Kráska a Smrtijed II. - V moci baby Jagy

29. leden 2009 | 12.00 |

Kapitola padesátá druhá.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Vanja Grishamová)

Zatímco kráčím chodbami hradu, zabývám se myšlenkou, jestli už tu jsou nějací profesoři a jestli není problém, když je potkám. Stejně tak obrazy - co když se někdo budet ptát jich?
Ale hrad je tichý a obrazy mi nevěnují pozornost.
Jsem nikdo. Nejsem to, co jsem, a do budoucna tím být nesmím. Musím potlačit všechno, být někým jiným, musím!
Věděla jsem, že nebudu moci být u celého rozhovoru, a koneckonců ani nechci vědět o boji proti Voldemortovi víc, než potřebuji. Náhle věřím, že mi snad už Snape nebude chtít vymazat paměť, po našem rozhovoru už ne. Co ho k tomu přimělo? Nebylo to tak dávno, co kvůli tomu málem zapálil polovinu Bradavic svým pohledem, když mu to Brumbál rozmlouval.
HavrasparKroky mě vedou samy známými cestami a brzy stanu před vchodem do své společenské místnosti. Uchopím klepadlo a zdá se, že ho tím vzbudím, otázku mi nepoloží hned. "Čím se liší moudrost od zdání moudrosti?" vypadne z něj nakonec. Pochmurně se na něj zadívám. Havran klapne zobákem. Pokusím se ho propálit pohledem. Havran poskočí a klepadlo tak sebou jemně klepne.
"Čím se liší tma od zdání tmy?" přeptám se se zúženýma očima. Dveře se otevřou. Chytím je a ještě zůstanu stát okamžik mezi nimi. "Umíš odpovědět, havrane?" upřu na něj pohled, ale havran mlčí. Nikdy nemluví, jen klade otázky.
Pokud si po zavření dveří nemusí přerovnat všechna pírka, není to proto, že bych se nesnažila.
Usadím se před krb, který vzápětí vzplane jasným plamenem. Skřítci už jsou na hradě a připravují ho na nával studentů, je tak postaráno i o mě. Dostanu čaj a sušenky, aniž bych si o cokoliv říkala, a přes opěradlo křesla, ve kterém sedím, se objeví pléd. Tichý takt - dovedu ho ocenit.
Děda to tedy přežil. Žije.
Rodiče jsou mrtví.
Zakloním hlavu a ruce křečovitě sevřu v pěst. Jistě, věděla jsem to už dlouhou dobu, jenže teď to začalo být tak nějak - definitivní.
Budu moci navštívit u Munga svého dědu? A budu moci zajít na hřbitov?
Snad ano. Kdybych byla po obliviate a skutečně uvěřila té historce s komatem, jednala bych stejně. Jen asi budu muset nějakou dobu počkat.
Děda žije.
To jsem nečekala a když mi to Brumbál řekl, podlomily by se mi nohy, kdybych neseděla. Děda žije.
Zavřu oči a přitáhnu si pléd blíže k tělu. Teplo ohně mě pomalu ukolébává do nevědomí, proplouvám kolem pobřeží snů a stačilo by se po některém z nich jen natáhnout, aby se mi zdál.


Bezesný spánek. Jestli budu spát ve společné ložnici, budu potřebovat bezesný spánek. Ze spaní nemluvím - asi. Jenže co kdyby?
V krbu hučí, hučí i ve mně. Písek přepadává do dolní baňky a tiše syčí, pozorují mě dva prázdné oční důlky. Stoupám po schodech vstříc zapadajícímu slunci a bohyni, která si žádá své mrtvé. Snažím se vystoupit z vraku auta, ale neudržím se a dopadám na zem, tělo samou ránu.
"Někdo umírá," řekla holčička, která vzápětí škrtla celým svazkem zápalek. Ano, někdo umírá, každou chvílí a po celém světě. Já jen chci, aby těch úmrtí nebylo více, než si žádá běh života.
Myšlenky mi splývají jedna v druhé a já se už nedokážu ničeho zachytit. Plameny jsou neuchopitelné, stále se mění, nedají se pojmout zrakem ani myslí.
Nevědomí.
Zvuk.
Otočím se za ním, otevřou se dveře a dovnitř vstoupí Snape. Tvář má jako z kamene a pokud mohu soudit podle masky, kterou si na sebe nasadil, rozhovor s Brumbálem nebyl z nejpříjemnějších.
Zůstanu sedět a tiše vyčkávám.
Snape se usadí do křesla naproti, zády ke krbu, a mlčí. Okna bičuje déšť a vítr venku kvílí, jako by nebyl konec léta, ale pozdní podzim. Mlčí.
"Stalo se něco?" zeptám se nakonec, když už ticho začíná být nepříjemné.
Zdvihne hlavu a zabodne do mě pohled, který by mě v dřívějších Bradavicích spálil na popel. "Dnes zůstaneme tady," řekne pak zcela bez souvislosti. "Řekněte si skřítkům, pokud byste něco potřebovala."
Přikývnu a pokrčím rameny. Je mi to jedno. "Havran mi dneska dával stejnou otázku jako v těch knižních Bradavicích," začnu tedy sama o tom, co mám ještě k probrání. "Prý čím se liší moudrost od zdání moudrosti."
"Sepisujte si podobné spojitosti, budou potřeba pro výzkum toho kouzla," odpoví mi Snape a jen ponuře zírá kamsi přes mé rameno, snad upírá pohled do deštivého dne.
Přikývnu. "Budu."
Co se stalo, že Snape vyhlíží zrovna takhle? Mlčí. Stále mlčí.
Rozhodnu se pokračovat. "Dá se bezesný spánek nebo něco podobného užívat dlouhodobě? Nemluvím ze spaní, ale nejsem si jistá u nočních můr."
Nepodívá se na mě. "Připravím vám variantu, u které to možné je. I tak je lepší užívat ho co nejméně. Pokud budete mít pocit, že bude noc klidná, použijte raději kolem svého lůžka silencio. Zvládáte ho takto lokalizovat?"
Znovu kývnu. "Zvládám, děkuju."
A znovu nastane ticho. Co se tam k čertu mohlo dít?
Je to jedno. Netýká se mě to, jestli o tom Snape ještě nezačal. Mám své problémy a teď jedinečnou příležitost je řešit. "Pane profesore, kdybyste mi vymazal paměť, mělo by to nějaké vedlejší účinky?"
Poprvé se zdá, že opustil vody netečnosti a alespoň se zamyslel, než mi odpověděl. "Smazání tak dlouhého časového úseku by se bez následků neobešlo," řekne nakonec. "Zejména když náš subjektivní a objektivní čas zcela neodpovídají. Nejspíš ani Brumbál už by to kouzlo nedokázal provést tak, aby nedošlo k trvalému poškození vaší mysli, slečno Grishamová. Minimem by byly následky v podobě dlouhodobé zmatenosti, roztržitosti a neschopnosti si zapamatovat, tedy se i učit." Vypadá napjatě a víc než to. Že by přece jen Brumbála přesvědčil, že je nutné mi paměť vymazat? Zatím neřekl nic. Ne, snad ne, už dávno by tady mnou v takovém případě neztrácel čas. Mohu tedy pokračovat.
"Nesoustředěnost, neschopnost se učit." To bude něco. "To bych tedy měla předvádět?" V podstatě jen kvůli Dracovi. Bude to... zajímavé.
"Nemusíte," ujistí mě Snape vzápětí. "Snad jen v nějaké malé míře prvních pár dní. Neuškodí, když budou mít důvod k respektu před Brumbálovými schopnostmi."
Trochu se mi uleví, toho jsem se bála.
"A ještě - maže obliviate jenom vzpomínky, nebo i znalosti, které se člověk v té době naučil?"
"To se nedá přesně určit," sedí Snape naprosto nehybně. "Znalosti je třeba oživit, často zůstávají. Někdy ne." Jinými slovy, Dracova vylepšení kouzel si vyzkoušet nesmím.
Dál.
"Když někdo podrobí člověka s pozměněnou pamětí nitrozpytu, vidí podstrčené vzpomínky?"
"Ano, přesně tak. Pozná ovšem spolehlivě, že došlo k manipulaci s pamětí."
"A je člověk při nitrobraně schopný svoji mysl pouze uzavřít, nebo i podsunout k nahlédnutí nějaké neškodné vzpomínky?"
"Záleží na vzájemných schopnostech obou," přejde Snape konečně do učitelského tónu, který, jak se zdá, ho trochu probere z jeho strnulosti. "Pokud jsou jejich schopnosti vyrovnané, je v nevýhodě ten, kdo je zkoumán. Obecně se dá říci, že průměrný znalec nitrozpytu je schopen pouze oddálit okamžik, kdy mu ten druhý pronikne do mysli. Uzavřít ji ve skutečnosti není složité, ale chce to trénink a samozřejmě je jasně patrné, že proti čtení vzpomínek bojujete. Podstrčit věrohodné falešné vzpomínky je nejnáročnější a chce to léta cviku."
Takže se mě to netýká, alespoň prozatím. I když se nitrozpytu začnu učit, nebudu ho moci nijak účinně použít.
Stejně se, už jen ze zájmu, zeptám na další. "A pokud někomu čtete při nitrozpytu vzpomínky, poznáte, jak jsou staré?"
"Já ano."
Zdá se, že se nitrozpytu opravdu nesmím vystavit. Nikdy. Neměla bych šanci.
"Ovládá Draco nitrozpyt?" To je důležité, tomu bych musela podřídit mnohé.
"Na to je příliš zahleděný sám do sebe," odpoví Snape a snad by se to dalo nazvat humorem, kdyby neměl stále tak kamennou tvář.
Přikývnu a potom ještě jednou, zatímco si v mysli usazuji všechny nové informace tam, kam patří. Nemám víc otázek, konečně je tu prostor pro mlčení, pro společně sdílené ticho. Déšť bubnuje do oken a v krbu hučí plameny.
Mlčíme oba dva.

(Severus Snape)

Zatímco odpovídám na otázky slečny Grishamové, uvažuji, zda vůbec začít s těmi svými; jakkoli odhodlán jsem k tomu byl ještě před chvílí. Změní se něco, bude to k něčemu? Když vím, co hledám, je snadné si uvědomit, kdy jsem byl onomu obliviate vystaven. Mohu jen hádat kým, ale patrně tamním Brumbálem. Co se stalo... vím vlastně také.
Prudce vstanu. "Pokud nemáte další otázky, uvidíme se ráno. Navštivte madam Pomfreyovou - na tom trvám." Když si uvědomím, že jsem mimoděk použil Brumbálova slova, trochu se zamračím. "Za dvě hodiny to bude stačit."
Plášť za mnou vlaje způsobem, který důvěrně znám, mám svoje tělo, v příšeří chodeb, kterými bych mohl chodit i poslepu, jsem si vždy připadal doma víc než kdekoliv jinde. Přesto se cítím nepatřičně, cize. Nedávné události jsou napůl zahalené v oparu neskutečna, stále však dokonale přítomné a živé. Nestačil jsem si ještě plně uvědomit, že jsem zpět, nejsem s tím smířen. Obvykle nemám problémy se hladce přizpůsobit okolnostem a skutečnost, že se mi to nyní nedaří, ve mně probouzí neklid a stěží zvladatelnou chuť do něčeho kopnout.

pomfrey"Dobré odpoledne, Poppy," pozdravím, když vstoupím na ošetřovnu, připraven k nezbytné bitvě s její přehnanou starostlivostí.
"Severusi," objeví se okamžitě, stejná, jakou jsem ji viděl naposledy, s pečlivě upravenými medovými vlasy a nevyčerpatelnou zásobou malých úsměvů. "Brumbál mi říkal, že přijdeš. Jako obvykle?" Hůlkou začne mávat snad dřív, než překročím práh.
"Hmpf."
"Svléknout," řekne konečně něco srozumitelného po všech svých diagnostických zaklínadlech, ze kterých mě svědí kůže a při kterých ji vždy podezírám, že minimálně polovinu odříkává jenom na efekt.
"Jsem tu jenom kvůli Brumbálovi," připomenu. "Přehání to. Už jsem si vzal patřičné lektvary." Posadím se na židli, speciálně vyvinutou tak, aby na ní neexistovala pohodlná poloha, a nesnažím se tvářit mile.
"Nebýt Brumbála, nebyl bys tu nikdy," upře na mě Poppy pohled, který za ta léta, co se známe, propracovala do tvrdosti broušeného diamantu. "A ne poprvé tě varuji, že lektvary nejsou všemocné."
Neochotně odložím plášť.
"Severusi, chci si tě prohlédnout. Jsem kvalifikovaná lékouzelnice a když jsi na ošetřovně, budeš poslouchat, co ti řeknu. Řekla jsem SVLÉKNOUT!"
Začínám se smiřovat s tím, že se odsud nedostanu tak rychle, jak bych rád.

Prohlédne si pečlivě moje tělo, zatímco se nesouhlasně mračím na protější zeď, a tváří se nespokojeně. "V takovém stavu už jsi tu dlouho nebyl," upře na mě pátravý pohled, ale neptá se, jen začne znovu mumlat nějaká kouzla. "Lehni si." Tentokrát poslechnu bez protestů. Odmítl jsem jen jednou a byla otázka zhruba minuty, než jsem se díky jejím údajně léčebným zaklínadlům složil na zem.
"Ne všechno bylo způsobeno magií," připustím s mírným náznakem ochoty ke spolupráci. "Meč," ukážu na čerstvou jizvu na rameni. "A tohle... hmm, autonehoda."
Poppy se zatváří udiveně, ale schopnost mlčet je jí k cti. Postupně na obě rány přiloží hůlku a jizvy vzápětí začnou pomalu mizet. "A tyhle?" ukáže na další.
"Zuby a drápy," odpovím stručně. Ať si s tím poradí dle libosti. Vím sice, že její otázky nejsou samoúčelné, že jen tak lze vybrat optimální léčebné zaklínadlo, přesto mi není příjemné odpovídat. Ani po těch letech jsem nedokázal zcela přijmout míru její bezvýhradné péče. "A hole, patrně. I když tohle vypadá jako pažba pušky," připustím u šrámu, který má naprosto přesný a výmluvný tvar.
"Drápy čeho?" přeptá se Poppy, zatímco zkoumá šrámy až nezvykle pozorně.
"Nebylo to zvíře. Odpusťte, Poppy, bez podrobností. Nicméně jed v nich nebyl a pochybuji, že nějaká infekce. Jsou zacelené, můžete to nechat být."
"Uzavřely se, ale infekci nemůžeme vyloučit. Budeš tady muset zůstat do rána. Jak jsou ty rány staré? Dovol." Zašermuje mi hůlkou těsně před obličejem a začne zkoumat reakce zorniček.
"Nevidím důvod," odpovím ostře, odstrčím její hůlku a posadím se, "proč bych tu měl zůstávat. Mohu stejně dobře přespat ve vlastní posteli."
"Severusi!" začne varovně. Náhle se celá shrbí, jako by jí bylo zatěžko se se mnou hádat. Nakonec jí tvář změkne a ona pokrčí rameny. "Lehni si ještě na chvíli."
S pocitem, že jsem dosáhl mírného vítězství, jsem ochoten přiměřené spoupráce. "Nevím přesně, jak jsou ta zranění stará, ocitli jsme se, hmm... řekněme, že čas nepracoval, jak by měl. Přijde sem ještě slečna Grishamová. Její zranění jsou obdobné povahy."
"Studentka? Jestli nepřijde, než s tebou skončím, dojdu si pro ni sama," zamračí se Poppy hrozivě. Já ji ještě občas na něco umluvím, ale studenti jsou bez šance. "Ty šrámy by mohly být nebezpečné, nereagují na kouzla tak, jak by měly."
"Ona přijde," řeknu a zamrkám, abych udržel oči otevřené. "Dělá, co se jí řekne."
"Takoví studenti existují?" zeptá se s přehnaným údivem a úsměvem v hlase.
Cítím, jak mi tělo těžkne a mysl malátní. "Poppy," řeknu odevzdaně, když rozpoznám to kouzlo, "tohle jsme si nedomluvili." Oči se mi zavřou, slyším její kroky a nedokážu se bránit, když do mě nalévá lektvar, po kterém vím, že přijdou teprve ta opravdu nepříjemná kouzla.
"Teď potřebuji, aby ses uvolnil."
"Asi bys měla vědět... že jsem si včera... musel... vzít... stabilis..."
Slyším, jak se jí na okamžik zadrhne dech a kouzla ustanou. Čekám, že se do mě pustí, že mi vynadá; je to lektvar, který by se měl použít jen v krajním případě, lektvar, který zpevní vnitřní orgány a krátkodobě zvýší odolnost organismu vůči cruciatu. Jeho primární účel je jiný, mým potřebám však poslouží docela dobře. Mohl by být, ale nemusel, důvodem, proč její kouzla nefungují zcela přesně, způsoboval tělesnou slabost a hlavně po něm nebylo možné několik týdnů přijímat jinou než tekutou stravu. Přidělal jsem tím lékouzelnici práci navíc – v obou předchozích případech to byla ona, kdo mi připravoval příšerně chutnající výživnou kaši.
"Věřím, žes měl důvod, Severusi," řekne pak tiše a začne zase kouzlit. Chvíli se propracovávám k myšlence, že musím vypadat opravdu špatně, když mi nevynadala ani za to, že jsem to neřekl dřív, ale pak už ulétne i ta poslední a vnímám jenom ošetřovatelčiny rozhodné ruce, vůni mastí, chvění zaklínadel; ponořen v mrákotném polospánku plném živých obrazů, naštěstí přátelských, pokojně nevšímavých. Má něco do sebe chvíli prostě jenom... být.

(Vanja Grishamová)

Skřítek mi z knihovny ochotně donese knihu kouzelných formulí, tentokrát už bez vepsaných poznámek. Prázdně se na ni zadívám a maně mě napadne, že předstírat nějakou dobu roztržitost a nesoustředěnost nebude těžké.
Dráha hůlky u duro připomíná znamení zla. Ta formule promění cokoliv na kámen, jen je obtížné zvládnout finální pohyb hůlky. Nemám, jak bych si ji vyzkoušela, je zbytečné pokoušet se uklidnit učením.
Před očima nechávám plout obličeje svých rodičů a do očí se mi tlačí slzy. Jímá mě obrovská prázdnota plná smutku, před kterou nedokážu utéct, a vím, že ji nedokážu nikdy zcela potlačit, bude tady a bude číhat, až budu unavená, aby mě pohltila.
Vypiju konvičku čaje a ihned dostanu další.
Budu vůbec ještě někdy vařit čaj, jak tomu bylo doma? Rychlovarná konvice, sporák - bude to pro mě ještě někdy existovat?
Trpce se pousměju a otřu si oči.
Toho už snad bylo dost.
Bubnování deště do oken místnosti mě uspává.
Vstanu a začnu přecházet po místnosti a ačkoliv je mi důvěrně známá, bez spolužáků působí cize. Mám problém se přizpůsobit reálnému světu po tom všem, co jsme prožili. Pomalu mi to splývá v mlze nereálna a znělo by absurdně, kdybych se snad všechny prožitky pokusila někomu zprostředkovat. Ačkoliv tehdy byly reálné - a vím, že jsem to tak tehdy cítila - nyní už mi nepřipadá souboj s příšerami Podzemních rozměrů tak hrozivý jako ve chvíli, kdy jsem si myslela, že tam umřu.
Opřu se čelem o chladnou tabulku okenního skla a můj dech na něm vytváří zamlžená kolečka.
Je čas jít.

hospital-upZaťukám, když se dostanu k ošetřovně, a když vstupuji, madame Pomfreyová akorát zatahuje závěsy u jedné z postelí, na které na okamžik zahlédnu Snapea.
Pozdravím a s omluvným pohledem řeknu, že mě sem Snape poslal, ale že jsem v pořádku.
"To už jsem dneska jednou slyšela," usměje se na mě Poppy laskavě. Zcela bez souvislosti mě napadne, kdy jsem vlastně naposledy mluvila s nějakou ženou, která se ke mně chovala laskavě. V Malé mořské víle? "Jen pojď dál, čekala jsem tě."
Vstoupím a jsem ihned odvelena k lůžku v jiné místnosti. "Svlékni se. Vanja, že? Vanjo, ty jsi také měla stabilis?"
Lehce se zamračím. "Co to je?" zeptám se nepříliš duchaplně. "Poslední dobou jsem neměla žádné lektvary." Pokud to není něco z toho, co mi dával Snape cestou, těžko.
"To je dobře," pochválí mě, jako by to byla nějaká zásluha. Skoro se zdá, že dokáže normálně mluvit a odříkávat diagnostická kouzla naráz. "Ach, teď jsem zmatená. Čekala jsem to samé co u Severuse. Ty jsi ale nebyla vystavená cruciatu?"
Stisknu rty. "Jen jednou, na začátku prázdnin," zvolím neutrální hlas. Nelíbí se mi její soucitný pohled, začnu se svlékat už jen proto, abych mu unikla.
"Slyšela jsem, co se stalo," řekne a z hlasu je znát, že svou soustrast myslí doopravdy. "Je mi to moc líto. Budeš muset být hodně statečná."
Na krátký okamžik zavřu oči a hluboce se nadechnu. "Děkuju," řeknu a snažím se znít zdvořile. Je mi nepříjemný cizí soucit, nepotřebuji ho. Jsem o tom přesvědčená.
Na rameni ucítím teplou, pevnou dlaň. "Každá válka jednou skončí. V Bradavicích nikdy nebudeš sama."
Dost dobře jí nemohu říct, aby toho už nechala. "Děkuju," zopakuji tedy znovu stejným tónem. Chci už jít pryč.
Zdá se, že pochopila moji nechuť k tomuhle tématu, a tak konečně obrátí pozornost k mému tělu pokrytému šrámy, z nichž nejsou všechny zahojené. "Tohle jsou stejné rány, které měl Severus," řekne zaujatě. "Zuby a drápy...?"
"Ano," kývnu hlavou, protože si sama nejsem jistá, co jí mohu říct.
"Cítíš je ještě? Trnutí, pálení, jakékoliv další pocity?"
Zavrtím hlavou. "Jsou jen trochu citlivé, ale jinak v pořádku. Profesor Snape mi většinu z nich ošetřil."
"Profesor Snape je bohužel přesvědčen, že lektvary vyřeší vše," zabrblá nespokojeně. "Raději to vezmeme... ano, tak to uděláme. Počítej s tím, že tu zůstaneš do rána."
"Léčil mi je kouzly," zvednu lehce koutky. Už jen velmi tiše dodám: "Většinu."
"Alespoň u tebe že měl rozum," řekne, ale nevypadá o mnoho smířeněji. "Tohle je od čeho?"
"Asi bič," pokusím se vzpomenout si.
"Bič?!" zavrtí hlavou. "Ach Merline. Teď to bude trochu pálit, ale nezůstanou ti žádné jizvy." Podá si velký kelímek s mastí sice ostře žlutou, ale vonící jemně po bylinkách. "Tak. A tohle?"
Prudce vydechnu, když se mi mast dostane na kůži, ale neřeknu nic. Tohle...? "Autonehoda," řeknu nejistě. Je to hluboká tržná rána jen částečně zahojená - musí to být od kusu plechu ze střechy auta, když jsem se pokoušela dostat ven.
"Kus železa?" zeptá se mě a očima těká mezi dvěma mastmi. Jen přikývnu.
"Nechápu, jak jste to vůbec všechno stačili," řekne napůl pro sebe, když kolem rány pečlivě nanáší mast.
Nepohnu na to ani svalem, odmítám cokoliv říct. Nevím, co mohu a co ne. Jestli chce něco vědět, měla by se zeptat Snapea.
"Co tady to? Už se blížíme ke konci." Z vřelosti úsměvu zamrazí. Co bude na konci? Snad jsem jen paranoidní.
"To ještě bolí," vydechnu prudce, když se toho místa dotkne. Ani jsem nevěděla, že tolik. "Následek nějakého kouzla... vymýtačského," řeknu hodně nejistým hlasem.
"Vymýtačského?" zopakuje zmateně. "To mluvíš o vymýtání ďábla?"
"Nevím přesně. Ďábla, černé magie... nevím."
Poppy se zamyslí a v zamyšlení si poklepává hůlkou o rameno. Mimoděk udělá dva kroky směrem, kde leží Snape, pak si to ale rozmyslí a vrátí se ke mně. "Tak to vezmeme až jako poslední," rozhodne nakonec. "Jaká všechna zranění jsou z toho vymýtání?"
Zamyšleně si prohlédnu svoje tělo. Nevnímala jsem, zoufale jsem se to snažila nevnímat. Teď je to na škodu. "Fyzická už asi žádná. Neviděla jsem potom přibližně jeden den a ještě mě od té doby trochu bolí tady," ukážu si na plíce.
"Beru zpět to, že se blížíme ke konci," stiskne rty Poppy a hůlka se nezastaví ani na okamžik. "Zavři oči... otevři... podívej se sem. Zavři a neotvírej, dokud neřeknu."
Dělám, co mi řekne, a připadám si jako robot. "Pan profesor Snape je v pořádku?" zeptám se, když se mám zrovna dívat do dálky přes její rameno, zatímco ona mi ze vzdálenosti pouhých centimetrů zkoumá reakce zorniček.
"Byl by na tom mnohem lépe, kdyby alespoň jednou přišel včas," uleví si Poppy. "Jeden by řekl, že vám tady provádím kdovíjaké hrůzy." Na okamžik ustane v mávání hůlkou. "Teď to bude bolet," oznámí mi vzápětí a nejde přeslechnout, že vynechala ono slůvko 'trochu'. Nemusím nad tím dlouze dumat - někdo mi totiž vzápětí vrazí oči do hlavy a chvíli s nimi hraje ping-pong o zadní stranu lebeční. "Neuhýbej, už to bude," vykřikne Poppy, jako bych mohla cokoliv dělat. "Tak." Teprve když si je jistá, že dokážu sedět sama, mě pustí. "V pořádku?"
Jen zalapám po dechu a vyčítavě se na ni podívám. "Koneckonců," utrousím ještě ne zcela jistým hlasem, "minule to bylo horší."
"Výborně," pochválí mě nejspíš za můj přístup a zamračí se. "Proč s těma očima Severus něco neudělal? První pomoc by zvládl." Nespokojeně se ohlédne ke dveřím, za kterými je vidět lůžko tak tiché, že je jasné, že člověk na něm spí - ať už dobrovolně nebo ne.
"Neměl u sebe hůlku," pokrčím rameny. Taky zrovna seděl ve vězení - což už není třeba dodávat, musím se naučit mlčet.
"Aha. Ještě se podívej sem... ano, to bude v pořádku. Vidím, že jsi měla rozbitou hlavu? Ale ta je vyléčena profesionálně, sama bych to lépe..." Odmlčí se. "Zvláštní," zamumlá si překvapeně sama pro sebe, "netušila jsem, že na to kouzlo přišel ještě někdo další."
Na tohle už jsem dávno zapomněla. "Ano, ta už je v pořádku. V léčbě byl dokonce zahrnutý i klid na lůžku."
"Alespoň něco. Teď tohle vypij a hned si lehni. Pár dalších kouzel nebude moc příjemných, ale skoro o nich nebudeš vědět."
Vypiju flakónek, který mi podává, a jsem ráda, že mě nasměruje na lůžko, když se začnu skládat. Musí být všechny uklidňující dryáky tolik předimenzované?
Vskutku, další kouzla příjemná nejsou, ale dokáže mě s nimi smířit pocit, že se mi stává z těla znovu jeden celistvý kus.

(Severus Snape)

Ze spánku mě vytrhne lehké zašustění závěsu. Nevím, kde jsem ani proč si připadám tak zbitě, pootevřu proto oči jen tak málo, abych rozeznal siluetu příchozího. Brumbál... Brumbál?
"Ale já vás přece zabil," zachraptím sotva srozumitelně. "Zabil jsem vás a teď jste mrtev. Půjdu znovu před soud?" Připadá mi to důležité, protože pokud půjdu znovu před soud, tak... musím si vzpomenout, bylo to důležité. Harry Potter? Ano, něco s Harrym, tím hrozným nebelvírským zmetkem.
"Jsi v Bradavicích," řekne Brumbálův duch tiše. "Spi, Severusi. Jsi zmatený po těch lektvarech."
"Nejsem zmatený," namítnu logicky a pokusím se nadzvednout. "Vím všechno. Mám důkazy... Lucius... a můj syn... budu popraven... Víte, že je slečna Grishamová můj syn?"
"Lehni si," stačí Brumbálovi jen lehký tlak na moje ramena. "Řeknu Poppy, aby ti dala něco na spaní."
"To jste vy, Albusi?" zaslechnu i ženský hlas.
"Ano, Poppy. Přišel jsem se podívat, jak se jim daří."
"Pojďte, Albusi, musíme si promluvit..."
Duchové zmizí a jsem opět sám v bílé cele složené ze samých závěsů. Vlní se, točí a houpou, je mi zle. Určitě bych neměl zůstávat na takovém místě. Tiše sklouznu z lůžka, chvíli čekám, až se mi přestane motat hlava, a zatím se rozhlížím. To místo je mi povědomé, byť ho neumím pojmenovat, za okny je tma a vytrvalý zvuk deště tvoří příhodnou kulisu mému útěku. Už jsem jednou odsouzen byl, nemusím proto k soudu podruhé, tím jsem si jist.
Dvoje dveře. Buď a nebo. Za jedněmi vzdáleně slyším hlasy, rozčilený ženský a klidný mužský. Tam ne. Plížím se za těmi druhými, když žena a muž podobný Brumbálovi opět vyjdou ven.
"No tohle!" zlobí se šeptem žena u mé prázdné postele. "On po tom všem ještě vstal! Albusi, ale vážně, promluv s ním někdy. Když dojde na léčení, chová se vyloženě dětinsky."
Vrazím nechtě do nočního stolku a rachot, který to spustí, mě prozradí.
"Nechte mě být," bráním se zuřivě, když mě obklopí duchové mých kdysi blízkých lidí, "nevrátím se tam znovu..."
Přesto jsem během chvíle opět ve své cele připoután k lůžku a nevybíravě Brumbálovi spílám.
Ráno si z toho nepamatuji nic a nemohu než poděkovat Poppy za dobrou práci.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed II. - V moci baby Jagy merlina 29. 01. 2009 - 21:50
RE: Kráska a Smrtijed II. - V moci baby Jagy nerla 29. 01. 2009 - 22:02