Kráska a Smrtijed III. - Bouře ve světě i marodce

19. duben 2009 | 12.00 |

Kapitola šedesátá pátá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.



(Severus Snape)


Nenávidím ten okamžik, kdy se rozpálené přecitlivělé kůže dotknou ledová prostěradla. Nepatrný okamžik úlevy a jasného vědomí, který následuje, je vykoupen zoufalstvím z marného boje s další vlnou horečky, spalující a vražedné, na kterou jsou krátká zaklínadla i nekouzelné prostředky. Tři dny bojuji s tímto posledním Voldemortovým pozdravem, přešlapuji na hranici života a smrti, než konečně zvítězím, a zesláblý a otřesený se vracím k životu.
Jsme postiženi všichni, kdo byl příliš blízko vlně magie po jeho skonu – já, Vanja Grishamová, Kingsley Pastorek i Harry Potter. Zatímco kouzelnický svět slaví, ministerstvo se otřásá v základech, bystrozoři vyšetřují a škola se snaží udržet zdání běžného provozu i ve chvíli, kdy schází nemalá část profesorského sboru, my čtyři jsme z bezpečnostních důvodů separováni od ostatních zraněných – v mých vlastních pokojích, jak se záhy dozvím! – a nejde nám o nic víc nebo míň než vlastní přežití.
Kingsley měl to štěstí, že byl z nás nejdál a částečně krytý stromy. Když konečně otevřu oči a dokážu si uvědomit, kdo jsem a kde jsem, i když v té chvíli ještě nechápu, proč neležím na své posteli a kolem je zatažená bílá plenta, je to jeho tvář, která se nade mnou objeví. Vypadá hrozně a to mi dává reálnou představu o sobě samém – pohublý bílý obličej s temnými kruhy kolem očí a popraskanými rty, namáhavě oddechující po každém pohybu.
"Dobré odpoledne," řekne, když zachytí můj pohled. Hlas má ochraptělý a je patrně přesvědčen, že má za úkol působit povzbudivě. "Právě zaskakuji za Abigail – to je naše ošetřovatelka – tuším, že spí vedle v křesle jako nemluvně. Prosím!" Pleskne mi na čelo ledový obklad a když se zamračím, spokojeně se zašklebí: "Jsem muž mnoha profesí!"
"Div, že se vůbec uživíš," odpovím sotva srozumitelně, pokusím se nadzvednout a Kingsley mi ochotně podepře záda polštářem. Za plentou kdosi zasténá, nepoznám ani, zda muž či žena, je to zoufalý, přidušený zvuk vycházející z úst člověka, který má k povědomí o sobě samém hodně daleko.
"Kdo je tu?" zeptám se, když Kingsley nahlédne k vedlejšímu lůžku a nemá se k vysvětlení.
"Ty, já, Harry a Vanja," vypočítá mi, "tvoje sklepení, jsme totiž u tebe, Severusi, se ukázalo optimální, protože..."
"Jak jsou na tom?" přeruším ho. Na objasnění faktu, že jsem ve vlastní knihovně, nepotřebuji nikoho, a na výčet mých nedobrovolných hostů stačila první věta. Vzhledem k tomu, v jaké sestavě jsme se tu sešli, se ani nemusím ptát po příčinách. Kletba, která se uvolní se smrtí černokněžníka v jeho posledním magickém záchvěvu, je podle dostupných knižních pramenů běžnou tradicí.
"Harry a Vanja na tom nejsou nejlépe," poklesnou mu ramena a uhne pohledem. "Měli by to přežít, snad." Omluvně pokrčí rameny. "Jsou to ještě děti a byli příliš blízko." V odpověď jeho slovům se z vedlejšího lůžka ozve další zasténání. Prokleji v duchu svou bezmocnost. Kingsley znovu nahlédne za plentu. "Nezbývá než čekat a doufat. Jsem vážně rád, že alespoň ty už jsi na tom líp."
"Proč nejsme na ošetřovně?"
"Nejsme nebezpeční pro okolí, jestli máš na mysli tohle." Ano, mám. "Jen si tím ze začátku Poppy nebyla jistá a pak, jste tu ty a Harry..."
Nespokojeně svraštím obočí, neochoten z něj páčit každou větu.
"Po Harrym je samozřejmě hrozná sháňka, však víš, Chlapec-který-porazil-vy-víte-koho, a tady se dají návštěvy mnohem lépe uhlídat. U tebe se Brumbál obával, hmm..." Čekám a když Kingsley vidí, že ho nehodlám odpovědí šetřit, pokračuje: "Někteří zmijozelští měli trochu horké hlavy, hned po bitvě. Ale prý se to už uklidnilo."
"Draco... žije?"
Kingsley se zamračí. "Co vím, tak ano." Něco mi tají, ale nedokážu odhadnout, co. "Teď už snad můžeš tu mrňavou krysu nechat být? Nevzejde z něj nikdy nic dobrého! Je to Malfoy, ksakru."
"To stačilo."
Okamžik na sebe jenom mlčky zíráme.
"A pak tě museli dát stranou proto," zamlouvá Kingsley ten trapný okamžik a náhle vypadá pobaveně, rozpačitě i provinile zároveň, což je skutečně podivuhodná směs, "protože se ukázalo, že jsi neskutečně upovídaný. Těm francouzským pasážím jsem sice nerozuměl, i když něco z toho byla zaručeně poezie, vlastně mě teď napadá, nebylo by ti spíš podobné recitovat lektvarové recepty? Z latiny si taky moc nepamatuju..."
"Kingsley!"
"...ale anglicky toho bylo dost na to, aby chudák Abigail málem utekla. Hodně jsi mluvil o Ty-víš-kom." Znovu se zašklebí. "Většinu jsem toho slyšel už z hlášení pro Řád, navíc je to krapet pasé, abych tak řekl, takže..."
"Kingsley!!"
V obraně pozvedne ruce. "Jen klid, Severusi. Nevykládal jsi nic osobního, teda alespoň většinou."
Když zlostně zaskřípu zuby, ten mizera se rozchechtá tak, až ho to málem porazí. Sípající a lapající po dechu se opírá o moje lůžko a z očí mu div netečou slzy. Začínám litovat, že nemám po ruce hůlku.
Konečně se uklidní a položí mi ruku na rameno. "Jsem opravdu rád, že už to máme za sebou," řekne a když stočím pohled na jeho paži, rychle s ní ucukne. "Ech. Chtěl jsem jen říct... bez tebe bychom tu válku nevyhráli, Severusi. Je mi líto, co všechno jsi zkusil od Ty-víš-koho. Do hlášení se asi spousta věcí nedostala, co?" Znejistělý hledá slova. "Byly to roky..."
"Dobře, to stačí, pochopil jsem," zavrčím.
"Chtěl jsem ti jen poděkovat."
"Myslím, že správná odpověď zní ´není zač´," odseknu nevlídně. Merline, jestli se Kingsley chová jako pitomec, co mě čeká od ostatních? Potřeba omílat zbytečnosti je žalostně rozšířenou charakterovou vadou.
"Zvládneš něco k jídlu?" přehodí Kingsley moudře výhybku.
"Nemyslím, že bych ocenil, kdybys mě měl krmit," odvětím odmítavě.
"Vzbudím Abigail..."
"Možná později," zamumlám a oči se mi klíží.
"Severusi," osloví mě potichu, "Vanja to zvládne, tomu věřím."
Střelím po něm varovným pohledem.
"Mluvil jsi o ní," zatváří se omluvně. "Nedávalo to moc smysl, ale že se o ni bojíš, na tom přece není nic..."
Nejspíš ještě chvíli něco vykládá, ale už je mi to jedno. Po dlouhé době spím, místo abych upadl do horečnatého bezvědomí, a tělo si toho luxusu hodlá užít do sytosti.



ona_nevedomi(Vanja Grishamová)


Chci zůstat odtržená od světa a tak tak zůstávám, proplouvám si pod hladinou vědomí a odmítám se vynořit. Až žízeň mě donutí uvědomit si okolní svět, nepříjemnou syrovost látky přikrývek a zbytečný chlad okolního vzduchu.
Otevřít oči mě stojí zbytečně moc námahy a pohnout hlavou se mi nepodaří.
Jsem bezmocná.
Připadám si jako spoutaná, nedokážu se sebemíň pohnout, zaplavuje mě zoufalství a panika. Jak doopravdy dopadla bitva? Věřila jsem tomu, že jsme vyhráli. Teď je mi ale bližší myšlenka Voldemortova vítězství a v takovém případě nechci zůstávat naživu.
"Vanjo," ozve se kdosi a já nedokážu ani pootočit hlavu, abych se podívala, kdo to je. "Zůstaň vzhůru. Tohle vypij."
Někdo mi nadzdvihne hlavu a přiloží ke rtům skleničku s vodou. Nechávám si ji stékat po bradě na košili a ač ve výsledku příliš studí, rozpraskaným rtům to přináší úlevu.
"Otevři pusu, pij. Polykej."
Pokusím se otevřít oči, ale je to příliš namáhavé.
Hrnek s vodou zmizí. Bylo to krásné, ale všechno jednou skončí - nemohlo to trvat déle.
"Dostanu do tebe vodu kouzlem. Příště to bude lepší. Intraquamenti."
Zase ležím na posteli a kolem je ticho.
Propadnu se do další etapy vyčerpávajícího bezvědomí.

Mám pocit, že se kolébám a houpu, je mi zle od žaludku, chtěla bych se zkroutit v křeči, ale jsem na to příliš slabá. Nějaký druh mučení? To bych snad byla více při vědomí.
"Nemůžeme do ní dostat nic k jídlu, nic nepřijme."
"Intravenózně?"
"Počkám, než se vzpamatuje."
Útěk do bezvědomí už je obtížnější, ale přesto zdaleka nejpřijatelnější. Nechci zůstávat ve světě, kde jsem pouhou troskou bez vůle k čemukoliv, nechci být odkázána na dobrodiní ostatních. Děsí mě můj stav - co když na mě zapomenou ti, kteří se o mě starají? Mohu na tom být vůbec ještě hůř, než jsem teď? Jak mi musí ještě být, abych mohla umřít?
Z dálky slyším rány, je to tlukot mého srdce? Jsou příliš nepravidelné, příliš jiné. Dá se do nich ponořit, jsou zvláštně známé, přestože neznámé.

"Vanjo."
Nechci nic dělat. Nechci se hýbat.
"Zkus se napít."
Někdo mě zdvihne, přiloží mi ke rtům sklenici. Opět voda stékající po bradě, je příjemná, už nestudí tolik jako dřív.
"Zkus to spolknout."
Požadavek je zcela absurdní a tak ho také ignoruji. Polykat... potřebuji veškerou svoji sílu na prosté bytí. Nehodlám dělat cokoliv jiného.
"Vanjo."
Prostě být. Nechtě mě jen existovat, nežádám více.

Prostě jsem. Nikdo mě neruší.

Bezvědomí je jen tenkou skořepinou iluze, kterou naruší kdeco. Znovu se ozvou rány, tlukot srdce nebo umíráček bromleyského kostela. Vytrhnou mě z letargie a tak v černočerné tmě zavřených víček naslouchám zvukům zvenčí.
"Havrane, zmiz do sovince." Známý hlas, jen nesmírně unavený. Hlas, který mám ráda. Bezpečí. Nemohu se hnout, ale jsem v bezpečí, dokud slyším tenhle hlas.
"Nikdy víc!" Sotva více než zakrákání. Přináší úlevu.
"Tam patří takové potvory, jako jsi ty. Tady nemáš co dělat."
"Je to potomek havrrrranů magicky svázaných s rrrrodem Snapeů!"
"Chm. Sedni na postel a budeš ticho."
"Krrá!"
Ozve se šum a vzápětí cítím, jak někdo pohne postelí. Cítím vedle sebe cizí přítomnost, pocítím závan vzduchu a hebkost peří, nebo si to jen namlouvám.
Pomalu se začnu nořit do spánku.
"Severusi?" probudí mě o několik vteřin později hlas, zní rozespale a unaveně. Také jsem unavená.
"Spi, Kingsley. Všechno je v pořádku."
Také chci spát.
"Co je to za zvíře?"
"Havran slečny Grishamové. Připadá mi to vcelku patrné." Nový závan vzduchu na posteli a postel se znovu prohne. Havran slečny Grishamové si ustlal na mém vlastním polštáři. Není to spravedlivé. Kdybych neměla takový pocit bezpečí, když je mi nablízku, asi by se mi to nelíbilo.
"Tak proč říkal," zazívá zase hlas, "že je spojený s rodem Snapeů?"
"Jsi schopen končit větu i jinak než otazníkem, Kingsley? Je noc. Chci spát."
Ztrácím se ve slovech a větách, plynou kolem mě a otírají se mi o mysl, aby zase mohly uprchnout v dál.
"Severusi, nejsem slepý. Bojíš se o ni. Kdykoliv si myslíš, že se nikdo nedívá, chodíš ji kontrolovat..."
"Kingsley. Jdi. Spát." Hlas je chladný. Vzduch je chladný. Mně je chladno. Koho má Severus rád? Pocítím osten lítosti. Chci, aby mě měl rád. Byla bych v bezpečí, kdyby tomu tak bylo.
"... a protože se mi nezdá, že bys najednou začal koukat po studentkách..."
"Ticho. Pojď vedle."
Ozvou se kroky a klapnou dveře.
Studentka. Mohla bych to být já. Je mi líto, že nejsem.
"Vanjo," ozve se místností další hlas, přidušený, sípavý, spíš tušený než slyšený.
Ten se mi jen zdál.
Usnu. Opravdu usnu spánkem plným snů a nočních můr, kterých mě v polovině noci zbaví lektvar. Intravenózně servírovaný.



on_postel(Severus Snape)


Každé další probuzení je snazší a já bdělejší. Nevydržím vzhůru dlouho, ale dokážu vstát a udělat alespoň pár kroků. Je úlevou být znovu soběstačný při tak banálních úkonech, jakými jsou jídlo nebo základní hygiena.
V jasnějších chvílích se snažím od ošetřovatelky či Kingsleyho vyzvědět něco o bitvě a současných událostech, ví toho však málo a jejich vědomosti jsou neuspořádané. Můj hlad po informacích utišit nemohou a ani vzrůstající potřeba soukromí mi náladu nevylepší; marně se pokouším prosadit přestěhování do vlastní ložnice. Ošetřovatelka trvá na tom, že chce mít pacienty pohromadě a já se nakonec podřídím, vědom si toho, že bude stačit ještě den a nebude mi v tom schopná zabránit. Stačí, že se na nemocnici proměnila moje knihovna. Nemusím se toho účastnit nutně já sám.

"Albusi," vykřiknu skoro, když přes stránky knížky spatřím Brumbála nahlížet za závěs mého lůžka. Pokývne mi a vstoupí, oblečený do svého oblíbeného fialového županu se zlatými hvězdami – je dávno po půlnoci. Dovedu si představit, čemu všemu je nyní vystaven stran ministerstva i veřejnosti, o náporu novinářů nemluvě. Nedoufal jsem ani, že si udělá čas tak záhy.
"Severusi," usmívá se zdviženými koutky úst, byť oči zůstávají vážné. "Rád tě znovu vidím. Silencio!" Obsáhne prostor kolem nás a prostou židli vedle lůžka si přemění na pohodlné křeslo.
"Slyšel jsem, že je Harry mimo nebezpečí," začne ředitel, "a Vanja se také výrazně zlepšila. Vypadá to, že je Voldemortova kletba zažehnána."
"Možná," odvětím. "Možná je pošetilé doufat, že by nás čekala tak přímočará smrt."
"Jsi přesvědčen, že to tou horečkou neskončilo," spíše konstatuje, než se ptá. Nepatrně pokrčím rameny.
"Nevím, Albusi, skutečně. Pán Zla byl přesvědčen o své nezranitelnosti. Nelze vyloučit, že představu své smrti zcela pominul."
"Neměl jsem dost času, abych vyzkoušel skutečně všechno, neodhalil jsem ale v žádném z vás nic, co by mohlo být jeho kletbou. Čas ukáže. Chci věřit, že je to opravdový konec." Natáhne se a laskavě mě poplácá po ruce. "Čeká tě nový život, Severusi. Doufám, že s námi zůstaneš v Bradavicích."
"Rozhodně bych neodešel v polovině roku," řeknu odmítavě, "o tom si promluvíme později. Albusi, nevím jak probíhala bitva, nevím nic."
Pokýve hlavou, jako by přemýšlel, čím začít. "Ta bitva nás stála příliš mnoho," řekne, ale vrátí se na samý počátek, do okamžiku, kdy stvůry Pána Zla poprvé zaútočily na Bradavice. Vypráví o celkovém průběhu bojů, o skvělé obraně Minervy McGonagallové, která dokázala s hrstkou bystrozorů ubránit jižní zeď, což přesáhlo všechny naděje do nich vkládané; o útocích vlkodlaků a skřetů, o nečekané pomoci od kentaurů a dalších lesních tvorů. Voldemort tentokrát dbal na zdraví svých věrných. V prvním útoku obětoval nelidská stvoření a ovšem silně jimi vyčerpal obránce. Potom přišli na řadu zverbovaní čarodějové, ať již zlákání mocí či ovládnuti imperiem, a nakonec smrtijedi, rozsévající zkázu všude, kam vstoupili.
"Zemřelo mnoho našich přátel a kolegů, Severusi. Septimu Vectorovou zabili už na počátku, podle všeho si vzala lektvar odvahy a nedocenila jeho následky. Přišli jsme také o Pomonu a Filiuse. Ne všichni studenti zůstali ve Velké síni. První utekli zmijozelové, většinou ze smrtijedských rodin. Někdo na ně začaroval imperio a přiměl je tak bojovat na naší straně – myslím, Severusi, že to mohla být Septima. Ne, nevrť hlavou, ona by to dokázala, mít na to... odvahu. Později se rozhodli do bitvy zapojit další, hlavně z Nebelvíru, museli přece potvrdit všechny ty pověsti o nebelvírských horkých hlavách, že. Pomona a Filius šli s nimi, situace tou dobou vypadala špatně a nechtěli zůstávat vzadu. Pomonu zasáhla kletba, která se nepromíjí. Filiuse roztrhali vlkodlaci. Oba byli velkou pomocí a bojovali velice statečně."
Ne, nemá v očích slzy. Je moudrý ve svém smutku, moudrý a spravedlivý. Příliš starý, než aby ho dojímala taková smrt; snad příliš unavený. Naplněný žalem, až se jím chvěje vzduch kolem, stejně tak ho ale dokáže uzavřít v sobě. Vítězství nejsou laciná.
Pokračuje stále dál, netušenými podrobnostmi a výčtem dalších a dalších mrtvých. Zmijozel přišel celkem o pět studentů. Theodore Nott, Vincent Crabe a Blaise Zabini byli zabiti, když pod imperiem bojovali na naší straně. Filip Monatque a Roger McCullen zemřeli po boku svých smrtijedských otců. Strašné číslo; měl bych teď být se svými studenty a učit je, jak se postavit k takové ztrátě, zadržet žal a vztek dřív, než se vylijí za dveře zmijozelského sklepení. Místo toho...
Další koleje přišly celkem o čtyři studenty. Do boje jich šlo překvapivě mnoho, neovlivněni ale kouzlem a nerozumnými otci byli zjevně opatrnější. Bystrozorů zemřelo tolik, že se mi je Brumbál ani nepokoušel vyjmenovat.
"Už nastoupila profesorka Červotočková místo Hagrida a vzala si na starosti mrzimorskou kolej. Na tvé zmijozely dohlížím zatím já, Severusi. Nechovají se nepatřičně." Zvláštní formulace, kterou použil, jasně vypovídá o tom, že si je vědom ošidnosti klidu mých studentů. Zmijozel nedupe a nekřičí. Zmijozel dlouze tiše přihlíží a pak jedná.
"Profesorka McGonagallová už také opustila nemocniční oddělení a madame Hoochová převzala havraspárské."
Noc pokročila a je pro mě čím dál těžší vydržet vzhůru a naslouchat jeho slovům.
"Přijdu zase zítra, Severusi."
"Ne, počkej," zamumlám. "Chtěl bych vědět, jak ministerstvo..."
Náhle je místo noci bílý den a Albus ve fialovém županu se promění v ošetřovatelku v zelenkavém hábitu netrpělivě poklepávající na tác se snídaní. "...nebo snad chcete, abych vám to znovu vkládala rovnou do žaludku?"
Bezhůlkovým kouzlem zdvihnu tác a mrštím jím o nejbližší zeď. Samotného mě překvapí tak dětinská reakce na její drzost, ještě víc ale potěší vědomí, že se mé magické síly uspokojivě obnovují. Abigail zaječí a uteče mi z dohledu.
"Děje se něco?" objeví se Kingsley, oči navrch hlavy.
"Naopak," odpovím, "všechno je v nejlepším pořádku."



(Vanja Grishamová)


"Nadechni se, vydechni. Zhluboka."
Ležím, oči mám zavřené a poslouchám ten hlas. Snažím se dýchat alespoň trochu do rytmu, ale zase to nepřeháním. Cítím se zesláble, ačkoliv mě dvě lžíce podivné kašovité hmoty nebývale posilnily, a točí se mi hlava, sotva se pohnu. Oči udržím otevřené, ale je to nepříjemné, namáhavé.
Ošetřovatelka odejde.
Havran zamyšleně klapne zobákem a poskočí mi na hruď. Zvednout ruku je neuvěřitelně obtížné a odstrčit ptáka vážícího půl kila nemožné. Přesto pochopí - zakráká a usadí se vedle mě, peřím mě šimrá na tváři.
Byl jsi tam taky, Havrane, vyšlu k němu myšlenku a pokusím se zašklebit. Popraskají mi rty. Tebe to nepotkalo.
Vydechnu.
Je mi zima. Ač jsou přikrývky nepříjemně těžké a tedy zjevně nemám jen jednu, je mi zima a to mě vyčerpává. Připadám si slabá jako mimino.

První, co vidím, když se probudím, je zelený župan. Patří Snapeovi, jak si s překvapením uvědomím. Vypadá strašně, vlasy mastnější než obvykle mu cloní tvář a postava rýsující se pod županem připomíná kostlivce.
Sklání se nad nočním stolkem a podle cinkání skla se dá lehko soudit, že kontroluje mé lektvary. Proč je tady on a ne ošetřovatelka a kde vlastně jsem - to jsou otázky, které se mi sice derou do mysli, ale na které prozatím nežádám odpověď.
Cítím se podivně apaticky. Je v pořádku, že tady je, ale nehodlám kvůli tomu cokoliv dělat. Je to přirozený stav věcí, který by měl trvat bez ohledu na mé aktivity. A tak dál nehybně ležím, kontroluji ho pohledem, hlídám každý jeho pohyb.
Po chvíli se otočí ke mně. Pohledy se střetnou a já si s překvapením všimnu, že v jeho očích chybí lesk, přestože hloubku neztratily. Beze slova se ke mně natáhne, hřbetem ruky mi zkontroluje teplotu a bříšky prstů změří tep.
Zavřu oči. Je mi dobře. Jsem možná slabá jak nemluvně, ale pokud to vede k tomu, že se o mě stará Snape – je to v pořádku.
Netrvá to dlouho, to jsem ani nečekala. Jenže naprosto nečekaně se ozve Havran a všechno tak zkazí: "Mám tě rrrráda." Šokovaně otevřu oči, protože jsem slyšela, že to nepatřilo mně, ale jemu, a tak spatřím, jak se Snape na okamžik zarazí a ruku, kterou svírá závěs od mé postele, sevře křečovitěji. Odejde i tak.
Pootočím hlavu na Havrana. Mám chuť mu vynadat, shodit ho z postele pryč, vymazat ho z přítomnosti. Nemám však chuť mluvit a nechce se mi hýbat. Za to mi nestojí.
"Pane Snape, kam jdete?" rozezní se místností jasný hlas ošetřovatelky ukončený bouchnutím dveří. "Počkejte, to nemůžete! Mám za vás odpovědnost! Pane Snape! Alohomora. Alohomora! Pane Snape!"
V bušení na dveře jde docela dobře přeslechnout, že se pokusím posadit na svém lůžku. Přehodnotím obratem svoji náladu-nenáladu hýbat se a s obtížemi spustím nohy na zem.
Mám na sobě plíny, což je snad snesitelné, když nejsem při vědomí, ale zcela nepřijatelné, pokud při vědomí jsem. Nehodlám nikoho žádat, abych mě dovedl na toaletu a spláchl po mně.
Povede se mi dojít přesně dva kroky k závěsům, než se pode mnou podlomí nohy a já spadnu, zachytávaje se přitom bílé látky, která je náhle všude kolem mě.
Něco těžkého dopadne jen o kousek vedle a bušení na dveře v tu chvíli ustane.
"Vanjo! Merlina... Vanjo!"
Něčí paže mě zvednou zpátky na postel. Teprve potom ze mě stáhnou látku.
"Vanjo, co tě to popadlo?"
Chci jít na záchod.
"Kdyby mi někdo tvrdil, že jste se Snapem příbuzní, nehádala bych se s ním. Tohle není ošetřovna, ale blázinec." Zlostně se otočí za sebe, kde se rýsují zavřené dveře. "Reparo. A zůstaň ležet. Neřeknu ti, jakou šanci na úplné uzdravení máš, ale není zase tak velká."
Profesionálka každým coulem.
Když odejde, s hořícími tvářemi a slzami v očích vykonám svoji potřebu do plín.
Ošetřovatelka se vrátí vzápětí a tváří se trochu mírněji. "Tergeo. To jsi měla říct. Dám ti sem zvoneček, ano? Bude to dobré." Je podivně důvěrné, jak mi setře slzy z tváří, ale ne nepříjemné. "Všechno bude zase v pořádku."
Ačkoliv příliš netuším, o čem mluví, z jejího hlasu mi je jasné, že už nikdy nebude nic v pořádku tak, jak by mělo být.
Usnu.


(alterverze Severuse Snapea)

"Mám tě rrrráda."
Prudce se otočím, přiskočím k lůžku a klesnu na kolena.
"Já vím, drahá," šeptám chvatně, obávaje se vyrušení všetečné ošetřovatelky. "Musíme však svou lásku tajit, dokud... och." Přemožen city skloním hlavu. "Bojím se o tebe," pokračuji hlasem přetékajícím emocemi, "příliš mnoho nepřátel mi v této chvíli touží vyrvat srdce z těla. Nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo!"
Odtrhnu pohled z jejích očí a pohlédnu výhružně na havrana.
"Jestli z toho někdy zopakuješ slovo, udělám z tebe mašlovačky," ucedím koutkem úst.
"Vanja patřřřřří mně! Čekáme Havrrraňátka! "
Zatvářím se zhrzeně.
"Je tomu vskutku tak, drahá? "
"Jsou tvá, Severusi! Jejich peří má podle ultrazvuku stejnou barvu jako tvé vlasy! Oči stejně tak!"
"Mléé," udělám na havrana dlouhý nos a odběhnu baletními krůčky.
"Naivka," zakráká Havran pobaveně a jde se přitulit.



(Severus Snape)


Zajistím dveře kouzlem, abych nemohl být obtěžován ničím vpádem, a pak dalším, abych nemusel poslouchat pokřikování té zatracené ošetřovatelky. Lidé, kteří se příliš zhlédnou ve svém povolání, jsou skutečně nesnesitelní. Obleču si svůj obvyklý hábit a tím končím s rolí pacienta. Mám před sebou příliš mnoho povinností, než abych si mohl dovolit luxus v podobě polehávání na lůžku. Pár povzbuzujících lektvarů bude dostatečná vzpruha.
V krbu zahučí. "Mohu s tebou mluvit, Severusi?"
"Odpusť, Poppy, ale nemám čas."
"Co může být důležitějšího?" rozčiluje se jako již tolikrát. Snad si mohla za ty roky zvyknout, že netrávím na ošetřovně času víc, než je nezbytně nutné.
"Jdu za svými studenty. Dovolím si soudit, že to je důležitější."
"Ale..." Chvilka šokovaného ticha mě zarazí. Otočím se ke krbu a jednoduchým kouzlem ho uvolním natolik, abychom se s Poppy viděli.
"Albus ti nic neřekl?" zjišťuje obezřetně.
"Mám se teď zeptat: a co mi měl říci? Nebo by tě víc uspokojil výkřik: ne, neřekl!"
"Totiž..."
Netrpělivě se zamračím.
"Albus je právě na ministerstvu, tak se to musíš dozvědět ode mě," odhodlá se konečně a hlas se jí trochu chvěje. "Nemůžeš opustit svůj byt, Severusi – je mi líto."
"Domácí vězení?" Pomalu se posadím do křesla.
"Snad něco takového, nevím přesně. Albus se za tebe zaručil, že zůstaneš, kde jsi. Nečekal zřejmě, že vstaneš tak brzy, a..."
"Nemusíš pro něj hledat omluvy, Poppy," zarazím ji, "nepochybuji, že udělal, co bylo třeba."
"Otevřeš teď dveře, prosím?"
"Nevidím důvod," ušklíbnu se. Když už to musí být, budu to já, kdo bude držet v ruce klíče. "Na shledanou, Poppy. Jestli potřebuješ nějaké lektvary, pošli mi seznam. Mám tu vše potřebné."
"Ano... jistě."
Konečně mám tedy svůj vytoužený klid. Ve skutečnosti více klidu, než o kolik jsem žádal. Připadám si zaskočen nečekaným vývojem událostí, je to celé neuvěřitelné, nesprávné. Absurdní. Začínám si uvědomovat, že pro většinu lidí jsem byl smrtijed a jsem jím i nadále, bez ohledu na Brumbálovo svědectví. Kdyby v bitvě padl, skončím bezpochyby v Azkabanu.
Vrhnu se na korespondenci, které se mi nastřádala slušná hromada. Vyřizuji, co je třeba, většinu házím rovnou do koše; plný potlačované zuřivosti zápasím se zdvořilostními formulkami i s brkem, jen s největší námahou se soustředím na patřičná sdělení.
Snad bych měl opustit zcela starý život a odstěhovat se do Francie, nebo snad Německa, je to lhostejné, klidně i do Ameriky, mistr lektvarů najde své místo kdekoli. Nechat za zády zdejší malichernost a nekonečné podezírání. Začít znovu, s čistým štítem.
Sám...? Vanja Grishamová a její nemoudrá náklonnost, možná dětská, přesto nad ní nemohu mávnout rukou a zcela ji pominout.
Není to tak dávno, co jsem byl zavřený ve vězeňské cele a čekal na svůj soud, byť to byl proces z fiktivní knihy. Nechci, nemohu se tam vrátit i ve skutečnosti. Snesu, kvůli Brumbálovi, být uvězněn ve vlastní pracovně. Nedokázal bych ale...
Odhodím brk a sevřu hlavu v dlaních. Z přemíry myšlenek mě rozbolí hlava, špatně se koncentruji. Vanja, Azkaban, Potter, Kingsley, ministerstvo, zmijozelská kolej... zemřít v bitvě by bylo v mnohém osvobozující.



(Vanja Grishamová)


Pozvolna se probírám, je to snazší a cítím se méně zesláblá. Nemám nejmenší ponětí o čase, v místnosti nejsou okna a nevím ani, jestli je den či noc. Kolem je příšeří a slyším minimálně jedno pravidelné oddychování.
Havranovy oči se lesknou ve světle matné koule vznášející se u stropu.
"Vanjo."
Dostatečně tiché oslovení, abych si mohla vsugerovat, že se mi to jen zdálo.
Přes veškerou snovost, kterou hlas oplývá, se však vzápětí ozvou lehké kroky bosých nohou a závěs u mé postele se pohne.
Harry si nikdy nedělal příliš velkou hlavu se soukromím druhých.
"Vanjo, jseš vzhůru?"
Posunu se o kousek, aby se měl kam posadit, a přikývnu.
"Promiň."
Jeho syndrom "já za všechno můžu, ale vy mi to stejně odpustíte" zůstal zjevně bitvou nedotčený. Harry se nezmění.
"Kdybych věděl, že se do toho připleteš... raději bych tě spoutal a donesl do hradu, než abych tě nechal znovu bojovat!"
Pohnu hlavou v odmítavém gestu a položím si ji na Harryho ruku. Cizí přítomnost uklidňuje a já ještě nejsem připravená znovu prožít celou bitvu a připustit si, co se vlastně stalo.
"Nebýt tebe, nezvítězil bych." Klasická ukázka selektivního výběru potřebných informací pro manipulaci s lidmi. Je mi jasné, že se Harry nikdy nezmíní o Snapeovi a že se noviny nezmíní ani o mně.
"Miluju tě, víš?"
Obličej udržuji dokonale nehybný, zatímco uvnitř zuří bouře. Měla bych mu říct, že je mi jeho vyznání nepříjemné, že jen kvůli nadcházející bitvě jsem otálela, že by měl dát spíš šanci Ginny Weasleyové, která už mě dávno přestala na chodbě zdravit.
Jenže nemohu.
Nemohu dost dobře říct: díky za záchranu světa a čau.
Kromě toho je mi teď dobře, když je tu se mnou. Připadám si chtěně, přestávám si připadat zbytečná a na obtíž.
A v neposlední řadě nedokážu překonat jakýsi mentální blok... nechce se mi mluvit. Ač se to zdá být banalitou, naskakuje mi husí kůže při pomyšlení, že bych měla promluvit a slyšet svůj hlas. Je mi nepohodlná už jen myšlenka, že bych měla cokoliv říct. Samotná realizace je nemyslitelná. Až to bude potřeba. Ne dřív. Ne kvůli tlachání uprostřed noci.
"Už je ti líp?" ozve se zase Harry po delší chvíli společného mlčení. Mlčení nám šlo vždycky nejlíp.
Pohnu hlavou v souhlasu. Nebylo by nijak přínosné, kdybych tu teď začala analyzovat svůj stav.
"Vadilo by ti... kdybych... hm..." Nedořekne a v očích mu plápolá naděje, když se na mě podívá.
Vím, že bych měla říct ne. Přesto to neudělám. Tolik teď potřebuji lidské teplo.
Harry si lehne, přehodí přes sebe cíp mé peřiny, přitáhne si mě k sobě. Strašně mě bolí celé tělo, když si lehám na jeho hruď, a Harry to ví a od chvíle, kdy si položím hlavu tak, abych slyšela jeho srdce, se už ani nepohne. Jen jednou rukou mě objímá a druhou projíždí vlasy, které mi ošetřovatelka naštěstí pravidelně čistí.
"Miluju tě," slyším znovu sotva více než zašeptání a vzápětí ucítím horké rty na temeni hlavy.
Vím, že je to žádost. Zůstane neopětovaná. Harry mi nestojí za to, abych kvůli němu lhala. Je jen lidským teplem, které tak zoufale potřebuji. Mám ráda jeho přítomnost, ale naše charaktery se zcela míjí.
Zavřu oči a nechám se kolébat tlukotem srdce pod sebou, je mi ukolébavkou pro lepší sny.

"Harry!"
Probudíme se zároveň, zvuk ošetřovatelčina hlasu rezonuje místností a kromě zloby je v něm vepsaná i úzkost.
Potměšile si uvědomím, že to s námi asi opravdu nemá jednoduché.
"Dobré ráno," naznačí mi Harry a pobaveně se zašklebí. Pokývnu mu také, nelíbí se mi, jak bere cizí starost na lehkou váhu. On má z nás dvou být ten zodpovědný. Je starší a kromě toho spasitel světa.
Vstane a vyklouzne zpoza záclon mého lůžka. Není těžké si představit, jak se ošetřovatelka tváří, ale znervózní mě druhé zalapání po dechu, které zaslechnu. Nechci, aby to věděl Snape.
"Teprve s lety chápu, proč jsou v Bradavicích tak striktně dodržovány oddělené ložnice. Severusi, slyšíš? Severusi! Měl bys připravit dávku antikoncepčního lektvaru, jestli si nechceš rozšířit rodinu o dalšího člena!" Hlas je cizí, ale Snape ani tak nezůstane mimo.
Vztekle stisknu zuby.
Proč sem Harry vůbec chodil?
"Hej, nech toho, Kingsley!" ozve se jeho hlas vzápětí, asi hned poté, co se probral z šoku nad obsahem sdělení vykřičeného stěnám pokoje. "Nic se nedělo! Chtěl jsem jen vědět, jestli je v pořádku, a Abigail mě k ní nechtěla pustit. Povídali jsme si."
Protočím panenky a zase jsem jednou ráda, že dokáže Harry obstarat celý rozhovor sám.
Za mnou přijde ošetřovatelka až mnohem později. Snad čekala, že mi v mém momentálním stavu bude trvat příliš dlouho, než si obléknu spodní prádlo a noční košili. Možná by se měla zamyslet nad tím, čeho všeho jsem teď schopná. Zvednout ruku kolmo k posteli je můj dosavadní rekord a nejsem si zcela jistá, jak by šlo této dovednosti využít při činnosti, které by měl asistovat i antikoncepční lektvar.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu