Hranice příčetnosti - část třetí

25. únor 2010 | 11.53 |

Držet po tak dlouhé době v rukou všechny ty důvěrně známé věci – nože a kotlíky, krabičky a váčky s přísadami, vnímat chladivé sklo ampulí a šustění vysušených bylin, jemnost substancí mezi prsty – bylo pro něj úlevou. Byl tak blízko pokoji mysli, jak mu jen jeho život umožňoval. Zkušené ruce se rychle rozpomínaly na naučené postupy, zapadl do rutiny příprav ingrediencí rychleji, než doufal. Rovnou se pustil do obou komplikovaných lektvarů, které měl v plánu. Načrtl si na kousek pergamenu postup přípravy tak, aby na sebe jednotlivé fáze plynule navazovaly, a ignorujíc pokřikování slečny Grangerové, které se stereotypně neslo v tématech "musíte odpočívat, víc jíst, vezměte si lektvar, opravdu nic nepotřebujete?" – krájel, sekal, plátkoval a drtil.

Trvalo několik dlouhých hodin, než se jeho práce začala chýlit do fáze, kdy mohl splnit Grangerové její touhu a umožnit jí, aby byla prospěšná. Když konečně otevřel dveře, stála těsně za nimi, napnutá jak struna. Připomínala mu štěně, nesmyslnou ochotou se zavděčit, i tím žadonivým pohledem hnědých očí. "Pane profesore," vydechla vyčítavě. "Bála jsem se o vás, když jste se tak dlouho neozýval! Proč mě nenecháte, abych vám pomohla? Vždyť víte, že se na mě můžete obrátit s čímkoli..."

"S čímkoli?" pozdvihl obočí. "Pojďte dovnitř." Opřel se o desku stolu a s rukama založenýma na hrudi se na ni zahleděl. "O tom se můžeme snadno přesvědčit."

Překvapeně zamrkala a trochu se zajíkla, prsty obou rukou zaklesnuté pevně do sebe. "Já... nečekala jsem..." Ruce, živé asi tak, jako by patřily loutce, se malátně vydaly ke knoflíkům na halence. Stačila rozepnout dva, než ji zarazilo užaslé: "Co to děláte?"

Vyplašeně zamrkala a v očích se jí zaleskly osamocené slzy.

"Možná stačilo vyhrnout si sukni a ohnout se přes stůl," řekl vztekle, protože mu konečně došlo, jak špatně byl pochopen. Zachvěla se. Viděl v ní jakési odhodlání, ze kterého se mu stáhl žaludek. Neutekla, ale nijak se neohradila, ani s tím vším náhlým strachem. Věděl, co se píše o smrtijedech. Nechtěl zjišťovat, nakolik tomu Grangerová věří, nakolik si to spojuje s ním... Schopnost vnímat sarkasmus zřejmě ztratila už dávno. Netoužil ve skutečnosti vidět, jakých hlubin ponížení touží ta nešťastná osoba dosáhnout.

"Máte u sebe hůlku?" vyrazil ze sebe rychle dřív, než dostal příležitost to zjistit.

Bez přemýšlení pro ni sáhla do kapsy. "Jistě."

Stál od ní jen dva kroky – udělat ten jediný, aby se dostal na dosah a zlehka jí vytáhl hůlku z ruky, bylo dílem okamžiku. Naprosto to nečekala. Zalapala po dechu a až s velkým zpožděním hmátla po jeho rukou. Uhnul a mírným odmítavým gestem naznačil, že se snaží zbytečně. Tvář jí potemněla hněvem. Doslova se probrala k životu.

"Co si to dovolujete?" vyjekla a nebyla daleko od toho, aby se na něj vrhla.

"Sedněte si," ukázal na křeslo v rohu pracovny, "nebo si ji vyzkouším rovnou na vás."

"Jestli jste něco potřeboval, mohl jste si prostě říct!"

"Nezvládla byste takové kouzlo. Sednout!"

Zajela do křesla a nespouštěla oči ze své hůlky. "Stejně, mohl jste prostě..."

"Berte to tak, že jsem šel na jistotu. A teď ticho, jestli nechcete, abych vás odsud vyhodil."

Hůlka byla na jeho vkus příliš pružná a nepatrně kratší, ale předpokládal, že si na ni dokáže rychle zvyknout. Začal nejjednoduššími kouzly – místností se rozlétaly psací potřeby, ještě před chvílí pokojně ležící na stole, světlo měnilo svou barvu každou vteřinou, židle se na pár chvil proměnila v překvapeně se tvářícího pásovce, hejno modrých ptáčků začalo někde pod stropem pronásledovat kalamář a zatímco Severus Snape zjišťoval, že hůlka špatně reaguje na neverbální zaklínadla, nechal Hermionu zmenšit a zase zvětšit do původní velikosti. Proměna proběhla tak rychle, že se ani nestačila vyděsit. Nesouhlasný výkřik jí odumřel v hrdle, když viděla, že Snape si na nešťastné židli právě zkouší útočná kouzla. Nad hromadou třísek se pak jen ušklíbl, jediným mávnutím hůlky utišil celý zmatek a aniž si jí dál všímal, přikročil ke stolu.

V jednom kotlíku se tam vařila substance olejovité konzistence, kovově šedá, s výraznými duhovými odlesky. V druhém pak cosi blankytně modrého a červeného. "Puntíkatý lektvar?" pronesla nahlas užasle, přes veškeré odhodlání zůstat zticha.

Jen nepatrné zacukání v koutcích úst snad naznačovalo, že ji slyšel. Zmírnil plamen u prvního lektvaru a začal pronášet patřičné zaříkání. Hermiona se brzy ztratila, latinsky neuměla tak dobře, aby rozuměla rychle vyslovovanému kouzlu. Ze slov, která tu a tam zachytila, nebyla vůbec moudrá. Trvalo to poměrně dlouho, v kratičké přestávce Snape odstavil první kotlík a přešel ke druhému.

Dívka si zatím stačila všimnout otevřeného sešitu ležícího na stole. Vypadal tam položený přesně tak, jak by si ho tam položila sama, kdyby v něm měla recept na právě vařený lektvar. Takže, když se narovná, stáhne nohy pod sebe, aby seděla na patách, což je přeci běžná poloha, která ji hlavně popostrčí trochu výš, mírně se pootočí a opře si hlavu o ruku, uvidí dost na to, aby si mohla, byť vzhůru nohama, přečíst text na stránce.

Snape dokončil inkantaci, ztlumil plamen a dlouze vydechl. S hlavou skloněnou, příjemně unavený, opřel se rukama o stůl. Vychutnával si poslední okamžiky odváděné práce, ochutnával vůni lektvaru ze vzduchu dřív, než mu přijde na jazyk. Hermioně ten čas stačil na to, aby se vzpamatovala. Nezanedbala svou pověstnou učenlivost. Ve chvíli, kdy zavřel oči a promnul si rukou kořen nosu, vrhla se k němu a svou hůlku si vzala zpět.

"Můžete si ji nechat," oznámil konverzačním tónem, "už jsem skončil."

Div nezaprskala vzteky. Svírala hůlku tak pevně, až jí zbělely prsty. Volnou rukou zaťatou v pěst udeřila do sešitu rozloženého na stole.

"Vy se chcete zabít!" zaječela na něj. "Přísady v tom lektvaru – zabije vás to! A vy to víte! Já vám to nedovolím – ne po tom všem, co jste musel zvládnout!"

Střelil po ní pohrdavým pohledem. "Buďte tak laskava a uklidněte se."

"Tak mi řekněte proč!" Držela hůlku připravenou a z tváře sálalo tolik odhodlání - mohl předpokládat, že problémy dělat nepřestane. Po celém těle se slabě třásla. Ponížení, které si sama před chvílí způsobila špatným pochopením jeho požadavků, a strach, který v ní vyvolalo, se přetavil ve zběsilou snahu něco řešit. Pomalými pohyby, aby ji nevyprovokoval k nějaké nepředloženosti, se chopil postupně obou kotlíků a slil jejich obsah do lahviček. Pečlivě je zazátkoval. Jedna zůstala šedá, opalizující, druhá vypadala, jako by tam skladoval modré a červené konfety.

"Měla byste si dát pozor na to, na co se ptáte," řekl pak zvolna. "Mohlo by se vám stát, že se dočkáte odpovědí – a nebudou se vám líbit."

"Odpovězte mi!"

Nemohla ho k tomu nijak donutit, ale on náhle pocítil chuť jí trochu srazit hřebínek, vrazit klín do té naivní představy kladného hrdiny Severuse Snapea. "Nevařil jsem ho dnes poprvé, ale počtvrté," začal a odtažitost v jeho hlase by ji, kdyby byla pozornější, mohla varovat. "Je to recept starý několik století a část postupu se ztratila. Pán Zla velice toužil po tom lektvaru, přesněji řečeno po tom, co dokáže. Pochybuji, že jste kdy vůbec zaslechla jeho jméno, většinou se o něm píše jako o Morganině cestě. V čaroději, který ho vypije, provede jisté změny dlouhodobého charakteru. Dotyčný se pak velice jednoduchým kouzlem stává nejen neviditelným, ale je schopen prostupovat hmotou. Míra a doba jeho účinnosti se odvíjí od jeho magické síly."

"To je úžasné," vyrazila ze sebe Hermiona, proti své vůli zaujatá. "Neslyšela jsem, že by tohle Vy-víte-kdo dokázal!"

"Nedokázal," odvětil Snape a jeho tvář se změnila v kamennou masku. "Nenašel jsem způsob, jakým ho ukončit správně. Všichni tři mudlové, na kterých se zkoušela... na kterých jsem zkoušel neškodnost lektvaru, zemřeli."

Zbledla. "Vy jste..." Přeskočil jí hlas.

"Bohužel jsem neměl příležitost vyzkoušet postup, kterému jsem dával největší naději na úspěch," pokračoval bez ohledu na přerušení. "Nicméně..."

"To jste ho kazil schválně?" vykřikla a odpovědí jí bylo v hraném údivu povytažené obočí.

"Samozřejmě."

Zalapala po dechu, pak náhle zvadla. "Nedošlo mi to, omlouvám se, promiňte, neuvědomila jsem si... samozřejmě, že se nesměl dostat do rukou..." Ledové dlaně si přitiskla na rozpálené čelo a na okamžik zavřela oči. Po poslední půlhodině si připadala zcela vyčerpaná.

"Zaznamenal jsem pokroky při jeho přípravě," poklepal na notes, "a rozhodl se ho vyzkoušet na sobě. Dost možná je ten lektvar tentokrát připravený správně. Nevyhovuje to snad plně vašim přímočarým nebelvírským představám o spravedlnosti?" To už se jí nepokrytě posmíval.

"To je celé hrozný nesmysl," vztekala se. "Nedělal jste to přeci z vlastní vůle!"

Pokrčil rameny. "Chcete jejich jména? Vědět, jak umírali?"

"Nechte toho! Ten lektvar nemůže nebýt smrtelný!"

"Vaše důvěra v mé schopnosti mne dojímá."

"Sám jste řekl, že po něm dosud všichni zemřeli!"

"Nemáte nejmenší možnost mi zabránit v ničem, co chci udělat. Nebo jste snad pokročila k nepromíjeným kletbám a budete mě držet pod imperiem?"

"Jste zmijozel, tak proč se oháníte nebelvírskou spravedlností?"

"To už není argumentace, ale prázdné žvanění."

"To je od vás tak strašně sobecké! Proč vy můžete – a já ne?"

Tohle nečekal. Zůstal na ni zaraženě zírat.

"Nejste jediný, kdo... kdo – kdo zabil. A nejste jediný, koho vážně nebaví s tím dál žít!" V očích jí zazářilo jakési takřka fanatické odhodlání.

"Nemluvte nesmysly, slečno Grangerová."

"Myslím to vážně!" Mluvila prudce a v očích jí žhnulo zoufalství.

"Kdybyste chtěla provádět nějaké hlouposti, mohla jste už dávno."

"Já – doufala jsem – myslela jsem, že to nějak odčiním. Že to bude časem lepší, že když budu pomáhat ostatním, přejde to. Ta... uvnitř..." Přitiskla si na okamžik sevřenou pěst na hruď. Věděl dobře, co má na mysli. Tu bolest u srdce a nekonečnou prázdnotu. Vinu.

"Když vy, tak já taky," oznámila sveřepě. "Nebo vás svážu a přemístím k Mungovi."

Nebral vážně její výhružky, ale uvědomoval si, že mu právě vyřešila jeden drobný problém – jak ji přesvědčit, aby vypila svůj lektvar.

"Dobrá," přikývl a Hermiona, připravená na dlouhý boj, překvapeně zamrkala. "Vaše potřeba mít i sebevraždu posvěcenou autoritou je zřejmě dalším dokladem vaší chronické neschopnosti dospět. Nicméně tohle," sebral ze stolu flakón s červeno-modrým obsahem a pokynul ke dveřím, "stačí pro nás pro oba."

"Takže jste si jist, že...?" Napětí v jejím těle naráz povolilo. Vydechla.

"Pojďte se posadit. Chvíli potrvá, než lektvar začne účinkovat."

Hermiona se jako ve snách otočila – mohl by ji v té chvíli zcela snadno přemoct – a prošla do obývacího pokoje. Klesla do jednoho z křesel a s očekáváním se zahleděla na svou temnou Nemesis. Z tváře jí četl jako z otevřené knihy. Nebyl tam ani stín pochyb, spíše jas z vědomí, že konečně padlo rozhodnutí, ve kterém vidí konec svého trápení.

"Vypiji svou polovinu, vy pak flakón celý dopijte. Zabere za několik minut."

Přikývla. Odzátkoval lahvičku a vypil množství nezbytně nutné k tomu, aby to mohl vydávat za půlku. Jeho výpočet byl prostý – díky rozdílu jejich výšek byl stále těžší než slečna Grangerová a vypil o něco málo méně. To znamenalo, že ona usne dřív a on si stačí dojít pro svůj vlastní lektvar, zatímco ona v sobě bude mít lék, který, jak vidno, zcela nezbytně potřebuje. Za několik hodin, až se probudí, jí bude nepředstavitelně zle – a byl si vědom, že zdaleka není optimální, aby tu na to byla sama – a bude mít zcela jiné starosti, než mu vyčítat, že ji podvedl. Lektvar, který právě pila, byl skutečně unikátní, účinky i přípravou, kterou bylo nutné přizpůsobovat konkrétnímu člověku. Dokázal přeměnit jeho psychická traumata do podoby fyzické nevolnosti. Příštích několik dní stráví slečna Grangerová v koupelně, kde se patrně vyzvrací z podoby – ale potom bude opět ve své kůži, schopná zpracovat všechny své domnělé viny a traumata přiměřeným způsobem.

Položila prázdnou lahvičku na stůl a opřela se do křesla. "Tak," řekla, "to je zvláštní pocit... víte, že to bylo docela dobré? Čekala bych obzvláště odpornou chuť, zvlášť při té dávce speřice."

"Proč jste to tak chtěla?" utnul její pindání a kývnul k flakónu, na který nepřestávala zírat.

"Zabila jsem Rona," odvětila prostě. "Nejen jeho," dodala ještě, "ale on – to se stát nemělo. Vina byla jenom na mně."

"Přichytila jste ho, jak se líbá s Parvati na dvorku za Doupětem a neudržela jste se?" ušklíbl se Snape.

"Ne!" štěkla Hermiona. "Stalo se to v bitvě. Udělala jsem chybu, hrozně hloupou chybu. Rona stála život. To je všechno. Nechci o tom mluvit. Teď už – je to jedno."

Snape by si dovedl představit tři tucty příležitostí, díky kterým se mohla začít obviňovat. "Kdyby si každý, kdo nedokázal zabránit smrti přítele, vzal po válce život," řekl zlehka, "nezbudou žádní vítězové. Je to válka, slečno Grangerová. Lidé v ní umírají, už jaksi z definice věci. Lze jen jít stále dál a dělat to nejlepší, co dokážete."

"To od vás sedí, tady a teď," uchechtla se. "To jít dál... s plným vědomím do slepé uličky." Oči se jí začaly zavírat. "Nepředvedla jsem to nejlepší, co dokážu a Ron... stalo se... teď mám na svědomí ještě vás, když jsem vás nedokázala uhlídat... jsem sobec, viďte... když jsem chtěla... jít... s vámi..."

"Sebevražda nepochybně je sobecký a nesmyslný čin," souhlasil Snape zcela s již spící Hermionou. Vstal a trochu již vrávoravě si došel pro lektvar, o který mu šlo opravdu. Měl, díky vší té speřici, skutečně nepříjemnou chuť. "Opodstatněný v případech, kdy selže světská spravedlnost, dvojnásob slouží-li vědě." Rychle vypil nevábný lektvar a sklenička mu vypadla z ruky. Už jenom zašeptal: "Byl jsem opravdu zvědavý."

Díval se do tváře spící dívky, zrůžovělé paprsky zapadajícího slunce. Trochu se usmívala. Svět se s ním zatočil a Severus Snape ztěžka usedl na místě, kde zrovna stál. Sklonil hlavu a rty se mu pohnuly slovy, kterým už nebylo rozumět. Po chvíli se sesul k zemi.

Nad ztichlým domem se snášel soumrak.

Konec... ?

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Hranice příčetnosti - část třetí lilalila 25. 02. 2010 - 20:15
RE: Hranice příčetnosti - část třetí mae 25. 02. 2010 - 20:43
RE(2x): Hranice příčetnosti - část třetí lilalila 27. 02. 2010 - 17:22
RE: Hranice příčetnosti - část třetí evi 27. 02. 2010 - 18:52
RE: Hranice příčetnosti - část třetí mae 28. 02. 2010 - 09:31
RE(2x): Hranice příčetnosti - část třetí lilalila 02. 03. 2010 - 19:59
RE(3x): Hranice příčetnosti - část třetí lilalila 02. 03. 2010 - 20:01
RE(4x): Hranice příčetnosti - část třetí nerla 02. 03. 2010 - 22:33
RE(5x): Hranice příčetnosti - část třetí lilalila 02. 03. 2010 - 23:43
RE: Hranice příčetnosti - část třetí mae 02. 03. 2010 - 23:59
RE: Hranice příčetnosti - část třetí lilalila 16. 03. 2010 - 19:05
RE(2x): Hranice příčetnosti - část třetí mae 16. 03. 2010 - 22:57
RE(3x): Hranice příčetnosti - část třetí lilalila 17. 03. 2010 - 22:05
RE(4x): Hranice příčetnosti - část třetí nerla 18. 03. 2010 - 03:31
RE(5x): Hranice příčetnosti - část třetí lilalila 18. 03. 2010 - 12:05
RE(6x): Hranice příčetnosti - část třetí mae 18. 03. 2010 - 14:45
RE(7x): Hranice příčetnosti - část třetí lilalila 18. 03. 2010 - 15:02
RE(8x): Hranice příčetnosti - část třetí mae 18. 03. 2010 - 15:11
RE(9x): Hranice příčetnosti - část třetí lilalila 18. 03. 2010 - 16:29
RE(10x): Hranice příčetnosti - část třetí mae 18. 03. 2010 - 19:54
RE(11x): Hranice příčetnosti - část třetí lilalila 18. 03. 2010 - 21:42