Kráska a Smrtijed II. - Avada kedavra!

2. duben 2009 | 12.00 |

Kapitola šedesátá první.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.



charakter03(Severus Snape)


Tato situace je absurdní.
Přesto jsem jen těžko mohl jednak jinak – mít tu jakéhokoli jiného studenta, vysvětlím to trestem a pošlu ho pryč. Muž, který stojí za dveřmi, by však zrovna slečnu Grishamovou u mě potkat neměl.
Jediným mávnutím hůlky nechám zmizet veškeré stopy její přítomnosti.
"Pojď dál," zvolám a postavím se čelem ke dveřím, hůlku držím ve svěšené ruce.
Dveře se otevřou a vejde Lucius Malfoy, sebejistým krokem, jako vždy nastrojený jako páv a ve tváři namyšlený výraz, jehož přesnou kopii vídám pravidelně na Dracově tváři. Proudí z něj obvyklé sebevědomí... ne, něco je jinak. Ani on, mistr v přetvářce, není v téhle chvíli dokonale klidný. Trochu strnulejší držení ramen – nepatrná křeč v úsměvu – příliš pevně svírá svou hůl, se kterou mi před chvílí bušil na dveře.
"Luciusi."
"Severusi."
Ty drobné známky napětí mi vrací ztracený klid. Zíráme na sebe, ale teď už jsem si jist, že teď a tady chce ten muž jenom hovořit.
"Proč jsi přišel?" přejdu rovnou k věci, možná ne příliš zdvořile, ale rozhodně pochopitelně.
"Poptat se na zdraví starého přítele," předvede Lucius úsměv žraloka, "slyšel jsem, že jsi byl v poslední době vážně nemocen. Podzimní vlhko ti zřejmě nesvědčí."
"Jak vidíš, pověsti přeháněly."
"Doneslo se mi, že jsi snad něco chytil u Munga, shodou okolností ten večer, kdy se tam stalo to strašlivé neštěstí..."
Prudce zatoužím smést z Luciusovy tváře ten falešný soustrastný úšklebek.
"Nech – toho," pozdvihnu mírně paži a promluvím ostřeji, než bych sám rád. "Před sebou nemusíme předstírat nic. Oba víme, kde byl zrovna ten druhý."
Lucius hladce přeladí tvář do výrazu lehce překvapené dotčenosti, ale vydrží mu to jen okamžik. "Nikdy jsi neměl dost smyslu pro společenskou konverzaci," řekne. "A jak se zdá, pozbýváš i zdvořilosti." Pohlédne významně na křesla u krbu, já ale nenaznačím, že bychom se měli posadit. Mé myšlenky se spíše než ke snaze o korektnost upínají k něčemu jinému – mrtvým od Svatého Munga, k Luciusově nevyléčitelné touze po moci. Kdybych ho zabil hned teď, na tomto místě, měli bychom v následující bitvě o významného nepřítele méně.
"Jsem tu čistě jménem školní rady, která projevila obavy o kvalitu výuky lektvarů..."
Zpátky mě drží snad jen vzpomínka na staré přátelství a fakt, že ve skutečnosti je mi bytostně nepříjemné někoho takto napadnout; na Voldemorta jsem vyčerpal veškerý příděl bezectnosti pro zbytek života. Souboj, to by byla správná cesta. Malfoy by mi však byl vyrovnaným soupeřem a já dosud nejsem v plné kondici.
"Výuka probíhala přiměřeným způsobem," přeruším ho v půlce věty. "Proč jsi zde, Luciusi?"
"Pro tu mizivou možnost, příteli," promluví polohlasně po dlouhé odmlce, "že se našel dost mocný kouzelník, aby na tebe dokázal seslat imperio." V očích má něco, pro co věřím, že ho možná poprvé v životě vidím bez masky. Myslí snad svá slova vážně? Nebo doufá, že skočím na tu primitivní návnadu, a chce mě vlákat do pasti? Mám mu věřit, že by si dokázal představit Brumbála, jak odhaluje mou věrnost Pánu Zla a vzápětí mě poutá imperiem, abych posloužil jeho vlastním plánům?
"Finite incantatem," pronese pevně Lucius a já trochu zavrávorám, když mnou projede vlna zaklínadla, které spolu s neexistujícím imperiem potlačí i vliv posilujících kouzel od Poppy.
"Nikdy bych nevěřil," ušklíbnu se trochu, "že bys byl ochoten vsadit na něčí lepší stránky, Luciusi." Skvělý protimluv, jehož ironii si dokážu vychutnat.
"To, co jsi udělal..." Lucius potřese hlavou. Je v tom údiv, který ještě nestačil vyprchat, i nevěřícnost. "Naše debaty u whisky mi budou chybět," vyhlásí mi válku s nostalgickým pousmáním na rtech. "Sbohem, příteli."
Mlčky sleduji, jak se ke mně obrací zády, otvírá dveře, odchází. Budu litovat nevyužité příležitosti? Bezpochyby. Přesto jsem nemohl – prostě nemohl. Od této chvíle již ano, ale ne teď. Nesnažím se ani vyznat v naprostém zmatku, který v sobě cítím. Váhám nad možností, že jsem něco přehlédl, že Luciusova návštěva měla nějaký skrytý účel, který jsem nerozpoznal. Nenacházím však nic. Nepokládal otázky, nesnažil se mě napadnout, ačkoli si musel být vědom své momentální převahy. Není v jeho stylu, aby si takovým způsobem připravoval půdu pro budoucnost. Nemohl doufat, že skočím po tak prosté návnadě.
Stále ještě zírám na dveře, když mi šramot a lehké kroky napoví, že slečna Grishamová opustila svůj úkryt.
"Proč jste..." Nedořekne, zaváhá. Tu otázku ještě uslyším nesčíslněkrát, o tom nepochybuji. Mnohokrát ji položím i sám sobě.
"Protože by to nebylo správné," odpovím zvolna a napadá mě, jak blízko jsem byl tomu, abych poprvé v životě seslal kletbu, která se nepromíjí. A jak se změnila Vanja Grishamová, mírná havraspárka, které by to nyní již připadalo samozřejmé.
"Opravdu jste byli přátelé?" zašeptá sotva slyšitelně.
"Běžte spát, je pozdě." Odvrátím se ode dveří, přejdu ke krbu a s rukama složenýma na hrudi chmurně zírám do plamenů.
"Pane profesore," neposlechne kupodivu a v hlase zní bezradnost, jako by ve skutečnosti ani nevěděla, co chce říct.
"Ano?" řeknu se vší trpělivostí, kterou v sobě shledám.
"Jestli smrtijedi zaútočí na Bradavice,” vrátí se k rozhovoru, který jsme vedli před Malfoyovým vpádem, ne však příliš souvisle. ”Vy asi budete bojovat." Nečeká na odpověď a chvatně pokračuje: "Chtěla bych, abyste přežil. Pokoušet se zabít Vy-víte-koho za cenu vlastního života..." Znovu se odmlčí a zabodne pohled do podlahy, zatímco na ni nevěřícně zírám. "Nenechte se zabít, prosím." Pevně sevřené prsty v dlaních má úplně bílé.
"Slečno Grishamová, život kohokoli stojí za to, aby byl Voldemort poražen. Můj, váš... dokonce Brumbálův. Jeden život by byla malá cena za budoucnost. Nebude nám však dáno zaplatit pouze takovou."
"Samozřejmě," slabě přikývne a zachvěje se. "Těžko se to odehraje bez mrtvých. Prostě bych si jen sobecky přála, aby se smrt vyhnula lidem, které mám ráda. Aby se neobětovali zbytečně a pro nic." Pohledem neuhne od podlahy a celá se chvěje potlačovanými emocemi.
"Mohu vám skutečně upřímně slíbit," řeknu a takovou věc nelze vyslovit bez notné dávky ironie, "že nemám v úmyslu se nechat zabít zbytečně a pro nic, ba dokonce hodlám udělat mnohé pro to, abych nebyl zabit vůbec."
"Děkuju." Pokrčí rameny a na okamžik zvedne oči. Záleží jí na mně. Promerlina, skutečně záleží. To vědomí je prazvláštním břemenem.
”Dobrou noc," popřeje mi ještě, než za sebou zavře dveře. Vypadá, že dokázala říct, co potřebovala, a odchází klidnější.
Po dnešním večeru bych o sobě těžko mohl říci totéž.



(Vanja Grishamová)


Ačkoliv byl mimořádně trapný, jsem ráda, že k rozhovoru došlo. Nevěřila jsem tak zcela, že seberu dost odvahy, abych Snapea požádala, že na sebe bude dávat pozor. Zjevně ani on netušil, že jsem něčeho takového schopná.
Kdyby ale k rozhovoru nedošlo a on zemřel - a já si jsem vědomá toho, že to je možné i pravděpodobné - nedokázala bych se smířit s tím, že se možná obětoval pro ostatní. On, který se domnívá, že je na světě sám.
Dokáže si vůbec připustit, že by ho někdo mohl mít rád?
Chce se mi brečet nad sebou samotnou, když si kladu tuhle otázku. Jsem zoufalec, který se bije o přízeň dospělého člověka, kterému je v lepším případě lhostejný. Zoufalec, který se nechá objímat někým jiným a nalhává si, že toho někoho má rád.
Mám Harryho ráda, svým způsobem.
Možná právě proto bych se s ním měla rozejít. Cítíme oba dva, že něco není v pořádku, ale zatímco on o mně doopravdy stojí, já se jen bojím zůstat sama.
Po bitvě, bude-li nějaká. Po bitvě se s ním rozejdu.
Je to krásně neurčitý čas, který se zdá dostatečně vzdálený a utiší tak mé rozdrásané nitro.

"Havrane!"
Vracíme se do hradu, když k nám přiletí Havran a tváří se jako smrt sama. Vítr mu trochu pocuchal letky a do očí se mu vkradl naléhavý výraz, který jsem tam viděla jen jednou.
Večerka ještě nebyla, ačkoliv bezpečnostní nařízení zapovídají komukoliv chodit na hranice bradavických pozemků v kterékoliv části dne.
"Peggy, jdu se podívat, co se stalo, řekni prosím Kratiknotovi, že se vrátím možná až po večerce." Pamatuji si slib, který jsem Snapeovi dala. Vzpomínka na minulý týden je ale příliš bezprostřední a příliš syrová, než abych dokázala jít nejprve do hradu a tam shánět někoho, kdo by se mnou byl ochotný jít do Zapovězeného lesa.
"Brumbál tě roztrhne, jestli se o tom dozví. Řeknu to Kratiknotovi teprve když se nevrátíš, jo?" Peggy to myslí dobře a vlastně to tak možná bude lepší, vždyť se mi nemá co stát. Že by se tu potulovali zbloudilí smrtijedi nevěřím a upíři ze Zapovězeného lesa jsou jen strašáky pro prváky.
Mávnu na holky a obrátím se do houstnoucího šera. Havran zakráká a zmizí v dáli.
Silueta lesa se přede mnou tyčí v pochmurném tichu a mé odhodlání slábne. Co po mně Havran chce? Neřekl ani slovo.
Poblíž chajdy se zhasnutými světly se pohne postava a já málem nadskočím, než si uvědomím, o koho jde.
"Hagride!" Hlas se krajinou rozléhá nepatřičně hlasitě a mně samotnou jeho pronikavost vyleká. "Hagride, mohl bys se mnou do Zapovězeného lesa? Můj havran rádce tam našel něco... divného a mermomocí chce, abych tam šla s ním."
"Bude večerka," podotkne na to šafář dobrácky.
Pokrčím rameny a Havran efektně zakrouží nad našimi hlavami a naléhavě zakráká.
"Akorát zaskočim pro Tesáka," zabručí Hagrid po krátkém rozmýšlení a za chvíli už se vrací se zapálenou lucernou, starým a mnoha legendami opředeným deštníkem a psem na provazu. "Tak deme."
Havran se vrací a krouží nám nad hlavami, ukazuje směr, mizí a objevuje se, jeho chování mi k němu vůbec nesedí. Minule se choval jinak, teď se jeho pohyb nedá popsat jinak než chaotický.
Co se děje?
Vnikáme hlouběji a hlouběji do lesa, Tesák kňučí, Hagrid mlčí a kolem houkají a vyjí všelijaká zvířata, která pravděpodobně nebudou sovami ani vlky.
"Krrrá!" zaletí náhle Havran o trochu dál a přistane na zemi. Popoběhnu já i Tesák, Hagrid jen trochu zafuní.
Na zemi leží - havran. Upírá na mě korálkově černé oči a jedno křídlo má zalomené v podivném úhlu.
Mám chuť svého Havrana zaškrtit. Pro tohle mě sem vedl?
"Myslela jsem, že umíš kouzlit, hlupáku," sepsuju ho šeptem docela neoprávněně, spíš jen proto, že můžu. Hagrid mezitím pečlivě prozkoumá zlomené křídlo druhého ptáka, popadne deštník, vysloví formuli a křídlo je náhle v pořádku.
Můj Havran se ke mně demonstrativně otočí zády a začne láskyplně oždibovat svého druha. Družku. Skvělé.
"Chavrrrrran rrrrrátcse, tokchonalý pomossník," představí se mi ten druhý téměř nesrozumitelně a konečně mi tak potvrdí moji původní mlhavou představu. Ano, s tímhle havranem - či spíše s touhle havranicí - jsem se už setkala u Simeona Spruncha.
"Kdo ti to udělal?" zakroutím jen hlavou a nastavím ptákovi paži, abych ho mohla odnést.
"Flkchotlaci torrrrrassili," zakráká mi v odpověď a v tu chvíli v dálce cosi zavyje. Nemusí to být nutně vlk.
Hagrid zhasne lucernu.
"Čekchá sse na Mekchnérrrrra s possilami," zakráká znovu pták a slova se s ozvěnou rozlehnou okolím.
"Havrane! Okamžitě leť říct Brumbálovi, že v Zapovězeném lese sídlí smrtijedi a vlkodlaci!" Ptačí silueta zmizí v rychle houstnoucí tmě.
"Deme!" zavelí šeptem Hagrid a popadne mě za paži. Tesák kňučí čím dál víc. Havranice na mém předloktí připomíná sochu.
"Avada kedavra!" rozsvítí se náhle okolní tma zeleným světlem.
Silná paže mě odhodí do křoví. Hagrid.
Tesák se rozštěká a vyřítí do tmy.
"Avada kedavra!"
Štěkot ustane.
Polije mě ledový pot. Do čeho jsem se to jen zamíchala?
"Pouta na vás!" rozlehne se lesem Hagridův hlas a z deštníku mu vyletí zaklínadlo.
"Avada kedavra!" ozve se jen o zlomek vteřiny později ze dvou hrdel současně a vzápětí se lesem rozlehne rána, jako by na zem spadl těžký předmět. Možná tělo. Mrtvé tělo, které spadne do vlhké lesní půdy.
Neodvažuji se ani dýchat, když se kolem míhají lidské postavy, některé v pláštích a maskách, některé bez nich. Uzavřu se v tu chvíli před světem, zavřu oči v bláhové naději, že tak spíš zůstanu ušetřená jejich pohledů, snažím se na krátký okamžik přestat existovat, abych po něm existovala o to déle.
"Hajný," řekne někdo přezíravě. Malfoy. Bílé vlasy mu září do tmy, nemá na sobě masku.
Vidím to snad skrze zavřené oči?
Zavřít!
"Byl tu sám?" Jiný hlas, stejně nezúčastněný a přezíravý.
"Se psem."
Hlasy se dohadují, přemýšlí, vzdalují. Vzápětí se přece odehraje velká, rozhodná bitva. Proč honit po lese někoho, kdo při ní beztak umře?
Já.
To se bavili o mně.
"Tohle - doslova - zopakuješ Snapeovi a Brumbálovi," šeptám horečně a dobře si uvědomuji vlastní zoufalství. Nejen svůj život, ale osud celých Bradavic a celého světa svěřuji ptákovi, kterého neznám a u nějž ani nevím, zda je schopný vzkaz předat. Ptákovi, který měl sotva dostatečně napravené zlomené křídlo. "Řekneš jim, že zabili Hagrida."
Vyhodím ho do vzduchu a polekám se pleskotu křídel, který se vzápětí ozve.
Zaslechnu kroky a připadám si náhle sama, úplně malinká v celém světě, malá a nevýznamná proti mašinerii, která mě obklopuje.
Nemohu utéct. Kroky se blíží, je jich mnoho. Dostala jsem se do středu nepřátelské armády?
Noční zvuky zkreslují, jsou jinde, přesto se neodvážím vylézt ze svého úkrytu. Mrtvé tělo Rubeuse Hagrida leží jen několik kroků ode mě. Jeho smrt jsem zavinila já, já a Havran.
Přestože se cítím provinile, nemyslím si, že bych si za své pochybení zasloužila zemřít.



znamena zla(Severus Snape)


"Chcete studenty shromáždit na kolejích, nebo raději ve Velké síni?" Kratiknotovi se chvěje hlas o to víc, oč se snaží znít odhodlaně.
"Slunce zapadá přesně za hodinu," řekne Brumbál. "Ujistěte se, že se všichni studenti vrátili do hradu. Velká síň bude vhodnější. Minervo?"
"Zatím nic." McGonagallová stojí u okna, hůlku v ruce, přímo před ní se právě rozpustil do vzduchu čísi patron v podobě krkavce.
Stojím trochu stranou a nesouhlasně se mračím. Neshodli jsme se s Brumbálem ani v nejmenším jak postupovat. Podřídil jsem se jeho rozhodnutí, samozřejmě, ale jen s největším sebezapřením. Útok beru jako hotovou věc – čím více jsem se zamýšlel nad Voldemortovou situací, tím méně pravděpodobná mi přišla jakákoli jiná možnost. Brumbál oproti tomu sice podnikl přípravy, neinformoval však nikoho, u koho to nebylo bezpodmínečně nutné. Nemám jeho pevnou víru v disciplinovanost studentů – nevěřím, že s úderem večerky budou všichni tam, kde být mají, přes veškerý důraz na vydané příkazy.
Jenom svými zmijozely jsem si jistý. Vyděsil jsem je k smrti.
"Všichni jsou na svých místech," promluví Minerva, jako by odpovídala na mé myšlenky. Její slova se však týkají bystrozorů. Desítky jich zaujalo svá místa po hranicích pozemků, jsou připraveni bojovat za hrad.
Z dálky se ozve táhlé zavytí.
"Nejen naši, zdá se," řeknu.
Brumbál přikývne. "To bylo ze Zapovězeného lesa. Minervo, pošlete zprávu Hagridovi, ať se přesune do hradu. Filiusi, Charity, prefekti na vás čekají dole pod schody. Všichni studenti ať se přesunou do Velké síně a jsou připravení tam přespat."
Kratiknot a Burbageová jenom přikývnou a odběhnou, ten plán byl domluvený už před několika dny a oni dva jsou asi jediní, kdo přesně ví, co a jak má dělat. My ostatní jsme odsouzeni k čekání.
"Severusi?"
"Ochranná kouzla kolem Velké síně jsem znovu prošel dnes odpoledne. Jsou v perfektním pořádku." Za těmi slovy se skrývá víc, než bylo vysloveno, a vidím, že Minerva sebou mimoděk trhne, když pochopí. Ano, počítáme s tím, že se smrtijedi mohou dostat až do hradu. Zaklínadla kolem síně jsou ale silná a neobvyklá. Nezbývá než doufat, že vydrží až do rána, kdy s noční tmou část Voldemortovy armády pozbude sil; snad nám v té době budou ještě nějaké zbývat.
Vectorová se sveze do křesla a hlavu svírá v dlaních.
"Pane řediteli!" hlasitý křik Hermiony Grangerové dokáže proniknout i kamennými zdmi.
"Jde vám oznámit, že Pottera bolí jizva," konstatuji jasnozřivě, protože Trelawneyová tu mezi námi není a někdo to dělat musí.
"Vyřídím to," vykročí Minerva s netrpělivým zamračením ke schodům a za chvíli už slyším tlumený dialog rozčileného dívčího a přísného profesorského hlasu zpoza dveří. Vrátí se zpátky brzy. "Ano, Harryho bolí jizva. Je přesvědčený, že Vy-víte-kdo je blízko a skrývá se v Zapovězeném lese."
"Ještě že ho máme," utrousím nenaloženě a vysloužím si tak Minervin vyčítaný pohled.
Napětí ve vzduchu houstne, až se pomalu stává těžkou, hutnou hmotou, prosakující každou hmotou a každou myslí.
Bradavice, ač velice dobře opevněné, mají svá silnější a slabší místa. Dokud nebudeme vědět, které z nich si Voldemort vybere... uvědomím si, že mimoděk svírám levou paži, a rychle ji pustím dřív, než si toho někdo stačí všimnout. Svoboda vykoupená ztrátou jednoho ze smyslů.
"Krrá! Krrá!" Ten hlas poznávám a prudce zdvihnu hlavu k oknu. Je sice otevřené, ale to velkému černému ptáku nezabrání rozbít jednu ze skleněných tabulí. Havran, který má smysl pro tradice. Vzápětí si uvědomuji svůj omyl – to je jiné zvíře, byť patrně z blízkého rodu. Havranice. Jedno křídlo jí napůl bezvládně visí podél těla.
"Ochamšitě leť řřříct Bchumbálovi, že v Sapověseném lese sídlí smrrrtijedi a vlkodlasi!" Zaklape rozčileně zobákem. "Flkchotlaci torrrrrassili," pokračuje. "Čekchá sse na Mekchnérrrrra s possilami. Krrá!"
"Komu patří to zvíře?" zeptá se Minerva obezřetně.
"Mysslela jsem, že umchíš kouslit, chlupcháku!" dodá havranice a teď už jsem si jist, že tu dikci poznávám. Brumbál ke mně střelí rychlým pohledem.
"Klid, Severusi."
Probodnu ho vzteklým pohledem. Nemám v úmyslu se bezhlavě rozběhnout za záchranou slečny Grishamové, která, opět a znovu, tráví svůj čas na místech, kde nemá co dělat.
"Krrá!" znovu zacinká tříštící se okno. Zdá se, že se bez toho neobejdou. Tohoto havrana už skutečně znám.
"Tohle, doslova, zopakuješ Snapeovi a Brrrumbálovi," zadeklamuje se zřetelně lepší výslovností. "Řřřekneš jim, že zabili Hagrrrida. Avada kedavrrra!"
Do třetice třeskne rozbíjené sklo. To když se Minerva, náhle bledá, opře ztěžka o Brumbálův stůl, kde ještě před chvílí stálo několik čajových šálků.

Chvíli se ještě snažíme něco dostat z havranů a překvapivě úspěšně. Oba se obracejí rovnou na mě a zejména Minerva je proto považuje za nějaký Voldemortův nedůvěryhodný nástroj. Nemyslím však, že bych jí potřeboval cokoli vysvětlovat.
"Hajný," brebentí havran. "Byl tu sám? Se psem!" Zřejmě dialog dvou smrtijedů, který je pro mě nečekanou úlevou.
"U sdi sa hájenchou pošcháš," přidává se havranice. Příliš neurčité.
"Co odpověděl?" snažím se z ní dostat, protože tohle mohla být Hagridova slova stejně jako Voldemortova.
"Krrrá!"
"Co odpověděl ten muž?"
"Jach jsi řřřechl, můj pane!"
Rázem je o hodně jasněji.
"Takže západní zeď," řekne Brumbál a na mapě za jeho zády se rozzáří část Bradavických hranic. Předpokládáme tiše a s možná neopodstatněnou nadějí, že Voldemort nemá tolik sil, aby mohl zaútočit na více místech. My jich rozhodně nemáme tolik, abychom jich mohli více ubránit. "Minervo..." McGonagallová přikývne a začne rozesílat vzkazy bystrozorům. Všichni mají své rozkazy pro různé varianty útoku; každý z nich ví, kde je jeho místo.
Havran poskočí směrem k oknu. "Vyřiď jí, že..." Ne, tohle si s ní vyřídím sám. "Ať zůstane kde je a nesnaží se vrátit do hradu. Ať se schová."
"Krrrá!"
Havran odletí.
"Co jsi ještě slyšela?" obrátím se k havranici.
"Třřři galeony, pane! Pachatel sa tchak chásné svířřře!"
Budeme muset na vzájemném pochopení ještě zapracovat. "Zůstaneš tady," nařídím havranici a hodím si přes ramena plášť. McGonagallová už vychází ze dveří, jenom Vectorová se dosud klepe ve svém křesle. Veškeré odhodlání ji opustilo.
"Severusi," zašeptá, "nemáte lektvar, který..."
"Neprospěl by vám," odpovím. "Lektvar odvahy mívá fatální následky pro ty, kteří se svou odvahou neumí pracovat." A není to jeho složením. "Zůstaňte tady a koordinujte příchozí zprávy. Pokud se smrtijedi dostanou až k hradu, víte, co máte dělat."
Ví. Poslat pro další pomoc, vyzvat k ní každého, kdo udrží hůlku v ruce. Propustit ze síně a umožnit bojovat těm plnoletým studentům, kteří o to požádají. Neposlouchám už, co blekotá v odpověď. Musíme nyní zaujmout pozice dřív, než se smrtijedi dostanou přes...
"Pane řediteli, schází ještě Harry Potter, Hermiona Grangerová a Vanja Grishamová," hlásí Kratiknot, nervozitou nadskakuje na nejspodnější schod, tvář obrácenou k Brumbálovi má zkroucenou v obavách a rozčilením nad nesplněným úkolem.
"Kde je slečna Grishamová víme," konstatuje Brumbál a ani nezpomalí krok. "Ti dva..." Ohlédne se po nás. Nenajít Pottera na bitevním poli by bylo skoro nepřirozené, ten mladík je vytvářením problémů přímo posedlý. Pro takové případy je jasný scénář: studenta, který by se plet do bitvy, je nutno omráčit a odklidit z cesty. Ti malí hlupáci vůbec netuší, co skutečný boj obnáší. Jak strašně odlišný je od přehledného a prostého souboje...
Jen tiché kroky se rozléhají houstnoucím šerem, když, s hůlkami připravenými k boji, pospícháme k západní hranici pozemků. Nebe nad lesem je ještě slabě růžové, ukazují se však již první hvězdy a hlavně obrovský, dokonale kulatý měsíc.
Kývnu na pozdrav Kingsleymu, který se krčí za jedním z velkých balvanů nedaleko Hagridovy hájenky. Jsem rád, že mám po boku zrovna jeho. O kus dál na opačnou stranu vidím další temný stín, jeho totožnost už ale nerozeznám.
"Vaúúúú!"
To už bylo blízko – a zaznělo touhou po krvi.



(Vanja Grishamová)


V tísnivém tichu se tisknu k zemi, pode mnou se plazí šlahouny ostružin a pohled na nebe mi uzavřely uschlé větve několika smrčků, které nedokázaly přežít tak blízko u sebe.
Nekonečná chvíle očekávání se nevšímavě přesýpá do minulosti a vysmívá se mému napětí.
Neděje se nic.
Možná - možná bych dokázala projít až do hradu. Dokázali jsme dojít až sem, nikdo si nás nevšímal.
Zvednu se na kolena a až mě bolí hlava z naslouchání, čekám, že se každou chvílí ozvou slova zakázané kletby, potom uvidím zelené světlo a následovat už bude jen prázdnota.
Pod nohou mi zakřupají seschlé větvičky.
Po všech čtyřech zalézám hlouběji do houštiny, je to možná směrem ke škole, ale na tom nesejde, náhle je mým cílem prostě jen přežít. Schovat se jako krysa a vylézt, až bude po všem.
Ozve se pleskot křídel a popuzené cvakání zobáku, když se tělo velkého havrana prodírá změtí větviček za mnou. Dělá rámus, trnu strachy, kdo si ho všimne, dávám mu v duchu ta nejhorší jména a slibuji mu smrt na mnoho způsobů.
"Vyřřřiď jí, že ať zůstane, kde je, krrrá, a nesnaží se vrrrátit do hrrradu. Ať se schová. Krrá!"
"Sklapni!" okřiknu ho šeptem, hned jak doposlechnu poslední slova.
"Klid, Severrrusi," nezůstane mi Havran nic dlužný a já ho v tu chvíli popadnu, aby nemohl utéct, a přiblížím si ho až těsně k tváři.
"Sklapni - jsem říkala!" zopakuji výhružně.
Havran s hlasitým klapnutím zobáku učiní, jak jsem řekla.
"Teď mi řekni, co jsi v hradu ještě slyšel."
Havran se zatváří posměšně a znovu zaklape zobákem. "Komu patřřří to zvířřře? Takže západní zeď. Co odpověděl? Co odpověděl ten muž?"
Nedává smysl nic z toho, co říká. Snad našel Snapea ve sborovně nebo i na hradě probíhají přípravy k boji a profesoři byli pohromadě. Nevím.
"Havrane, proletíš les a když někde bude někdo mluvit, zapamatuješ si to." Hledím na to zvíře a náhle cítím iracionální touhu stisknout ho v náručí, nemuset ho nikdy pouštět. Jeho posílám do bitvy, před kterou se sama schovávám - je mi ze sebe zle. "Prosím, Havrane. A nesmíš si nechat ublížit. Pak se vrať."
Uvolním sevření, Havran si důstojně protáhne křídla a potom projde pod spodními větvemi smrčků z jejich stínu, aby mohl vzlétnout.
Jen o okamžik později probleskne lesem cosi světlého. Vypadá to had, Voldemort prý nějakého má, Nagini, říkal mi to Harry. Je tohle snad on, éterická bytost stvořená světlem?
"Trojí zavytí," dolehne ke mně sykot té bytosti a v bledém přísvitu náhle spatřím několik postav jen několik kroků ode mě. "Před vámi půjdou mozkomoři."
Bytost se rozplyne v tmu, ale hrůzný obraz mi z paměti nevymizí.
Mozkomoři.
Před těmi se neschovám, ani kdybych se tisíckrát obalila šlahouny s trny.
Ozvou se kroky, jak smrtijedi odcházejí pryč. Je mi zima, jsem pokrytá ledovým potem a oblečení se mi lepí na tělo, mám neskutečný strach, co bude dál.
Pleskání křídel zní nepatřičně hlasitě.
"Avada kedavra!" zazní a mě oslepí zelené světlo.
'Havrane!' chce se mi vykřiknout, ale neudělám to. Nechci zemřít pro ptáka, který si neumí pohlídat nepřátele. Nechci zemřít.
Kolik lidí už kvůli mně umřelo? Hagridovo tělo leží nedaleko. Tesák? Havran?
'Severusi Snape,' započnu ve své mysli jakousi závěť, kterou nikdy nikdo neuslyší, pokud mě tu zabijí. Nedokážu ale udržet myšlenky, rozbíhají se mi mnoha směry, nelze myslet na nic konkrétního. Konkrétní je jen strach a bytostná nerozhodnost, co bych měla dělat. Potom taky – ztráta naděje.
Něco zašramotí jen kousek ode mě.
Myš, musí to být myš, není možné, aby to bylo cokoliv jiného!
"Meknérrr půjde z jihu, napadne je z boku. Oslabíme tím týl, ale jim tak zasadíme smrrrtelnou rrránu. Pán Zla půjde ze západu, doprrrovázet ho budou moji lidé."
Havrane!
Korálkově černé oči se na mě dívají protentokrát vážně.
"Vyřídíš Brumbálovi – nebo Snapeovi, jestli bude v hradu – že po trojím zavytí vyrazí armáda, které budou dělat předvoj mozkomoři. Zopakuješ mu taky všechno, co jsi teď řekl mně. Pak se vrať, Havrane." Pomůžeš mi přežít.
Dám Havranovi pusu na zobák a postrčím ho zpátky.
Děsím se zeleného světla, když odlétá pryč. Je jen otázkou času, kdy si ho někdo všimne, kdy se s ním někdo vypořádá. Tohle je jeho poslední let, potom už si ho nechám u sebe.
Zaryju si nehty do dlaní a křečovitě zavřu oči.
Tohle je noční můra, ze které bych se chtěla probudit – jenže není jak.
Až se Havran vrátí, pokusím se vrátit do hradu.



(Speciální bojová jednotka "Neberte nám naše hroby")


"Chachá!"
rozesmál se hýkavým smíchem Protiva a udělal kotrmelec. "Kýbl růžové na vás! Zatroubit do ucha a podtrhnout koberec!"
"Necítím se zcela klidně, nemohu se zbavit myšlenek na svoji smrt," podotkl sir Nicholas téměř se nechvějícím hlasem a trochu se otřásl.
"Vyprávěl jste nám ale, že vaše smrt byla vcelku veselá záležitost. Potulní kejklíři, prodejci preclíků a kartářky. Dětský smích při stínání, spoustě lidem to udělalo radost."
"Mě ale v tuhle chvíli podobné myšlenky znepokojují," zapýřila se Šedá dáma a vysloužila si tak ochranitelské objetí od Krvavého barona. "Mě zabil můj milenec."
"Oh."
"Neodtahujte se, Krvavý barone, minulost je za námi. Dnes už smrt nezkazí kariéru jako dřív – začněme spolu znovu, bez předsudků, s čistým erbem."
"Jak šlechetné gesto," povzdechla si romanticky Ufňukaná Uršula, která plula několik kroků za nimi. Také by taková ráda dělala, kdyby jí o ně ovšem někdo stál. Možná se po téhle bitvě najde někdo natolik zoufalý, že jí dá šanci a sezná, jak moc se v ní všichni mýlili – proto byla zde.
"Stát!" zavelel náhle Krvavý baron a sám strnul na místě tak prudce, že jím kromě vánku pohupovala i setrvačnost. "Nyní se rozdělíme. Slečna Uršula se sirem Nicholasem půjdou k vlkodlakům. Šedá dáma s Tlustým mnichem vyrazí proti Voldemortově družině. Protiva bude působit zmatky. Já zastavím mozkomory."
Nastalo hluboké ticho, jak každý pomalu docházel k přesvědčení, že právě on dostal ten nejtěžší a nejnebezpečnější úkol, ale nikdo z nich nedokázal říci, s kým by se rád prohodil.
Pozdravili se tedy tajným záhrobním heslem obsahujícím trochu toho skákání, máchání a mečení, které značí přání lepší budoucnost pro zhynulé, a chtěli se rozletět vstříc svým výzvědním posláním, když tu náhle-
"Vějířová armáda nastoupit, útokem vpřed!"
Šedá dáma se málem zalkla zlostí, když spatřila, kdo proti nim z lesa vyběhl.
"Verbovat děti! Styďte se!"
Děti, které si myslely, že je to výzva na jejich čerstvé adoptivní smrtijedské rodiče, se ovšem nestyděly a nijak nezaváhaly. Rozložily obrovské vějíře a duly.
"Néé!"
Stříbřité postavy pomalu odvlály pryč.
Jedna nula pro temné.



s maskou(Severus Snape)


Dech se začne srážet v obláčcích páry a vzduch kolem nás prudce chladne. Není snad překvapivé, že předvoj Voldemortovy armády tvoří právě mozkomorové. Pro nás je to ale situace mimořádně nepříznivá.
"Expecto patronum!" slyším kolem sebe. "Expecto patronum!" Hlasy bystrozorů se jasně rozléhají šerem. Nebude velký problém mozkomory zatlačit zpět, všichni, kdo jsou tady, si s nimi dokáží poradit. Jen budeme o něco blíž magickému vyčerpání a dokonale odhalíme nepříteli naše pozice - a v mnoha případech i totožnost.
Voldemort je šílenec, ale není hlupák.
"Expecto patronum!"
Stříbrný havran vyletí z mé hůlky a oboří se na nejbližší zrůdu. Ve chvíli, kdy mu tne zobákem po kápi, se ozve silná rána a země pod mýma nohama se zachvěje. V první chvíli propadnu iluzi, že mozkomor snad explodoval; vzápětí už spatřím v záblescích zaklínadel a přízračném svitu patronů dva velké trolly, kteří svými kyji buší do vysoké hraniční zdi.
Mohu si stokrát opakovat, že beznaděj, která mi vibruje v hrudi, je způsobená bezkrevnými azkabanskými zrůdami. Má však příliš velkou podporu rozumu. Je jich proti nám mnoho a netrápí je ztráty ve vlastních řadách.
Těsně za zády mi cosi zapraští a smrtelný chropot rozechvěje vzduch. Prudce se otočím a už jenom vidím Kingsleyho, jak s vítězným šklebem vytahuje postříbřený meč ze znetvořeného vlkodlačího těla.
"V pořádku?" křiknu.
"To není moje krev," otře si potřísněnou tvář.
Potřesu nevěřícně hlavou a věnuji se znovu trollům. Nevídá se často, aby někdo bojoval kombinací hůlky a meče, Kingsley s ním však zacházel s obdivuhodnou lehkostí. Není špatné ho mít za zády.

"Wingardum leviosa," opakuji po několikáté, když kusy z vyrvané zdi zvedám do vzduchu a lehkým pohybem hůlky vrhám na trollí hlavy. Jen mimoděk vnímám, že o kus dál vlevo se podařilo několika bystrozorům obklíčit většinu mozkomorů kruhem patronů a nyní je vytlačují pryč. Další z nich, vyzbrojení meči v jedné ruce a hůlkami ve druhé, brání průlom ve zdi před rozběsněnými vlkodlaky.
"Anguite!" podaří se mi oslepit jednoho z trollů a druhý konečně zůstane ležet pod troskami, které chvíli před tím sám vylámal.
"Krrrá!"
Havran rychle zjistí, že kus nad zemí není zrovna bezpečno, a skrčí se do trávy pod mýma nohama. "Přřřed vámi půjdou mozkomořřři," svěří mi havran překvapivé tajemství. Škoda, že není patřičně vycvičený. "Avada kedavrrra!"
"Skutečně? Sectusempra!" Rozevlátá postava s maskou na tváři se skryje bleskovým skokem za strom a kmen před ním vzápětí pukne v hromadu třísek. "Ternego!" Rázem je o jednoho méně.
"Meknérrr půjde z jihu, napadne je z boku. Oslabíme tím týl, ale jim tak zasadíme smrrrtelnou rrránu. Pán Zla půjde ze západu, doprrrovázet ho budou moji lidé. Pak se vrrrať, Havrrrane."
Takže slečna Grishamová stále žije. Alespoň to.
"Vrať se za ní, Havrane. Petrificus totalus! Ech... Protego!"
Ustoupím pár kroků a věnuji několik cenných vteřin vykouzlení dalšího patrona, který najde Brumbála a předá mu vzkaz. Jižní strana je na obranu výhodná – přesto nás bude stát příliš mnoho lidí.
Nad bitevním polem se zatím zcela setmělo, Měsíc vykresluje ostré a matoucí stíny. Vzduch protínají ostré záblesky zaklínadel, vedlejším produktem některých z nich jsou oblaka dýmu, která znepřehledňují už tak nejasnou situaci. Třesk rozbíjených kamenů, křik lidí, zuřivost vtělená do hlasů vykřikujících zaklínadla. Bystrozorové jsou neuvěřitelně disciplinovaní, odhodlaně drží sevřenou linii, přesto jsme pomalu zatlačováni směrem k hradu. Víc než jednou si uvědomím, že zelené světlo kletby, která se nepromíjí, se rozzářilo směrem od našich řad.

Je stále patrnější, že musíme změnit strategii. Voldemort ještě nenasadil své hlavní síly a my už přišli o část pozemků. Snad by se dalo říci, že si strategie zvolila nás – budeme muset bránit přímo hrad, ten však do posledního dechu.
Uskočím za kámen – vzápětí zjistím, že je to nahrubo tesaná socha jakéhosi pohanského bůžka – o kohosi zakopnu a svalím se na zem. Vyděšené dívčí vyjeknutí a hříva vlasů, která jediná je vidět pod mým pláštěm, jsou výmluvné.
Vstanu ze slečny Grangerové a vztekle na ni zavrčím: "Doufám, že to přežijete. Zabiju vás sám."
"Já hledám Harryho," řekne nejspíš do mého dalšího zaklínadla.
"Nesete mu svačinu?" ušklíbnu se.
"Učili jsme se bojovat!" Hlas se jí třese, ale odhodlání v něm má. Být starší a zkušenější, je to cenná posila. Odhodím ji stranou dřív, než ji zasype sprška ostrých štěpin z roztříštěné sochy. "Zmizte!" štěknu. "Na tohle nemám čas!"
Nemám možnost zjišťovat, jestli poslechne. Smrtijed, který se právě vynořil přede mnou, je mi známou postavou.
"Goyle," pojmenuji ho snadno, i když má na tváři masku, podle rozložité zápasnické postavy.
"Snape," zachrčí v odpověď. "Náš pán si tě žádá."
Jak nedávno řekl Malfoy, nepotrpím si na společenskou konverzaci. S jeho posledními slovy už mávnu hůlkou. "Mdloby na tebe!" Nebyl tam však sám, samozřejmě. Do nohou mě udeří zaklínadlo ze strany, kterou jsem neměl krytou. Dopadnu tvrdě na záda, spodní část těla dočasně bezvládnou.
"Živý máš cenu jeho přízně," šklebí se tvář za maskou způsobem, který znám tak důvěrně, že mám pocit, jako bych viděl skrz ni. "Mdloby na tebe!"

Probírám se několik dlouhých vteřin s pocitem naprosté prohry. V mysli mám vypálený obrázek slečny Grishamové a jejích slov při našem posledním setkání – zdá se, že nedokážu splnit daný slib. Nechám se zabít naprosto zbytečně a bez užitku.
"Renervate! Sakra, Snape. Renervate!"
Chvíli trvá, než ke tváři, která se nade mnou sklání, dokážu přiřadit jméno. Ovšem – Allen. Jeden z Kingsleyho bystrozorů. Ještě okamžik na mě soustředěně zírá. "Tady máš hůlku," vrazí mi ji do ruky a sevře kolem ní mé vlastní prsty. Snažím se zvednout a zorientovat, zatímco se Allen vrací do bitvy. Nedotáhl mě daleko, bezpečí je zde pouhou iluzí a zbloudilá zaklínadla co chvíli udeří do země sotva pár kroků kolem mě.
Jako by mi však ta doba, kdy jsem byl mimo, napověděla, co mám skutečně dělat. Nebudu ztrácet čas podružnými nepřáteli. Musím zabít zejména dva z nich – Malfoye a Voldemorta.



(Septima Vectorová)


"Pane Goyle!"
Několik postav strne.
"Co tady děláte?"
Dopředu se prodere plavovlasý zmijozel, který je mi dobře znám, ačkoliv nikdy nedocenil důležitost studia starodávných run. "Nepřekážejte," pronese tiše a namíří na mě hůlku.
"Pouta na vás!" nenechám ho dokončit nic z toho, co měl v úmyslu.
Hlouček pěti chlapců se octne na zemi v poutech, ze kterých se sami nikdy nedostanou.
"Okamžitě nás pusťte! Zabiju vás, jestli to neuděláte!"
Někdo by měl tomu klukovi říct, ve kterých chvílích působí výhrůžky smrtí vyloženě směšně. Prvním bodem ve výčtu by byla situace, kdy leží bezmocně svázaný na zemi.
"Kam jste šel, pane Malfoyi?"
"Pusť nás, ty stará rašple!" křikne Zabini. "Chceme jen pomáhat v boji!"
"Komu?"
"Co je s ní?" šeptá Nott Malfoyovi a nedostane odpověď. Přece jen jsem si lektvar odvahy vzala, na ošetřovně, když se Poppy věnovala novým zraněným. Nemůžu zůstat nečinně sedět. Ve starých svitcích jsem během svého života vyčetla mnoho kouzel, která bych nikdy nebyla schopná použít, kdybych zůstala taková, jaká jsem byla.
"Půjdete bojovat, pane Zabini. Ovšem za Bradavice." I ke mně se doneslo, jak se chtěli vypořádat se Severusem. Nebylo to tak, že bych vyloženě chtěla vyslechnout ten rozhovor, jen jsem zrovna seděla v křesle zády k Brumbálovi, když o tom říkal Minervě. Nevšimli si mě.
Malfoy se ušklíbne, Zabini jen zcela samozřejmě souhlasně přikývne.
"Imperio," mávnu hůlkou proti prvnímu z nich. Jeho tvář se zmateně zamračí – zatímco tváře ostatních připomínají výrazy údivu v té nejčistší podobě. "Imperio," mávnu hůlkou ještě čtyřikrát a potom jim řeknu, co musejí udělat.
Vydají se stejným směrem jako já.
Směrem do bitvy.
Už kousek před hradem o nich ztratím přehled. To nevadí, jsem si jistá, že jsem kouzlo provedla správně.
"Krrrá!" zakráká nad mojí hlavou havran, snad ten samý, který dříve přiletěl do Brumbálovy pracovny. Posel pomsty. Bradavice budou uhájeny.
"Avada kedavra!" vyslovím poprvé ve svém životě smrtelnou kletbu. Z mé hůlky se zeleně zableskne a já fascinovaně sleduji, jak jedna z temně se rýsujících postav padá k zemi.
Proběhnu dál, neschovávám se a nekryju se, jde o vteřiny. Skutečně nevěřím, že bych zrovna já mohla zabít Voldemorta, ale zásah jedním, dvěma kouzly by ho oslabily. Lidský život je bezvýznamný, povede-li k jeho smrti.
Mám chuť vykřičet do vzduchu jeho jméno, aby věděl, že se jeho konec blíží.
"Pozor!" zakřičí někdo a vzápětí mě zaštítí cizí kouzlo, do kterého narazí nepřátelská kletba. Kolem se červeně zableskne v obrovském výbuchu.
Znovu zamířím hůlkou na smrtijeda, který útočil, a vyšlu smrtelnou kletbu.
Podruhé v životě – podruhé v životě někoho zabiji. Mé pocity jsou blízké euforii.
"Pozor!" ozve se znovu.
Svět zezelená a zmizí.
 

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu