Kráska a Smrtijed III. - Ten, kdo je mi blízký

24. květen 2009 | 12.00 |

Kapitola šedesátá devátá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.



(Rolanda Hoochová)


Zdvihnu ruku, abych zaklepala na dveře, a zaváhám. Vnímám intenzivně nemoudrost svého počínání, nezbytný nádech brzkého konce vztahu, který nemá naději na budoucnost. Jak dlouho bude Severusovi trvat, než se začne pídit po důvodech, pro které jsem se odhodlala překročit stín dřívějšího nevážného pokoušení?
"Pojď dál!" ozve se zvolání tlumené i něčím dalším, než jsou dveře. Vstoupím a protože dveře do pracovny jsou dokořán, dojdu až k jejich prahu. "Nečekal jsem tě tak brzy."
"Promerlina!" nezdržím se při pohledu na spoušť v místnosti. "Co se stalo?"
"Běžná nehoda," odbude to Severus mávnutím ruky a hromada jakýchsi hadrů, které zřejmě byly původně tapisériemi na zdech, pod pokyny jeho hůlky rychle mizí. "Explodoval kotlík s Krokovou zhoubou."
"Mělo by mi to něco říkat?" zamračím se trochu ve snaze rozpomenout si. V lektvarech jsem byla jen průměrná studentka a léty jsem své znalosti nevylepšila.
"Ne," škubne mírně hlavou v typickém gestu, lehce netrpělivém, "postup byl ztracen již před několika sty lety. Zachoval se pouze v podobě básně jako součást pověsti o Krokovi a jeho dcerách. Účinkoval patrně jako účinný duchovní stimulant a u disponovaných osob posiloval věštecké schopnosti."
"Ten by Sybila jistě ocenila," pousměju se a Severus po mně blýskne očima.
"Říkal jsem disponovaných."
Zasměju se a vstoupím dovnitř. Zatímco Severus probírá trosky, zřejmě ve snaze oddělit beznadějné smetí od užitečných zbytků, pustím se do čištění ožehlých kamenných zdí. Duhový paprsek z hůlky za sebou nechává kamení takřka v zářivém lesku, alespoň tak moc, jak je toho daný materiál schopen. Severus kupodivu neprotestuje.
"Podaří se ti ho připravit?" ptám se, napůl skutečně zvědavá.
"Domnívám se, že ano," řekne bez snahy o skromnost, "podařilo se mi najít jeden starý herbář, ve kterém jsem mohl identifikovat některé přísady podle názvů ve specifickém nářečí užívaného tou dobou v dolním Sasku."
Ještě chvíli se vyptávám a on odpovídá, až překvapivě uvolněný a vstřícný, na jeho poměry. Až jsem v pokušení vyzkoušet jeho ostražitost, míru, kam sahá důvěra, zaklínadla, jaká má na svou ochranu, když se ke mně otáčí zády. Tuším ovšem dobře, co by takový pokus znamenal. Na schopnost brát takové věci s humorem bych v jeho případě nesázela.
Plynule přejdeme do hovoru o našich kolejích, zpočátku pouze předstírám, že mě zajímají rady, které já, která nikdy dřív celou kolej na starost neměla, mohu dostat od zkušeného kolegy. Některé postřehy jsou mi ale natolik užitečné, že se ponoříme do debaty snadněji, než bych se nadála.


Pak je práci v laboratoři konec a my, odsouzení k nutnosti zabývat se jeden druhým, na sebe hledíme v zamyšleném tichu. Je snadné propadnout Severusovým temným očím, strohé tváři; kontrast mezi tvrdostí jeho pohledu a vzpomínkou na něhu, s jakou se mě dotýkal, mě rozechvívá, toužím ho obejmout, pocítit pevnost jeho svalů pod svýma rukama, proniknout za tvář, kterou nastavuje světu. Není hezký – nebo to už možná po těch letech, kdy se známe, nedokážu zcela posoudit – je působivý a přitažlivý vůní své kůže, pečlivostí doteků a intenzitou, jakou je schopen se soustředit na ženu ve své náruči... ano, překvapila mě nemálo neobratnost, s jakou se mě dotýkal, ale dokážu si přiznat, že po něm toužím o to víc, po nekonečné záhadě jménem Severus. Znám ho dvacet let, už dávno jsem se naučila číst alespoň něco málo za jeho tváří, ale přes noc se pro mě stal novým člověkem. Fascinuje mě jeho role hrdiny v boji proti Vy-víte-komu. Přitahuje mě aura mocného čaroděje, který dokázal sehrát v bitvě tak významnou roli. Je pro mě neodolatelná představa tolika kontrastů v jediném muži.
"Máš dobré sherry," prolomím ticho, "není ode mě nezdvořilé si nabídnout?"
"Odpusť, zapomínám na své povinnosti hostitele," odpoví až příliš dvorně, když mě gestem usazuje do křesla před krbem a vzápětí mi podává sklenku. Je v tom odtažitost, teď už jsem si jistá, že ne nepřekonatelná.
"Čistící kouzla ovládáš výtečně," řekne a patrně to má být zároveň dík.
"Jsem ráda, jestli jsem mohla něčím pomoci," odpovím, "děláš vůbec v nějakou denní či noční dobu něco jiného, než že stojíš u kotlíku s lektvary?"
"Také postávám zkamenělý v bradavických zahradách," odpoví s vážnou tváří. "Občas opravuji eseje. Jím. Spím. Strhávám body Nebelvíru."
Sebeironie v jeho slovech je nepominutelná, volá po odpovědi, tohle je ale příliš tenký led a já se na něj neodvážím šlápnout. Velká spousta bodů, kterou stála studenty naše minulá noc, se nedala přehlédnout.
Zahledím se do krbu a jak mi pohled sklouzne po nábytku, uvědomím si, že na stolku u krbu leží hromádka pošty, dosud převážně neotevřené, které dominuje velká obálka s předtištěným znakem ministerstva.
"Severusi, snad už to není předvolání k výslechu?" vykřiknu a napůl se předkloním, on zvolna otočí hlavou směrem, kterým ukazuji, a pokrčí rameny. U kohokoli jiného bych ten dopis popadla a přečetla, nutnost se před ním neustále držet zpátky jsem ale již vzala za svou. Zatracený chlap!
"Přislíbil jsem, že neopustím Bradavice," řekne s hranou lítostí, "takže stěží mohu vyslyšet tak laskavého pozvání."
"Je to darebáctví," postavím prázdnou sklenku na stůl tak prudce, až vyčítavě zapraští, "po tom všem... je ti doufám jasné, že celé Bradavice stojí za tebou?"
"V této chvíli mám jiné priority," odloží i on svou sotva upitou whisky. Trochu se ve svém křesle nakloní kupředu a hledí mi do očí, má to na mě podivnou moc, tělo mi vláční a nedokážu se odpoutat od toho temného pohledu, propadám se do něj hlouběji, než bych...
Ostře tleskne a já v křesle nadskočím, když se náhle proberu k plnému vědomí.
"Severusi!" vykřiknu zuřivě a vyskočím na nohy. Nevím honem, co bych raději, jestli se na něj vrhnout a utrhnout mu hlavu, nebo posbírat alespoň zdání důstojnosti, když už mi žádná nezůstala, a odkráčet ze sklepení daleko pryč, nejlépe na druhý konec světa.
"Jsme vyrovnáni," pokrčí líně rameny. "Kdybych tušil, jak špatná v nitrobraně jsi, nenamáhal bych se s utišujícím lektvarem."
Mám chuť zaječet, do něčeho kopnout, nejlépe do něj, něco rozbít... plynule vstane a přistoupí ke mně, položí mi ruce zezadu na ramena, a když se sklání, aby mi svá slova šeptal do ucha, rozechvěju se. Sálá z něj žár a jemné pohyby, kterými se mě dotýká, protože s takovým Severusem si jen stěží mohu představit, že mě hladí... "Vlastně ne, nejsme ještě tak docela vyrovnáni," šeptá. Prudce se otočím k němu, zakloním hlavu, abych na něj dobře viděla, nesnaží se mi to ulehčit, shlíží na mě přísně a bez úsměvu, přesto mě jeho paže dál objímají a... hladí...
Musím odejít hned nebo vůbec; ačkoli zuřím, těžko mu vyčítat, že chtěl mít jasno.
"Mohl ses zeptat," vypravím ze sebe, ale zdaleka se mi nepodaří tomu dodat patřičnou útočnost. Možná je to šílenství; ale já ho chci. Stále ho chci.
"Půjdeš do ložnice?" zeptá se on a já jen zaskřípu zuby. Nechá mě vybrat si to až do dna. Na druhou stranu... ví teď víc, než bych mu já byla schopná slovy předat. Možná ví o mých motivacích víc než já sama. Přesto tu stále stojíme vedle sebe. Brumbál věděl dokonale, co říká, když tuhle prohodil, v dané chvíli zcela beze smyslu, že jenom voda se kolem Severuse nepořeže. Jakmile Severus bude mít dojem, že se pokouším mít navrch, zadupe mě do země. Nikdy bych nedokázala být tak – důsledně tvrdá... Přesto déšť a tok řeky časem nahlodá i tu nejpevnější skálu.
"Půjdu," zašeptám a plynulost jeho pohybů se na okamžik zadrhne. Nečekal to, po tom, co mi právě udělal?
"Nedám ti to, co skutečně chceš," řekne sotva slyšitelně. Idealizuje si příliš má přání. Léta nevážného špičkování přerostla do skutečné touhy. Kdo ví, co bude zítra? Nechci o moc víc, než dostávám, byť je absurdní, že zrovna od něj, Severuse Snapea.
"Prostě to tak je," odpovím a položím mu hlavu na hruď, cítím jeho dech a srdce a té chvíli si připadám zamilovaná, je to jen na okamžik, do dalšího výbuchu jeho zlosti či neurvalé poznámky, než dostanu, co chci; vím to.

Když se později probudím v jeho posteli, jsem sama. Nečekala bych, že by usnul se mnou, ne po mém nepovedeném pokusu připravit ho o vzpomínku na bitvu - musel být pořádně překvapený, že jsem mu nelhala o svých motivech. Spojit příjemné s užitečným, tak pragmatický přístup mu mohl být vlastně docela blízký? Protáhnu se, je mi dobře a jenom zvědavost mě vyžene z teplých peřin. Zabalená do přikrývky lehce strčím do přivřených dveří. Severus sedí v křesle a probírá se knihami, vidím ho z boku, tvář má zastřenou vlasy. Nepohne se, přesto jsem si jistá, že o mně ví.
Je to zvláštní chvíle, malátná, snová. V této chvíli je má touha po muži uspokojená a já přemýšlím, proč mě přitahuje zrovna on. Postava, ještě večer impozantně vysoká, mi nyní přijde směšně kostnatá v přílišné štíhlosti; a přeci ho toužím obejmout a víc než to. Začala jsem ho snad mít skutečně ráda? Věčně zachmuřeného Snapea? Sama jsem si k smíchu, ještě nedávno tak sebejistá, nyní možná chycená v pasti, kterou jsem si sama vykopala, sama se do ní strčila.
"Život je tak jednoduchý," řeknu tiše a on ke mně zdvihne tvář, nevysmívá se, jen zamyšleně hledí. "Poslouchej." Vyťukávám prsty zlehka nezaměnitelný rytmus srdce. V místnosti je šero, lampa, rozsvícená jenom na čtení, pramálo prokresluje stíny. O to jsme méně skuteční, tajemnější, zahalení nocí, kdy je vše dovoleno.
"Stojíš teď daleko ode všeho," odpoví tím svým hlubokým hlasem, kterému bych vydržela naslouchat věky, "vidíš jen krajnosti."
"Když něco skutečně chceš, vždycky nakonec dojdeš na okraj. Láska a smrt. Smrt a láska. Jen maličkosti mezi tím."
"Všechno je důležitější než krajnost. Možná méně působivé..." Zaváhá, vidím, že ví, co chce říct, ale není si jist, jestli chce. Cítím, že jsem něčemu blízko, snad je to jen zbytek snu, možná ta pravá skutečnost; teprve teď je přede mnou Severus skutečně odhalený a já si připadám, jako by stačilo natáhnout ruku a všechno to křehké v něm sevřít v dlaních. Udělám krok, dva k němu a on odloží knihu, kterou držel.
Severusi... proč se tolik bráníš prostě žít?
fenixTa chvíle byla příliš neskutečná, než aby mohla vydržet, byť to nakonec není naše neobratnost, co ji zničí. V krbu se rudě zableskne a vyletí z něj Brumbálův patron s doširoka rozevřenými křídly. "Rolando, Severusi," zvolá, "přijďte na ošetřovnu. Jedna ze studentek měla vážnou nehodu."
"Vanja Grishamová," řeknu okamžitě a vidím, že Severusovy rty vyslovily totéž jméno. Vidím ale také, jak ztuhl v úleku, jak mu na nepatrný okamžik probleskl tváří strach a obavy, vidím, jak rychle vstává a okamžitě se obrací ke dveřím. Pro něj totéž, jako kdyby kdokoli jiný začal zděšeně ječet. Vanja Grishamová? Promerlina, Severus si skutečně začal se studentkou? A Brumbál to podporuje...? Ne, to, že nás volá oba, bude mít jiný důvod. Přesto, přesto... Rázem jsem dokonale bdělá a vystřízlivělá, pár vět, které jsme si před chvílí vyměnili, mi přestávají připadat příjemně romantické, jsou to jen banální řeči dvou lidí, co spolu strávili noc.
"Jenom se obleču," řeknu chladně a on krátce a beze slova přikývne, zatímco si dopíná hábit. Chodbami hradu pak skoro běžíme, sotva opustíme sklepení, už ani nepotřebujeme jiné světlo kromě Měsíce, který zvenčí vykresluje zřetelně tvary oken na dlaždice. Severus se přede mnou náhle zastaví, nečekám to a vrazím do něho plnou silou. Ani to s ním nehne a já s bolestným vyjeknutím upadnu na zem.
Vzápětí zjistím, že – opět – zkameněl.
Začínám tušit, co se stalo Grishamové. Už nespěchám. Opřu se o stěnu a několikrát se zhluboka nadechnu a vydechnu, dokud se mi nevrátí klid a nepřestanou chvět ruce. Bylo to příliš náhlé a i když už jsem na to byla po včerejšku napůl připravená, bezprostřednost té hrůzy se mnou otřásla.
Vytáhnu hůlku a levituji sochu Severuse Snapea, v rozevlátém hábitu a z uměleckého hlediska zajímavě ztvárněném gestu spěšné chůze, za Brumbálem a Pomfreyovou.



(Vanja Grishamová)


"Sluneční paprsky," zaslechnu, když se probouzím. Deja vù? Přání dobrého rána by bylo příjemnější.
Až o zlomek vteřiny později si uvědomím, co se dělo, a náhle nevěřím, zda se to opravdu stalo. Temná postava ve smrtijedské masce se mi v ranním světle zdá být pouhou iluzí.
Sednu si a rozhlédnu se kolem sebe. Jsem na ošetřovně a na vedlejším lůžku si právě sedá Snape. "Měsíc, musí to být Měsíc," mumlá skoro stejně dezorientovaně, jako se já cítím.
Nejsou tady smrtijedi. Jen Brumbál, Hoochová a madame Pomfreyová přihlížejí mému probouzení a já se tak cítím trapně, vstávání by mělo být soukromou chvílí člověka. Jsem podrobená zkoumání jako laboratorní myš.
Kde je ten smrtijed?
Brumbálovi neuniknou mé pohledy, kterými se snažím propátrat své okolí, ačkoliv rozumově vnímám, že když tu jsou oni, nemůže tu být nepřítel. Nemám u sebe ovšem svoji hůlku a cítím se bez ní příliš zranitelná, jakkoliv nepoužitelná pro mě nyní je.
"Stala se taková legrační věc," prohodí Brumbál jen tak do ticha, aniž by jakkoliv reagoval na Snapem vyřčená slova. "Některé havraspárské žákyně si daly tu práci zjistit příčinu Vanjiny hlasové indispozice a pokusily se odbourat onu mentální zábranu, která ji způsobuje. Ačkoliv nezvolily morálně zcela bezzávadný způsob, jejich snahu je nutné ocenit."
Na moment se odmlčí a jemně se usměje na sluneční paprsky prosvětlující místnost.
"Cože?" vyštěkne v tu chvíli Snape a přidá se k těm, kteří na mě nepokrytě zírají.
Začínám si připadat hloupě, že jsem skutečně věřila. Opravdovost toho prožitku byla ale přílišná, syrová hrůza... i ze vzpomínek mi naskakuje husí kůže. Příliš mi to vrací zážitky ze začátku léta, které se tak důsledně snažím zasunout hluboko do podvědomí.
"Slečna Carpentrová, Wackermannová a Tran se pokusily slečně Grishamové vrátit hlas pomocí šoku. Osoba ve smrtijedském hábitu nebyla nikdo jiný než slečna Carpentrová, slečno Grishamová." Brumbál mluví laskavě a zmírňuje tak všechno, co bylo vykonáno. Za tohle holky zabiju. Snažily se mi pomoct zrovna takhle? Jestli očekávají dík, šeredně se spletly.
"A... zabralo to?" ozve se Hoochová a mě nesmyslně napadne, že to byla ona, kdo vyslovil prvotní postřeh o slunečních paprscích.
Mám se pokoušet zprovoznit hlasivky, když jsou kolem čtyři svědci mé neschopnosti? Trochu se odvrátím a zakryji si tvář rukou, jen ledabyle, nenápadně, když se snažím vyslovit souhlas.
Zrudnu ponížením, když znovu pohlédnu - jen letmo - do tváře Brumbálovi. V konfrontaci s jeho příliš laskavým pohledem se až stydím, že ani přes řečené ze sebe nevypravím slovo. Než ale mohu zavrtět hlavou, promluví opět Brumbál a ušetří mě tak trapnosti toho doznání.
"Tím, že slečna Carpentrová odhrnula závěsy Vanjiny postele a pustila k ní měsíční paprsky, bylo zjevně účinně zabráněno v návratu její hlasové dispozice. Jednodušeji řečeno," usměje se na mě, "zkamenění vám zabránilo vykřiknout šokem, k čemuž mohlo dojít a což bylo účelem celé této akce."
"Tak nevím, mám jim za to body ubrat nebo přidat?" projede si Hoochová rukou vlasy, které jsou nezvykle rozježené do všech stran.
Snape se na vedlejší posteli zatváří vražedně. "Taková nezodpovědnost," zavrčí a já s ním protentokrát nemohu než souhlasit. "Nicméně, to je již v kompetenci hlavy koleje."
"Jisté je, že se musíte vyhýbat měsíčním paprskům," přeruší Brumbál ticho plné výměny pohledů mezi Snapem a Hoochovou, kterým nerozumím. "Proč a jak..." lehce pokrčí rameny a nechá viset konec věty ve vzduchu.
"Přijdu na to," přislíbí mu Snape.
Jediné naše omezení tedy bude spočívat v klobouku s dostatečně velkým rantlem? Zapátrám po něčem na psaní, jsem ale převlečená ve věcech na spaní a nikde poblíž pergamen ležet nevidím.
"Rolando, odveď prosím slečnu Grishamovou zpět na kolej. Severusi," odmlčí se Brumbál.
"Obejdu se bez chůvy," zavrčí Snape a já jen přimhouřím oči nad tou možná neúmyslnou urážkou. Jako bych měla na výběr - když nemohu ani protestovat.
"Dobrá, tak to je vše. Přeji pěkný den," otočí se Brumbál k odchodu a za ním vzápětí zmizí Snape.
"Můžeme jít?" zeptá se mě Hoochová netrpělivě. Rozpačitě se podívám na košili, kterou mám na sobě, a při pomyšlení na průchod hradem mě zamrazí. Kdyby mě takhle někdo potkal, výsměchu bych se nevyhnula.
Hoochová si mého zaváhání všimne. "Myslím, že projednou vydržíte, když na sobě nebudete mít značkový hábit," odsekne mi na nevyslovenou námitku a i madame Pomfreyová sebou trhne při tónu jejího hlasu.
"To je přece to nejmenší, Rolando," prohlásí smířlivě a vzápětí mi přemění noční košili na hábit a dva svrčky na boty. "Drobné si nech, Vanjo," usměje se na mě a jsou to dneska první vlídná nemanipulující slova, která slyším.
Poděkuji jí kývnutím hlavy a vylezu z postele, abych mohla následovat Hoochovou.
Ve společenské místnosti na mě čekají všechny: Peggy, Adenah, Candy, Mitsuko, Laora, Sheela a o kousek dál i Suzan, která se od pohledu distancuje od všeho, co se stalo.
"Vanjo," stoupnou si skoro všechny, když vejdu, a ta situace se zdá náhle být zcela absurdní.
"Promiň," snaží se ze sebe dostat omluvu Laora, když je přerušena pragmatičtější Suzan.
"Pomohlo to?"
Všechno, co chtěl kdo říct, je náhle zapomenuto a kolem nastane bezdeché ticho. Když zavrtím hlavou, polovina z nich popadá zpátky do křesel.
Projdu mezi nimi zpátky do ložnice, abych se převlékla do něčeho stálejšího, než je přeměněný noční úbor, a abych si vzala knihy na první hodinu. Když se vrátím do společenské místnosti a beze slova zamířím k východu, Adenah vybouchne. "Snažily jsme se jen pomoct! Mohlo ti to pomoct, kdybys nám řekla, co se ti stalo včera v noci! Není naše chyba, že to nezabralo. Jdi se bodnout, jestli neumíš poděkovat!"
S pochmurným úsměvem se zastavím a vylovím z kapsy pergamen. Hned se cítím lépe, když mám šanci prohodit sarkastickou poznámku. Jseš přetažená. Měla by ses jít vyspat.
Když si to Adenah přečte, pergamen vztekle zmačká, hodí do krbu a při odchodu do ložnice za sebou práskne dveřmi.
Začíná nám krásný nový den a nezbývá než doufat, že se nepropadne do nudné jednotvárnosti poklidného dne a potkají mě alespoň čtyři pořádná překvapení a několik veselých dobrodružství.



(Severus Snape)


Sedím u snídaně, přemýšlím nad dnešní nocí a jen tu a tam přejedu pochmurným pohledem příliš hlučné houfky studentů. Jako vždy to účinkuje spolehlivě, ale kupodivu krátkodobě, jsou dnes rozjívení víc než kdy jindy. Zapátrám v paměti, kromě hodin lektvarů v poslední době zcela pomíjím běžný chod školy. Famfrpál? Mrzimor proti Nebelvíru, dosti nezajímavý zápas. Nejsem tím nijak nadšen, každé vyrušení z všedního dne znamená zdržení od věcí skutečně důležitých.
Neleží mi v hlavě Rolanda, na úvahy o našem bizarním vztahu bude čas později; ve skutečnosti nad tím ani nechci přemýšlet, protože jakékoli závěry budou nutně neradostné.
Místo toho se, stejně jako celou řadu posledních let, zabývám Voldemortem. Živý či mrtvý, nepřestává být středobodem mého života. Protože pokud já, slečna Grishamová, Potter a Kingsley kameníme, jakmile se nás dotkne měsíční světlo, nemusím se dlouze zamýšlet na tím, co máme společného. Pán Zla zemřel a nás zasáhla jeho magie. Všechno nasvědčovalo tomu, že horečkou, která nás málem zabila krátce poté, to skončilo. Ani já, ani Brumbál jsme v nás nenašli stopu dalšího prokletí. A přeci, přeci...
Jeden ze základních zákonů magie říká, že na každou kletbu existuje protikletba. Žádný zákon ale nezaručí, že ji lze snadno nalézt – a první, na co musím přijít, je plná působnost kouzla. Na studentech experimentovat nemohu, ale pořád je tu Kingsley.
"Severusi!" opakuje Brumbál hlasem, ze kterého je jasně patrné, že se mou pozornost pokouší zaujmout již nějakou dobu.
"Ano?" pokývnu omluvně a ředitel se ke mně mírně nakloní a ztlumí hlas.
"Pan ministr Popletal se ubezpečoval, že se dnes dostavíš k výslechu," řekne a skoro v té chvíli lituji, že mě ráno postavili na slunce. "Ujistil jsem ho, že v žádném případě nemáš v úmyslu mařit průběh vyšetřování. Já mám dnes bohužel setkání s několika členy Starostolce..."
"Nepotřebuji chůvu, promerlina," odseknu prudce.
"... ale mělo by jít o pouhou formalitu. V žádném případě nehrozí, že bys byl zatčen. Tvá úloha bude čistě svědecká."
Odfrknu si znechuceně, o schopnosti ministerských úředníků dodržovat dohody mám vlastní představy.
"Bohužel budeš muset zrušit část dopoledního vyučování," pokračuje Brumbál a dá tak jasně najevo, že dobře tuší, že jsem s přemístěním na ministerstvo nepočítal a podrobnosti si ani nenamáhal zjistit. "Už jsem zajistil učitele, kteří tě zastoupí. Vím, že se ti nelíbí způsob, jakým to celé probíhá, ale nedej jim svým chováním příčinu k dalším obviněním, Severusi. Raději bych tě viděl s Merlinovým řádem." Otcovsky pomrkává, vlídně se usmívá, jestli natáhne ruku a poplácá mne po rameni, praštím o stůl hrnkem od kávy a odejdu. Necítím potřebu poslouchat podobné řeči, nepotřebuji uklidňovat a už vůbec po tolika letech tance na ostří nože neocením tak banální rady.
"Hodně štěstí, Severusi," zastaví se u mě na okamžik i McGonagallová. Tolik k tomu, že to má být pouhá formalita.
Jediný klad shledávám v tom, že nebudu muset přihlížet, jak se Potter naparuje na koštěti a Mrzimor opět prohrává na celé čáře o velkou spoustu bodů.

rozhovorSotva za sebou zavřu dveře svého bytu, sáhnu po láhvi whisky a ani se nenamáhám hledat sklenku. Fraška, které jsem se dnes musel účastnit, nebyla ničím víc než ztrátou času, ponižující ukázkou moci úředníků. Skupinka bystrozorů a ministerských byrokratů mezi sebou očividně neměla jasno - bystrozoři toužili po informacích o smrtijedech, živých i mrtvých, a až překvapivě přátelsky se snažili dobrat se podrobností o zatčených. Ministerští se daleko spíše snažili najít důkazy, které by mě dovedly do Azkabanu. Výsledkem bylo několik neuvěřitelně trapných hodin strávených v jednom ze "salónků" na ministerstvu, odkud odcházeli všichni zúčastnění rozzuření a pramálo ochotní k další - nevyhnutelné - spolupráci.
Klepání na dveře, které nepřipomíná Rolandu. Že by se podruhé v dějinách některý ze studentů odhodlal zavítat v konzultačních hodinách?
"Vstupte." Za dveřmi stojí slečna Grishamová, kývne na pozdrav a když ukážu, ať vstoupí, pokročí za dveře.
"Co si přejete?" Podá mi pergamen s řadou otázek. Jen letmo je přelétnu pohledem a krátce zauvažuji, zda mám čas a chuť zabývat se takovými záležitostmi. Nakonec jí pokynu ke křeslu a usednu do svého.
´Mohl byste mi prosím odpovědět na několik otázek, jestli máte čas?´ začíná pergamen. Dál už čtu nahlas a rovnou odpovídám.
"Nevíte už něco o tom kamenění? – Slečno, nevím, co si představujete pod pojmem ´něco´, každopádně nebudu ztrácet čas určený výzkumu hovorem o věcech, kterých jste sama byla svědkem.
Jestli je rozdíl, zda je Měsíc vidět nebo za mraky, dalo by se teoreticky předcházet prokletí zahalením do pláště s kapucí nebo deštníkem? - Zkamenění způsobí až přímý zásah světla, míra, do jaké budou účinné ochranné pomůcky, bude předmětem zkoumání.
Jestliže madame Pomfreyová tvrdila, že jsme ráno v pořádku, mohu klidně podobné varianty zkoušet. - Ne, slečno Grishamová, nebudu experimentovat na studentech a ponesu velice nelibě, pokud se vám podobné nehody budou stávat.
Ještě jsem se chtěla zeptat, jestli je toto prokletí v člověku detekovatelné. - Ne, dosud ne. Pokud ano, dá se říct, jestli se šíří? Při bitvě Měsíc vidět byl, i po smrti Voldemorta. Není možné, že se prokletí stále rozšiřuje a bude končit naším nezvratným zkameněním? - Na to bez dalších podrobností nemohu odpovědět, ale nepovažuji to za pravděpodobné. Ještě něco k tomuto tématu?” Dilema s další sklenkou whisky nakonec vyřeším šalamounsky, přivolám si ji v hrnku od čaje, jehož barvě kýžená tekutina dobře odpovídá. Tato varianta zaručeně neodporuje školnímu řádu.
Slečna Grishamová jenom sklesle zavrtí hlavou.
Jestli už skončila válka, mohu přestat lhát o tom, co se stalo a dále dělo v létě? přečtu a zamračím se. ”Máte potřebu se předvádět před spolužačkami?” řeknu příkře. ”Držte se dosavadní verze. Je k tomu dost dobrých důvodů.”
Ačkoli slečna Grishamová celým svým zjevem vzezřením naznačuje touhu po podrobnostech oněch důvodů, já necítím potřebu své rozhodnutí obhajovat. Nemám v plánu šířit povědomí nejen o tom, jak jsem byl nucen přebývat v ženském těle, ale ani o smrtijedských schůzkách; nepřipadá mi, že bychom již byli v bezpečí, vzhledem k tomu, kolik pomstychtivých smrtijedů je na útěku před spravedlností.
A ačkoliv už není válka, mohli bychom pokračovat v nitrobraně, prosím? - Ano, budeme pokračovat, jen co vyřešíme tu záležitost s kameněním.”
Kývnutím poděkuje, váhavě, zřejmě by ráda pokračovala dál, ale já už jsem duchem u úkolů, které mne čekají, a žádného povzbuzení se nedočká. ”Dobrou noc,” rozloučím se roztržitě a ještě než za ní zaklapnou dveře, vypouštím z mysli ji, ministerstvo, Rolandu i neopravené eseje pátých ročníků, a vracím se, stejně jako kdysi, do mysli temného čaroděje, ne nadarmo nazývaného Pánem Zla, protože jenom někdo takový dovede nit pomsty tak daleko za svůj hrob.



(Vanja Grishamová)


Okraj eseje z numerologie se začíná hemžit drobnými malůvkami, které hodlám později nechat zmizet jediným mávnutím hůlky. Myslí stále prodlívám v kabinetu lektvarů, nedobrovolně se znovu zabývám rozhovorem a utápím se v sebelítosti. Těžko - co vlastně? Nic.
Prudčeji vydechnu a rty zkroutím do parodie na úsměv, když si vzpomenu na hrnek s rumem nebo snad whiskou, ze kterého Snape upíjel. Hrnek? Pach alkoholu byl nezaměnitelný. Proč ale hrnek? O Snapeovi jsem měla lepší mínění. Možná bych mu měla dát k Vánocům broušeného panáka, aby měl z čeho konzumovat fermentované rostlinné nápoje k rychlejšímu dosažení té zřejmě tolik vytoužené mentální inkopetence.
"Vanjo!" zamává mi rukou před očima Lenka, jako by se už delší dobu pokoušela získat moji pozornost. Nejspíš mi posílala vzkazy psané na listničce broučkoločnaté po velikonočních dušátkách.
Vzhlédnu a probodnu ji pohledem.
Pohlédne kamsi do věčnosti za mé rameno - dle směru pohledu se ona věčnost skrývá v nitru výplně mého křesla - a její zasněný výraz nahradí částečně omluvná grimasa. "Já jen, že mi sedíš na Jinotaji."
Dělá mi trochu potíže neprotočit oči, když jí ho podávám.
"Ale klidně si ho nech, jestli tě zajímá."
Nechám ruku s časopisem zase klesnout a na okamžik přivřu oči, abych se uklidnila. Nemám, opravdu nemám tuhle holku ráda. Nejsem jediná, kdo si myslí, že je její místo v Mrzimoru a jen nějakým velmi podivným řízením osudu se ocitla v Havraspáru. Žije si ve vlastním světě, nedokáže rozlišit realitu od svých fantazií. Takoví lidé-
"Tak fajn. Já jdu spát, dobrou noc. Určitě si přečti ten článek o ministerských intrikách, myslím, že by tě mohl zajímat. Ministerský předseda chce chytit a naklonovat Harryho, aby si postavil vlastní tajnou armádu. Měla bys ho varovat."
Jen nevěřícně zakroutím hlavou, když Lenka zmizí na schodišti k ložnicím, a vrátím se k učení.
Numerologie.
Starořímská osmička byla číslem, které vyjadřovalo co?
Vztekle praštím pergamenem o opěrku křesla a brk mi spadne na zem. Pohled do plamenů nemůže uhasit to, co ve mně vře, a mně se chce křičet a kopat kolem sebe, chtěla bych jít ven a zkoušet s Havranem kouzla silnější, než kdy kdo ze studentů dokázal provést. Jenže za okny šírá a jak mi sděluje kalendář, který se dnes záhadně ocitl v havraspárské a nebelvírské společenské místnsti, Měsíc vychází za dvacet tři minut.
"Vanjo, za dvacet tři minut vychází Měsíc, nechceš se na něj jít podívat z Astronomické věže?" zastaví se u mého křesla Michael a za ním jde Peggy s Thomasem.
Na Peggy, která si trénuje kariéru šíleného mima a kroutí obličejem v podivných grimasách, nepohlédnu a jen unaveně vezmu zpátky do ruky úkol a zavrtím hlavou.
"Jasné, řeknu někomu jinému," usměje se a za chvíli už vychází ven s Mitsuko a Cho.
Znovu mě bodne osten žárlivosti, když si uvědomím, že v Nebelvíru je v tuhle chvíli zcela jistě oslava v plném proudu a co všechno se tam děje, nechci raději vědět.
Chtěla jsem se s Harrym rozejít, to je pravda. Jenže teď už nechci! Nesnesla bych pomyšlení, že by mě vyměnil za tu malou zrzavou intrikánku. To si k sobě chce Harry připoutat poslušného psíčka, který bude kývat na všechno, co řekne, a intelektu bude mít sotva z poloviny co Hagrid, dá-li se soudit podle jejího bratra?
Vztekle naházím věci do tašky a odeberu se do ložnice, kde si kolem postele zatáhnu závěsy, než rozsvítím hůlku a vytáhnu pomačkaný a počmáraný pergamen s esejí z numerologie.
Sama si ty malůvky zmizet nenechám, takže v něm nemá cenu pokračovat.
Jsem nesoustředěná, chtěla bych už spát, protože mě nic nebaví a cítím se mimo. Ve stavu nejvyššího zoufalství sáhnu po Jinotaji, který na mě ublíženě kouká z aktovky, zatímco mu jeden roh ožužlává ochočený brousič psacích brků.
Dokáže Harry Potter porazit armádu svých klonů v boji o budoucnost světa? čtu titulek na náhodně otevřené stránce.
Jistě, pokud ty klony nebudou rudovlasé. To by měl asi morální zábrany. Jinotaj ovšem nemůže být daleko od pravdy, Weasleyové se množí jako králíci, těžko nyní čekat výjimku. Armáda je ale přece jen nadnesený výraz - byla-li by Ginny těhotná nepřetržitě od své plnoletosti do čtyřiceti let, měli by třicet dětí, což je pouhá desetina menšího praporu.
Bezmocně polknu slzy, když si vybavím okamžik, kdy jsem si povídala se Snapem o modrých králících. Leželi jsme spolu zfetovaní v posteli a povídali si, k zbláznění jasně si vybavuji teplo toho okamžiku. Pocit sounáležitosti, který mi teď tak chybí.
Co bych jen dala za jedinou sovu s dopisem od rodičů!
Prudce vstanu a vyběhnu do koupelny. Upravím se, do večerky je ještě daleko a měsíčním paprskům se dokážu vyhnout. Naše věž je na západě a nebelvírská na severu, cestou nebudu míjet okna otevřená na východ.
V hradu je překvapivě živo, jak si na chodbě překvapeně uvědomím. To jen já se cítila osamělá ve svých omezeních ve společenské místnosti.
Všechny pochyby o mém konání přebije nádherný pocit, když mi Levandule otevře a Ginny v tu chvíli zhořkne úsměv. Harry se naopak rozzáří a hned mě táhne doprostřed hloučku, který je stále ještě oblečený v dresech. Náhle se mohu vyhřívat v jeho pozornosti a je mi tak nádherně. Po očku pozoruji Ginny Weasleyovou, která křičí na Hermionu, což je v okolním rámusu jen těžko slyšet, a potom vztekle oddupe do ložnic.
Jedna nula pro mě. Jak povznášející může být pocit z věci tak přízemní, jako je pomsta!
Máslový ležák rozpouští všechny mé pochyby a tak jen stěží vnímám, co všechno vlastně dělám. Provolávám s ostatními slávu nebelvírskému družstvu a cítím se skoro, jako bych zase měla hlas; v záchvatu smíchu tančím po místnosti s fialovýma králičíma ušima; těžko říct, jak k tomu došlo, ale s Harrym jako kohoutem bojuji proti Hermioně sedící za krkem Ronovi.
Nějak se ocitnu v jednom křesle s Harrym a cítím jeho horké rty na svých, cítím jeho ruce a jeho tělo, které mě k sobě tiskne a dává mi jistotu, dává mi objetí, které mi tak chybí, dává mi lásku. Možná jen pro tenhle večer, možná se zítra přiblíží zase o krůček blíže mé rudovlasé nemesis, ale nyní, teď a zde, je mi to jedno, bez výhrad přijímám všechnu péči, kterou mi může dát uprotřed setmělé a dosud nevylidněné místnosti.
Miluji tě, Harry Pottere, šeptám si v duchu a uvnitř sebe samé cítím přes nepominutelnou hořkost příjemné zadostiučinění.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu