Kráska a Smrtijed II. - Pro havrana?

11. únor 2009 | 12.00 |

Kapitola padesátá sedmá.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Vanja Grishamová)

Odpověď na svůj vzkaz dostanu další den. Děda si na mě vzpomíná, mluví ke mně, stýská se mu a nechápe, co je s rodiči a proč on je u Munga. A má mě rád.
Havran mi tiše a trpělivě sedí v klíně, zatímco mi stékají slzy po tváři, a jediným mým svědkem je on, jezero a obloha planoucí rudým ohněm zapadajícího slunce.
"Mám tě ráda," řeknu havranovi tiše a pohladím mu letky složených křídel.
Mlčí. Tentokrát neopakuje má slova, je mi druhem v mlčení, to umí stejně dobře jako Snape.
"Avis," řekne zase po dlouhé době a mně kolem hlavy začne poletovat jediný modrozlatý ptáček.
"Avis," řeknu teď i já a naše společná magie se spřede, zesílí, znásobí naše schopnosti. Kolem se objeví hejno ptáčků, kteří cvrlikají a poletují ve zmateném tanci, a já se skrze své slzy musím usmívat, protože je tráva zelená a voda mokrá a protože přese všechno, co se stalo, nejsem sama.
"Změnila ses," řekla mi Peggy včera večer a já jí musela dát za pravdu. Vskutku jsem se změnila, prázdniny se mnou udělaly mnohé a nebyly to jen změny k lepšímu. Cítím se teď ale jistější, náhle totiž cítím život a konečně si uvědomuji, že jsem smrtelná a že život musím žít, dokud můžu.
"Změnila," přikývla jsem jí a tentokrát jsem neváhala, když jsem mluvila dál. "Každého by změnilo to, co se stalo."
Peggy přisvědčila, ačkoliv nevěděla, o čem mluvím. Mluvila jsem o poznání lidí, které jsem nikdy poznat nechtěla, mluvila jsem o důvěře a podivných mezilidských vztazích. Náhle se cítím starší než Peggy i ostatní z mého ročníku, cítím, že mi chybí témata rozhovorů, které jsme kdysi s holkami vedly, cítím se cize. Přesto ale vím, že se mohu spolehnout, a Peggy mi prozatím mé chování i odmítání toleruje a nevyčítá.

ProductImage"Ahoj," pozdravím, když spatřím Pottera čekat u dveří, a jsem si téměř jistá, že v davu vidím odplouvat Hermionu Grangerovou s oním Weasleyem, kteří ho vždy tak věrně podporují. Patrně mu zde dělali garde a poslední záchranu pro případ, že bych nepřišla.


"Ahoj," rozzáří se Harry, když mě uvidí, a já se neubráním jistému pocitu uspokojení, když to vidím. "Jsem rád, že jsi získala to povolení. Jak se ti to povedlo?"
"Kratiknot je vážně fajn," pokrčím rameny a rozhlédnu se kolem sebe, za kterým sloupem se mi asi pochechtávají Peggy se Suzan.
"To jo," nevšimne si toho Potter a nadšení v jeho hlase je skoro nakažlivé. "Půjdeme?"
Kývnu a začleníme se tak do davu, který nás unáší po vydupané cestě bradavickými pozemky dál a dál, až do Prasinek.
"Kam chceš jít?" zeptám se ho, když se blížíme, a čekám, jestli mě opravdu pozve na máslový ležák, jak tipovala Suzan, nebo jestli dokázal vymyslet něco lepšího.
"Máš ráda máslový ležák?" zeptá se mě a já mám co dělat, abych se nerozesmála. Máslový ležák a famfrpál – nepochybuji, že i na něj dneska přijde řeč. Potter se však vytáhne – dle své nejlepší výchovy, vštípené nejspíš těsně před odchodem Hermionou, ještě dodá: "Nebo bys dala přednost čaji u madame Pacinkové?"
Zamyslím se. Nechce se mi nikam pod střechu, jsem si téměř jistá, že nevyhnutelným následkem by totiž bylo trapné mlčení nad šálky tekutiny dle vlastního výběru, a na to nemám náladu.
Harry si mého váhání všimne a ještě dodá: "Určitě ale musíme zajít do Medového ráje a slíbil jsem Colinovi, že mu u Taškáře koupím pytlík bomb hnojůvek na Filche." Než stihnu cokoliv říct, pokračuje nadšeně dál. "Bylas někdy u Chroptící chýše?"
"Pojďme nejdřív k Taškáři, je to cestou k Medovému ráji," kývnu a když se mnou srovná krok, usměju se. "Byly jsme u Chroptící chýše loni, nedostaly jsme se ale dovnitř. Sice nepředpokládám, že by toho tam bylo moc k vidění, ale stejně bych se tam někdy podívala."
"To by se dalo zařídit," odvětí po krátkém zamyšlení. "Záleží na tom, jestli budeš chtít riskovat, že by se ti trest u Snapea mohl ještě prodloužit, když nás chytí." Zašklebí se. "Ale popravdě to za to moc nestojí."
Kouknu na něj, částečně pobaveně, částečně zamyšleně. "Ty si s pravidly moc hlavu nelámeš, že? Nebelvírská lehkovážnost," zavrtím hlavou. "Jistěže to budu chtít riskovat."
"Nejsem lehkovážný," zavrtí hlavou a tentokrát se tváří vážně. "Okolnosti... byly takové, jaké byly." Když domluví, znovu se usměje, snad aby odlehčil svá předchozí slova. "Myši, prach a pavouci, to nás tam čeká."
Pokrčím rameny. "Skvělé, s myšmi jsem vždycky sympatizovala. Na pavouky znám skvělé kouzlo – drželi se nám doma v přístěnku a nechtěli pryč."

---

Harry náhle zbledne. "Vy jste... měli přístěnek?"
Pokrčím rameny. "Vadí to něčemu? Košťata, nářadí a staré hračky. Jako malá jsem tam lezla pro svoji oblíbenou pannu, které chyběla jedna noha a rodiče mi ji chtěli vyhodit. Schovávala jsem se tam za skládací schůdky a hrála jsem si s ní, než mě rodiče volali k jídlu."
"Musela sis hrát v přístěnku," zašeptá Harry a oči se mu začnou podezřele lesknout. "Já... jsem rád, že tvé rodiče zabili, Vanjo!"
"Avada kedavra!"

---


"Zřejmě je to jejich oblíbené útočiště," přikývne. "Také jsme jich tam spoustu měli. Tak pak už jenom aby ti nevadily tmavé úzké chodby. Jo, a, víš – není to nic, co bys pak měla vyprávět holkám u krbu," pohlédne na mě napůl omluvně, napůl rozjařeně.
"Jak říkám, Nebelvír," zakroutím hlavou a ostentativně se rozhlédnu kolem sebe, abych dala najevo své pohrdání. Vyjádřené úsměvem, jak jinak. Celý tenhle výlet se vyvíjí lépe, než jsem čekala.
"Taškář. Ukážu ti skvělou věc," dojdeme ke známé budově a Harry ke mně natáhne ruku, můj zájem je ale v tu chvíli soustředěn zcela jinde.
"Sejdeme se tady, až si to koupíš, jo? Taky si potřebuju něco zařídit," kývnu mu a konečně se pohledem odpoutám od stánku s magickými tvory, mimo jiné i ptáky.
"Dobře, nebude mi to trvat dlouho," řekne trochu zklamaně a pohled, který upře k Taškáři, má do lhostejného hodně daleko.
"Haryyy!" ozve se v tu chvíli dvojitý hlas a ze dveří vykouknou rudé kštice Weasleyových dvojčat. "Pojď, přivezli nové dusicí bombóny!"
"Nespěchej, taky mi to chvíli potrvá," ubezpečím ho, protože vím, že já se od onoho stánku hned tak neodtrhnu. "Když tak tu počkám."
"Tak zatím ahoj," řekne a v očích je mu vidět boj, který bojuje sám se sebou.
Kývnu mu a mám co dělat, abych se ke stánku nerozběhla.
Prodejce je starý a v mnohém mi připomíná Filche. Nic konkrétního, snad jen pohyby a způsob, jakým chová rezavou kočku, ale celek jednotlivostí dává dohromady jeho osobnost se vším všudy.
Dokud nepromluví.
"Copak to bude, slečinko? Žabího prince nebo snad mládě yettiho?"
Zůstávám stát několik kroků od stánku a pozorně si prohlížím jednotlivá zvířata. Nelíbí se mi, vypadají zanedbaně a vypelichaně, jen jediné mě opravdu zaujalo, havran. Havran rádce, snad. Mám v plánu to zjistit.
"Co je to?" ukážu na něj a v pohledu černých korálkových očí rozeznávám tvrdost mého havrana, kromě toho je v nich ale i strach.
"Havran rádce, dokonalý pomocník. To je pro vás ale příliš drahé, snad by se vám lépe líbilo mládě hafoně?"
Z jeho hlasu mi naskakuje husí kůže. Přesto mám šanci se dozvědět víc právě od něj.
"Havran rádce, slyšela jsem o něm už nějaké legendy. Prý dokáže spojit svoji magii s magií kouzelníků, je to pravda?"
Jestli to obchodníka překvapí, nedává to na sobě znát. "Jen někteří. Je to dlouhá historie, to by takovou slečinku, jako jste vy, jistě nezajímalo. Podívejte se ale, jak se na vás dívá tahle papucha! Je to skvělé zvíře, přítulné a-!"
"Ta historie by mě zajímala," přeruším ho a svůj tón už držím na hranici zdvořilosti jen s vypětím všech sil.
Náhle havran, sedící hned vedle papuchy, zakráká a vzhlédne k obloze. Sledujeme jeho pohled bezděky oba, já i obchodník – pomalu se k nám snáší havran rádce, můj havran rádce, a přistane mi na rameni. Pohled pozorně upírá na svého druha, ten mu ho opětuje, jen čekám, kdy se na sebe vrhnou a zda to přežije alespoň jeden z nich. Zatím se tak neděje.
"Havran rádce," vydechne obchodník udiveně. "Pojďte dovnitř, slečinko, řeknu vám tu historii." Kývne mi ke stanu, odkud se line pach příliš dlouho zavřených zvířat, a já jen krátce zaváhám, než opravdu jdu.

(Severus Snape)

"Severusi, přijď prosím do sborovny," objeví se na okamžik v krbu Brumbálova hlava a znepokojení v jeho hlase mě okamžitě postaví na nohy. Zdržím se jen tak dlouho, abych ztlumil oheň pod bublajícími kotlíky, a projdu krbem za ředitelem.
Přivítá mě nesouhlasný pohled Ronalda Weasleyho, odhodlaný Hermiony Grangerové, zachmuřený Brumbála a znepokojené McGonagallové a Kratiknota. Okamžitě je mi jasné, že se Harry Potter opět pustil do nějakých nepředložeností.
"Severusi, zdá se, že máme problém," spustí Brumbál první.
"Harry zmizel," vyhrkne Weasley a vyslouží si tak šťouchanec od Grangerové.
"Z Prasinek měli být všichni zpátky už před hodinou," řekne dívka. "Já vím, že se to nezdá moc pozdě, ale byli jsme s Harrym domluvení, že se sejdeme. A..." Trochu zrudne. "Ptali jsme se i dívek v Havraspáru..."
Kratiknot zřejmě nevydrží zticha. "Vanja Grishamová se také nevrátila," řekne nešťastně. "Pomona už šla zkontrolovat mrzimorské, tak jestli bys mohl...?"
"Od toho mám schopné prefekty," najdu hlas, ale nedokážu se přimět, abych je došel zaúkolovat. "Proč jste se ptali po Vanje Grishamové?" zabodnu temný pohled do Grangerové. Tentokrát i ona nepatrně ustoupí. "Šli do Prasinek spolu," vysvětlí slabým hlasem a ve mně se kromě obav začne vařit i zlost. "Projít se. A tak..."
"Projít se," zopakuji ponuře, ale náhle ucítím na rameni Brumbálovu ruku. V tom gestu je víc než malé varování. "Severusi, jdi prosím zkontrolovat zmijozelské. Zkusíme zatím zjistit víc."
"Proč se o to Snape stará?" zaslechnu Weasleyho šeptání, ale odložím trhání jeho hlavy a škvaření v horkém oleji na později.
Nezbývá mi než uposlechnout – a ke svému úžasu a hlubokému znepokojení zjistím, že i mně schází jeden student.
Draco Malfoy.

Zúčastnění profesoři se mezitím přesunuli do ředitelovy pracovny.
"Zrovna ti tři." Brumbál se opírá rukou o krbovou římsu a zachmuřeně hledí do plamenů. "Severusi?"
"Nic," odpovím stručně. Znamení na mé ruce je klidné.
Kratiknot sedí zhroucený v křesle a neustále pohybuje rukama, svírá střídavě opěrky a vlastní kolena. "Třeba se jenom někde zdrželi," blekotá, "však víte, mladí na schůzce... Vanja je sice velice zodpovědná dívka, ale ti nebelvírští chlapci!"
Do místnosti vstoupí McGonagallová a o jejích obavách dostatečně vypovídá skutečnost, že jí z obvykle dokonale pevného účesu vypadlo několik malých pramínků vlasů.
"Harryho i Draca naposledy viděla Weasleyovic dvojčata," sdělí. "Před Taškářem. Dnes byl ale v Prasinkách trh a kolem Taškáře stálo hned několik stánků. Jestli je někdo unesl –"
"Jestli je někdo unesl, tak to samozřejmě poznáme podle toho, že tam ten stánek už nebude, pokud byl pastí, nebo získáme potřebné svědky," odsekávám zlostně. "Minervo, Filiusi – běžte do Prasinek a zkuste zjistit podrobnosti. Já se zatím poptám jinde."
"Buď opatrný, Severusi," řekne Brumbál. Nikdy jsem nepřišel na to, co na takové řeči odpovědět; a beztak se už za mnou zavírají dveře.

sam02"To je skutečné překvapení," sestupuje Lucius Malfoy po schodech do vstupní haly svého domu a ve svém společenském oděvu vypadá jako nafintěný páv. S tváří navenek dokonale lhostejnou se mu mírně ukláním na pozdrav. "Luciusi."
"Buď vítán, Severusi. Mám tu dnes malou společnost, která by se ti mohla líbit. Čemu vděčím za tvou návštěvu?"
I náhoda má smysl pro dramatický efekt. V tom okamžiku se totiž ostře ozvou naše znamení – oběma naráz, vidím zřetelně záblesk bolesti, rozmrzelost a znepokojení na Luciusově tváři – a zůstaneme na sebe zírat, oba zmatení. Malfoy nepochybně uvažuje nad tím, proč nás Pán Zla volá tak brzy po posledním setkání. A já začínám tušit, že s tím možná nemá nic společného. Mladý Draco by se bez otcova požehnání do takové akce určitě nepouštěl a pochybuji, že by se Lucius v takové chvíli zabýval společenským životem. Na druhou stranu, zrovna on možná ano.
"Jdu se převléct," oznámí Lucius a vztekle se vrací po schodech vzhůru. Slyším ještě vzdalující se zlostné příkazy skřítkům ohledně vzkazů jeho hostům. V téhle chvíli by Malfoy určitě za Voldemorta do ohně neskočil. Máloco ho může roztrpčit víc, než když mu někdo sebere příležitost být oslnivým středem své vlastní společnosti.
Bez rozpaků si vyberu ze zařízení haly pár maličkostí, které přeměním na smrtijedskou masku a další věci potřebné k roli, která mě čeká. Společně se stejně oděným Luciusem pak projdeme zahradou v čerstvé noční tmě. "Luciusi, kde je Draco?" zeptám se ho a on na mě vytřeští oči. V té chvíli nám ale znamení dá jasný signál... přemístíme se.
"Jak to myslíš, kde je Draco?" šeptá ke mně vztekle, zatímco klečíme v bahně v kruhu smrtijedů. "Ty jsi hlava jeho koleje!" Nad našimi hlavami se sklánějí větve stromů a pohupují se ve slabém větru. Ani přibližně nevím, v jaké části Británie bychom se mohli nacházet, prostředí lesní mýtiny je zcela anonymní.
"Čemu na té otázce nerozumíš?" odpovím stejně tiše a stejně vztekle. "Kdybych věděl, kde je, tak se tě neptám! Nepověřil jsi ho něčím?"
Voldemort spustí svůj oblíbený uvítací proslov na téma ovládnutí světa a nadbytečnosti každého, kdo nemá čistou kouzelnickou krev. Pouštím to jedním uchem dovnitř a druhým ven.
"Ne! Stalo se mu něco?" drtí Lucius mezi zuby.
"Nevrátil se z Prasinek, on a ještě dva další," odseknu a od smrtijeda po mé druhé straně se ozve varovné syknutí.
"Jsi za něj osobně zodpovědný!" štěkne Malfoy tak ostře, jak jen se dá šeptem štěkat.
"Je to nevychovaný fracek, pro kterého je veškeré snahy škoda," odpovím ve stejném tónu a je vlastně dobře, že v té chvíli ostatní smrtijedi vykřiknou souhlasně nad nějakou pasáží ve Voldemortových slovech a hrdý otec většinu té věty neslyší.
"Myslíš, že budou chtít výkupné?" Těžko říci, jestli bolest v jeho hlase patří synovi nebo penězům.
Než vymyslím vhodnou odpověď, Pán Zla si zavolá přímo Malfoye a vyptává se ho na nějaké podružnosti ohledně pokroků s ministerstvem. Mě tentokrát zcela pomíjí. Mám tak dost času na užírání se vlastní zlostí, která rychle překrývá úlevu nad tím, že Voldemort neměl s jejich zmizením co do činění. Dnes by byla skvělá příležitost k tomu, abych provedl svůj plán. Místo toho honím po všech čertech tři pubertální opozdilce! Kdo ví, kdy budeme opět povoláni...
Nenápadně odhaduji jednotlivé postavy v maskách. Pokud by někdo z nich Pottera získal, nepochybně by se tím okamžitě pochlubil. Mám však pocit, že nikdo nechybí.
Jsem skoro zaskočen tím, že se dějí i věci, které nemají s Pánem Zla nic společného.

sedici na vetvi(Vanja Grishamová)

"První zmínka o havranu rádci pochází z dob Merlina. Od té doby se stal vyhledávaným zvířetem a také nesmírně vzácným, protože byl často zabíjen nepřáteli. Používali se jako poslové a špehové ve válkách a jako takoví jen málokdy umírali přirozenou smrtí.
To, co jste zmínila vy, slečinko, byl pokus jednoho ze starých rodů si havrana rádce zcela podmanit. Willhelm Snape byl temný kouzelník, který se snažil podřídit ostatní své vůli a to nejen zakázanými kletbami. Jeho nejlepší kouzlo magie krve se mu nepovedlo aplikovat u lidských jedinců, přesto jeho úspěchy nebyly nevýznamné – dokázal spojit svoji krev s krví jednoho z havranů rádců a tak ho i s potomky navždy podřídit sobě a svým potomkům.
Snapeův rod se stal od té doby mocným a rozšiřoval svůj vliv nad ostatními kouzelnickými rodinami, čímž si pojistil jejich nenávist. Rod Blacků byl první, kdo se vzbouřil. Jednomu z Blacků se podařilo spojit svoji magii s pekelným psem a zatímco válka mezi lidmi ustala po několika desetiletích, ačkoliv vzájemné nevraživosti se tyto dva rody nikdy nezbavily, ony linie havranů rádců a pekelných psů si nikdy nepřestaly jít po krku. Dnes už dávno nikdo z nich nežije.
I kvůli téhle válce je dnes už havranů rádců tak málo."

Zadívá se na havrana na mém rameni a chvíli mlčí, než pokračuje.
"Jestli o nich chcete něco vědět, počkejte malý moment, něco tady mám." Otočí se ode mě a já vskutku nečekám, když na mě o malou chvíli později zaútočí. "Expeliarmus! Pouta na tebe!" Svalím se na zem, když mě omotají silná lana, a nic nechápu. "Pustím tě, slečinko, když mi svého havrana rádce daruješ. Mám samičku, potřebuji ho a on potřebuje ji!"
Zírám na něj v šoku. Nelíbil se mi, ale tohle jsem nečekala a nechtěla.
Havran se v tu chvíli vynoří zpod převrácené židličky a zaútočí na muže svými pařáty i zobákem. "Expeli-"
"Ne!" vykřiknu v tu chvíli, protože síla, se kterou použil obchodník kouzlo na mě, by mohla havrana zabít. "Havrane, nech toho! A vy nechte jeho, vždyť mu ublížíte!"
Poslechnou mě překvapivě oba.
Havran přiletí ke mně a usadí se mi u hlavy, klapne nespokojeně zobákem a na zemi pod ním zůstávají krvavé stopy - od cizí krve, naštěstí. Jizva zůstane muži na krku už asi navždy, chybí mu tam podstatný kus masa, a čtyři rudé šrámy na tváři mu budou tuhle příhodu připomínat ještě dlouho.
Což nic nemění na tom, že já ležím spoutaná na zemi a moji hůlku – moji třetí hůlku! – má v rukou opět někdo jiný.
"Slečinko, stačí, abyste mi svého havrana dala. Stejně pro něj máte těžko nějaké dobré využití," promluví muž opět a jen těžko se snaží svůj hlas zmírnit do uklidňujícího, podlézavého.
Málem podlehnu touze na něj havrana znovu poslat.
Chvíli je ticho narušené jen zamumláním kouzla, po kterém krev na tváři i na krku muži zaschne, jako by se boj odehrál před několika hodinami. Potom se ke mně vrátí jeho pohled. "Uvidíme, za jak dlouho si to rozmyslíš. Zatím – mobilicorpus," mávne hůlkou a já se začnu přemisťovat do jedné z prázdných klecí.
"Nechte toho, pusťte mě!" rozhodnu se vyzkoušet, jestli mě neuslyší někdo na ulici.
Asi ne. Zvířata apaticky přihlížejí, muž můj křik ignoruje a stan je zjevně opatřen ševelissimem, snad aby ryk zvířat uvnitř nerušil okolí.
Dopadnu na zem, klapne zámek. Jsem zavřená a se mnou i můj havran.
"Vanjo?" ozve se náhle od vchodu nejistý hlas a dovnitř nakoukne Potter.
"Expeliarmus!" zakřičí znovu obchodník a vzápětí se mu u nohou válí další hůlka. "Pouta na tebe!"
Odtud mi tedy pomoc nepřijde.
Klec je velká, vejdeme se do ní pohodlně i s Potterem.
"Můžu získat havrana rádce a prodat Harryho Pottera," prohlásí pochmurně obchodník a z tónu hlasu je znát, že se situace nevyvíjí přesně tak, jak by rád. "Jenže ani já nemám zájem na tom, aby svět ovládl pomatený šílenec."
"Tak nás pusťte!" ozve se Potter a v jeho hlase cítím vztek.
"Ale jistě – jen ať mi tady slečinka dá svého havrana!"
To mi není hodno odpovědi.
"Vanjo, o čem to mluví?" obrátí se Harry ke mně. Musí ho deprimovat, že projednou ani neví, proč je spoutaný a v cizích rukou.
"Mám havrana rádce. On ho chce, ale jeho snaha naráží na fakt, že havrani rádci jsou věrní svému majiteli, pokud nejsou darováni," odpovím mu pochmurně a havran mi poskočí před obličejem.
"Kvůli tomule?!" přimhouří Harry oči a vlna vzteku, která se z něj vyvalí, zasáhne i mě. V tuhle chvíli dokážu věřit, že se už několikrát postavil Voldemortovi a i přesto dosud žije.
"Teda Pottere," ozve se od vchodu pobaveně a když se ohlédnu, spatřím plavovlasou hlavu Draca Malfoye. "Tomu říkáš romantické rande?"
V tuhle chvíli už tu snad chybí jenom Brumbál a Voldemort.
"Expeliarmus!" nebere obchodník ohledy na to, že tenhle nám zjevně pomoci nechce. "Pouta na tebe!"
"Skvělé," utrousím a snažím se znít tak kousavě, jak jen dokážu. "Do Bradavic chodí kolem tří set žáků. Doufám, že máte hodně klecí." Taky doufám, že se tu neobjeví Malfoyovy gorily – už s Dracem je nám v kleci dost těsno.
Obchodník neodpoví. Vyjde před stan, zanedlouho se vrátí a nese s sebou vše, co měl venku rozloženo, všechny klece a zvířata, židli i cedule. Potom několikrát mávne hůlkou, vzduch zmléční párou, která se ve stanu náhle vysráží a celý ho vyplní, a v tu chvíli pocítím, jak mě něco táhne pryč.
Objevíme se ve velké místnosti plné dalších zvířat, které nás uvítají kničením a funěním. "Dám ti čas, aby sis to rozmyslela. Třeba ti budou dostatečnou motivací hlad a žízeň."
teorie-klec2Práskne za sebou dveřmi a my osamíme.
"Co to má znamenat? Proč spoutal mě?" ozve se Draco vlastně poprvé a v jeho hlase je slyšet strach.
Mlčím. Jsme v místnosti, která má kvůli svým obyvatelům otevřené okno. Protože obchodník netušil, co je můj havran zač, a protože nám sebral hůlky, nijak se nepojistil proti magii. To je naše jediná šance.
"Havrane," oslovím ho potichu a cítím, jak oba kluci zpozorněli. Vadí mi, že o tom budou vědět, Draco ke všemu bude chtít vědět, odkud ho mám - ale nedá se nic dělat. "Dokážeš se nějak dostat z klece? Potřebuji, abys letěl do Bradavic a řekl někomu z profesorů, kde jsme a že potřebujeme pomoc. Brumbálovi, Kratiknotovi, McGonagallové, Snapeovi - koho dřív najdeš," vyjmenuji kromě Snapea a Brumbála i hlavy obou kolejí, které jsou tu dále zastoupeny, a doufám, že tak nebude nikomu nápadné, proč chci zrovna Snapea.
Havran klapne zobákem, ozve se rána a on náhle stojí vně klece, na svobodě. Dívá se na mě takřka výsměšně.
"Odkud tohle umíš?" vydechnu ohromeně. Ale vlastně měl patnáct let jiného majitele, bude toho víc, co o něm nevím. Na to teď není čas. "Dobře, teď si zapamatuj, co vyřídíš: 'Vanju Grishamovou, Harryho Pottera a Draca Malfoye zajal nějaký obchodník se zvířaty. Drží nás v kleci a chce získat tohohle havrana, nedostaneme prý napít, dokud mu ho nedám. Nevím, kde jsme, přemístil se s námi pryč z Prasinek do nějakého domu, ale havran zná cestu. Sebral nám hůlky, jinak jsme v pořádku. Prosím, pomožte nám. Vanja.'" Havran klapne zobákm. "Tak leť a koukej se vrátit s pomocí," pobídnu ho.
"Nikdy víc," zakráká, poskočí, rozepne křídla a vylétne oknem pryč.
Budu ho muset naučit nějakou pozitivnější báseň.
Opřu se o stěnu klece a vydechnu. Bála jsem se, že to nestihne, že se vrátí ten muž, že mi sebere i poslední naději na záchranu.
"Co to bylo? Co je to za ptáka?" ozve se Malfoy znovu a předchozí zoufalství v jeho hlase nahradí naděje.
Nechce se mi odpovídat.
Potter sebou zamele a posune se blíž.
To taky nechci.
"Myslíte, že pro nás někdo přijde?" ptá se dál Malfoy a jeho otázky už mi vážně začínají lézt na nervy.
"Vanjo?" Potterovy také.
Klid tady ale budu asi hledat marně.
"Nevím, jak jsme se přemístili daleko. Ten havran to musí uletět a sehnat někoho, kdo by pro nás přišel."
Malfoy zmlkne. Ne tak Potter.
"Vanjo, promiň, měl jsem jít s tebou," řekne a zdá se, že se vážně cítí tak, jak vypadá - mizerně.
Vlastně nevím, proč mě tolik štve, snad si jen má zlost hledá cestičku ven. Pravdou je, že mám obrovskou chuť někomu vynadat. "A co by to změnilo?"
"Kdybychom byli dva, nejspíš by si na nás vůbec netroufnul."
Má pravdu, jenže to těžko může dávat za vinu sobě. To, co se stalo, je jenom na mě. Nahlas to ovšem připustit odmítám.
"Víš, Harry," usměju se na něj zle, "už delší dobu se tě chci zeptat, jestli jsi alespoň věděl, jak se jmenuju, než se objevilo moje jméno v novinách." Projednou se svoji jízlivost nesnažím nijak tlumit.
"Ano, věděl," odpoví mi a já se v tu chvíli zastydím. A pak ješt jednou, protože Harry pokračuje. "Ale, víš, nevěřil jsem, že bys ty ve mně viděla víc než jméno z novin. Půlka věcí, co tam píšou, ze mě dělá ohromného hrdinu a druhá cvoka." Pokrčí rameny. "Vlastně jsem doufal, že když už víš, jaké nesmysly se tam píšou..." Jen těžko teď hledá slova a já mám chuť sama sobě nahlas vynadat. "To už je jedno," dodá nakonec a zmlkne.
Podobnou imaginární facku jsem asi potřebovala dostat. "Promiň." Viditelně dokážu zkazit naprosto všechno. "Ach jo. Vážně promiň, tohle jsem říkat neměla."
Jenom pokrčí rameny. "Muselo to tak vypadat, řekl bych," usměje se.
"Na to vám tak někdo skočí," ušklíbne se Draco, kterému zřetelně otrnulo. "Zrovna ty, Pottere, přímo slintáš blahem, kdykoliv vidíš svoje jméno v novinách. Každý ví, že si rád hraješ na celebritu."
Možná jsem nakonec ráda, že se do toho vložil a já jsem tak ušetřená odpovědi, protože mám v hlavě pořádný zmatek. "Sklapni, Malfoyi!" oženu se tedy jen a jsem ráda, že si myslí, že si nepamatuju, že to byl jeho táta, kdo mě zachránil z té knižní noční můry. Nemusím mu tak prokazovat žádný vděk.
Harry si Malfoye ostentativně nevšímá. "Samozřejmě jsou tací, kteří mají schované všechny články ze společenské rubriky - tuším, že je to strana deset až dvanáct - kde se objevilo jejich jméno," vykládá mi a podle všeho se dobře baví nebo se snaží bavit mě. "Dokonce na to prý existuje speciální služba, která ti ty články pohlídá, aby při tom množství žádný neutekl."
"Sklapni, Pottere!" zaječí Draco jako siréna, když si uvědomí, o kom je řeč.
Nevěřícně se na něj podívám. Vlastně bych od něj i něco podobného čekala. Ne, jinak - kdybych si myslela, že někdo tohle dělá, byl by to Malfoy, o kom bych si to myslela.
Nejabsurdnější na tom je, že mi pobyt v kleci, kde nemám co pít a jsem až příliš těsně spoutaná, připadá náhle docela snesitelný a že je to právě díky Harrymu a Malfoyovi.

(Severus Snape)

"Byl jsi pryč dlouho," řekne Brumbál a starost v jeho očích ho dělá mužem starším a unavenějším. Jen zřídkakdy ho tak vídám. Dost možná v téhle chvíli nevypadám jinak – oba postrádáme někoho, kdo je nám blízký.
K ruce mi mávnutím hůlky pošle hrnek s čajem, ze kterého ucítím nezaměnitelnou vůni povzbuzujícího lektvaru. "Byl jsem povolán," vysvětlím a bez odporu vypiji celý šálek naráz. "Nedělo se nic, co by nepočkalo. Pán Zla za jejich zmizením nestojí, Malfoy o svém synovi neví a patrně ho ani nepověřil žádným úkolem. Co mohu soudit, nechyběl ani nikdo ze smrtijedů. Musíme hledat jinde. Můžeš ale očekávat Malfoyovu brzkou návštěvu."
Brumbál přikývne a zmínku o Malfoyovi přejde mávnutím ruky. Nepochybně si s ním poradí s obvyklou lehkostí.
"Z Prasinek zmizel stánek Simeona Spruncha," začne vzápětí, "ačkoli měl zaplacené místo až do příštího týdne. V téhle chvíli zjišťujeme možná místa pobytu. Je to obchodník s magickými zvířaty, oficiálně. Spíše drobný podvodník, nějaké pašování, běžné věci."
"To by odpovídalo zájmům slečny Grishamové,"
usoudím okamžitě. "Pokud byl Potter s ní a Draco si zkoušel hrát na špeha, vysvětlovalo by to, jak se ocitli na jednom místě. Ale nic víc."
"Těžko by mohl mít zájem na slečně Grishamové," uvažuje Brumbál nahlas a směr jeho myšlenek dokonale odpovídá mým. "Je možné, že poznal Harryho a ať ze sympatií nebo pro peníze, rozhodl se ho předat Voldemortovi. Nebo mu šlo o Draca a má v úmyslu vydírat jeho otce." Potřese hlavou. "Nehodí se mi to k němu. Neukousnul by si tak velké sousto."
Z krbu vyletí pergamen popsaný Kratiknotovým špičatým písmem. Brumbál ho obratně zachytí a letmo přelétne pohledem. "Tři adresy. Hodně štěstí, Severusi."
Přečtu si je několikrát dokola, dokud si je nezapamatuji, a vykročím ke dveřím. Ještě ani nesáhnu po klice, když se zpod schodů ozve hlasité bušení – a nemusím být jasnovidec, abych věděl, že je to zvuk Malfoyovy hůlky zuřivě bušící do nebohého chrliče.
"Jestli dovolíš, Albusi," změním směr ke krbu, ale ani tentokrát mi není dáno odejít.
zavesy"Nikdy víc! Nikdy víc!" Havran klepe zobákem do skla okna tak razantně, že se po podlaze rozletí střepy dřív, než Brumbál stačí otevřít okno.
"Potřřřřřebuji, abys letěl do Brrrrradavic a řřřřřekl někomu z prrrrofesorrrrrů, kde jsme a že potřřřřřebujeme pomoc. Brrrrrumbálovi, Krrrrratiknotovi, McGonagallové, Snapeovi - koho dřřřřřív najdeš," spustí havran a poletuje nám nad hlavami.
"Sednout," mávnu rukou k bidýlku pro sovy, abychom za chvíli nešlapali i po střepech z Brumbálovy sbírky magických nesmyslů.
"Nikdy víc!" zaprotestuje, ale poslechne.
"Mluv."
"Vanju Grrrishamovou, Harrryho Potterrra a Drrraca Malfoye zajal nějaký obchodník se zvířřřaty. Drží nás v kleci a chce získat tohohle havrrrana – nikdy víc! Nikdy víc! - nedostaneme prrrý napít, dokud mu ho nedám. Nevím, kde jsme, přřřemístil se s námi prrryč z Prrrasinek do nějakého domu, ale havrrran zná cestu. Sebrrral nám hůlky, jinak jsme v pořřřádku. Prrrosím, pomozte nám. Vanja."
"To není obyčejný havran rádce,"
řekne zaujatě Brumbál.
"Ne," potvrdím mu. "Je to potomek havranů magicky svázaných s rodem Snapeů. Havrane," obrátím se k nečekanému hostu, "teď půjdeš se mnou. Přemístíme se na pár míst a ty mi řekneš, jestli jsme tam správně. To bude nejrychlejší."
"Tak leť a koukej se vrrrátit s pomocí,"
souhlasí havran, přeskočí z bidýlka na mou nastavenou paži a vzápětí se přeneseme krbem pryč, provázeni Brumbálovým zamyšleným pohledem.

První naší zastávkou jsou sklady kdesi na předměstí Londýna. Cítím kolem magicky upravené prostory, místo je to ubohé a v koutech hnijí staré odpadky. Působí opuštěně. "Havrane?"
"Nikdy víc!"

"Měli bychom každopádně zapracovat na tvé slovní zásobě."
Dalším přemístěním se dopravíme ke zchátralému domku na kraji vesnice kdesi na Vysočině. Okna jsou zabedněná a střecha se hroutí, domek nepůsobí ani tak starý jako naprosto zanedbaný.
Někde v dálce hodiny odbíjí půlnoc a vzápětí po přemístění cítím, že se havran napjal a otočil hlavu směrem k zarostlé zahradě.
"Jsme tady?" řeknu polohlasně a odpovědí je mi jen klapnutí zobákem.
"Jdeme."
Havran mi seskočí z paže, přeletí plot a zmizí kolem domu dál do zahrady. Nezdržuji se hledáním vrátek, několika kroky překonám prašnou cestu, přeskočím plot a pospíchám za ním, hůlku v ruce – všude kolem nás je ale ticho.
Ze tmy se náhle vynoří temný obrys velké kůlny. Na rozdíl od domu je stavěná bytelně a už na dvě desítky kroků cítím dusivý pach a slyším nezaměnitelné zvířecí zvuky. Tentokrát nás prázdné sklady nečekají.
Havran na mě čeká a netrpělivě nadskakuje před kůlnou. "Dokážeš se nějak dostat z klece? Dokážeš se nějak dostat z klece?" zakráká a když se před ním vynořím ze tmy, vletí oknem dovnitř.
Okamžik poslouchám za dveřmi. "Alohomora," řeknu tiše a bytelný zámek s tichým cvaknutím povolí. Vstoupím dovnitř, vzduch je těžký a vyplašená zvířata ztichnou. Uvědomuji si náhle, že cítím strach – docela jiný, než na jaký jsem zvyklý. Mám obavy z toho, co zde mohu najít. Ale oni jsou v pořádku. Musí být.
"Lumos tectum," pronesu a z hůlky vytryskne proud světla, který se pod stropem zformuje do jasně zářící koule. Naskytne se mi jedinečný pohled na tři v oslnění mrkající děti, důkladně svázané v jedné z klecí. Havran sedí na jejím vršku a nezúčastněně si čistí peří.
"Pane profesore," začne slečna Grishamová.
"Severusi!" zaječí Draco. "Hned mě rozvaž!"
"Ten muž tu byl asi před třemi hodinami,"
naváže dívka plynule, "říkal, že nás přijde zkontrolovat zase ráno." Svým hlasem, který se zřetelně snaží znít klidně, ale přesto je v něm úleva a radost, se mi intenzivně připomene Vanja taková, jaká byla ke konci naší cesty; snad o to víc, jak nereálná je celá tato situace.
"Pane profesore," zamumlá Potter, zřejmě aby se také připojil ke konverzaci.
"Nebudu tu s nimi už ani minutu!" nabere Dracův křik na intenzitě.
"Ticho," štěknu a přejedu pohledem rovnou všechny tři. Jasně dávám jasně najevo, že mám za sebou hodně dlouhý den a nebudu trpět žádné pošetilosti.
Přistoupím těsně ke kleci a krátce se pozastavím nad zámkem. Ne, tohle nejsou složitá kouzla. Účinná, to ano, ale bez pastí. "Alohomora," otevřu klec. "Mobilicorpus. Finito incantatem," zahrnu do jednou vysloveného zaklínadla všechny tři. Ne, že bych čekal, že vyskočí jak srnky. Pouta jsou jedna věc, fakt, že byli mnoho hodin ve stejné poloze bez možnosti pohybu, druhá.
Potter je samozřejmě první, kdo se pokusí vstát. Nedostane se ani na kolena a s bolestivě zkřivenou tváří se svalí na zem. "Omlouvám se," vyrazí ze sebe.
"Nespěchejte," řeknu, "byli jste spoutaní příliš dlouho. Postupně se rozhýbáte. Pak se přemístíme." Zamračím se a ostřeji dodám: "Skutečnost, že se tři studenti vyššího ročníku nechali chytit tak primitivním způsobem, probereme později."
"Ale Se... pane profesore,"
zakňourá Draco. Stačí jediný pohled, aby spolknul výmluvy dřív, než je vysloví. V některých oblastech mám své zmijozely vycvičené poměrně uspokojivě.

Těžko říci, co mě varovalo dříve – jestli způsob, jakým sebou Potter škubl a začal otvírat ústa k varovnému výkřiku, havraní zakrákání nebo závan vzduchu od dveří za mými zády.
"Expeli-"
"
Protego!" vykřiknu a naštěstí si včas uvědomím, že musím rozšířit gesto hůlkou tak, aby pojalo i trojici za mými zády. Kouzla se střetnou s hlasitým třesknutím a ostře se přitom zableskne. Poprvé vidím toho zatraceného chlapa a není příliš o co stát. Fakt, že zjevně právě vylezl z postele, mu na kráse nepřidává. Celkově olysalý zjev neurčitě připomínající Filche, tvář navyklá podlézavým úsměvům. Budu muset se slečnou Grishamovou vážně promluvit.
Draco zaječí, Vanja se v úleku trochu zajíkne, Potter utrousí nějakou polohlasnou kletbu, z jeho namáhavého zasupění soudím, že se pokouší vstát. To vše se ale jen mihne na okraji mé mysli. Soustředím se na muže před sebou. Mohu si být stokrát jist, že se mi nemůže rovnat, a docela určitě postrádá praxi v soubojích. I takovému protivníkovi však stačí malá nepozornost soupeře – a nebo výhoda v podobě faktu, že mám za sebou bezbranné děti.
22118"Omne Evanesco!" zakřičí muž, tvář zhrůzněnou divokou zuřivostí.
"Circuprotego!" odpovím ostře v poslední chvíli složitějším zaklínadlem a cítím, jak ze mě spolu s magií tryská i vztek na toho bastarda. On je chce zabít! Prostým protegem bych jeho kouzlo pouze odrazil, ale to by mohla šeredně odskákat některá ze zasažených zvířat – na které on, jejich majitel, zjevně ohledy nebere. Takto bylo kouzlo neutralizováno, ale získal nepatrně času.
"Confringo!" využívá ho beze zbytku.
"Expeliarmus," odrazím zaklínadlo vzhůru a strop nad námi exploduje. Sype se nám na hlavu hromada třísek a slámy ze střechy, zapraští trámy. Zvířata a Malfoy kvílí na desítku různých způsobů. "Expeliarmus!" opakuji tentokrát bez váhání a efekt kouzla se projeví i v tom, že mezi mnou a Sprunchem vznikne na okamžik prostor dokonale vyčištěný od padajících trosek. Mám proto dobrý výhled na vyjevený výraz v jeho tváři, zatímco letí dozadu a s hlasitým bouchnutím se zarazí o hranu dveří. Sesune se k zemi a bezmocně lapá po dechu.
"Ty bastarde," vyrazím ze sebe a vykročím k němu. "Jak sis mohl dovolit..."
"Nic jsem jim neudělal!"
zakvílí a to je poslední kapka do mého rozpoložení balancujícího na pokraji exploze vražedného vzteku.
Zdvihnu hůlku. "Ava – "
"NE!" zarazí mě v půlce slova zběsilý výkřik. "Nezabíjejte ho," pokračuje chvatně slečna Grishamová třesoucím se hlasem, "za to vám nestojí!"
Zvláštně to utiší tu nejhorší zuřivost, která se ve mně vzdouvá. Nepochybně jsem schopen zabít, za určitých okolností. Ale ne ve zlosti, ne někoho tak ubohého. Úzkost, jaká rezonovala jejími slovy – neměl bych se nikdy přestat ovládat tak moc, aby o mně museli pochybovat moji studenti. Aby si mysleli, že...
"Nepoužívám zakázané kletby, slečno Grishamová," řeknu zvolna, aniž se k ní otočím. Zírám na muže před sebou, už teď polomrtvého hrůzou. Dívka něco sotva slyšitelně odpoví, nejspíš se omlouvá; to bych měl možná pro tentokrát já.
"Avalerentum defintus," vyslovím pečlivě plánované kouzlo a on se promění ve zvíře, stejně ubohé, jakým byl člověkem. Vypelichaný, roztřesený tchoř. "Ztrať se." Zahrabe nohama a trochu potácivě, přesto co možná nejrychleji, zmizí ve tmě.
Otočím se k dětem. Vlny vzteku, které mnou cloumaly ještě před chvíli, jsou pryč. Prohrábnu si vlasy a smetu tak pár hrstí nejhoršího smetí.
"Jste všichni v pořádku?" zeptám se při pohledu na jejich vyplašené obličeje.
Grishamová a Potter kývnou, Draco, který jediný ještě zůstal sedět na zemi, bolestně zaúpí. "Určitě jsem měl nejpevněji utažená pouta," zanaříká.
Otočím se znovu ke dveřím a rychlým kouzlem se přesvědčím, že v okolí nikdo další není. "Accio hůlka Harryho Pottera," začnu vzápětí. "Accio hůlka Vanji Grishamové. Accio hůlka Draca Malfoye." Pochytám je obratně do jedné ruky a každému hodím tu jeho.
"Jestli už se můžete hýbat, otevřete ty klece a pusťte je ven," pokynu jim vlastní hůlkou. "Magická zvířata si poradí."
Potter se kupodivu potěšeně zašklebí a zatímco ze sebe ometá kousky slámy, už kulhá k nejbližší kleci. "Neboj se, čeká tě svoboda," slyším, jak brouká tiše ke stříbrooké sovičce.
"Proč se tu zdržujeme takovými zbytečnostmi?" stěžuje si okamžitě Draco a dramaticky si z nohou shazuje kousek dřeva, později nepochybně vydávaný za těžký střešní trám. Myslím, že s ním budu muset časem vážně promluvit.
"Jestli nevíte proč, mohu vás na chvíli do té klece vrátit, pane Malfoyi," řeknu hladce. Draco se zatváří vylekaně a Potterovi a Grishamové se zachvějí ramena v záchvěvu nehlasného smíchu.
Tihle tři mě jednou zničí.

(Vanja Grishamová)

Havran se mi usadí na rameni a já se náhle cítím mnohem klidněji. "Díky," řeknu mu a do hlasu nechám zaznít všechny své emoce. Není to ode mě fér - tohle poděkování patřilo Snapeovi, se vším, co vyjadřovalo. Jenže nesmím - patří to na seznam položek toho, co nesmím vyslovit, a není to válkou. Tohle je o lidské pýše a podivných zákoutích lidské mysli. Chtěla bych, aby se to někdy změnilo.
teorie-klec1"Alohomora," vypustím do světa párek chobotlaček. Havran klapne spokojeně zobákem, potom roztáhne křídla a odletí oknem pryč.
"Havrane!" zmateně se za ním ohlédnu, zatímco on si mě ani nevšimne. Tolik k věrnému služebníkovi a krevním poutům.
Mohu si být alespoň jistá tím, že do Bradavic trefí.
"Alohomora." Tak tak ucuknu před ostrými zuby fretky fialové, když odstraňuji visací zámek z mříží. Tomuhle se říká vděčnost.
Ale tak je to všude - je to to samé jako se Snapem. Zachraňuje lidi a vede podstatnou část boje proti Voldemortovi. A kde je vděk? I Harry Potter, slavná celebrita a Ten-kdo-nás-všechny-zachrání, ho pomlouvá, kde jen může.
"Alohomora!" Zámek vyletí a s rachotem se skutálí z hromady sutě. Had sklouzne na zem a zmizí v útrobách domu.
"Přemístím vás po jednom," ozve se Snape, který zatím obešel celou kůlnu kolem dokola. "Označil jsem klece, které nemáte otvírat, pošlu sem pak někoho, kdo ta zvířata přemístí na bezpečnější místo. Pane Malfoyi," obrátí se k Dracovi, který pořád polehává na zemi a skuhrá, "půjdete první. Předpokládám, pane Pottere," otočí se tentokrát na Harryho, "že situaci zvládnete."
"Ano, pane," odpoví Harry se sotva znatelným povzdechem. Zdá se, že si snad i vyčítá, jak tohle všechno dopadlo. Pravda, za jiných okolností bych se asi učila v knihovně a do Prasinek vůbec nešla. Přesto je to absurdní.
Už jen vidím, jak Snape chytá Draca a s hlasitým prásknutím se přemístí pryč.
"Alohomora," pustím další zvíře z jeho kotce a náhle si připadám až příliš osamělá, zranitelná.
"Nemusíš mít obavy," řekne náhle Harry a postoupí blíž. Nijak blízko, prostě jen blíž. "Kdyby v okolí někdo byl, Snape by nás tu samotné nenechal."
"Já vím," otočím se k němu překvapeně, protože jsem jeho přítomnost zcela vypustila z mysli. Se Snapem pro mě najednou odešel celý svět - je to absurdní, ale nebyla jsem dosud zvyklá dělit se s kýmkoliv o jeho pozornost. Absurdní a sobecké. Prostě jen... měla jsem pocit, že by mi mohl nahradit rodiče. Jako prvního ale odnesl svého kmotřence a to mi dává jasně na srozuměnou, kde je moje místo.
"Já jen, že jsi vypadala tak..." S trochu smutným pousmáním rozhodí Harry rukama. "A já na tebe tentokrát dám pozor," řekne a ten úsměv zupřímní, rozšíří se. "Stejně, není to tu tak špatné místo, ne? Když už tu Malfoy neskučí, že si zadřel třísku."
Nevěřícně se kolem sebe rozhlédnu. Propadlý strop, hromada suti na zemi, pobořené a pozotvírané klece. Kůlna na spadnutí. "Počítám, že takhle nějak vypadá náš dům, jestli ještě stojí," přikývnu s hodnotícím pohledem. Ono to totiž funguje - zlehčování. Dokud dokážu mluvit tímhle tónem, nemusím si nic připouštět.
"Nebylas tam?" vyklouzne Harrymu překvapeně a náhle se zatváří, jako by to vůbec neřekl. Jako by to nechtěl říct. "No, vlastně se nedivím," snaží se to zamluvit a je to jenom horší.
Na tohle se mi nechce odpovídat. Fakt je, že by mě Kratiknot vzal asi i tam - to jen já jsem se projevila jako příliš velký zbabělec. Nechtěla jsem to místo už nikdy vidět. Bála jsem se vzpomínek, které se mi podařilo docela úspěšně potlačit.
"Harry," řeknu místo toho a tentokrát už mluvím vážně, upřímně. "Promiň. Za to, že se tohle stalo," rozhodím rukama, aby gesto obsáhlo celou místnost, "i za to, jak se chovám." Vím, že se chovám hrozně, jenže si nemůžu pomoct. "Zatím se mi nepovedlo srovnat se ani sama se sebou," připustím víc, než jsem chtěla. Srovnat se s něčím zájmem pro mě bude ještě o hodně těžší a sama nevím, jak to dopadne.
"Ne, prosím tě, neomlouvej se!" Zdá se, že ho moje slova opravdu vyděsila. "Omluvit bych se měl já, protože..." Neurčitě mávne rukou. "Měl jsem tě ochránit." Ztěžka se nadechne. "Spíš by bylo zvláštní, kdybys..." Obvyklým nejistým gestem si zajede rukou do vlasů. "Je to jenom chvíle, od léta," dokončí podivně neobratně a mě bodne u srdce. Má pravdu, je to jen chvíle, to jen knižní pouť mi čas zkreslila a natáhla na délku mnoha let. "Ale bude to dobrý. Uvidíš." Rozpačitě se zašklebí. "Je to vůbec možný? Sám takové řeči nesnáším a najednou se slyším, jak to říkám!"
Přikývnu. "Jo, měl bys to ještě dopilovat," zasměju se co možná pobaveně. Zlehčování. Hlavně zlehčovat, nemyslet na nic. "Musíme pustit ta zvířata, než se Snape vrátí. Nerada bych, aby mě na příštím trestu krájel tlustočerv do letvaru."
"Za tohle budeme krájet tlustočervy ještě o přístích prázdninách," shrne Harry docela jistou skutečnost a já tuším, že tohle už nebude jen nitrobrana.
"Skvělé. Třeba dostanu za rok trest za nevypracování eseje z lektvarů, protože budu celé prázdniny krájet tlustočervy. A vůbec, jaktože nejsou chránění? Při jejich spotřebě...? Alohomora."
"Jsou horší věci než tlustočervi,", zašklebí se Harry přehnaně bolestně. "Už jsi někdy loupala ušenky?"
Tlacháme dál, pouštíme zvířata a nakonec zvládneme všechny neoznačené klece dřív, než se Snape vrátí.
Objeví se s hlasitým prásknutím jen kousek od nás. Přelétne pohledem místnost, než se otočí ke mně. "Pojďte, slečno Grishamová."
Nerozhodně se podívám k oknu. Dva kroky, snad to malé zdržení nebude nijak vadit. "Havrane!" zakřičím do nočního vzduchu, odpovědí mi je ale jen ticho. Ohlédnu se bezradně zpátky po Snapeovi.
"Vždy najde cestu," zavrtí ten nepatrně hlavou. "Nemůžeme tu čekat."
Ještě jednou se ohlédnu do noci a potom jen neochotně přistoupím k Snapeovi. Chci vědět, co je s Havranem.
Snape si mě k sobě přitiskne, stejně, jako to dělal v knihách, stejně útěšně a důvěrně, a potom se přemístíme. Objevíme se na hranicích bradavických pozemků, kolem je tma a ticho. "Doprovodím vás na ošetřovnu."
"Můžete nás tam dovést s Harrym společně, počkám tady," ohlédnu se k příliš vzdálené siluetě hradu.
"Jdeme," rozkáže Snape nekompromisně. "Možná si to neuvědomujete, ale tam je v téhle chvíli bezpečněji než tady."
"V Bradavicích není bezpečno?" zeptám se dřív, než se stihnu zarazit.
"Zatímco v bezejmenné vesnici kdesi v Anglii hrozí leda tchoří kousnutí," odpoví mi Snape a v hlase překvapivě není cítit zlost, "tady jsme těsně za branami Bradavic. Nikde nejste ve větším bezpečí než uvnitř - sem se ale může přenést kdokoli." Na okamžik zaváhá a mně hlavou maně proběhne, co mi asi nechce říct. "Není zcela vyloučeno, že by zde mohli hlídkovat smrtijedi." V hlase má jasné varování.
Projdeme kolem kamenného plotu a otevře se nám výhled na les. "A pokud by vám to bylo málo," dodá s jistou rezignací v hlase, "pak vězte, že bych nenechal studenty uprostřed noci tak blízko Zapovězeného lesa."
Ta odpověď mě překvapí, nevím, co říct. "Děkujeme." Tohle mi trest prodlouží o další půlrok.
Chvíli kráčíme v tichu. Mčím a přemýšlím, kde jsem udělala chybu a co jsem měla udělat jinak. Nepochybně mi toto Snape vyčte, jenže já se nemohu dobrat řešení, nevím, co bylo špatně.
Chtěla bych se Snapea zeptat na havranovo přemisťování, chtěla bych vědět, jak nás našel, chtěla bych odpovědi na mnoho otázek, ale netroufám si. Vypadá rozzlobeně a já se nedivím, starosti, starosti, pořád jen starosti, které mu způsobuje někdo jiný. Cítím se mizerně.
Přesto nevím, kde se stala chyba.
Mlčení přeruší on. "Možná je teď vhodná příležitost, abyste mi sdělila, co vás to napadlo začínat si něco s tím Sprunchem."
Skvělé, dřív, než jsem čekala. "Měl ve stánku havrana rádce. Chtěla jsem se od něj dozvědět víc, bohužel, v polovině rozhovoru tam přiletěl můj havran."
"Další vývoj situace je zřejmý," konstatuje Snape. "A ti dva? Potter a Malfoy? Nechcete mi doufám říci, že se mu podařilo chytit všechny tři naráz?"
Zavrtím hlavou. Do tohohle se mi vůbec nechce. "Harry za mnou přišel od Taškáře později. Prostě to jen nečekal. Malfoy dorazil až pak. Chtěl se nám vysmát a nečekal, že ho ten muž zavře taky." Hlas mi ke konci potemní zlostí. Draco Malfoy, malá krysa. Nechápu, proč k němu vzhlíží celý Zmijozel.
"Neuvěřitelné," zamumlá Snape a já mám alespoň jednou pocit, že to nepatřilo mně. Nebo alespoň nejen mně.
"Můj havran," začnu po chvíli ticha sama, "umí se přemisťovat." Fascinace tím, co udělal, mě ještě neopustila. "Vy víte, kdo byl jeho předchozí majitel?"
"To mi prodejce nebyl schopen sdělit," řekne Snape po krátké pauze. Vypadá tou informací poměrně zaujatý. "Nemusíte však mít obavy, jeho věrnost patří vám. O tom, zda v něm není černá magie, jsem se již ujistil." Na moment se odmlčí. "Schopnost se přemisťovat je rozhodně unikátní. Vysvětlete mu ve vhodné chvíli, aby nepoužíval zakázané kletby, buďte tak laskava."
Zacukají mi koutky. "Rozhodně. Asi od něj letos začnu brát soukromé lekce obrany proti černé magii."
Podle ticha, které se náhle od Snapea šíří, jsem střelila vedle. "K tomu je pan Potter zcela kompetentní."
Aha.
Náhle nemám co říct, krátký okamžik prostě nevím. "I Harry se nechal zavřít do klece, de facto z nás bojoval jenom Havran. A jediný se dokázal dostat na svobodu." Odmlčím se a potom pokrčím rameny. "Nevím, jestli je Harry opravdu lepší."
Před Harrym shazovat Snapea, před Snapem Harryho. Kdy se ze mě stal takový pokrytec?
Snape se na mě otočí a zatváří se trochu zmateně. Pak si sotva znatelně povzdechne. "Chtěl jsem tím říci, že když už trávíte čas s panem Potterem, máte jedinečnou příležitost trávit ho užitečně."
Zvolna přikývnu. Je mi líto, že i já přidělávám Snapeovi starosti. "Co se to ze mě stává? Najednou se nevěnuji ničemu jinému než učení, jak se nenechat zabít," postesknu si trpce.
"Válka s Pánem Zla se chýlí ke svému konci," řekne Snape po chvíli mírně. "Obě strany jsou již příliš silné, než aby byl stávají stav dlouho udržitelný."
"Chtěla bych být užitečná, ne dělat problémy," otočím se na něj s nadějí. Malfoy je užitečný svému otci, Potter celému kouzelnickému světu. To jen já jsem na obtíž.
"Jste užitečná," odvětí mi Snape pomalu a s rozmyslem. "Zatím ale příliš mladá. Čekají vás vaše vlastní bitvy proti zlu - teď máte čas se na ně připravit. Využijte ho."
Sklopím pohled k zemi, přikývnu. Ta slova mě zahřála, zahnala zase kousek samoty. Pro více takových bych obětovala mnohé.
Dál kráčíme v tichu.
Jsme právě u vchodu do hradu, když se zpoza rohu vyloupne postava Luciuse Malfoye. Netrhnout sebou, neucuknout, nedávat najevo, že ho znám. Neprozradit, že vím, že je to smrtijed.
"Severusi," zatváří se přehnaně překvapeně a významně pohlédne směrem k velikým hodinám nad branou. "Práce profesora lektvarů je skutečně namáhavá." Co se ironie týká, mohl by jeho hlas směle konkurovat Snapeovi v horších dnech.
Snapeovi se na obličeji objeví dokonalá maska neprozrazující naprosto nic.
Malfoy vzápětí probodne pohledem mě. "Máte skutečné štěstí, slečno, že váš... profesor... tak pružně reaguje na nezodpovědné chování, ke kterému máte sklony."
Mlčím a rozpačitě zabodnu pohled do země. Kvůli nitrozpytu, samozřejmě.
"Jestli dovolíš, Luciusi," vloží se konečně do Malfoyova monologu Snape nevýrazně, "jsme očekáváni uvnitř."
Malfoy ze mě nespouští pohled. "Už jsem mluvil s Dracem, říkal, že máte moc zajímavého havrana, slečno."
Věděla jsem, že to tak dopadne. Kéž by tam nechal Snape Draca shnít - z tohohle budou jenom problémy.
"Pochlubil se ti Draco i s tím, jak si hladce poradil s podružným šejdířem zvyklým lovit leda malé psíčky?" nenechá Malfoye pokračovat Snape a já jsem v tu chvíli opravdu ráda, že je tam se mnou.
"Rád si příležitostně poslechnu podrobnosti," kývne Malfoy a jeho oči v tu chvíli nedokážou zakrýt vztek, který uvnitř sebe dusí.
"Bude mi potěšením," přikývne Snape chladně a vykročí dál. Jdu také. S nevýslovnou úlevou.
"Omlouvám se, tohle jsem opravdu nechtěla," řeknu o delší dobu později. "Pan Malfoy..." Nedořeknu to, Snape ví lépe než já, že to nenechá jen tak být, že to jen tak nepřejde. Že je tohle vážné ohrožení všeho, Snapeovy pozice, celé války. Kvůli mně.
"Stalo se," pokrčí Snape nepatrně rameny. "Patrně je to jedinečný způsob, jakým lze sbírat takzvané životní zkušenosti." Zní to rezignovaně a byť jsou ta slova řečena beze zloby, tón hlasu mě bolestně bodne kdesi v hrudi.
"Rozhodně nejúčinnější," kývnu zničeně hlavou. "Děkuju." Za všechno - za záchranu, za učení, za jeho slova.
"Není zač," odpoví mi projednou. Jen to a nic víc.
Z mlčení nás vysvobodí až příchod k ošetřovně.
"Váš školní trest za tu politováníhodnou nedbalost začíná zítra v devět hodin ráno," otočí se ke mně Snape ještě. "V mém kabinetu."
Přikývnu. Trest vítám, cítím se příliš provinile, než aby toto bylo přejito bez povšimnutí.
Snape otevře dveře a postrčí mě jemně dovnitř. "Poppy, vedu slečnu Grishamovou. Na shledanou."
Jen málo mě utěší, že Malfoy mladší vypadá přesně tak zpráskaně, jak já se cítím.
Madame Pomfreyová na mě vrhne zvláštní pohled, ale neřekne nic. Alespoň, že tak.
Usnu dřív, než přijde Potter.

polibek

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře