Tenhle svět, tamten svět, další svět

30. červen 2010 | 19.15 |

Tak dlouho se čtou povídky, ve kterých se prolíná svět fiktivní a svět reálný, až se ucho utrhne. V hlavní roli vystupuje ta nejlepší, nejúžasnější a nejskvělejší autorská postava, o které jste kdy četli. A výjimečně se v mé jednorázové tvorbě nejedná o parodii.
Za betování díky Mae.

"Probuď se," přikázal mi dívčí hlas a vzápětí mnou zatřásla paže, která k němu nejspíš patřila.
Bylo mi přinejlepším divně. Ne špatně, ne nemocně, ne nijak negativně, jenom bylo něco jinak.
Hodně jinak, zjistila jsem, když jsem otevřela oči.
"Nerlo!" skočila mi kolem krku Hermiona Grangerová a já si v tu chvíli uvědomila, jaké dobrodiní poskytuju klukům tím, že jsem ostříhaná nakrátko.
"Dusíš mě," vyplivla jsem z pusy její vlasy a odhrnula je z očí, když se ta holka neměla k tomu, aby mě pustila. A taky- "Taháš mě za vlasy."
Hermiona se konečně zvedla a já si shrnula svoje dlouhé vlasy na stranu.
Divně. "Je mi... divně."
"Já jsem samozřejmě věděla, že se probereš, ale kluci se o tebe šíleně báli!" smála se na mě Hermiona od ucha k uchu a ignorovala, co říkám. Výhodou knižní série bylo, že čtenáře neotravoval její tak strašně pištivý hlas. Afektovaný. Nepříjemný. "Hned zavolám madame Pomfreyovou, aby tě zkontrolovala! Jsem ráda, že jsi v pořádku, musíš nám to všechno vyprávět! Našla jsem teď zajímavou knížku, byl to pokus, který madame Pomfreyová nezkoumala, a zjistila jsem, že měl absolutně podobný průběh tomu tvému. Jenže to nedopadlo moc dobře. Takže jsem ráda... jdu pro madame Pomfreyovou."
Ústy mi zacukal úsměv. Trochu nucený, ale to se přece sluší, aby se člověk v takhle absurdní situaci rozesmál, ne?
"Slečno Gillotová! Jak se cítíte?" vešla do místnosti madame Pomfreyová a vlídně se na mě usmála. Hermiona se na mě smála zpoza jejích zad.
"No," odkašlala jsem si a konečně si uvědomila, že mám jiný hlas než celý svůj život, "je v pořádku, že si myslím, že bych měla být v tuhle chvíli v Praze a balit na prázdniny a taky že je tohle knižní svět?"
Úsměv oběma rychle povadl.
"Přinesu tu studii," šeptla Hermiona k madame Pomfreyové a odběhla.
"To by mělo přejít, byla jste objektem klinického pokusu s výměnou myslí. Rozhodně se tím netrapte, všechny vaše vzpomínky vám urychleně dodáme, máme je pro jistotu uložené i v myslánce."
"Díky."
Madame Pomfreyová se na mě dívala se směsicí zvědavosti, lítosti a odhodlání. "Tak. Po fyzické stránce vám je jak?"
"Dobře."
"Vypijte tohle," podala mi lahvičku s nazelenalým lektvarem, "a tohle." Bezbarvý. Chutnaly úplně stejně jako paralen, když se nespolkne okamžitě.
"Dojdu pro myslánku, začneme vám dodávat vaše vzpomínky. Zatím si odpočiňte." Mávla hůlkou bez zjevného účinku a odešla podél řady prázdných postelí pryč z místnosti.
Tohle přece ale nebyl sen, sen se pozná, tedy alespoň ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, že by to mohl být sen. Stejně tak jsem nemohla být zdrogovaná, protože tohle jistým, i když podivným způsobem dávalo smysl. Teprve kdyby stál na cimbuří kůň - a nebyl to testrál nebo hipogryf - by se dalo uvažovat o zmatených smyslech. Jenže já se cítila jasně, střízlivě, rozumně.
Tedy až na to, že jsem ležela v bradavické ošetřovně a skutečně se nejmenovala Nerla Gillotová. "Dostatečně pubertální, to by mohlo jít," odsouhlasila mi Mae přezdívku Nerla při zakládání společných stránek. Je pěkné, že se jí zdálo dostatečně pubertální jméno, které jsem v této realitě měla přiřknuté přirozeně. Možná bych jí to ještě někdy mohla vmést do tváře. Za předpokladu, že se vrátím.
Znovu se otevřely dveře, dovnitř vešla Hermiona a další dvě dívky, které jsem nepoznala. "Nerlo! Hermiona říkala, že se na nic nepamatuješ," usmála se na mě jedna z nich soucitně. "Víš, kdo jsem?"
Zůstala jsem mlčet.
"Páni, tohle vypadá vážně špatně. Na tebe přece nikdo zapomenout nemůže, Parvati," zdůraznila ta druhá jméno na konci. "A já?"
"Levandule," nenechala mi žádný prostor Parvati.
Zajímavé, jak četba fanfiction zkreslila můj dojem o nich. Podle očekávání by neměly mít dost inteligence na to, aby daly dohromady jednoduché souvětí, Levandule by měla kupovat podprsenky v obchodech s nadměrnou velikostí a Parvati by se měla celou dobu chichotat. Tady působily docela sympaticky.
"Madame Pomfreyová si nemyslí, že bys to měla vědět, ale já si myslím, že člověk lépe čelí nebezpečí, když o něm ví a je na něj připravený. Absolutní ztráta vědomí o svém původním já má podle předchozích studií a námi prováděného klinického pokusu za následek pochyby o vlastní identitě, nezvladatelné deprese a v osmi případech z deseti zkoumaných i pokus o sebevraždu, to píše Commiserat Compassion."
Zato Hermionu bych nejradši praštila už ve chvíli, kdy se chystá otevřít ústa.
"Kde jsou Harry s Ronem?" přerušila jsem ji raději nesouvisející otázkou. Kdo by taky nechtěl vidět Harryho Pottera, pako s ohromným štěstím a nesmyslnou věštbou předurčující mu osud?
"Mají trénink... proč?" zarazila se a celý babinec kolem mé postele se zatvářil nechápavě.
Já se vážně snažila hrát podle těch několika málo informací, které jsem tu zjistila. Nemůžu za to, že si nejsem dokonce ani jistá, jak se píše moje příjmení. "Říkala jsi, že se o mě kluci šíleně báli...?"
"Dean a Seamus, samozřejmě," přikývla Hermiona zamračeně.
"Aha," hlesla jsem já a snažila se netvářit moc zklamaně. Přesto bych se k němu ale mohla dostat, ne? Vím, co se stane, jak co dopadne... sice už si nepamatuju všechno, poslední díly série byly až příliš plytké a průtokové, a taky se mi to všechno motá dohromady s fikcí a vím jen, že je vysoce nepravděpodobné, že by mi přišel Brumbál nabídnout citrónový bombón... ale vím o Řádu, vím o BA, vím o Snapeovi... můžu se tu stát guruem všech kladných hrdinů tohoto světa!
(Nebo chladnoucí mrtvolou a nezáleží na tom, kdo mě zabije, důvod by měl skoro každý. Sakra, i Ginny se o to může pokusit, když Harrymu řeknu, proč se chová jako taková děvka.)
"Ty si vážně nic nepamatuješ?" zeptala se Parvati smutně.
Pokrčila jsem rameny. "Ve kterém jste ročníku?"
"V pátém."
"Hm..."
Mohla bych Harrymu říct, aby nechodil na Odbor záhad, Trelawneyové, že ta její věštba je k smíchu i nejmenším čtenářům, Snapeovi, aby si dával bacha na svoje vzpomínky při nitrobraně... ach jo.
"Paměť ti dodá madame Pomfreyová, toho se neboj. Myslánka funguje trochu jako počítač, záloha tvojí paměti. Spíš bychom se měli soustředit na deprese a tvoje pocity... připadáš si tu nepatřičně? Vykořeněně?" Způsob, jakým Hermiona v rukou svírala studii Commiserata Compassiona, mě děsil.
"Hermiono, proč tu vlastně jsi?" obrátila se na ni Levandule se zájmem a Parvati zacukaly koutky. "Oh, jistě, Harry s Ronem jsou na hřišti a knihovna neposkytuje takové množství studijního materiálu jako tady Nerla. Možná by sis rovnou měla dělat poznámky? Ne? Tak snad abys vypadla!"
Hermiona vypadala zaraženě, až jsem skoro měla chuť Levanduli říct, že to je v pořádku. "Ale Nerle to určitě nevadí, viď...?" otočila se ke mně a usilovně se snažila nemrkat, aby jí po tváři nesklouzly slzy.
V tu chvíli mě přešla chuť ji hájit, její hlas byl vážně nesnesitelný. "Nejsem opička ze ZOO, Hermiono. Jsem si jistá, že ti dá madame Pomfreyová výsledky všech testů, které bude dělat, když si o ně řekneš."
"Dovolila bys jí to?" rozzářila se v tu chvíli jako sluníčko. "Měla bych sama několik nápadů, které-"
"Hermiono!" křikla Levandule netrpělivě.
"Ale-"
"Mohla bys prosím odejít?"
Neměl na tenhle tón v knížce výhradní právo Snape? Tohle z nemocniční postele málem zvedlo i mě.
Zanedlouho se dveře do místnosti otevřely znovu, to když vešla v závěsu za letící myslánkou madame Pomfreyová. "Tak se do toho dáme, co říkáte?" usmála se vlídně a holky gestem zahnala na druhou stranu postele. "Začnu se vzpomínkami těsně před pokusem, abyste měla něco, čeho byste se mohla přichytit. Asi to nebude moc příjemné."
Vážně mě někdy uklidňovalo kamarádské držení za ruku? Tedy - mé zdejší já, za předpokladu, že je tohle realita, což je jen stěží? Parvati si to očividně myslela.
Madame Pomfreyová popadla svoji hůlku, dotkla se jí hladiny v kamenné míse a pomalu z ní vytáhla stříbřitý pramen nápadně připomínající rtuť. Zašilhala jsem, abych viděla, jak mi ho přikládá ke spánku, což se mi stejně nepodařilo, ale podle výrazů Levandule a Parvati to bylo zvláštní i na zdejší poměry.
Najednou mě strašně rozbolela hlava.
"Zkuste si vzpomenout. Ležela jste tady na ošetřovně a naposledy jedla, byli u vás vaši kamarádi," radila mi madame Pomfreyová, abych byla schopná v paměti nalézt patřičnou vzpomínku.
Něco tam bylo. Velmi mlhavé, nejasné, neuchopitelné. Asi jako když uvidíte fotky se spoustou lahví na stole a začnete si uvědomovat... něco.
"Můžete mi nechat chvíli?" poprosila jsem tiše lékouzelnici i spolužačky a ty bez otálení opustily místnost.
V mysli se mi v tu chvíli střetávaly dvě reality. Jedna absolutní, reálná a pravděpodobná, druhá mlhavě opilecká a zcela vytržená z kontextu. Problém u té nepravděpodobné reality byl v tom, že jsem v ní byla právě teď.
Ležela jsem na ošetřovně, těžko říct, kdy to bylo, a přesvědčovala madame Pomfreyovou, že získá věčnou slávu, když se ten pokus povede. Ve vzpomínkách jsem taky cítila hořkost skrytou za svým úsměvem, právě tu hořkost, která mě k tak zoufalému činu dohnala. Nebyla jsem v Bradavicích nic než průměrná: průměrně hezká, průměrně chytrá, průměrně šikovná, průměrně oblíbená. Chtěla jsem něco, cokoliv, abych vybočila z absolutního průměru všednosti. Chtěla jsem si prožít virtuální realitu v cizím těle, v těle dívky, která je také v lecčem průměrná - a na tom si madame Pomfreyová trvala kvůli psychickým šokům a následným kolapsům - ale která se svou průměrností úspěšně bojuje.
Sakra, vždyť jsem měla jet do Himalájí!
Cítila jsem se, jako by mě někdo vzal palicí po hlavě. Prožít si podivný sen o Bradavicích je věc jedna; úplně jiná věc by ale byla, abych kvůli tomu přišla o svoje prázdniny.
"Madame Pomfreyová?" zkusila jsem zavolat. "Madame Pomfreyová!"
Po fyzické stránce jsem se cítila dobře, spustila jsem proto nohy z postele a vydala se lékouzelnici hledat. Byla s Levandulí a Parvati v malé kanceláři hned za vstupní halou marodky a když mě uviděla, zatvářila se více než nesouhlasně.
"Slečno Gillotová, nemůžete si jen tak vstát z postele! Na vaše tělo je střídání myslí obrovský nápor! Okamžitě se vraťte zpátky!"
"Jen jsem s vámi chtěla mluvit," zkusila jsem se omluvit.
Madame Pomfreyová otevřela ústa, zase je však zavřela, když si něco uvědomila. Levanduli to nedošlo. "Proč jsi madame Pomfreyovou nezavolala pomocí hůlky?"
Podívala jsem se na ní trochu s rozpaky, přesto rozhodnutá stát si na svém. "Ačkoliv ji vidím všude kolem sebe... nevěřím, že magie existuje."
Levandule na mě koukala pořád stejně, překvapená mojí odpovědí. Slova se ujala lékouzelnice: "Já zase nevěřím na elektřinu, slečno Gillotová, a to i přesto, že jsem na africké misi byla nucená používat počítače. Je to ale asi jen těžko důkaz, že neexistuje - magie i elektřina. A teď se vraťte do postele."
Šly za mnou všechny, musel být začátek roku, aby mohla být marodka takhle prázdná.
"Asi to vaše vzpomínka neobsáhla, ale ráda bych podotkla, že jsem vás předem upozorňovala, že přemístění mysli do těla mudly může mít za následek dočasnou ztrátu schopnosti kouzlení," zabručela madame Pomfreyová temně a znovu se obrátila k myslánce, stojící u postele.
"Počkejte," zarazila jsem ji spěšně. "Já ty vzpomínky nechci."
Parvatiny rty vykroužily tiché O a Levandule na okamžik přivřela oči. Madame Pomfreyová ruku zase spustila k tělu a podívala se na mě s lítostí. Potom se posadila na okraj postele a chvíli mlčela. Holky si přisedly k mým nohám, když si u lékouzelnice pohledem ověřily, že jejich přítomnost nebude vadit.
"Slečno Gillotová," povzdechla si lékouzelnice a na okamžik položila svoji ruku na moji. "Neznáte ještě všechny důsledky, které tenhle pokus může mít. Když si nenecháte vrátit své vzpomínky - a nebudete zdaleka první, kdo tak učiní - a ty umělé ve vás začnou blednout, nepodporované realitou vašeho druhého světa, získáte pocit absolutní dezorientace. To potom většinou nekončí dobře."
"Nerlo," ozvala se Parvati, když se madame Pomfreyová odmlčela, " nech si vrátit aspoň ty vzpomínky, které ti vrátí vědomí rizik. Byla jsi s tím obeznámená dobře a byla sis jistá, že se ti to nestane. Třeba to pomůže..."
Dost dobře jsem nevěděla, jak odmítnout dostatečně důrazně, přitom ale tak, abych lékouzelnici neurazila a nezpochybnila její autoritu. "Necítím tu vzpomínku jako svoji. Mám pocit, jako byste mi dávala do hlavy cizí vědomí... děláte tím ze mě jiného člověka. Berete mi moji identitu!" Všechny na mě hleděly částečně s pochopením, možná to čekaly. "Jak by bylo vám, kdyby vám teď někdo dával do hlavy myšlenky Pansy Parkinsonové a tvrdil vám, že jste ve skutečnosti ona?"
"Kde je ta Hermiona s tou studií?" povzdechla si madame Pomfreyová a nešťastně se podívala ke dveřím.
"Oh. Ona... odešla. Byla... Nebyla... empatická." Trochu chabé vysvětlení, ale byla jsem ráda, že jsem to nemusela vysvětlovat já, proč jsme ji vyhodily pryč.
"Aha. Nechám vás teď být, slečno Gillotová, ale ještě jsme spolu neskončily. Zkusím, co budu moci, abych vám vrátila vaši osobnost." Madame Pomfreyová potřásla hlavou a zvedla se. Myslánku nechala stát u postele, když odcházela.
Podívala jsem se na holky. Parvati uhnula pohledem a Levandule se tvářila bezvýrazně, jak jí hlavou běžely úvahy, jak by mi mohla pomoci.
"Nemáte být na vyučování?" zkusila jsem to. Cítila jsem se před nimi hloupě.
"Je neděle," zavrtěla hlavou Levandule.
Opět se rozhostilo ticho.
"Co Ron?" nadhodila jsem, abych to nesnesitelné mlčení porušila.
Parvati zacukaly koutky, zatímco se Levandule zatvářila ohromeně. "Jak... Pamatuješ si... Jak víš...?" Zarazila se a nadechla se. "Nic není, Ron kouká po Hermioně. Nic nebude."
Tohle bylo fajn. "Líbí se ti? Ty jemu jo. Měla bys to aspoň zkusit..." Vzpomněla jsem si na zdejší Hermionu a snažila se netvářit moc škodolibě, když jsem dodávala: "Hermionu pěkně nakrkneš, když se dáte dohromady. Říkej mu Ronánku."
Parvati se zašklebila. "Merline, to je děsný."
"Mhmm..." okomentovala to i Levandule, absolutně ztracená v myšlenkách.
Zůstat bych tady nechtěla, ale vzpomínky z toho budou pěkné, až se vrátím domů.
Nakonec holky odešly. Několikrát se vrátila madame Pomfreyová, chvíli ve vzduchu u postele mávala hůlkou a zase odešla.
Potom přišla alfa omega všech fikcí, Severus Snape.
Nevím, co přesně jsem si slibovala od tohohle setkání. Byl to chlap s krysím obličejem, velkým nosem, mastnými vlasy a znechuceným výrazem. Alanu Rickmanovi se nepodobal ani v nejmenším.
"Slečna Gillotová, pokusný králík bez pudu sebezáchovy," zakroutil hlavou, když se u mě zastavil. Přitáhl si k mé posteli židli a když se ke mně naklonil, nedokázala jsem se neodtáhnout. Tohle bylo skutečně nepříjemné. "Podívejte se na mě," poručil a já si v tu chvíli uvědomila, že má tisíc a jeden velmi dobrých důvodů, proč by mi měl chtít přečíst myšlenky.
"Proč?" zeptala jsem se trochu zoufale, zatímco jsem horlivě studovala vzorek čistě bílé přikrývky.
"Nebuďte směšná!" štěknul a když jsem se neodvážila zvednout oči, popadl mě za bradu a natočil mou tvář k sobě. Jeho oči, které skutečně nebyly uhrančivě temné ani mysticky hluboké, se mi vpily do mých.
Chtělo se mi zvracet.
Jeden svět se mi v mozku mísil s druhým a moje vědomí se snažilo odstrčit Snapeovo, a to, aniž by se ho dotklo, protože působilo odporně slizce... Guláš nad guláš.
Snape ale nevyvolával vzpomínky, jenom je zadupával hlouběji, potlačoval moji normální identitu, snad si myslel, že potom raději přijmu tu zdejší.
Když potom vystoupil z mé hlavy, na moment zavřel oči a opřel se, snad aby se vzpamatoval. V tu chvíli jsem se nenamáhala potlačit bouření žaludku a vyzvracela jsem se přímo k jeho nohám.
Šlehnul po mně pohledem, zvedl se a otočil, aby odešel.
Moment! "Nemohl byste to uklidit?" zavolala jsem za ním, protože on hůlku ovládat může.
"Máte mě za opatrovatelku?" prohlásil přes rameno posměšně - a byl pryč.
Těžko tvrdit, že jsem se cítila mizerně předtím, protože bych v tuhle chvíli musela být už mrtvá. Vzduchem se nesl pach žaludečních šťáv, v puse jsem měla kyselo a moje vzpomínky na celý život byly pokryté jemnou mlhou zapomnění a bylo nesmírně těžké si je vybavit. K tomu jsem měla ostrou vzpomínku na jeden den před nevím jak dlouhou dobou, která byla zcela vytržená z kontextu... ne, už jsem se cítila i líp.
Na ošetřovnu náhle vklouzla Hermiona, dvě knížky v náručí, a zamířila ke mně. Hůlkou uklidila nepořádek, knížky odložila na židli, ve vzduchu zamávala hůlkou, což už začínalo být malinko směšné, a konečně se otočila ke mně. "Tak co, pomohlo to?"
No. "Co konkrétně?" Rozhodně bylo příjemné dýchat čistý vzduch.
"Snape přece. Povedlo se mi přesvědčit madame Pomfreyovou, aby ho poprosila, aby ti pomohl. Někoho tak znalého nitrozpytu ostatní klinické pokusy neměly, jsem přesvědčená o tom, že je tohle naše naděje na úspěch."
"Já tě nenávidím."
"Potlačením falešného vědomí přijme tvůj mozek snáž tvoji pravou identitu. Můžu zavolat madame Pomfreyovou, aby ti zkusila dát další vzpomínku na tvůj reálný život?"
"Ale já o tyhle vzpomínky nestojím, zkus to pochopit, Hermiono!" Teď už jsem křičela. "Já mám svůj život, v hlavě mám svoji osobnost stejně tak jasnou, jako ji máš ty! Mám vzpomínky na celý svůj život, mám nějaké charakterové vlastnosti, umím nějaké věci a jiné ne - tak co mi podle tebe chybí, abys věřila, že jsem opravdu skutečná? Jsem mudla, a co má být? Na světě je sedm miliard mudlů! Nevadí mi být jedním z nich!" Viděla jsem, že mě nechápe. Bylo mi to líto. "Nevadí mi být někým, kdo dokáže bojovat jen proto, aby měl lepší život." Teprve když jsem to vyslovila nahlas, jsem pochopila, proč mi Hermiona nerozumí a ani rozumět nikdy nemohla - ona byla vždycky výjimečná, s výjimečnými kamarády a plnící výjimečná poslání. Jí už jsem neměla co říct.
Hermiona nesouhlasně potřásla hlavou, sebrala svoje knížky a odkráčela pryč.
V místnosti bylo ticho.
Mohl by to přece jenom být špatný sen?
Zpoza dveří se začaly ozývat zvýšené hlasy. Poznala jsem Hermionin ječák a ty další dva musely být Parvati s Levandulí. Dveře se znovu otevřely, vešla madame Pomfreyová a za ní všechny tři spolužačky. "Vypijte to," dostala jsem zcela nekompromisně do ruky flakónek.
Levandule s Parvati zoufale vrtěly hlavou, abych to nedělala.
"Madame-" snažila se na to upozornit Hermiona.
Lékouzelnice na mě upřela studený pohled. "Dochází mi s vámi trpělivost. Vypijte to!"
"Dáte na mě pozor, že jo?" koukla jsem se prosebně na holky a nažloutlou, dost sladkou tekutinu jsem vypila.
"Nemůžeme," vzdechla Parvati, když jsem se propadala do spánku.
Probudila jsem se akorát včas, abych si nepozvracela postel.
"To se jenom brání tvoje paměť proti dalším manipulacím, četla jsem o tom, je to absolutně běžné," ozvala se Hermiona a nechala zmizet zvratky.
"Zase ty," zavrčela jsem unaveně.
"Ne, ne, jen tě hlídám, madame Pomfreyovou si vyžádal profesor Brumbál... jestli se cítíš v pořádku, nechám tě tu o samotě. Jestli chceš," bránila se Hermiona. Jak je možné, že ten hlas zněl tolik afektovaně?
"Fajn."
"Dobře. Zatím," odešla.
"Nazdar bradavická Nerlo," pozdravila jsem se v prázdné místnosti trochu hystericky. Nebyla tady už ani myslánka, už nebyla potřeba, zatímco jsem spala, vrátila mi madame Pomfreyová všechny vzpomínky, které v ní byly uložené. Takže minulé Vánoce jsem dostala novou křišťálovou kouli, pouzdro na hůlku a spacák do Himalájí? To asi těžko, ne? Jak se v tomhle mám sakra vyznat?
Na nočním stolku stála váza s květinami a několik krabiček, které jsem neměla odvahu otevřít. Poslední, co jsem teď chtěla, bylo lovit čokoládové žáby zpod postele.
Bradavická realita byla v mozku o něco zřetelnější, vzpomínky na život Nerly Gillotové přebíjely vzpomínky na mé pražské já, tušila jsem, že by si je teď stačilo všechny přehrát v hlavě, aby se mi tam usadily napevno a aby zcela potlačily ty, se kterými jsem se tady probudila.
Jenže já jsem to nechtěla.
Hořká pachuť průměrnosti mi připomněla původní účel, se kterým jsem přesvědčila madame Pomfreyovou k tomuhle pokusu. Už původně jsem si chtěla nechat vzpomínky na mudlovskou osobnost, už jsem se nechtěla vracet do Bradavic.
Upřela jsem oči do bílých nebes nad sebou a začala jsem lovit všechny vzpomínky, které zadupal Snape do zapomnění. Přehrávala jsem si život, který se nikdy nestal, a umisťovala si ho nad vzpomínky, které bych mít měla.
Podle jedné z knih, které mi Hermiona před pokusem dávala, je u svatého Munga ve speciálním oddělení několik pokojů, kde mají pacienty, kteří se rozhodli stejně jako já. Jestli nemůžu mít tamten svět a nechci tenhle, spokojím se se světem mezi zdmi nemocnice. Přemluvím tam někoho, aby mě nechali dožít ve vědomí dívky, ve které jsem byla předtím. Pojedu do Himalájí.
 

Zpět na hlavní stranu blogu