Kráska a Smrtijed II. - Havraní mysl

2. únor 2009 | 12.00 |

Kapitola padesátá čtvrtá.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

snape01(Severus Snape)

Stojím v temné jídelně domu na Grimmaudově náměstí, rukama se lehce opírám o hranu desky velkého kulatého stolu a mluvím. Jen ze zvyku registruji napětí ve tvářích svých posluchačů, náhlé zamračení při nepříjemných zprávách, smutek i vztek. Úplně se vyhýbám tváři Siriuse Blacka, protože samolibost, která z něj vyzařuje, je mi odjakživa protivná; ne že bych měl příliš mnoho lepších variant. Lupinův soucit je nepříjemný, Molly má věčně v očích slzy, Moody by mě nejraději eskortoval rovnou do Azkabanu, Kingsley, jako vždy, hledá nesrovnalosti v každém mém slově... snad jen Brumbál je neměnný, byť světla se mu odrážejí v brýlích s takovou intenzitou, že mu nemohu pohlédnout do očí.
Domluvím a na znamení, že jsem skončil, se posadím na židli. Strhne se debata, které se účastnit nemusím, neřeší se nic podstatného, jen se omílají staré věci. Že je třeba něco dělat. Chránit. Varovat. Pátrat. Brzy se přistihnu, že neposlouchám a vlastně mezi nimi ani nemohu vydržet. Prudce vstanu a odejdu do kuchyně, provázen udivenými pohledy.
Dveře, které za sebou zavřu, nezůstanou dlouho bezpečnou hranicí. Nestačím ještě ani vypít sklenici vody, když jimi proklouzne další postava.
"Severusi? To nebylo moc zdvořilé."
Kingsley.
"Co chceš?" zeptám se a nijak se nesnažím, aby to znělo mile.
"Ty jsi neposlouchal," pochopí náhle Kingsley a ušklíbne se. "Vypadalo to, že jsi přijal špatně zprávu o Arturově povýšení. Je to ale dobré – bude mít přístup k novým materiálům."
Bez zájmu pokrčím rameny. "Proto jsi šel za mnou?"
"Vlastně ne. Nejsi dnes ve své kůži," nedá se odradit a já zjišťuji, že ho nedokážu účinně odrazit. Stále jsem příliš ovlivněn chováním jeho fiktivního já ve vězení a nemohu se sám sebe neptat, jak by se choval skutečný Kingsley... nejspíš velice podobně. Přes všechnu bystrozorskou tvrdost má v sobě něco naivního.
"Nech mě být."
"Severusi, nedělej to." Jeho hlas zní kupodivu mírně. Tím hůř.
"Nevím, o čem mluvíš." Odvrátím se od něj a naliji si další sklenici.
"K něčemu ses rozhodl – k něčemu definitivnímu – nevím, co přesně by to mělo být, ale tenhle pohled znám. Už dávno jsem si slíbil, že zastavím každého, komu se objeví ve tváři.

" Trochu nakloní na hlavu na stranu, na tváři úsměšek nad vlastní melodramatičností. Opírá se o stěnu, ruce složené na hrudi. Má v sobě odhodlání.
"Nevím, o čem mluvíš," opakuji úmyslně hrubě.
"Někdy, když jsme na opravdu náročné akci, se stává, že se někdo z mužů rozhodne obětovat pro ty ostatní," pokračuje Kingsley tvrdošíjně ve snaze o konverzaci. "Někdy to zachrání životy. Jindy je to vypjatost okamžiku a prázdné hrdinství. Co chceš udělat ty, Severusi? Zabít Voldemorta?"
Pohrdavě si odfrknu.
"Kdybys mohl, uděláš to už dávno," přemítá bystrozor a ve mě začíná sílit touha prohodit ho oknem. "Ale ty jsi nemohl. A nic se nezměnilo. Přesto to chceš zkusit?"
"Kingsley," otočím se k němu a sám ze svého hlasu slyším kypět zlost. "Neuvažoval jsi někdy, proč se nezbavíme Voldemortových přisluhovačů? Neříkej, že jsou to silní kouzelníci, jsou, samozřejmě. Ale bylo by to možné."
"Myslím, že by se mi příčilo je prostě pozabíjet bez soudu," odpoví muž po nepatrném zamyšlení. "V boji je to něco jiného, ale... A jistě, všechno bychom tím jenom oddálili. Voldemort by si našel nové příznivce, vrátil by se možná silnější než předtím. Navíc důkazy..."
Potřesu hlavou. "Sami si svazujeme ruce."
"Chceš bojovat stejnými zbraněmi jako nepřítel?" Kingsley se odlepí od zdi a začne přecházet kuchyní sem a tam, podivně nepatřičný v takových kulisách. "Čím bys pak byl jiný?"
"Ušetři mě filosofických otázek vhodných pro pátý ročník Mrzimoru," ušklíbnu se. "Víš dobře, že to není stejné. Musíme něco udělat a současná strategie se neosvědčuje. Pán Zla posiluje svou moc na ministerstvu, sílí sám o sobě, jeho akce jsou čím dál odvážnější."
"To je to, nad čím jsi přemýšlel? Zbavit ho jeho věrných smrtijedů?"
Zavrtím hlavou. "Bez organizované a pečlivě připravené akce, při které by udeřili všichni naráz," odložím sklenici až příliš prudce, "je to nereálné. Ty takový rozkaz nevydáš a nemáš ani dostatek mužů loajálních natolik, že by ho uposlechli."
"Co tedy?"
"To ty sis vzal do hlavy, že něco chystám," ušklíbnu se. "Ale to neznamená, že tomu tak skutečně je. Nebavilo mě poslouchat obvyklé řeči, tak jsem šel pryč. Moc přemýšlíš, Kingsley."
Zastaví svoje nekonečné přecházení a upře na mě pohled. "Severusi," řekne nakonec. "Já jsem na tvojí straně. Nechci, aby ses pouštěl do nějakých zoufalých akcí. Jsi nenahraditelný svojí pozicí –"
"Podobné řeči jsem možná ochoten přetrpět od Albuse, ale těžko od kohokoliv dalšího," utnu jeho proslov.
V té chvíli se rozletí dveře a dovnitř vběhne smečka dětí. Úplně jsem zapomněl, že tu budou, stejně jako minulý rok, na pár dní ke konci léta. Obvyklá sestava – Potter, Grangerová, několik Weasleyů. Zarazí se na místě a skoro popadají na zem, když ti vzadu narazí do těch vepředu. Vrhnu na ně pohled, který mám zpravidla rezervovaný pro méně úspěšné hodiny, a mimoděk se zahledím na Harryho Pottera. Za rok nebo dva bude vypadat stejně jako mladík, který se mi svým přenašedlem pokusil zachránit život. O něco vyšší, o mnoho sebejistější... tento kluk ale pod mým pohledem zrudne.
"Nechtěli jsme rušit," vyhrkne Grangerová. "Mysleli jsme, že..."
"Ano, váš obvyklý problém," přikývnu. "Nicméně my zde již končíme."
"Severusi!"
Bez ohlédnutí opustím kuchyni, obejdu Molly, která mi, jako vždy, nabízí večeři, podaří se mi předstírat, že nevidím hovoru chtivého Lupina, a nakonec je mi poslední překážkou přede dveřmi Moody.
"Snape," zavrčí. "Dám si na tebe pozor."
Hledím kamsi přes jeho rameno v postoji zřetelně trpělivě vyčkávacím, až konečně ustoupí, a mohu odejít z téhle tmavé díry, přemístit se zpět do Bradavic.
Zavřít za sebou dveře.

(Vanja Grishamová)

Schovám se v křesle u krbu s učebnicí přeměňování. Záblesk v oku McGonagallové mě dneska utvrdil v tom, že přinejmenším ona mě šetřit nebude - její slova mi to vzápětí potvrdila.
Pokouším se tak zvládnout nejjednoduší z přeměňovacích formulí, které jsme se měli naučit přes prázdniny. Nedokážu se soustředit.
Havran mi na opěrce za hlavou klape zobákem, jak porcuje maso, které jsem mu přinesla, a za okny prší.
"Vapo," pokouším se stále znovu a znovu. Nejde mi to.
Kapky deště stékají po okenních tabulkách a přes provazce vody není vidět vůbec nic.
"Vapo!"
Zdá se, že jsem konečně přišla na chybu, kterou jsem do téhle chvíle dělala. S úlevou se zhroutím do křesla, zatímco se pára přede mnou pomalu rozplývá. Přeměňovat vzduch - je to těžší, než jsem si kdy myslela. Chci to zvládnout.
Znovu mávnu hůlkou a oblaka páry se postupně zvětšují, jak se sžívám s hůlkou i kouzelnou formulí.
Nedokážu sedět.
Poslední dva měsíce jsem se nezastavila, bojovala jsem o přežití, snažila jsem se dosáhnout cizího uznání, pořád jsem něco dělala. Náhle jen sedět je nezvyk, který mě ničí.
Natáhnu se pro havrana a vyjdu s ním ze společenské místnosti.
"Ukážu ti sovinec. Asi se ti tam nebude líbit, ale měl bys vědět, kde je," promluvím k němu tiše, zatímco procházíme prázdnými chodbami hradu. Všichni profesoři mají práci, připravují se na hodiny nebo snad obstarávají věci pro Brumbála. To jen já nemám co dělat.
A potom potkám Snapea.
Tohle je stejně dobrá chvíle jako každá jiná, abych zjistila, co se bude dít.
A ono se neděje nic. V krátkém pohledu, který mi Snape věnuje, se odráží špatná nálada a nic jiného. Možná chladné opovržení, nezájem o někoho z řad studentstva, příslib odebrání bodů, pokud udělám cokoliv.
Projdeme kolem sebe, aniž bychom cokoliv řekli, aniž by se stalo cokoliv.
Odcizení. Samota.
Všechno náhle bolí o to víc. Samozřejmě jsem věděla, že to bude takhle, a také jsem se s tím smířila, jenže teprve teď jsem pochopila, jak moc hluboko ono divadlo půjde. Divadlo, které nekončí ani u hranic pravdy. Zbývá jen doufat, že se mé reakce s opakováním zlepší.
Sovinec je plný školních sov, které začnou houkat, když otevřu dveře. Havran nepřátelsky zakráká a dostane se mu brzké odezvy z desítek hrdel. "Nikdo tě nenutí, abys tady trávil čas," usměju se slabě a havran klapne zobákem, poskočí a roztáhne křídla. Obletí celý ten obrovský prostor, než se vrátí ke mně, obkrouží mi hlavu a ostentativně vylétne zpátky na chodbu. Pobaveně ho následuji.
"Stejně tě teď pošlu na cestu," dám se s ním do konverzace, když se mi usadí na rameni. "Poletíš za Peggy, aby věděla, že jsem už tady a v pořádku. Taky mi budeš ráno nosit noviny."
Havran pokrčí křídly, aby si mohl urovnat letky.
Přivádí mě tím k další myšlence - opravdu chci ostatním říct, že umí mluvit? Nejsem si tím jistá, nevím. Možná... možná ne.
Dojdeme až ke dveřím do společenské místnosti.
"Čím se liší tma od zdání tmy?"
Bláhově jsem si myslela, že jsme tuhle epizodu uzavřeli už včera. Asi ne.
Praštím pěstí do dveří, kopnu do nich. Není to tím, že by se mi nechtělo odpovídat, jen jsem si potřebovala ulevit, vybít zlost.
Havran zamává křídly a posadí se na klepadlo.
Odstoupím několik kroků, abych mohla pozorovat, co bude dál, protože se podle všeho právě staví na moji obranu ochočený pták. Erbovní havran důstojně mlčí, zatímco ten můj klape zobákem. Neděje se nic. Havran dlouze zakráká. Klepadlo se zachvěje. Ještě jedno nové zakrákání a dveře se otevřou.
Nikdy bych si nemyslela, že se ptáci mohou tvářit tak samolibě.
U stolku dám potom dohromady zprávu pro Peggy. O tom, že jsem živá a zdravá, že jsem na hradě, že nemám hotové žádné úkoly a že sedět při obědě u profesorského stolu není žádná výhra.
Ještě havranovi ukážu, kde si má brát každé ráno peníze na Denního věštce, a potom s ním dojdu k oknu. Vrhne na mě ukřivděný pohled a já sama musím uznat, že by ho ani Snape nevyhnal do počasí, které venku panuje. Pokrčím rameny, ať si to odnese, až se mu bude chtít, a potom sleduji, jak letí zpátky k mému křeslu u krbu. Sedne si na knihu z přeměňování a zakráká.
I on mě bude nutit, abych se učila? Ale vlastně - je od Snapea. Co jiného jsem mohla čekat?
noc"Vapo," prohlásí škodolibě a já se mimoděk podívám před něj, kde vzduch lehce zmléční, a údivem pootevřu ústa.
"Vapo," ozve se znovu. Přimhouřím oči a rázně dojdu až k němu, abych ho zvedla z knihy a posadila zpátky na opěrku křesla.
"Vapo," pokusím se tentokrát já. Jde mi to líp, je mi to ale jen chabou útěchou. Trumfovat se s ptákem v kouzlení? Kam jsem to jen dotáhla. "Raději se nauč lektvary, budeš mi radit," zabručím rozmrzele na jeho adresu. Ozve se výsměšné ticho. Pozoruje mě a oči mu černě blýskají, jak natáčí hlavu, aby mi viděl do očí. "Tak hele!" Vyskočím na nohy, začnu rázovat po pokoji. Mám toho dost! Chci, aby se děly jen normální věci, mám toho všeho už po krk!
Havran mávne křídly a usadí se mi na rameni. Je to příjemné, fyzická váha a spřízněná duše.
"Zkusíme to společně?" zeptám se ho mírněji. Klapne zobákem. "Připrav se. Vapo!"
Oblak páry je větší než kterýkoliv, který se mi dosud povedl vytvořit.
Ohromeně si sednu. Havran mi sletí do klína a upře na mě pohled. Zdá se, že si stranu 343 ve Sto nejneobvyklejších létavců, poletuch a křídelnatek budu muset přečíst ještě jednou a pečlivěji.

(Severus Snape)

Oheň v krbu hlasitě praská na nevyschlém dřevu a výrazně a vůbec ne nepříjemně voní smůlou. Představa o dokonalém odpočinku se zhmotnila a stala skutečností: sedím ve vlastním křesle, jsem tu sám a mám klid. Svou knihovnu na dosah a bar s whisky také. Před sebou celou noc, kterou jsem se rozhodl věnovat pouze vlastním myšlenkám.
Lehkost, s jakou Kingsley odhadl mé rozpoložení, mě silně popudila, ale také srazila na zem. Jak mám doufat, že paranoidní Voldemort nezjistí, co mám v úmyslu, když se tu stačí jednomu bystrozorovi jenom podívat? Zrovna Kingsley... Mám s ním potíž; ten muž mi věří a já to nedokážu přijmout. Způsob, jakým se chová Moody a jak mě nenávidí, mi připadá mnohem přirozenější. Mohu ho zdravě nesnášet a máme mezi sebou jasno.
Co ale s důvěrou? Vlastně se chovám jako pitomec – měl bych dokázat přijmout nabízenou ruku. Kingsley je někdo, jehož schopnosti uznávám a kdo má můj respekt. Možná zrovna na něj bych se skutečně mohl obrátit se svými plány, pro které bych tak nezbytně potřeboval společníka.
Je o tolik snazší otáčet se zády ke všem bez rozdílu.
Kromě Brumbála – samozřejmě.
Těžko si představit, že by za ním Kingsley okamžitě neběžel a všechno mu neřekl. Brumbál by byl, jak jinak, proti. Už víc než jednou dal jasně najevo, že nemá v úmyslu obětovat nikoho z Fénixova řádu a u podobné akce je přežití pramálo pravděpodobné. Nemá to logiku – zatím místo toho jednoho umírají mnozí další. Co brání, abych tím jedním byl já sám? Jsem jasný a jednoznačný kandidát a nejenom proto, že se nikdo další nedostane tak blízko. Jsem bez rodiny a bez přátel. Bez opravdové touhy po životě...
Ale tady lžu sám sobě a měl bych si to připustit. Chci žít! Strašně moc chci žít, i když by mě ani veritasérum nepřimělo říci, proč.

Vyskočím z křesla a přecházím pokojem. Uvědomuji si zmatenost a neuspořádanost vlastních myšlenek, nedotaženost úvah. Patrně se nevzdám svého úmyslu, protože už nechci, už nemohu dál pokračovat v té zatracené válce. Pokud vymyslím jakýkoli plán, který by mohl mít naději na úspěch, uskutečním ho. Napřed se ale musím... vzpamatovat. Tak vypjatý, emocemi nasycený stav pro mě není typický a měl bych znát jeho příčiny dřív, než díky němu začnu dělat chyby.
Nakonec usoudím, že příčinou je prostá únava, donutím se vypít trochu výživného dryáku od Poppy a uložit ke spánku mnohem dřív, než jsem původně chtěl. Zásoby bezesného spánku mám dostatečné...
 

---

Náhle na to přijdu. Ovšem! Zabiju Voldemorta elektrickým proudem! Budu předstírat, že mu chci umýt záda, a "omylem" upustím do vany zapnutý fén. To nemůže selhat! Překážky jsou jenom symbolické; kupříkladu si nedovedu představit Voldyho zabývat se vůbec nějakou hygienou, natož koupelí. Také nevím, kde bydlí a jestli vůbec koupelnu má, a vzhledem k tomu, že je holohlavý, možná nevlastní fén... Takovými drobnostmi se ovšem nenechám odradit.

---


... přesto se probudím vprostřed noci takřka omráčen poznáním, které je produktem zmatených snů o světě bez magie. Vím náhle, jak bych mohl zabít Pána Zla. Je to vědění vykoupené blouděním v mudlovských knihách, kde jsem tak zoufale toužil po magii; její absence je přesně tím faktorem, který mě navedl na stopu. Nevzpomínám si na žádný precedent a to mé šance nemálo zvyšuje. Je mi trochu nevolno, když tu záležitost promýšlím do všech důsledků, cítím se ale klidnější s náhle čistou hlavou a plný bezvýhradného odhodlání.

(Vanja Grishamová)

Další dny jsou pro mě snesitelné pouze díky havranovi, který si mi navykl dělat společnost.
Zvládli jsme všechna kouzla z přeměňování i kouzelných formulí, která jsme se měli naučit přes prázdniny, a výsledky byly ohromující.
"Avis!"
Avis se stalo naším oblíbeným, kterým jsme zahajovali dny na školních pozemcích. Z hůlky mi vytryskl proud ptáčků, kteří začali kroužit kolem nás. V tu chvíli obvykle havran zamával křídly a začal je shánět do jednoho hejna s grácií, která by nezahanbila žádného ovčáckého psa.
Když bylo hezky, učila jsem se venku. Starodávné runy, numerologii, astronomii. Nikdo mi nestráhával body, když jsem se vracela po večerce, a proto jsem si zvykla ještě po setmění sedávat u jezera a nechávat myšlenky toulat, kde se jim zlíbilo.
"Avis!"
Prázdninové dění se mi v mysli zcela upozadilo a splynulo do jakési mlhy. Nikdy jsem nepocítila potřebu si jednotlivé zážitky znovu přehrávat a jen poslední obraz svých rodičů si dosud ponechávám ostrý. Carwick, Avery. Budu si to pamatovat.
Peggy mi odepsala ihned. Protože je člověk v dopisech vždycky patetičtější než při rozhovoru, vyzněl její dopis ohromně přátelsky a optimisticky. Vím, že až přijede, nebude tou, kdo se mnou bude posedávat po koutcích a dodělávat mi úkoly. Zatím si to ale můžu myslet.
Byla to ona se svými rodiči, kdo vyměňoval květiny na hrobě mých rodičů.
"Avis!"
Modrozlatí ptáčci krouží modrou oblohou a marně se snaží uniknout černému obrovi.
Havran se mi stal další záhadou, se kterou nevím, jak se vypořádat.
Prošla jsem si v knihovně všechny knihy, ve kterých bylo jméno havrana rádce zmíněno. Naučila jsem se kvůli nim i vyhledávací kouzlo, ve kterém vždy spočíval absolutní přehled madame Pinceové o její knihovně. Těch knih byl sloupek snad metr vysoký.
Jedno odpoledne jsem obětovala výpomoci u Hagrida a během asistence u líhně malých třeskavých skvorejšů jsem se ho na havrana rádce vyptávala.
Nikde nebyla ani zmínka o tom, že by měl být schopný kouzlit. Knihy mlčely, Hagrid nevěděl. Snad v jedné nebo dvou legendách zachránil královský havran město před zkázou svým mocným hlasem, jenže to obvykle bylo blíže neurčené město v blíže neurčeném čase, havran byl bílý, slepý a byl to jeden z potomků egyptského Abraxase.
To, že je někdo schopný spojit svoji magii s cizí, je také neobvyklé. Povedlo se to dosud několika čarodějům pomocí černé magie, z nichž nejznámějším příkladem je v současné době Voldemort se svými smrtijedy. Spojení lidské magie se zvířecí je podle knih jev nevídaný.
"Avis!"
Samozřejmě, tři roky stará historka o Petru Pettigrewovi je v Bradavicích veřejným tajemstvím jako ostatně všechna dobrodružství proslulého Harryho Pottera, který si je nedokáže nechat pro sebe.
Knihy o zvěromázích se mi staly studijní literaturou na celý den. Podle všeho by ale zvěromág ve své zvířecí podobě neměl být schopný čarovat.
Nakonec jsem se rozhodla přenechat problém Snapeovi. On o tom ptákovi ví zdaleka nejvíc a až mě začne učit nitrobranu, budeme mít snad sdostatek příležitostí na hovor na tohle téma. Pokud to bude možné, snad by mohl havrana podrobit nitrozpytu. Překvapivě se o nitrozpytu prováděném na zvířatech nepíše v žádné z knih, ve kterých jsem hledala.
Napadá mě ještě jedna otázka, kterou se snažím raději potlačit. Je ten havran opravdu od Snapea? Nemám odvahu se ho ptát, jediné setkání mi stačilo, abych se mu začala opět co nejvíce vyhýbat. Co když s tím ale počítal někdo, kdo ho sem nastrčil jako špeha? I na to se budu muset Snapea zeptat - jednou. Při nitrobraně.
Formule verificoaetas, podivuhodně podobná formuli na zjišťování váhy, mi prozradila, že je mému havranovi patnáct let. Havrani rádci se obvykle dožívají čtyřiceti, občas i padesáti let, je ovšem otázkou, kde žil předtím, než jsem ho dostala já. A pokud by to byl zvěromág, dokázal by obejít moji formuli? V poslední prázdninové knize se mi vyšetřovatelé vysmáli, že jsou věková kouzla nespolehlivá.
"Avis!"
Z toho všeho vyplývá, že ten havran může být kdokoliv nebo cokoliv a já jsem tak nucená začít cvičit své divadýlko pro spolužáky už před ním. Žádná zmínka o prázdninách. Žádná zmínka o Snapeovi. Žádná zmínka o ničem, jen téma smutku a bolesti je mi dovoleno. Poslouchá mě a mlčí a když na mě upírá korálkově černé oči, jsem blízka věřit tomu, že je poslem od mých rodičů, posledním darem, kterým se se mnou rozloučili. Havran rádce, který na mě má dávat pozor.

Pomalu se šeří.
Sedím u jezera opřená o strom a havran trůní na mém koleni. "Dneska přijedou," pohladím mu obrovský zobák, který dokáže pohodlně cupovat vnitřnosti mrtvých zvířat.
"Chodec to, ždá nocleh sobě, bloudě kol mých okenic; nějaký to chodec pozdní bloudí u mých okenic; to je to a prrrrranic víc," informuje mě havran krákoravě.
Zahledím se k obzoru, za kterým zapadlo slunce a nad nímž se ještě drží růžový opar. "Bojím se, mám strach, Havrane. Nevím, jestli chci, aby přijeli." Skutečně je to tak - náhle mě děsí lidská společnost, mám pocit, že jsem samotě uvykla a že nepotřebuji lidi, kteří by mi ji narušovali, byť třeba s dobrým úmyslem.
"Avis," zakráká havran a kolem mě zakrouží osamělý modrozlatý ptáček.
"Děkuju," zašeptám tiše. Ptáček se rozplyne proti tmavnoucí obloze.
Náhle havran zamává křídly a vznese se do vzduchu. "Přřřřřijedou!" kráká, zatímco se nese k výšinám, a náhle i já dokážu zachytit zvuk, jako by letěly desítky vozů vzduchem a v nich se ozýval smích. Stoupnu si, zahledím se na jezero - i na něm už lze v dálce rozeznat černé siluety lodiček, které vezou prváky.
"Havrane!" zavolám na ptáka a on mi přistane na rameni. Vezmu ho do rukou; nijak neprotestuje, když mu dám pusu na zobák. "Nemluv před nimi. Před nikým, jen když ti řeknu, prosím."
"Nikdy víc!" zakráká výsměšně a když ho vyhodím do vzduchu, odlétne opačným směrem.
Je to poprvé, kdy vidím testrály. Samozřejmě jsem o nich četla, ale doufala jsem, že nikdy nebudu mít tu čest. Křivdila jsem Snapeovi, jestliže jsem si myslela, že je na kost vyhublý - tváří v tvář testrálovi získává toto označení nový rozměr.
Jeden z nich ke mně natahuje hlavu s bílýma očima a já se zachvěju, když ho poplácám po čumáku. Není to zvíře, které bych si někdy dokázala oblíbit.
"Vanjo!"
Otočím se k Peggy, která se ke mně žene v čele ostatních dívek z koleje. Tváře mají rozzářené a Peggy se mi vrhne kolem krku. "Nevěřila bys, co se dělo o prázdninách!"
Odstrčím ji od sebe a ohlédnu se k siluetě hradu. Havran dávno není vidět.
"Měla jsem rande s Thomasem!"
Peggy září štěstím a já jsem vděčná, že se mě na nic neptá. "To je fajn," přikývnu jí a vykročím za davem, který se začíná trousit do Bradavic.

lodka

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře