Kráska a Smrtijed III. - Smečka

18. červen 2012 | 06.00 |

Kapitola devadesátá pátá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Martin Aboney)

Probudím se s nosem zabořeným do učebnice formulí pro čtvrtý ročník a trochu zmateně zaostřím na text před sebou. "Formule na přičarování bradavic." Rozhodně to vysvětluje, proč figurína v rohu místnosti vypadá tak, jak vypadá.
Formule na přičarování bradavic. To jako vážně? K čemu to, pro Merlina, někomu bude? Když pominu dětské půtky, jako byla například ta dnešní snídaňová, kterou mi Vilemína nadšeně líčila, zatímco jsme se propracovávali belgickými čokoládičkami, je to kouzlo, které nepoužijí studenti už nikdy.
"Bradavice."
Možná proto tohle kouzlo stále nebylo vyřazené z učebního plánu, v téhle škole. Vážně by to tu celé potřebovalo trochu inovovat.
Vykouzlím si hodiny a trochu se zděsím. Místo předpokládané desáté večerní jsou tři ráno a já ještě nemám připravený učební plán pro třeťáky na další den. Ale co, jsou to jenom třeťáci, tam se bude dát improvizovat, nepoznají to.
Letmo prolistuji učebnici, u některých kouzel si udělám tečky, abych věděl, co učit, a s povzdechem zalezu do postele.
Vzápětí mě ze spaní vytrhne ječivý zvuk a blikající časomíra nad mojí postelí, přímo před mýma očima. "Finite!" zavrčím s hlavou pod polštářem, jenže se nic nestane.
"Finite!" nahmatám hůlku na nočním stolku a číslice se rozblikají ještě zběsileji. Kolik učitelů tu během roku průměrně dostane epileptický záchvat, circa? Tohle je jako vážně pevnou součástí každé soukromé učitelské komnaty?
"Finite!" odhodím polštář a probodnu blikající časomíru hůlkou. Číslice změní barvu na zelenou.
"Zmlkni, ty pitomá potvoro!"
A najednou je ticho.
"Áááá!" Tohle je moc. Znovu se skácím na postel a zvážím, jestli by nestálo za to začít hledat novou práci. Budit mě tu bude tohle, nebudu trefit bez některého z žáků ani na snídani, v polovině hodin se budou studenti pokoušet se vzájemně proklínat, učím tu s kriminálníky a ředitel mě tu nechce. "Ááá!"
Na druhou stranu, jsem tu jeden den. Dál už to zákonitě musí být jenom lepší, všechno se vysvětlí, všichni se budou mít vzájemně rádi a na Valentýna mi vyzná ředitel nehynoucí lásku. Aspoň maličko. Určitě.
"Tempus," vykouzlím si hodiny, protože jsem se v zápalu boje zapomněl podívat, kolik že to vlastně je. Sedmá ranní.
Na snídani dorazím z profesorů první. Je to zvláštní pocit, sedět sám na vyvýšeném místě a dávat pozor, aby si studenti opět nevyhlásili válku. A smím vůbec odejít, když tu není žádný další pedagog? Nandám si na talíř jídlo, a když ve všech džbánech najdu místo čaje dýňový džus, naleju si černou kávu, které je hned vedle mě plná konev. Při večeři zůstalo to místo neobsazené - jako spousta dalších - a není tudíž pochyb, že nikomu neujídám z jeho.
U mrzimorského stolu se začnou dva kluci nahlas hádat. Sleduji je s přimhouřenýma očima, je tohle už ta chvíle, kdy se odečítají body? Jistě je načase to vyzkoušet, včera jsem se naštěstí nezapomněl Vilemíny zeptat, jak na to. "Pět bodů z Mrzimoru za neslušné stolování!" prohlásím hlasitě.
Žáci se na mě vyděšeně podívají. Od havraspárského stolu zaslechnu jen sousloví "...ani Snape...", ale lze celkem jednoznačně vyvodit, že o kulturu stolování tady nikdo nedbá. To se změní, děti.
Potom se znovu otevřou dveře a já mezi příchozími poznám tu havraspárskou dívku, která pomohla vyhrát velkou bitvu o britský kouzelnický svět. Nevypadá na to, je pobledlá, skoro nejí a celkově působí dost sklesle. Hrdiny jsem si původně představoval úplně jinak - místo nedomrlého kuřete, skleslého zatčeného profesora a absentujícího Chlapce-který-přežil nějaké nezdolné trio s elánem v očích, energickými pohyby a aurou magie vibrující kolem nich.
Nakonec se rozhodnu, a když dívka dosnídá, vstanu také. "Slečno Grishamová," zastavím ji, "mohla byste mě prosím doprovodit do mého kabinetu?"
"Jistě," přikývne a ignoruje všechny posunky, které na ni dělá její spolužačka.
Chvíli kráčíme tiše.
"Na ty chodby si do týdne zvyknete," prohodí potom.
"To mi tvrdili. Slečno Grishamová, chci se vás zeptat na bitvu." Nezastaví, pokračuje dál, jen mi pohledem pokyne, ať pokračuji. Působí to trochu namyšleně. "V novinách se psalo o posledních okamžicích Vy-víte-koho jen z Pastorkova pohledu. Nepojmenoval ale zaklínadlo, kterým jste odklonila smrtící kletbu, směřující na Pottera. Co to bylo zač?"
Jestli ji pustili do bitvy, jestli má nějaké fenomenální vlastnosti, jestli je opravdu z poloviny potomek Merlina a z poloviny víla, jestli skutečně studovala přímo u Brumbála, mělo by to být na volbě toho zaklínadla znát. A já to chci vědět. Chci vědět, co od ní ve svých hodinách mohu očekávat.
"Expelliarmus," pousměje se.
"Expelliarmus?"
"Já vím, existuje tisíc vhodnějších kouzel, ale zrovna jsem neměla prostor na vymýšlení formule, která by se v novinách dobře vyjímala." V hlase má smích, když odpovídá. To je vážně tak hloupá? "Fungovalo to."
"Nemuselo to fungovat! K čemu studujete, když neumíte své znalosti využít?"
"Studuji, abych udělala NKÚ a potom OVCE. Co byste použil v té bitvě vy?"
Na moment mě svojí otázkou zaskočí. "Neznám přesné okolnosti, nebyl jsem tam. Ale expelliarmus..."
"Váš kabinet, pane profesore,"
skočí mi do řeči a ukáže na mé dveře. "Musím se jít připravit na vyučování. Pěkný den."

(Severus Snape)

Dokonale se probudím, až když stojím pod pomrkávající lampou před dosud zavřeným ministerstvem se svou hůlkou v ruce, na hlavu se mi snáší vločky sněhu a neméně rozespalý bystrozor za mnou zavírá dveře. Jak vidno, čtyřiadvaceti hodinová lhůta na zatčení nebyla nijak striktní a pro klid křiklounů zřejmě stačilo, abych strávil v cele noc. Tím lépe - pohodlně stihnu vyučování a před ním i snídani, na kterou jsem zde již neměl nárok, jak jsem pochopil z nemnoha srozumitelných slov svého osvoboditele.
Jediným mávnutím hůlky vyrobím otisky bot k nejbližší odhrabané pěšině a přemístím se k Bradavicím. Jestli bude zima pokračovat tímhle způsobem, brzy zmizí pod sněhem celý hrad. Již ve třetině cesty přes pozemky jsem si definitivně jist, že stát se ředitelem by stálo za to už proto, abych si mohl zařídit přemisťování rovnou do vlastních komnat.
Hrad je dosud tichý a chodby tmavé. Nakonec v poslední chvíli změním rozhodnutí a místo do sklepení se vydám po schodech vzhůru. Dnešek bude dlouhý a možná je to jediná chvíle, kdy se můžu v klidu podívat na Draca.
Leží tiše, oči otevřené, zírá kamsi vzhůru. V šeru matné noční lampy je již dokonale podoben sám sobě, i když vím, že denní světlo odhalí jizvy a nedokonalosti na kůži i v křivkách jeho tváře. Na stolku vedle něj leží netknuté knihy.
"Dobré jitro, Draco,” řeknu tiše a lehce se dotknu jeho ramene. Reakce je výrazná - škubne sebou a stáhne se pryč, jako bych ho spálil. Sotva slyšitelně zakňourá.
"To jsem já, Severus,” řeknu. "Přišel jsem se podívat, jak se ti daří.” Mluvím na něj tichým, uklidňujícím hlasem, vykládám banality o počasí a nejobyčejnějších věcech, dokud se nezklidní a nezaposlouchá se. Vůbec nepochybuji, že nevnímá obsah toho, co mu říkám - ale tentokrát už snese, když mu položím ruku na rameno. Průběh mé návštěvy je stejný jako všechny ostatní poslední dobou. Uklidnit ho, vstoupit do jeho mysli, pokusit se zahladit škody, otupit hrany strachu a paniky. Jde to špatně a já nejsem léčitel, znalosti vyčtené z knih nenahradí praxi. Vidím, že se lepší, ale příliš pomalu... Zkusím jinou skladbu lektvarů, posílit antidepresivní složku na úkor uklidňující, to je něco, kde mám větší jistotu a troufnu si do experimentů. Nezbývá než doufat, že Kingsley splní slib a využije svůj vliv, aby oddálil Dracovo zatčení na co nejpozdější dobu. Nejlépe až po volbách.
Když odcházím, Draco se nadzvedne a něco tázavě šeptne.
"Vrátím se, jen co to půjde,” slíbím mu. Konečně nějaká vlastní akce!
Potter, jediný momentální obyvatel ošetřovny, se zatím probudil, a když procházím okolo, zatváří se tak zděšeně a provinile, až mě to přiměje se u něj zastavit.
"Něco v nepořádku?” zeptám se, ačkoli je jasné, že půjde o nějakou běžnou studentskou lumpárnu.
"My... mysleli jsme, že jste v Azkabanu,” řekne a úlek se přetaví do širokého úsměvu. "Jsem rád, že se to vysvětlilo, pane.”
"Pověsti přeháněly,”
odvětím, pokývnu mu hlavou na pozdrav a vykročím ke dveřím.
"Pane profesore,” ozve se ještě honem Potter, a když se k němu otočím, vidím, jak si nervózně upravuje brýle na nose. "Kdyby něco, já nevím, kdyby někdo dělal problémy... chci, abyste věděl, že pro vás budu kdykoli svědčit. Ve váš prospěch. Opravdu.”
Pár okamžiků je naprosté ticho, ve kterém mimoděk porovnám současného Pottera s tím, který se mi pokusil zachránit život v knize. Ano, jednou bude takový. Je takový.
"Nikdy jste mi nedal důvod o vás pochybovat,” řeknu, i když nemůže vědět, o čem mluvím. Ale asi je to v pořádku, protože se široce zazubí a padne zpět na polštář.
Do Velké síně vstoupím tak zamyšlený, že mi vlny ticha v první chvíli ani nepřipadnou ničím zvláštní. Až následné štěbetání mě přiměje se rozhlédnout - nu ovšem, ty zvěsti o Azkabanu. Někdo z mrzimorských páťáků, které mám hned první hodinu, tluče hlavou do stolu. Zjevně chybně vyhodnotil situaci a nevypracoval zadanou esej. Brumbál na mě pokývne, jako by se nic zvláštního nedělo, Minervin pohled slibuje následný výslech, Štěstnička drobí na talířek toust s pohledem zabodnutým do stolu, Rolanda vypadá překvapeně a nikdo jiný tu momentálně není. Ani Aboney, kterého jsem napůl očekával a který se buď cestou na snídani ztratil, nebo už se sbalenými kufry prchá zpět na kontinent.
Od svého místa přelétnu Velkou síň pohledem, který spolehlivě to tupě zírající stádo přiměje zírat kamkoli jinam, a konečně se usadím k vytoužené černé kávě. Obemknu horký hrnek vychladlými prsty a dopřeju si chvíli naprostého klidu. Podle značně pokleslé hladiny v konvici Aboney přeci jenom cestu do Síně našel. Budu muset skřítkům připomenout jejich povinnosti u stolu.
"Severusi, za čtvrt hodiny se máme sejít ve sborovně,” nakloní se ke mě Minerva. Kingsley ohledně nové posily zjevně nemluvil do větru. "Ostatním jsem poslala vzkaz, ale Martin ještě není zapojený do sítě.”
"Vyzvednu ho,”
přikývnu bez odporu. Je to dobrá příležitost si ho prohlédnout v klidu.

(Martin Aboney)

Pohledem kontroluji svůj stůl, pokrytý pečlivě popsanými jednotlivými hromádkami učebnic a papírů, které budu potřebovat v následujícím dni, a snažím se rozvzpomenout, na co jsem zapomněl, když někdo zaklepe.
"Dobré ráno," uvítám trochu překvapeně Snapea. Nezatkli ho včera? To utekl, nebo ho už pustili?
"Jsem tu, abych vás dovedl do sborovny," nezdržuje se takovými banalitami, jako je pozdrav. V první chvíli mám nutkání ihned vykročit, poháněný jeho pohledem, a teprve potom si uvědomím, že bych si snad mohl vzít něco s sebou.
"Moment," otočím se na patě a popadnu brašnu s brkem a pergameny, připravenou na vyučování. Pro všechny případy. "Co se děje?" zeptám se, když za sebou zabouchnu dveře.
Pokrčí rameny. "Albus," odpoví a s nádechem trochu podezřelé spokojenosti dodá: "Patrně má na srdci něco, o co se chce podělit s námi všemi." Ještě než uděláme pár kroků, mávne nepatrně hůlkou k mým dveřím. "Vy máte dveře chráněné pouhým heslem?" otáže se nevěřícně.
"Je to problém?" zeptám se se zájmem. "Chystám se na kabinet vložit nějaká ochranná zaklínadla, ale nestihl jsem se ještě zamyslet nad vhodnou kombinací. Včerejší odpoledne jsem strávil analýzou zdejších učebnic, podle kterých by měli žáci studovat." Pramalé nadšení, které z nich mám, nechám promítnou i do hlasu.
"Toto je škola. Je plná studentů." Vysloví to, jako by mluvil o zvířatech. "Samozřejme, že je to problém. Čím dříve a lépe si zajistíte byt, kabinet a nejlépe i učebnu, tím lépe. Pokud by to bylo nad vaše síly, dejte mi vědět. Věřte mi, že byste si nepřál zjistit, čeho všeho jsou studenti schopní."
"Jestli mě tu ředitel nechá, patrně to budu mít příležitost zjistit," odpovím lehce. "Zařídím se podle toho, díky."
"Proč by nenechal?" pozdvihne Snape obočí. "Stačil jste zbořit Astronomickou věž nebo zavalit sklepení? Samozřejmě, že vás tu nechá. Kouzelné formule jsou jeden ze základních předmětů. Není možné ho nechat neobsazený."
"To chápu. Předpokládám ale, že se ředitel pokusí najít někoho zkušenějšího podle vlastních preferencí. Což je pochopitelné." Nevím, nakolik je Snape obeznámený s mým obsazením do školy, ale rozhodně nepůsobí natolik důvěryhodným dojmem, abych se před ním mohl rozhovořit o veškerých svých starostech o toto místo. "Teprve dnes bych měl podepsat smlouvu."
Krátce na mě pohlédne. "Učebnice nemusíte brát nijak striktně," odbočí nakonec od tématu, ačkoliv bych se vsadil, že v něm chtěl pokračovat. "Jsou staré. Každý z nás si upravuje osnovy po svém. Pro pokročilé lektvaristy jsem musel napsat vlastní skripta, stejně tak například Minerva." Pustí mě do nějakých dveří, kterými jsem zaručeně ještě nikdy nešel. Vážně doufám, že mě nehodlá zabít jako svědka svého zatčení. "Budete mít dost času se osvědčit. Albus musí především obsadit místa, která ještě zůstala prázdná."
"Dokud nedostanu do rukou nové osnovy k NKÚ a OVCE, nemohu s probíranou látkou příliš hýbat. A jestli se nemýlím, měly by být vydané až v březnu, předevčírem to odhlasoval prozatímní výbor." Zvěsti, které se mi o tom donesly, a několik útržků vět, které jsem na ministerstvu zaslechl, když jsem tam vyřizoval pracovní dosazení, byly zrovna v tomhle ohledu skutečně zajímavé. Zdá se, že se velmi těsnou většinou odhlasovala kostra, měnící celou podstatu dosavadní výuky. Samozřejmě všechno závisí na tom, kdo bude zvolený ministrem, a byl jsem příliš dlouho mimo Británii, než abych se o něčem takovém mohl dohadovat.
"Pokud budou vydané až v březnu, celá jedna generace studentů opustí Bradavice s velmi tristními výsledky," zamračí se Snape.
"Záleží na způsobu jejich zavedení. Upřímně ale doufám, že to má na starosti někdo rozumný."
"Rozumný, na ministerstvu..." Skepse z jeho hlasu přímo kape. "Více záleží na tom, jestli je tam někdo s dětmi ve vhodném věku. A samozřejmě na výsledcích voleb. Dosud měl v podobných případech ředitel právo veta."
"To je mi jasné, a právě proto nevím, jak se teď zařídit s výukou. Na co je studentům kouzlo na přičarování bradavic?" vzpomenu si trochu rozhořčeně na dnešní ráno. "Osnova většiny učebnic je nejasná a neefektivní. Žijeme ve dvacátém století, na trhu jsou už dávno modernější publikace!"
Snape se odmlčí jen krátce. "Můžete si vybrat ze dvou teorií. Jedna říká, že je vhodné naučit studenty dost banálních kouzel, které se dají použít k útoku, aby nepodléhali nutkání využít ta skutečně nebezpečná. Protože se dosud nikdo neodvážil je studenty nenaučit, na její ověření se dosud čeká." Hovoří pečlivě neutrálně, abych náhodou neodhadl, co si o tom myslí. "Druhá souvisí s teoriemi magických polí, kdy jedno kouzlo vychází z druhého a pochopení takové posloupnosti umožní jak efektivněji pochopit pokročilejší kouzla, tak povzbudit schopnost vymýšlet kouzla nová. Zaklínadlo přivolávající bradavice je předstupněm k uřknutí krávy, aby přestala dojit. Další v řadě je již černomagické zaklínadlo. Vzhledem k tomu, že se tu žáci ve smyslu posloupností zaklínadla neučí a černou magii už vůbec ne, máte patrně pravdu a jde o zbytečný relikt z dávných dob, kdy byla struktura výuky jiná." 
Zavzpomínám, tohle mi není neznámé. Jistě, druhý ročník, předmět profesora Swansena. Zajímavý předmět, byť špatně přednášený. "O teorii magických polí jsme ve škole mluvili jako o již překonané. Ačkoliv v sobě měly Lennisovy argumenty jisté nedostatky, Jagić je vhodně doplnil. Že tak byla výuka organizovaná, jsem neměl tušení." Na moment se odmlčím. "Každopádně v učebnici, kde je kouzlo uvedeno, jsem se dočetl, že svůj vrchol zažilo v dobách vynucených sňatků a práva první noci. Skutečně pochybuji, že by to bylo ještě v dnešní době potřeba."
"Překonané je její užití, nikoli platnost," nenechá mě Snape na pochybách, že se v tématu skutečně vyzná. Neučí náhodou lektvary? "Studenti, kteří ji samostatně podchytí i přes veškeré záludnosti odlišně strukturované výuky, bývají nejúspěšnější. Výuka na jejich základě se ale ukázala jako neefektivní. Naprostá většina kouzelníků dává přednost užívání několika málo základních zaklínadel a tématické okruhy jim usnadňují získání přehledu a rozšiřují možnosti. Není ovšem příliš potěšující, že většina se orientuje lépe na základě funkční podobnosti a ne magické podstaty."
Rád bych ještě polemizoval v rovině základoškolské versus univerzitní výuky, ale pohled na hradní věštkyni, přicházející naproti nám, a na povědomé dveře téma definitivně uzavřou.
"Díky za doprovod," kývnu mu, otevřu dveře a ve sborovně se usadím vedle Vilemíny. Snape zamíří na křeslo v nejzazším rohu.
"Co se děje?" otočím se na svoji sousedku.
"Myslím, že nás chce Albus počastovat další radostnou událostí," odpoví Vilemína vesele.
"On je někdo těhotný?"

(Severus Snape)

"Severusi, ty zde?" zvolá naše hradní vševědkyně překvapeně, sotva za námi doběhne do dveří. "Ne že bych to nečekala, hvězdy naznačovaly, že se brzy uvidíme..."
"Neříkaly včera,"
nakrčí Minerva obočí, "že Severus bude v azkabanské cele úpět nejméně do úplňku? Vzpomínám si, že byly poměrně detailní, něco s krysami, tuším..."
Velmi vzpřímený se opřu v křesle s rukama založenýma na prsou a významně mlčím.
"Budoucnost není neměnná," odsekne Sybila. "Mění se okolnosti, lidé mění názory. Ani moudrost hvězd nemůže předjímat všechna hnutí lidských myslí."
"Také něco s okoralým chlebem a krákajícími krkavci na věži."
Sybila musela Minervu něčím skutečně vytočit.
"Azkaban je přeci pověstný svými okoralými chleby! Řekni, Severusi," otočí se nenadále na mě, "byly ty chleby okoralé?"
"K večeři jsem měl čtyřchodové menu, ve kterém svou roli hrál chřestový krém, kuřecí medailonky obalované v mandlích, dezert z limetkové pěny s mangem a pár dalších drobností, ale okoralé chleby si nevybavuji,"
uvolím se k odpovědi.
"Severusi!" změní Minerva zrádně strany. "Kde jsi u všech čertů byl?" Velmi indiskrétní, zde, v přeplněné sborovně.
"Těžko v Azkabanu," odpovím nakonec, "vzhledem k obecně známému faktu, že se do něj nelze přemístit. Nebylo by možné stihnout cestu tam i zpět za jediný den."
"Dobrá, to už víme, kde jsi nebyl,"
připojí se Rolanda. "Ale kde jsi byl? Nebo máme snad požádat Sybilu, aby si podala čajové lístky?"
"Nezacházel bych do takových krajností,"
odvětím s kamennou tváří.
"Bylo by dobré vědět, jestli se taková situace může opakovat," přisadí si i Poppy. "Ne že by Nebelvíru a Zmijozelu z pátého ročníku neprospěla lekce první pomoci při nemagických úrazech, ale příště bych se mohla lépe připravit."
"Nechceš doufám říci, že sis prostě udělal výlet?"
mračí se Minerva pro změnu na mě.
"Dámy, první, komu bych měl podat resumé včerejšího dne, je pan ředitel. Dosud jsem však neměl tu příležitost."
"Albusovi se kouřilo z uší, když se vrátil z ministerstva,"
řekne Vilemína zpytavě. "Z toho jsem vyvodila, že jsi mu již hlášení podal."
"Kouřilo se mu z uší po lektvaru proti nastuzení, který by nepotřeboval, kdyby mu marnivost dovolila nosit alespoň v tomhle počasí teplé čepice,"
odseknu. Za nic na světě bych nepřiznal, že se ve skutečnosti dobře bavím.
"Neodváděj řeč na čepice!" zvolá Minerva současně s Vilemíniným: "Ale Severusi, to je skutečně nezdvořilé!"
Zachmuřeně přehlédnu tu po informacích dychtivou smečku. Skutečně doufám, že nový přírůstek bude mužského pohlaví, už takhle je přesila dámského osazenstva sotva snesitelná. Štěstnička se krčí ve svém křesle s hlavou skloněnou k jakémusi cáru papíru, o kterém ho podezřívám, že s sebou nosí již několik dní, a Aboney se snaží tvářit neutrálně a patrně by se nejraději propadl pod zem - což je stěží patřičné, ale rozhodně příhodnější.
"Víš, pan Potter se slečnou Grishamovou se už chystali na záchrannou výpravu," řekne Poppy vyčítavě.
"Pak jsem vděčen, že byly pro jednou jejich mozky rychlejší než nohy," odvětím, pročež se mnou Minerva výjimečně souhlasí.
"Opravdu tě zatkli?" zeptá se Rolanda soucitným hlasem. Naštěstí se zdrží jakýchkoli fyzických gest.
"Jestli nevěříš vlastním očím, prober to s Poppy, základní diagnostiku zvládá dostatečně."
"Já jen, že zrovna Pastorek..."
"Stále ještě je v pozici, kdy má své nadřízené a své povinnosti."
"Kingsley Pastorek?"
řekne Aboney jaksi mimovolně a vyslouží si tak pátravý pohled od Minervy a varovný ode mě. Určité známosti mu nyní k popularitě neposlouží.
Jako by Albus číhal za dveřmi na obzvláště vhodnou chvíli, vejde dovnitř i s novou posilou. V duchu Kingsleyho prokleju. Zase ženská. Mladá. Krátkovlasá. S hnědozeleným hábitem z režného plátna s velkými dřevěnými knoflíky, jak je v módě mezi určitým druhem mladých žen orodujících za vše přírodní. Takže bylinkářství – dobrá, to skoro vždycky bývají ženské. Šmouha na tváři napovídá, že ji víc zajímaly skleníky než budoucí kolegové.
"Je to tady naprosto fantastické," zajásá ve dveřích. Albus vypadá, jako když přemáhá bolení zubů. "Devět! Devět velkých skleníků. Skvěle vedených." Znal jsem Pomonu snad odjakživa. Takhle nadšená následovnice by se jí zamlouvala. Po životech jiných nezbylo zdaleka dost k tomu, aby to někdo toužil vzít za své.
"Do čtyřky sama nechoďte," ozvu se. "Vzhledem k tomu, co všechno tam zatím bujelo bez dozoru. Po vyučování vás tam vezmu."
Zpříma na mě pohlédne. "Lektvarista?"
Mírně přikývnu. Zazubí se. "Bude mi potěšením s vámi spolupracovat! Ale promiňte, nechala jsem se unést. Jmenuji se Helena Osadča. Posílá mě sem ministerská komise. Dostala jsem grant na výzkum pod podmínkou, že ho budu provádět tady. Není to úžasné? Jak kdyby mi někdo četl myšlenky! Už se těším na studenty."
Aboneye vidím jenom zezadu, ale úplně to stačí. V jeho ramenou je čitelná úleva a potěšení, a pokud se šťastně nezubí na celé kolo, pak jen za cenu značného sebeovládání.
Myslím, že by nebylo od věci si napsat na ministerstvo žádost o postaršího mlčenlivého muže, i kdyby se kvůli tomu měly zavést hodiny estonštiny.

(Martin Aboney)

Vilemína se první chopí společenských povinností a nové vyučující se představí.
"Martin Aboney, nastoupil jsem včera," podám jí ruku hned poté se šťastným úsměvem. "Těší mě, že tu nebudu jediný beznadějně bloudící chodbami. Učím formule."
Následují ostatní, s více či méně zdvořilými grimasami. Profesorka McGonagallová jen stiskne nesouhlasně rty, Rolanda se tváří velice neutrálně a Severus Snape je překvapivě mírný ve svém tónu. Pověsti mu přisuzovaly mnohem horší povahu, než jakou jsem u něj skutečně poznal. I Helenu vyvede z míry chování bledého rozklepaného muže před krbem, zírajícího do zdi a bezhlesně pohybujícího rty. "Profesor Štěstnička, učí obranu proti černé magii," vysvětlím tiše, když se tázavě rozhlédne kolem sebe a nikdo jí dlouho neodpovídá. Je mi nepříjemné představovat člověka, u kterého ani neznám křestní jméno, ale ten trapný pocit jí skutečně chci ušetřit.
Přisedne si ke mně. "Učila jste už někdy?" zeptám se, když se ostatní začnou bavit mezi sebou a jí nikdo nevěnuje více pozornosti.
"Neučila, zabývala jsem se výzkumem křížení endemických druhů léčivých bylin za účelem zefektivnění jejich růstu v nehostinných oblastech," odpoví. "Stále studuji, dostala jsem zde pouze stáž zaštítěnou grantem. Ale zdejší skleníky..." Jen bezmocně rozhodí rukama.
"Stáž v Bradavicích jsem se pokoušel dostat už několikrát, bohužel neúspěšně," zavrtím hlavou.
"Student?"
"Už jsem dostudoval,"
s úsměvem odmítnu. "Švédsko, Jokkmokk."
"Tam je jezero Lilla Luleälven!"
takřka vykřikne překvapeně. "A nesmírně vzácná odrůda dutohlávky sobí! Na tamější univerzitě jsem strávila dva týdny v době, kdy jsem ji zkoumala."
"Vyučování začíná za deset minut," přeruší zábavu Brumbál. "Prosím, vraťte se ke svým povinnostem."
"Promiňte," omluvím se Heleně a vyskočím na nohy, abych se stihl prodrat k Minervě dříve, než odejde pryč. "Minervo!" Otočí se ke mně s otázkou v očích. "Mohl bych se za vámi zastavit před večeří kvůli smlouvě?"
"Nepodepsal jste ji na ministerstvu?"
zatváří se přísně a v jejím hlase cítím nedořečenou otázku: Tak co tady děláte?
"Poslali vám ji, většina formalit je již vyřízena, ale ještě není podepsaná ani z vaší, ani z mé strany," vysvětlím.
"Z ministerstva mi nic nepřišlo," řekne odmítavě.
"Napíšu jim a seženu kopii," vzdám tenhle souboj. "Pokud ji do té doby seženu, mohu se večer zastavit? V pět?"
Stiskne rty a chvíli mě pozoruje, než odpoví. "Ale jistě."
"Děkuju."

Pozoruji její vzdalující se záda, když si vedle mě stoupne Helena. "Chápu," prohodí tiše.
"To jen těžko jde nechápat," odpovím hořce. "Ať si to vyříkají s ministerstvem! Já jsem kompetentní a splňuji veškeré požadavky." Otočím se k ní. "Hodně síly. Sežeňte si papíry z ministerstva, viděla jste, co vás čeká. A nečekejte, až vám někdo řekne, co máte dělat. Tady..." Pokrčím rameny. "Vilemína si vás jistě oblíbí. Jestli se na někoho budete potřebovat obrátit, určitě na ni."
Otočím se a spěchám ke svému kabinetu. Jestli nestihnu začátek hodiny... Merlin ví, že řediteli nebo jeho zástupkyni bude stačit i takový prohřešek, aby mě ministerstvu reklamovali.

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed III. - Smečka heji 18. 06. 2012 - 22:41
RE: Kráska a Smrtijed III. - Smečka nerla 18. 06. 2012 - 23:06
RE: Kráska a Smrtijed III. - Smečka evi 19. 06. 2012 - 20:14
RE(2x): Kráska a Smrtijed III. - Smečka nerla 19. 06. 2012 - 20:30
RE: Kráska a Smrtijed III. - Smečka lilalila 19. 06. 2012 - 23:42
RE: Kráska a Smrtijed III. - Smečka lilalila 20. 06. 2012 - 00:09
RE: Kráska a Smrtijed III. - Smečka mae 20. 06. 2012 - 11:42
RE(2x): Kráska a Smrtijed III. - Smečka nerla 20. 06. 2012 - 15:59
RE: Kráska a Smrtijed III. - Smečka alcazar 10. 07. 2012 - 11:21