Kráska a Smrtijed II. - Osiřelé celebrity

8. únor 2009 | 12.00 |

Kapitola padesátá šestá.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Vanja Grishamová)

"Když se nevrátíš do začátku vyučování, půjdeme sesbírat tvoje kosti. Celou kolej přece nemůže povraždit ani Snape." Těmi slovy se se mnou rozžehnala Peggy a mě by teď zajímalo, jestli oprávněně. Popravdě vůbec nevím, co bych měla čekat - jestli ledové ticho, křik kvůli nedostatečně nastudované teorii, jestli něco jiného.
A tak nečekám nic, když klepu na dveře Snapeova kabinetu.
"Dobrý den," pozdravím a zastavím se na prahu.
"Sedněte si sem," mávne mi k jednomu z křesel. "Jen něco dodělám." Podle barvy, vůně a viskozity tekutiny v kotlíku to odhaduji na Rychlou mšičí zhoubu.
Kabinet vypadá jinak než ten, který jsem si vymyslela do své knihy. Rozhodně v něm nejsou žádné řetězy, kostlivci a i ještěrek v láku je tam jenom přiměřený počet. Jedovaté lektvary překvapivě počtem nepředčí léčivé a celkově by se do zdejšího interiéru bazének s kyselinou příliš nehodil.
Kapalina naposledy zabublá, pšoukne a zklidní se. "Chcete o něčem hovořit dříve, než přejdeme k nitrobraně?" Dle tónu se zdá, že jsem z havraspárského póvlu povýšila minimálně na zmijozela - poměrně uspokojující fakt.
"O svém havranovi," přikývnu, ráda, že o tom nemusím začínat sama. Dostane se mi jen tázavého pohledu. "Prošla jsem ve zdejší knihovně všechny knihy, které o havranu rádci pojednávají. V žádné není zmínka, že by měl být schopen samostatně kouzlit a také, že by měl být schopný spojit svoji magii s jiným kouzelníkem." Odmlčím se před otázkou, které se bojím nejvíc. "Doufám, že je od vás?" Nedodám zbytek - že doufám, že není Voldemortovým špehem.
Podle překvapení ve Snapeových očích usuzuji, že o tom nevěděl, když mi ho dával. "Řekněte mi, jak se projevuje," řekne po chvíli a začne se přitom ostentativně věnovat úklidu po posledním lektvaru.
"Poprvé to udělal, když jsem se učila vapo. Zopakoval po mně zaklínadlo a před ním se objevil obláček páry. Zkusili jsme to potom společně - zakouzlit oba naráz - a množství přeměněného vzduchu vzrostlo asi trojnásobně oproti množství, které jsem schopná přeměnit sama. Samostatně jsou jeho kouzla dost slabá."
"Pokračujte," vyzve mě Snape, když se odmlčím.
Pokračuji tedy dál, popíšu mu všechna kouzla, která jsme spolu prováděli, i s jejich účinky.
"To je doopravdy zvláštní," mávne Snape naposledy hůlkou a nablýská tím pracovní stůl do jeho podoby, když vyšel z tovární haly, a usadí se do křesla naproti mně.

"Příště ho přineste sebou."
Přikývnu. "Vzala bych ho, ale nebyla jsem si jistá, jestli je rozumné, aby věděl o nitrobraně." Mám ho ráda, mám ho opravdu ráda - ale nevěřím mu. Po letošním létu mám snad na menší porci paranoii nárok.
"To jste udělala správně. Ještě něco?"
Pokrčím rameny. Je drzé se zeptat na následující? "Co mám oficiálně za trest?" Potřebuji popis práce, krvavé detaily jsou vítány.
Obočí mu vyletí vzhůru, vzápětí se zamračí. "Myslím, že do přípravy ingrediencí lze zahrnout mnohé. Vzhledem k tomu, že momentálně pro ošetřovnu připravuji větší množství letvarů, bude to znít věrohodně."
Kývnu. To bude stačit. Spousta tlustočervů!
"Co víte o nitrobraně?" zeptá se mě Snape po chvíli ticha.
Přeberu si všechny slovníky i učebnice, které jsem o ní prolistovala, a zvolím nejvhodnější definici. Připojím teoretický popis nitrozpytu i nitrobrany - a raději se odmlčím pro případné námitky.
"Takže můžeme přejít rovnou k praxi," ocení moji práci Snape byť nevyslovenou, přesto pochvalou nejvyšší. "Začneme tím, že vyzkoušíme vaši přirozenou obranyschopnost." Zachvěju se, když Snape pozdvihne hůlku a zahledí se mi do očí. "Snažte se mě vykázat ze své hlavy pryč. Legillimens!"
Zaútočí na mě nepříjemný pocit, někdo se mi dere do hlavy a není to poprvé, co tohle zažívám. Snažím se ze všech sil bránit, ale tlak je příliš neústupný, chapadlo cizího vědomí mi tápe v paměti, v pocitech a vzpomínkách, noří se hlouběji a hlouběji. Táta mi hubuje za lumos, když nám o prázdninách vypadl proud. Sova mi nese bradavický dopis. Mám šesté narozeniny a strkám prst do plamene svíčky.
Už dost!
Náhle vše ustane, pocit se ztratí, zůstanu sama se svou myslí ztracená v křesle ve sklepení obrovského hradu.
"Jak se tomu mám bránit?" zeptám se slabě, když se trochu vzpamatuji. Nechci tohle už nikdy zažít.
"Vaše přirozená bariéra je opravdu slabá," konstatuje Snape zcela zjevný fakt. Všechny naděje, že prokážu alespoň špetku přirozeného talentu a neprojevím se zde jako úplné dřevo, se právě rozpadly v prach. "Začneme jednoduchým cvičením, které vám umožní lépe kontrolovat svoji mysl."
Přikývnu. Cokoliv. Tohle už znovu ne.
Snape mávne hůlkou a v kabinetu se náhle rozhostí šero nedostatečně prosvětlené ohněm v krbu. Cítím, jak Snape posouvá křeslo k mému, cítím jeho blízkost, naše kolena se takřka dotýkají. "Uvolněte se," řekne tiše a z jeho tónu, z hloubky hlasu se cítím mnohem strnulejší, než bych měla být. "Soustřeďte se jenom na svou mysl."
Přikývnu, svůj pohled soustředím do jeho očí, pokusím se potlačit vnější svět, pokusím se uvolnit.
"První, co se musíte naučit, je vyprázdnit ji do dna, nepřemýšlet. Jenom být."
Což samozřejmě nejde, pokud mám poslouchat, co mi říká. Nelze zvládnout oboje najednou, mohu buď poslouchat nebo vyprazdňovat svoji mysl. Prozatím se snažím poslouchat a tvářit se vyprázdněně.
Snape pomalu zdvihne paži, vztáhne ji ke mně. "Abyste věděla, jak vypadají bariéry v mysli, ukážu vám je. Bude se vám na nich lépe pracovat. Teď." Na tváři ucítím lehký dotyk, jak Snape hledá konkrétní body, a tentokrát se mi zachvění podaří potlačit. I tak je to zvláštní pocit.
Náhle pocítím nový průnik do své mysli, prvotní leknutí se mi ale podaří překonat bez jakékoliv reakce. Tento pocit je totiž jemný, jako by mi někdo přes myšlenky přetahoval pestře pomalované hedvábí utkané z vlastního vědomí.
"Je to hranice," slyším pokračování Snapeova výkladu a stojí mě dost úsilí se na něj soustředit. "Výchozí bod. První, čemu se musíte naučit, je soustředění. Druhé je právě toto. Bariéra, pod kterou se můžete ukrýt jako za zeď. Není tak složitá, jak by se mohlo zdát, když jednou přijdete na princip. Je jednodušší z hlíny uválet velikou kouli než vymodelovat drobnou hračku. Každý, kdo pohlédne do vaší mysli, ji okamžitě spatří a zjistí, že se bráníte. Vy však časem můžete postoupit dál. Tu velkou hliněnou masu rozprostřít po záhybech myšlenek a vybrat si, jak hluboko ve vaší mysli půjde. Ty neškodné, hloupé myšlenky nechat na povrchu, nabídnout je k prohlédnutí. Ty skutečně nebezpečné nechat dole."
Náhle mě Snape pustí, vyklouzne z mého vědomí, přeruší dotyk na tváři, opře se zpátky do svého křesla. Ona nečekaná samota bolí.
I on se zdá být vyčerpaný z toho, co právě dělal, ať už to bylo cokoliv.
"Najděte si nějaké knihy o meditačních technikách," doporučí mi a oproti všem předpokladům je jeho hlas stále dost mírný. "Možná vám pomohou. Hlavně ale cvičte - v každé volné chvíli. Vyprázdnit mysl a soustředit se jenom na daný okamžik a činnost. Může to trvat pouhý zlomek vteřiny nebo i několik minut. Učte se tomu."
Teprve teď se vzdám i očního kontaktu, posledního, který trval až do této chvíle, a přikývnu, abych jeho i sebe přesvědčila, že jsem poslouchala a dávala pozor.
"Myslím, že to by pro dnešek stačilo. Máte nějaké otázky?"
Hluboce vydechnu a pokusím se zmobilizovat zbytky racionality, které neprchly se zhasnutým světlem do jiných částí hradu.
"Kdy mám přijít příště?"
Snape vstane a vrátí se zpátky ke stolu, prohrábne ležící pergameny, posune kotlík. "Na nitrobranu bude stačit za týden. Doufám, že na vás budou patrné pokroky. S havranem hned zítra... ne, pozítří." Podívá se na mě.
Přikývnu. Suzan bude mít radost - její vize s havranem dojde realizace.
Dnešní lekce skončila. Nevím, jaké bude pokračování, ale budu cvičit, opravdu budu cvičit - slibuji.
"Děkuji, nashledanou," špitnu ještě cestou ke dveřím.
"Dobrou noc," vyprovodí mě temný pohled a já se vydám na okružní cestu hradem, abych alespoň částečně zklidnila nervy a ukryla emoce před návratem do věže.
Že to byl moudrý nápad je mi dokázáno o půl hodiny později zcela a beze zbytku.

(Severus Snape)

Následující dny jsou poměrně úspěšné.
Podaří se mi přichytit několik šesťáků z Mrzimoru a Nebelvíru při dostatečně emotivní hádce, abych jim mohl udělit školní trest a zajistil si tak zpracování většího množství lektvarových přísad. Vzhledem k tomu, do jaké časové tísně se poslední dobou dostávám, to bude pomoc dosti vítaná.
Během hodin se nikdo nezmrzačí, i když je to u Goodmana ze Zmijozelu opravdový zázrak. Oplývá inteligencí sušeného tlustočerva - a to mu ještě přidávám z čistě kolejní kolegiality. Longbottom z Nebelvíru možná není pitomý od přírody, ale vyjde to nastejno a jediné štěstí je, že na něj dávají spolužáci pozor. Omdlévající mrzimorské prvačky jsou mi dosud trochu záhadou, nicméně dokud omdlévají v nepodstatných fázích přípravy lektvaru, nehodlám to řešit ničím důraznějším než sraženými body.
Školní záležitosti ve skutečnosti zabírají jenom malou část mé pozornosti. Většina mých úvah se točí kolem knih, které jsem v knihovně se štěstím objevil a které obsahují pro mé plány nezbytné komponenty. Kvůli pokusům s přemisťováním sice budu muset odcházet mimo Bradavice, ale to už je jen drobná nepříjemnost ve srovnání s potížemi, na jaké jsem narazil při obstarávání věcí původem mudlovských.

Naliji si víno a letmý pohled na ručičky hodin mi potvrdí, že se každou chvíli objeví slečna Grishamová se svým havranem. Jsem doopravdy zvědavý, jestli se prokáží mé dohady ohledně toho podivného zvířete. Ona zřejmě ani netuší, jaká vzácnost se jí objevila v rukou; ale necítím lítost nad tím, že jsem si ho nechal proklouznout mezi prsty. Neměl bych se mu kdy věnovat a ona má potenciál využít jeho možnosti beze zbytku.
K nitrobraně žel projevila talent mnohem chabější než k exaktnějším předmětům obecně. Nejsem s to odhadnout, jestli včerejší lekce vůbec k něčemu byla a ona alespoň přibližně pochopila, co se od ní žádá... to ale dnes řešit nebudu.
"Vstupte."
"Dobrý den," div neudělá pukrle, havrana na rameni.
"Sedněte si," kývnu ke křeslu u krbu. Poslechne, havrana si sundá z ramene a posadí na nohu. "Předveďte mi nějaké společné kouzlo." Zůstanu stát před krbem a jsem si dobře vědom toho, jak blízko – či daleko, záleží na úhlu pohledu – jsem vzdálen jeho ostrému zobáku. Havran je impozantní pták a cítím intenzitu jeho magie i bez diagnostických zaklínadel. Ne že by byl samozřejmě důvod domnívat se, že by se o něco pokoušel.
Dívka se zamyslí jen na okamžik. "Vapo," mávne hůlkou a objeví se před ní trocha mlhy. Zamračí se. "Tady kouzlit můžeš," řekne havranovi a střelí po mně rychlým pohledem. "Promiňte. Ještě jednou." Tentokrát se zaklínadlo ozve dvojhlasně. "Vapo!" Oblak páry je viditelně větší.
"Ještě jednou," požádám a zdvihnu hůlku. Pro začátek nechci vědět nic víc, než jestli využívá její magii, nebo má svou vlastní, svébytnou.
"Vapo!" ozve se a do toho mé takřka neslyšné manifester. Výsledek je jednoznačný, přesto nechci nic ponechat náhodě.
"Zeptejte se ho na něco. Nechte ho promluvit."
"Umí jenom opakovat už jednou řečené," sdělí mi slečna Grishamová, odpovím pouze přikývnutím. Tento fakt je mi znám. "Zato ale mluví často bez vyzvání – což by podle knížek dělat neměl," pokračuje o něco zajímavější skutečností s jistým sarkasmem v hlase. "Řekni něco," vyzve havrana a ten posměšně loupne okem: "Nikdy víc!"
"Alespoň dvě věty," požádám, protože musím do jeho slov stačit vložit vlastní zaklínadlo.
upazit"Havrana si pamatuješ, tak do toho," pohne slečna Grishamová nohou, havran mávne křídly, aby udržel rovnováhu, a hlasitě klapne zobákem v nezaměnitelně dotčeném gestu, než začne:
"Nazpět v komnatu se vrrrrracím, žhavou duší v sny se ztrrrrrácím.
Záhy zas ten klepot slyším, hlasněji než dřřřřřív, a víc.
"Jistě,” prrrrravím, "jistě kdosi klepá a mne o vstup prrrrrosí;
podívám se, jaký divný zjev to u mých okenic.
Tiše, srrrrrdce! podívám se na zjev u svých okenic!
Je to vítrrrrr a nic víc!""

Poznávám v tom slečnu Grishamovou, její způsob mluvy – jsem si jist, že to byla ona, kdo před havranem tu báseň přednesl.
"V pořádku. Teď si," zakývám na havrana, " sedni sem a tady i zůstaň." Vykážu mu blízkou židli – fyzický kontakt bude kvůli následným zaklínadlům nežádoucí.
"Běž," pobídne ho slečna Grishamová a pták se neochotně přesune.
Nahlédnu letmo do pergamenu, kam jsem si sepsal kouzla, která jsem uznal za nezbytná, a začnu těmi, jejichž účinek nijak nepocítí. Ve skutečnosti i z těch nejméně příjemných nebude mít nic horšího než husí kůži na zádech, nechci ho ale vyplašit dřív, než je nezbytně nutné.
Havran sedí a občas si protřepe peří, trpělivě snáší všechno, co na něj zkouším. Slečna Grishamová se tváří napůl vyděšeně, napůl nesouhlasně, přerušit se mě ale neodváží.
"Tak to bychom měli," pronesu nakonec a posadím se do svého křesla naproti slečně Grishamové. "Můžete si ho vzít zpátky." Dívka jenom pohlédne na havrana a ten se ochotně vrátí na své místo v jejím klíně.
"Co patrně netušíte," začnu, ruce sepjaté do stříšky v obvyklém gestu zamyšlení, "je skutečnost, že jsem vám havrana nevybral pouhou náhodou. Jistě, byla to otázka vhodné příležitosti, která se v případě havrana rádce často neobjevuje. A nepochybně jste byla přesvědčena, že souzní se znakem havraspáru. Pravdou však je, že havraní pero je jedna z věcí, kterou má rod Snapeů, jehož jste i vy potomkem, ve svém erbu." Na okamžik se odmlčím. "Ocitlo se tam díky Willhelmovi Snapeovi, který před několika sty lety díky desítkám let výzkumu a ukázce excelentní magie dokázal jeden z rodů havrana rádce spojit s rodem Snapeů." Zamračím se na havrana. "Předpokládalo se, že již vyhynuli – je to pohnutá historie, ve které hraje svou roli nenávist dvou kouzelnických rodů a dlouholeté spory. Zdá se však, že nějaký výhonek rodu přežil do dneška a šťastnou náhodou se objevil u vás. U kohokoli jiného by se projevoval jako běžný havran rádce – takový, o jakém jste četla v knihách. Pokud však ve vás koluje krev Snapeů, či spíše, pokud ve vaší magii cítí toto dědictví, probudí se v něm schopnosti, jejichž plný dosah nejsem s to dohlédnout. Získala jste však s jistotou dokonale věrného, neúplatného a velice schopného druha, slečno. Je mnohem inteligentnější než pes, byť je to inteligence méně vyzpytatelná. Vycvičit se v magii musíte tak, abyste na něm nebyla závislá, pokud se však naučíte využívat jeho magii se svou, můžete dokázat velké věci."
S jistým pobavením sleduji nevěřícný úžas v její tváři. "Proč jste si ho nenechal?" zeptá se a v té otázce zazní nejistota a obavy.
"Zjistil jsem to právě v této chvíli," odvětím s rozmyslem. Tuším, na co se zeptá vzápětí. Slova z ní vycházejí neochotně a z povinnosti.
"Budete ho chtít zpátky?" Neví, jak pokračovat, a vidím, jak mimoděk pohladí havrana po černém peří. "Ve vašich službách by mohl dělat větší činy - nejen pro vás."
Nepatrně zavrtím hlavou. "Nebyl bych si ho nechal, ani kdybych to věděl. Je váš, dokud nezemřete nebo ho dobrovolně nedarujete. Jeho potenciál se s vaším nespojí automaticky, chce to čas, mnoho učení a výsledek není jistý – nebo by snad bylo lepší říci, že není jisté, jakým způsobem se dokáže vaše magie propojit. Nemohl bych si být jist, že se dokáže naučit zrovna to, co potřebuji, a nemám čas se mu věnovat. Je to již mnoho let, kdy byl v našem rodě takový havran v držení, a těžko říci, jaké konkrétní schopnosti zdědil zrovna tento potomek slavného rodu." Odmlčím se a jen trochu nesouvisle dodám: "Chtěl jsem, abyste ho měla."
Sklopí oči k havranovi a znovu zaboří prsty do jeho peří. "Děkuji."
V zamyšlení se zahledím do ohně, víc odpočívám, než abych skutečně přemýšlel. Doufal jsem částečně, ale nevěřil, že by to mohl být jeden z těchto havranů, a ač se zpravidla snažím nedbat takových nesmyslů, vidím ho jako dobré znamení. Je to skvělé zvíře a mám trochu iracionální pocit, že s ním by mohla být slečna Grishamová ve větším bezpečí.
"Můžete se vrátit na kolej," řeknu tiše po nějaké době, když si uvědomím, že mi stále dělá tichou společnost.
Vstane, havrana na ruce. "Existuje někde zápis o Willhelmovi Snapeovi a o jeho spojení s havrany rádci? Ráda bych o tom věděla víc,” nadhodí váhavě. Zpytavě na ni pohlédnu.
"Ne v bradavické knihovně, i když pár všeobecností najdete v knihách o historii těchto zvířat. Podrobnosti naleznete jedině na Snape Manor. Až bude příležitost, vyhledám vám je."
"Děkuju." Přešlápne a mimoděk sleduje můj pohled od plamenů krbu. "Dobrou noc," řekne pak náhle a váhavě vykročí ke dveřím.
"Dobrou noc."
Už jsem málem zapomněl, jak přirozená mi přichází její společnost.
Leč samota... je mi mnohem starším druhem.

(Vanja Grishamová)

Silueta bradavického hradu se tyčí proti tmavnoucí obloze a od jezera vane chlad. "Rodový havran," čechrám mu peří a on projednou neprotestuje. "Jsi můj."
Chvíli oba mlčíme v tichém souznění.
"Pošlu tě za dědou, je u Svatého Munga," začnu znovu tím, co jsem chtěla udělat už dávno. "Vyřídíš mu, co ti teď řeknu?" Stále ještě jsem se nerozhodla, jak mám k havranovi přistupovat, zda jako k sluhovi či sobě rovnému, nevím, jak ho mám žádat. Tohle rozhodování ale odložím na později.
Jezero tiše šumí. Za chvíli bude večerka, budu se muset vrátit.
"‘Ahoj, nevím, kdy zase přijdu. Jsem ve škole, učím se... jen chci, abys věděl, že tě mám ráda. Měj se krásně, dědo. Tvoje Vanja.‘"
Zahledím se k lesu, je černý, nepřístupný, zlý, zapovězený.
"Havrane?" Pták mě sleduje korálkově černýma očima, mám pocit, že za nimi vidím Snapea, celý rod Snapeů. "Profesor Snape a můj děda pro mě hodně znamenají. Pomáhej i jim, když to budou potřebovat, prosím. Oba jsou stejné krve, oba jsou z našeho rodu." Havran klapne zobákem. "Profesor Snape..." Nevím, jak vyjádřit, co chci říct, a vlastně ani nevím, jestli to chci říct. Ale ano, už jsem se k tomu rozhodla, necouvnu. "Kdyby šel někdy profesor Snape proti mně, nezasahuj. Bude to jen mezi námi."
Dávno jsem se už rozhodla, že kdybych se stala částí vykalkulovaného rizika, součástí války proti Voldemortovi, kdybych se měla stát obětí pro úspěch bitvy, neprotestovala bych. Rozhodla jsem se přijmout Snapea jako svého poručníka, adoptivního rodiče, ochránce – kterýkoliv z těch názvů odpovídá danému.
Věřím mu.
"Leť, Havrane. A vrať se mi s odpovědí," pobídnu ho.
Havran klapne zobákem, skočí, mávne křídly a za chvíli už proti tmavému nebi nerozeznám ani siluetu.
Je čas jít.
Bradavické chodby jsou již prázdné a já jen mohu doufat, že nepotkám Filche nebo paní Norrisovou. Nebo Snapea, ovšem. Co by udělal? Další trest, tentokrát doopravdy? Ale to by přece nemohl, když jdu oficiálně od něj. Nebo mohl?
Ačkoliv si myslím, že dávám pozor, vlastně jdu zahloubaná v úvahách a proto mě překvapí stín, který se objeví za rohem. Strnu a zase se uvolním, když zjistím, že je to jen Potter.
Chci ho minout, kývnu mu na pozdrav, ale zdá se, že vyvraždění blízké rodiny stačí k tomu, aby si mě povšimla i bradavická legenda.
hp1"Jééé... ahoj Vanjo," řekne a od pohledu se zdá, že se mu ulevilo minimálně stejně jako mně. "Chodíš jako duch."
"To říkáš ty?" ztlumím hlas, který se nepříjemně rozléhá prázdnými chodbami. "Co tu děláš?"
"Jen jsem potřeboval něco vyřídit," pokrčí rameny neurčitě – pravděpodobně i letos po večerech poráží někde v ústraní Voldemorta. "Ty, víš... vlastně jsem rád, že jsem tě potkal," pokračuje a slova z něj náhle lezou jen velmi neochotně. "Pořád je kolem spousta lidí, a..." Pokud si chce udržet svůj status celebrity, měl by něco udělat se svými proslovy.
"Co potřebuješ?" Harrymu Potterovi vadí spousty lidí? To musí být něco – shání účastníky defenestrace z oken hradního sklepení?
"Já... nechtělabysessemnoujítprojíttřeba?" vychrlí ze sebe náhle a větu si musím v duchu ještě jednou přehrát, abych jí porozuměla.
"Cože... proč?" Ačkoliv rozumím, nechápu.
"Protože máš moc hezké oči," vyhrkne a vzápětí se tváří, jakoby něco takového nikdy nechtěl vyslovit. Ani se mu nedivím. "Já, vlastně chci říct... ech." V rozpacích si vjede rukou do vlasů. "Nejen oči, myslel jsem."
Harry Potter se mě snaží sbalit. Ještě letos v červnu jsem si myslela, že bude i nadále můj život dávat smysl, současnost ale něco takového těžce popírá.
Na chvíli ztichnu. "Nevím přesně, co na to mám říct," podívám se na něj znovu a na celé té situaci mě nejvíc překvapuje fakt, že nerudnu, nekoktám, nemám snahu se propadnout do země. Několikanásobné ohrožení života v poslední době pravděpodobně udělalo s mou osobností své a ona mě teď stále nepřestává překvapovat.
Potter se zatváří – zraněně, možná. Přesto pokračuje a mně to snad i trochu imponuje. "Nemyslel jsem hned, třeba zítra nebo v neděli. Ale chápu, já... prostě jsem to zkusil. Promiň." Vyšle ke mně ostýchavý omluvný úsměv.
"Ne, promiň, nemyslela jsem to nijak zle." Ale ano, myslela, jenže právě zjišťuji, jak je těžké dát někomu košem. "Já-" Strnu. Zaslechnu kroky, které se blíží zcela neomylně naším směrem. "Filch!"
Potterova tvář se v té chvíli zcela promění, pohled mu ztvrdne, pohyby zrázní a teď spíš připomíná toho, koho obdivují a oslavují kouzelníci celého světa. "Rychle, pod plášť!" přehodí přes nás oba látku, kterou dosud svíral v ruce. "Zneviditelní nás," dodá teprve po chvíli.
Zalapám po dechu, ale neprotestuji. Minimálně by to vysvětlovalo část Potterových úspěchů, které se odehrávaly po večerce nebo v zakázaných prostorách.
Pohnu se dál chodbou, vměstnáme se do jednoho z výklenků, kde snad kdysi stávalo brnění či socha.
Není to Filch. Je to Snape.
"Zatracený Snape," uleví si Potter, když postava provlaje kolem a zmizí za rohem. Svoji iracionální touhu ohradit se potlačím už v zárodku. "Měl by s tou svojí nespavostí něco udělat," pokračuje dál v jistotě, že jistojistě sdílím stejný názor. "Potkávám ho každou chvíli. Myslíš, že je vážně upír?"
Přes všechny výhrady k řečenému se tiše rozchechtám. Ta otázka je absurdní a měla bych skvělou odpověď, kdybych ji směla vyslovit – že jsme svatební noc strávili v manželském loži a ne v rakvích a že si to tedy nemyslím... bohužel, toto použít nemůžu.
"V jeho kabinetě jsem žádnou rakev neviděla. Třeba je to vílák a chodí na vílí sabbaty v Zapovězeném lese." Je mi skoro líto, že tu nemám svého havrana, který by náš rozhovor mohl později Snapeovi slovo od slova zopakovat. Třeba by konečně došlo i na tlustočervy.
"Pořád ještě máš u něj ten trest?" zeptá se mě Potter s pochopením hraničícím se soucitem. Další takový. "Nechápu, proč se tě Kratiknot nezastal. Vždyť je to hrozně nespravedlivé!"
"A víš co? Když jsem u něj, mám čas přemýšlet. Málokdy je tak skvělá příležitost k zpytování svědomí jako při krájení tlustočervů." Ano, když jsem u Snapea, mám čas přemýšlet. Když odejdu, mám o čem přemýšlet.
Shodím ze sebe plášť, poodstoupím krok do chodby. Vlastně – ten plášť mění mnohé. Snape už mě zjevně nechytí, ale pořád je tady Filch a dokud je Harry Potter tolik vstřícný, není mi hanba to využít. "Jsem si skoro jistá, že cestou do věže potkám Filche," hodím háček útrpným hlasem a čekám, jestli se ryba chytne.
"He. To by Hermiona nazvala ‘pozitivní myšlení'," zasměje se tlumeně, ale pobaveně. Celkově náhle vypadá spokojeně, opravdu velice spokojeně. V zelených očích se blýská smích a rty nepolevují v úsměvu. "Mohu tě doprovodit?" Nedokážu mu říct, jak jeho otázka vyzněla, ne, když se tváří jako dítě, které dostalo bonbon. "Vejdeme se pod něj i tři, takže to bude v pohodě," dodá ještě a dá mi tak jasně na srozuměnou, že se půjde pod pláštěm.
"Děkuju," kývnu, ačkoliv byl původní plán jiný – mít ho s sebou při ruce pro případ, že bych někoho potkala. Plášť – a koneckonců i Pottera.
Cesta se zdá náhle o mnoho delší než obvykle.
"Tak jsme tady," oznámí mi o půlstoletí později, kdybych náhodou dveře do své společenské místnosti přehlédla, a rozpačitě přešlápne na místě.
"Ten plášť," kývnu k balíčku, který je složený podivuhodně malý, "je zajímavý, nikdy jsem o podobném neslyšela." Neodpustím si malý úsměv, malé popíchnutí. "Kolik holek už podlehlo lákání na procházky při měsíčku v jeho skrytu?"
Jen se plaše pousměje. "Nenapadlo mě to zkoušet," přizná a trochu zrudne. "Stejně, je to trochu nepohodlné." Odmlčí se. "Nešla bys raději se mnou do Prasinek? Měsíc slíbit nemůžu, ale zato se nebudeme muset tak krčit."
Co s ním? A vlastně – proč ne? Procházka. Když jsem se byla s Michaelem projít v zimní zahradě vánočních Bradavic v jedné z knih, noc dopadla... zajímavě. Kdo ví, co se stane tentokrát.
"Musím se zeptat Kratiknota, jestli můžu jít – nemám potvrzení od rodičů." Shodou okolností byli moji rodiče letošní léto zavražděni. Jak to vlastně dělá s povolením Potter? Celá škola ví, jak moc nenávidí mudly, u kterých bydlí.
Dostane se mi povzbudivého pohledu. "Kratiknot je fajn, ten to určitě zařídí."
Pokrčím rameny. Začíná mě to docela i lákat – nikdy mě nikdo nikam nepozval. Proč bych se měla bránit? Peggy ze mě zešílí. Snape taky, jestli se o tom dozví – možná nakonec Voldemortovi ubude práce s jedním nebelvírským žákem. Tohle ale budu řešit, až to nastane.
"Tak v sobotu... v deset?" pokrčím rameny. "Teď už jdu ale vážně spát, měj se hezky. A díky," usměju se na něj a vzápětí se musím málem rozesmát, když vidím, jak se mu rozzářil obličej.
Efektní odchod mi ale není umožněn.
"Ty, Harry... nevíš, čím se liší tma od zdání tmy?"

(Severus Snape)

"Severusi."
"Kingsley."
Pokoj je stejný jako minule, za těch pár dní na něm ale někdo zapracoval a všechny známky pobytu chlapců zmizely. Zato přibyla druhá židle.
Kingsley se rovnou usadí a na malý stolek položí pergamen. "Sepsal jsem všechna vhodná zaklínadla, která jsem objevil," řekne a ne příliš spokojeně na něj poklepe prstem. "Myslel jsem na to, co jsi říkal – že musí zmizet i krev z půdy a tyhle věci. Byl to větší oříšek, než se mi zdálo, ale myslím, že jsem to vyřešil. Bude to sekvence několika zaklínadel a zabere bohužel víc jak čtvrthodinu. Výsledek by měl stát za to." Spokojeně se zašklebí a pozoruje mě, zatímco beru pergamen do ruky a pozorně ho pročítám.
"Myslel jsi opravdu na všechno," musím uznat. "Zkoušel jsi je?"
"Zkoušel a ještě zkusím. Jo, mimochodem...." Zazubí se a vytáhne z magicky upravené kapsy – působivě provedené kouzlo – láhev whisky a skleničky. "Oficiálně tu probíráme světovou politiku. Prý to lidi někdy dělávají."
Souhlasně mávnu rukou a gestem naznačím, ať na mě whisky nešetří, zatímco znovu zvažuji vypsaná kouzla.
"Sakra, Severusi, připadám si, jako bych právě odevzdal odfláknutý esej z lektvarů." Trochu zmateně na něj pohlédnu a odpovědí je mi pobavený škleb.
"Jsi jenom o pár let mladší," začnu a on se začne hlasitě smát. Zamračím se.
"Musel by ses vidět, jak se na to tváříš," nedá si pokoj. Odložím pergamen a chopím se skleničky. Whisky je kupodivu slušná a smíří mě částečně s jeho lehkovážností.
"Máš dneska dobrou náladu."
"Dařilo se nám," přikývne. "Tím myslím opravdu dařilo. Však uslyšíš, až bude Řád pohromadě."
Protože to začíná vypadat, že opravdu skončíme u hovorů o světové politice, sáhnu do kapsy a vytáhnu plátěný zavazovací náramek. "Neměl by na tobě vypadat nápadně," poukážu na fakt, že se obléká značně neformálně. "Nekouše," dodám jízlivě, když vidím, s jakou obezřetností si ho prohlíží.
"Není v něm cítit vůbec žádná magie," řekne překvapeně. "Už je aktivovaný?"
"Ano," přikývnu nikoli nespokojeně.
"Co když budu zrovna ve vaně, až mě zavoláš?" zeptá se a obratně si ho uváže kolem zápěstí.
"Kingsley," zavrčím, "tuto maličkost jsem nepominul. Až budu povolán Pánem Zla, vyšlu signál dřív, než se k němu přemístím – náramek se zahřeje. Potom budeš mít dost času se připravit, i kdybys zrovna obíral vánočního kapra. Já svou část práce odvedu na konci shromáždění, až budou ostatní smrtijedi pryč."
"Alespoň naznačit?" dožaduje se Kingsley.
"Náramek tě bez tvého rozkazu sám nepřenese," pokračuji, jako by nic neřekl, "stejně jako u přenašedla se musíš spolehnout na směr, na rozdíl od něho přidáš vůli. Nedá se to pokazit."
"Ano, pane profesore," přetáhne si přes své dobrovolné pouto rukáv.
Ukážu mu, ať mi ještě nalije. Do začátku schůzky Fénixova řádu dosud nějaká ta chvíle zbývá.
"Už jsi přišel na způsob, jak zvýšit svoje šance?" střelí po mně pohledem ostřejším, než by bylo patřičné pro tak modré oči. Chvílí váhám, než odpovím.
"Přišel," řeknu nakonec. "Budu potřebovat jen trochu štěstí a trochu šikovnosti."
"Spoléhat na štěstí? To není tvůj styl, Severusi."
Nepatrně se pousměji. Skutečnost, že každý den věnuji přemisťování, na jehož preciznosti můj život závisí, několik desítek minut, si nechám pro sebe. "Štěstí přeje připraveným, Kingsley."

"Severusi, na slovíčko."
Chystal jsem se být prvním, kdo prchne ze zasedací místnosti po pedagogické radě, ale nebylo mi přáno. Brumbál právě dohovořil se ztrápeně se tvářícím Kratiknotem a jen jsme si vyměnili místa u ředitelova křesla.
"Filius se zmínil, že slečna Grishamová nemá podepsaný souhlas s návštěvou Prasinek," praví Brumbál a přistrčí ke mně formulář. "Myslím, že není důvod, proč bys ho nemohl podepsat?"
Zamračeně zůstanu zírat na nabízený brk. "Jsem si jist, že za zdmi Bradavic je v mnohem větším bezpečí," řeknu nakonec odmítavě.
"Severusi," použije Brumbál jeden ze svých nesnesitelně laskavých tónů hlasu, "patnáctiletou dívku nemůžeš držet zamčenou doma. Objektivně jí nehrozí žádné nebezpečí."
Po poradě, jako byla ta dnešní, na které se probírala přiměřenost kázeňských trestů, nová barva oken ošetřovny a způsob využití ptačího trusu ze sovince, jsem ochoten souhlasit se vším, jenom když za sebou budu moci zavřít dveře.
Podepíšu.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed II. - Osiřelé celebrity amabell®pise.cz 18. 10. 2013 - 04:51
RE(2x): Kráska a Smrtijed II. - Osiřelé celebrity mae 18. 10. 2013 - 08:16