Kráska a Smrtijed III. - Upřímnost

7. listopad 2009 | 12.00 |

Kapitola sedmdesátá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.



(Severus Snape)



Unaven, víc psychicky než fyzicky, poskládám své dlouhé tělo do křesla a přivolám si láhev whisky. S jakousi nechutí k sobě samému si zhluboka přihnu přímo z jejího hrdla. Vím, že bych měl množství vypitého alkoholu omezit. Není to ještě zdaleka tolik, aby to znamenalo skutečný problém, ale je to mnohem více, než jsem pil kdy před tím. Je však skoro... uspokojivé... cítit ubohost svého počínání. Mstím se sám sobě – za co vlastně...?
Zamračím se nad přebíhajícími plytkými myšlenkami a rázně jim učiním přítrž. Odložím láhev a chopím se brku a pergamenu, abych zaznamenal výsledky posledních pozorování. Tři kamenné postavy přede mnou stojí tiše a nehybně, čekají na východ slunce. Testy byly zdlouhavé, protože každého z nich bylo možné za večer využít pouze jednou. Dnes, po dlouhé řadě dní, jsem však dokončil poslední z nich. Vím již přesně, jaká míra ochrany před měsíčním světlem je již účinná, co udělá s naším momentálním stavem Měsíc v kombinaci se slunečními paprsky, jaký vliv má počasí. Tyto praktické znalosti byly ovšem jen vedlejším efektem při zkoumání magické podstaty zkamenění.
michelangelo7Vejde Rolanda, tiše si povzdechne nad neutěšeným pohledem a přistoupí k mému křeslu. Prohrábne mi vlasy v gestu, které mi svou přílišnou důvěrností není příjemné; neřeknu nic, ale sama to pozná z mého ustrnutí a ustoupí.
"Vyšlo všechno, jak jsi předpokládal?" zeptá se tlumeně, nesmyslná pieta v přítomnosti zkamenělých.
"Vlastně ano, alespoň podle posledních teorií," odpovím a rychle črtám poznámky na pergamen. "Kletba je nečekaně komplexní a složitá. Mýlil jsem se v samém počátku, kdy jsem předpokládal, že si Pán Zla nepřipouštěl svou smrt a odmítal myšlenky na ni a její následky – on si vše naopak naplánoval velice důkladně."
"Je ale možné ji zlomit," napůl se ptá, napůl hledá naději. Je mi nepříjemná její majetnickost, snaha stát se součástí procesu, který má vést k našemu odekletí. Její schopnosti nesahají tak daleko, aby k tomu byla skutečně co platná. Vanja je nyní její studentka, samozřejmě, a ona má právo vědět o všem, co se s ní děje; neprotestovala však, když Brumbál rozhodl, že samotný Kingsley je jako zkušební objekt nedostatečný. Byla to pravda, přesto mě snadnost, s jakou se všichni smířili s tím, že používám studenty jako pokusné králíky, roztrpčila. Hodně jsme se o to s Brumbálem pohádali, víc než kdy před tím. Měl samozřejmě poslední slovo. Jako vždy...
Občas chápu Voldemorta, který chtěl nastolit nový řád, i když nesouhlasím s jeho konkrétními názory. Sám si dovedu představit lépe strukturovaný systém, s jasně danými pravidly a postupy. Netříštící se pravomoci, zřetelná hierarchie.
"Půjdeš spát?" nadhodí Rolanda a je víc než ochotná provázet mě do mých komnat. Mávnutím hůlky zatemním okna, abych tu nakonec i já nedobrovolně nestrávil noc, a vstanu z křesla.
"Ještě ne," odvětím a přistoupím ke krbu. "Nechám si poslat večeři a dopíšu své poznámky. Zítra je sobota – dost času s nimi," pokývnu k sochám, "probrat naše budoucí plány."
Rolanda se zatváří nechápavě.
"Odekletí bude vyžadovat nějaké cestování," dodám a cítím pramálo nadšení nad takovými vyhlídkami. Společnost až příliš společenského Kingsleyho a dvou pubertálních studentů, kteří se soustředí pouze na to, jak spolu zůstat sami, bude sotva snesitelná.
"Musíte něco najít? Ingredience do lektvaru? Starý artefakt?" ptá Rolanda a usadí se v protějším křesle, zády k sochám, jako by si chtěla raději ušetřit pohled na ně. Vidím však, jak je napnutá; mít je přímo za sebou není vůbec příjemné.
"Na to bych stačil sám, nebo Kingsley," zamračím se netrpělivě. "Musí proběhnout obřad – jeho formu ještě zkonzultuji s ředitelem..." Pohlédnu na hodiny. "Možná nejlépe ihned. Ještě bude vzhůru."
Rolanda se v křesle ošije, v očích jí září nevyslovená otázka, kterou nechám bez odpovědi; mimo jiné proto, že ji sám neznám. Dnešní noc bych dal raději přednost práci, možná ale zvítězí únava; a také netuším, co řekne Brumbál na to, až mu sdělím, že Voldemort není tak spolehlivě mrtev, jak jsme se domnívali. V latentním stavu, ve kterém přetrvává, pro nás momentálně není nebezpečný. Nejsem však dosud schopen domyslet do důsledků, jak by měl vypadat obřad, ve kterém ho zbavíme této parodie života... a sami osvobodíme svůj.



(Vanja Grishamová)


"Čtvrtého ledna," nahlédne do svých poznámek Sinistrová. "Zatmění Slunce, šestadvacetiprocentní. Pás zatmění prochází Argentinou, Chile a jižním Atlantikem. Nejdéle bude trvat v Atlantiku osm set kilometrů od pobřeží."
Vymění si pergamen za další a pokračuje.
"Osmnáctého ledna je zatmění Měsíce. Viditelné bude z Austrálie, Pacifiku, Ameriky a západní Afriky. Je jen penumbrální. Polostínové," vysvětlí, když Kingsley a Harry otevřou současně ústa. "Loňský ročník, pane Pottere." Když znovu vzhlédne, ani Harry, ani Kingsley se natváří o mnoho chytřeji. Sinistrová si povzdechne. "Když je Měsíc za Zemí v přímce, je zatmění umbrální," ani se nesnaží zmírnit výsměch v posledním slově. "Pokud je Měsíc zakrytý Zemí jen částečně a Slunce jej částečně ozařuje, bavíme se o polostínu neboli penumbře."
Zavrtí hlavou a opět se podívá do pergamenů.
"Další zatmění jsou až v červnu. Patnáctého měsíční, opět polostínové, viditelné z východní Ameriky, Evropy, Afriky, Asie a Austrálie. Bohužel je dost pravděpodobné, že bude v Británii zataženo." Odmlčí se, podívá se na Brumbála, nakonec ale neřekne to, co zjevně říct chtěla. "Třicátého června je sluneční zatmění. Úplné; nejdéle trvající totalita bude na hranicích Mali, Nigérie a Alžírska. Pás dále prochází Mauricií, Čadem, Súdánem a Keňou, taky Jižním Pacifikem a Indickým Oceánem."
Znovu se odmlčí a unaveně nás přejede pohledem. Podle všeho dávala tyhle informace dohromady v noci, když jí Snape doručil poslední výzkumy, a nevyspala se. Zvláštní je, že mě nikdy nenapadlo, že by zrovna ona potřebovala spát. Astronomka - po nocích vysedává na věži a pozoruje zákryty, kreslí mapy Měsíce a objevuje nové planetky.
"Červenec a prosinec, měsíční. Poslední sluneční příští rok je na Štědrý den." Zdvihnuté koutky zůstanou v zápasu o úsměv samy.
Vzhlédne a pokrčí rameny. "To je všechno. O rok později... v roce 1998 jsou až v červnu a potom v listopadu..."
eclipse2006_seip_big"Děkuji, Sinistro," kývne hlavou Brumbál, který celou dobu poslouchal v hlubokém zamyšlení, a pohlédne na Severuse. Ten se ani nepohne. "Už dlouho jsem nebyl v Jižní Americe, trochu vám ten výlet závidím," usměje se, když nikdo nic neřekne, a u něj vypadá veselí skoro upřímně. "Andy jsou nádherné..."
"Budeme v Atlantiku, Albusi," přeruší ho Kingsley a já jsem za to vděčná. V Jižní Americe jsem byla před necelým půl rokem na jednodenním intenzivním kurzu botaniky na své cestě křížem krážem kolem světa. Všechny tyhle vzpomínky mě nepochopitelně bolí a já odmítám analyzovat, čím to je. Ztrátou rodičů, jistě, tomu věřím. Citová labilita nedospělé dívky. To všechno.
Jsem si skoro jistá, že jsem jediná, komu kdy Snape přinesl květinu. Není krásnějšího probuzení než pohled na Snapea s lilií přepestrou. Usmál se, neznatelně a potutelně, aby mě vyprovokoval k přednášce na téma rostlin, které jsem nikdy neviděla.
Trhnu sebou, když si uvědomím, že se přihlouple usmívám, a není to jen Snape, kdo mě propaluje pohledem.
"Tak tedy," pokračuje Brumbál a neznatelně na mě mrkne, "není jasné, zda se tělo objeví na místě měsíčního nebo slunečního zatmění. Není jasné, zda je potřeba zatmění úplné, nebo zda stačí prstencové nebo částečné. Polostínové zatmění Měsíce," podívá se vesele na Harryho, "se jeví pouze jako nepatrné zčervenání a často si jej lidi ani nevšimnou. Nevíme skoro nic." Zašmátrá v kapse a vyloví mléčné zbarvenou skleněnou kuličku. Jen na moment na ni upře oči, než pokračuje. "Půjde samozřejmě o samotné epicentrum zatmění, tedy místo, kde bude trvat nejdéle. V případě oceánu není jisté, zda se tělo objeví na hladině nebo pod vodou. V případě obydlených krajů je možná konfrontace s obyvatelstvem. Profesorka Sinistrová," kývne k ní zdvořile hlavou, "vám zjistí přesná místa, kde je nutné, abyste byli."
Pohlédne na mě, Harryho a Kingsleyho.
"Právě tam by se mělo objevit Voldemortovo tělo. Potvrzené to nemáme, protože se od bitvy žádné zatmění nekonalo."
"Taková nedbalost," prohodí Kingsley a Pomfreyová se usměje. Je sama.
"Rituál, který bude nutné provést, studuje Severus. Seznámí vás s ním včas. Zakládá se na bázi míšení slunečního a měsíčního světla, které je i podstatou vašeho prokletí."
Brumbál se znovu zahledí na skleněnku a povzdechne si. "Víme toho málo. Opravdu bych si přál, aby se vám to podařilo už v lednu." Pohlédne na Pomfreyovou a kývne.
"Po zdravotní stránce vám kamenění pravděpodobně nijak neškodí. Přesto neznáme všechny aspekty kletby a nelze vyloučit, že jen nejsme schopní detekovat Vy-víte-koho magii do potřebné hloubky," věnuje lékouzelnice mně a Harrymu varovný pohled. To, že se mi podařilo zkamenět několik nocí po sobě - nemluvě o Snapeově experimentování - ještě neznamená, že to dělám s chutí. Kratiknotova rada "občas vypnout" byla jen těžko myšlena takto doslovně.
Další pohled už věnuje Pomfreyová jenom mně. "Vanjo, ty potom ještě přijď na marodku. Musíme se více zabývat tvým hlasem, jinak dojde k atrofii, která by byla nezvratná."
Trpce se ušklíbnu, pohledem přejedu nejbližší postavy. Brumbál se na mě dívá účastně, Harry provinile, Snape se na mě nedívá. Pohled Hoochové nedokážu rozluštit, McGonagallová se tváří jako obvykle, bez snahy si na obličej nasazovat libovolnou masku.
"To je zatím vše, děkuji, že jste přišli."
Jsem mezi prvními, kdo opustí místnost. Den mi začínal obědem, Měsíc vyšel až pozdě k ránu a zapadl v poledne, teprve potom nás sluneční paprsky zbavily kamenné zátěže.
Kalendář o závislosti východu a západu Měsíce na jeho různých fázích, který Sinistrová vytvořila do Nebelvíru a Havraspáru, je velice názorný. Jsou na něm i připsaná moudra, na každý den jiné, a jsou až přespříliš cynická, než aby mohla být myšlena jako vtip. Měsíc vychází až v poledne, nezapomeňte vzbudit své náměsíčné spolužáky na oběd; nebo taky Měsíc vycházející již hodinu před večerkou můžete pozorovat z pohodlí křesel své společenské místnosti.
Nyní si nepřeji nic jiného než zasloužený odpolední spánek. Naslouchám Harrymu, který ve stručnosti shrne Ronovi a Hermioně průběh celé porady a potom to zopakuje ještě jednou, když se připojí Ginny. Ta má v pohledu odporně hraný smutek, když se na něj podívá. "Čtvrtého ledna... ale na Vánoce do Doupěte přijedeš, nebo ne?"
Harry zrozpačití a Hermiona taky, když jí dojde, že o tom nevím. Jenom Ron se na mě s naprostým nepochopením celé situace přátelsky zazubí: "Mamka už se děsně těší, až tě pozná. Vážně, ptá se na tebe skoro pořád, jak vám to klape a tak. Čeká tě od ní pořádný výslech."
"To stačí," zarazí ho Harry docela potichu a otočí se ke mně, ve tváři napjatý výraz. "Vanjo, můžeš na chvíli?"
Necháme za sebou ty tři a vlezeme do jedné z nepoužívaných učeben, kde začne Harry nervózně přecházet před tabulí, zatímco já se posadím na první lavici. Není těžké uhádnout, co teď bude. Naprosto ale netuším, co mám dělat, jak se chovat, jak to brát. Mám v sobě zmatek a nedokážu říct, jak za pár minut zareaguji.
Racionální havraspárka.
"Je to divné," vystihne Harry třemi slovy podstatu našeho vztahu. "Mám tě rád, ale spíš jako kamarádku..."
Těžko mohl zvolit horší slova.
"V tomhle má asi těžko cenu pokračovat. Jsem s tebou opravdu rád a nechci o tebe přijít úplně, ale tohle není to, co jsem chtěl."
Pozoruji jeho tvář z profilu, za celou dobu se na mě nedokázal podívat. To je dobře, usilovně se snažím nemrkat, protože se mi do očí tlačí slzy, ale nevěřím, že to vydržím dlouho. Přitom nevím proč. Sfingy se mi vysmály, že mám o rodiče takový strach, protože se bojím zůstat sama. Snad měly pravdu, až teď jsem tomu svolná věřit, u Harryho tomu tak je. Bojím se zůstat sama. Raději jeho než nikoho.
Proto ty slzy, které mu nemám jak vysvětlit. Bude si snad myslet, že mi láme srdce? Stěží.
Sama.
Zavřu oči a cípem hábitu si otřu tvář. Mám podivně rozpálený obličej.
"Nechci, abychom si najednou neměli co říct," zavrtí hlavou a zadívá se z okna. "Zvláště jestli budeme křižovat svět a hledat Voldemortovu mrtvolu, abychom ji mohli dorazit."
Zakloní hlavu, nadechne se, otočí se ke mně.
"Nechci ti ublížit..."
Jistě.
"Nebreč," dojde ke mně nejistě a obejme mě, přitiskne k sobě. Nemá smysl se zdráhat, tohle není gesto důvěrnosti, jen důvěry. Setrvám tak chvíli, čerpám teplo z jeho těla a v jeho hábitu schovávám slzami zošklivělou tvář před očima celého světa.
Přese všechno, co mi na něm vadilo, mi imponoval jeho silný pohled. Síla zraku, které šlo jen uhnout nebo se jí nechat pohltit.
"Vanjo?"
Zavrtím hlavou a odtáhnu se, hlavu mám sklopenou, aby mi neviděl do tváře. Otočím se a otřu si tvář, zvednu pohled ke stropu a přikývnu, aby věděl, že jsem s jeho řečí srozuměná, a odejdu z místnosti.



(Severus Snape)


Troll.
Troll.
Troll.
Troll.
Troll.
Troll.
Troll.
...
Troll!
Svírám brk až příliš prudce, ostrý hrot se zlomí a inkoust zanechá na další nedostatečné práci rudou kaňku. K čertu! Mávnutím hůlky ji odstraním a škrtnu celý odstavec.
Skřítkovi, který se mi pokusil na dveře pověsit věnec, jsem - důrazně - vysvětlil, že to nemá dělat. Mé komnaty i učebny tak zůstaly ušetřené, Albus ovšem s celou svou krevpijící laskavostí podotkl, že by bylo nevhodné, abych držel hladovku raději, než přišel do Velké síně. Neměl jsem sílu mu oponovat, přestože jsem díky ochotným skřítkům hlady netrpěl.
Neodpovím, když někdo zaklepe na dveře. Pokud je to důležité, odradit se nenechá, a pokud to důležité není, bude pro něj jen lepší, pokud se s ním nesetkám.
"Severusi," ozve se klepání znovu a já složím hlavu do dlaní.
"Rolando."
Vejde a zavře za sebou, zadívá se na pergameny rozházené na mém stole. Alespoň ona nemá potřebu se zdobit barevnými šperky jako Sinistrová nebo novým kloboukem jako McGonagallová. A už vůbec ne tyrkysovým hábitem jako Albus. A fialové vlasy kolegy Štěstničky... snad jen, kdyby o tom nevěděl, by ho omlouvalo.
"Potřebuješ něco?" Není mi příjemný její pohled.
"Chtěla jsem tě vidět... eseje dotéčkuješ místo snídaně. Nečteš je doopravdy, že ne?"
Její tichý smích mi vadí. Vadí mi její nároky na mě, vadí mi, že do sklepení přichází, kdy se jí zlíbí.
"Mám práci."
"Vždycky máš."
Nadechnu se, vydechnu. "Potřebuješ něco?"
"Tebe?" nadhodí mírně.
"Ne."
Pochopí. Až ve chvíli, kdy i přes odmítnutí s tichou hrdostí vyjde z místnosti, zalituji svého rozhodnutí. Skutečně; co mě donutilo dát přednost produktu slaboduché hromady tresek, která jen náhodou umí psát?
Troll, škrtnu celý další esej. Slovo "měsíčnice" se v něm opakuje příliš často, než aby mělo cenu jej číst. Skutečně, pan Bradbury by si měl uvědomit, že pokud slovo měsíčnice byť jen pronese v blízkosti muřího lektvaru, nikdy se už nebude muset starat, jaké boty si koupí.
Troll.
Troll.
Troll.
Troll!
Proč?
Proč to všechno?
I letos se krátce před Vánoci nezapomněly dostavit úvahy na téma, proč to všechno vlastně dělám. Ministerstvo by mě nenechalo žít mimo Bradavice, na to jsem byl příliš blízko Brumbálovi a příliš blízko Temnému Pánu. Albus si nikdy skutečně neuvědomoval, jak moc jsem svůj život determinoval rozhodnutím, že pro něj budu Temného Pána špehovat.
Vlastně obdivuji jeho schopnost zmanipulovat lidi tak, aby mu sloužili - pro zachování světa, pro lepší budoucnost. Co teď bude Brumbál dělat se sítí lidí, kteří jsou pro něj ochotní položit život?
Nezneužije svého postavení, na to je až nesmyslně ušlechtilý a čestný.
Mohl by ale napravit věci, které napáchalo ministerstvo. Mohl by změnit některé zákony, uspořádání tohoto světa, zbavit svět zla, které se už příliš zakořenilo a nikdo jiný proti němu nic nezmůže.
Mohl by...
Potřesu hlavou. Neplodné myšlenky. Přede mnou je stoh esejů, které čekají na opravení.



(Peggy Carpentrová)


 "Suzan, ssst," zašeptám tiše a dotknu se ramene spící dívky. Za okny je ještě tma. Otočí se ke mně a s námahou rozlepí oči, vypadá v té chvíli jako spící panna z pohádky. Přiložím si prst k ústům a usměju se. Susan zničeně zaboří hlavu do prostěradla a připlácne si na ni polštář. Je příliš zodpovědná, než aby znovu usnula, a tak pokročím k další posteli. "Candy," vyslovím tiše, ačkoliv v ložnici panuje klid.
"Hm?" oplatí mi zamručením, ačkoliv se ani nehne.
Už jsou vzhůru všechny, Adenah, Candy i Suzan. Vanja stále tiše oddychuje v bezpečí své postele a na nebesích spí její havran s hlavou pod křídlem.
Ve společenské místnosti to voní vanilkou a na stolcích jsou přichystané podnosy s cukrovím. Kalendář, který se už dlouho skví na stěně, právě ukazuje 25. prosince 1973. Ještě o půlnoci to bylo 12. června 1582 a krátce předtím i potom prolistoval celý myslitelný letopočet, ačkoliv do dřívější doby už nezašel. Konečný návrh byl nechat ho tak, jak je, a přes letopočet pověsit vánoční ozdobu; kolem druhé v noci už nikdo neměl chuť zkoušet přemoci magii toho, kdo ho vytvářel.
"Pitomej nápad," mručí Adenah, když schází dolů.
"Hezká košile," usměje se potutelně Michael na adresu její noční róby.
V tu chvíli se Adenah dokonale probere a vyletí po schodech zpátky do ložnice, aby se převlékla a upravila. "Neřekla jsi, že tu budou i kluci," koukne se na mě vyčítavě, když se vrátí, a Michael se zasměje.
1229884262"Takže," začnu, abychom se někam vůbec dostali. "Adenah měla na starosti čepičky. Máš je?" Když dívka kývne hlavou do rohu u vchodu, pokračuji. "Candy měla výzdobu. Candy, jseš si úplně jistá, že z těch růžových ozdob Vanju netrefí?" Candy se zatváří ublíženě, Michael mávne hůlkou a pokoj se náhle změní z růžovostříbrného na zlatomodrý.
"Pěkný," vydechne Suzan a i Candy váhavě přikývne, že je to možná lepší.
"Suzan, dárky. Jak jsme na tom?" Posadím se, protože do tohohle tématu nechci vůbec zasahovat.
"Vycházela jsem z toho, čím byli Vanjini rodiče. Vždycky si přivezla nějaké lektvary a léky, školní potřeby, pomůcky pro přeměňování a kouzelné formule. Dárky jsou obdobné, knihy, magické transformátory pro kumulovanou energii, pergameny z nepřírodní kůže, nová sada brků." Zamračím se, všichni dobře vědí, jak Suzan Vanje záviděla její noblesní pero z fénixe, které dostala v rok nástupu do školy od dědy a které téměř nepoužívala, ale neřeknu nic.
"Vyřadila jsi doufám tu knížku 'Jak udržet láskyplný vztah'?" ozve se Adenah a Suzan zbledne.
"Sakra." Vrhne se ke stromku a začne se přehrabovat dárky. "Nevím, která z nich to je." V hlasu má paniku.
"Detecto," přistoupí k ní Thomas a obaly na moment zprůhlední, stačí to k tomu, aby se Suzan po jednom balíčku vrhla a vytáhla ho z hromady.
"Dík." Podívá se rozpačitě na zabalenou knihu. "No... nechcete někdo knihu o budování vztahu zatíženém popularitou jednoho z partnerů?"
"Později. Teď můj úkol." Nezmiňovala jsem se o něm dřív, chtěla jsem, aby to bylo překvapení i pro ně. "Candy, můžeš si chvíli zahrát na Vanju? Sejdi ze schodů a snaž se cítit stejné emoce, jako bude cítit ona - překvapení a tak. A nemluv."
Candy jen pokrčí rameny a otočí se k ložnicím. Na tvář si nasadí rozespalou grimasu a se zíváním se začne vracet. Ve dveřích se zastaví a já v tu chvíli aktivuji kouzlo, se kterým jsem se mořila poslední týden - i Kratiknot by na mě býval byl hrdý. "Páni," ozve se trochu neosobní hlas z místa, kde Candy stojí. "Jsem překvapená. Vždyť ještě nejsou Vánoce. Co to má být?"
Candy vypadá šokovaně, ale statečně se pokusí vklouznout zpátky do své role a pokročí k nám.
"Rolničkyyy, rolničkyyy," zanotuju první tóny a ostatní se ke mně přidají.
"Páni," ozve se od Candy, když se otočí k vánočnímu stromku. "Jsem překvapená. Jsem šťastná. Jsem dojatá. Děkuju."
Ukončím kouzlo a Candy se na mě otočí s otázkou v očích.
"Teď už můžeš mluvit," zasměju se na ni, protože jí tenhle fakt zjevně unikl.
"Co to dopekla bylo?"
"Detektor emocí zaměřený na konkrétní osobu. Přidala jsem tam pár frází, které by Vanja určitě použila. Líbilo?"
Sklidím zasloužený obdiv.



(Vanja Grishamová)


Probudí mě zakrákání nad hlavou a potom pleskavý zvuk vedle postele.
Havrane, ty čuně, pomyslím si a posadím se na posteli. Podle ticha v místnosti už holky vstaly a jsem tu sama. Jistě, dneska odjíždějí na prázdniny, nejspíš poklízejí svoje věci ve společenské místnosti.
Bolí mě hlava. Jsem ráda, že tu budu sama, nemůžu vystát snahu ostatních přivést mě na veselejší myšlenky, než že se se mnou Harry rozešel. Vánoce stráví s malou rudovlasou pohromou u Rona a pochybuju, že by si proti mně chtěl někdo vsadit, že se spolu vrátí do školy už jako pár.
Bolí mě hlava.
Venku je stále šero a nevlídno, z tepla hradu by mě teď nikdo nedostal. Vánoce budou skvělý čas na pátrání v knihovně po informacích o ztrátě hlasu, neverbálních zaklínadlech, slunečních a měsíčních zatměních a výskytu žraloků v oceánech, kam budeme mít během následujícího roku zamířeno.
Accio špunty do uší, švihnu hůlkou a nestane se nic. Opět.
Avis, nechám objevit jednoho ptáčka, který vyletí na nebesa a klovne do Havrana. Ten popuzeně zakráká, ale sletí ke mně. Couvne před mojí hůlkou, ale když jí znovu švihnu v příslušném gestu, zakráká. "Accio," řekne při dalším pokusu a ke mně doletí špunty do uší.
Skvělé.
Zdvihnu ptáka ze svých nohou a posadím ho na polštář, vstanu, abych se převlékla, a dávám si přitom dobrý pozor, abych nešlápla na bílý flek na podlaze, který tam zůstane, než dorazí skřítci.
Potom se ohluchnu, posadím si havrana na rameno a vydám se do společenské místnosti. Hlavu mám jako střep a netoužím po ničem jiném, než se dostat do knihovny, kde strávím v klidu a tichu veškerý zbývající čas, než ostatní odjedou na prázdniny domů.
Překvapí mě, že už je společenská místnost vyzdobená, a jen tak tak potlačím znechucené ušklíbnutí, když spatřím osazenstvo svého ročníku v santovských čepičkách, jak svorně otvírají ústa nejspíš při zpívání připitomělých koled. V duchu si jen chvalořečím nápad se špunty do uší, slyšet, co se tu děje, nejspíš by mi hlava praskla a mozek se vpil do atrapy umělého sněhu na podlaze.
S očima upřenýma do země se propletu mezi křesly jak nejrychleji to jde a chodbou zmizím do své oblíbené knižní svatyně.
Miluju Vánoce.



(Peggy Carpentrová)


"Už jde!" vykřikne šeptem Adenah a v tu chvíli si i kluci, ač se značně znechucenými grimasami, nasadí santovské čepičky.
"Rolničkyyy, rolničkyyyy," začneme zpívat, sotva se Vanja objeví ve dveřích, a já se projednou cítím sounáležitě s celou kolejí, se svojí druhou rodinou. Vypadá to tu jako o Vánocích, co na tom, že je to o několik dní dříve. Vždyť to, že se na svátky nemá Vanja ke komu vrátit, neznamená, že je nebude vůbec slavit nebo že je bude slavit sama. A bude mít i hlas, kterým bude moci promlouvat, upřímně a ze srdce. Žádný pergamen...
"Jsem znechucená," ozve se náhle místností, když se na nás Vanja podívá. "Nelíbí se mi to. Je to trapné. Chci být sama."
Nejsem jediná, kdo Vanju sleduje nevěřícným pohledem, když s očima upřenýma k zemi prochází společenskou místností na druhou stranu. Jako by se nic nestalo, ve tváři neutrálně společenský výraz.
"Vanjo?" odváží se Michael.
Vůbec se neohlédne, nijak nedá najevo, že by ho zaregistrovala.
"Vanjo!" Suzanin hlas zní naléhavě a ublíženě.
Dveře do místnosti klapnou a Vanja se nám ztratí z očí. Svorně a sounáležitě zůstaneme stát jako opaření.

cafe

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed III. - Upřímnost evi 07. 11. 2009 - 12:41
RE: Kráska a Smrtijed III. - Upřímnost nerla 07. 11. 2009 - 12:46
RE: Kráska a Smrtijed III. - Upřímnost evi 07. 11. 2009 - 12:59
RE: Kráska a Smrtijed III. - Upřímnost lilalila 07. 11. 2009 - 16:27
RE: Kráska a Smrtijed III. - Upřímnost nerla 07. 11. 2009 - 20:55
RE(2x): Kráska a Smrtijed III. - Upřímnost lilalila 08. 11. 2009 - 01:47
RE: Kráska a Smrtijed III. - Upřímnost mae 08. 11. 2009 - 16:57
RE(2x): Kráska a Smrtijed III. - Upřímnost nerla 08. 11. 2009 - 17:19
RE: Kráska a Smrtijed III. - Upřímnost ika 10. 11. 2009 - 19:49
RE: Kráska a Smrtijed III. - Upřímnost nerla 10. 11. 2009 - 22:30
RE: Kráska a Smrtijed III. - Upřímnost raven9 12. 11. 2009 - 15:10
RE: Kráska a Smrtijed III. - Upřímnost nerla 12. 11. 2009 - 20:44
RE: Kráska a Smrtijed III. - Upřímnost juanita 13. 11. 2009 - 10:08
RE: Kráska a Smrtijed III. - Upřímnost nerla 13. 11. 2009 - 15:25