Kráska a Smrtijed II. - Poprvé lhát, poprvé věřit

5. únor 2009 | 12.00 |

Kapitola padesátá pátá.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Severus Snape)

Ráno si připadám kupodivu odpočatý a plný energie do práce, ten den a další také. Nemusím se zdržovat vysedáváním u snídaně či oběda, neboť jsem dosud odkázaný na výstupy Poppyiny laboratoře, takže se rovnou pouštím do vyřizování restů: přednostně projdu zmijozelskou kolej a rozdělím pokoje, protože to musí být samozřejmě hotovo dřív, než přijedou studenti. Za nepříliš nadšené pomoci několika skřítků provedu inventarizaci zásob ve skladu pro studenty a napíšu ostrý dopis dodavatelské firmě Tlučstěnka&synové, protože nová tabule, kterou dodali do učebny lektvarů, byla ze záhadných důvodů opatřena pouze zaklínadly proti kyselinám, ale nikoli proti zásaditým sloučeninám. Začnu s vařením lektvarů pro Voldemorta i bradavickou ošetřovnu.
Všechno to zabírá čas a já se dosud příliš rychle unavím; silně mě to popouzí a mé soukromé zásoby whisky a povzbuzujícího lektvaru se rychle zmenšují.
Nemyslím již na své dilema, rozhodl jsem se a to rozhodnutí ze mě sňalo břemeno zoufalství a nejistoty. V této chvíli musím splnit svoje pracovní povinnosti a večery u krbu, obvykle vyhrazené knihám a později opravám studentských prací, věnovat přípravě na... atentát je patrně to slovo.
Ochutnávám ho opatrně, převaluji na jazyku.
Atentát?
Snad ano; hned po optimalizaci rozvrhů. A přípravě na hodiny. Merline, byrokracie, to je pravá černá magie! Vztekle odhodím hrst pergamenů na stůl a lahvička s inkoustem, která jim stála v cestě, se převrhne a rozlije. Během léta se změnily celní předpisy pro dovoz jedovatých přísad do lektvarů a nyní bych měl s ohledem na to přepsat objednávky, které se kvůli tomu samozřejmě zpozdí...
Sáhnu po hůlce a několika prudkými mávnutími sklidím tu spoušť.
Dnes přijedou studenti, budu se muset účastnit hostiny ve Velké síni a sledovat Rozřazování. Coby hlava Zmijozelské koleje se takové povinnosti samozřejmě nemohu vyhnout. Zítra začne vyučování a hned večer je další schůzka Fénixova řádu.
Možná bych se měl poohlédnout po Obraceči času.

SS_AB vecereHodiny na stěně jemně cinknou... čas jít. Obleču si slavnostní černý hábit a vlastně po několika dnech poprvé vystoupím ze sklepení.
Usadím se na svém místě u stolu a znechuceně sleduji tu hlasitě se překřikující hordu dětí s pocitem, že se snad nikdy nedokáží usadit na místa.
"Vidím, Severusi, že ti ta dovolená opravdu schází," nakloní se ke mně Brumbál na okamžik a pobavení v jeho hlase mě přinutí se trochu uvolnit.

Krátce na něj pohlédnu.
"Jsou vždycky po prázdninách velice rozjívení," konstatuji zjevný fakt.
"Díky tobě žádné z nich neschází," dodá ještě ředitel velice tiše a znovu se narovná.
Přejedu očima děti, které mi kdy daly nejvíc práce – Pottera, Malfoye... Grishamovou. Všichni tři se, v dojemné shodě, naklánějí ke svým přátelům a cosi si mezi sebou vykládají. Samozřejmě, budou mít na podrobnosti jenom celý další rok.
Ředitel si vyžádá ticho a promluví, vzápětí vejdou prváci a Moudrý klobouk začne se svými obvyklými proslovy. Prohlížím si pečlivě nové členy své koleje a vštěpuji si jejich jména. Žádný z nich nevypadá na první pohled ničím výjimečný, byť si uvědomím, že drobný plavovlasý Burdock musí být nejmladším synem jednoho z mých smrtijedských kolegů.
Večer pokračuje svým obvyklým způsobem, neměnný po většinu mých let zde, a já se skutečně těším na okamžik, až budu moci vstát od stolu a nechat všechen ten hluk za zády.
Během hostiny se držím sklenice vína a snažím se nevnímat žvanění Hoochové, která má jednu ze svých nesnesitelně sdílných nálad.
Špatný, skutečně špatný den.

(Vanja Grishamová)

Hostina nakonec skončí a já jsem za to ráda, bylo mi dobře v mém dosavadním klidu a halas a ruch, který náhle Bradavice ovládl, mi nedělá dobře.
Stoupám v davu obklopená ostatními havraspáry a nechám kolem své hlavy proplouvat útržky rozhovorů, které nestihly být řečeny v Bradavickém expresu. Peggy jde vedle mě náhle podivně zamlklá a je to pravděpodobně ze soucitu ke mně, z nejistoty, jak se ke mně chovat. Opravdu - když se rozhlédnu, vidím, jak se kolem mě šíří vlny ticha, jak lidé v mé přítomnosti tlumí hlasy a odstupují dál, snad aby mě nerušili v mém srdcebolu, který mě nepochybně zcela ovládl.
"Já nemám lepru," zarazím jednoho z prváků, který si mě zkoumavě prohlíží a porovnává s něčím z novin. Zastaví ho to v úkrocích dál ode mě, zastaví to jeho šepot ke kamarádovi, který mu nakukuje přes rameno.
Znechuceně zakroutím hlavou a proderu se dopředu, kde už prefekti svádí intelektuální boj s klepadlem. Od doby, co jsem prošla na Havranovu odpověď, mě dveře pouštěly automaticky, když jsem ho měla s sebou. Zdá se ale, že opět budu muset začít používat své šedé buňky.

"Vanjo," probere mě mnohem později v noci hlas, na který čekám. Peggy odtáhne své závěsy z postele, abych mohla k ní, a začne lámat obrovskou tabulku čokolády.
Mezi námi se nic nezměnilo.
Obě cucáme sladké kousky, ona mi vypráví o Thomasovi, já mlčím.
'Zvládnete se patřičně chovat ke spolužákům, jejichž rodiče jste spatřila ve smrtijedské masce?' ptal se mě Snape a mně se teď jeho slova vrací s mnohem větší bezprostředností - vždyť Thomas je přesně tím, o kom Snape mluvil.
Nevím, co mám cítit, a rozhodnu se, že to nechci řešit. Thomas není svůj otec a pokud zůstane takový, jaký byl doteď, budu se i já chovat nadále stejně. Jen upřímně doufám, že mi Peggy nezačne básnit o tom, jaké má skvělé tetování na levé paži.
"...táta sice chvíli křičel, ale nakonec se uklidnil. Mámě byl prý už od začátku sympatický, takže to všechno klaplo v pohodě a já můžu strávit příští léto u něj." Tiráda skončí a já náhle nevím, co říct.
Peggy si přitáhne blíž peřinu, podá mi poslední kousek čokolády a obal hodí na zem. "Vanjo," zkusí to potichu. "Moc mě to mrzí."
Žádný soucit. Nepotřebuju ho. Stále si to myslím.
"Proč se to stalo? Proč zrovna vaši?"
Otázky nejsou určeny mně a tak neodpovídám, nechávám Peggy, aby si sama prošla těmito nezbytnými frázemi.
"Jak se to stalo, Vanjo?"
Teprve teď musím zvednout hlavu a pohlédnout do očí své budoucnosti - otázka, kterou mi nepochybně budou klást v následujících dnech všichni. "Chceš popsat, jak umírali?" zeptám se sarkastičtěji, než by bylo slušné. "To je mi líto, protože si to nepamatuju. Nechci, abyste se mě na cokoliv ptali."
Peggy mlčí a potom se natáhne, aby mě objala. Odstrčím ji, zvednu se a přejdu k sobě do postele. Tohle by tedy bylo.
Vezmu si bezesný spánek, kterého mám dostatečné zásoby v nočním stolku, a ušetřím si tak melancholické hloubání, zda jsem neranila Peggyiny city.

První hodinu máme kouzelné formule.
Kratiknot si vybere eseje, které jsme měli vypracovat přes prázdniny, a zatváří se překvapeně, když mu odevzdám tu svoji. Čím jiným bych ale měla s úkoly začínat než tím, co mě baví?
Procvičujeme avis, které jsme si měli nastudovat.
Daří se mi, ale spokojená nejsem. Havran uměl sám o sobě vyčarovat jednoho, maximálně dva ptáčky, ale moji magickou moc ohromně zesílil, když spojil své kouzlo s mým. Teď tady není a můj roj modrozlatých štěbetavců se mi zdá naprosto nedostatečný. Dobrá, je větší než roje všech ostatních - já jsem ho prakticky procvičovat mohla. Ale stejně mi nestačí.
Přeměňování zahajujeme kontrolou úkolů a McGonagallová se na mě podívá velice souhlasně, když jí ho odevzdám. Měla jsem pravdu: možná by mě nepřipravila o body, ale další nedostatky by o to tvrději trestala.
Dějiny čar a kouzel.
Magické runy.
A dvouhodinovka lektvarů.
Dveře bouchnou a dovnitř vevlaje postava, tvář jak mračno za letní bouře, v očích smrt a jazyk ostřejší než Smrťova kosa... všichni známe ten výjev. Narozdíl od ostatních, já to s onou kosou mohu porovnat.
"Minulý rok se jakýmsi zázrakem podařilo, že jste se při těchto hodinách nikdo nezmrzačil. Protože letos budeme připravovat substance náročnější na pozornost i přípravu, předem varuji všechny, kteří nebudou dbát veškerých bezpečnostních opatření. Astonová, vy si sednete do první lavice, váš kotlík chci mít každopádně pod přímým dohledem. Hille, vy také. Tuto hodinu si pro osvěžení vašich znalostí roztřídíme ingredience. Pro jejich rozpoznávání můžete použít hůlky i učebnice a měli byste být hotovi během první hodiny." Odmlčí se, než dodá nevyhnutelné: "Své eseje mi položte na kraj lavice."
Věnovala jsem poslední dny především škole, ale ne na všechny předměty se dostalo. Nevím, proč to byly zrovna lektvary, do kterých se mi tolik nechtělo, snad jsem podvědomě toužila vyprovokovat Snapea k nějaké reakci na mou osobu... nevím. Esej ale hotovou nemám.
Snažíme se s Peggy zrovna oddělit starý sikovník od ještě docela použitelné mateřídoušky, když k nám Snape dojde. "Vaše esej, slečno Grishamová?"
Vzhlédnu a ačkoliv to rozum popírá, začnu se cítit provinile. "Omlouvám se, pane profesore. Neměla jsem ji kdy vypracovat."
Třída ztichne a začne poslouchat, co bude dál.
"Domnívám se, že těch několik týdnů, po které trvají letní prázdniny, je více než dostatečný čas pro vypracování několika domácích úkolů, slečno."
Odněkud ze zadních lavic je v nastálém tichu zřetelně slyšet čísi hlas podivující se, že Snape nečte noviny.
"Byla jsem v komatu." Není třeba to více rozvádět. Snad tohle alespoň postačí k ukojení zvědavosti mých spolužáků.
"Ticho!" štěkne Snape na třídu hlasem, který by v alter-Bradavicích spolehlivě pokryl okna jinovatkou. Že ve sklepení okna nejsou by překážou nebylo. "Dám vám příležitost si učivo doplnit, slečno Grishamová - jen co inventarizujete můj příruční sklad. Školní trest vám začíná zítra. Do odvolání."
Budu si s ním moci promluvit o havranovi. Také by tak mohla začít nitrobrana. Také... Není to snad to, co jsem chtěla - vyprovokovat ho k nějaké reakci? Proč mi tedy tolik vadí jeho chování?
"Ano," poskytnu mu odpověď, kterou zjevně očekává, co nejméně uctivým, dosud ale ještě společensky přijatelným hlasem.
Když odvlaje, Peggy na mě nevěřícně pohlédne. "Merlinovy rány, Vanjo, nevím, jak se ti to povedlo, ale neodevzdat esej a nepřijít přitom o body - jseš asi první v historii."
Jsem hodně ráda, že ji Snape neslyšel. Nechtěla bych hned první den přivést havraspárské konto do záporu.
Postupně třídíme všechno, co nám bylo předloženo, a snažíme se zorientovat v názvech jen zázrakem nekousajících rostlin. Boj s chuchvalci čehosi zamotanými do chuchvalců čehosi jiného řešíme s veškerou studentskou praxí, kterou jsme za ta léta nasbírali. Je to malé a nejde to vymotat - na zem s tím. Je to velké a nejde to vymotat - zašmodrchat ještě víc, aby v tom jedna ze složek nebyla vidět. Je to podivné a nevíme, co to je - prohodit se sousedy výměnou za určení něčeho jiného.
Ani Snape neuhlídá všechno.
"Dost této parodie na práci," řekne Snape konečně v okamžiku, kdy hodiny, hypnotizované dvacítkou pohledů, ukáží příslušný čas. "Zmizte!"

Zmizíme tak rádi, jak je jen možno.

ucitel01(Severus Snape)

První školní den probíhá obvyklým způsobem. Pouštím hrůzu při hodinách, aby měla ta neopatrná děcka respekt alespoň ze mě, dokud ho nezískají ke svým nestabilním kotlíkům, seznamuji se s novými studenty Zmijozelu a znovu si zvykám na skutečnost, že když procházím chodbami hradu, nemám je jen sám pro sebe.
Nestalo se moc pamětihodných událostí.
Letošní nebelvírský vrh se ukázal jako obzvláště slabý, během první hodiny omdleli hned dva studenti během výkladu bezpečnostních pravidel.
Slečna Grishamová mi umožnila uložit jí trest bez nějakých krkolomných výmyslů, takže do svého už tak příliš nabitého programu mohu směle přidat i lekce nitrobrany.
A na koleji se mi porvala děvčata ze šestého ročníku. Filch skoro zaplakal radostí, když slyšel, že bude mít tak kvalitní výpomoc hned první den.

Večer se opět vydávám na Grimmauldovo náměstí. Raději bych se věnoval svým studentům a další práci a dnes se navíc nebude řešit nic mimořádného; náladu mi tato povinnost rozhodně nezlepší.
Jakmile překročím práh jídelny, je mi navíc jasné, že od minule Brumbál stihl všechny informovat o tom, kam jsem přes léto zmizel. Black se šklebí jako opice, Lupin a Molly mi nepochybně půjdou soukromě poděkovat kvůli Grishamové a Moody je dozajista přesvědčen, že jsem se, inspirován svými studenty, dokázal na pár týdnů prostě vypařit.
Ne poprvé se rozhoduji, že zkusím navrhnout, abych podával pouze písemná hlášení. Brumbál bohužel skálopevně trvá na tom, abychom se vídali osobně. Obávám se, že si od toho slibuje víc, než může dostat - dávno nejsme děti.
Mlčky se usadím na své obvyklé místo a zahledím se na jakýsi zajímavý bod zdi.
"Neumíš pozdravit, když přijdeš do cizího domu?" prskne Black. Vypadá, že má doopravdy mizernou náladu. Patrný následek odjezdu jeho kmotřence zpět do Bradavic.
"Lupine, chytil od tebe jenom vzteklinu, nebo i blechy – abych věděl, jak daleko se mám držet?" promluvím do zdi a vzápětí bych to nejraději vzal zpět. Lupin mě sice štve, ale tentokrát je v tom nevinně. I teď se jenom mírně pousměje, jako by ve skutečnosti neslyšel o čem se hovoří, ale hodlal učinit zdvořilosti zadost. Pocit provinilosti mě rychle přechází. Ta jeho nekonečná nemístná mírnost by vytočila i kus dřeva.
"Hlídej si ten svůj nevymáchaný zobák, Snape, než ti ho..."
"Začneme," vstoupí Brumbál a pohlédne na nás s výčitkou, pod kterou Black ztichne a sveřepě na mě zůstane civět a já si neodpustím malý úšklebek. Trhnutí, jakým na něj reaguje, mě přesvědčí, že jsou ještě maličkosti, které mě dokáží potěšit.
Předmětem porady je předpokládaný útok, který by mělo několik smrtijedů provést ode dneška za tři dny kdesi v Londýně. Obvyklým způsobem se rozdávají úkoly a plánuje zásah, který si tentokrát Kingsley se svými bystrozory může bez potíží dovolit. Neohrozí moji pozici, protože k úniku informací došlo prokazatelně od někoho jiného.

Kingsley. Pozoruji ho zamyšleně a po chvíli dokážu číst v jeho tváři i myšlenky skryté nepříliš hluboko pod povrchem. Je klidný, trpělivý, spolehlivý. Občas příliš neústupný, ale to se bude hodit. Pro Brumbála ideální muž. Nemusí s ním řešit fáze měsíce ani roztržky s ostatními členy Řádu. Žije sám, takže si nemusí dělat starosti o houf dětí. Přistihnu se při myšlence, že doufám, že o něj Brumbála nepřipravím.
Akce je domluvena a debata se pomalu přesouvá do pustého tlachání, okamžik, kdy většinou tuto společnost opouštím. Vstanu a odejdu do kuchyně, pohledem ještě utkvím na Kingsleym. Chci s tebou mluvit. Nevím ale vůbec, jak to provést. Tady mít klid nebudeme, těžko se spolu můžeme nechat vidět někde na veřejnosti, v Bradavicích by byl příliš nápadný a domů bychom se zaručeně nebyli ochotni pozvat ani já, ani on.

Rychlejší než rozvážný Pastorek je ale napružená McGonagallová. V očích jí svítí způsobem, který je mi dokonale známý – hodlá mi vyčinit za nějaké příkoří spáchané na studentech nebo na Blackovi, jako obvykle.
"Severusi," začne přísně, sotva se za ní zavřou dveře, bystrozorovi rovnou před nosem, "slyšela jsem, že jsi dal trest slečně Grishamové za to, že ti neodevzdala esej!"
"Chceš snad tady probírat školní záležitosti?" pozdvihnu obočí a opřu se zády o stůl s rukama založenýma na hrudi. Celým postojem oznamuji, že o tématu nehodlám debatovat.
"Když jsi celý den zalezlý ve sklepení, tak je každá příležitost dobrá," odsekne a na okamžik v ní zřetelně vidím kočku, kterou v sobě má ukrytou.
Pokrčím rameny.
"Kdo už by měl vědět lépe než ty, že neměla možnost úkoly vypracovat!"
"Chceš mi snad předepisovat, jakým způsobem mám vést svoje hodiny?"
"Ta dívka právě pohřbila svoje rodiče, Severusi."
"To jsem jen těžko mohl přehlédnout."
Se zájmem sleduji, jak se McGonagallová začíná rozpalovat do běla. Jev nepříliš vídaný, ale o to pozoruhodnější. Zpravidla se perfektně ovládá a naše pře jsou zdánlivě klidnými výměnami názorů. V obou ale na pokraji vysloveného pronikají emoce a oba musíme dbát o zdání svého klidu. McGonagallová je proto můj oblíbený soupeř... teď mám ale jiné věci na práci.
"Severusi Snape!" začne o oktávu vyšším hlasem, ale zarazím ji zdviženou paží na znamení toho, že chci promluvit.
"Jestli vymyslíš lepší způsob, jak nám vzájemně zajistit alibi pro hodiny nitrobrany, o které mě požádala, rád se nechám poučit."
Sleduji, jak její imaginární naježená srst slehává, jak se rozhoduje nevyslovit všechny ty věty typu 'proč jsi to neřekl rovnou' a 'copak nebyl lepší způsob?'. Nakonec jen potřese hlavou.
"Důsledně pracuješ na tom, aby tvá pověst mezi studenty byla co nejpříšernější," pronese kupodivu mírně.
Nepatrně se ukloním na znamení souhlasu.

Jak jsou některé věci nakažlivé se ukáže ve chvíli, kdy se Minerva vrací do jídelny. Dveřmi za sebou práskne způsobem, který si obvykle vyhrazuji jenom pro sebe.

(Vanja Grishamová)

Je večer, když se dostanu do společenské místnosti. V ložnici na mě čeká havran, upírá na mě nehybný černý pohled a jeho vzezření je až nepřirozeně klidné. Nastavím mu ruku a pocuchám mu peří na zádech, čímž si vysloužím nenaložený pohled.
"Pojď, představím tě holkám," usměju se na něj a vyjdu s ním zpátky do společenské místnosti.
Vzbudí pozornost, havran není obvyklé zvíře - v dopise jsou výslovně uvedeny sovy, kočky a žáby. Peter Pettigrew byl krysa - ty také nejsou zcela neobvyklé. Havran je tu jediný.rozpazit2
"Jéé, jak se jmenuje?"
"Odkud ho máš?"
"Je tvůj?"
"Umí mluvit?"
"Umí nosit noviny?"
"Má strašlivou temnou magickou moc?"
"Nedal by si oříšek?"
Trochu couvnu před houfem prváků, kteří mě obklopí, a obloukem je obejdu k Peggy a Suzan. Peggy ho už zná, byl u ní s dopisem, přesto se na něj dívá se zájmem. Suzan by se klidně mohla přidat k houfu malých vysmátých prvaček s jejich obdivováním.
"Jak se jmenuje, Vanjo?" zeptá se Peggy a tu otázku považuji za relativně rozumnou, hodnou odpovědi.
"Havran," odvětím povzneseně a nevrle se ohlédnu po pomalu se rozpadajícím houfu u dveří do ložnice.
"Pěkný. Loni jsi ho neměla."
To vypadá jako alespoň náznak taktu; snahy, jak zastřít otázku, odkud ho mám, když byli moji rodiče patnáctého srpna už delší dobu pod třetím kamenem zleva. Nemůžu ale přece všechno obestírat tajemstvím, i když by to bylo pohodlnější. "Dali mi ho rodiče, když jsem se vrátila domů. Vždycky mě doma vítali."
Ačkoliv jsem celou tuhle debatu chtěla co nejvíce odosobnit, melancholie se mi do hlasu přimíchalo víc, než by bylo vhodné.
Odvrátím se od nich, abych nemusela snášet další z Peggyiných soucitných pohledů. Měla bych si o tom s ní někdy promluvit, bohužel, zatím se vhodná chvíle nenašla a asi ani hned tak nenajde.
"Vanjo," ozve se po chvíli Suzan a její nadšený hlas má do soucitného hodně daleko. "Je pravda, že havrani vyklovávají oči? To by sis ho mohla vzít s sebou na ten trest a poštvat ho na Snapea!"
Nevěřícně se na ni otočím a vzápětí se nahlas rozchechtám. Představa, jak si beru havrana rádce do sklepení a poštvu ho proti dárci... ano, to je představa, kterou se hodlám zabývat více než nepodstatný časový úsek.
"Škoda očí," zamyslí se Peggy s nezbytným badatelským mnutím brady. "Víte, že oči mají jako přísada do lektvarů takřka nevyčíslitelnou hodnotu? Ještě hnědé se shánějí docela dobře, ale s modrými už je to horší. Pro černé a zelené se vraždí. Znáte historku o jednooké Mary? Prý zaprodala duši ďáblu a jediné oko Celosvětovému alchymistickému svazu. A bác ho - do roka a do dne bylo po ní. Binns nám to vykládal v rámci třetí celoskřetově-populační války."
"To jako fakt?" zeptá se Adenah, která se k nám připojila během proslovu.
"No jistě! Vůbec nedáváš pozor!" ohradí se Peggy dotčeně.
"Víš, vůbec si nevybavuju žádnou třetí celoskřetově-populační válku," namítne Candy nejistě. Hlouček kolem nás rychle roste.
Havran znechuceně zakráká a vyskočí mi na rameno.
"Myslím, že to jeho zakrákání znělo dost přesvědčivě japonsky. 'Baka' znamená hlupák," vloží se do rozhovoru Mitsuko, která chodí o ročník výš.
Peggy konečně vybuchne smíchy a po chvíli se k ní připojí i ostatní.
"Kdyby nám Binns vyprávěl takovéhle příběhy, neprospala bych polovinu hodin," posteskne si Laora a mně nezbývá, než jí dát za pravdu.
"Snape je vyprávět nemusí a taky mu tam nikdo nespí," pronese temně Aileen.
Uprostřed davu lidí se vzteky náhle zúženýma očima si připadám jako běloch mezi Korejci. "Nesebral mi body," podotknu pravdivě. Historka už stihla obletět celou školu a tak jsem se proslavila jako "ten chudák, co dostal trest za smrtijedský útok".
"To není o bodech! Do odvolání! Pro Merlina, jak dlouho ten trest budeš mít?" vybuchne Sheela a v tu chvíli vypadá se svými necelými stopětapadesáti centimetry opravdu hrozivě.
Havran znovu zakráká. Když už to Mitsuko zmínila, opravdu to zní tak, jak řekla. Nezbývá než doufat, že je to autosugescí a ne hlasovou přizpůsobivostí havrana rádce.
"Pomůžu ti s tou esejí, jestli chceš," šťouchne do mě Peggy.
"Mám tady verzi, kterou jsem si psala nanečisto. Hodně jsem to předělávala, tak to můžeš použít," nabídne mi Suzan a já si ji dost živě dovedu představit, jak se svou obvyklou pečlivostí krouží písmenko po písmenku podle starší verze, jedno jako druhé, bez chybičky, bez jediného nedostatku. Suzan je taková.
"Díky, nechám to na víkend," přikývnu a jsem za to ráda. Jestli jsem si dobře zapamatovala zadání, je to o rozdílech mezi užitím louhu oščiště lučního a koncentrátu oščejky bahenní. Raději strávit týden jako barová tanečnice než dávat dohromady tohle.
"Nebude to po tobě chtít už zítra na trestu?"
"Nenapadá mě způsob, jakým by to ze mě dostal."
"Kyselina!"
"Zásada!"
"Koncentrát!"
"Louh!"
Tolik ke Snapeově pověsti. Pak ať se diví, jak jsem ho vylíčila ve své knížce! Kdybych byla jako ta smečka kolem mě, měl by v kabinetu ještě bazének s kyselinou.
"Protože jsem o oščišti lučním nikdy neslyšela, nepomohl by ani louh."
Havran mi na rameni zakráká. Mitsuko se rozesměje.
"Je fajn být ve škole," prohlásí Adenah a mně nezbývá než souhlasit.

(Severus Snape)

"Chtěl jsi se mnou mluvit," zjeví se Kingsley dřív, než stačím vydechnout po odchodu Minervy. "Pojď nahoru. Tady by nebyl klid."
Jen neochotně ho následuji do schodů, byť bych měl být rád, že uvažoval stejným způsobem. V Blackově domě se necítím pohodlně a těžko se to kdy změní.
Na odpočívadle Kingsley na okamžik zaváhá, pak ale otevře jedny dveře a první vstoupí dovnitř. Na první pohled je jasné, že tu bydlely děti, podle plakátů na stěně nejspíš Weasley a Potter. V pokoji ještě nikdo nestihl uklidit, ale pro naše potřeby je víc než dostatečný. Kingsley se posadí na jedinou židli a mně nezbude, než vzít zavděk postelí. Po chvíli váhání si udělám pohodlí – opřu se zády o stěnu a natáhnu si nohy. Vím, že má neformálnost Kingsleyho trochu uklidní, a Merlin ví, že to bude potřeba.
"Proč mám pocit, že se mi nebude líbit, co uslyším?" řekne Kingsley a já si neodpustím malý úsměšek.
"Rád bych tě požádal, abys o tom, co zde bude vysloveno, neříkal nic Brumbálovi," začnu a podle tvrdého pohledu, který mi bystrozor věnuje, tuším, co se mu honí hlavou.
"Když jsme spolu hovořili minule, projevil jsi nečekaný pozorovací talent," ušklíbnu se tentokrát zcela nepokrytě a vychutnám si jeho zmatený pohled, kterým vzápětí probleskne poznání. "Měl jsi pravdu, Kingsley. Rozhodl jsem se zabít Voldemorta." Nechám ta slova doznít, vsáknout se do podlahy a do zdí, proniknout hluboko do mozku. Kingsley na okamžik zadrží dech a pak pomalu, dlouze vydechne. Rukama si promne tvář a na okamžik přitom zavře oči.
"Nemůže to být tak snadné," zašeptá.
"Ne, nebude to snadné," potvrdím a mám co dělat, abych se udržel na místě, nejraději bych vyskočil na nohy a přecházel sem a tam. Na to je ale tato místnost příliš malá. "Proto potřebuji tebe."
"Proč já?" Konečně to začíná vypadat, že se trochu dává dohromady. Nečekal jsem, že ho to sebere tak moc.
"Protože mi věříš," odpovím prostě. Na okamžik strne a pak ze sebe vyrazí něco vzdáleně podobného smíchu.
"Severusi, ty mi tu říkáš... ech. Důvěra po zásluze potrestána. Nechci vědět podrobnosti, dokud mi nevysvětlíš, proč chceš obejít Brumbála."
"Jeho představa o přiměřeném riziku je jiná než moje," předložím základní fakt.
Kingsley přimhouří oči. "Za normálních okolností bych řekl, že zrovna na tvůj pud sebezáchovy se lze dokonale spolehnout," řekne zvolna. "V čem je háček?"
"Je to něco, co mohu provést jen já sám," vyhýbám se odpovědi, "a to během shromáždění. Do čerta, Kingsley, víš z hlášení, jak to tam vypadá. Je jen otázku času, kdy mě zabije čistě pro své potěšení. Chci to udělat dřív, než ztratím jakoukoliv příležitost." Lehkost a pohrdání v mém hlase by ho měly přesvědčit, že se nechystám hrdinně obětovat pro dobro všech, zřejmě nepříliš úspěšně. Osobně si dávám deset procent naděje.
"Je to tvoje rozhodnutí," usoudí Kingsley nakonec. "Hmm... Přesto... musí za tím něco být."
Znovu jen pokrčím rameny. "Už dělám špeha příliš dlouho," přiznám nakonec popravdě. "Nedovedu si představit, jak dlouho bych mohl ještě pokračovat. Chci, aby to skončilo. I za cenu – zvýšeného rizika."
Nakonec to je on, kdo nevydrží na místě. Čtyři kroky od stěny ke dveřím. Čtyři od dveří ke stěně. Vím, co se mu honí hlavou, a spoléhám na to, že dojde k tomu samému co já – že zničení Voldemorta za možnou ztrátu jednoho života stojí. Vidím přímo jasnozřivě, jak uvažuje nad akcí, která se odehraje v režii smrtijedů za tři dny, bez mrtvých jen s obrovským štěstím. Vím, jak se rozhodne. Věří v mou věrnost Brumbálovi, ale těžké spaní kvůli mému bezpečí mít nebude.
"Podrobnosti," požádá a znovu se posadí. Rozhodl se.

"Na způsob, jakým bych to mohl provést, jsem přišel spíš náhodou," začnu a pečlivě udržuji svůj hlas prostý všech emocí. "Odpusť, že nezajdu do podrobností. Domnívám se ale, že dokážu Pána Zla fyzicky zabít. Tvým úkolem by bylo přemístit se na můj signál na místo, kde by se tak stalo, a zničit, definitivně zničit všechno, co z něj zbude. Rozdrtit hůlku. Spálit zbytky jeho těla do posledního kousku. Neponechat nic, co by mohlo sloužit k oživení. Jsem si jist, že potřebná zaklínadla znáš nebo si je alespoň bez potíží vyhledáš."
Přikývne, s tváří soustředěním zachmuřenou.
"Budu u sebe mít pasivní přenašedlo, které ochranná zaklínadla Pána Zla neodhalí," pokračuji, "ale které budu moci ve vhodné chvíli aktivovat tak, aby se spojilo s tvojí částí a přeneslo tě na správné místo. Jak víš, místa shromáždění nám nejsou předem známá," dodám zbytečně. Znovu mírně přikývne a než stačí promluvit, odpovím mu: "Ne, neznám to kouzlo, ale vím o něm. Nebudu s ním mít velké potíže." Napadá mě maně, že jde o ekvivalent Znamení Zla, jenom místo tetování dostane Kingsley nějaký drobný předmět.
"Na místě už by v té chvíli neměli být žádní smrtijedi. Tvým úkolem by bylo pouze postarat se... o zbytky. Musíš se postarat o to, aby nezůstala ani kapka jeho krve. Musí zmizet i to, co se vsákne do půdy."
Pozdvihne obočí v úmyslné parodie mého vlastního gesta. "Dokonalý způsob, jak mě předat smrtijedům přímo do ruky."
Zírám na Kingsleyho takřka v šoku. Tato možnost mě vůbec nenapadla - a měla, samozřejmě. Přesně tak to musí z jeho hlediska vypadat. Něco z mého překvapení se mi muselo odrazit ve tváři, protože muž naproti mně se najednou usměje. "Severusi! Vážně je na čase tuhle válku skončit. Když hlavní špeh přestává být paranoidní za všechny kolem sebe, je zle."
Zamračím se. "Rozhodni se, jak chceš," řeknu prudce a zhoupnu se na lůžku, abych seděl zpříma.
 

---

"Jestli se bude někdo zajímat, co jsme tu..."
"Nebude," zavrtí Kingsley hlavou a přejede mě zvláštním pohledem. "Nejsi tak nepřitažlivý muž, aby to bylo zcela... nepochopitelné."
Chvíli na něj zírám, než mi plně dojde, co říká. "Nevěděl jsem, že jsi ujetý tímhle směrem," zahučím a najednou se na posteli necítím vůbec pohodlně.
"Mění to něco?" šklebí se pobaveně.
"Dokud po mně nevyjedeš, užívej si pro mě za mě třeba s paní Norrisovou." Zjišťuji, že to bude mít ještě jeden důsledek a pobaveně se ušklíbnu. "Blacka chytne amok."
"To bylo nevkusné, Severusi," baví se Kingsley docela nepokrytě, ale rychle zvážní.

---


"Díky za důvěru." Zavrtí hlavou, jako by nevěřil vlastním slovům. "Jdu do toho. Kdy?"
"Dohodneme se na příští schůzce Řádu, bude se konat určitě dřív než setkání Smrtijedů. Najdi si do té doby potřebná zaklínadla. Já vytvořím to přenašedlo."
"Pokus se to vymyslet tak, abys tam nezůstal."

Podáme si ruce a rozejdeme se – skoro jako přátelé.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu