se pryč. Držte se u mě. Zatím jsem ale neucítil žádnou magii. Možná..." Pokrčil rameny. Těžko říci, co možná. Možná tam Snape leží zraněný, bylo děsivé, že to byla ta dobrá možnost. Jiné možná si nedokázala představit. Bylo velice těžké způsobit, aby se mocný čaroděj  ocitl ve stavu, kdy byl ještě naživu, ale neschopen poslat zprávu.
Možná je tam skutečně čekají smrtijedi. Něco dělají a pro Snapea nebylo možné se odtrhnout. Okamžitě si zakázala přemýšlet nad tím, co by to mohlo být. Vletět tam s Brumbálem bude katastrofa... Těžko však mohl Snape na čemkoli pracovat zcela nehybný. Teď, pár desítek metrů od něj, si tím byla naprosto jistá.
Zatímco kráčeli mezi stromy, les pomalu, ale jistě měnil charakter. Vzrostlé buky v paprscích slunce, ještě mokré od deště, působily jako ztělesněné kouzlo, jejich zlatavé listy se snášely v křehkých spirálách k zemi mezi rovnými, ztepilými kmeny. Nemohla se zbavit dojmu, že procházejí parkem, o který se stará pečlivý hospodář. Ačkoli vůbec neměla v úmyslu starat se o přírodu kolem nich, přirozená krása toho místa se nedala pominout. Bylo by strašně fajn zapomenout na strach a jenom jít a dýchat, nechat lehký podzimní vítr polaskat tváře a vnímat barvy očima, vnímat všechno všemi smysly.
Brumbál se zastavil, a když se po něm ohlédla, celý zachmuřený natáčel hůlku různými směry. Beze slov naznačila gestem otázku.
"Je tu magie, nevím dosud, komu náleží," odpověděl sotva slyšitelně. "Sugestivní. Nepodléhejte tomu."
Netušila vůbec, o čem mluví. Nepodléhejte - čemu? Pokusila se důkladněji soustředit jenom na Snapea. Kdyby zakřičela, slyšel by je - samozřejmě byla naprostá hloupost začít křičet, ale cítila potřebu si  pojmenovat vzdálenost, která je dělí. Popošli ještě pár kroků, když tu Brumbál zavelel ostrým šepotem: "Stát."
Znehybněla v půlce kroku, opatrně se stáhla zpět. "Je blízko, už bychom ho mohli vidět," ukázala mezi stromy. Brumbál však zkoumal něco před nimi, jako by se dotýkal hůlkou neviditelné bariéry, hranice, kterou nechtěl narušit. Snad to tak i bylo a Hermioně přejel po zádech mráz. Nenapadlo ji nic jiného než obranná kouzla kolem smrtijedského shromáždění. Ale bylo tu takové ticho a Snape tak blízko - teď, když by se měla opravdu začít bát, byla náhle dokonale klidná a rozhodná.

S hůlkou v ruce a pevnou půdou pod nohama si nedokázala představit, že by se mohla snadno vzdát. 
Jenže Brumbál se náhle vzpřímil a stále tiše, byť už bez toho vypjatého soustředění, řekl: "Už vím, co je před námi. Je mi líto, Hermiono. Nemůžeme ho zachránit."M

Na hradě mezitím nebylo o nic veseleji.
Draco chvíli počkal, než odejde z učebny Hermiona, aby je snad někdo nezahlédl pohromadě; potom zamířil ke své koleji, než začnou lektvary. Věděl, že Hermiona míří k řediteli, cítil krátké čekání před dveřmi a potom o něco delší přítomnost uvnitř. Když vcházel do učebny lektvarů, Hermiona se hnala k severní věži, možná pro plášť. Sledoval ji, když zamířila k východu z hradu, nepochybně k hranici pro přemístění. S kým jde? Je sama?
Ze svých úvah ho vyrušila rozcuchaná černá kštice a výhružný hlas. "Kde je Hermiona, Malfoyi?" Harry se třásl vzteky a na konci hůlky mu poblikávala rudá jiskra.
"Co je mi po nějaký..." Nedokázal to vyslovit, pořád ještě. K vzteku! "Vypadni, Pottere!"
"Odešla s tebou a teď tu není! Kde je?" Draco se rozhlédl kolem sebe. Na pokročilých lektvarech byli nejpočetněji zastoupení Zmijozelové, ale bylo jisté, že by se na něj v případě konfliktu vrhli i Mrzimorští a Havraspárští. Znovu se podíval na Pottera, který se tvářil, jako by měl každou chvíli vybuchnout.
A v ten moment se rozlétly dveře do učebny a dovnitř vešel McKenzie, učitel obrany proti černé magii. Pohledem přeletěl třídu a zarazil se. "Zajímavá situace, mládenci. Můžete takhle chvíli zůstat? Děkuji. Kdo mi teď poví, jakých chyb se dopustil pan Potter a jakých pan Malfoy?"
Třídou zavládlo zaražené ticho.
"Ale no tak, přátelé! Vždyť pan Malfoy ani nemá v ruce hůlku. Kdo mi řekne další?"
Ernie MacMillan váhavě zvedl ruku. "Harry stojí zády k Parkinsonové?"
McKenzie se rozzářil. "Máte absolutní pravdu! Co dál?"
Až po dalších dvaceti minutách se směli Harry i Draco pohnout. Vztek z nich dávno vyprchal, oba se teď cítili jako vystavované opice a Harryho navíc pekelně bolela ruka, ve které držel hůlku.
Draco tušil, že se Harry ke své otázce vrátí v moment, kdy se profesor vzdálí. Dělal co mohl, aby - poměrně snadný - lektvar dokončil co nejdříve, protože skutečně netušil, co může Potterovi říct. Jestli mu Grangerová nepověděla pravdu, nemůže to udělat ani on, protože ona strážila tajemství jeho propojení se Snapem. Nejjistější by samozřejmě bylo zmizet dřív, než se Potter rozvzpomene, a sehnat si podporu Crabbea i Goyla.
Proč je ale Potter takový klikař a lektvar zvládne rychle a bezchybně právě v den, kdy je to tolik nežádoucí?N

"Jak, nemůžeme zachránit?" vykřikla šeptem. Otočila se k Brumbálovi s rukama zaťatýma v pěst a planoucíma očima. Nemůžou ho tam nechat! To by prostě nebylo fér, po tom všem. Ne bez boje, ne bez vydání posledních sil. Brumbál jí ostatně nepřipadal příliš přesvědčený vlastními slovy. Ano, měl ve tváři smutek, ale ne rezignaci, spíše nerozhodnost, stále ještě nad něčím uvažoval. Brala to jako jasnou šanci.
"On žije," řekla s jistotou.
"A to je zvláštní," uvažoval Brumbál. "Po takové době by už měl být dávno mrtvý."
"Řeknete mi konečně, co je před námi?" připomněla se netrpělivě. Stále na sebe jenom šeptali a bylo to únavné; pokud byla odsouzená přešlapovat chvíli na místě a pak se sbalit a jít domů, chtěla k tomu dostat zatraceně dobrý důvod.
"Před námi," mávl hůlkou a vzduch se zatřpytil, jako by se jemný písek svezl po skleněné tabuli, "je hranice vílího lesa." Hermioně ve tváři problesko nejisté poznání.
"Proto je to tady tak - hezké," řekla zvolna, jak se pokoušela vydolovat z paměti to málo, co o vílách věděla.
"Ano," přikývl Brumbál. "Je to součást jejich kouzla. Nepředstavujte si ale krásné dívky s dlouhými vlasy, co tančí při měsíčku. Tohle jsou divoké rusalky. Podivuhodné, že se tu ještě dokázaly udržet. Měl jsem za to, že v Británii dávno vymizely." Hermiona, ačkoli kdykoli jindy měla sama sklony propadat akademickým zájmům, netrpělivě sykla. Vědomí bezprostřední Snapeovy blízkosti ji nutilo konat, přemýšlení bylo tentokrát dost.
"Spadeno mají zejména na mladé muže. Snaží se je přivést do vnitřního okruhu lesa, kde jsou osidla jejich magie nejsilnější. Omámí a zahltí lidské smysly nezvládnutelným množstvím vjemů, čemuž následně podlehne i mysl. A také tělo! Již bylo řečeno, že je to druh víl. Kdo se nechá svést k tanci, zemře vyčerpáním, neschopen se zastavit."
"Říkáte mužů," řekla Hermiona. "Říkáte, že i rusalky jsou vlastně víly. Všechno je to o mužích."
"Slečno Grangerová, já tam vstoupit nemohu a vás tam samotnou nepustím." Znělo to velice rozhodně. Ale ne dost. Ne pro ni.
"Proč ne? Jsem žena. Možná si mě vůbec nebudou všímat."
"Kdybyste sem zabloudila náhodou, možná by vás nechaly projít. Vy však chcete odnést něco, co je jejich," poukázal Brumbál. Hermionu napadlo, že ji dávno mohl popadnout a přemístit zpět do Bradavic. "To, že jste žena, neznamená, že nad vámi nebudou mít žádnou moc." Ale neudělal to. Snad sám stál o to, aby ho přesvědčila, utloukla argumenty. "Vydržíte odolávat déle, budete si nejspíš pamatovat, kdo jste a proč jste přišla. Pokud ale Severus našel způsob, jak přežít, nebudou ochotné se nechat připravit o dosud nepokořenou kořist."
"Nemůže se bránit pomocí nitrozpytu?" nadhodila, protože koneckonců nebylo nedůležité, v jakém stavu ho najde. Brumbál však zavrtěl hlavou. "Ne. Kdyby se pokoušel například zhypnotizovat nebo uvést do transu, byl by efekt stejný, jako by se pokusil vypít moře, aby se neutopil."
Potřásla nespokojeně hlavou. "Proč se tu dohadujeme?" řekla. "Tohle už jsme si vyřešili předtím. Když jste byl ochoten riskovat, že se přeneseme přímo k Vy-víte-komu, proč teď váháte s rusalkami? Vy chcete Snapea zpět. A já také, dlužím mu to. Dejte mi nějaké dobré rady na cestu a já půjdu."
Brumbál ale stále váhal. "Je rozdíl, jestli stojím po vašem boku připraven k přemístění či kouzlu, či vás nechám čelit nebezpečí, které si neuvědomujete a které podceňujete. Cítíte touhu jít dál, slečno Grangerová, ale jen částečně je ta touha vaše vlastní. Ony jsou blízko."M

"Malfoyi." Draco se neohlížel, chvátal chodbou dál "Malfoyi!" Říká se přece o Nebelvírech, že nepřítele nestřelí do zad?
Červený paprsek se rozprsknul o zábradlí, kterého se přidržoval. Nezastavovat. Cítil, že se Grangerová po nekonečném cestování zastavila nedaleko Snapea a už dlouhou dobu se nehýbala. Co když tam ta nána skutečně šla sama...? Co když skončí stejně jako Snape? Dalším na řadě by byl on.
Volnou dvouhodinovku chtěl Draco strávit u sebe na koleji, zahloubaný do spojení, hledat alternativy. Cítil směr, to byl začátek. Možná by mu tohle spojení mohlo pomoci otevřít širší kanál do Snapeovy mysli...
"Malfoyi..."
Schody pod ním se proměnily v klouzačku a on velmi nedůstojně přistál u cizích nohou. Vztekle se ohlédl nad sebe, do sálajícího pohledu otravného Pottera. "Volal jsi mě, Harry? Nebyl jsem si jistý," ušklíbl se Draco ironicky.
Harry se zhluboka nadechl, vydechl. "Kde je Hermiona, Malfoyi? Co jsi jí provedl?"
"Hermiona... to je někdo z Mrzimoru?" povytáhl Draco obočí. "Ne, počkej, nech mě chvíli přemýšlet... nebo mi pomož - rozježené vlasy, velký předkus, hrozná šprtka? Je to ona? Ty ji znáš?"
Harry přivřel oči, jak se snažil Malfoye nezaklít. To stačilo. "Expelliarmus!" křikl Draco, chytil Potterovu hůlku a rozběhl se chodbou hlouběji do sklepení. Harry běžel za ním, i když nevěděl, co bez hůlky dokáže... a nakonec nedokázal nic, protože Malfoy vběhl do tajných dveří ve zdi, které okamžitě zmizely a nezůstalo po nich vůbec, ale vůbec nic.N

Hermiona se nad takovým prohlášením upřímně zamyslela. Mohlo by to tak být? Snad - tak silná netrpělivost a pramálo uctivé jednání s ředitelem jí zpravidla nebyly vlastní. Nicméně měla dojem, že obojí je docela na místě.
"Půjdu já," rozhodl se náhle Brumbál. "Jsem stařec. To by mohlo být ještě lepším štítem než být dívka."
"Ale vy Snapea vůbec nemusíte najít," namítla Hermiona. "Jestli je skrytý někde pod listím, můžete projít těsně vedle něj a nevšimnout si ho." Prudce vydechla. Postávání na místě nesvědčilo její odvaze. Nechtěla se nechat zviklat a začít pochybovat. Bála se, samozřejmě, ale dosud to byl strach uložený někde hluboko, určený k tomu, aby, až bude po všem, vystrčil růžky a trochu jí dodatečně pocuchal nervy. Teď a tady se jím nechtěla zaobírat.
Bylo to vlastně snadné. Stačilo udělat krok dopředu a ještě jeden. Poznala ten okamžik, kdy prošla do nejvnitřnějšího vílího lesa. Bylo to jako lusknutí prstů, hranice tenká jako vlas. Omámeně potřásla hlavou. Měla se napřed Brumbála zeptat, jak vypadají. Mohly by se vydávat za stromy? Ty skvostné kmeny a zlaté listí, s pokorou by se jim dokázala klanět a objímat jejich dokonalou symetrii do skonání věků. Nebo za trávu, určitě jsou trávou, těmi drobnými kvítky v ní, úchvatně něžnými, zatoužila pohladit každý z nich... Nešťastná, touhou rozbolavělá, se vyhrabala na nohy, vzdáleně překvapená, že upadla, nebo snad neupadla, poklesla na kolena v uctívání nekonečně modré oblohy.
Sto kroků, ne víc. Bylo to o soustředění, to pochopila rychle. Tam někde je Snape a čeká na ni; nebo by čekal, kdyby mohl. Otřásla se odporem, když si ho představila. Ošklivý černý muž, zachmuřený jako mrak, čemu by mohl prospět lesu, čím se stát lepším? Naplnit ho krásou až po okraj, jeho očím ukázat drahokamy rosy na okvětních lístcích, jeho uším nechat zaslechnout líbezný zpěv - - -
Hermiona se zastavila a zavřela oči. Tohle nemohly být její myšlenky. Ona nechce nic, jenom si vzít něco svého a v pokoji odejít. Netřeba tak prožívat tuhle oživlou galerii. Má tu své povinnosti. Svůj úkol, esej, kterému chybí pár řádků. Vší svou mocí se soustředila na spojení mezi sebou a Snapem, stalo se takřka viditelným, nebo alespoň pro ni. Kráčela vpřed, pomalejší a nejistější, ale odhodlaná.
Pak se objevily rusalky a Hermiona věděla s naprostou jistotou, že už nikdy nepotká nic tak nádherného a  všechny její dny budou už navždy smutné a šedé.
"Nemusí to tak být," šeptaly, "podívej na ty barvy, pak zavři oči a nech se naplnit vůní. Zůstaň tu s námi, je tu dost i pro tebe. Natáhni ruce k tanci, pohleď na své šaty a zlaté střevíčky, poslouchej první tóny hudby, kterou přínáší vítr."
Hermiona se zastavila a znovu zavřela oči. Tentokrát to nepomohlo. M

Bradavický hrad zažil dosud nevídanou podívanou. Chodbami táhl dav nebelvírských, bez výjimky oděných do červené a zlaté, třímající v rukou hůlky a ne-tak-úplně-povolené předměty z Kratochvilných kouzelnických kejklí. V čele kráčel Harry a Ron, po boku jim šli Neville a Ginny. Za nimi šli všichni, kdo zrovna neměli vyučování, a díky aktivní šeptandě se k nim přidávaly i drobty havraspárských a mrzimorských.
Dosud proplouvali nezpozorováni profesorským sborem, byť se nijak nehodlali schovávat. To se změnilo, když na vrcholu schodiště Protiva zařval: "Revolucéééé!" a ze schodů shodil brnění, aby jeho slova nebral nikdo na lehkou váhu. Rachot se s ozvěnou rozléhal hradem, přibíhali další studenti... Netrvalo dlouho, než přiběhl i udýchaný Filch s paní Norrisovou v patách. Jenže co zmůže ubohý moták proti davu pevně kráčejících studentů s odhodlanou myslí? Nastal čas vyrovnat příkoří. Nastal čas si promluvit! Nastal čas ukázat zmijozelské koleji, kde je její místo.
K místu, kde Harrymu Malfoy zmizel, došli brzy. Ron trochu zbledl, ale hůlku sevřel pevněji – teď, nebo nikdy!
"Hada v trávě nespatříš," vyslovil Harry silným hlasem heslo, které mu prozradila Hermiona, a dav se vevalil dovnitř.
V místnosti byly hrubé zdi a nízký strop, vyřezávaná křesla a několik šokovaných studentů. "Draco Malfoyi," řekl Harry docela potichu. Nikdo mu neodpověděl a Harry si připadal trochu hloupě, protože měl vlastní armádu, a proto by mu někdo odpovědět měl. "Draco Malfoyi!" zavolal nahlas.
Jedno z křesel, do kterých předtím neviděl, se otočilo k němu. Ta chvíle, kdy byl otočený zády, Dracovi stačila, aby nezíral stejně vyjeveně jako ostatní, ale trocha údivu mu v tváři přece jen zůstala.
"Pottere. Ty ses pomátl?"
Zmijozelští se nezasmáli a Nebelvírští si nebyli úplně jistí, jestli už nastala ta chvíle, kdy by měli začít zaklínat.
"Malfoyi. Myslím, že ses nám smál už dost dlouho..."
"Zkrať to, Pottere."
"Hůlku."
"To jsem tušil. Poslal jsem ti ji po Protivovi, nedal ti ji?"
Nádech, výdech. "Kde je Hermiona?"
"Myslíš, že ji tu máme spoutanou na obětním oltáři?" zasmál se Malfoy, ale vzápětí mu smích ztuhnul na rtech. Kývnul na jednoho z páťáků, který seděl opodál, a šeptem se ho na něco zeptal. Páťák zavrtěl hlavou a tiše mu cosi odpověděl. Malfoy si oddechl. "Ne, Pottere, nemáme. Není to ona." Příslušníci jednotlivých kolejí za Harryho zády se zatvářili nedůvěřivě, ale přesto se začali rozhlížet kolem sebe, jako by chtěli zjistit, kdo chybí.
"Tak kde je?" nedal se Harry vykolejit.
"Nezkoušel ses zeptat Brumbála?" ušklíbl se Draco.
A Harry najednou zjistil, že neví, co má dělat. Otočit se a jít za Brumbálem, když má za zády bezmála armádu krvežíznivých dětí? Zaklít Malfoye do fretky? Nebo začít přebarvovat místnost na červeno, prostě proto, že může?
Jeho dilema za něj nakonec vyřešila malá holka, kterou ani neznal jménem. Prodrala se dopředu, namířila hůlkou Malfoyovi na čelo a řekla "puf". V tu chvíli místnost zahalil dým. Tu holku sledovali všichni, ale nikdo se nedíval, co dělá levou rukou, a tak si nikdo nevšimnul Čarovného čmoudícího červíka, kterého odhodila na zem zároveň se svým 'puf' a který se okamžitě odplazil pod nejbližší křeslo.
Tak začala magická spoušť, později známá jako Bitva o Bradavice.
Udatně se bili všichni, kdo tam byli. Neville, dobře si vědomý toho, že s hůlkou nevydrží dlouho, kolem sebe začal rozhazovat tobolky škrtidubu, Harry se bil pěstmi do chvíle, než ukořistil zmijozelskou hůlku, a ti nejmenší se schovávali za křesly a odtud vysílali ta nejjednodušší, ale přesto velmi účinná lechtací a stepovací kouzla. Do toho se ozývaly výbuchy petard, rachejtlí, pendrekových raket, dělobuchů, bomb hnojůvek, granátů z cukrové vaty, světlic a bouchacích kuliček, které kdo měl po kapsách. Dým byl hustší a hustší a studenti pak už kolem sebe metali skoro neškodné, ale divácky zábavné kletby z čiré radosti.
Celé to veselí trvalo dlouho a nevyhrál nikdo, protože nebylo vidět, kdo se kam strefuje. Když se dýmem přiotrávení studenti vypotáceli do chodby, ujala se jich madame Pomfreyová, která je po nezbytné prohlídce posílala dál za kolejními profesory, kteří v nedaleké prostorné učebně jen lomili rukama a nechápali, co se stalo.
Když se kouř rozplynul, nebyl ve zmijozelské společenské místnosti už nikdo, kdo by viděl a ocenil, že je každá ze stěn vymalovaná jinou barvou - červenou, modrou, žlutou a zelenou. Nevědělo se, kdo to měl na svědomí, ale několik následujících dnů se na hradě nenašel nikdo, komu by se povedlo zdi přebarvit zpátky na zeleno.N

Cítila jemné prsty ve vlasech, jak ji hladí a uvolňují její sepnuté kadeře, aby se jimi mohl hedvábný větřík proplést ve svém tanci. Cítila nezvyklou lehkost hedvábí kolem nohou a paží, jak se lehounká látka tařka sama vznášela. Na tváři dech polibku na přivítanou, šťastného, sesterského přijetí. Navždycky už sama, pomyslela si. "Nemusí to tak být," šeptaly. "Zůstaň s námi. Vykoupej se v pramenu štěstí, omyj si tvář od lidského smutku. Je tu pro tebe místo mezi námi, vzlétni s námi ke korunám stromů!"
"Prosím," zašeptala a její hlas zněl hrubě a neladně mezi zpěvem víl. "Prosím, moc prosím. Nechte mě jít. Dovolte mi splnit úkol, který jsem si sama vyvolila."
Tolik je zklamala! Jejich smutek se skoro nedal unést. A přitom stačilo tak málo, jenom vztáhnout paže a uchopit jejich, snad to přece byly dívky, nebo snad jen myšlenka dívek, esence dívčí krásy, ta před ní měla rusé vlasy a vedle stála zlatovláska.
Vykročila vpřed, slepě, potácela se s očima zalitýma slzami, padaly na zem a víly naříkaly bolestí, jako by po nich házela kamením. Hermiona si byla jistá, že už nikdy nikomu nemůže ublížit víc. "Nemusí to tak být!" volaly ty sladké hlasy. "Zůstaň s námi!"
Až náhle stála před ním - v první chvíli nechápala, co vidí, tu podivnou hroudu, snad kámen nebo zlou myšlenku, celou v odstínech černi, co sem dopadla z jiného světa. Snape, zcela nehybný, klečel na jednom koleni, skloněný k zemi, schoulený do sebe. Vlasy mu zastíraly tvář, ale ruce, křečovitě sevřené, klouby se opírající do trávy, vypovídaly o duševním  boji, který podstoupil. Připotácela se k němu a objala ho, zoufale toužící se přesvědčit, že zvolila správně. Jeho tělo bylo podivně chladné, nereagující, jako by napůl zkameněl. A Hermiona, sotva si zvládla otřít slzy, pochopila, co se stalo. Snape sám sebe uvedl do spánku živé smrti; protože jenom smrt mu mohla prominout odpověď na dotek roztoužené rusalky.
Snad jí Snapeova přítomnost umožňovala se lépe soustředit, nebo rusalky polevily ve svém naléhání, nebo si snad trochu zvykla, ale cesta zpět nebyla už tak těžká. Stále musela bojovat o každý krok, ale zmizely ruce, doteky i hlasy. Teď si byla největším nepřítelem sama. Skutečně se snažila, ale přesto nenacházela jediný důvod, proč se vzdát toho, co jí rusalky nabízejí. Nakonec ho přestala hledat a s chlabým vědomím, že povinnosti se mají plnit a dotahovat do konce, se vlekla stále dál. Snapea, odlehčeného nejjednodušším kouzlem, jaké ji pro ten účel napadlo - čarovat bylo skutečně velice těžké - táhla s sebou.
Nenáviděla se za neschopnost odhodit odpovědnost. Z celého srdce si přála dokázat se poddat a odplout s větrem.
Jenže byla tím, kým byla, a tak nakonec překročila hranici zpět do světa lidí. Čekal tam na ni pod chorobně šedavými stromy ošklivý, vrásčitý stařec se zcuchanými vousy, oděný ve vyrudlém hábitu. Chvíli trvalo, než poznala, že se usmívá. "Dokázala jste to," opakoval. "Slečno Grangerová, dokázala jste to."
"To je dobře," odvětila hluše, protože to tak mělo být. Opatrně spustila Snapea k zemi a obrátila se zpět. Když natáhla ruku, cítila ji pod rukou, tu tenoučkou skořápku kouzla. Pohlazení, ze kterého prsty trochu zabrní.
"Pojďte," řekl ten stařec, "vezmu nás všechny domů."M

PŘEDCHOZÍ     ♦     NÁSLEDUJÍCÍ

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Se Zmijozelem v hlavě - 3. evi 24. 07. 2011 - 19:11
RE: Se Zmijozelem v hlavě - 3. nerla 24. 07. 2011 - 22:15
RE: Se Zmijozelem v hlavě - 3. xstepax 03. 08. 2011 - 09:26
RE: Se Zmijozelem v hlavě - 3. nerla 03. 08. 2011 - 10:16
RE: Se Zmijozelem v hlavě - 3. jarmik®pise.cz 04. 08. 2011 - 13:32
RE: Se Zmijozelem v hlavě - 3. mae 06. 08. 2011 - 08:09
RE: Se Zmijozelem v hlavě - 3. elza* 26. 08. 2011 - 15:53
RE: Se Zmijozelem v hlavě - 3. mae 26. 08. 2011 - 16:05
RE: Se Zmijozelem v hlavě - 3. amabell®pise.cz 19. 11. 2013 - 08:47
RE(2x): Se Zmijozelem v hlavě - 3. kvik 19. 11. 2013 - 11:42