Kráska a Smrtijed III. - Tiché zoufalství

3. květen 2009 | 12.00 |

Kapitola šedesátá sedmá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.



(Severus Snape)


Ne poprvé se probudím s hlavou na stole, poslední dobou se z toho stává skoro zvyk. Přitom křeslo jsem si na lůžko přeměnil již odpoledne; jsem rád, že jsem uhájil alespoň pracovnu a i když není zrovna komfortní, lepší, než sdílet noclehárnu s výkvětem bystrozorstva a studenstva.
Odsunu prázdnou láhev od whisky a promnu si obličej. Není ani půlnoc, usnul jsem neobvykle brzy... a nejsem ani o krok blíž ke klidu a smíření.
Potřeboval bych se opít s někým, ne sám, není nic zoufalejšího. Natáhnu se po lahvi whisky a mrštím s ní o zeď. Roztříští se a střepy zachrastí po zemi, ten zvuk mi bolestně zarezonuje hlavou.
Musel se Malfoy nechat tak hloupě zabít?
Jeho syn leží zmrzačený na ošetřovně.
Jde po mně ministerstvo.
Vanja Grishamová nemluví.
Zmijozelská kolej je jeden chumel nervů.
U Munga vyvraždili hromadu lidí jen pro mou neschopnost.
Každé zvlášť a všechno dohromady, všechno významné svým vlastním způsobem, nesouměřitelné. Takřka nic z toho teď nemohu ovlivnit. Pěšák na bojišti, který zamíří hůlku na každý stín mihnuvší se okolo, neschopný ale ničeho, vůbec ničeho...
Uchechtnu se a v tom zvuku není ani stopa po veselí. Na sebeobviňování je tu přeci Potter, zřejmě je to nakažlivé. Těžko se zbavit pocitu, že konec války víc problémů způsobil, než vyřešil. Před tím bylo všechno tak jasné, přehledné. Dané role i zbraně, kterými se bojovalo.
K čertu se vším.

Své hodiny převezmu hned druhý den a seberu všem kolejím víc bodů než kdykoliv předtím. Studenti na mě hledí plni očekávání a nadšení, zřejmě v domnění, že mi přes noc narostl pár andělských křídel, jsou nepozorní a roztěkaní. Rychle je ujistím, že místo lektvarů nebudeme vařit cukrovou vatu a že navzdory všemu bude výuka pokračovat, jak náleží. Ke konci každé hodiny už jim musí být jasné, že se na mých požadavcích na preciznost nezměnilo nic. Jejich znovu probuzená nenávist mě skoro těší. Všichni víme, na čem jsme.
"Pane profesore," počká si na mě Grangerová, svírá popruh tašky jako kdyby šlo o záchranné lano a odhodlání by mohla rozdávat chudým, "řeknete nám, co je s Harrym? Prosím? Nikdo nás k němu nechce pustit, nic říct..."
Stačí se rozhlédnout a vidím zrzavou hlavu vyhlížet za nejbližším rohem.
"Je v pořádku," sdělím jí stroze. "Nelze ho navštěvovat více s ohledem na ostatní pacienty než jeho samého."
Vidím, jak se odvažuje ptát dál, napůl jsem zvědav, jestli si troufne, napůl mě to okolkování obtěžuje. "Jistě, že to půjde," štěknu nevrle odpověď dřív, než ze sebe vysouká otázku. "Přijďte ve čtyři. Jsem si jist, že víte kam. Předpokládám, že se mu nebudete pokoušet propašovávat žádné weasleyovské hlouposti." Tvář se jí rozzáří.
"Děkuju moc," vyhrkne.
Trochu se ušklíbnu. Nedělám to pro vás, drahá slečno. Je to jen malá pozornost pro Kingsleyho, aby ho jeden unuděný puberťák neumořil k smrti. "Jistě." Odvlaju chodbou pryč.

Přesně ve čtyři projdu z pracovny do knihovny, výjimečně dveřmi, k nemalému úleku Abigail a ke zjevnému potěšení Kingsleyho, který ze zoufalství začal pročítat některé mé knihy. Možná mu časem řeknu, že Rukojeť jedů obsahujících hlízu bohyně Kálí v hindštině držel vzhůru nohama.
"Pane Snape?" hlesne ošetřovatelka a pozoruje mě jako myš krajtu.
"Pane Snape!" vykřikne a vyskočí, když dovnitř vpustím Grangerovou a Weasleyho. Ti se zarazí hned za dveřmi a nejistě těkají očima z jednoho na druhého.
"Slečno," oslovím Abigail, "ke karanténě není důvod a jako školená ošetřovatelka jste jistě obeznámena s tím, že léčení probíhá mnohem úspěšněji, je-li provázeno pozitivním duševním stimulem."
Oba nebelvírští studenti se zatím podél zdi proplíží k Harrymu, který na ně nadšeně září zpoza plenty.
"Budu si stěžovat na svévolné zasahování do léčebného programu..."
Mlčky ustoupím od dosud otevřených dveří sklepení, aby měla volný průchod. Na ošetřovnu jistě trefí. Než se přiřítí Poppy, máme dobrých dvacet minut. Možná hodinu, pokud usoudí, velmi pravděpodobně, že jí za to další hádka nestojí.
"Díky, Merline," vydechne si Kingsley, sotva za ní zapadnou dveře.
"Stačí Severusi," odvětím suše. "Změnilo se něco?" kývnu směrem ke slečně Grishamové. Kingsley jen zavrtí hlavou a se zvědavě nataženým krkem mě následuje, když jdu k ní. Dívka rozespale zamžourá a pokrčí rameny, protře si oči.
"Vypijte to," vytáhnu z kapsy flakón a přidržím jí ho u úst. Vypije ho bez odporu, byť zřejmě trpí tím, že se nemůže zeptat na přesné složení. Stejně by neměla čas ho vyslechnout. Vzápětí upadá do spánku a já mohu začít se zaklínadly, která jsem si během dne měl čas promyslet.
"Severusi, to je...?" hlesne Kingsley. Střelím po něm očima. Nevypadá znepokojeně, jenom zvědavě, snad proto se mu uvolím odpovědět.
"Méně známá detekční zaklínadla na černou magii. Chci zjistit, jestli za její stav přeci jenom nemůže kletba. A jedno posilující kouzlo."
"Méně známé," zašklebí se Kingsley.
"Ano, méně známé."
"Proč..."
"Neruš."
Lékouzelníci obecně nepodporují přímé předávání sil, už jenom proto, že je to pro ně neefektivní – nevyléčili by více než jednoho pacienta za den. Já už ale dnes magii potřebovat nebudu a před zítřejšími hodinami se mi uspokojivě obnoví natolik, abych zabránil longbottomovské studentské klice vyhodit do vzduchu celou školu. Nic mi nebrání urychlit její fyzické uzdravení – tedy poté, co se přesvědčím, že ani tentokrát nenajdu klíč k její němotě.
"Tak to bychom měli," řeknu tlumeně a svěsím chvějící se ruku s nyní nepotřebnou hůlkou.
"Šachy?" navrhne Kingsley vesele.
Ale jistě.



harry(Vanja Grishamová)


Proberu se. Kolem je světlo natolik denní, jak jen může být v místnosti bez oken. Vedle mé postele spí Harry. Zdá se, že ošetřovatelka definitivně rezignovala na své výchovné působení a zůstala u pouhé distribuce flakónků s lektvary a občasného pronesení léčebného zaklínadla.
Je mi lépe. Je mi dokonce mnohem lépe. Ještě včera mi myšlenka na jakýkoliv pohyb připadala zcela absurdní, teď však nemám jinou touhu než si sebrat svých pár věcí a odejít na kolej, kde bych rozmlouvala dlouhé hodiny s Havranem, tedy za předpokladu, že bych mohla mluvit nebo že by on mé marné pokusy nekomentoval pouhým "nikdy víc".
Dotknu se Harryho paže, která není romanticky pohozená na mém lůžku, nýbrž spočívá zcela fádním způsobem na opěrce křesla, a Harry se probere. Chvíli zůstane hledět před sebe, teprve potom stočí svůj pohled na mě. "Dobré ráno," zakření se, ale přese všechnu lehkost v hlase zní trochu nervózně. Zdá se, že mě čeká další sebeobviňující tiráda.
"Nechápu, že jsem si toho nevšiml, a chci se ti za to omluvit."
Zdvihnu ruku, aby zmlkl, protože tuhle vlastnost na něm vskutku nesnáším. Kluk má být hrdý, sebevědomý, neomlouvat se, nenaříkat, neprosit, stát si za svým konáním a být nad věcí. Harry bohužel ani zdaleka nesplňuje všechny tyto podmínky.
"Protože ale asi chceš jen těžko poslouchat omluvy," dokáže projednou Harry, že o mně přece jenom něco ví, "mám pro tebe zprávy o tom, co se děje ve škole a na ministerstvu."
Kývnu. Tohle mě dost zajímá – možná skoro nejvíc. Prvnímu místu v žebříčku nezodpovězených otázek kraluje samozřejmě Snape a jeho jednání po tom, co mě včera uspal. Cítím se zdravá. Udělal to on? Proč on, když to nedokázali školení lékouzelníci? Mohl použít černou magii nebo kouzla reagující na naši spřízněnost. Snad se ho na to budu moci někdy zeptat.
Bylo by naivní si myslet, že to udělal z dobré vůle nebo pro mé modré oči. Mohla bych si to namlouvat nebýt faktu, že mu okupuji s dalšími dvěma podstatně živějšími marody knihovnu. Příčina je tedy zjevná.
Možná bych si na kolej mohla nenápadně odnést pár knížek. Ten nápad se mi docela líbí. Jen těžko ale mohu doufat, že je má Snape nehlídané.
"Byl tu Ron s Hermionou, tak říkali, co se děje ve škole," opře se Harry v křesle a začne poměrně obsáhlé vypravování o událostech posledních hodin a dní. Bitvě se úzkostlivě vyhýbá, zmíní sice mrtvé, ale nemluví o detailech, jen jména a čísla. Když slyším Hagridovo jméno, až se mi zatočí hlava, náhle si připadám jako v jiném světě. Jako bych to nebyla já, kdo Harryho poslouchá, ale někdo jiný, cizí, kdo o ničem neví. Kdo nebyl u toho, když umíral. Kdo se nekrčil v křoví. Kdo mu nepomohl.
Byl snad můj život cennější než jeho? Kdybych věděla, jak bitva dopadne, pomohla bych mu? Snažila bych se bojovat se smrtijedy, proti kterým bych objektivně vzato neměla nejmenší šanci?
Umřela bych pro někoho jiného – jak zatraceně šlechetně to zní.
Harry pokračuje o ministerstvu, o informacích volně šířených i těch, které mu řekl Brumbál, mluví a nedá se zastavit, je jako příval vody, pro který není jiné cesty než vytéct do poslední kapky. Nechávám ho, aby se vymluvil, vyhovuje mi to, analyzuji zatím své myšlenky a zároveň přijímám nové informace, jako robot, nic víc. Nechci o tom přemýšlet.
Svět se změnil, převrátil se vzhůru nohama a mně se do něj nechce začleňovat, ještě ne, ne teď.
"Brumbál teď skoro není ve škole, většinu věcí za něj zařizuje McGonagallová."
Harry se odmlčí a unavený pohled upře na konzoli mého závěsu. Přemýšlím, jaký bude život s Hoochovou v čele koleje. Přemýšlím, co bude dál.
Možná jen prostě – život. Jiný a přesto stejný, jiný v detailech, ale stejný ve své povšechnosti, čas se nezastavil, plyne stále dál.
Natáhnu se k Harrymu, chci, aby mě někdo držel za ruku. Chci být chtěná, milovaná, žádaná. Nikdo jiný mi to nedá najevo a já tak budu sobecky využívat Harryho náklonnosti, dokud budu chtít, dokud ho neodvrhnu jako nepotřebnou součást svého života.
"Vypadáš líp," usměje se rozpačitě a já jen přikývnu. Je mi líp. "Pojď, jestli chceš, udělám ti exkurzi po tomto skvostném sálu."
Pomůže mi vstát a částečně mě podepře, ač si nemyslím, že bych to potřebovala. Je to milé.
"Vlevo vidíš dvoje moderní dveře zasazené do goticky klenutých futer z patnáctého století. Původní dveře zchátraly vinou přílišného temperamentu a nevybité agrese současného majitele těchto komnat. Police knih jsou staré něco přes dvě stě let, vyrobené byly z vrby mlátičky. Když ji zasáhl při oné osudné bouřce blesk, odlomil část jejího kmene, který se stal žhavou komoditou černého trhu. Byl prodán za tři tisíce galeonů severskému knížeti Brojarovi, než si ho ten ale stihl odvézt, záhadně zmizel. Dřevo vrby mlátičky se potom za záhadných okolností plných jedů a dýk použilo na výrobu polic pro knihy o černé magii a knihy, jindy temperamentnější než ty ze zakázaného oddělení školní knihovny, jsou krotší než beránci."
V tu chvíli si – narozdíl od Harryho – všimnu Snapea, který vejde do místnosti obvykle tichým způsobem. V utajení ale nezůstane dlouho. "Vidím, že až se rozhodnu pořádat turistické exkurze do vlastního bytu, pro průvodce nemusím chodit daleko," pronese sarkasticky a bez odebrání bodů oběma kolejím práskne dveřmi v příslibu nedlouhé životnosti tak, až se roztřesou pomyslné okenní tabulky sklepení.
Harry se zašklebí, mně je do smíchu a Kingsley, který nás celou dobu velmi ostentativně nepozoruje, se tváří více než pobaveně. Ošetřovatelka je pryč.
Soustředím větší pozornost na jednotlivé knihy. Dají se tu najít velice zajímavé kousky, u názvů zavánějících černých magií se spokojím s prohlížením hřbetů knih, ostatními si i listuji.
"Dech černého draka," vydechne náhle obdivně Harry před knihou v zchátralé kožené vazbě a lehce zaváhá, než ji uchopí, aby ji vytáhl. Pro její nenápadný vzhled soudím, že kniha musí být černou magií přímo prodchnuta.
Harry se zamračí a prsty mu zbělají, jak je na knize sevře pevněji. "Nejde vytáhnout," řekne nevrle, když své snažení definitivně vzdá.
"Popravdě, Harry – co jsi čekal? Dost mě překvapuje, že knihy s bílou magií vytáhnout jdou. Je to Severusova knihovna." Tváří v tvář Harryho nespokojenosti pokrčí Kingsley jen rameny.
Harry se rozmrzele rozhlédne po ostatních titulech a vrátí se na postel.
Já si vyberu nějakých pět, šest, maximálně sedm nebo osm knih a začtu se.



(Severus Snape)


Pomalu, skoro slavnostně, za sebou zavřu dveře. Konečně mám svůj byt ve sklepení jenom sám pro sebe, bez obtěžující přítomnosti přeživších Voldemortových obětí. Dostalo se mi ujištění, že mi bude předán ve stejném stavu, v jakém byl předtím. Jistě - postele jsou pryč, skřítci pečlivě uklidili a zůstal jen slabý nemocniční pach ve vzduchu. Věci ale nejsou na svých místech, křesla ve zcela špatném úhlu, řada knih zpřeházená, zásoba brků, inkoustu a pergamenů vybrána takřka do dna. Jsem hrubě nespokojen, přesto převládá úleva z opětovného získání vlastního prostoru, kam se mohu zavřít a kde mě nikdo neobtěžuje.
Neobtěžuje?
"Pojď dál," zavrčím v odpověď klepání na dveře a Kingsley napochoduje dovnitř.
"Ne že by se mi tu po tom stýskalo," řekne s přehnanou veselostí v hlase, "ale zůstávám ještě tři dny v Bradavicích a ty jsi dnes nebyl na večeři."
Krátce na něj pohlédnu. "To souvisí jak?" řeknu stroze a přerovnám několik knih v knihovně.
"Bezprostředně," odvětí Kingsley a bez vyzvání si napůl sedne na okraj stolu. Mého velmi významného pohledu si ani nevšimne. "Chtěl jsem tě pozvat na skleničku něčeho zajímavějšího než je dýňový džus, dokud je příležitost. Až se vrátím ke svým povinnostem, budu na roztrhání, jako všichni. Kdo má nohy, honí uprchlé smrtijedy."
Není mi zcela jasné, proč je tak nezbytné scházet se na skleničku, ale Kingsley má v sobě naléhavost, které se nakonec podvolím. Je sice užvaněný, ztichnout však umí také; a pít sám má v sobě něco hluboce beznadějného.
Odejde záhy, když dám najevo, že mám ještě povinnosti, nestačím se však třeťáckými eseji propracovat ani do poloviny, když je podniknut další útok na moje dveře.
"Vstupte!" neskrývám již rozladění.
hoochVpluje Hoochová a natřásá se způsobem, který znamená buď vážné zažívací potíže, nebo nový hábit. Podle toho, že kromě obvyklé černi probleskuje i temně rudá, tipuji to druhé.
"Co pro tebe mohu udělat, Rolando?"
"Všimla jsem si, že jsi dnes nebyl na večeři," zacvrliká. Jako bych to už dnes někde slyšel.
"A?"
"Mám o tebe starost, Severusi. Málo vycházíš mezi lidi, nedbáš o sebe..."
"Rolando," odložím brk a v hlase nechám zaznít krystalky ledu. "Mohu tě ujistit, že jsem plně kompetentní se o sebe odpovídajícím způsobem postarat. Nemám v úmyslu se umořit nedostatkem jídla ani nedostatkem dobré společnosti."
Lehce znejistí, ale nevzdává se. "Co kdybych tě pozvala na něco dobrého? Od své babičky umím vynikající lívance, opravdu, jsou skvělé. Máš přeci rád hruškové pyré? Vím, že máš."
Nevěřícně na ni zírám a skutečně nemám slov. Tato situace je pro mě zcela unikátní. "Rolando," začnu, ona se opře rukama o stůl a nakloní dopředu.
"Ano?" Hledí mi do očí a kroutí se způsobem, který má být patrně považován za svůdný.
"Nech mě opravit eseje, buď tak laskava." Odtáhnu se a založím ruce na hrudi. Rád bych ji vyhodil ve vší slušnosti, dochází mi však inspirace.
"Severusi," usmívá se a stále naklání kupředu, "nebuď tak upjatý..." Zabrán výhledem na její tvář, nevšimnu si ruky, dokud mě nezačne hladit po tváři.
Vysmeknu se ze židle a ustoupím dva tři kroky. "Odejdi, Rolando, prosím." Připadám si tak – zaskočeně, nepřirozeně, že na ni ani nejsem schopen cítit vztek.
S povzdechem sklouzne opět na podlahu a s přimhouřenýma očima na mě pohlíží.
"Odmítáš mě jenom ze zvyku," předvede vzápětí, že ani v takové situaci nemá potíž s přímostí. "Možná je dobrá chvíle změnit staré obyčeje?"
Zabušení na dveře je takřka spásou. Jediným mávnutím ruky je otevřu a objeví se rozesmátá Kingsleyho tvář, v každé ruce drží láhev a zřejmě se už už chystá něco říct, když ho pohled na Hoochovou zcela zaskočí. "Ehm, nejdu nevhod?"
"Promiň, Severusi," řekne Hoochová náhle zcela chladně, "nepochopila jsem, čemu dáváš přednost." Na místě se otočí, projde kolem Kingsleyho a provázena jeho užaslým pohledem, odkráčí pryč. Projednou to nejsem já, kvůli komu se otřesou stěny.
"Ona po tobě vyjela?" pohlédne na mě Kingsley s prazvláštním výrazem ve tváři.
"Ne, to jenom..."
"A tys jí dal košem?" pokračuje zvýšeným hlasem a tváří se tak užasle, že bych ho s chutí něčím praštil.
"Kingsley!"
"No, promiň. Jen bych řekl, ona je vážně kus ženský!"
"Nemám v úmyslu to rozebírat."
"Mám nalít?"
Odsunu definitivně štos studentských prací.
"Accio skleničky."



(Vanja Grishamová)


Ke společenské místnosti mířím se smíšenými pocity. Nechci čelit tomu, co teď nutně musí přijít – zvědavosti spolužáků, snad dobře míněné starosti o mé zdraví, nechci vysvětlovat, proč nemluvím. Sama ještě zcela nevěřím tomu, že opravdu nemluvím.
Chodby jsou skoro prázdné. Ač zemřelo devět studentů, nikoho rodiče nevzali ze školy. Všichni jsou teď ale vystrašení, pohybují se jen ve skupinkách a ani v těch nechodí blízko sklepení. Zmijozely teď všichni opovrhují a částečně se jich bojí, mnoho otců žáků této koleje bylo nalezeno mrtvých se smrtijedskou maskou na tváři nebo právě čelí soudnímu obvinění.
Jen já jdu chodbou, sama. Kroky se rozléhají s ozvěnou a přinášejí mi nezvyklou úlevu, že alespoň jimi mohu dát světu najevo, že tu ještě jsem, a oznámit mu – přicházím.
Před kolejním vchodem se zastavím, zoufale se mi tam nechce, nechci čelit lidem, chci se nejprve srovnat sama se sebou. Trvá mi dlouho, než se odhodlám – a pak už jen krátkou chvíli, než pochopím, že se do společenské místnosti nedostanu, protože nedokážu vyslovit heslo, ba dokonce ho ani neznám.
Tím hůř.
Zabuším do dveří klepadlem, rány jsou příliš hlasité a ruší těžké ticho školy skoro až neslušným způsobem.
Nemusím čekat dlouho, než se dveře pootevřou a na mě je namířeno několik hůlek. Ty vzápětí zmizí, když si kluci uvědomí, koho vidí. Že jsem to já, ne žádný Voldemortův přeživší posluhovač.
"Nazdar," uvítá mě Peggy halasně, než mě posadí do křesla. Ve společenské místnosti dál pokračuje nerušený cvrkot a všichni se po mně snaží neohlížet, ačkoliv jim to příliš nejde. "Jak se máš? Jsem ráda, že už jsi tady."
Souhlasně přikývnu. Ve sklepení to bylo příliš jednotvárné, nudné, přestože určitým způsobem uspokojující.
"Mám pro tebe přepsané sešity z hodin, na které chodíš, a připravila jsem ti knihy na úkol na čtvrtek na přeměňování."
Ač to není zrovna hedonizující samomluva, zdá se, že mé němotě nehrozí brzké odhalení. Opět. Je vůbec možné, aby byli všichni tak egocentričtí, že si nevšimnou, když jejich partner při dialogu nemluví? Nepřestává mě to udivovat a určitým způsobem i fascinovat.
"Byla tady kvůli tobě Hoochová. Řekla mi, aby sis oběhla jednotlivé profesory a domluvila se s nimi na způsobu, jakým budeš pokračovat ve výuce." Peggyin pohled posmutní a já teprve teď poznám, že to doteď bylo jen divadlo, že ona už dávno samozřejmě ví o všem, co mi je a co mi bylo. "Je mi to líto, Vanjo. Bude to dobré. Probíráme se s holkami horami knih a snažíme se najít cokoliv, co by ti pomohlo. Objednala jsem si dva specializované tituly z Příčné ulice. My tě vyrveme tomu, co se ti stalo."
Je mi do smíchu i do pláče, zalije mě pocit neskutečné úlevy, únavy a dojetí, všeho naráz a strašně mě to vysiluje, ačkoliv mi to vše zároveň dodává motivaci žít. Pro někoho a s někým.
"Nechceš jít rovnou za těmi profesory?"
Nechci, přesto ale přikývnu. Proč ne?
Peggy se shýbne pro tašku a společně vyjdeme do prázdných a studených chodeb hradu. Dva už jsou houf. Ve dvou se cítím bezpečněji.

"Dále," ozve se hlas Binnse, kterého navštěvujeme jako prvního. S dějinami by problém být neměl, je to čistá teorie, bez kouzlení. Bez nutnosti vyslovovat zaklínadla.
"Ano, přejete si?" zamžourá na nás duch nepřítomně přes kupy stínových pergamenů, které mu leží na stole. Některé jsou do něj částečně zanořeny, nezdá se však, že by to Binnsovi vadilo.
"Vanja by se chtěla zeptat, jestli je v pořádku, když bude pokračovat ve vašich hodinách, přestože teď nebude moci nějakou dobu mluvit, pane profesore," vysype ze sebe Peggy předem připravenou řeč a odmlčí se.
"Hmm, zajímavé... Měl jsem za to, že jste v bitvě umřela?"
Jen lehce zvednu koutky úst a zavrtím hlavou. Binns je svou roztržitostí na škole pověstný, těžko mu ji vyčítat.
"Hmm... Opravdu zajímavé. Takže nejste duch?" Vypluje zpoza stolu a mávne ke mně rukou, která mým tělem projede jako pára. Binns znovu zamžourá, tentokrát pozorněji. "Jste si opravdu jistá, že nejste duch, když nemáte hmotné tělo?"
"Myslím, že si je jistá, pane profesore," odpoví mu zlehka Peggy a dusí přitom smích. "Je tedy v pořádku, když bude pokračovat ve vašich hodinách..?"
"Ale jistě, slečno. A kdybyste zjistila, že přece jen duch jste, rozhodně přijďte, měl bych pro vás několik cenných rad do začátků. Pozor na kuchyni! Nezdá se to, ale jak tam jednou projdete, ten pach se s vámi táhne léta..."

Pokračujeme k Hoochové. Peggy zopakuje slovo od slova svoji úvodní sentenci, zatímco si profesorka hůlkou urovnává sestřih. Na stole jí leží Denní věštec a pod stolem rozbitá sklenice.
"Jistěže, létání to nijak nevadí. Koště vám bude muset vždycky někdo nastartovat," objeví se jí na rtech nepřítomný úsměv, "ale s létáním problémy nebudou. Ne větší než dodnes."
Provinile sklopím pohled k zemi. Snažím se, to košťata mě nikdy neměla tendenci poslouchat!
"Nějak ještě budeme muset vyřešit váš přístup do společenské místnosti, slečno Grishamová. Promluvím si o tom s profesorem Brumbálem, jen co se vrátí z Londýna. Do té doby s sebou budete muset mít někoho jako doprovod, to by snad ale neměl být problém."
Pokrčím rameny. Problém to samozřejmě bude, ale těžko mohu dělat něco jiného.

McGonagallová je doslova zaplavena papíry, když otevřeme dveře do kabinetu. Tváří se dost mrzutě, podle všeho ji zrovna vytrhujeme v důležité práci. Jak jinak, v téhle době.
"Vanja by se chtěla zeptat, jestli je v pořádku, když bude pokračovat ve vašich hodinách, přestože teď nebude moci nějakou dobu mluvit, paní profesorko," slyším ten den už po několikáté.
McGonagallová si mě změří ne zrovna přátelským pohledem. "A co tam asi tak budete dělat, slečno Grishamová? Výuka je zaměřena na praktická cvičení, jak vám snad za ta léta neušlo. Podle vašich výsledků bych řekla, že si toho všimnete."
Ráda bych jí odpověděla sama, kdybych mohla. To, že vstala z postele špatnou nohou, ji ještě neopravňuje k tak snapeovsky nepříjemnému chování.
"Bude zatím studovat alespoň teorii, než ji lékouzelníci uzdraví nebo než se naučí používat neverbální zaklínadla," odpoví místo mě Peggy dost pohotově a podle hlasu jí chování McGonagallové také není zrovna po chuti.
McGonagallová ze sebe vydá jen suché uchechtnutí. "Neverbální zaklínadla v patnácti letech? Máte kuráž." Zavrtí trochu hlavou a potom se na mě usměje, tentokrát doopravdy. "Jistěže můžete v mých hodinách pokračovat, slečno Grishamová. Nikdy jste s přeměňováním neměla problémy, doufám tedy, že zameškané praktické procvičení časem doženete." Pohled stočí někam přes mé rameno. "Myslím, že neverbální zaklínadla můžete zvládnout, schopnosti na to rozhodně máte."
Kývnu jí v němém díku, který Peggy zopakuje ještě jednou, tentokrát nahlas.

Pokračujeme u ostatních profesorů a shodně s mým nevysloveným přáním navrhne Peggy Snapea až jako posledního. Nechce se mi teď k němu a už vůbec ne s doprovodem. Nechci se s ním bavit o škole. Nechci se s ním bavit ani o bitvě, vysvětlovat svoji přítomnost v ní, ospravedlňovat své chování. Vysvětlovat, co mě vedlo k činům, které zabily Hagrida.
"Lektvary jsou zítra," namítne Peggy a já jen pokrčím rameny. Ukáže se tedy zítra, jak to s nimi bude. Za každou nepronesenou formuli pro zdárný průběh vaření mi Snape pravděpodobně strhne nějaké body, za nezodpovězenou otázku další. K čertu s body. Ve světle všeho ostatního mi připadají malicherné a nepodstatné.



(Severus Snape)


Nedá mi potíže skrýt své překvapení, když mezi studenty v lavicích spatřím i slečnu Grishamovou - ve skutečnosti jsem překvapen jen málo. Již před nějakým časem jsem zpozoroval její sklony provokovat okolí s trpitelskou aureolou nebohé oběti. Nelze ani vyloučit sklony k masochismu a sebemrskačství.
"Slečno Grishamová," řeknu do ticha třídy. "Můžete mi nějak naznačit, co si myslíte, že tu děláte?" Dívka se otočí na svou sousedku a ta se nadechne k odpovědi. Dvě hlavy, jedna ústa, kolik mozků?
"Vanja by chtěla pokračovat ve vašich hodinách, pane profesore. Může se zatím učit alespoň teorii... mohla bych jí při vaření pomáhat s formulemi. Prosím?"
"Možná jste si toho ještě nevšimly, ale toto nejsou teoretické hodiny, vážené studentky. Míchat vařečkou se můžete lépe naučit v kuchyni od skřítků.” Přemýšlím, jestli je vyhodit rovnou, nebo je v tom nechat plavat. Jsem si takřka jist, že průměrná studentka, jakou Carpenterová ke své škodě je, nestačí projevit dostatečnou bdělost nad dvěma lektvary naráz, zvláště jde-li o něco tak náročného, jako je plánovaný rumělkový lektvar.
"Tam se nenaučí postupy přípravy lektvarů. Nebude vaše hodiny nijak omezovat, pane profesore."
Hledím na ně s netajenou skepsí. "Dostáváte tímto jedinou šanci, slečno Grishamová. Není to mé přesvědčení o vašem zdravém rozumu, ale čistě investice do vlastního volného času na úkor tirád profesorky Hoochové.” Mávnutím ruky vyvolám na tabuli pracovní postup.
"Děkujeme,” ozve se z lavice ještě. V odpověď se jenom znechuceně ušklíbnu. Po zralé úvaze pak zakouzlím nepovolené, ale velmi praktické zaklínadlo, které mi umožní slyšet všechno, co slečna Carpenterová pronese. V této chvíli je to jednoznačně bezpečnostní pojistka, kterou si Brumbálovi bez potíží zodpovím.
"Incendio. Incendio... Začnu ten svůj vařit dřív, nastrouhej mi zatím čertův kořen. Nevidělas tu to stříbrné... aha.” Možná jsem je měl přece jenom vyhodit rovnou. Mám zapotřebí tohle poslouchat celou hodinu? "Lektvary! Když tě nechala McGonagallová na přeměňování, nechápu, co Snape nadělá s lektvary. Přitom je letos šprtáš od rána do večera. Bídák.”
Studenti pracují s obvyklou neuspokojivou nekázní a roztěkaností a já se mám jedinečnou příležitost se dozvědět něco o představách studentů na poměry v profesorském sboru. "Neboj, on tě tu nechá, Hoochová si to s ním kdyžtak vyřídí. Kratiknot... ach jo.” Začnu uvažovat nad tím, že tohle je skutečně nad mé síly, když tu ve chvíli, kdy na poslední chvíli zabráním jednomu břídilovi přidat předčasně amarounici, zaslechnu: "Vanjo, ztlum si oheň, ten můj kotlík tohle dělat určitě nemá." Zdvihnu oči k jejich lavici a vidím, jak Grishamová zuřivě gestikuluje. Carpenteová si zjevně neuvědomila, že ztlumit oheň může jenom verbálním zaklínadlem. Grishamová se pokusí odsunout kotlík rukama, zjistí tu šokující věc, že kotlík pálí, a zase ucukne. "Co je? Neměl se dostat před purpurovou! Finito! FINITO!” Na její výkřiky už ani naslouchací kouzlo nepotřebuji.
"Protego totalum!” vyřknu v okamžiku, kdy explodují oba kotlíky takřka naráz, každý z jiného důvodu a díky tomu za doprovodu vskutku působivých světelných efektů. Výbuch, omezený směrem ke studentům ochranou stěnou, se plně projeví na kvalitě podlahy. Sotva se rozptýlí kouř, vidím velmi nejapně se tvářící dívky postávat nad hlubokou a kouřící dírou připomínající vstup do pekel.
"Slečno Grishamová,” pronesu chladně, sotva se letmým pohledem přesvědčím, že se k nám nezačne valit horká láva, "ani veškeré vaše zásluhy o pád Pána Zla vás neopravňují k tomu, abyste dělala z hodin lektvarů sovinec. Slečno Carpenterová, vy budete mít trest zítra od sedmi hodin. Slečno Grishamová, vy dnes, taktéž od sedmi. Ukliďte to.” Otočím se na ostatní a hrozivě se zamračím. "Pokračujte v práci!” štěknu. "Nebo vám tato ukázka nepozornosti nestačila?”
Všichni bleskově skočí ke svým kotlíkům a hodina skončí v relativním klidu. Odposlech zruším dřív, než bych musel Carpenterové udělit trest až do konce školního roku. Kameny na podlaze pomalu chladnou. Provinilé pohledy musí Grishamová tajně procvičovat s Potterem, jinak není možné, aby někdo přirozenou cestou dosáhl takové intenzity.
Konečně se dočkám spásného konce hodiny.
"Zmizte, všichni.”


s knihou - sprt(Vanja Grishamová)


Jen těžko si lze představit horší den.
Pakliže se včera snažili být spolužáci ještě trochu ohleduplní, dneska ráno se na mě sesypou jako hejno vos a snaží se mě doptat na veškeré podrobnosti bitvy, počet mnou zabitých, počet mnou zraněných, Voldemortovu podobu a poslední slova Marašenka Bezdrevesa, ať je to, kdo je to. Ve velikosti houfu obdivovatelů mi může konkurovat snad jen Harryho se svými fanynkami, jimž vévodí rudovlasá hlava Ginny Weasleyové, ať mě vezme čert, jestli mě to zajímá, ale s Harrym spolu stále ještě chodíme, takže to od ní není fér.
"Jak vlastně budeš dělat ten rozhovor pro Denního Věštce, Vanjo?"
A dost.
Nechám snídani snídaní, třeba se skřítci slitují a něco mi přinesou, hned jak si o to řeknu, a vydám se na vlastní pěst do společenské místnosti. Vevnitř nikdo není – nebo možná jen nikdo nemá odvahu otevřít – a tak musím potupně čekat před dveřmi, až někdo půjde kolem.
Je to Cho s Mitsuke a dvakrát přátelsky na mě nenahlížejí, když mě pouští dovnitř.
O něco později se mě Binns při první hodině před celou třídou zeptá, jestli jsem si to nerozmyslela a přece jen nejsem duch. Že něco cítí a jestli jsem se neochomýtala kolem kuchyně.
O kouzelných formulích poprvé od bitvy vidím Brumbála, nic neříká, jen si mě vážně prohlíží a zadá mi individuální studium z příručky o neverbálních zaklínadlech a já se tak můžu na konci hodiny cítit jako ten nejposlednější ubožák, protože se mi nepovedlo ani obyčejné lumos.
Snape s lektvary mě dorazí. V tu chvíli už nemám daleko k nervovému zhroucení, dobře, vím, že jsem v tuhle chvíli jen každému na obtíž a i když mi Peggy trest nevyčte, rozhodně se tváří dost ukřivděně, taky vím, že to, co mě čeká večer, nebude příjemné a že bych stokrát raději krájela tlustočervy... vím. Všechno vím. To všechno je proti mně.
Zbytek dne jsem zavřená v ložnici s nosem zabořeným do knihy o neverbálních zaklínadlech a odmítám vylézt byť jen do společenské místnosti. Číhá tam na mě smečka krvežíznivých senzacechtivých maniaků, kteří vůbec nevědí, o čem to vlastně chtějí slyšet.
Pro to všechno, když klepu v sedm hodin na dveře Snapeova kabinetu, jsem jen uzlíčkem nervů, který se vyděsí při každé ráně hlasitější než upadnutí špendlíku na koberec.
"Dále," ozve se stroze.
Nechci.
Snape se tváří jako obvykle – uzavřený, nevrlý, temný bouřkový mrak hadr.
"Nemám v úmyslu ztrácet čas s vaším trestem," pronese. "Sedněte si."
Celé dědictví a ruku prvorozené dcery za krájení tlustočervů!
"Zajímá mne průběh celé bitvy," usadí se naproti mně, "myslete na chvíli, kdy jste odešla z hradu. Legilimens."
Nechci! snažím se bezezbytku využít všechno z nitrobrany, co jsem se kdy naučila, a vzdorovat.
Snapea to nechá chladným, jen přitlačí, až se dostane do mé mysli a začne se jí probírat, vidí všechno a já s ním, znovu prožívám celou tu bezbřehou hrůzu, vidím mrtvého Tesáka a Hagrida, nechávám znovu uhořet bezejmenného smrtijeda, znovu mi hrozí smrtí Avery a hned poté padá pod střelou jednoho z kentaurů. Znovu se děje všechno, setkávám se s Harrym a Snapem, cítím paniku při pohledu na souboj s Voldemortem a v nejvyšším zoufalství zasahuji do bitvy. Znovu. Všechno.
Ještě ráno jsem si říkala, že bych raději umřela, než abych to musela prožít znovu. Snape mě k tomu právě donutil. Cítím slzy, které mi stékají po tváři, a cítím se strašně, uboze, opovrženíhodně. Prázdně a provinile.
"To je všechno," odstoupí mi Snape z mysli. "Můžete jít."
To je všechno? Nevynadá mi, neudělá vůbec nic? Nestojím mu za jediné slovo. Kino, televize. Jeden válečný film z pohledu neschopné postavy a můžeme jít, to je všechno.
Nechci odsud jít. Dostalo se mi uznání, podpory a útěchy ode všech. Proč zrovna od něj ne? Chci jakoukoliv reakci. Zakázanou kletbu raději než nic.
"Vypijte to."
Zdvihnu pohled, přede mnou stojí Snape a v ruce drží flakónek s tmavou tekutinou. Vezmu ho, apaticky přiložím ke rtům, výluh z rulíku nebo odvar z blínu?
Mysl mi zakryje lehká mlha, vyhladí hrany toho, co se teď událo, cítím se klidněji, snad jen o něco unavenější.
Zvednu se a bez pozdravu se otočím k odchodu. Je to zvláštně neznámý pocit a nelíbí se mi. Ve dveřích se otočím, nechci odejít beze slova rozloučení, ale Snape jen stojí a upírá na mě neproniknutelný pohled, kterému bych tak ráda rozuměla, a mlčí.
Neměla jsem sem vůbec chodit. Neměla jsem se narodit. Nic neznamenám.
"Dobrou noc," ozve se ve chvíli, kdy za sebou dovírám dveře. Trhnu sebou, mám pocit, že mě zasáhl blesk. Tupý pocit prázdnoty se lehce zatetelí blahem. Horší než mrzimor – jak málo mi stačí ke štěstí.
Jsem ráda, že Peggy akceptuje moji neschopnost mluvit. Jen a jen kvůli tomu - samozřejmě – jí nemůžu převyprávět, co ji zítra čeká za trest, co všechno jsem dneska krájela a stahovala z kůže.
Ačkoliv bych sice mohla být mnohem spokojenější, usínám spokojená.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed III. - Tiché zoufalství evi 09. 05. 2009 - 14:29
RE: Kráska a Smrtijed III. - Tiché zoufalství nerla 09. 05. 2009 - 18:47
RE(2x): Kráska a Smrtijed III. - Tiché zoufalství evi 09. 05. 2009 - 20:08
RE: Kráska a Smrtijed III. - Tiché zoufalství eleyne®pise.cz 11. 05. 2009 - 11:46
RE: Kráska a Smrtijed III. - Tiché zoufalství eleyne®pise.cz 11. 05. 2009 - 11:49
RE: Kráska a Smrtijed III. - Tiché zoufalství nerla 11. 05. 2009 - 18:47
RE(2x): Kráska a Smrtijed III. - Tiché zoufalství eleyne®pise.cz 12. 05. 2009 - 09:24
RE(3x): Kráska a Smrtijed III. - Tiché zoufalství eleyne®pise.cz 12. 05. 2009 - 09:24
RE: Kráska a Smrtijed III. - Tiché zoufalství nerla 11. 05. 2009 - 20:44
RE: Kráska a Smrtijed III. - Tiché zoufalství evi 12. 05. 2009 - 10:10
RE(2x): Kráska a Smrtijed III. - Tiché zoufalství eleyne®pise.cz 12. 05. 2009 - 18:41
RE: Kráska a Smrtijed III. - Tiché zoufalství mae 12. 05. 2009 - 21:46
RE: Kráska a Smrtijed III. - Tiché zoufalství evi 13. 05. 2009 - 10:12
RE: Kráska a Smrtijed III. - Tiché zoufalství nerla 13. 05. 2009 - 12:27
RE(2x): Kráska a Smrtijed III. - Tiché zoufalství evi 13. 05. 2009 - 13:49
RE: Kráska a Smrtijed III. - Tiché zoufalství eleyne®pise.cz 13. 05. 2009 - 18:19
RE: Kráska a Smrtijed III. - Tiché zoufalství nerla 13. 05. 2009 - 18:35
RE(2x): Kráska a Smrtijed III. - Tiché zoufalství eleyne®pise.cz 13. 05. 2009 - 18:42
RE: Kráska a Smrtijed III. - Tiché zoufalství zrzka 15. 05. 2009 - 00:22
RE(2x): Kráska a Smrtijed III. - Tiché zoufalství mae 15. 05. 2009 - 10:40