Hranice příčetnosti - část druhá

22. únor 2010 | 15.20 |

"... spíš Slovníkem endemických rostlin Jižní Ameriky. Vsadila bych se, že Veletuctu receptů divizny čarotvorné by mu přišlo na utlučení studentky líto." Smích. Dvojí ženský smích. "Už se každou chvíli probudí. Dodělám to sama. Děkuju moc, že jste mi pomohla, Molly."

"Ale dušinko, to já děkuju, že ses ho tak ujala. Jsi si opravdu jistá, že tě tu mám nechat samotnou?"

"Určitě. Věřte mi, vím, co dělám. Bude zuřit o polovinu míň. Možná." Znovu se rozesmály. Zahučel letax a Snape nejasně cítil, že zůstal s tou zatracenou Grangerovou sám. Konečně dokázal otevřít oči. Ke svému nemalému překvapení zjistil, že není svázaný, provazy ani kouzlem. Hermiona ho zjevně jenom uložila na pohovku, přikryla a podle pachuti v ústech napojila nějakými lektvary.

Zešílela.

Ztěžka se posadil. Za okny byla tma a fyzicky secítil zase o něco lépe. Ještě pár lektvarů a spánku a polévek od Molly – byť tentokrát raději bez kuchařských zásahů slečny Grangerové – a bude dostatečně v pořádku k tomu, aby... aby cokoli, pro co se rozhodne.

Měl by mít chuť ji rozčtvrtit.

"Odpustíte mi to, prosím pěkně?"

Hermiona se zjevila ve dveřích, rozpustile se usmívala a oči jí svítily. "Nezeptáte se ani proč?" mrkla na něj.

"Protože jste neskutečně vlezlá osoba a musí být vždy po vašem?" nadhodil konverzačním tónem. Jen těžko mohl doufat, že působí nějak důstojně ve chvíli, kdy vstal pomuchlaný z postele a u nohou se mu válela přikrývka. Přesto k ní pohlédl s naučeným zamračením.

Zasmála se. Pozorovatel v něm však registroval i zvláštní chvějivý podtón hlasu, byť na samé hranici vnímaného. Přehnanou přímost. Příliš mnoho zbytečných slov. Řeč chvatnou a překotnou. Přemrštěná gesta.

Kolikrát už tohle viděl? Trpělivost a sílu napínané na samou mez, přes ní, daleko za ní...? Slečna Grangerová byla očividně psychicky na dně. Netušil, nakolik je příčinou jeho okouzlující společnost, nicméně se dalo předpokládat, že kořeny její neurózy budou hlubší.

"Protože vám dlužím, my všichni vám dlužíme, obrovské díky," odpověděla si sama a neuhnula pohledem, ani když se ji pokusil svým vlastním zavraždit.

"Tolik jste toho udělal, no ano, víme to všechno, už dávno. Jenže díků se člověk nenají, jak praví staré přísloví. A protože hádat se s vámi, jestli vám můžeme trochu pomoct, mi připadalo jako ztráta času, vyřešila jsem to takhle. Trochu jsme s Molly poklidily, tedy hlavní obytné místnosti. Z nejhoršího, jak se dalo, něco prostě musí ještě počkat. V kuchyni máte zásoby jídla, už bez nějakých vylepšení, opravdu, věříte mi to?" Zůstalo v ní alespoň tolik slušnosti, aby jí v rozpacích zrůžověly tváře. "Využily jsme toho, že jste spal, a provedly pár diagnostických kouzel. Molly mi tu nechala lektvary, které budete moci použít, než si uvaříte vlastní. A Arthur už pracuje na získání hůlky. Fénixův řád jak za starých časů." Znovu ten smích, nepatrně hlasitější, nepatřičně veselý. "Zapomněla jsem na něco?"

"Pochybuji," pronesl chladně a nespouštěl z ní pohled. "Precizní jako vždy."

"A odpustíte mi tedy?" Hlava trochu na stranu, úsměv dívky, která si je vědoma své nevinnosti a dobroty. Nepatrně přimhouřil oči.

"Čekáte vděčnost?"

"Tolik jste se změnit nemohl," potřásla hlavou v nadsázce, až se jí vlasy rozlétaly kolem hlavy, a otočila se zpět do kuchyně. "Dodělám to tady, ano? Ještě pár kouzel, tehdy u Siriuse... naučila jsem se je vážně dobře."

Vstal a odešel do koupelny. "Lumos." Od jeho poslední návštěvy doznala mnohých změn. Dlaždičky byly opět světle zelené a nadýchané ručníky, které docela určitě nebyly jeho, ležely vzorně naskládané vedle vany. Na umyvadle objevil potřeby na holení a pár dalších maličkostí. Přichystáno pro někoho, kdo se musí obejít bez kouzel.

Na schodech zadupaly rychlé kroky. "Promiňte, zapomněla jsem... ach. Světlo samozřejmě zvládáte. Promiňte." Okamžitě zase odběhla a Snape jen nevěřícně potřásl hlavou. Ačkoli si na skutečnou bezhůlkovou magii bude muset ještě nějaký čas počkat – myslela si snad, že je zcela bezmocný? Rázně zabouchl dveře a sklonil se nad umyvadlem. Chvíli jenom zíral do zrcadla na svůj obličej. Přítomnost slečny Grangerové někde v domě ho rozptylovala, udržovala v neustálém lehkém napětí. Její intervence mu nebyla příjemná, nicméně shledával ji prozatím natolik užitečnou, aby nepodnikal žádné zvláštní kroky k jejímu odchodu. Když na tom tak trvá, ať si procvičí kouzla pro domácnost. Však on ji tu Ron Weasley na pospas nenáviděnému profesoru dlouho nenechá.

Ostatně pochyboval, že má možnost poslat ji pryč. Otázka ve skutečnosti zněla: kým se nechala vmanipulovat do role žalářníka? Nedokázal by si představit, že by při svém přehnaném smyslu pro spravedlnost byla ochotná dobrovolně dohlížet na někoho, kdo byl soudem osvobozen. Weasley? Nebo přímo Řád? Ministerstvo? Stačilo jí strčit do rukou někoho, koho mohla komandovat, a jako vždy po té možnosti skočila, plná altruistických představ?

Oholil se a dokonce se mu povedlo se nepořezat. Naštěstí, pomyslel si, jinak by mě nejspíš znovu uspala, aby mi mohla ošetřit ta strašlivá zranění. Znovu se celý vydrbal, několikrát za sebou, a začínal mít pocit, že chvílemi přestává cítit ten zatuchlý vězeňský pach, který ho pronásledoval posledních několik měsíců.

"Na stole máte snídani," ozvalo se zespoda, sotva vystrčil hlavu z koupelny. "Trochu předčasnou, ale říkala jsem si, že máte co dohánět..."

"Rozhodla jste se pro kariéru hospodyně?" zeptal se, když stanul ve dveřích kuchyně a s despektem pohlédl na pečlivě prostřený stůl. Kde u něj mohla najít kroužky na ubrousky?

"Ne ne ne," zavrtěla ohnivě hlavou. "V září ještě nastupuji na chvíli do Bradavic. Dodělat si chybějící zkoušky. Chtěla bych mít kompletní OVCE. Z přeměňování, bylinkářství, starověkých run... ze všeho. Ke konci... dost jsme zameškali." Urovnala slánku a o půl milimetru posunula vidličku.

"A vaši dva přátelé?" zeptal se a nejevil snahu pohnout se ke stolu. Shlížet na ni z výšky mělo své výhody.

"Harry nastoupil rovnou do bystrozorského výcviku," vysvětlovala honem. "Je tam i dobře schovaný. Před novináři, víte." Hlas měla náhle vyšší než před chvílí. "Já vím, co si o něm myslíte, ale on..."

Zdvihl ruku, aby tu litanii zarazil. "Předpokládám, že přemožení Pána Zla je dostatečná kvalifikace, aby byl přijat... bez protekce." Čekal.

"Dejte si, než to vychladne," vyrazila ze sebe. "Ovesnou kaši jste vždycky měl rád se skořicí, viďte? Přinesla jsem čerstvou z..."

"A pan Weasley?"

"Arthur povýšil na..."

"Myslím Rona Weasleyho."

Nedokázala se na něj dál dívat. Oči jí přeskakovaly po místnosti, jako by zoufale hledala něco, čeho se přichytit. "Ten zemřel už... dávno," řekla a znovu to tu bylo, ten nepřirozeně vysoký tón hlasu. "Ve stejné bitvě jako Vy-víte-kdo."

"Dřív jste jeho jméno vyslovovala," řekl mírně.

"Zvyk! Kvůli ostatním!" Prudce se otočila. Sáhla po krabičce s čajem a ruce se jí chvěly. Sledoval to se zájmem. Co z toho bylo spouštěcím mechanismem její lability? Nesmířila se se smrtí toho zrzka? Připadala si zneuznaná? Chtěla se vrátit do školy, nebo naopak nechtěla? Nevěděla si rady se životem ve chvíli, kdy pominul důvod k boji?

"Máte tu noviny?" zeptal se.

"Cože?" nadskočila a čaj se rozsypal po kuchyňské lince.

"Noviny. Denní tisk. Zpravidla myšlen Věštec," vysvětloval trpělivě.

"Jestli na tom trváte... odebírám je samozřejmě stále, nosí mi je sova každé ráno... říkala jsem si, že byste si je možná chtěl přečíst, tak jsem vzala i starší. Ale myslím, že by bylo mnohem lepší, kdybyste ještě odpočíval." Viditelně nerada přinesla z vedlejšího pokoje malý štos novin. Začal se jimi probírat, sám překvapen, jak velkou odezvu jeho případ vyvolal. Komentáře byly jednoznačné – milost byla vzhledem k důkazům nevyhnutelná, nicméně nikoho nepotěšila.

V tom se shodneme, ušklíbl se v duchu. Ve dvou nebo třech číslech byla na zastrčeném místě noticka na jeho obhajobu, bez výjimky, jak si s malým překvapením uvědomil, od členů Fénixova řádu. Patrně nakonec pochopili význam jeho role v celém tom dramatickém kusu a přes veškeré antipatie ho vzali na milost. Jak milé. Ostatně i nyní se Řád pokoušel vyvíjet činnost, byť to znamenalo postarat se o čisté podlahy a nakupovat správné velikosti ponožek. Neuvěřitelné, jak vlezlé dokáže být dobro.

Začal se v novinách soustředit na jiné věci. Dlouho byl odtržen od hlavního dění a neznal osud mnohých, ať na té či oné straně barikády. Pokoušel se v sobě probudit zájem o skutečnost, že zatracený smrtijed Algermoon pracuje na ministerstvu a nevinného žvanila Debusyho se pokoušejí obvinit z napomáhání Voldemortovi. Viděl, jak je ta lhostejnost nepřirozená, vzdálená jeho obvyklé povaze. Přestával si být jist tím, nakolik ho změnilo vězení a nakolik je to následek kouzel, která si na něm procvičovali azkabanští strážní.

"Chcete přidat?" vytrhla ho Hermiona ze zamyšlení. Roztržitě zdvihl hlavu a až za okamžik si uvědomil, že při čtení mimoděk snědl většinu z té velké snídaně, kterou mu připravila.

"Ne." Vstal. Hromádka novin, rozhozená po stole, se k němu obracela spoustou jeho tváří, současných i dřívějších. Shlížel na ně tiše, zamyšleně. Hermiona je okamžitě začala přerovnávat. Cosi se v něm zlomilo. Těžko říci, proč právě tento okamžik byl ten rozhodující; možná nic z toho, co se dělo, nehrálo skutečnou roli a byl to jen čas, který nechal dozrát určité myšlenky. Pozoroval tu neklidnou dívku s pocitem, že jsou od sebe vzdáleni celé míle. Všechny ty nedůležité maličkosti tvořící jeho život se seskládaly do konkrétního obrazu. Severus Snape dospěl k jednoznačnému rozhodnutí, které uvědomit si plně znamenalo podivnou úlevu.

Měl zemřít.      

Byl na to připraven.

Chtěl to tak.

Stále to chce.

Bylo to vlastně úžasně jednoduché.

Měl by samozřejmě bojovat dál, plahočit se den za dnem a ušklíbat se nad lidskou malicherností. Jistě si najde práci, kde bude natolik sám, aby nemusel snášet lidskou omezenost a předsudky. Uživí se bez potíží, bude číst knihy, věnovat se výzkumu. Svou budoucnost viděl před sebou tak zřetelně, až mohl popsat krok za krokem každý okamžik, byla čímsi zákonitá a neodvratná. Zároveň to byla to budoucnost, která se mohla snadno obejít i bez Severuse Snapea a Severusi Snapeovi by se tak zamlouvala mnohem víc. Teď je ale tady - je čas znovu začít s tím, co umí nejlíp. Vařit lektvary.

Vstal od stolu a rozhlédl se po kuchyni. Byla jednoduše a úhledně zařízená, stejně jako zbytek jeho domu. Neokázalé, ale promyšleně praktické, dokonale sloužící jeho potřebám. Uvědomoval si, že dům vypadá, jako by mu věnoval mnohem větší péči, než tomu skutečně bylo, a že tento fakt překvapoval jeho občasné návštěvníky. Nyní znovu dokázal ocenit pohodlí, jaké mu dokázal poskytnout, vnímat detaily, kterým dávno přivykl. Hru světel a stínů na podlaze. Nepatrné částečky prachu v paprsku světla. Kresbu dřeva na desce stolu.

Přešel ke dveřím do obývacího pokoje. Slečna Grangerová seděla na schodech do patra a zírala před sebe, jako by ji v půli cesty přepadly myšlenky, kvůli kterým už nemohla udělat ani krok. Nevšímal si jí. Hleděl na knihy, které nashromáždil a přečetl za svůj život zde. Bylo jich skutečně mnoho a věděl, že je to kvalitní sbírka. Nepochyboval však, že jich madame Pinceová v bradavické knihovně, které je už kdysi odkázal, využije dobře.

Slečna Grangerová vyskočila prudce na nohy, když si ho všimla. "Měl byste odpočívat," zvolala. "Posaďte se ke krbu! Donesu vám něco k pití, viďte?"

Provrtal ji pohledem, ale byla příliš zahleděná do svých domnělých úkolů, než aby si toho všimla. "Hned to bude," drmolila v kuchyni, "za chviličku..."

Potřásl hlavou a prošel ke dveřím pracovny. Jak Molly, tak Hermiona měly očividně dost rozumu, aby tu nechaly proběhnout jen pár základních kouzel na odstranění prachu a nepokoušely se na nic sahat.

Chvíli hledal zápisník, o kterém věděl, že tam někde musí být, který ale několik let neviděl. Hermiona se objevila ve dveřích, slyšel, jak se nadechovala k další své litanii na téma "co pro vás mohu udělat". Ani nezvedl hlavu, jenom mávl rukou. Dveře se jí zabouchly před nosem.

Se zápisníkem v kožených deskách se usadil v křesle u stolu a začetl do poznámek, které si vlastní rukou sepsal. Lektvar až nesmyslně složitý, nicméně s fantastickými účinky. Byl si skoro jist, kde udělal chybu, když ho vařil naposledy. Skoro.

Klepání na dveře. "Opravdu nic nepotřebujete?" pokřikovala zvenčí Hermiona.

Ne jeden, ale dva lektvary ho čekají uvařit. Jakkoli nesnesitelná byla, stále cítil jakousi odpovědnost profesora ke studentce. Neprovedla nic tak strašného, aby si zasloužila běhat po světě s chronickou potřebou postarat se o každého, koho potká. Brzy by patrně měla dům – možná dokonce jeho dům, pokud by ji včas nevyhodil - plný zuboželých koťat a ztracených existencí posbíraných na ulici. Ačkoli řešení pomocí lektvaru nebylo v tomto případě optimální, bylo možné a Snape se nebyl v nejmenším ochotný pitvat v jejích traumatech jinak než pomocí čemeřice a skřetího badyánu.

Pousmál se, ale bylo v tom pramálo veselí. Tužkou začal dopisovat k postupu poznámky, které si zapamatoval po poslední přípravě, ale nestihl je dosud zaznamenat. Připsal také, jaké změny v postupu chce tentokrát provést. Příprava nebyla ve skutečnosti složitá pro nikoho, kdo byl schopen pracovat pečlivě – ne, pryč se skromností, rozhodl se Snape, není mnoho těch, co by ho pohodlně zvládli, on si ale byl sebou dosti jist. Co mu scházelo, byla hůlka, protože ve dvou fázích přípravy se bez zaříkadla nemohl obejít. Co mu přebývalo, byla naopak slečna Grangerová. Byl víc než ochoten jí dát šanci k tomu, aby byla trochu užitečná, až přijde čas.

Část třetí

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Hranice příčetnosti - část druhá lilalila 22. 02. 2010 - 19:56
RE: Hranice příčetnosti - část druhá evi 23. 02. 2010 - 18:30
RE: Hranice příčetnosti - část druhá nerla 23. 02. 2010 - 19:27
RE: Hranice příčetnosti - část druhá mae 24. 02. 2010 - 10:47