Kráska a Smrtijed II. - Za dorůstajícího Měsíce

31. březen 2009 | 12.00 |

Kapitola šedesátá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete
zde.

(Severus Snape)

Nechci začít přemýšlet, uvědomovat si, kdo jsem, nemám v úmyslu vynakládat všechnu tu námahu k tomu, abych znovu - byl. Je mi pohodlně v hlubinách bezvědomí a jen neodbytnost léčitelské magie, naléhavost slov a rukou, jen to mě přimělo nakonec otevřít oči.
Všechno kolem je bílé a nepříjemně zářivé, shlíží na mě dvojice tváří a v obou je vepsán žal, i když jsou rty zkřivené v parodiích úsměvů.
Ne, tohle nechci.
"Severusi, zůstaň s námi," rezonuje mi mozkem rozkaz, hlas, který jsem zvyklý poslouchat. "Už jsi spal příliš dlouho."
Tentokrát neposlechnu. Mám svou cestu.
Ale k hlasu patří i ruce a ty mi působí bolest, dokáží si poradit tam, kde pouhý hlas selhává.
"Severusi, probuď se. Severusi!"
Nakonec je to tedy tak; skládám své vědomí střípek po střípku, nechám se podepřít nadýchanými polštáři, stočím pohled unavených očí na toho, kdo zrovna mluví. Brzy začnu chápat, kdo jsem já a kdo jsou oni, časem rozpoznám i to, co mi říkají.
Nevyhnutelně musí přijít okamžik, kdy se zeptám, co se stalo s
ním. Oddaluji ho a v myšlenkách přesvědčuji ty dva, ať to nechají být – a oni jako by mě vyslyšeli a tím je to celé horší.
"Je mrtev?" zeptám se nakonec, jsou to má první slova a nejspíš díky tomu takřka nesrozumitelná, hlas ochraptělý dlouhým neužíváním a malátností ducha.
"Je mi líto, Severusi," odpovídá mi Brumbál a skutečně mu to je líto, tohle předstírat nemusí. "Unikl."
Selhal jsem.
Zahledím se na světla na stropě a nechávám kolem sebe volně plynout řeči o tom, co všechno se stalo.
Selhal jsem. Všechno to bylo zbytečné...
"Severusi... Severusi!"
Co na tom záleží, jestli budu spát ještě chvíli?

Další probuzení, tentokrát samovolné. Je noc, sametové šero kolem dělá bdění mnohem snesitelnější. Pohled mi uvázne na tyči se závěsem zataženým kolem mého lůžka, zírám na něj tak dlouho, až všechny tvary a barvy ztratí smysl. Připadám si tak – prázdný.
Poppy, upozorněná kouzlem, stane se lehce součástí mého soukromého prostoru, tentokrát tichou, nevtíravou. Šeptá zaklínadla, snad lékařská, nesnažím se jim naslouchat. Nic po mně nechce a jen proto ji strpím.
"Severusi," nastane nevyhnutelně okamžik, kdy se stane obtížným hmyzem, "zkus se sám napít." Na rtech ucítím chladné sklo, podvolím se neochotně a ačkoli mi voda vklouzne částečně do hrdla a donutí mě s námahou polknout, cítím i tenký pramínek, který sjede po čelisti, přes krk po klíční kosti, nepříjemně studí.
"Tak," usmívá se víc tónem hlasu než tváří, "a teď mě zkus chytit za ruku." Ucítím její prsty ve své dlani a vlastně nechápu, jak bych mohl zvládnout tak nesmyslně složitou věc. Pokusím se pohnout prsty a mimoděk tak odhaluji rozsah zranění na svých rukou a pažích. Bolest mě částečně vyburcuje, zděšeně pohlédnu na Poppy s nevyslovenou otázkou.
"Budeš v pořádku, jen to chvíli potrvá," odpovídá nicneříkajícími slovy. "Věř mi."
Možná jí později řeknu, jak planě taková slova zní.

abstraktni leticiDalší den už se nebráním tomu všemu, co musí přijít. Nevydržím vzhůru dlouho, ale využívám ten čas tak, jak si Poppy a Brumbál přejí, neschopen dosud vlastní iniciativy. Pokouším se o ty správné rehabilitační pohyby a poslušně polykám pár symbolických lžic jakési kaše. Naslouchám vyprávění o tom, co všechno se stalo, a o zcela utajeném pátrání – marném, mimochodem - které se rozběhlo vzápětí. Brumbál mi vypráví i o studentech ze zmijozelské koleje, kteří si se mnou přišli vyřídit účty. Všichni zůstali na škole – přesvědčivě tvrdili, že se ocitli pod vlivem kletby Imperius.
Následkem jejich pokusu o odstranění smrtijedského zrádce skončila slečna Grishamová, jak jsem se vzápětí dozvěděl, o pár lůžek dál. Osud má smysl pro ironii.
"Krrá! Krrá!"
Nu ovšem.
Spatřit jsem ji mohl na vlastní oči ještě ten večer. Otevřel jsem oči a zdálo se mi, že mezi závěsy, které se vzápětí zavlnily, jak je někdo v chvatu přitáhnul, jsem zahlédnul její tvář; možná jsem si jen namlouval stěží zaslechnuté vylekané nadechnutí. Skoro neslyšné kroky vzápětí odezněly někam místností. Neřekl jsem nic – neměl jsem potřebu mluvit s kýmkoli a nechtěl jsem ji ani děsit svou tváří, o které jsem předpokládal, že dosud nevypadá nejlépe.

Netěšil jsem se na okamžik, kdy budu muset opustit toto své bělostné útočiště.
Selhal jsem tím nejhorším možným způsobem a přesto se budu muset dívat lidem do očí.



(Vanja Grishamová)

Na základě nukleofilní adice probíhá esterifikace - reakce alkoholu s karboxylovými kyselinami za odštěpení vody a vzniku esteru.
Odhodlaně se skláním nad dodatky páté kapitoly a snažím se vštípit do paměti každé slovo. Učebnice levituje přede mnou, zároveň si tím trénuji koncentraci v době aktivního užívání zaklínadla. Ačkoliv to není jednoduché, mám dobrý důvod, proč to zvládnout - kdybych jen na okamžik povolila v soustředění, učebnice by dopadla na mě a já si ještě zdaleka nejsem jistá, jestli mám všechny orgány na svých místech. Opravdu mi má vlevo v hrudním koši tak hlasitě bít žaludek?
Opačná reakce je hydrolýza esterů za přítomnosti katalyzátoru (kyseliny nebo hydroxidu); v případě přítomnosti alkalického hydroxidu se jedná o zmýdelnění - vznik mýdel z esterů vyšších karboxylových kyselin s glycerolem.
Včera už byl Snape při vědomí. Nebyl od krve a všechny jeho rány byly zacelené, už se skutečně dalo věřit, že přežije - ale přesto mě ten pohled vyděsil. Snape je silný člověk, duševně i tělesně, hrdý; nikdy dříve nepřijímal cizí pomoc. Na tom lůžku ale ležela jen lidská troska, náhle zbavená své aury přísnosti a respektu. Jen nemocný, zraněný člověk.
Toužila jsem v tu chvíli být na místě madame Pomfreyové, ošetřovat ho, být u něj a učinit mu čas na lůžku snesitelnější, ačkoliv nevím, zda bych to dokázala.
Přesto, když otevřel oči, jsem ucouvla a utekla na vlastní lůžko.
Nevím proč.
Místo karboxylových kyselin se pro esterifikaci alkoholů užívají velmi reaktivní halogenidy a anhydridy. Reagují dále s vodou na původní kyseliny a s amoniakem na amidy, halogenidy navíc s alkalickými solemi karboxylových kyselin na anhydridy.
Včera jsem se probrala na marodce a udivilo mě, že mi nic není, že necítím bolest, že ležím v suchých peřinách a nikde kolem není krev.
Potom jsem se zkusila pohnout a v tu chvíli jsem teprve pochopila, že jediná část, která je na mně v pořádku, je kůže, zatímco s vnitřnostmi si někdo zahrál hokej. V tu chvíli jsem měla chuť bolestí řvát a jen to, že jsem na marodce nebyla sama, mě od toho zdrželo.
Přispěchala madame Pomfreyová a dala mi vypít nějaký lektvar, po kterém bolest polevila, a v krátké chvíli znecitlivění jsem podnikla svoji cestu o tři lůžka dál.
Když to lékouzelnice zjistila, prohlásila, že takhle nezodpovědné pubescenty je marné se pokoušet léčit a s dalším lektvarem proti bolesti odešla zpátky.
Zatímco jsem mezi zuby drtila kletby na všechny kolem, oknem jsem pozorovala, jak se na obloze stahují mračna a schyluje se k bouři.
Estery se užívají v organické syntéze a jako rozpouštědla. Narozdíl od karboxylových kyselin mnohé voní, což se často užívá v potravinářském průmyslu.
"A dost!"
Kniha se chopí náhlé příležitosti a po tajné dohodě se zemskou gravitací provede krátký bezpilotovaný bezmotorový let zakončený ne zcela hladkým přistáním v oblasti mé sleziny.
Lektvary jsou skutečně těžké vědění.
"Ouch..."
Pokojem se ozve mávání křídel a ze stolku se na mě posměšně dívá Havran.
"Co je, obludo?" zavrčím na něj vztekle a donutím ho uskočit, když na stolek hodím učebnici.
"Ticho kolem nezrrrušeno, leč v tom tichu jedno jméno," dí Havran moudrá slova zcela nesmyslně.
"Jasně."
Rýsuje se proti oknu, černý posel proti černému nebi. Černá postava leží o několik lůžek dál, přitom by měla být tady, její místo je zde.
"Blbnu, Havrane," povzdechnu si a podívám se na ptáka. "To mám z těch dodatků. Pochybuju, že by tohle dokázala přečíst třeba Suzan. Možná Hermiona."
Havran klapne zobákem.
"Opovaž se tohle zopakovat Snapeovi."
Poskočí a roztáhne křídla, aby udržel rozvnováhu.
"Kde je teď to tvoje 'nikdy víc'? Koukej to slíbit!"
"Nikdy víc!" zakráká Havran výsměšně.
Tenhle souboj jsem prohrála.
"Nech mě spát. A leť zpátky ke Snapeovi, říkala jsem ti, ať tam zůstaneš." Převalím se na bok, orgány se mi přesypou na jednu hromadu a brzlík mi definitivně zapadne kamsi pod jednu z volně ložených ledvin, čímž ukončí patnáctiletý spor s plicemi o míru životního prostoru v hrudním koši.
Místností zašumí havraní křídla a najednou jsem v posteli sama.
Za okny se zableskne a krátce nato celou ošetřovnou zaburácí hrom.
Poprvé od prázdnin usínám bez bezesného spánku a sny na sebe nenechají dlouho čekat.




(Severus Snape)


Je podivuhodné, kolik času se dá strávit absencí jakýchkoliv souvislých myšlenek. Řadu dní jsem se pečlivě střežil toho, abych jim povolil rozběhnout se. Ležel jsem a zíral před sebe, vědom dobře toho, že to takhle nemůže zůstat navždy, ale naprosto neochoten si připustit cokoli k sobě blíž.
Byl jsem přesvědčen, že žádná z mých myšlenek nemůže být dobrá; neděje se nic, naprosto nic, co by mohlo skončit jinak než špatně.
Vzdal jsem se.

Brumbál za mnou chodil pravidelně. Oddělen od očí světa tenkou plentou kolem lůžka, od jeho uší pak neviditelnou hradbou silencia, naslouchal jsem všemu, co mi přišel říct. Neodpovídal jsem mu a on na tom ani netrval. Dával mi čas, ačkoliv se nám ho již takřka nedostávalo.
Nemohlo již trvat dlouho, než vyjdu z ošetřovny ven, vrátím se ke svým lektvarům a k vyučování. Nedovedl jsem si to příliš představit. Těžko uvěřit, že prsty, bolestně ztuhlé a neobratné, by mohly ještě kdy pracovat na tak jemné a přesné práci. Stejně tak myšlenka na to, jak zmijozelským, kteří se skutečně rozhodli mě zabít, vykládám o kladech mandragory, mi připadala takřka směšná.
Jako bych se k nim ještě kdy mohl dokázat otočit zády.
Jak bych se jim kdy mohl dokázat... nepomstít.
Realita, to jsem věděl, bude pak mnohem obyčejnější a fádnější, z nezbytnosti hladce vklouzneme do starých kolejí. Možnost, že skutečně byli pod vlivem imperia? Bylo by zbytečné je na ně sesílat. Nepochybně po možnosti dorazit skomírající trosku svého profesora skočili s nadšením.

Brumbál nechal rozšířit 'tajnou' informaci, podle které jsem byl zraněn při útoku na Munga, oficiálně jsem se tam stavoval pro jakési lektvary pro Bradavice. Alespoň částečně zmátl smrtijedy a zastřel skutečné příčiny a následky – mou nepřímou odpovědnost za smrt všech těch lidí – ne nadarmo mi Poppy mezi knížky na nočním stolku nikdy nepoložila Věštce. Ještě dlouhou řadu dnů po útoku byly jeho stránky zaplněné spekulacemi, rozhovory se členy rodin zemřelých, jejich portréty.
Nesáhl bych však po něm, stejně jako jsem nechal ležet knihy.
Voldemort na tom musel být mnohem hůř než já, ujišťoval mě Brumbál. A mně se dostávalo mnohem lepší péče. Měli jsme náskok, než... co vlastně? Jako špeh jsem již nepoužitelný. Jsem míň než řadový pěšec, je zcela lhostejné, zda jsem bojeschopný. Znamení na mé ruce je mrtvé a dokonce méně temné než dřív – nesmazatelná dominanta ruky, nyní však již pouhé tetování. Nebudí hrůzu, jenom ošklivost.

Brumbál nebyl jediný, kdo za mnou přišel. Jednou večer, tak pozdě, aby se nepotkal se studenty, se zjevil Kingsley, s provinilostí tak hluboko zabodnutou v srdci, že byl div, že mu dosud dokázalo bít. Zakoktal pár slov, pochopil jsem, že se přišel omluvit za to, že nedorazil na místo dřív, že nezadržel Voldemorta; nezachoval jsem se k němu však nejlépe. Chvíli jsme na sebe jenom tiše hleděli a když jsem pak odvrátil zrak, znovu nepromluvil. Nevím, jestli pochopil, že s ním hovořit nechci či že toho dosud nejsem schopen, nebo jestli si odvodil, že má vina je mnohem hlubší a podstatnější; nakonec odešel. Neměl jsem pro něj slova útěchy a své vykoupení si musí najít každý sám.

Nakonec jsem se zotavil po stránce duševní i tělesné natolik, že minimálně navenek se mohlo zdát vše v pořádku. Nepohyboval jsem se dosud příliš zlehka a hůlka mi neseděla v prstech s valnou jistotou. Mohl jsem se však vrátit do svých pokojů a to byla po pobytu v nemocničních prostorech změna víc než vítaná.
Komu se však vůbec nezamlouvala, byl havran. Netušil jsem, zda dostal rozkaz vysedávat na mém lůžku či ho tak vedla jeho snapeovská přirozenost. Strávil tam většinu času, okázale se nudil, jasnozřivě mi mizel z očí, když mě jeho přítomnost obtěžovala, tu a tam se choval čistě jako zvíře beze špetky rozumu. Byl jsem rád, že se ho zbavím, i když jsem musel uznat, že jeho přítomnost byla prospěšná. Připomínal mi povinnost, které jsem musel dostát, tedy opatrovnictví slečny Grishamové; alespoň nějaký skutečný důvod dívat se do budoucna.
"Krrá! Krrá!" protestoval, když jsem odcházel, a nerozhodně poposkakoval ve dveřích. Zavřel jsem mu je před nosem a pomalu došel do svého sklepení. Škola byla tichá, jen z jednotlivých tříd zaznívaly hlasy učitelů. Ještě den dva a zapojím se opět do vzdělávacího procesu budoucích smrtijedů a jejich protivníků.

Usadil jsem se do svého, tak dlouho postrádaného křesla a na chvíli unaveně zavřel oči. Blížil se čas další dávky lektvarů, které mě měly udržet na nohou, a ačkoli jsem se návratu do svého bytu důrazně dožadoval, chyběla mi tu nyní pomocná ruka Poppy – a vlastně i ten zatracený havran, na jehož přítomnost jsem si tam stačil zvyknout.
Mávnul jsem několikrát hůlkou, ale pak jsem cvičení nechal až po lektvarech, kdy ruce získají potřebnou jistotu. Pohlédl jsem do zrcadla a na své tváři jsem spatřil jizvy, byť jenom tušené díky tomu, že jsem věděl, kde je hledat. Poppy dokázala takřka nemožné a vypadal jsem jako dřív. Na hrudi mi jich pár zůstane, ale ty mi byly lhostejné – pohledy a zvědavost studentů přitahovat nebudou.
Zcela proti všem doporučením jsem si nalil štědrou dávku whisky a s nemalým potěšením si ji pomalu vychutnával. Rozhodl jsem se, že kousnu do toho kyselého jablka co nejdříve a převezmu své vyučování hned další den, raději dřív, než studenti pod Brumbálovým vedením definitivně zvlčí.
Budoucnost byla podivuhodně jiná a netušil jsem ani v nejmenším, jak ji uchopit.



(Vanja Grishamová)


"Kde jsi byla?" nedá si Peggy pokoj. Společenská místnost naslouchá.
Nikdo neví o tom, co se stalo. Musí to tak zůstat. Vlastně nemusí, jen může. Je to tak pohodlnější.
"Pryč," pokrčím rameny už poněkolikáté.
"Ale kde?"
Zoufale pohlédnu na Havrana. Jeho Havraní Moudrost nadřazeně mlčí.
"Nechte toho," zastane se mě nečekaně Suzan. Náhle koukám na samá temena, Suzan sedí až na druhém konci místnosti. "Proč to potřebujete vědět? Ať už byla pryč kvůli závěti nebo na návštěvě hřbitova, není to vaše věc."
Trpce se pousměju a kývnu na ni s němým díky.
Zachytí můj pohled a neřekne nic.
"Hm, promiň," řekne Peggy spíš proto, že se to obvykle v takových chvílích říká, než proto, že by to myslela vážně.
"Co máme za úkoly?" Začtu se do cizích pergamenů, není v nich nic o lektvarech a to mě trochu smiřuje se světem. Po dodatcích už jsem schopná snést cokoliv. "!" zalapám po dechu, když mi padne pod ruku - elaborát na lektvary, jak zjistím vzápětí. O výrobě malinové šťávy.
Peggy mi nakoukne přes rameno a v jejím hlase je cítit úsměv.
"Supluje Brumbál. Je skvělý, vlastně by mi nevadilo, kdybychom ho měli až do konce. Nechápu, že Snape ten útok přežil." Tón jejího hlasu jasně značí, co si o jeho přežití myslí, a já jí jsem vděčná, že to neřekne nahlas.
"A přeměňování?" změním téma raději dříve, než se zapojí někdo další.
Je zvláštní, jak bezpodstatné mi náhle učení připadá. Malé a nevýznamné ve srovnání se vším, co se děje kolem. Mám dělat úkol o malinové šťávě, zatímco se smrtijedi pokouší zabít Snapea?
"Pořád přeměňujeme mouchy na knoflíky a já pořád dokážu jenom šedivé. Až si toho McGonagallová všimne, šlehne to s ní. Stále mě dává za příklad mrzimorům."
"To přiklepnutí, děláš ho pomalu."
Minuty hovoru plynou kupředu a obloha pomalu černá. Nemám nikde stání, ačkoliv mám rozhodně co dělat; cítím v sobě podivné napětí a nevím, jak se ho zbavit.
Tak jdu spát - nejdřív zírat do stropu a potom možná spát.

Dveře do učebny lektvarů se rozletí, dovnitř vkráčí Snape a plášť mu vlaje stejně jako dřív.
Jsem jím hypnotizovaná, fascinovaně ho celou dobu doprovázím pohledem, hledám známky oněch zranění, která jsem měla možnost vidět, a své pocity skrývám nejhlouběji, jak jen dokážu. Je zdravý, je v pořádku, žije. Poslední žijící příbuzný, poslední člověk, na kterém mi opravdu záleží.
Mám samozřejmě ráda i Peggy a holky - a Harryho, ale je v tom rozdíl. Až skončíme školu, dovedu si představit, že po roce blednutí naše kontakty vymizí zcela a zapomeneme na sebe, navždy si beze slova vymizíme z životů.
"Dle vašich zklamaných tváří soudím, že byste dali přednost další hodině strávené přípravou zákusků," pronese Snape náhle mrazivým tónem a já málem nadskočím, když mě tak vytrhne z úvah. "Slečno Fieldingová, vyberte zpracované eseje a položte je na katedru. Pane Rolnazi, rozdejte pomůcky. Budeme dnes připravovat martérový výluh."
Nakupí se přede mnou hromada přísad, kotlík, hořák, filtry, nože, dřevěné i kovové vařečky, všechno.
Úvahu z předchozího večera o náhlé bezvýznamnosti učení jako když najdu.
Mám dělat nějaký lektvar - proč?
Pohlédnu vedle sebe k Peggy, která už začala krájet. Rezignovaně pokrčím rameny a přizpůsobím se, opakuji její úkony, mechanicky míchám a v hlavě mi tupě tepe prázdnota.
"Tato esej nebude klasifikována," prohlásí nečekaně Snape bez úvodu. Úlohy jsou vyrovnány na kraji katedry - krátký okamžik. Potom se ozve rána, z místa, kde byly, se zakouří a Snape položí svoji hůlku zpátky na stůl.
Jako by se mi projasnil den.
Konečně něco dává smysl.
Náhle jsem spokojená. Dovařím lektvar a ve chvíli, kdy se ostatním úsměvy z tváří vytrácejí, mně se můj jen rozšíří.
Domácí úkol je obzvlášť odporný, obzvlášť obtížný.
Konečně se život vrátil do starých kolejí.



(Severus Snape)

"Severusi!" vypískne překvapeně Trelawneyová, jakmile vejdu do sborovny. "Jak to, že už vyučujete? Hvězdy mi řekly, že jste dosud, odpusťte mi, indisponován!"
"Promiňte, že jsem hvězdy předem nepožádal o svolení," odvětím a zatímco Sybila něco koktá – málokdy zvládne v rozhovoru víc než jeden nesmyslný výkřik – usednu na své obvyklé místo. Jedním mávnutím hůlky si přivolám šálek kávy a druhým pergameny, které se týkají suplované výuky v mých hodinách. Neměl jsem odvahu se studentů zeptat, co je Brumbál učil, zatímco jsem byl, jak pravila Sybila, indisponován. Jejich eseje o výrobě malinové šťávy ve mně vzbudily nemalé obavy. Jak ale vidno, Albus nechal své zálibě ve sladkostech propukat jenom v domácích úkolech a během hodin se probíraly vcelku přiměřené záležitosti...
"Vracíš se již do všech svých hodin, Severusi?" vyruší mě Minerva a v jejím hlase slyším jemné varování. Zřejmě neváhala nahlédnout do mého rozvrhu a byla si vědoma toho, že nyní mě čekají moji zmijozelští... vrazi. Nikdy jsem si nebyl víc neuvědomoval, jak mladí jsou, než právě při této příležitosti.
"Ovšem," odpovím. Starost v jejích očích je takřka nesnesitelná. "Chcete mi naznačit, Minervo, že nezvládnu studenty své vlastní koleje?" pozdvihnu lehce obočí a je to ona, kdo první uhne pohledem. Mírně nazlobená se prudce otočí a po šálku s čajem sáhne tak prudce, že ho málem převrhne. Nepochybuji, že by mi ráda od plic řekla svoje. Nejsme však ve společnosti, kde by si to mohla dovolit – Trelawneyová ani Kratiknot nejsou součástí Řádu a do pravdivých podrobností mé situace nejsou zasvěceni.
"Tak hodně štěstí, Severusi," dodá na půl úst a nechá mě být. Její pochyby neulevily mým vlastním ani v nejmenším.

lektvar01Vcházím rázně, plášť za mnou široce vlaje a dveře se zavírají s hlasitým prásknutím. Stojím před třídou složenou z nebelvírů a zmijozelů a chvíli si je jenom měřím pohledem. Nebelvíři neví nic, to je z jejich rozmrzelých tváří jasně patrné. Ale zmijozelští... kolik z nich tuší, o co jsem se pokusil? Jenom potomci smrtijedů? Nebo celá kolej? Ne všichni zmijozelové byli na straně Voldemorta, to jsem věděl dobře. Dávali si samozřejmě dobrý pozor, aby takové názory zůstaly jejich soukromou záležitostí. Avšak ty pohledy nyní... ví to všichni. A mají strach.
Zcela pomíjím nebelvírské, kteří tichým šepotem reagují na tu malou výměnu, a promluvím s pohledem upřeným na zelenostříbrnou stranu třídy.
"Teď a tady jsme tu proto, abyste se něco naučili." Dám jim okamžik na pochopení těch slov. "Jenom proto. Já. I vy. Všem bych vám doporučoval," ztiším a zdůrazním poněkud hlas, "mít to neustále na paměti."
Vypadají, že pochopili. Strach zůstává, i ostražitost. Přeci však vypadají uvolněnější. Tohoto okamžiku se báli a teď ho mají za sebou.
Věděl jsem od Brumbála, že Alister utekl a ukrývá se neznámo kde. Možná i další, u kterých jsme to dosud nezjistili. Osvobozeni od znamení Pána Zla, nedosažitelní jeho silou, rychle odhodili starou loajalitu. Jejich synové jsou zde, všichni pohromadě, odkázaní jeden na druhého. Bylo reálné doufat, že je uchráním od šílenství jejich otců?
"Připravte si kotlíky."

Díky tomu, že jsem nechal zmizet veškeré eseje zadané Brumbálem, mám nyní nezvykle čistý stůl. Bez výčitek se proto uložím v křesle před krbem, s rozečtenými knihami na dosah ruky, a místo whisky popíjím večerní dávku léčivých a posilujících lektvarů. Z náhlého rozmaru nalil jsem si je do broušené sklenky na sherry a snažím se namlouvat si něco o jejich chuti.
"Dám si to samé," řekne Brumbál, jakmile na mou letmou výzvu vstoupí dovnitř. Jeho klepání je nezaměnitelné.
Demonstrativně přivoním.
"Kostirost, letošní ročník, podle buketu nahnilého listí říjen," určím s jistotou toho, kdo ho sám vařil. "Spadl jsi cestou ze schodů?"
Albus se uchechtne pod vousy a sám se obslouží pomocí elegantní ukázky bezhůlkové magie z mého baru.
Mlčí a já s hovorem nezačínám. V hlavě se mi přemílají detaily dnešního dne.
Obrázek Vanji Grishamové mezi dnešní várkou havraspárů, zvláštně ztracené uprostřed jejich bezstarostnosti. Zřejmě ji potěšil způsob, jakým jsem se vypořádal s eseji, snapeovská krev se nezapře. Možná si časem vypěstuje i lepší vztah k lektvarům? Snad bych s ní měl promluvit o jejích obavách; ale zejména o nočních toulkách, kterým poslední dobou propadla. Nepochybně neblahý vliv toho zatraceného Pottera.
Ten na mě dnes zíral jako na zjevení. On jediný z Nebelvíru díky své jizvě zřejmě tuší, že se s Voldemortem něco stalo. I pro něj muselo být snadné spojit si dvě a dvě dohromady.
A zmijozelové, ovšem. Brumbál dočasně přebral péči o mou kolej, z pochopitelných důvodů dosti formálním způsobem. Nejvyšší čas, abych se vrátil i k tomu.
Malfoy, Zabini, Goyl, Nott, Crabbe... tam, kde málem zůstal můj život, utišila se kupodivu nenávist. Cítím odpor k hlouposti, s jakou obdivují činy Pána Zla, ale zároveň je nechci zatratit pro zbytek života, když budou ještě stokrát jiní.
"Zúčastníš se schůze Fénixova řádu, Severusi?" vytrhne mě Brumbálův hlas ze zamyšlení.
"Nevím, co bych tam dělal," řeknu zamítavě a zamračím se do plamenů v krbu.
"Musím ti připomínat, že vzhledem ke svému věku a zkušenostem jsi jeden z mála skutečně bojeschopných profesorů na této škole?" Brumbálův hlas zní mírně, ale je v něm drobný nesouhlasný osten, kterým mi zpravidla naznačuje, že se dívám jinam, než mám. A má, samozřejmě, pravdu.
"Očekáváš útok?" Upiju ze sklenky a znechuceně se ušklíbnu, když místo očekávané chuti ucítím na jazyku lektvar, na který jsem dávno zapomněl.
"Vlastně ano," odpoví mi. "Voldemort šílí vzteky a chce se mstít. Všichni jeho největší nepřátelé jsou na tomto jediném místě a jemu hrozí, že, jak čas poběží, smrtijedi se mu rozprchnou pryč. Jsem přesvědčen, že se pokusí o zdolání Bradavic."
Nechci si ani představovat, jak by mohl dopadnout útok na školu plnou dětí, i kdybychom náhodou vyhráli.
"Kolik času...?"
"Za týden bude úplněk."
Nemusel dodávat, že mezi Voldemortovými příznivci je řada vlkodlaků.
"Kdy je ta schůzka?" vzdám se nakonec odporu, ačkoli se v nejmenším netěším na komentáře členů Řádu ohledně mé soukromé akce.
"Začala zhruba před deseti minutami," dostane se mi neuspěchané odpovědi. "Víš, Severusi," blýskne Brumbál úsměvem, "že jsi svým způsobem velice podobný Harrymu?"
Zakaboním se nad tím nevítaným přirovnáním, ale to mu úsměv ještě rozšíří.
"Jste ochotní cítit vinu a cítit se odpovědní za všechno a za všechny, donekonečna se tím uvnitř sebe stravovat, až vás to dožene k nepředloženým –"
"Děkuji za to přirovnání k pubertálnímu klackovi," vstanu prudce z křesla a máchnutím ruky si přivolám plášť, "nicméně o nepředloženostech si dnes ještě vyslechnu dost od Molly a všech ostatních."
Brumbál zavrtí hlavou.
"Bylo to šílenství, ale skoro to vyšlo. Dostal jsi se blíž než kdokoli jiný. Zbavil jsi Voldemorta možnosti dosáhnout na své věrné. To není tak málo, Severusi."
- Ale jakým způsobem! chci vykřiknout, ale mlčím. Cítím, jak se mnou převaluje vlna hněvu, nechci ji dát najevo.
Boj s touto prohrou je čistě má soukromá záležitost.



(Vanja Grishamová)


"Ty dneska nemáš trest?" zaskočí mě Peggy, když se propracovávám k pátému svitku o martérovém výluhu. Píšu s chutí, pročítám se nečitelnými výčty latinských přísad a úhledně, strukturovaně a s rozmyslem zaznamenávám do úkolu zaznamenáníhodné.
"Nemám. Mám. Hm." To je otázka. Vadilo by Snapeovi, kdybych přišla? Převzal už včera zpátky všechny své povinnosti, tedy i tresty. Jistě se mu nahromadila práce, neměla bych chodit.
Jenže já chci.
Kromě toho se mi na ošetřovně v rámci všeobecné a příšerné nudy podařilo udělat jistý pokrok v nitrobraně.
"Mám."
Peggy se na mě soustrastně zašklebí, já sbalím učení a vydám se na cestu do sklepení.
"Vstupte." Dveře se otevřou.
"Dobrý večer," zastavím se v nich nejistě. Snape vypadá stejně jako dřív, na tváři neproniknutelná maska, hůlka v ruce. "Holky mě sem vyhnaly, že mám mít trest." Pokrčím nejistě rameny. Náhle mi nepřipadá jako tak dobrý nápad, že jsem sem šla. Jenže já chci, aby se všechno vrátilo do starých kolejí, opravdu to chci. I nitrobrana. Především nitrobrana.
"Sedněte si," kývne mi hlavou k obvyklému křeslu. "Obávám se, že na nitrobranu dnes nemám dost času. Předpokládám ale, že bychom si měli promluvit."
Vstoupím, sednu si, mlčím a čekám.
Proč jsem sem opravdu šla?
Kvůli nitrobraně, jistě. Možná jsem i doufala, že Snape uvidí moje vzpomínky, které se ho týkají. Asi by měl vědět, jak se odehrál souboj, měl by vědět, jak jsem ho našla na školních pozemcích. Všechno jsem řekla Brumbálovi, ale slova těžko vypoví vše. Brumbál by proti mně nitrozpyt nikdy nepoužil.
Od Snapea mi nitrozpyt nevadí.
Vedle mého křesla se objeví konvička s čajem. Naleju si, poděkuju.
"Za poslední dobu se stalo mnoho věcí," začne Snape po chvíli způsobem, který pro něj rozhodně není typický a naznačuje jistou bezradnost.
Zůstanu zticha.
"Děkuji vám za pomoc, kterou jsme mi poskytla." Děkuje jen slovy, výraz tváře se nijak nezmění a já jen přikývnu. Prošla bych si tím tisíckrát znovu, kdyby to bylo potřeba. "Nicméně... máte nějaké rozumné vysvětlení pro opuštění pozemků Bradavic v prvním případě a pro svou přítomnost v noci mimo koleje v případě druhém?" Tón mi dořekne to, co Snape nevyslovil: kolikrát jsem ještě byla venku po večerce? Proč a s kým?
"Poprvé pro mě přiletěl Havran," neuhnu očima, když odpovídám. Pochybení se nekoná, v prvním případě ne.
"Příště si pro podobně bezodkladný případ požádejte o doprovod někoho z profesorského sboru," praví Snape s neskrývanou ironií a já se začnu cítit trochu ukřivděně. "A doufejte, že se Havran nebude chtít jenom proletět. Pokračujte."
Neviděl Havrana, neviděl, jak se tváří, neviděl jeho naléhavost. Nemůže vědět, o čem mluví.
Teprve teď uhnu pohledem. Co mám říkat, proč jsem byla u ošetřovny? Že jsem ho chtěla vidět? Že jsem měla strach, jestli vůbec ještě žije?
"Podruhé... bez důvodu."
Chvíli je ticho a když zvednu pohled, setkám se se Snapeovým. Temným, vážným, neproniknutelným.
"Rád bych, abyste docenila vážnost situace," řekne nakonec, kupodivu mírně. "Ani s Potterovým pláštěm nejste v bezpečí. Nechoďte už v noci mimo kolej, v žádném případě. Pokud to bude bezpodmínečně nutné, nechoďte sama a tím doprovodem nemám na mysli kamarádku z ročníku. Rozumíte mi?"
Znovu sklopím pohled k hrnečku s čajem, který už pomalu stydne.
"Takže když Havran vyrazil okno naší společenské místnosti a začal dělat u nás na koleji scény, měla jsem jít nejdřív za profesorem Kratiknotem? Co bych mu řekla?" Odmlčím se jen na okamžik. "Havran nereaguje na nikoho jiného než na vás. Kdyby našel na pozemcích polomrtvého Harryho, asi by mi to přiletěl říct, ale rozhodně by se nechoval tak, jak se choval." Copak jsem v té chvíli mohla shánět někoho z profesorů? "Kdyby tam ještě hrozilo nějaké nebezpečí, nezavedl by mě tam."
"Pokud v tomto nedůvěřujte profesoru Kratiknotovi, doporučuji profesorku McGonagallovou," odpoví Snape bryskně. "Doporučuji vám však důrazně nespoléhat na mínění zvířete ohledně bezpečnosti situace."
"Ano." Ačkoliv mě Snape nedonutil litovat, že jsem byla v obou případech venku, podařilo se mu docílit toho, abych se cítila provinile.
Upiju čaje.
"Je něco, na co byste se chtěla zeptat vy mě?" zeptá se Snape po chvíli a dá tak mým myšlenkám nový směr.
Je něco, co by mě zajímalo a na co by mi skutečně odpověděl?
"Co se vám stalo?" Znovu zdvihnu pohled. "Harryho krátce předtím, než jsem vás našla, bolela jizva. Myslel, že ho ta bolest zabije. Co se stalo?"
Odmlka je tentokrát docela dlouhá. Snad Snape rozmýšlí, zda mi chce odpovědět nebo co všechno mi může říct. Když neřekne nic, taky dobře. Sama nevím, jestli bylo vhodné se zeptat.
"Pokusil jsem se zabít Pána Zla," ozve se nakonec a ta věta samotná zní natolik nepatřičně, že se sama sebe ptám, zda jsem si ji nevymyslela.
"Povedlo se vám to?" zeptám se tiše.
"O tom už byste se nepochybně doslechla," pozdvihne Snape obočí. "Něco takového, až ten den nadejde..." Odmlčí se, znovu se zamyslí. "Pokusil jsem se ho zabít způsobem, který jeho ochranná kouzla nedekovala - pomocí mudlovských výbušnin," vysvětluje dál nicneříkajícím hlasem. "Podařilo se mi způsobit mu těžká zranění, bohužel měl na sobě vložené zaklínadlo, které ho přeneslo pryč dříve, než... dorazily posily."
Hrdina? Nepochybně si vyčítá svůj neúspěch.
"Kdo tedy zaútočil na Munga?" Koho mám vinit z dědovy smrti, když ne Voldemorta?
"Smrtijedi, kteří mě chtěli najít." Neutrální hlas a kamenná maska. Vyčítá si i tohle.
Sáhnu po konévce, ale když vidím, jak se mi klepou ruce, zase ji položím.
"Bude se vám chtít Vy-víte-kdo pomstít? Zaútočí?" Nebo je zraněný natolik vážně, že bude zase nějakou dobu pokoj?
"Nevíme, ale není to nepravděpodobné," odpoví a zpytavě na mě pohlédne. "Vlastně bych rád, abyste mi slíbila, že v podobném případě zůstanete uvnitř hradu a nebudete se pokoušet o žádná hrdinství."
"Já se nikdy nepokoušela o žádná hrdinství!" Takový slib by měl chtít spíš po Harrym.
Snape na mě pohlédne způsobem, který mi jasně sdělí, že stále čeká na můj slib.
"Samozřejmě, že se o nic nebudu pokoušet! Přepere mě i Malfoy, dokážu odhadnout, co všechno nedokážu." Není mi jasné, proč to po mně Snape chce. Myslí si, že se vrhnu mezi armády a nechám se zabít pro nic? Jen bych překážela. Vlastně doufám, že kdyby se cokoliv stalo, byla bych něco platná madame Pomfreyové na ošetřovně jako pomocná síla. Jestli vůbec zbudou nějací zranění.
Snad se Snape chystá odpovědět, když se ozve ostré, důrazné zabušení na dveře.
Když vidím, jak sebou Snape trhnul, zblednu. Další zabijácká delegace? Ta by snad neklepala - tak kdo ale?
"Zalezte sem a střezte se jenom špitnout," vytáhne mě Snape na nohy a postrčí k pracovnímu stolu na druhém konci místnosti. Desku má zezadu až k zemi, nebudu pod ním vidět... přesto to působí jako scéna ze špatného filmu. "Rychle."
Zalezu pod stůl a navzdory hůlce v ruce si připadám bezbranně a - proč si to nepřiznat - mimořádně hloupě.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu