Confessions - Doznání

26. únor 2009 | 16.15 |

Víte, co se stane, když se překladatel naštve? Tohle! ...aneb malá překladatelská glosa.

Zachtělo se mi potrénovat svoji němčinu a rozhodla jsem se něco malého přeložit do češtiny. Bohužel, povídku jsem si nepřečetla dopředu, což byla velká chyba, ale v třetině už se mi nechtělo přestávat.

A tak jsem si to alespoň oglosovala :-D

Autor: Serena
Překlad: Nerla
Originál: http://www.fancreations.de/index.php?site=story&menu=1&storyid=4
Rating: 13+
Pairing: Harry/ON
Shrnutí: Občas musíme udělat krok zpět, abychom šli vpřed.

Harry Potter vstupoval do vstupní síně Bradavic se smíšenými pocity. Od doby, kdy vyšel školu, uplynulo už šest let, ale přesto nikdy nezapomněl na svůj poslední den. Tehdy se zařekl, že už sem nikdy nevstoupí, dokud tu bude ON, a teď stál zase tady a ON tu ještě byl. Nevěděl, co s TÍM má dělat, ONO TO bylo takové napytel... ještěže TU nebyla žádná ONA, stačili ONI... a ON... teda HARRY... pořád myslel na NĚHO...
Ve vstupní hale panoval klid i se svými třemi dcerami, z nichž jedna měla panování převzít za něj, byly totiž vánoční prázdniny. Školáci, kteří odjeli domů, se měli vrátit až prvního ledna. Dva týdny, ve kterých slíbil, že přijede, uběhly. Nebylo se jak vyhnout.
"Harry, je pěkné, že jsi tu, už jsem tě čekala, Tonksová mi psala, že dneska přijedeš." Minerva McGonagallová, Harryho bývalá učitelka, stála na schodech a usmívala se na něj. Změnila se právě tak málo jako celé Bradavice. Trošku zvětrala a školáci ji lehce poničili, nic nenávratného. Většinou. Až na jednu maličkost. Albus Brumbál, bývalý ředitel, tady nebyl. Zemřel před měsícem. Máme rádi. Krátké věty. Je to. Dramatické. Od té doby byl ředitelem ON och! a ministerstvo nemělo nic lepšího na práci než Harryho krátkodobě ustanovit učitelem obrany proti černé magii. Důležitější byla snad jen urgentní objednávka cibetkové kávy, která začala docházet. Harry se bránil, hledal výmluvy, dokonce předstíral nemoc, let na Měsíc, pád ze skály a chronický geometricky mocninný rozštěp osobnosti. Nic ale nepomohlo, Tonksová, jeho šéfka, se nenechala přesvědčit.

Bystrozoři neměli už sedm let od Voldemortova pádu co dělat (kromě pití cibetkové kávy, kterou díky svému výcviku pohodlně kradli z ministerstva) a Harry byl dle jejich mínění nejlepším kandidátem na toto místo.
"Dobrý den, profesorko McGongallová," pozdravil Harry svoji bývalou učitelku zdvořile, když se zastavil dole v hale.
"Jsme kolegové, Harry, říkej mi prosím Minerva," řekla učitelka, jak už to tak ve fanfiction bývá, když sešla ze schodů a zamířila k Harrymu. "Pamatuješ si ještě cestu do ředitelovy pracovny,nebo ti souboj s Voldemortem poškodil mozek natolik, že potřebuješ mapu?"
Harry se na Minervu zděšeně podíval. Věděl, že nebude moct cestu odkládat věčně, ale chtěl se prvnímu setkání vyhýbat tak dlouho, jak jen bude možné. V ideálním případě za NÍM posílat po libovolně dlouhou dobu svá rozštěpená JÁ.
"Nebudeš mu moci jít z cesty věčně, nebo alepoň tvé pravé já ne," řekla učitelka pevně, jako by mu četla myšlenky. To, že se některým pohihňávala, nebylo fér. On za to nemohl; to Cho! Zděšeně ji pozoroval. Nemohla to vědět. Nikdo to nevěděl. Nikdo to nesměl vědět. Harry byl tehdy žák sotva desetiletý, když to začalo, a ON byl jeho učitel se zvláštními zálibami, kvůli kterým by se jistě nestal ředitelem. Ačkoliv by pro něj pravděpodobně hlasovala většina žáků. Žačky by měly jen nasupený výraz a samá T z lektvarů.
Učitelka s pevným drdolem, skotskou sukní a mexickým pončem dělala, jako by myšlenkové pochody svého žáka nezpozorovala. "Kdybys chtěl, mohla bych ti také ukázat, kde jsi ubytovaný. ON nebyl jediný, Harry, kdo tě tehdy chtěl!"
Harry ulehčeně kývl a sáhl pro svá zavazadla, která mezitím postavil na zem. Hůlku si totiž omylem zlomil, když sem jel a sedl si na ni. Následoval ji po schodech, které dnes výjimečně zůstávaly v klidu. To protože taky chtěly kandidovat na klidového panovníka Bradavic. Cestou, kterou chodil jako žák, a dokud nepřišel ON, býval šťastný. ...och! Bradavice se mu staly domovem a vlastně jím byly stále. Sedm let mimo, ale ty jako by nebyly. Nebyly jen vzpomínkou. Vzpomínkou na krásný čas, především ale vzpomínkou na bolestivé odloučení s jeho siamským bratrem a třemi siamskými pažemi nikdy nenarozené sestry. Odloučení, které Harry nikdy nechtěl a kterému nikdy nerozuměl. On celkově nikdy nebyl nejbystřejší, což mu nikdy nikdo neřekl kvůli jeho vrozené agresivitě a tendenci mluvit kapitálkami. Na jeho poslední den zde v Bradavicích, na den, kdy už nebyli učitelem a žákem, na den, kdy byl poslán pryč. Žádné vysvětlení, žádná omluva. Jen ta tři slova ("Ven! Ven!! VEN!!!"), která Harryho následujících šest let neustále pronásledovala. Brala na sebe lidskou podobu mužíčka v zeleném plášti a citrónové hučce, která se ho snažila otrávit pomerančovými (!!!) bombóny.
Harry na něj opravdu zkoušel zapomenout. Tu krátká aférka, tam krátký vztah. Nic nepomáhalo a kvůli jeho brzké HIV pozitivitě bylo čím dál těžší najít další dobrovolníky, kteří by chtěli Chlapce-který-brzy-umře-a-to-rozhodně-ne-příjemně. Nakonec skončil vždy sám ve svém bytu, na gauči, se sklenkou vína v jedné, jeho fotkou v druhé, plyšákem v třetí - siamské - a revolverem ve čtvrté, též siamské ruce.
"Jsme tady," vytrhla ho učitelka ze vzpomínek a otevřela těžké dřevěné dveře, za kterými se nacházel útulný zařízený pokoj.
"Večeře je jako dřív ve Velké Síni," vysvětlovala Minerva McGonagallová, která považovala za velmi důležité, aby se její bývalý žák měl po tak dlouhé době co nejlépe. Vždycky ho považovala za mentálně trochu zaostalého a její chování tomu odpovídalo. Za celou dobu sotva promluvil a byl se svými myšlenkami zcela pryč. V Kosovu. Mrzelo ji to, ale také věděla, že nedostane žádné další vysvětlení. Oba si museli konečně ujasnit svůj vztah a ona to Albusovi Brumbálovi slíbila. Tiše a nepozorovaně zavřela pokoj a nechala svého bývalého žáka jeho myšlenkám, se kterými se stihl vrátit z výletu v Kosově zpátky do Bradavic.
Harry se rozhlédl po pokoji, zpozoroval dvoje dveře, napravo a nalevo, nahoře a dole, na severu a jihu a rozhodně taky dveře do zimy a do léta, vedoucí do dalších pokojů. Unaveně nechal své tašky ležet a posadil se na pohodlný gauč před krbem. Nemyslete si, ono takové přemisťování je věc náročná! Vždyť cestujete skoro... sekundu! Natáhl si nohy, položil hlavu na opěrku, odmontoval paži a pohodil ji na koberec a zavřel na krátkou chvíli oči. Opět putoval v myšlenkách do minulosti, k šťastným dnům po Voldemortově smrti.
Harry usnul a tak neslyšel zaklepání na své dveře, nezpozoroval, že se otevřely. Neviděl muže, který tiše vešel do místnosti a zůstal stát před gaučem. Neviděl ani jeho smutný pohled, kterým ho pozoroval, neviděl, jak muž pohnul rukou k Harrymu a na poslední chvíli jí zase ucukl. Neviděl slzy, které kanuly z očí a stékaly po tvářích. (Nejsem si jistá, jestli neměl být rating spíš 13-...)
Náhle sebou muž trhnul. Napřímil se, jeho pohled ztvrdnul, rukou setřel slzy. Arnold přichází! Hlasitě si odkašlal. Harry spal dál.
"Pane Pottere," uslyšel Harry hlasitý a dobře známý hlas. Prudce vyskočil. Snil. Do té chvíle ho ten hlas nazýval vždycky Harrym, ne panem Potterem. Potom uviděl jeho oči, které by nejraději už nikdy neviděl.
"Profesore Snape," třásl se Harryho hlas, nemohl proti tomu nic dělat. Nazýval ho panem Potterem, přestože byli sami. Severus Snape už dávno zapomněl, co mezi nimi bylo. Sedm let? To ještě není tak špatné, někteří chlapi zapomínají po rozednění :-D Harry polkl, jeho ramena se napjala. To, co si všechny ty roky namlouval, se stalo v jediném okamžikou tvrdou realitou. Severus Snape k němu nikdy nic necítil, sloužil mu jen k zábavě. Kdo by to byl do - v knize tak citlivého - Snapea řekl?
"Obvykle chodí noví učitelé nejdříve ke mně, než se nastěhují, ale mohl jsem si myslet, že vám to nebude připadat nutné, profesore Pottere," konstatoval Severus Snape. Harry se cítil stejně, jako když poprvé přišel do Snapeovy třídy - jako náhle zbohatlá celebrita. Pocítil odpor k bývalému učiteli a novému řediteli a mastným vlasům obou těchto pánu. Harry trpěl rozštěpem osobnosti, Severus zase vštěpem. Kdyby se bývali dali dohromady, skvěle by se doplňovali. Tentokrát už to ale nebylo proto, že by ředitel vzpomínal na Jamese Pottera. Tentokrát byl příčinou samotný Harry nebo skutečnost, že je zde, že byl mistr lektvarů (třetí pán?) rozzlobený. Patrně byl Severus Snape s rozhodnutím ministerstva kouzel právě tak málo spokojený jako on. Nebo se snad jednoduše zlobil, protože se náhle znovu vynořila jeho stará aférka, která byla HIV pozitivní? S kolika žáky si bývalý učitel něco začal? Viděl v té tváři svého bývalého milence - a v břiše Vetřelce - a náhle už nerozuměl, proč se mu všechny ty roky nepovedlo zapomenout. Zaplavil ho vztek. Vztek na Severuse Snapea a především vztek na sebe samého, protože tu na něj padl.
"Většina učitelů nezná ředitele tak dobře jako já," zaprskal na Snapea a postavil se. Snape si otřel tvář. "Co bys mi mohl říct? Že tě těší, že tu jsem?" Harry pohrdavě vzkypěl zlostí. (Báječná formulace, sama bych to lépe nenapsala!) "Myslím, že už jsi mě obelhával dost, Severusi."
"Neobelhával jsem tě, Harry. Klidně ti to dokážu v Hodině pravdy." Severusův hlas byl tichý a nehodil se k jeho odmítavému výrazu obličeje. Ne, těšil se a přitom netěšil, že tu Harry bude. Zkoušel získat jiného učitele. Bohužel marně.
"Neobelhával? Že se nesměju. Nezlob se, Severusi, ale tvá paměť utrpěla, zdá se, užíváním lektvarů. Velmi dobře si vzpomínám, co jsi mi tenkrát řekl." Harry byl rozzuřený, ačkoliv tomu interpunkce a formulace vět rozhodně nenapovídá. Jedna věc byla, že ho Severus zneužil, že teď ale všechno popře bylo na nového učitele příliš.
"Harry, prosím, budeme tu spolu muset vycházet několik měsíců, nemohli bychom zkusit zapomenout minulost?" zeptal se Severus plně vědomý, že on nikdy nezapomene.
"Zapomenout?" Harryho hlas se zadrhl. "Ty možná zapomenout můžeš, ale já nikdy. Ale ty pravděpodobně hraješ tuhle hru rok co rok znovu. (Úsloví "škola hrou" v praxi.) Kdopak je to tentokrát? Zase Nebelvír? Nebo jsi přešel k Mrzimorům? Ti jsou prý velmi přívětiví, co jsem slyšel." Harry ukázal na dveře. "Běž! Běž pryč a zůstaň tam! Zmiz z mého života, tak, jak jsi chtěl." Harry se otočil a zamířil k jedněm ze dveří, které v pokoji byly. Bylo mu jedno, jestli to bude koupelna nebo ložnice. Každá místnost byla dobrá, pokud v ní nebyl Severus Snape ani žádné z jeho já. Rozrazil dveře a práskl jimi za sebou. Byla to ložnice. Harry sebou hodil na velkou postel s nebesy a zabořil hlavu do polštáře. Slzy mu stékaly po tváři. (S hlavou zabořenou do polštáře to sice dá pořádnou fušku, ale on to trénoval už od svého traumatizujícího dětství a teď v tom byl mistr.)
Severus Snape hleděl na dveře, za kterými Harry zmizel, a potom se otočil a odešel. V chodbě se zády opřel o chladnou kamennou zeď. Zavřel oči a tiše vzdychl. Bradavice se v tu chvíli rozplynuly v obláčku dýmu, protože tohle už realita prostě neustála. Teprve když ucítil ruku na své paži, otevřel oči a uviděl přísný a chtivý obličej Minervy McGongallové.
"Vaše první setkání neproběhlo zrovna tak, jak sis představoval," řekla pevně tichým hlasem školní psycholožky. Severus Snape zakroutil hlavou, neřekl nic.
"Neměli jsme se rádi tehdy a od té doby se nic nezměnilo, Minervo," řekl a doufal, že si učitelka nevšimla chvění jeho hlasu, postávání na chodbě, uslzených tváří, vzdychání a špatně zastrčené košile.
"Severusi, mě můžeš klidně obelhávat, já jsem po Brumbálovi převzala post vševědoucího dědečka, ale jemu bys měl říct konečně pravdu - že citrónová lízátka doslova zbožňuješ. Válka už je dávno pryč a cukrářský průmysl opět prosperuje. Nauč se konečně poslouchat své srdce místo rozumu." ...řekla učitelka dle svých nejlepších didaktických zásad. Stejně jako předtím Harry pozoroval nyní Severus učitelku zděšeně, jak mu bylo jasné, že někdo zná jeho tajemství.
"Albus?" zeptal se opatrně. Vždycky předpokládal, že to ředitel věděl, ale potvrzení dostal až po jeho smrti, když Minerva McGonagallová přikývla.
Chtěl konečně přiznat pravdu, když zpozoroval, že učitelka zmizela s tichým *PUF*. Severus zakroutil hlavou. Patrně odkázal Albus Brumbál učitelce více než pár knih. Potomka. Sklesle se vydal na cestu do své kanceláře.
"Kecy!" Dle slovníku též možno přeložit jako "mrva" nebo "hnůj". Nechť si laskavý čtenář vybere sám, co se do kontextu hodí nejlépe. Podle mě nic. Harry otevřel oči. Usnul a jediný pohled na hodiny mu prozradil, že zmeškal večeři. Nijak zvlášť ho to netrápilo, byl tak alespoň z cesty Severusovi, ale měl hlad a jeho žaludek mu to neopomínal hlasitě připomínat. Sem už zjevně Klidovy panovací pravomoce nesahaly - ukecaný pohled, reptající žaludek. Děs běs. Zítra by měl poslat sovu Tonksové. Taky hladového tygra a zmiji rohatou. Ona musí na něco přijít. Třeba na novou barvu svých vlasů. On tu nemůže zůstat do konce školního roku v žádném případě.
Harry mrzutě vstal. Potřeboval čerstvý vzduch a něco k jídlu. Potřeboval si vyčistit hlavu. Potřeboval plyšového tučňáka.
Přehodil přes sebe plášť a opustil své komnaty. Hrad byl klidný, volby panovníka Klidu dopadly jednoznačně. Bylo už dlouho po půlnoci a žáci dávno spali. Harry tiše sešel schody, vzal si v kuchyni něco od skřítků a vstupní halou vyšel z hradu. Bez přemýšlení se vydal k jezeru, na cestu, která vedla kolem. Jak často po téhle pěšině chodil poslední školní rok a na jejím konci nacházel Severuse. Po kouskách, nezaplatil za něj výkupné. Ruka s šátkem od nevěsty ležela opodál. Severus nějčastěji seděl na malé dřevěné lavičce a čekal na něj.
Byla tma, ale měsíční světlo stačilo na rozpoznání pěšiny, kterou teď Harry šel. Přestože se už nemusel schovávat, rozhlížel se kolem, vystrašený každým zvukem. Bubáci jsou děsná pakáž a nikdy nevíš, kdy na některého narazíš.
Konečně došel... a pošel. Malá mýtinka s lavičkou a na moment si Harry pomyslel, že sní. Na lavičce neseděl v bledém měsíčním světle nikdo jiný než Severus Snape, jeho pohled byl upřený na jezero.
Harry zaváhal, nevěděl, co má dělat. Pozoroval učitele, zatímco by se k němu nejraději rozeběhl. Potom se otočil, rozhlédl. Čekal snad Severus na někoho? Na nového milence? Na starého milence? Na Jana Tleskače? Pocítil bodnutí u srdce. Taková traumata by kardiaci neměli zažívat. Poslední ohlédnutí za mužem, který v posledních letech opanoval jeho myšlenky, a potom se Harry konečně otočil pryč.
"Zůstaň, prosím!" Slova byla tichá, tak tichá, že si Harry nebyl jistý, zda si je pouze nevymyslel. Opatrně se ohlédl. Severus Snape se díval na něj a jeho oči opakovaly tu prosbu.
Dlouho stál Harry na mýtince a upíral pohled na Severuse. "Proč?" zeptal se tiše. "Abys mi znovu předhazoval, jak jsem naivní a hloupý? Nebo mi chceš konečně vysvětlit, co za hru jsi to se mnou tehdy hrál?"
Severus zavrtěl hlavou. "Byly to piškvorky, Harry. Vždycky jsem ti chtěl prozradit, jak se to jmenuje, ale tvé kapitálky byly prostě hlasitější. Nehrál jsem žádnou hru, Harry." Severus se zarazil a podíval se na Harryho, který stál před malou lavičkou a přemáhal nutkání natáhnout ruku a dotknout se Severuse. Vzdálenosti, které se podivně mění, ignorujte. Pojala jsem podezření, že se ona mýtinka nachází v intergalaktickém pásmu a neplatí pro ni pozemské fyzikální zákony.
"Ne?" zeptal se Harry, který náhle ničemu nerozuměl. "Tak jak si mám vykládat tvá tehdejší slova na rozloučenou?" Harry je slyšel ještě dnes. Tři slova, která ho pronásledovala. 'Nemám tě rád,' hodil mu Severus tenkrát na hlavu. Drama! Jen tato slova, žádné vysvětlení, žádná omluva. Nic. Severus je vyslovil a odešel.
"Jako to, co byla. Lež. Dodnes jsou lží." Severus sklopil hlavu. Nedokázal se dál dívat Harrymu do očí. Tak, jako nemohl tehdy.
"Proč?" To bylo všechno, co Harry chtěl slyšet, zatímco mu pocity hrozily naprostým vyvedením z rovnováhy. Labyrint přestával zvládat a Harry si moc dobře uvědomoval, že kdyby byl vyveden z rovnováhy, kdyby ztratil rovnováhu - mohl by si ušpinit svůj profesorský hábit! A kdo by mu ho pral? Skřítci, kterým právě v kuchyni ukradl jejich večeři? Řekl teď opravdu Severus, že ho stále miluje? Ne. Bylo to, jako by slabý vánek rozdmýchal oheň, který v něm dlouhou dobu doutnal.
Severus vstal. Byl jen nepatrně vyšší než Harry a mohl se mu dívat zpříma do očí, do kterých se mu nemohl podívat tehdy ani teď. "Podívej se na mě, Harry, a uvidíš, proč. Uvidíš, že bych mohl být tvým otcem, jsem bývalý smrtijed a žáci mě nenávidí stejně jako kdysi. Co myslíš, jak dlouho bys se mnou dokázal vycházet? Ve fanfiction do tragické smrti jednoho z nich. Tvoji přátelé by ti jistě rychle sdělili, že já nejsem ten pravý pro hrdinu kouzelnického světa."
"Kdo je pro mě ten pravý si rozhodnu sám! Kromě toho mi ještě zbývá padesát na padesát a přítel na telefonu!" Harryho hlasu se navrátila síla, nevěřil tomu, co právě slyšel. "Děláš to jen proto, protože si myslíš, že bych tě někdy opustil?"
"Ne," odpověděl Severus. "Udělal jsem to, protože pro tebe nejsem ten pravý. Protože jsem nechutně ušlechtilý. Zatraceně, nebylo ti ještě 18! Tvůj život začínal. Nechtěl jsem ti ho zkazit. Jen bych ti stál v cestě, nebo chceš snad říct, že by mě tvoji přátelé přijali? Trpěl bys tím."
"Stál jsi mi v cestě. Celý poslední rok, každý zatracený den. Zjednodušil bys můj život, kdybys stál po mém boku." Harryho hlas se zachvěl. Začínal pomalu chápat, co se právě dělo. Harry zvaný Blesk. Udělal opatrně krok k Severusovi, váhavě natáhl ruku k mistrovi lektvarů. Málem se jejich různé osobnosti na mýtinku ani nevešly, kolik jich tam bylo! Severus sebou trhnul, ale dotyku neuhnul. Nejistě se podíval do očí bývalému Nebelvírovi. (Kdo se nevyzná v tom, kdo se koho dotýká a na koho se kdo dívá, doporučuju si nakreslit mapu.) Se stejnou nejistotou, která ho doprovázela celý život a kterou dnes Harry poprvé poznal. Severus Snape, jehož pouhá přítomnost dokázala umlčet celou třídu, nedokázal uvěřit, že existuje člověk, který ho miluje a který by při něm stál bez ohledu na to, co by si myslel okolní svět. Realista.
Harry si Severuse přitáhl k sobě, odhrnul volnou rukou po ramena dlouhé černé vlasy spadající do Severusova obličeje, obkreslil palcem kontury bledého obličeje.
Severus Snape zavřel oči. Cítil, jak si Harryho ruka razí cestu jeho šíjí, cítil měkký tlak na krku. Tlak ustal, až když se ho Harry měkce dotkl rty. Byl to nevinný, tázavý dotyk, prchavý.
Severus objal Harryho kolem pasu a pevně si ho k sobě přitáhl, jako by měl strach, že by si to mohl třeba rozmyslet. Odtáhl svoji ruku od Harryho a položil ji na druhou paži bývalého Nebelvíra a odpověděl na polibek. (Kdo s kým jsem se už definitivně ztratila i s nákresy.)
Teprve když jim začal docházet dech a oni odtrhli své rty, uvolnil Severus své objetí. Harry s křikem utekl. Podívali se na sebe a na ten kratičký okamžik se zastavil svět. Následkem byl nutný pád do Slunce. Potom Harry pomalu položil svoji hlavu na Severusovu hruď. (Je lepší si je představovat jako chobotničky, anatomie pak tolik nehapruje.) Paže omotal kolem těla mistra lektvarů. V tu chvíli všichni Harryové, Severusové, mistři lektvarů, současní ředitelé, bývalí profesoři, noví profesoři, bývalí Nebelvíři, Zmijozelové a další jejich já zvolali mocným hlasem: "Tuli tuli!" Těšil se z blízkosti svého milence, po kterém celé ty roky tolik toužil. Byl doma. Na hradě, který vždycky nazýval svým domovem, s lidmi, které miloval, a projednou se těšil na Vánoce. Dá Snapeovi plyšového tučňáka! Sněhové vločky tiše dopadaly na zem.
Nahoře na hradě se dívala malým oknem Minerva
, dávná voyerka, na mýtinku a spokojeně se usmívala.
"Jestlipak to jde dobře?" zeptala se, zatímco se postava za ní otočila. Tady nahoře, v tmavém pokoji, nevypadal jako duch a Minerva mohla rozeznat pohled jeho modrých očí skrze půlměsícové brýle.
"Nevím, Minervo, nevím," odpověděl duch bývalého ředitele. "S životem jsem ztratil i své věštecké schopnosti." Jeho pohled se stočil k oknu a pozoroval dvě postavy, které se právě vracely ruku v ruce k hradu. "Spíš bych řekl, že ne."
"Kdo ví, co nám budoucnost přinese."
"Já vím, já vím! Konec povídky!!" hlásí se Nerla a nadskakuje radostí. "A příští si už přečtu dřív, než začnu překládat!"

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Confessions - Doznání mae 26. 02. 2009 - 20:33
RE: Confessions - Doznání Žozefa 27. 02. 2009 - 21:29
RE: Confessions - Doznání eleyne 01. 03. 2009 - 19:47
RE: Confessions - Doznání nerla 18. 03. 2009 - 00:07
RE: Confessions - Doznání whampingwillow 25. 06. 2009 - 18:41
RE: Confessions - Doznání nerla 25. 06. 2009 - 22:01
RE: Confessions - Doznání lilalila 02. 09. 2009 - 23:55
RE: Confessions - Doznání nerla 03. 09. 2009 - 00:07
RE: Confessions - Doznání elza* 18. 11. 2009 - 13:24
RE: Confessions - Doznání mae 01. 07. 2011 - 00:06
RE(2x): Confessions - Doznání nerla 15. 04. 2012 - 19:43
RE: Confessions - Doznání casiopea 23. 08. 2012 - 22:16
RE: Confessions - Doznání gleti 03. 09. 2012 - 14:56
RE: Confessions - Doznání nerla 08. 09. 2012 - 20:16
RE: Confessions - Doznání vladous 18. 12. 2012 - 21:43
RE: Confessions - Doznání muhe 17. 01. 2013 - 15:40
RE: Confessions - Doznání nerla 17. 01. 2013 - 18:47
RE: Confessions - Doznání coretta 15. 02. 2013 - 18:49
RE(2x): Confessions - Doznání nerla 16. 02. 2013 - 01:02