Kráska a Smrtijed II. - Klid před bouří

14. únor 2009 | 12.00 |

Kapitola padesátá osmá.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Severus Snape)

Když se vrátím do kůlny, najdu Harryho podřimujícího vedle klece s vyzáblou mantichorou. Prásknutí ho probere a málem po mně v rozespalosti vrhne zaklínadlo. Nemusím ani použít protego; stačí ho probodnout výmluvným pohledem, aby byl rázem dokonale bdělý a obvyklým způsobem plný nadšení z mé přítomnosti. Tuším, že se v duchu ptá, proč jsem pro ně přišel právě já - a stejně tak mohu tušit, že předpokládá, že díky Dracovi - ale nehodlám vycházet vstříc neschopnosti druhých pokládat otázky.
Rozhodím kolem domu pár ochranných zaklínadel a je čas toto místo definitivně opustit. Prásk! Přemístíme se k hranicím Bradavic a ne poprvé mě napadá, že bezpečnostní opatření, které nám znemožňuje se přemístit rovnou dovnitř, je neuvěřitelně nevýhodné v situaci, jako je ta naše.
Tiše naslouchám popůlnoční tmě, hůlku připravenou v ruce, Potter vedle mě nehybný jako stín.
"Lucius Malfoy ví, že vás tudy budu doprovázet," řeknu mu nehlasně, protože usoudím, že by měl vědět, proti čemu - možná - stojíme. Žádné kradmé kroky ani slova zaklínadel však neruší noční klid.
"Ano, pane," odpoví mi a mimoděk se nad tou odpovědí ušklíbnu. Málokdo umí tak nahlas přemýšlet jako Potter; a já přímo cítím, jak uvažuje nad tím, jestli ho já sám Malfoyovi nepředám.
Samozřejmě se mohu mýlit.
A ve skutečnosti je mi to lhostejné.
"Pane Pottere," oslovím ho o chvíli později, když se již blížíme k hradu a přehledný park kolem nás nedává mnoho příležitostí k nežádoucím překvapením, "předpokládám, že váš zájem o... praktickou stránku obrany proti černé magii stále trvá?" Opravdu si myslel, že se o Brumbálově armádě nikdo z profesorů nedozví? Soudě dle zděšeného ticha, skutečně byl tak naivní.
"Pan profesor Štěstnička dává přednost teorii," odpoví nakonec.
"Neptal jsem se vás na vyučovací hodiny," seberu mu i poslední naději. "Budu tedy předpokládat, že ano." Když na to nic neřekne, pokračuji sám: "Nevím, nakolik hluboké je vaše zaujetí slečnou Grishamovou, nicméně předpokládám, že by mohlo celou záležitost usnadnit.

Patrně jste nepřehlédl, že se dostala do sféry zájmu Pána Zla."
"Myslíte Voldemorta?" odpoví jako vždy. Nikdy mi nebylo zcela jasné, čeho tím chce docílit. Možná je to způsob, jakým si buduje sebevědomí.
"Znáte jich víc?" odpovím a on se trochu stáhne.
"Ne, pane. Vlastně ano. Chci říct, vím o tom." Usilovná zdvořilost jako zbraň. Možná účinná, já ale nebojuji.
"Domnívám se, že máte jedinečnou možnost zvýšit její šance," předložím svou žádost. "Je to ovšem pouze vaše rozhodnutí."
Chvíli hledá vhodná slova. Vzápětí se ukáže, že marně. "Ano, pane," vysouká ze sebe pracně a najednou, jako by svým vnitřním dialogem došel k určitému závěru, chvatně pokračuje: "Chtěl jsem vám poděkovat. Že jste nás zachránil. Děkuju, opravdu. Pane profesore."
Krátce se na něj podívám, hledí usilovně před sebe a tvář má v měsíčním světle bledou a unavenou. "Není zač," odpovím dnes už podruhé, protože ani tentokrát mě nenapadá nic lepšího. Projdeme branou do hradu, těžké veřeje se za námi zavřou a závora sama zapadne na místo. Uvnitř je trochu tepleji a zvuk našich kroků se nezvykle hlasitě odráží od zdí.
"Ne, tudy," zarazím chlapce, když projdeme vstupní halou a on se chce vydat po schodech vzhůru do nebelvírské věže. "Běžte na ošetřovnu."
"Mně nic není!"
"Pan ředitel na tom trvá. Doporučuji vám neztrácet čas odporem. Školní trest vám začíná zítra ráno v devět v mém kabinetu."
Nadechne se k odpovědi a v očích se mu objeví zoufalství. No jistě, famfrpálový trénink, jeden z posledních před zápasem s Havraspárem. "Délku trestu můžete snadno ovlivnit svým nasazením," zželí se mi ho natolik, abych mu pro poskytl tuto informaci.
"Ale..."
"Poppy, tady je poslední," nahlédnu na ošetřovnu. "Dobrou noc," dodám nekompromisně, když vidím, jak se k nám žene a už už se nadechuje k otázkám. Nečekám na nic, zavřu za Potterem dveře a znechuceně pohlédnu na obrovské hodiny nad vchodem. Ani Pán Zla není takový šílenec, aby nás povolával v tuto hodinu, a já tu straším jako... "Protivo, já tě vidím. A varuji tě!" Po kamenných dlaždicích zarachotí opuštěný kbelík a zašplouchá trocha barvy. Cestu do vlastní ložnice mám volnou.

snapeKdyž ráno v devět nula nula přicházím ke svému kabinetu, přešlapuje tam už Grishamová a z ohybu na druhé straně chodby právě vybíhá udýchaný Potter. Oba vypadají, že by byli víc než ochotní spát dalších pár hodin. "Pan Malfoy, předpokládám, dosud využívá pohostinství madame Pomfreyové," řeknu nevlídně. Nečekal bych od něj nic jiného.
"Prý mu pouta sedřela maso až na kost," dostane se mi odpovědi od slečny Grishamové.
"Pojďte dovnitř." Odemknu dveře a pohled na spoušť uvnitř mi den nevylepší. Až na chodbu se z kabinetu nese nelibý puch. Uvnitř to potom vypadá jako v učebně po hodině mrzimorských prváků, kterým suplovala Trelawneyová. Stěny jsou souvisle pokryté vrstvou jakési slizké narůžovělé hmoty a stejný povlak je na všem - na stole, laboratorním náčiní, jsou jím pokryté všechny lahvičky, ampule a sáčky s přísadami do lektvarů. Polovina z nich bude určitě na vyhození.
"Víte, co se stane, když vás odvolají od rozdělaného kostirostu, protože se několik lehkomyslných studentů nevrátilo z Prasinek?" položím řečnickou otázku. "Pokud byl ve druhé fázi přípravy, pak ano, přesně tohle. Můžete používat hůlky. Nějaké otázky?"
Neptají se na nic a já se tak mohu odebrat ke kotlíkům pro změnu ve vlastních komnatách.

(Vanja Grishamová)

"Znáš něco účinnějšího než pulírexo?" obrátím se na Harryho, když se za Snapem zavřou dveře. Místnost vypadá opravdu strašně - skoro jako kdyby v ní někdo vylil bazének s kyselinou - a mě nenapadá, čím bych měla začít, aby byl viditelný alespoň nějaký účinek.
"Bohužel," pokrčí omluvně rameny, "mám praxi spíš v mudlovských způsobech uklízení."
"I já," kývnu hlavou pochmurně a pokusně mávnu hůlkou: "Pulírexo!" Účinek je horší, než jsem doufala.
"Pulírexo," zopakuje Harry bez stopy nadšení. "Když se to soustředí na malou plochu, trochu to zabírá. Takže tu budeme jenom..." rozhlédne se kolem sebe, "patnácet let, tři měsíce, šest dní a osm hodin."
Pokud nás dřív ona substance, se kterou máme bojovat, nesežere. Nevstřebá. Nepřemění na sobě podobnou hromádku slizu. "Deset hodin. Zapomněl jsi započítat kotlíky. Ačkoliv, ty by snad už zasloužily vyhodit."
"Nezapomněl, ale chtěl jsem je naskládat na sebe a vyčistit jenom ten horní. S trochou štěstí vyjdou na někoho jiného."
Optimismus škodí zdraví, Harrymu by to měl někdo říct. "Trocha štěstí při trestu? Těžko."
"Pulírexo. Skvěle, ze dřeva to jde ještě hůř. S dnešním tréninkem se můžu rozloučit."
Slabá jiskra naděje - stejně zítra nemáme šanci. Hráče máme obstojné, jenže bodový rozdíl zlatonky nesrovnají. A zlatonku těžko chytí Jammie. "Žeby alespoň nějaká naděje pro Havraspár?" pozdvihnu obočí, přesto se ale usměju a myslím to jako poklonu. "Nedá se říct, že bych vám zrovna přála vítězství - proti tobě nemá náš chytač šanci."
"Ve skutečnosti je Jammie docela dobrý," nápadně Harry ožije při zvoleném tématu a já se pobaveně zašklebím, "jen nemá dost sebevědomí. Drží se zpátky, bojí se potlouků. Reflexy má přitom vážně skvělý!"
"On totiž četl Historii famfrpálu. Víš, kolik chytačů bylo zraněno? Možná jsou při famfrpálu knihy na škodu - pro kolejní vítězství. Pro jeho zdraví naopak silně prospěšné."
"Tu knížku jsem dostal loni od Hermiony k Vánocům," přikývne spokojeně. "Pulírexo. Možná je Jammiemu jeho kouzelnická výchova na škodu. Víš, jak to myslím? Připadá mi skvělé, jak umí madame Pomfreyová vyléčit všechna ta zranění přes noc. Ne že bych si nedával pozor, ale je to lehčí. Aquamenti! Pulírexo. Pulírexo! V knížkách se dají najít skvělé finty."
Jenom zavrtím hlavou. Famfrpál mi nikdy nepřišel nijak skvělý.
"Pulírexo!" Na zemi leží ubohé zbytky natavených kotlíků a za jejich množství by se nestyděl menší cínový lom. "Umyješ je, prosím?" otočím se na Harryho a namířím na ně hůlku. "Wingardium leviosa!"
"Staří známí," přikývne. "Aquamenti!"
Spolupráce nám svědčí.
Chvíli pracujeme v soustředění, které narušují jen kouzelné formule. Práce neubývá - s těmi lety Harry nepřeháněl.
"Harry?" ozvu se, když je na jedné stěně pomalu rozpoznatelná barva, kterou původně měla. "Vzhledem k tomu, jaká je letos - opět - obrana proti černé magii..." Nechce se mi prosit. Zdá se mi, že ho jenom využívám, jenže kdo je v tomhle povolanější? V tom měl Snape pravdu. "Myslíš, že bys mě mohl naučit nějaké..." Nevím. Prostě nevím. "Jak se bránit. Těžko je tu někdo lepší... prosím." Cítím se opravdu trapně.
"Snape ti něco říkal?" vrhne po mně hodně zvláštní pohled.
Skvělé. O moc lepší. "Jen, že když už s tebou trávím čas, měla bych ho trávit smysluplně," zopakuji mu jeho slova hořce. Vážně, vážně skvělé. Holčička, která se nechává pro svůj volný čas a rande inspirovat nápady profesorů.
"Aha," přejde to Harry bez povšimnutí a mimoděk se začne zeširoka usmívat. Nechápu ho, nevyznám se v něm. Dokud to ale funguje, je to v pořádku. "Chtěl jsem se tě na to sám zeptat," přestane uklízet a podívá se na mě. "Štěstička se skvěle vyzná v protijedech, ale ty stejně známe z lektvarů. A protože obrana nestojí za nic, založili jsme takovou skupinu."
"Kdo?" zamračím se a maně mě napadne, že o tom Snape musel vědět. Asi. "Vědí o tom profesoři?"
"Je nás docela dost," nepřestává se Harry usmívat. "Většinou z našeho ročníku. Ale i od vás. A pár starších." Terpve teď se trochu zašklebí. "Mysleli jsme, že o nás nikdo neví, ale jak se zdá, Snape strčí ten svůj nos všude."
Zavrtím hlavou, trochu nevěřícně, trochu udiveně a potěšeně. "Byla bych ráda. Já..." Mám motivaci. Opravdu chci! "Chci vědět, co jsem měla dělat u nás doma," řeknu nakonec hluše. Chci vědět, jak se angažovat ve válce, chci vědět, jak chránit lidi, které mám ráda. Chci vědět, co jsem udělala špatně a jak se to udělat dalo.
Harrymu úsměv na tváři v tu chvíli pohasne, pro tu chvíli se z něj stává mladík, který umí bojovat, mladík, který se neváhá stavět zas a znovu Voldemortovi. "Tam u vás bylo nejspíš několik smrtijedů," řekne s jistou obezřetností, ale zpříma."Dospělých kouzelníků, zkušených. Těžko by ses ubránila, i kdyby vyučování obrany za něco stálo. Učíme se, opravdu se učíme, tvrdě na sobě pracujeme. Ale, víš, nejde to rychle ani snadno." Zamračí se. "Chci říct, můžeme se učit bojovat. Tomu neřádovi, co nás zajal, bych se uměl ubránit v souboji. Ale postavit se smrtijedům raději nezkoušej."
Mám se od nich prostě jen nechat zabít? Ne, tohle nevyslovím. Tohle nechci vyslovit. "Učíš ty a Hermiona?" změním raději téma. Těžko si uvědomit, kdo Harry opravdu je. Tady se rýsují náznaky - a už jen kvůli těm ho začínám mít ráda, ačkoliv o tom, co čeká on, si asi budeme muset promluvit. Někdy... nejspíš.
"Hlavně já," přizná nerad. "Ale Hermiona je skvělá ve vyhledávání kouzel, která můžeme použít. Je dobré, když je nás víc, že na sobě můžeme vzájemně trénovat." Předchozí tvrdost vystřídá úsměv. "Bude tě to bavit."
Kývnu hlavou. "Jestli vám to nebude vadit... přidala bych se ráda. Děkuju." Úsměv. Místnost plná úsměvů.
"To jsem moc rád," zakření se Harry nadšeně. "Myslím, že nejbližší schůzka je v úterý."
"Mám v úterý večer trest." Měla bych své mimoškolní aktivity trochu omezit. Kdy budu dělat úkoly raději nepřemýšlet, momentálně trávím každou volnou chvíli nitrobranou.
"To stihneš," mávne rukou bezstarostně. "Začínáme už kolem páté."
Zdá se tedy, že mi Snape nebude bránit jednou činností v druhé. Teprve teď mi dochází, že mi vlastně oboje domluvil on... potěší mě to.
"Kde se scházíte?"
"Dovedu tě tam," ztiší Harry poněkud hlas, "všechno ti pak vysvětlím na místě."
Nevím, k čemu ty tajnosti, ale neptám se. Je to přece dobrá věc. Proč nechtějí, aby o tom někdo věděl? "Díky." Rozhlédnu se kolem sebe. Během rozhovoru jsme vyčistili dost velkou část kabinetu, pořád ale nehezký kus zbývá. "Pulírexo!"
Trhnu sebou, když cvakne klika. Do kabinetu vejde Snape. Rozhlédne se kolem sebe, zblízka prozkoumá desku stolu, zatváří se nespokojeně. "Neuspokojivé," konstatuje a tentokrát s ním mohu jen souhlasit. "Jaká využíváte zaklínadla?"
"Pulírexo a aquamenti," odpovím mu, ačkoliv si jsem skoro jistá, že ví, že jiná neznáme. Úvod do kouzelnictví pro zaměstnání a domácnost je volitelné až v sedmém ročníku.
Snape dá pohledem jasně najevo, co si o těchto kouzlech myslí.
"Pulírexo maxima!" poradí nám teprve teď. Růžová substance stékající ze stěny zmizí. "První klička," předvede nám ten pohyb ještě jednou, zpomaleně, "určuje pouze rozsah kouzla. Druhá," mávne znovu, "musí být naprosto precizní, jinak se nevydaří." Přejede nás pohledem, kdybychom snad něco nepochopili.
Pochopili.
"Na sklo používejte pulívitrum," pokračuje tedy dál. "Ale na nic jiného, materiály mají sklony průsvitnět."
Kývneme, pochopili.
Pokročí dopředu, kde se pod zašlou hromadou mísí roztavený cín, zbytky lektvarů a voda z Harryho hůlky. Střelí po nás pohledem - tváříme se jako nevinnost sama - a na okamžik zauvažuje. "Na tyhle kotlíky pak už asi jedině calu palustris," doporučí nám nakonec. "Je to stejný pohyb jako u výbušného kouzla, nespleťte to."
I to jsme pochopili.
Snape odejde. Zdá se, že ho tahle lektvarová nehoda donutí strávit venku ze sklepení více volného času, než by se povedlo komu jinému třeba i přímým nátlakem.
"Harry, ještě bych tě chtěla poprosit," začnu další věc, kterou je potřeba vyřešit. "Mohl by sis nechat pro sebe, že se můj havran umí přemisťovat?"
Závazek, že nikomu neprozradím svůj příbuzenský vztah se Snapem, je sice pěkný, havraní scénkou s přemístěním se ovšem trochu zkomplikoval. Zrovna Hermiona je někdo, komu nebude trvat dlouho, než pochopí, o co tam šlo.
"Promiň, už jsem to řekl Hermioně a Ronovi," koukne se na mě Harry omluvně. Zjevně za ním museli být na ošetřovně - takové péče se mně nedostalo. "Ale od těch se to nikam nedostane, je na ně spolehnutí. Jasně, že to nebudu nikde říkat. Je to dost zvláštní, ne? Chci říct, to by asi neměl umět?"
"Mohl bys jim říct, aby to nešířili? Prosím, je to důležité," přeslechnu jeho poslední otázku. S Hermionou si budu muset promluvit sama. "Tohle je něco, co neměl vědět nikdo,"dodám trpce. "Ani ty. Už vůbec ne Draco." Odmlčím se.
Harry se zamračí. "No jo, Malfoy. Řekl bych, že je úplně jedno, co kde budu nebo nebudu říkat."
"Spoléhám na to, že nepřizná, že ho dostal z klece obyčejný pták. Že se o tom ani nezmíní, protože mu to nebude připadat důležité." Také spoléhám, že nikdo ze Zmijozelu není tak dobrý, aby z toho dokázal vyvodit důsledky. Zmijozel nemá Hermionu.
"Možná mu to nakáže Snape," nadhodí Harry váhavě.
Ohlédnu se asi trochu ostřeji, než jsem chtěla. "Možná," řeknu pak neutrálně. Na chvíli se odmlčím, jak hledám vhodná slova. Nenajdu je.
Zapanuje ticho.
"Proč se o tebe tak stará?"
Těžko mu to mohlo ujít... Jak nemám lhát? A já nechci! Snad mi měl Snape tu paměť opravdu vymazat. "Až to Hermiona zjistí, nechte si to pro sebe, prosím," odvětím bezvýrazně. Nepochybuji, že už tuší. Nemá cenu lhát.
"Cože?" nechápe Harry vůbec nic.
"Zapomeň na to. Třeba jsou za každého studenta příplatky z ministerstva a on potřebuje další kotlíky?" pokusím se ještě všechno obrátit ve vtip. Jestli ze mě tuhle debatu vytáhne Snape při nitrobraně, Harryho výcvik obrany mi nebude k ničemu.
Harry se tváří nepřesvědčeně - těžko lze čekat cokoliv jiného - ale přesto kývne. "Jasně. To by mu přesně bylo podobný."
"Pulívitrium!Pulírexo maxima! Pulírexo maxima! Pulírexo!"
Místnost kolem září čistotou, ačkoliv...
"Ten flek se nedá, dáme na to kotlíky."
Teprve teď září místnost čistotou.
"Poledne," usměje Harry nadšeně. "To jsem ani nedoufal."
Jeho radost je nakažlivá. Zatímco jeho teď ale čeká famfrpál, já si potřebuji vážně pohovořit s jedním havranem - pokud se už vrátil. "Tak díky, měj se," usměju se na něj.
Šťastně se zakření a vyběhne z kabinetu.
Ještě jednou se rozhlédnu kolem sebe. "Pulírexo maxima!" zneškodním flek na stropě, který se umně schovával ve stínu skříně s přísadami do lektvarů.
A jdu.

"Havrane!" zakřičím a můj hlas se odrazí od hladiny jezera, letí dál. "Havrane!"
"Krrrá!"
"Co to bylo? Kde jsi včera byl?"
"Krrrá!"
"Havrane!"
"S žasem zřřřím na toho ptáka, co to nemotorrra kdáká; ač z té jeho odpovědi nemoh jsem si vybrrrat nic! Vybrrrat nic!"
Proti své vůli se musím usmát.
"Havrane, kdy ses naučil přemisťovat?"
"Jasně pamět má mi prrrraví, prrrosinec byl chmurrrrný, tmavý!"
Co všechno ještě umí? Může opravdu umět zakázané? Přinejmenším se zdá, že dost dobře chápe významy slov.
"Díky, Havrane."
"Je to potomek havrrrranů magicky svázaných s rrrrodem Snapeů!"
Zvláštně mě jeho slova zahřejí u srdce. "Ano, jsi. Ale nahlas to už nikde neříkej."
Havran se na mě posměšně zadívá a klapne zobákem. "Nikdy víc!"
Tak.
S havranem na rameni se jdu dívat na famfrpálový trénink nebelvírských. Harry málem dostane potloukem, když si mě na tribuně všimne.
Přese všechno - je mi dobře.

(Severus Snape)

Vy-víte-kdo - dohazovač?
Chlapec, který přežil, a dívka, která přežila - viděni v Prasinkách!
(autor: Rita Holoubková)
Ač se ještě na Valentýna zdálo, že Harry Potter (16), nejdiskutovanější teenager současnosti, našel své štěstí v náručí Cho Changové (16), byl viděn tuto sobotu v Prasinkách s Vanjou Grishamovou (15), jejíž rodina v červenci podlehla smrtijedskému řádění. ...


Prolétnu článek očima až k jeho konci, ale o naší malé noční honičce v něm není ani slovo; naštěstí. Pro Bradavice a hlavně pro Brumbála by to znamenalo skutečnou nepříjemnost. Část rodičů by byla vyděšená tím, jak málo chráníme Pottera, zbytek lehkostí, s jakou lze unést synka z prominentní rodiny. Ve výsledku by praskal sovinec ve švech a ti úzkostnější by vyhrožovali, že si děti odvezou, jako vždy, když se něco přihodí - od prasklého potrubí v koupelnách prefektů po přímý útok smrtijedů.
Skutečnost, že středobodem všeho byla Vanja Grishamová, by asi nezaujala nikoho.
Pohlédnu ke studentským stolům. Changová vypadá, jako by jí uletěly včely, Grishamová se naopak nad novinami docela dobře baví. Potter se ani po těch letech nenaučil brát tyhle věci s nadhledem a viditelně nad článkem trpí. Sleduji jejich výměnu pohledů a mimoděk se zamračím. Zrovna Potter...
Objektivně vzato, jsou horší možnosti. Pottera sice nemám rád, ale není to tak neschopný budižničemu jako mnozí další.
V hrudi mi zatrne, zvláštní pocit, který nejsem schopen určit a nechci se jím zabývat. Je v tom touha vlastnit, ale k tomu nemám právo a nechci mu podléhat. Vanja Grishamová je má pra-neteř a nic víc.
Pondělní rána jen zřídkakdy za něco stojí.
Odložím Věštce a znechuceně pohlédnu na snídani, kterou mi Poppy doporučila vyzkoušet. Jsem si jist, že takové věci nemají s jídlem mnoho společného a dost možná nejsou ani legální, a pokud ano, pak pouze tragickým omylem neschopného ministerstva.
Odsunu netknutou misku s kaší a vstanu, abych se včas stačil připravit na první hodinu.
Procházím bradavickými chodbami s lehce snovým pocitem člověka, který pije příliš mnoho kávy a povzbuzujících lektvarů. Je to snad zdání věcí příštích? Nikdy jsem si nepotrpěl na věštby a předtuchy. Nyní mi však kamenné zdi připadají jako z papíru, studenti jsou pouhými zaměnitelnými figurkami, já sám jsem jenom loutka a přetahuji se o své provázky, které mizí kdesi za obzorem.

DA(Vanja Grishamová)

"Slyšela jsi někdy o Komnatě nejvyšší potřeby?" vybafne na mě Harry, když kráčíme chodbou kolem obrazu Uječené Hořící Amélie.
Jen zavrtím hlavou.
"Je to místnost, kterou jsme objevili loni," začne vyprávět a mně nezbývá než fascinovaně poslouchat. Že mají Bradavice svá tajemství sice vím, ale tohle zní příliš iracionálně, než aby to bylo možné.
Ale ono to možné je – netrvá dlouho, než staneme v chodbě, která se zdánlivě ničím neliší od ostatních. "Tady to je," postaví se nicméně Harry ke zdi a zatváří se soustředěně. Před námi se objeví dveře. "Pojď," kývne nadšeně a já jdu.
Uvnitř je kolem dvaceti lidí a všichni se ohlédnou, když vejdeme. Po Harrym i po mně. Není to poprvé, co nelibě pociťuji reakce na novinový článek, který vyšel v pondělí, ale nezbývá mi než doufat, že na něj všichni brzy zapomenou.
"To je Vanja Grishamová," představí mě Harry a přeruší tak trapné ticho. "Většina z vás ji asi zná." Z Havraspáru je tu jen Cho, Mitsuke a Laora. "Myslím, že je spousta dobrých důvodů, proč by se k nám měla přidat."
"Vítej, to je skvělé," protlačí se ke mně hned Hermiona Grangerová s širokým úsměvem na tváři. Nechci vědět, co jí o mně Harry napovídal. "Uvidíš, že ti to půjde, slyšela jsem, že máš talent na přeměňování?"
"Přeměňování a kouzelné formule," přikývnu naprosto neskromně. "Obrana... nemám dobré reflexy."
"To brzy zjistíme," chytí mě za ruku a vzápětí mě už nekompromisně táhne na druhý konec komnaty. "Začněte, Harry! Ukážu zatím Vanje základy, ano?"
Jeden z koutů místnosti, který je tak nějak přirozeně oddělený od zbytku místnosti a kterých je, zdá se, v této komnatě opravdu požehnaně, se nám stane útočištěm.
"Co všechno umíš?"
"Látku čtvrtého ročníku," ušklíbnu se. Není toho mnoho. "Všechno, co jsme brali, ale nic moc víc. Co bych měla umět?"
"Nemyslím teorii," potřese hlavou, "spíš praxi. Zkoušela jsi někdy na někoho třeba expeliarmus?"
Tyhle prázdniny byly dlouhé a netradiční v mnoha ohledech. Co na tom, že ke mně zrovna stál Snape – knižní Snape – zády, že o mně nevěděl? "Tak trochu," připustím. Tohle by se vysvětlovalo dlouho.
"Tak to pojď vyzkoušet," zapátrá očima mezi studenty, kterým zrovna Harry vysvětluje nějaké složitější zaklínadlo. "Neville, mohl bys na chviličku, prosím?"
Jen pozdvihnu obočí... na ten moment, než si to uvědomím a zase ho rychle spustím do jeho přirozené polohy. Neville – není po škole známý jen díky Snapeovi, přestože jsem o něm za poslední dva měsíce slyšela nejednou. Mluví o něm skoro všichni profesoři a rozhodně ne kvůli jeho ohromujícím schopnostem. Schopnostem ano; ohromujícím ne.
Neville je mi přistavěn jako figurant a za okamžik už se mi válí jeho hůlka u nohou. "Díky," usměju se na něj. Já bych se před cizí hůlku nestavěla. Ačkoliv – Hermionin vliv je v této společnosti nepopiratelný.
"Výborně," zajásá. "A teď co třeba - mdloby na tebe?"
Neville si povzdechne. Hermiona ze něj nohou přistrčí pár polštářů.
"Promiň," pokrčím omluvně rameny a za chvíli už se Neville válí na zemi. Mám ze sebe dobrý pocit, ačkoliv jsou tohle kouzla pro druháky... a lepší prváky.
"Petrificus totalus."
Polštáře budou potřebovat před dalším kouzlem naklepat.
"Pouta na tebe."
Pokračujeme ještě nějakou dobu, Hermiona mi diktuje kletby, já je opakuji jako její ozvěna a Neville střídavě padá a vstává. Nevím, jestli si mě zrovna on někdy oblíbí.
"Jde ti to vážně skvěle," raduje se Hermiona, "ty poslední dvě můžeme procvičit zase příště, ale nebudeš mít problém cvičit s ostatními. Co bys ještě chtěla vyzkoušet?"
"Zakouzli patrona," navrhne Neville s jistou nadějí v hlase. Touha po pomstě? "Toho tu ještě spousta lidí neumí, ale pořád ho zkoušíme."
Kouknu na něj trochu nevěřícně. Pokud já vím, patronovo zaklínadlo se učí v šestém ročníku a rozhodně ho nikdy neovládnou všichni. "Neznám ho," připustím a mé sebevědomí spadne do polštářů s prachovým peřím, patrně prokleto některou ze zbloudilých kleteb.
Hermiona se celá důležitostí nafoukne, když mi ukazuje správné držení hůlky a pohyb, když mi předříkává formuli."Takhle hůlkou a řekneš: ´Expecto patronum!´ Nejdůležitější je, že se musíš hodně soustředit a vybavit si svoji nejšťastnější vzpomínku. Expecto patronum!" Malá vydra se rozběhne po místnosti.
"Nejšťastnější vzpomínku," zopakuji pochmurně.
"Já vím," ucítím náhle Hermioninu ruku na rameni. "Ale vzpomeneš si, uvidíš. Najdi ji v sobě."
"Jasně." Šťastná vzpomínka.


---

"Co je šťastná vzpomínka? Muška jenom zlatá!"
"Muška jenom zlatá."
"Muška jenom zlatá!"
"Muška jenom zlatá."
"Muška jenom zlatá!!"

---


Šťastná vzpomínka.
Může šťastná vzpomínka bolet? Snape – vím, že v ní bude figurovat Snape. Nebude to nic, co se odehrálo za vysokými okny, ta vzpomínka je příliš křehká, než abych si jí vypomáhala při kouzlení. Je to vzpomínka a naděje zároveň, příslib, který může, ale nemusí zůstat nenaplněn. Jen a jen můj.
Snape.
Snad když mi řekl, že je mým nejbližším příbuzným? Snad chvíle, kdy pro mě přišel uprostřed noci a pustil mě z klece, málem zabil člověka – protože se o mě bál?
Snape.
Letmo se usměju.
Snape, který mě objímá. Tam, v Nekonečném příběhu u první brány. V džungli. Srdce mě v tu chvíli bolelo, krvácelo – vždyť ještě pořád bolí! – ale zároveň mě konejšilo vědomí, že mě má rád člověk, u kterého jsem si chtěla vydobýt respekt, že je tu pro mě, že je blízko, stále blízko.
"Expecto patronum!" Z hůlky mi vyletí cosi stříbřitého, mlhavý obláček, který se vzápětí rozplyne. Nespokojeně se zamračím.
"Napoprvé je to prostě výtečné, Vanjo!" dostane se mi Hermiony chvály, kterou si dle svého soudu v nejmenším nezasloužím.
"To jo," řekne Neville překvapeně. "Většinou se neobjeví vůbec nic. Jenom Harry uměl to kouzlo vážně rychle."
Na to nemám co říct. Spokojená se sebou nejsem.
"Musíš se ještě usilovněji soustředit na tu vzpomínku," radí mi Hermiona. "Ale teď pojďme, zkusíme s ostatními Merlinův štít!"
Zkoušíme Merlinův štít, zkoušíme další kouzla. Harry je podle všeho ovládá perfektně všechna, učí, radí, pomáhá. Budu první, kdo přizná, že dal v jeho případě na fámy, že jsem si o něm myslela, že je nafoukaná egoistická celebrita – každý jeho čin mě teď přesvědčuje o opaku.
Zpět do reality mě uvede letmý pohled na hodiny.
"Musím jít, mám za sedm minut trest u Snapea," chvatně se loučím se všemi, kteří mi stojí v cestě ke dveřím.
"Počkej ještě, musíme ti dát svolávací galeon," vzpomene si teprve teď na ty důležité věci Hermiona. "Taky tady máme takovou listinu, aby nikdo nic o Brumbálově armádě nevyzradil cizím lidem..."
Podepisuji, Hermiona mi mezitím přeměňuje galeon na cosi, co pozoruhodně připomíná smrtijedské znamení.
"Díky, ahoj," otočím se ještě, než se rozeběhnu po chodbách do sklepení vstříc dalšímu přísně utajenému cvičení.

(Severus Snape)

"Cvičila jste?" zeptám se slečny Grishamové, sotva vejde do dveří. Je trochu udýchaná a když váhavě pokládá na stůl vypracovaný prázdninový esej, nepatrně se jí chvějí ruce.
"Ano," odpoví nepřesvědčivě a nejistě přešlápne. Mávnu rukou ke křeslu, kde seděla minule, a ne nerad odložím brk. Jsou třídy, kde bych si na hodnocení "T" mohl pořídit razítko a ušetřit si všechno to pročítání.
Přemístím se zpoza stolu do křesla. "Co vám dělá potíže?"
"Myslím, že jsem z teorie přečetla dost," snaží se dívka formulovat odpověď, "ale nedaří se mi to převést do praxe."
Trochu zamračeně přikývnu. "Tak se na to podíváme. Legilimens."
Zřejmě to nečekala tak rychle, její odpor je pramalý a pokrok takřka neznatelný. Hlavu má plnou čerstvých zážitků z prvního odpoledne s Brumbálovou armádou. Její vzpomínky jsou tak intenzivní a blízko povrchu, že je nechtě přečtu důkladněji, než jsem měl v úmyslu.
Nedozvěděl jsem se jenom věci, které mě skutečně zajímaly, ale i pár navíc.
Stáhnu se.
"Slib, že nikde neřeknu, co se tam děje, vzal dost rychle za své," potřese hlavou a pohlédne na mě s odevzdanou výčitkou.
"Vaše obrana nestála za nic," odseknu chladně. "Předložila jste mi své vzpomínky jak na stříbrném tácu, ačkoli jsem je ani neměl v úmyslu číst. Mohl bych vás použít jako model pro pokročilejší sedmáky, kteří začínají s legilimens."
Snad bych měl být potěšen, že úroveň Potterovy výuky je o něco slušnější, než jsem čekal. Zřejmě ne všichni studenti vyjdou z Bradavic obranou nepostiženi - nepočítaje v to samozřejmě zmijozelské, kteří mají vlastní způsoby získávání zkušeností.
Místo toho jsem nepříjemně zasažen jedním detailem z toho všeho; totiž vzpomínkou, kterou slečna Grishamová použila k vyvolání patrona. Zeď, kterou jsem usilovně stavěl mezi ni a sebe, je tak nepříjemně narušena; ale já se naším vztahem nechci opět zabývat. Nemohu. Nechci.
"Snažila jsem se," ozve se bezmocná odpověď.
"Zřejmě ne dost," řeknu a kupodivu necítím zlost.
"Co pro to můžu udělat víc?" V hlase má skutečný zájem, byť smíšený s rezignací, a to jediné mi zabrání ji rovnou nevyhodit ze dveří.
"Buď je problém v motivaci," hledím na ni zpytavě, "pak bych vás mohl vystavit vlivu dost bezohlednému, aby se tento problém vyřešil sám. Nebo nechápete základní pojmy a tímto předpokladem začneme – vyložím vám ještě jednou, na co se máte soustředit. Třetí možnost je, že jste zcela bez talentu k těmto věcem, jak někdy dívky, zvláště ve vašem věku, bývají."
Sklesle přikývne.
Krátce se zamyslím a začnu hovořit. Pokouším se každou z meditačních technik popsat nejméně dvěma různými způsoby, použít přirovnání, kterým by mohla rozumět. Záleží mi na tom, aby se nitrobraně skutečně naučila. Někdo, kdo ponese dál dědictví Snapeů, by ji umět nejen měl; bude ji potřebovat.

Během dalších společných hodin se slečna Grishamová stane přeborníkem v teorii, začne ale dělat i jisté pokroky. Uběhne několik týdnů vyplněných vším, co Bradavice během školního roku nabízejí a čeho se dožadují...
...až přijde večer, kdy zruším naši pravidelnou schůzku ve chvíli, kdy stojí za dveřmi mé pracovny. Pošlu ji zpět na kolej. Beze slova vysvětlení, ponořený ve vlastních myšlenkách, opustím vzápětí Bradavice.
Jsem konečně znovu povolán Pánem Zla. A jsem připraven.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu