Kráska a Smrtijed II. - Praktické záležitosti

27. leden 2009 | 12.00 |

Kapitola padesátá první.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Vanja Grishamová)

Snape odejde jedněmi z dveří a já osamím v místnosti, kterou už dobře znám. Byli jsme tu s knižním Snapem jako zajatcem... už se to zdá dávno.
Sednu si do křesla, chci si promyslet, co bude dál, na co všechno se chci ptát, až mi bude dán prostor, a také si chci dopředu rozmyslet své reakce na všechno, co mi tu může být řečeno. Potřebuji si rozmyslet, jaké chování by bylo nejvhodnější během roku. Situaci mi bude velice znesnadňovat Draco - jestli Snape Malfoyovi tvrdil, že mi vymaže paměť, pak o tom závazku jistě ví i on. Jak se budu chovat před ním?
Obliviate, to je další otázka. Tváří v tvář všemu, co mě právě napadá za nesnáze, už bych se asi tak vehementně nebránila, kdyby na tom Snape opravdu trval. Nedovedu si dost dobře představit, jaké by bylo přijít o tak velký kus paměti. Vrátilo by se zpátky moje chování k tomu, co bylo před prázdninami, ztratila by se paměť i tělu? A nepoškodilo by to moji paměť celkově?
Zavřu oči a schoulím se do křesla. Kolenem narazím do něčeho tvrdého. Podívám se - a ztuhnu. Je to kniha. Její titul zní Léčivé účinky Malhoelaris burettus.
Tohle přece není možné!
Tak přece jsme ještě mimo realitu, vrátili jsme se zpátky do oné encyklopedie, kde už jsme jednou byli?
Tohle je ta kniha, kterou jsem si půjčila v Malfoyově knihovně, kde nás potom přepadl Snape. Tu knihu jsem odtamtud vzala nejspíš i sem... a tady zůstala. A leží tu i tady, v tomhle světě.
Proč? ptám se sama sebe a neznám odpověď. Chci být už doma, ať se tam stane cokoliv, a hlavně jsem už věřila, že doma jsem. Proč to tak nemůže být?
Zírám do krbu, ve kterém už skřítek stihl zapálit oheň, a nechávám se ukolébat jeho plameny.
Proč?
Vezmu do rukou knihu, otevřu ji, chci se přesvědčit na vlastní oči, že je to opravdu ona, a ztuhnu podruhé. Všechny listy jsou bílé, nepopsané, prázdné, nedotčené.
Co se to tady děje?
Nechávám plynout čas, chci o tom říct Snapeovi a čekám, kdy se vrátí, jistě už hodina uplynula.
Skřítci mi donesou jídlo i pití a tak jím a piju, donesou mi oblečení a tak se převléknu. A čekám.
Za okny se postupně stmívá, jak ocelově šedé mraky pokrývají celou oblohu, a na okna začínají bubnovat první kapky.
snape-400px-mkJsem si jistá, že už uplynulo více času, než jsme tady chtěli strávit, a tak se rozhodnu zajít za Snapem sama. Nechám si od skřítka ukázat správné dveře a jen chvíli váhám, než zaklepu. Nestane se nic.
Když vstoupím dovnitř, nevšimnu si Snapea hned. Spí v křesle - asi dost hluboce, jestli ho ani klepání neprobudilo.
"Pane profesore," pokusím se tiše.
"Co tu děláte?" vytrhne se prudce ze spánku a jeho slova zní nepřiměřeně ostře.
"Promiňte, už to budou dvě hodiny. Nevěděla jsem, jestli je všechno v pořádku," zůstanu stát na svém místě. Můžu mu alespoň rovnou říct o té knížce.
Chvíli se na mě jen dívá a mlčí, zatímco mu mizí závoj spánku z očí. "Posaďte se, když už jste tady," promluví nakonec těžce a sám se ve svém křesle narovná.
Sednu si do křesla, které mi ukáže. "Našla jsem tady tohle," začnu po chvíli, kdy se nezdá, že by promluvil on, a podám mu knihu. "To je knížka, kterou jsem si ještě v Dracově kůži půjčila na Malfoy Manor a omylem jsem ji zapomněla tady." Nemá cenu klást otázku, jestli jsme opravdu zpátky. Neví o nic víc než já.
Snape pobledne, když ji bere do rukou. Jeho prsty ji automaticky prolistují a teprve když zahlédne běl prázdných listů, zaměří se na ni pozorněji. Ne, nikde není ani písmenko, jen přebal dokonale odpovídá originálu.
"Neuvěřitelné," prohlásí spíš sám pro sebe. Teprve po chvíli obrátí svoji pozornost zase ke mně. "Nějaké další známky našeho někdejšího pobytu?" S posledními slovy vstane a začne se přebírat flakónky v jedné z polic s lektvary.
"Nevšimla jsem si," zavrtím hlavou.
"Ale mně tu chybí lektvar, který jsem tam použil," vrátí se zpátky do křesla a zabubnuje a prsty do stolu.
"Myslíte, že je to kouzlem pana Malfoye, nebo jsme zpátky v tamté knížce?" Stejně jsem se zeptala.
"Jsem si jist, že je toto realita. Během setkání smrtijedů jsem se soustředil na detaily, které... byly přesvědčivé. Není pravděpodobné, že by se některý ze smrtijedů dal na spisovatelskou dráhu a nikdo nezúčastněný by nebyl tak přesný."
Tentokrát jsem to já, kdo pobledne, ale nekomentuju nic, jen přikývnu. Pamatuji si, v jakém stavu byl Snape včera v noci, a nechci vědět víc.
"Ukážeme ji Brumbálovi," poklepe prsty na knihu. "Taková provázanost skutečného a fiktivního světa je neuvěřitelná. Pravda, Malfoy naznačoval možnost, že..." Zamračí se. "Nechal otestovat mou hůlku, zda je skutečná. Předpokládal možnost, že by se návratovým kouzlem mohlo něco přenést s námi. Ale tohle?" Na další chvíli se odmlčí. Potom svoji plnou pozornost obrátí zpátky na mě. "Chtěl jsem mluvit hlavně o vás," řekne a jeho oči náhle ztratí jakýkoliv výraz. Po zádech mi přeběhne mráz. "Jste si jistá, že si chcete všechno, čím jste prošla, pamatovat? Dokážete předstírat, že se nic z toho nestalo, nenachytat se na narážky Draca Malfoye, zvládnete se patřičně chovat ke spolužákům, jejichž rodiče jste spatřila ve smrtijedské masce?"
Pohlédnu na své ruce a chvíli přemýšlím, než odpovím. "Chci a myslím si, že to dokážu. Že mají zmijozelové blízko k Vy-víte-komu jsem věděla už dřív a že Thomasův otec..." Podívám se Snapeovi do očí. "Myslím si, že děti nemusí nutně vyrůst v to, co jsou jejich rodiče. Věřím tomu, že Thomas takový nebude, a nehodlám se k němu chovat jinak než doteď." Znovu sklopím oči a zhluboka se nadechnu. "Budu ale potřebovat nějakou historku, proč nemám paměť a co jsem ty dva měsíce dělala. Nemám v plánu nikomu o prázdninách vyprávět, ale pokud bude někdo hodně neodbytný..." Větu nechám viset ve vzduchu.
"Historku vymyslíme bez potíží," pokrčí nepatrně rameny. "Bude se vám hodit i jako omluva pro profesory kvůli nedodělaným domácím úkolům. Nicméně..." Jeho pohled ztvrdne. "Chci, abyste si uvědomila, že svou případnou neopatrností nezraníte jenom city spolužáků. Je velice málo lidí, kteří znají mou roli. Dva, možná tři. Máte ve svých rukou můj život a úspěch nemalé části boje proti Voldemortovi." Jméno zazní místností nečekaně a s o to větší působivostí. Černé oči mě provrtávají jako dva nebozezy.
"Vy si myslíte, že to můžu zvládnout?" pozvednu svůj pohled a utkám se s jeho. Zná mě, nemohl mě nepoznat po těch dvou měsících. Jeho odpověď pro mě bude znamenat hodně.
Mlčí a zdá se, že nechce odpovídat. "Nevím," řekne nakonec.
Ta odpověď není tak nicneříkající, jak se mi nejprve zdá. Už to, že volbu nechává opravdu na mně, je výmluvné - alespoň částečně mi věří. "Jsem si vědomá všeho, co se může stát. Udělám všechno pro to, abych nikoho neohrozila," zkusím odpovědět, ačkoliv nenalézám ta správná slova. Opět se odmlčím, tentokrát proto, abych si rozmyslela, jak položit svoji prosbu. Možná prostě polopaticky? "Nebylo by možné naučit mě nitrobranu? Mohla bych to potřebovat - pan Malfoy se koneckonců ve škole občas objevuje."
Ve Snapeově pousmání a pohledu najdu souhlas. "Budu vás učit, když budete chtít. Počítejte ale s tím, že je to náročné a nebudu vás šetřit. A nebudu nakloněn tomu, abyste naši výuku vzdala, pokud se vám nebude zamlouvat její průběh."
"Havraspáři nikdy nevzdávají učení, když nejde snadno," blýsknu po něm očima. Nemůže mě odradit ani výraz v jeho tváři, který se jí na okamžik zmocní - jako kdyby vlk potkal jehňátko, které má na sobě nápis "sněz mě".
V tuhle chvíli je tady ještě jedna věc, kterou chci vědět; na chvíli se odmlčím. "Asi neexistuje způsob, jakým bych se mohla zapojit do boje proti Vy-víte-komu?" Vím, že dostanu zápornou odpověď, ale musela jsem se zeptat - kvůli sobě a svým rodičům, kvůli všemu, co vím a co jsem zažila.
"Ne, zatím ne." Skoro mě až překvapí, že ta odpověď není vyloženě odmítavá, spíš jen zamyšlená. Dává mi naději.
Nastane další chvíle ticha, kterou poruší až Snape. "Není to lehké rozhodnutí," řekne a když k němu zvednu pohled, zjistím, že jeho oči už nejsou tolik bez výrazu jako před chvílí. "Ale věřím vám. Nezklamte mě."
Přikývnu. "Neudělám chybu," slíbím jemu i sobě.

(Severus Snape)

Dívám se na Vanju Grishamovou, čtu v jejích gestech, pozoruji nepatrné změny ve tváři. Je přesvědčená o tom, co říká, kupodivu si věří. Má v sobě odhodlání, které je pro ni dosud nové, ale časem by mohlo být pevnou součástí její dospělejší osobnosti...
Všechno se ve mně vzpírá tomu, abych se v takové míře spoléhal na někoho tak mladého a nezúčastněného; přesto vím, že mi nezbývá, než se podvolit nevyhnutelnému. Dva měsíce vzpomínek - tak dlouhé obliviate by se neobešlo bez následků. Nejsem ve skutečnosti dalek přesvědčení, že by její oběť za to stála, spoléhám ale hlavně na její nenápadnost. Běžná havraspárská studentka by se neměla dostat do situace, kdy by ji vyslýchali smrtijedi.
Bohužel musím spoléhat nejen na její mlčenlivost, ale také na to, že Lucius Malfoy nezjistil pravdu o našem příbuzenském vztahu. Nesmí se mnou být nijak spojená. Neupoutat na sebe pozornost.
"Slečno Grishamová," začnu po několika chvílích zamyšleného ticha. "Je mi velice líto, že vám to musím říci, ale vaši rodiče skutečně zemřeli."
"Já vím," přikývne a uhne pohledem. Vyhlíží natolik smířeně, že zřejmě ztratila naději už dávno. "Nevíte něco o dědovi?"
"Bohužel vůbec nic."
Jenom na okamžik pevně zavře oči.
"Jak jsem slíbil, postarám se o vás. Naše spřízněnost je však další z věcí, kterou musíte udržet v naprosté tajnosti - až do konce války. Důvody jistě chápete."
Mlčky přikývne.
"Vytvořím vám u Gringottonových účet s dostatečnými prostředky na studium. Hospodařte tak, aby nebylo nápadné, kde jste vzala peníze, oficiálně jste pouze dědičkou po rodičích. Pokud by se něco stalo se mnou, Brumbál zařídí vše potřebné." Mimo jiné jsem se rozhodl na ni převést část majetku, který dostane, až bude plnoletá. Nevidím však důvod, proč jí o něm říkat.
"Kde budu bydlet přes prázdniny?"
Hlas se jí trochu chvěje, nemohu nevidět, jak jí na odpovědi záleží.
"Během školního roku zůstaňte v Bradavicích. Přes léto může Brumbál jako dočasného opatrovníka určit vybraného rodiče z vašich spolužaček, domluvíte-li se s nimi. Pokud by vám to připadalo nevhodné, zařídím vám pobyt v některém dívčím penziónu na jihu Francie. Nepředstavujte si pod tím nic podobného mudlovským sirotčincům."
"Ještě si to rozmyslím, děkuji. Času na to mám dost." Na okamžik mi pohlédne do tváře, ale zase uhne pryč. Nevím, jestli proto, že je jí pohled na mě nepříjemný nebo chce skrýt vlastní myšlenky. Sám jsem až příliš snadno vklouznul do obvyklé profesorské nicneříkající masky.
"Neznáme okolnosti," přikývnu. "Možná vás bude nezbytné ukrýt. Uvidíme." Nejistě zamrká. "Tím se dostáváme k dalším praktickým záležitostem," pokračuji. "Nemáte učebnice, školní pomůcky a ostatně ani oblečení. Zítra nebo pozítří zajdeme do Příčné ulice, sepište si pak ve volné chvíli seznam všeho, co budete potřebovat."
"Půjdete tam se mnou?" zatváří se zaskočeně.
"Ano," odvětím prostě a čekám na nezbytné námitky.
"Bude tam hodně spolužáků a nevím, jak bych jim vysvětlovala, proč tam jsem zrovna s vámi. Snad by bylo lepší, kdybych si tam všechno obstarala sama, potřebovala bych jen, jestli byste mě tam přemístil..."
"Nejenže vás tam nepustím samotnou, dokonce tam ani nepustím vás," navážu plynule a trochu se zamračím. "Myslím, že stále plně nedoceňujete situaci. Malfoyové vědí, že právě podstupujete rekonstrukci své paměti. Pokud by vás zítra viděli spokojeně si nakupovat učebnice, co byste čekala, že udělají?" Nečekám na odpověď na tuto řečnickou otázku a hned pokračuji: "Půjdeme tam s mnoholičným lektvarem, vy i já. Mohu vám slíbit, že budete dívka stejné výšky i postavy - kvůli oblečení."
V množství problémů, které se teď snaží naráz promyslet, ji tohle zjevně nenapadlo. "Pravda, děkuju. Taky mi zůstala doma v kufru se školními pomůckami moje hůlka a tátova zůstala nejspíš v poslední knize - pokud ji nemá pan Malfoy."
"Mnoholičný lektvar výběr a použití hůlky neovlivní. I když Ollivander použití lektvaru rozpozná a bude patrně překvapen, jsem si jist, že nedá nic najevo."
"Ale já bych chtěla svoji hůlku!"
Mírně pokrčím rameny. "Nedělejte si naděje, že zbylo něco z vašich věcí. Smrtijedi jsou velmi... důkladní. Zkusím to samozřejmě zjistit." Letmým gestem si promnu oči. Ani tucet lektvarů a krátký spánek nedokáží vše. "Je ještě něco, o čem byste chtěla mluvit?"
"Snad už jenom - budu potřebovat vymyslet věrohodnou historku do školy, co se dělo o prázdninách, a potřebuji vědět, co o tom bylo v novinách." Vypadá, jako by toho bylo víc, ale buď si nemohla vzpomenout, nebo s tím teď nechtěla začínat. Nevadí, ještě bude příležitost.
"Pro kouzelnický svět jste byla nezvěstná od chvíle, kdy smrtijedi napadli váš dům. Objevíte se oficiálně až na zahájení školního roku v Bradavicích. Mudlové byli nepochybně zmanipulováni k přesvědčení, že za zničení domu mohl výbuch plynu či něco podobného. Ideální pro vás by bylo tvrdit, že mudlové se bohužel u trosek objevili první a nechali vás odvézt do nemocnice, kde jste strávila několik týdnů v komatu. Poté, co jste se probrala, chvíli trvalo, než se vám podařilo kontaktovat kouzelnický svět. Následně jste byla převezena na bezpečné místo... což se stane zítra. Touto historkou máte zaručenou věrohodnost, neboť zcela odpovídá všem známým faktům. Navíc snižujete pravděpodobnost, že zapomenete na nějaký důležitý detail."
"Jestli ale kouzelnický svět ví, že to byli smrtijedi, jak lze vysvětlit, že jsem přežila? Co se vlastně stalo s domem?" Odpovědí na její otázku je hlasité zaburácení hromu. Nepatrně sebou trhne.
"Byla jste těžce zraněná. Považovali vás za mrtvou. Co se stalo s domem, nevíte. Vše se začnete oficiálně dozvídat až zítra a doporučoval bych vám se čtením novin do té doby vydržet. Bude to pro vás jednodušší než předstírat, že všechno je to pro vás nové."
"A kam se zítra z 'nemocnice' přesunu?"
"Pokud nebude mít Brumbál jiný návrh, nejlépe rovnou do Bradavic. Touto dobou už jsou tam všichni učitelé."
"A kde získám učebnice na další rok?"
"Můžete párkrát při snídani nahlas pochválit soví doručovací službu."
Zmoženě se zahledí na svoje ruce. "Už mě nic nenapadá."
Vstanu a tisíckrát opakovaným gestem si urovnám plášť na ramenou. "Pak tedy pojďme za Brumbálem."

13883684(Vanja Grishamová)

Až mě překvapí, jak snadno jsem si zvykla na ony druhé Bradavice - tyhle se mi zdají náhle příliš chudé, strohé, nudné. Ovšem, taky tu chybí studenti a jejich obvyklý šum a naše kroky se tak nepřirozeně ozývají chodbou...
Tohle všechno vnímám jen velmi okrajově. Snažím se v hlavě urovnat, co všechno vím, snažím se srovnat s tím, co mě tady čeká. Budoucnost - jakou mám vlastně budoucnost? Přišla jsem o mnoho a to, co jsem získala, není dostatečnou náhradou. Ano, mám něco a dobře si uvědomuji, že kdybych přistoupila na obliviate, neměla bych nic. Jenže ať už je Snape jakýkoliv a ať už se naše vztahy změnily jakkoliv, moji rodiče byli jistotou, kterou jsem ztratila.
'Nebojíš se o své rodiče, bojíš se zůstat v životě sama,' řekly mi tehdy sfingy u první brány Nekonečného příběhu. Ta slova mi nyní rezonují hlavou a já se snažím dopátrat pravdy, chci vědět, kde začíná hranice strachu o sebe a kde je láska, kde se tyto dvě oblasti střetávají.
Ozvěna kroků a tlukot srdce si jsou podivně podobné.
Netrvá dlouho, než staneme před kamenným chrličem do Brumbálovy pracovny. Odstoupí sám od sebe, nemusíme říkat nic, a v pracovně na nás už čeká Brumbál s nezvykle vážným pohledem. Nejprve pohlédne do očí Snapeovi, potom mně. Neusměje se.
"Severusi, slečno, posaďte se," ukáže na křesla a sám si sedne naproti.
"Albusi," pozdraví Snape a podrží mi křeslo, než se usadím.
"Dobrý den," pozdravím i já. Vážnost, Brumbál je příliš vážný. Snad je to kvůli nám, ale mně jeho výraz bere energii, bere mi štěstí. Dává mi najevo, že se to všechno děje doopravdy... snad jsem si to pro sebe ještě zcela nepřipustila.
"Objevil ses na poslední chvíli, Severusi. Jsem rád, že si za tebe nemusím hledat náhradu. A slečno," podívá se na mě a pomněnkové oči zazáří vlídností, "jsem rád, že nebudu muset oznamovat havraspárské koleji špatné zprávy."
Kývnu mu, jsem ráda za jeho slova.
"Nevím, co všechno víš, Albusi, a čím mám začít," přejde Snape ihned k věci. "To, že nás zachránil zrovna Malfoy, mě trochu překvapilo." Ve Snapeově hlase dokážu rozeznat něco mezi údivem a lehkou výčitkou.
"Zmizel mi hlavní zvěd, Severusi," pousměje se Brumbál poprvé. "Měl jsem zpočátku příliš málo vodítek a tak byl Malfoy první, komu se povedlo získat knížky z knihovny rodiny Grishamových. Nicméně se zdá, že se k Luciusovi přes Averyho dostaly určité informace ohledně obrazových kouzel."
Z vedlejšího křesla se ozve z části snad pobavené, z části popuzené odfrknutí.
"Začněte od začátku," vyzve nás pak Brumbál a sám se opře hlouběji do křesla, viditelně připravený na dlouhé vyprávění. Napodobím ho, nepotřebuji se podílet na zprostředkování naší cesty někomu dalšímu. Snape jistě sám dobře ví, co z toho důležité je a co ne, co říkat a o čem mlčet.
A Snape promluví. Podrobně popíše kouzlo, které nás vyslalo na cestu, a principy přenosu. Jen na několika knihách uvede příklad, co se dělo, a potom opět věnuje velkou pozornost vysvobození Malfoyem. Zmíní také onu knížku a chybějící lektvar v reálném světě a domněnku provázanosti knižního světa s naším, reálným.
Nikdy bych nevěřila tomu, že někdo dokáže podat naši cestu posledních dvou měsíců tak suchým způsobem - možná ještě Binns.
"Zajímavé," řekne Brumbál a promne si vous. "Rád bych si ještě někdy poslechl větší podrobnosti, to ale počká na další večery se sklenku některého z tvých nepřekonatelných vín." V hlase je slyšet úsměv.
"Obávám se, že by mi nestačil sklep," prohlásí Snape ponuře. Nemohu než souhlasit.
"Pane profesore," využiju chvilkové odmlky v rozhovoru obou mužů. "Prosím vás - nevíte, co se stalo s mým dědou?"
"Momentálně je u Svatého Munga, slečno," pohlédne na mě laskavě. "Je trochu popletený, ale jinak v pořádku." Jeho hlas náhle zvážní a oči zestárnou o desítky let. "Slečno, nevím, jestli to víte, ale-"
Nenechám ho domluvit. "Vím," kývnu hlavou a tvářím se tak nezúčastněně, jak jen dokážu. "A nevíte, co děda ví o tom útoku?"
Brumbál překvapeně zamžiká překvapený vývojem rozhovoru, očividně čekal jiné reakce. Jenže tohle je jedna z těch situací, na které jsem se připravila, když jsem čekala v křesle u krbu na Snape Manor. Jsem ráda, že se mi povedlo svým plánům dostát.
"Podle všeho se ještě před útokem trochu zatoulal," odpoví mi Brumbál a pečlivě při tom studuje moji tvář. "Našli ho až další ráno chodit kolem zbořeniště. Vůbec nepochopil, co se stalo. Daří se mu dobře."
"Chtěla bych ho vidět," obrátím se ke Snapeovi.
"Napřed musíme rozhodnout, co s vámi," pokračuje Brumbál. "Asi vás skutečně překvapí zpráva, že je Severus Snape váš momentálně nejbližší příbuzný."
"To jsme si již se slečnou Grishamovou vyjasnili a domluvili se na způsobu, jakým bude postaráno o její potřeby. Bohužel nemohu být jejím poručníkem," ujme se slova opět Snape. Nevím, co mu bylo příčinou k tak náhlé změně tónu, jeho hlas je chladný a neosobní - je mi to jedno. Za svou kamennou maskou, kterou jsem stihla za ony dva měsíce od Snapea okopírovat, se snažím vyrovnat s oficiálním potvrzením, co je s mými rodiči.
"Proč ne, Severusi?" podivuje se zatím Brumbál. Tohle přitom bylo jasné i mně. "U tebe příležitost k obvinění, že bys při hodinách protěžoval svoji příbuznou, určitě nikdo nenajde."
"Zapomněl jsi snad na mé - vedlejší povolání?" pozdvihne Snape obočí. Skoro mám chuť se pousmát, když to vidím. Neudělám to. "Mimochodem, slečna Grishamová je s ním vzhledem k okolnostem v některých knihách obeznámena dosti podrobně."
"To jsem pochopil," nešetří na mně Brumbál soucitnými pohledy. "Severusi, nepočítal jsem ale, že by ses k Voldemortovi vracel. Tvá pozice tam sice byla nenahraditelná, ale po tak dlouhé době-"
"Byl jsem tam již dnes v noci," skočí mu Snape do řeči a jestli chtěl Brumbála opravdu zaskočit, povedlo se mu to cele. "Dostal jsem seznam lektvarů, které požaduje, a příslib jakýchsi důležitějších úkolů v nejbližší době. Žádné podrobnosti."
"Schůzka proběhla jako obvykle?" střelí po mně Brumbál pohledem. Vybavím si Snapea sedícího v křesle po návratu, když mě vzbudil Malfoy. Těžko tu můžu nahlas říct, že bych chtěla, aby Snape přestal na smrtijedská setkání chodit, ale ten pohled - a vzpomínka na cruciato okušené na vlastní kůži... cítím se vinná, neskutečně vinná, ačkoliv vlastně nevím proč.
Snape jen pokrčí rameny. "Jsem v pořádku."
Brumbál na okamžik vypadá na svůj skutečný věk. "Chlapče," zamumlá a prsty se mu zadrhnou, zatímco si probírá vousy.
"Musíme se dohodnout, kde se objeví slečna Grishamová," utne rázně Snape toto téma. Jsem za to skoro ráda. Cizí bolest je snazší ignorovat.
Snape stručně objasní, na čem jsme se dohodli.
Postupně je řečeno vše, co řečeno být mělo. Rozloučíme se a Brumbál se stále dívá tak vážně. Je možné, aby někdo tak mocný a moudrý měl takovou starost o obyčejné lidi? Zdá se mi to takřka nemožné a podivně milé.
"Severusi, ještě na slovíčko," zarazí nás oba ve dveřích ředitelův hlas. Otočíme se, ale dva pohledy mi dají jasně na srozuměnou, že já už bych tam byla navíc.
Vyjdu z pracovny a snažím se namluvit si, že právě všechny mé problémy skončily. Čím déle se o to pokouším, tím více se bojím budoucnosti.

5205664(Severus Snape)

"Počkejte na mě ve společenské místnosti," kývnu na slečnu Grishamovou a vrátím se do křesla. Brumbálova žádost o soukromý rozhovor mě nepřekvapila; čekal jsem, že ji pošle pryč mnohem dřív.
"Probral bych s tebou rád ještě několik věcí," usadí se Brumbál zpět do svého křesla a vyhlíží nezvykle vážně. Dokonce jsem ušetřen nezbytného čaje a šálky nenápadně odsunu tak, aby si na něj ředitel nevzpomněl.
Na znamení, že poslouchám, jenom mírně pokývnu hlavou.
"Při pátrání po postupu, jakým vás dostat ven, jsem narazil na problém, který se mi nepovedlo zcela vyřešit. Jak dostat ven také slečnu Grishamovou?" Odmlčí se. Nevím, kam tím míří, a nemám na to co říct. Chvíli na sebe jenom zamračeně zíráme. Málokdy mi Brumbál dává pocítit svou nelibost, ale teď z něj přímo sálá. Já ale dávno nejsem vyplašený student. "Pokud vím, Lucius Malfoy omezil přenos pouze na tvoji osobu a na věci, které v sobě měly tvůj magický otisk." Další odmlka, další tvrdý pohled. "Také jsem si nemohl nevšimnout, že na slečnu Grishamovou bylo použito obliviate. Mohl bys mi to prosím vysvětlit?"
"Obliviate jsem na ni použil já sám. A to vzápětí po té, kdy jsme se z knihy, kde porodila dítě, přenesli do fikce z našeho světa. Měl jsem svou hůlku a magie pracovala známým způsobem. Vzhledem k jejímu věku a okolnostem jsem usoudil, že je riziko přiměřené a vymazání několika dnů paměti rozumné."
Brumbál potřese hlavou. "Porod, to je skutečně... začínám tušit, jak jsi to myslel s tím, že ti nebude stačit sklep. Souhlasím." V očích se mu mihne smutek. Nemyslím, že je potřeba, aby nás někdo litoval. Založím si ruce na hrudi a zamračím se.
Brumbál se vzápětí vrátí k tématu. "Máš tedy nějaké jiné vysvětlení pro přemístění slečny Grishamové zpátky do reality?"
"Strávili jsme dlouhou dobu v poměrně těsné blízkosti. Jsme příbuzní. Možná se spojily oba tyto faktory, nebo stačil jen jeden z nich - naštěstí." Pokrčím rameny. Žulový balvan by se ode mě mohl učit, jak nehnout brvou. Nemám v nejmenším úmyslu Brumbálovi vycházet vstříc.
"Snad máš pravdu," hledí na mě Brumbál zamyšleně. Následuje nezbytná odmlka, než znovu promluví. "Severusi, ty víš, kdo na tebe použil obliviate a proč to udělal?"
Strnu. "Toho jsem si nebyl vědom," řeknu pomalu a pocítím náhlou slabost, kterou křeslo pokojně absorbuje. Začínám tušit, co se stalo... možnost, kterou ale nejvíc ze všeho toužím pominout, nechat v zapomnění.
Brumbál přikývne. "Myslel jsem si to. Bylo by potřeba, abys na to téma ještě promluvil se slečnou Grishamovou, ačkoliv si nemyslím, že by to kouzlo byla schopná seslat ona. Kolikrát jste byli ve světě funkční magie?"
"Ne, ona by takové kouzlo skutečně nezvládla seslat," zavrtím hlavou, stále ochromen tím zjištěním. "Magie taková, jak ji chápeme... Jednou jsme se ocitli v kůži Luciuse a Draca Malfoyových. Dále... v Encyklopedii endemických rostlin Jižní Ameriky. Tam jsme ale byli sami." Odklašlu si. "Dvakrát Bradavice, jednou studentská recese, podruhé jakási vize budoucnosti. Jednou kniha o kouzelnických epidemiích. Příležitost byla prakticky všude." Pohled mi ztvrdne. "Promluvím s ní, rozhodně."
Brumbál přikývne a znovu se odmlčí. "Není tedy už nic, co bys mi chtěl říct?"
"Albusi," začnu s povzdechem. "Vzhledem k tomu, co mi tu naznačuješ, tě chci ujistit, že náš vztah..." Nestává se často, abych nenacházel slova. "Snad překročil hranice, které bych považoval za rozumné," připustím. "Okolnosti byly velice... vypjaté."
Brumbál mlčí, pomněnkové oči mu tiše září a ačkoliv je v jeho chování stále ona neodmyslitelná laskavost, těžko zde může ustoupit.
"Nepřekročil ale nikdy hranici, která by... promerlina, Albusi! Nesvedl jsem ji a nikdy bych to o vlastní vůli neudělal. Alespoň," dodám hořce, "jsem o tom byl do této chvíle přesvědčen."
"Samozřejmě," řekne Brumbál, ve svém křesle podoben nehybné soše s živýma, intenzivníma očima. "Nepředpokládal bych u tebe nic jiného. Nicméně zdá se pravděpodobné, že opravdu mezi vámi k něčemu došlo. Naštěstí, jak se ukázalo, jinak by tam slečna Grishamová zůstala. Přesto..." Musím vypadat hodně zničeně, když znovu nasadí vlídnější ze svých tváří. "Severusi, slečna Grishamová se k tobě obrací s důvěrou a beze strachu. Zřejmě jsi jí tedy nijak neublížil. Pokud jsi ji nesvedl dobrovolně a nehodláš v takovém vztahu pokračovat, nic nebrání tomu, aby věci zůstaly takové, jaké jsou nyní."
Vyskočím z křesla a začnu rázovat podél krbu sem a tam. Nevydržel bych sedět už ani vteřinu.
"Víš, co mi tu říkáš, Albusi?" zavrčím. "Prostě se to stalo, zapomeňte? Je to moje studentka!"
"Uklidni se," řekne Brumbál přísně. "A ano, přesně to 'zapomeňte' navrhuji. Ví toho příliš mnoho o tvém poslání. Odpusť, že ti to musím připomínat, ale tvá práce špeha má nyní přednost přede vším ostatním." Bylo by dětinské se ptát, jestli tím naznačuje, že mohu začít beztrestně svádět studentky ve velkém. Slyším sám sebe, jak se směji beze stopy veselí, ta situace je absurdní, dokonalá tou ironií.
"Ještě před nedávnem jsem doufal, že tě přesně k tomu přesvědčím," řeknu. "Uběhla však příliš dlouhá doba. Nemám v úmyslu riskovat poškození jejího mozku. Pokud jsi naprosto odhodlán na tom trvat, pošlu ji studovat mimo Británii. Já se jí rozhodl věřit. Zvládne to."
Pohled, který na mě Brumbál upírá, znám. "Nic neříkej o mých možných motivacích," vyjedu na něj ostře, přestanu rázovat po místnosti a zabořím se znovu do křesla. "Ten rozhovor už máme za sebou. Nepřipadám si osaměle a nepotřebuji nikoho, aby mi vysvětloval, jak důležité je to, co dělám. Dokud bojujeme proti Voldemortovi, bude pro mě slečna Grishamová cizí člověk, ačkoliv ji mám v úmyslu zabezpečit hmotně. Je si toho vědoma. Nikdo se jí nebude na nic ptát a ona sama nic neřekne."
"Dobrá tedy," promění se pomněnky v nebozezy. "Vidím, že jsi to již promyslel a jsi pevně rozhodnut."
Něco zavrčím v odpověď. "Ještě něco?" dodám nenaloženě.
"Už jenom maličkost," vrátí se do Brumbálova pohledu určitá starostlivost, před kterou jsem se již dávno naučil utíkat. "Navštívíš Poppy a noc strávíš zde, aby tě mohla ošetřit. A na tom," zvýší hlas dřív, než stačím začít protestovat, "trvám."
Pokud nemusel Brumbál po mém odchodu na své dveře použít reparo, nebylo to proto, že bych se nesnažil.

Albus_Dumbledore_by_zareonianw

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu