Kráska a Smrtijed II. - Otřepané finále

11. duben 2009 | 12.00 |

Kapitola šedesátá třetí.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.



Vampiredragon(Vanja Grishamová)


Je to celé absurdní a přesto se cítím klidně. Copak mohou být něčí poslední slova odečtení bodů? Nemožné - a proto to přežije Snape a přežiju to i já.
V zoufalství bitvy stačí málo k povzbuzení.
"Plášť," otočí se ke mně náhle Harry. "Zůstal tam?" kývne k mýtince.
"Přenesla jsem ho sem s tebou," zavrtím hlavou a snažím se prohlédnout tmu.
"Snape," zavrčí Harry. Má pocit, že spasí svět anebo umře, a to, že mu Snape vzal jeho největší výhodu, považuje za křivdu. Jenže - co se Snape doopravdy chystá udělat? Obětovat se?
"Zvládneš to, Harry," stisknu mu ruku a usměju se, jak jen dokážu. Nevěřím tomu, ale moc bych si přála, aby se s Voldemortem utkal Harry. On podle věštby nějakou naději má. Nechci, aby Snape umřel pro nic. Myslela jsem to vážně.
Harry se na mě podívá a ačkoliv ta slova nevysloví, v jeho očích můžu číst lásku, zoufalství, naději a poděkování.
Provinile sklopím pohled.
Harry se rozběhne stejným směrem jako Snape.
Zůstanu sama.
Strží a kolem skleníků, do hradu. Mohla bych, jenže náhle cítím, že nemohu odejít, ne teď. Teď se rozhodne o tom, jestli zůstane svět takový, jaký je, a ve výsledku bude jedno, jestli po tomto rozhodnutí budu v hradu nebo v lese. Teď se rozhodne všechno.
"Jdeme," kývnu na Havrana a vydám se po stopách Harryho a Snapea.
Bezpečí, v jakém se cítím, je zcela irelevantní a absurdní, ničím nepodložené a velmi klamavé. Vím to. V břiše se mi svíjejí malí hádci nervozity.
Jenže teď nejde o můj život.
Teď se chystám stát divákem při vraždě.
Kdy jsem klesla tak hluboko?
Přede mnou zazáří červený záblesk a vzápětí se lesem ozve výbuch. Ušima mi zavibrují vzteklé výkřiky a slova kleteb, les je náhle ozářen mnoha barvami.
Zůstanu stát dostatečně daleko, abych byla v relativním bezpečí, ale dost blízko, abych viděla. Několik smrtijedů, kteří stojí ve svých bílých maskách v půlkruhu, zuřivě útočí do temnoty za sebou. V jejich čele je pak postava s bílou hlavou a rudýma očima - podruhé v životě vidím Voldemorta a ten pohled mě vlastně trochu zklame.
Nevypadá jako nejmocnější čaroděj. Nevypadá nijak ďábelsky, jeho tvář si lze představit jako masku na maškarním nebo žebráka na Obrtlé. Když jsem se před ním plazila v kůži Draca Malfoye, připadal mi strašlivý, imponující, drtivý. Z těch dojmů nezbylo nic. V bitvě se stovkami mrtvých je jen jedním z bojovníků, nikým víc.
Ozve se další výbuch, několik smrtijedů odhodí stranou. Kdyby se rozeběhli, mohli by obklíčit útočníky, ale oni se nehýbají ze svých míst. Chrání Voldemorta, nejspíš.
Ten stojí, tvář obrácenou druhým směrem, více méně ke mně, a nedělá vůbec nic, jen hůlku má připravenou k boji.
"Harry Pottere," rozlehnou se syčivá slova lesem a mně naskočí husí kůže. Jeho hlas působivý zůstal. "Přišel jsi za mnou, abych neútočil na hrad?" Jeho smích je odporný, řeže do uší a spolu s ním se lesem šíří i beznaděj.
Havran mě klovne do ramene.
Také se mi tady nelíbí, Havrane.
"Až skončím s tebou, zabiju všechny zrádce, kteří tady jsou."
Stále Harryho nevidím, podle všeho je ke mně zády a oblečený v černé dokonale splývá s okolní tmou.
"Avada kedavra!"
Hlas ho prozradí, nestojí příliš daleko ode mě, jen trochu bokem.
Harry ovládá zakázané kletby? Nikdy o nich nemluvil, nevím to. Použil už někdy některou z nich? Nebo je Voldemort první; teprve se zaučuje, jak zabíjet, a to ve chvíli, kdy stojí proti Voldemortovi?
Nikdy jsem Harryho příliš nechápala. Teď ale už nezbývá než doufat, že ví, co dělá.
"Avada kedavra!" nezanikne v jeho hlasu současný výkřik Voldemorta.
Lesem se rozlije zelené světlo, které ozáří stromy, keře, postavy, jsem si skoro jistá, že v tu chvíli i já vrhám přízračně děsivý stín. Na okamžik jsem oslněná a nic nevidím, teprve po chvíli rozeznám, co se stalo. Harryho a Voldemortova hůlka jsou spojeny zeleným proudem syrové magie, která srší a pableskuje, a podle všeho se svými kletbami přetlačují.
Kromě zeleného provazce kletby jsou ale ozářeni ještě zlatavou barvou, jsou uzavřeni v podivné síti zhmotnělého světla. V kleci, v bublině časoprostoru.
Jeden ze smrtijedů se otočí a vrhne po Harrym kletbu. Ta se od klece odrazí a zasáhne jej do hrudi. Smrtijed se bezvládně sesune k zemi.
Takže je to na Harrym a nikdo mu nemůže pomoci?
Není to za dnešní noc poprvé, kdy se cítím nesnesitelně bezmocně.



(Velká síň - Sázková kancelář pro mladistvé)

"Možná zběhli z generálských pozic obrovské tlustočerví armády," zauvažoval Colin a pohledem zabloudil k oknu, za nímž se odehrával velkolepý ohňostroj.
"Generálských pozic? Spíš z otroctví."
"Neblbněte, berte to vážně! Co se tam pro Merlina mohlo stát?" Seamus si povzdechl a vrhl bezradný pohled po Deanovi. Ten jen nepatrně pokrčil rameny a zavrtěl hlavou.
"Co když se odmítli nechat přivázat ke stromu jako panenská oběť? Nebo návnada?"
"Ty-víš-kdo není hlupák, na to by neskočil a Snape to musí vědět."
"Proč všichni operujete s myšlenkou, že je Snape na naší straně?" protrhl nastálé ticho Leelin hlas. Ohlédli se všichni.
"No..."
"Dobře, takže jsme se shodli. Konečně se tedy vydáváme správným směrem? Můj návrh je, že si měli navzájem vyříznout srdce."
"Když už, tak každý svoje."
"Lžící. Trvá to déle. Cévy jsou sice hodně kluzké, to i srdce, ale divadlo je to příjemné. Když jsme v létě... Oh. Nic."
"Phille?"
"Nic, zapomeň na to."
"Kéž by."
"Neodvádějte řeč! Mě to opravdu zajímá!"
Dveře do Velké síně se náhle rozlétly, když mezi nimi stanul Brumbál. "Jaký je kurs?"
"Zatím jsme se nehnuli přes tlustočervy a dlabání srdcí," pokrčila Monika rameny a přejela nevrlým pohledem spolužáky.
"Dobrá. Vystřelte z okna fialové jiskry, až se to rozjede. Chci si vsadit, ale zrovna teď mám venku rozdělanou nějakou práci."
"Jistě, pane řediteli."
Dveře se znovu zabouchly a vzápětí se ozvala rána, jak do nich narazilo cosi těžkého.
"Lžíce. Něco dalšího?"
"Ještě jsem přemýšlel o mnoholičném lektvaru. Ty-víš-kdo o ně má přece zájem. Snape jim vyškubal vlasy a dal to vypít bystrozorské armádě. Ty-víš-koho to muselo zmást."
"Mohl to dát vypít i kentaurům."
"A veverkám."
"Minimálně by byl Potter konečně schopný poznat smrkovou šišku."
Zapanovalo ticho. Nikdo nic nevěděl.
A na čelní stěně stále zářila bodová tabule s odečtenými čtyřiceti body a poznámkou: "Dvacet bodů oběma kolejím dolů za ignorování mých příkazů."




Lord_Voldemort_by_ciclomono(Severus Snape)


Proplétám se mezi stromy, nehlučný jako stín, a díky Potterově plášti dobře ukrytý před pohledy lidských očí. Není to dokonalá ochrana, existuje spousta způsobů jak odhalit přítomnost neviditelného člověka. Spoléhám však na zmatek panující všude kolem a zejména na skutečnost, že nikdo nebude mít důvod mne hledat, když mě všichni uvidí. Ani Voldemort netuší, že dokáži použít kouzlo geminio sám na sebe; neexistuje mnoho kouzelníků, kteří by vyčarovali více než mlhavý patvar. Navzdory postupujícímu magickému vyčerpání, na které je po tak dlouhé bitvě krátký každý lektvar, se mi podařilo dvojníka vytvořit lépe než kdykoli předtím.
Těžko říci, jak dlouho mi takové štěstí vydrží.
Protože Pán Zla je blízko. Cítím to. Vlny magie se dotýkají mojí kůže, stále důraznější, lačnější pozornosti.
Konečně ho spatřím, vynoří se ze stínu stromů i se svým doprovodem. Doufal jsem v pět šest smrtijedů, je jich o něco víc než tucet, možná ke dvaceti – není však čas couvnout ani přemýšlet nad tím, jak malé šance mám. Musím je zneškodnit a jediný rozdíl je, že to celé bude trvat o něco delší dobu.
Voldemort se náhle zastaví, plně ozářen měsíčním svitem, otáčí hlavu zvláštně hadím způsobem. Zkamenělá Nagini je dosud skrytá jeho očím za větvemi hustého podrostu, on ale ví, že je blízko, a snad se chce přesvědčit, zda nedokázala vzít svého zhoubce s sebou do pekel. Mohu si ho teď dobře prohlédnout: místo chybějící levé ruky si žádnou náhražku nepořídil a plášť mu v tom místě nepatřičně přiléhá k tělu. Je nepatrně shrbenější než dřív, ve tváři několik hlubokých čerstvých jizev, domnívám se také, že mírně napadá na jednu nohu. Buď ani unesení léčitelé z Munga nezvládli udělat víc, nebo je k tomu nedokázal přinutit.
Jeden z kruhu smrtijedů, semknutých kolem Voldemorta, náhle vykřikne a několik se jich vrhne směrem do lesa, trochu stranou ode mě. Výborně, můj dvojník se jim zřejmě ukázal dost na to, aby poznali jeho tvář. Neumí samozřejmě kouzlit, je sotva hmotnější než dým z ohně a rozumu má přesně tolik, kolik dostal rozkazů pro svůj úkol. Není to však na něm patrné a když prchá zpět mezi stromy, rozléhá se zpod jeho nohou praskot suchých větviček.
Někdo vykouzlí Znamení Zla a to přidá k bílému světlu měsíce zelenkavý nádech, auru smrti a zmaru.
Smrtijedi, kteří se vzdálili od Voldemorta, se stali zranitelnějšími – přišli o ochranu, kterou jim mimoděk poskytovala jeho vlastní, nezvykle silná magická obrana. "Expulso maxima," využiji okamžitě kýžené příležitosti a švihnu hůlkou ve stokrát opakovaném pohybu. Nikdy předtím jsem však nemířil na živé bytosti. Sotva dokážu neodvrátit tvář, když hlasitá exploze rozhodí houfek smrtijedů jako kuželky a zazní jejich bolestné výkřiky.
Nepotřebuji zakázané kletby, abych dokázal zabíjet.
"Šlo to odsud, musí být někde tady."
Chci se vrhnout stranou a odpovědět vhodným kouzlem, když si uvědomím, že na sobě mám neviditelný plášť. Strnu v naprosté nehybnosti a tiše naslouchám. Na pár kroků ode mě se pod ochranou mocného, ale dávno padlého kmene k mému překvapení přikrčí Kingsley, Moody a ještě další bystrozor, kterého nedovedu pojmenovat. Jsou udýchaní jako po delším běhu a teprve se snaží zorientovat.
"Harry Pottere!" zvolá Voldemort a já v duchu chlapce prokleji za to, že mi nedal víc času.
"Kingsley, jsem vedle vás," oslovím je a počkám, až si Pastorek uvědomí, čí hlas slyší, a přiměje Moodyho sklonit hůlku. Stáhnu si kápi neviditelného pláště a skrčím se vedle nich.
"Pokuste se zneškodnit smrtijedy, jednoho po druhém," hovořím chvatně, "neútočte na Pána Zla! Až se do sebe s Potterem pustí, kouzlo z jejich hůlek..." Odmlčím se. Jak Potter, tak Voldemort na sebe vrhnou smrtící kletbu a následky jsou jasně patrné. Odříznutí zlatavou sítí ode všech, spojení svými hůlkami, mají pramálo naděje, že se k nim některý ze spojenců dostane včas. Voldemort není při plné síle, snad alespoň to jsem svým nedávným útokem dokázal – nevysoký nebelvír však vedle něj působí ještě mladší než obvykle a ani nekonečné odhodlání nevyváží desítky let zkušeností. Musím zasáhnout dřív, než se Voldemort Potterovou smrtí neskutečně posílí.
"Někde tu běhají ještě dva studenti – Grishamová a Draco Malfoy. A také můj geminus," dodám a neodpustím si vychutnat pohled na Moodyho překvapenou tvář. "Já se pokusím zničit tu síť. Kryjte mi záda."
Nečekám na odpověď, zahalím se opět neviditelným pláštěm a opatrně postupuji k okraji lesa. Moody se teď bude s Kingsleym několik vteřin dohadovat, pak ale budou jednat rychle – stačí najít vhodný úkryt, kde budu alespoň částečně chráněný před špatně mířenými kletbami, a mohu začít. Ne nadarmo jsem strávil v knihách několik týdnů, než jsem se dozvěděl všechno o jevu, který tu teď před mýma očima vytváří obě spřízněné hůlky.
Postavím se zády ke stromu na samém okraji mýtiny a zapřu se pevně, abych neplýtval soustředěním na udržení vlastní rovnováhy. Následující kouzlo bude vyčerpávající a mám jisté obavy, že po něm budu pro následující boj zcela nepoužitelný. Nemělo by to vadit. Je zhruba pětašedesátiprocentní pravděpodobnost, že, pokud ho provedu správně, zemřou uvnitř zlaté klece oba dva – Pán Zla, ale i Potter. Pokud se tak nestane a síť pouze zmizí, společnými silami bychom Voldemorta měli zvládnout.
"Luo affinis vindicta," vyslovím zřetelně a k mé pramalé radosti se z mé hůlky do magické stěny zaboří viditelný modravý paprsek. Ani smrtijedům nebude trvat dlouho, než si uvědomí, že je tu někdo navíc. Kingsley, promerlina, pospěšte si...
Jako by vyslyšeli mé myšlenky, vrhnou se bystrozorové do boje s plným nasazením. Smrtijedi nějakou dobu váhají, než se vzdálí od svého pána, jakkoli je u něj teď jejich přítomnost zbytečná. Díky tomu ale získají Kingsley a jeho muži cenný čas k dobru, útočí s rozmyslem a efektivně, přesila smrtijedů se rychle snižuje. Připadám si chvílemi, jako bych seděl v epicentru sopečného výbuchu, místo lávy se kolem přelévají blesky zaklínadel, snad i země se chvěje pod náporem zuřivé bitvy.
Nevnímám však detaily, soustředím se na sesílané kouzlo a soustředění je potřeba stále víc. Magická stěna nereaguje přesně tak, jak bylo popsáno v knihách, a já se začínám obávat, že mi dojdou síly dřív, než ji dokážu zlomit.
Ze země se do mě pouští syrový chlad, ruce se mi začínají chvět a hůlka jako by těžkla každou vteřinou.
Vím, že si to jenom namlouvám, přesto mám pocit, že Znamení Zla na mě z výšky zírá a had se z úst lebky plazí mým směrem.
Pár kroků ode mě se ozve strašlivý výkřik, náhle uťatý a následovaný ztišujícím se chropotem.
Někdo křičí slova, kterým nerozumím, červené a zelené blesky zaklínadel se proplétají s neumdlévající intenzitou.
Musím vydržet.
Tohle je válka.
Musím.
Možná právě pracuji na zavraždění jednoho ze svých studentů. Harryho Pottera.
Vanja mi to nikdy neodpustí.
Podlomí se pode mnou nohy, klečím v mokrém listí a nepřestávám mířit hůlkou na stěnu. Dávno jsem na samém dně sil, magických i fyzických.
Koutkem oka vnímám postavu s bílou maskou na obličeji, která ke mně běží, a v gestu, ze kterého čiší vítězosláva, zdvihá hůlku.
Nepohnu se.
Někdo však nade mnou bdí a ten někdo musí být zrovna Moody, člověk, který mě z hloubi duše nenávidí a pohrdá mnou – proč zrovna on? Existuje snad nějaká zákonitost, která nám velí chránit ty, ke kterým bychom se stokrát raději otočili zády? Já kdysi střežil Pottera a je to Moody, kdo teď místo mě padá k zemi. Osud má smysl pro ironii.
Nepodstatné.
Musím jen vydržet, nepohnout se, působit soustavně na jediné místo v síti, dokud se magická pole nevyrovnají a obrana nezhroutí.
A tak se náhle stane – bez efektů a velice prostě – až chvíli jenom zírám, neschopen uvěřit, že jsem to dokázal, zmatený mžitkami před očima.
Potter i Voldemort, k mému nemalému úžasu, stále žijí a stojí proti sobě, hůlky propojené zeleným světlem avady. Je mi však jasné, že chlapec nemůže dlouho vydržet.
Teď by stačilo málo, běžné útočné zaklínadlo, možná i ta dětinská klopýtací kletba, kterou jsem se vysmíval Potterovi, cokoli, co vyvede Pána Zla z rovnováhy, aby ho mohl ten nebelvírský šílenec dorazit. Cokoli.
Hůlka mi vypadne ze znecitlivělých prstů. Jsem tak hluboce a nekonečně vyčerpán, že si stěží dokážu představit, že se vůbec někdy magie uvnitř mě probudí. Mohl bych možná začít házet kamením... ale jenom sedím, naplněný zoufalstvím a bezmocí, neschopen pohybu, a zírám na to hrozné divadlo před svýma očima.



Voldemort_and_Nagini_by_Katiku(Vanja Grishamová)


Bezmoc.
Vím, že bych nebyla nikomu nic platná, vím, že bych tady vlastně vůbec neměla být. Ačkoliv je mezi mnou a bojujícími smrtijedy Harry s Voldemortem, co chvíli zamíří mým směrem některá z kleteb, která by mě dokázala definitivně vyřadit z boje, ne-li rovnou zabít.
Strom po mé pravici vybouchne v dešti třísek a Havran popuzeně přelétne na levé rameno.
Není co dělat. Nepřekážet, nenechat se zabít. Harry se o mě bojí a bojí se o mě i Snape, přečetla jsem si to v jeho očích, ačkoliv nitrozpyt neovládám. Možná je to jen zbožné přání. Právě v tuhle chvíli mají oba samozřejmě docela jiné starosti. Jestli umře Harry, nebude mi dáno truchlit, o to se Voldemort postará. Jestli umře Snape...
Neumře.
Nesmí.
Nemohu být jen divák. Jsem tu taky a není důvod, proč bych se neměla zapojit. Harry je o pouhý rok starší a bojuje s nejmocnějším kouzelníkem světa. Čert ví, co v tuhle chvíli dělá Brumbál a proč to nechává právě na Harrym.
"Havrane," upozorním šeptem ptáka, který nehybně sleduje dění před sebou. Těžko říct, co se mu honí hlavou a jestli tuší, co se vlastně děje, o co všechno tady jde. Možná ano. Nedokážu posoudit perspektivu jeho pohledu.
Náhle se smrtijedi začnou rojit, zahlédnu Snapea nebo jeho dvojníka, vzduch znovu zhoustne kletbami. Modrý paprsek narazí do zlaté klece a setrvá tak, mohu vidět, jak záře pohasíná a hasne úplně... až když mě Havran klovne si uvědomím, že zmizela bariéra, která znemožňovala napadení Harryho a Voldemorta.
Je to příliš troufalé, co se chystám udělat, a pravděpodobně mě to bude stát život.
Rty se mi zkroutí v úšklebku, když si uvědomím, že ani tak v troufalosti nepřekonám útok mudlovskými výbušninami.
"Expeliarmus!" zakřičím a dám do toho veškerou svou sílu. Slyším křik Havrana u svého ucha a musím se opřít o kmen stromu, za kterým se částečně schovávám, abych neupadla. Stupňování intenzity zaklínadel bereme až letos, nemám to zažité. Ač je zaklínadlo nepopiratelně účinnější než obvykle, stojí mě příliš mnoho sil.
To ale není důležité.
Důležité je, že červený paprsek protne tmu a zasáhne Voldemorta.
Pohne se a vzduchem zavibruje magie, cítím jeho vztek všude kolem i hluboko uvnitř sebe. Je to děsivé a přesto vítané. Spolu se vztekem je to totiž i bezmoc a prohra.
Voldemortova hůlka se vychýlí, vyletí mu z ruky. Prameny nepromíjitelných kleteb se přetrhnou jen kousek před ním. Jako ve zpomaleném filmu sleduji, jak se zelený proud světla z Harryho hůlky blíží, jak zasahuje. Jak Voldemort vykřikuje a padá. Les v tu chvíli utichne a potom se rozezní ohromná exploze, rve uschlé větve a listí ze stromů, smete mi Havrana z ramene a mě shodí na zem. Topím se v záplavě světla, které není zelené, jak jsem čekala, ale bílé. Všude je bílo, všechno je bílé.
Oslněná zavřu oči, v uších mi hučí a píská. Dotyk hůlky je mi poslední jistotou, posledním pojítkem se světem. Nedokázala bych v tuhle chvíli seslat ani tu nejjednodušší kletbu, jsem opravdu vyčerpaná - přesto je mi lipové dřevo vítanou jistotou, ke které se mohu upnout. Dokud hmatám svoji hůlku, neumírám.
Tma je náhlá, neočekávaná a neproniknutelná.
Uvědomím si tupou bolest na temeni hlavy. Chci zjistit, jestli mi teče krev, a s údivem zjistím, že se nemohu pohnout.
Co se vlastně stalo?
Je tohle konec?
Můj, Voldemortův? Čí vlastně?
Odzbrojila jsem Voldemorta - ta myšlenka mi připadá směšná. "Vanjo, zkus přidat víc síly! Dělali jste to už? Musíš si uvědomit své magické jádro a sílu, která z něj proudí. Pak trhneš hůlkou jakoby dopředu..." Hermionin hlas se mi vytrácí z hlavy. Opravdu mám v koncentraci síly ještě mezery, v Brumbálově armádě byli lepší. Uspěli by tu lépe?
Cítím se podivně prázdně, zmateně a naprosto dezorientovaně, když se nořím do tmy, ve které už nesvítí hvězdy ani velký úplňkový Měsíc.



Harry_vs__Voldemort_by_E_f_e_u(Severus Snape)


Jsem odsouzen k pouhému přihlížení, nehybný vyčerpáním i nutností, svět kolem mě se točí, točí... loutka bez provázků, odložená v koutě, nepotřebná. Škubne mnou závan magie, když někdo konečně zasáhne mého geminia natolik účinnou kletbou, aby se kouzlo zrušilo.
Je jen otázkou času, kdy si někdo z bojujících uvědomí, jak bezbranní jsou nyní Voldemort a Potter; těžko však někdo z našich. Moody je mrtev a jsem si takřka jist, že bezejmenného bystrozora dostali před chvílí na opačném konci bojiště. Kingsley se překonává a zkušeně budí dojem, že kolem pobíhá celá jednotka bystrozorů, to mu ale může vydržet jen chvíli. Zdá se, že jsem odsouzen k neúspěchu.
Rudý paprsek zaklínadla protne temnotu a v první chvíli jsem tak přesvědčen, že jeho cílem bude Potter, až ani nedokážu pochopit, proč je to Pán Zla, kdo vrávorá pod jeho náporem a odklání svou hůlku. Použít zrovna expeliarmus mi připadá zvláštní a dává tušit, kdo vyslal to zaklínadlo. Řekl jsem jasně, že se má schovat! Copak ji nenapadlo, že smrt černokněžníka Voldemortova formátu by nemusela přežít?
V odpověď mým myšlenkám se zelené provazce světel nepromíjené kletby rozkmitají a spojení hůlek se konečně přeruší. Vidím hrůzu v očích Harryho Pottera, když zabíjí, poprvé v životě, člověka; na někoho, jako je on, zapůsobí děsivě taková zkušenost, ačkoli jde o ztělesněné zlo. Maně a zbytečně mě napadá, že budu muset navýšit zásoby bezesného spánku. Myšlenky se mi zmateně potácí a já nejsem schopen vtisknout jim přiměřený řád.
Exploze magie je silná, pronikne mi do morku kostí, zatlačí mne do dřeva stromu za mnou. Nějak dokážu zvednout ruku, abych si chránil obličej, ale je to jenom reflex, význam to nemá žádný. Tohle nejsou síly, které by bylo možno odstrčit stranou. Právě zemřel Voldemort, jeden z nejmocnějších kouzelníků světa. Nedopustil jsem se nikdy té troufalosti, abych předpokládal dožít se té chvíle.
Voldemort zemřel.
Je mrtev.
Cítím údiv a pobavení nad skutečností, že tomu vlastně nevěřím. Noční můra tisíců skončila. Vyraší kolem nás náhle růže a slunce zazáří barvami duhy přes kapky rosy?
Chtěl bych se začít smát, že navzdory mé nevíře v předurčení to skutečně byl Potter, kdo ho zabil. Za pomoci dívky, kterou k sobě připoutal, a profesora, který byl připraven obětovat kdekoho v dosahu.
Vzedme se ve mně vlna prudké nevolnosti, musím zavřít oči a jen opatrně vážit jednotlivá nadechnutí.
Je po všem.
Promerlina, je skutečně po všem.
V širokém okruhu museli všichni cítit Voldemortovu smrt, jsem si jist, že bitva záhy skončí; netřeba se tam vracet. Musím najít Pottera a Grishamovou. Jestli Potter dost rychle padl k zemi, mohl být nejhorší intenzity magie umírajícího ušetřen. Vanja možná, možná už byla dost daleko, snad i krytá stromy nebo křovinami. A já... jenom v duchu, protože na tak zbytečné pohyby teď nemám sil, se ušklíbnu. Po smrti Voldemorta, Malfoye, Averyho, Scadubyho... jsem jedním z nejmocnějších znalců černé magie v Británii. Jedinečná představa! Bylo by skutečně tristní, kdybych neměl přežít takovou maličkost.
Přesto dál sedím bez pohybu, k smrti unaven. Vrací se mi zrak, i když trvá dlouho, než se přizpůsobí chabému svitu Měsíce. Na místě, kde stál Voldemort, se válí malá hromádka hadrů. Snad se rozpadl v prach, jak přikazují démonům staré pověsti.
O pár kroků dál vidím Potterovo tělo. Nehýbe se. Nic se nehýbe.
Potřesu hlavou ve snaze se vzpamatovat.
Zpod stromů vyklopýtá kdosi, poznávám Kingsleyho, hůlku drží v poloze, jako by chtěl začít čarovat, sotva se ale drží na nohou, sám nejistý, co vlastně chce dělat.
Chci mu říct, že jsme přežili, ale nevšímá si mě, rozhlíží se kolem a když zavrávorá a vrazí do stromu, pochopím, že ani u něho exploze neprošla bez následků.
Dlouho ale tato prazvláštní chvíle netrvá. Přímo vedle Harryho se snese jedno, pak druhé, několik košťat – poznávám Brumbála, Hoochovou a Allana, jsou tam i další, všichni se, podle toho, jak vypadají, museli účastnit nejtvrdších bojů. Brumbálův vous je do poloviny ohořelý a Hoochová se nejspíš poprala s vlkodlakem.
Mrtev, mrtev, mrtev, opakují stále dokola, říkají i jiná slova, ale já potřebuji pochopit zejména to základní. Že je Voldemort mrtev. Skutečně a nenávratně. Časem si budu muset najít nový smysl pro zbytek života, zatím mi však stačí i takhle málo.
V souvislosti s Potterem se ozývá i slovo žije a to je snad dobrá zpráva, Brumbál by mi vyčítal, kdybych zabil jeho oblíbeného studenta. Jestli ovšem s Potterem nebylo k vydržení dosud, po tomhle bude nesnesitelný. Bohové, už vidím ty titulky v novinách. Na klidnou snídani ve Velké síni si budu muset počkat nejméně do příštího roku.
Kingsley se přidá k tomu šťastnému hloučku a několik jedinců vzápětí vyráží po okolí.
"Šlo to odsud, je tady někde..."
S mírným údivem a naprostým nepochopením pozoruji, jak pročesávají křoví všude kolem mě. Brumbál se nakonec odpoutá od Chlapce-který-přežije-úplně-všechno a po chvíli pochopím, že jsem to já, koho hledá, a pozastavím se nad tou zbytečností. Jemu se to nakonec podaří pomocí detekčního zaklínadla, neomylně mne nahmátne a stáhne mi z hlavy neviditelný plášť. Dokonale jsem na něj zapomněl.
"Severusi," řekne s úlevou, která zabolí. Selhal jsem přeci. Nebo je to pasé? Voldemort je mrtev. "Harry to dokázal," pokračuje, jako bych snad neseděl pár kroků od toho všeho. "Jsi volný." Zajímavý úhel pohledu. "Bitva skončila." Ano, to mi došlo podle toho, že jsou všichni tady. Jestli se i Brumbál nakazí všeobecnou mánií pojmenovávat očividné, bude to nesnesitelné.
Oči mu září a když mi pomáhá vstát za pomoci rukou, místo aby mávnul hůlkou, začíná mi skutečně docházet, že jsem naživu a ten pocit je velmi... podivuhodný.
Odvrátím se od houfku lidí, kteří by naléhavě potřebovali zorganizovat své zmatené pobíhání, a vykročím do tmy.
"Krrrá," ozve se slabě a udá tak směr mým krokům. Havran leží schoulený na zemi, dýchá rychle s otevřeným zobákem, třeští vyděšené oči.
Upadnu na kolena vedle drobné postavy zhroucené vedle něj. Opatrně otočím Vanju na záda, je zcela bezvládná a nedokážu rozpoznat, zda dýchá. Bylo by tak nekonečně nespravedlivé, kdyby zrovna ona zemřela, že si to vůbec nepřipouštím. Napůl ji zdvihnu do náručí a přitisknu k sobě, potřebuje zahřát a já jsem příliš unaven i na tak prostá kouzla.
Zavřu oči a sedím s ní na chladné zemi bez pohybu, bez myšlenky, v bezčasí zmaru a vítězství.

Konec druhé části

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed II. - Otřepané finále sw-jiitwuley 11. 04. 2009 - 13:06
RE: Kráska a Smrtijed II. - Otřepané finále zrzka 15. 04. 2009 - 00:10
RE: Kráska a Smrtijed II. - Otřepané finále nerla 15. 04. 2009 - 00:24
RE: Kráska a Smrtijed II. - Otřepané finále amabell®pise.cz 21. 10. 2013 - 02:46
RE(2x): Kráska a Smrtijed II. - Otřepané finále nerla 21. 10. 2013 - 12:36