Kráska a Smrtijed II.- Nový začátek starých životů

31. leden 2009 | 12.00 |

Kapitola padesátá třetí.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Vanja Grishamová)

Probouzím se jen ztěžka, ačkoliv se cítím mnohem lépe než v posledních dnech. Není to jen tím, že se probouzím na posteli, což nebylo vždy o prázdninách samozřejmé. Necítím šrámy, na které už jsem stihla přivyknou, a fyzická bolest, která mě doprovázela již od útoku na náš dům, zmizela.
Nedlouho poté se závěsy u mého lůžka odhrnou a vzápětí se na mě usmívá madame Pomfreyová. "Jak ti je?" zeptá se mě, zatímco začne mumlat nějaká další kouzla.
"Dobře, děkuju vám," oplatím jí úsměv. Ano, i já budu lékouzelnicí.
"Zdá se, že už jsi opravdu v pořádku, i když by ses měla šetřit. Ale není žádný důvod, proč bys musela zůstávat zde."
Přikývnu a protože jsou kolem Snapeovy postele ještě zatažené závěsy, vrátím se do společenské místnosti. S klepadlem svedeme tichý neverbální souboj, než mi položí jednu z těch obvyklejších otázek, a potom se znovu usadím do křesla před krbem, tentokrát s učebnicí dějin kouzelnického světa. Déšť stihl přes noc ustat a venku teď vesele svítí sluníčko, zdá se, že tak v Příčné bude o hodně víc lidí, než jsem doufala.
Sotva stihnu dojíst snídani, o kterou si řeknu skřítkům, když do místnosti vejde Snape. Ačkoliv na něm předtím nebyla žádná zranění znát, vypadá lépe, zdravěji. Také hodně chladně, skoro tak, jako přes rok v dny, když učí mrzimorské prváky.
"Slečno Grishamová," pozdraví mě a zůstane stát.
"Dobré ráno," odpovím mu a jsem skoro zvědavá, jestli mi opět odvětí, že na něm nic dobrého není.
Nestane se tak.
"Pokud se nic nezměnilo, můžeme vyrazit do Příčné," oznámí mi, možná se i trochu zeptá.
Vstanu, jsem připravená a docela se i těším. Svět, lidi. Lidi, kteří se mě nepokoušejí zabít. Svět, který není výplodem něčí tužky. "V jaké roli tam budete vy? Jak se na vás mám obracet?" položím ještě doplňující otázku. Že by pan Prott?
"Oslovujte mě jménem. Budu tam jako váš starší bratr. Vypijte polovinu," podá mi nevelkou láhev, "a druhou si nechte u sebe. Lektvar se musí obnovovat každou hodinu, nezapomeňte na to! Je ho na pět hodin, to by mělo v každém případě stačit."
"Jakým jménem?" přeptám se ještě pro jistotu, když si od něj beru láhev. Nerada bych zvolila nějaké, na které bude důsledně nereagovat.
Zamračí se, evidentně je to něco, nad čím vůbec nepřemýšlel.

"Třeba Ackerley," řekne po nepatrné chvilce přemýšlení.
Přikývnu a podívám se na láhev. "Jak se tam dostaneme? Mám se napít už teď?"
"Ano, uvolním krb." Při těch slovech vytáhne láhev s lektvarem pro sebe, odstoupí několik kroků a otočí se ke mně zády.
I já se otočím a polovinu upiju. Chutná to strašně, ještě jsem mnoholičný lektvar nikdy neměla a v nejbližší době si to nemíním zopakovat. Cítím, jak se mi tělo roztéká a znovu tuhne a skoro bych řekla, že na mně některé části nového těla drží špatně, že upadnou - vím, že to tak není, ale tomu pocitu se nejde ubránit.
Zazátkuji láhev a teprve poté, co se mi do tváře povede vrátit neutrální výraz, se otočím zpátky. Snape zrovna manipuluje hůlkou u krbu a ruší ochranná zaklínadla proti cestování Letaxem. Vypadá zvláštně - je o trochu nižší a docela pohledný, ačkoliv nijak nevyčnívá; v davu bude zcela přehlédnutelný. Já pravděpodobně zrovna tak.
"Vymyslete jméno ještě pro sebe," pokyne mi.
Nic mě nenapadá. "Carin," plácnu nakonec první, co mi přijde na jazyk. No, nakonec to mohlo být i horší.
"Dobrá. Pojďte," natáhne ke mně ruku a společně pak vstoupíme do krbu. Snape vykřikne adresu a už nás zelené plameny unášejí pryč.
Necestovala jsem Letaxem mnohokrát a proto jsem ráda, že mě Snape drží, když z krbu vypadneme, sama bych jistě ztratila rovnováhu. Rozhlédnu se kolem sebe, jsme v prázdném pokoji a jestli jsem dobře rozuměla, jedná se o Děravý kotel.
"To si vemte," podá mi váček s penězi, skoro až nesmyslně velký. "Plaťte si sama, ale dbejte na to, ať se nerozdělíme."
Pod jeho váhou mi poklesne ruka. Teprve nyní mi plně dojde, že se o mě chce Snape skutečně postarat, a můj prvotní instinkt mě nabádá to odmítnout, přece jen je to cizí člověk. Přitom ale vím, že ty peníze potřebuji... jenže je mi to hloupé, trapné. "Já... děkuju," dostanu ze sebe nakonec a uhnu pohledem. Cítím se poníženě.
"Není zač," odpoví mi prostě. "Pojďme. Co nebudete chtít nosit si nechte posílat sem - pokoj číslo šest. Později tu na mě počkáte." Otočí se ke mně, rozpustile se usměje a řekne jasným, chlapeckým hlasem: "Tak pojď už, Carin! Nebo na tebe žádné učebnice nezbudou."
Hluboce vydechnu, než se připojím k téhle frašce. Ve svém chování ale Snape dokázal potlačit veškeré stopy svého pravého já, alespoň díky tomu se mi hraje lépe. "Vždyť jdu," odpovím mu stejně nahlas a opustím pokoj.
Příčná ulice je opravdu plná lidí, povětšinou školáků se svými rodiči nebo kamarády, kteří tu shánějí pomůcky do školy. Jdu vedle Snapea a cítím podivnou euforii, když se kolem sebe rozhlížím - konečně realita, konečně lidé, konečně svět, který dává smysl.
flourish-blotts"Krucánky a kaňoury, Ackerley," všimnu si známého štítu a zabočím k němu. Právě v tu chvíli si uvědomím, že nemám seznam knih, že nemám zvací dopis. "Zapomněla jsem doma dopis," řeknu trochu zděšeně. Přišel mi vůbec? Počítá se se mnou?
Snape jen sáhne do kapsy a podá mi tlustou obálku. "Jednou si zapomeneš vlastní hlavu," odvětí mi přezíravě.
Zašklebím se. "Naštěstí mám tebe." Až konec věty stihnu trochu utlumit, když mi dojde, kdo ten člověk vedle mě vlastně je.
"Já si to někdy vyberu," nepřejde to mlčením, jak jsem doufala. Přesto je reakce mnohem mírnější, než jsem čekala. Také mi podrží dveře - tohle že má být chování bratra?
V obchodě je plno a než si nakoupím potřebné, chvíli to trvá. Učebnic mají nepochybně dostatek, přesto od dvou exeplářů dobírám z polic poslední kusy. Zaplatím a nechám si to poslat na náš pokoj u Děravého kotle. Snape se drží trochu stranou u polic se staře vypadajícími knihami, kývnu mu, že už mám hotovo, a můžeme tak vyrazit dál.
Přímo naproti má svůj obchod Ollivander. Přepadne mě smutek, když zamířím tam. Podívám se na Snapea, který trochu stáhne obočí. "Musíme si vyhlédnout chvilku, abychom tam byli sami."
Přikývnu a protože přes sklo vidím, že je tam jediný člověk, zamířím k výloze vedle. Prodávají tam košťata a v davu, který obchod okupuje, nijak nevyčníváme. "Počkáme?" zeptám se Snapea, když se ke mně připojí.
"Nechceš si zatím vybrat koště?" nabídne mi.
Trochu ve mně hrkne. Nikdy jsem neměla vlastní koště. Létat na školních sice nebývá žádná výhra, ale žít se s tím dá. Nehodlám zatěžovat Snapeův účet víc, než je nezbytně nutné. "Na co? Stačí mi školní," řeknu a teprve tím se oddělím od davu, který by po takové nabídce jistě skočil jako jeden muž.
"Jak chceš, jsou to tvoje úspory," pokrčí rameny, ale v pohledu má něco, co naštěstí nevysloví nahlas.
"Pojďme," pobídnu ho, když konečně vyjde desetiletý kluk se svým tátou od Ollivandera, a sama tam zamířím.
"Vítejte," zaševelí hlas starého muže, když vejdeme do tmavé místnosti, která je plná dřevěných krabic s kouzelnickými hůlkami. "To je mi ale... zajímavá návštěva. Co pro vás mohu udělat?" Natahuje krk, jako by si nás chtěl prohlédnout zblízka, jakoby hledal stopy našich pravých já.
"Potřebuji novou hůlku, starou jsem bohužel zlomila," postoupím blíž a tentokrát se mnou jde i Snape.
"Tak tedy novou hůlku. Hm... zkuste tuhle, slečno. Devět palců, buk, pevná. Jádro z vlasu vodní žínky."
Uchopím hůlku a mávnu s ní. Nestane se nic, to i tátova mi dávala pocit větší rezonance než tato. Zavrtím hlavou a vrátím mu ji zpátky.
"Už to vidím, to chce něco jiného, něco docela jiného. Z čeho byla vaše původní hůlka, slečinko?"
"To není důležité," vloží se do rozhovoru Snape a já jen omluvně pokrčím rameny.
"Dobrá, dobrá, když není, tak není. Vyzkoušíme, najdeme, u Ollivandera si každý najde tu svoji!" Zahrabe v regálech a prohlíží jednotlivé krabičky, zatímco nahlas přemýšlí, co by mi dal. "Pevnější? Jemnější? Zkuste tuhle, slečno. Jasanové dřevo, osm a půl palce, vlkodlačí chlup."
Uchopím ji, nějaká síla v ní je, ale nezdá se mi dostatečná. Mohu vůbec dostat hůlku, která by byla s mou původní srovnatelná? "Lumos," zkusím zamumlat. Skomíráček na konci hůlky mě nepřesvědčí a asi ani Ollivandera, protože mi ji skoro vytrhne z rukou.
"Tak tohle ne," sebere mi ji, jako bych já za to mohla, že není určená mně. "Vy potřebujete dřevo, které bude dost sebejisté. Lípu, jistě, krásná světlá lípa. Osm palců, devět? Tahle bude pro vás. Lipové dřevo, devět palců, žíně z jednorožce."
Taktak se ovládnu, když mu ji beru z rukou. Ano, ano! Hůlka a má ruka jedno jsou, jsou provázány. "Lumos," vytryskne z hůlky oslepující kužel světla. Měla jsem kratší, ale s touhle jsem naprosto spokojená. Až příliš se podobá té tátově.
"Výborně, slečno, výborně," usmívá se Ollivander naprosto blaženě. "Snad na ni budete tentokrát opatrnější."
Usměju se a opatrně ji položím zpátky do krabičky, abych mohla zaplatit. "Budu se snažit," kývnu hlavou. Samozřejmě, že se budu snažit! Nerada bych si zopakovala způsob, jakým mi byla zničená. "Děkuju," dodám ještě, než se obrátím a odejdu s mlčenlivým Snapem zase ven.
Už nevím, že za námi ještě dlouhou dobu Ollivander pátravě hledí, jako by si pokoušel na něco vzpomenout.

(Severus Snape)

malkinlogoStojím nehybně u výlohy s rukama založenýma na hrudi a mírně otráveným výrazem kluka donuceného čekat v obchodě s dámskými oděvy. Pozoruji čilý ruch na Příčné a užívám si nenápadnosti, kterou mi poskytuje propůjčené tělo. Ve skutečnosti si spíše usilovně vemlouvám toto pochybné pozitivum, po všech těch změnách těl během letošního léta jsem po mnoholičném lektvaru sahal velice nerad.
Za svými zády slyším štěbetání postarší čarodějky, majitelky tohoto obchodu, a tišší, rozvážnější odpovědi slečny Grishamové.
"Nemůžete se rozhodnout, moje milá? Vůbec se vám nedivím, v té modré vypadáte skutečně překrásně!"
Na ulici je nezvykle živo a každou chvíli spatřím známou tvář. Za normálních okolností bych se tak frekventovanému místu těsně před začátkem školního roku vyhnul, ale...
"Chlapče, budete muset rozhodnout vy! Vaše sestřička si nemůže vybrat!" Chabý protest slečny Grishamové snahu o mou účast v rozhodovacím procesu nijak neovlivní. "Jen řekněte sám. V těch žlutých vypadá skutečně překrásně, ale ty modré..."
Pokrčím rameny. "Osobně mi připadá, že tam nebude dost látky na slušné šaty, ani když si na sebe vezme oboje naráz."
Čarodějka se zatváří dotčeně, slečna Grishamová hypnotizuje prkna na podlaze a já usoudím, že coby mužský element jsem zde naprosto nežádoucí. "Počkám venku," vycouvám bez boje. Třeba se slečna Grishamová, ponechána sama sobě, přestane ostýchat utratit o pár svrčků víc - zjevně stále ještě nepochopila, že utrácí své peníze a ne moje, a očividně protrpí každý galeon.
Opřu se o stěnu vedle vchodu a mám tak dokonalý výhled na obchod s domácími mazlíčky. Jásající kluk, kterého nepochybně uvidím za pár dní mezi prváky, si odnáší rezavou sovu a mimoděk mi tak připomene, že slečna Grishamová měla během naší cesty narozeniny. Nepochybně ode mě něco očekává, snad je ve skutečnosti přímo moje povinnost, když jsem teď její svého-druhu-poručník...
Aniž nad tím nějak zvlášť přemýšlím, vykročím mezi všechny ty klece, akvária a přepravky. Mám co dělat, abych odolal touze zacpat si nos. Jak může někdo tvrdit, že učebna lektvarů páchne? Proti tady tomu -
"Mohu vám být něčím nápomocen, mladý pane?"
Změřím si pohledem čaroděje, který má na sobě místo poctivého hábitu jakési vycpávané kalhoty a vestu, místy prokousnuté či potrhané, rychle si ale uvědomím, jak nepřípadná jsou má běžná gesta pro toto mladé tělo a váhavě se pousměju.
"Hledám dárek pro sestru," řeknu. "Nevím přesně, co chci, ale víte, mělo by to být něco zvláštního..."
Chlapík předvede kratší herecké číslo na téma ´usilovně přemýšlím nad vaším problémem a pro vás se ponořím i do hlubin mořských´ a pak se zašklebí. "Mladší sestřička? Chodí do Bradavic?"
"Ano," přikývnu a na tázavý pohled dodám: "Havraspár."
"Výborně," zamne si prodavač ruce. "Tak v tom případě tu mám něco přímo speciálně pro vás! Neříkám, že to bude levná záležitost," dodá tlumeněji, "ale budete spokojen."
Domluvili jsme se vcelku rychle a já si odešel protrpět zbytek obchodů.

(Vanja Grishamová)

Pro jedny z šatů - modré - jsem se schopná rozhodnout, až když Snape odejde. Mám stále provinilý pocit, když si pomyslím, že peníze, které tady utrácím, pochází od cizího člověka a že jsem se o ně ničím nezasloužila. Vždyť kdo je Snape? Zachránil mi už několikrát život, slíbil, že mě zabezpečí, slíbil, že se postará, aby o mě bylo postaráno. Jenže není nic, co bych mohla udělat já pro něj, snad jen být na obtíž tak málo, jak to půjde.
"Vypadáš v nich báječně," řekne mi madame Malkinová a ještě si bere míry, aby mi je mohla upravit.
Možná nebyla volba modrých šatů ovlivněná jen jejich cenou. Modré šaty, ples. Slabá připomínka toho, co bylo.
Snape na mě čeká před obchodem a sleduje ruch ulice. Ještě kývnu ke krámku, kde prodávají vše od brků a pergamenů až po náhradní spony k hábitům, a Snape mě naopak upozorní na obchod pro lektvaristy "začínající i pokročilé". Tam se nenápadně stáhnu do kouta hned poté, co si prodavač splete třasořitku dýmějovou s choronožkou klátivou, a snažím se předstírat, že tam vůbec nejsem. Prodavač se kvůli sympatickém blonďákovi, který ho tam prakticky přezkoušel z lektvarů od A do Z, bude pravděpodobně ještě dlouho budit s křikem po nocích.
Na závěr mě Snape odvede k Děravému kotli a nechá mě tam na něj další dvě hodiny čekat, než si sám zařídí své pochůzky. Snažím se za tu dobu sžít se svojí novou hůlkou a je to pro mě o to těžší, že tolik připomíná tátovu.
Na smutek je nejlepší podrobné studium přípravy lektvaru na vypuzení slimáků.
A potom se přeneseme zpátky do havraspárské společenské místnosti.
Snape zůstane stát u krbu a dlouho na mě hledí. Tentokrát pro mě není problém nesklopit oči, jeho pohled je přátelský, měkký, takový, jaký jsem už dlouho neviděla. "Nashledanou, Vanjo," rozloučí se po dlouhé době ticha, než odejde.
Zůstanu stát na stejném místě ještě dlouho poté, co se dveře zavřou. Nikdo mi nemusí říkat, že to bylo definitivní rozloučení a že odteď už existuje jen slečna Grishamová, že Vanja zemřela a pouze pokud bude Voldemort opravdu poražen a my oba přežijeme bude moci vstát z mrtvých.
Příliš mnoho proměnných.
Cítím se prázdná.
Popadnu své věci a vykročím do ložnice ke své posteli, abych si je uklidila. A tam na mě čeká překvapení. Ono překvapení na mě upírá korálkově černé oči a pobaveně klape zobákem. "Všechno nejlepší k narrrrrozeninám, slečno Grrrrrishamová. Podrrrrrobné inforrrrrmace o tomto tvorrrrrovi najdete v knize Sto nejneobvyklejších létavců, poletuch a křřřřřídelnatek na strrrrraně třřřřřista čtyřřřřřicet třřřřři," sdělí mi obratem.
Je to havran.
Černé peří se mu ve světle leskne a teprve nyní mi plně dojde, že říci o Snapeových vlasech "havraní" není špatným přirovnáním. Pohled ptáka má v sobě také trochu nesmlouvavosti a pátravosti, které mě obvykle přinutí pohlédnout jinam... k čertu, i hlas má podobný! Ne barvou ani tónem, spíš frázováním, dikcí.
Jen se bezmocně usměju, když natáhnu ruku a havran mi na ni popolétne.
Je krásný.
Upřímně jsem nečekala, že bych něco dostala. Veškeré naděje jsem dávno pohřbila ve chvíli, kdy jsem zjistila, že je jen pár dní před začátkem školního roku. Připadalo mi, že by muselo opravdu patnáctého srpna, abych si mohla činit nárok na přání nebo dárek - a ještě by to byla kniha nebo snad nějaký lektvar.
Ne zvíře. Ne havran.
"Umíš mluvit?" zkusím se zeptat.
Havran nakloní hlavu ke straně a zaklape zobákem.
Pohladím ho a potěší mě, když neuhne. Snad bych si měla jít do knihovny vyhledat onu knihu, kterou zmiňoval, nebo bych měla začít řešit svoji situaci, konečně pátrat po starých novinách a starat se o návštěvu hřbitova. Jenže tváří v tvář pronikavému černému pohledu se mi nechce dělat nic.
22659"Znám básničku," řeknu tiše a dobře vím, že se chovám naprosto iracionálně a pošetile.
"V půlnoc kdysi v soumrak čirý chorý bděl jsem sám a sirý,
v knihy staré, zapomněné ukláněl jsem bledou líc;
skoro schvátilo mne spaní, an ruch lehký znenadání
ozval se jak zaklepání na mé dvéře a zas nic.
"Chodec to snad," pravím k sobě, klepá to a více nic,
pouze to, a pranic víc.
"
Havran naklání hlavu ke straně a zdá se být plně zaujatý. Usměju se, než pokračuji dál, znám ji celou, líbí se mi, máma ji měla ráda.
Postupně přes jednotlivé sloky až k poslední, správně osudové. Připadá mi případnější, než by se mi líbilo.
"Ale havran neslet, sedí, stále sedí, na mne hledí,
nade dveřmi sochy bílé černým křídlem stíní líc,
jeho očí lesk mne svírá, démon spící takto zírá,
lampy zář jej obestírá jeho stín kol vrhajíc,
a má duše z toho stínu nevzchopí se zoufajíc,
nevzchopí se — nikdy víc!
"
Odmlčím se, když domluvím. Havran zaklape zobákem.
"Teď ještě nic nemám, ale až půjdu z oběda, něco ti přinesu, ano?" Znovu na okamžik zmlknu, ale vhodné oslovení mi přijde na jazyk samo. "Havrane."
Dárek.
Cítím se jako malé děcko u vánočního stromečku, mám chuť se přihlouple usmívat. Nakonec dám havranovi na hlavu pusu, už jen proto, abych si dokázala, že je tady někdo, komu můžu dát najevo, že ho mám ráda, aniž by mě přitom proklel. Pohled, kterého se mi vzápětí dostane, je sice opovržlivý, ale ten hodlám co nejrychleji zapomenout.
"Půjdeš se mnou do knihovny, Havrane?"
Klap-klap. Asi to znamená ano.
Jsem připravená na prázdné bradavické chodby a proto mě dost překvapí, když za dveřmi do společenské místnosti skoro narazím do Kratiknota.
"Vanjo!" vykřikne, když mě uvidí, a vzápětí se mě pokusí poplácat po rameni - tak tak dosáhne. "Právě jsem od pana ředitele slyšel, že jste dorazila... jste v pořádku? Nic vám není?"
Rozpačitě se usměju, má dobrá nálada nestačila ještě zcela zmizet. "Děkuji, pane profesore."
"Doufám, že přijdete na oběd ve Velké síni, už tady jsou všichni profesoři, nebude vám tak smutno..."
Kývnu hlavou na znamení dalších díků. "Pane profesore, je už tady madame Pinceová? Chtěla bych si v knihovně najít nějaké starší výtisky Denního věštce."
Jeho rozzářený obličej pohasne, když pochopí, o jakých výtiscích mluvím.
"Je mi to moc líto, Vanjo," nasměruje mě zpátky do křesla. "Všichni jsme byli v šoku, když jsme se to dozvěděli. A měla byste vědět, že se nám všem ulevilo, když jsme se doslechli, že jste v pořádku. Pokud budete cokoliv potřebovat, Vanjo, udělám, co bude v mých silách." Kratiknot si přitom mne špičku nosu, jak neví, co by vlastně měl říct. Mám ho ráda, vždycky dělal pro dobro své koleje první poslední.
"Děkuju vám, pane profesore." Snad až nyní si uvědomuji, že měla madame Pomfreyová pravdu, když tvrdila, že v Bradavicích nikdy nebudu sama.
Ještě chvíli mlčíme, já nemám co říct a on asi neví, co by bylo vhodné.
"Nenechte se porazit, Vanjo," zastaví mě ještě, když se znovu rozcházíme chodbou každý jiným směrem.
Madame Pinceová v knihovně je a neřekne ani slovo, přestože mi na rameni sedí pták a zvířatům je vstup do knihovny přísně zakázán.
Když ji požádám o noviny ze začátku prázdnin, trochu zbledne, ale ukáže mi na jednu z hromad, které právě katalogizuje a uklízí.
Odsunu se k jednomu ze stolků. Náhle se mi nechce číst nic, co by tam mohlo být napsáno, mám strach dozvědět se, co se skutečně stalo a jaké byly následky.
Dojdu si raději pro Sto nejneobvyklejších létavců, poletuch a křídelnatek, abych si přečetla něco o havranovi, kterého jsem dostala, a trochu oddálila nezbytné. Havran mi nahlíží přes rameno a nejsem daleka věřit, že rozumí tomu, co čte.
"Corvus suasor, havran rádce," sděluje mi dosti obsáhlá encyklopedie. Pták, který je chytřejší než naprostá většina zvířat a umí reprodukovat zvuky, které si jeho majitel přeje uchovat. Je vzácný, ceněný a tedy nesmírně drahý. Absolutně věrný svému majiteli a pokud ten umře, vrací se k člověku, kterému patřil dřív, jestliže ten ještě žije. Mohu jen předpokládat, že před Snapem je v řetězci ještě nějaký chovatel nebo obchodník.
"Patříš mně?" zeptám se ho potichu a havran klapne zopákem.
Slabě se usměju a žaludek se mi scvrkne, když odsunu encyklopedii stranou, abych uvolnila místo Dennímu věštci.
Netrvá dlouho, než se mi oči zalijí slzami.

(Severus Snape)

Chmurně hledím na vysokou hromadu pošty na svém pracovním stole. Marně se ji snažím pohledem podpálit a smést tak definitivně z povrchu zemského. Ještě před chvílí jsem si užíval příjemné představy několika volných hodin. Stačilo však, abych usedl do křesla a zamyslel se jen nepatrně se nad svými povinnostmi – a uvědomil jsem si rázem, že by mi nestačil ani týden.
Opřu se do pohodlného čalounění, zakloním hlavu a hledím na známou kresbu kamenů na stropě, oddaluji chvíli, kdy začnu pracovat. To bude opravdový návrat.
Večer mě čeká schůzka Fénixova řádu, kde musím podat hlášení o posledním setkání Smrtijedů. Bude poměrně stručné, byť k dlouhé debatě vystačí těm pošetilcům zjištění, že Pán Zla chce neobvykle mnoho veritaséra. Je to lektvar, se kterým se obvykle nezdržuje - dává přednost přímočařejším metodám získávání informací.
Do té doby bych měl začít s přípravami na hodiny, pro školní sklad přísad sestavit objednávku, která měla být odeslána již před měsícem, zamyslet se nad rozvrhy, začít s vařením lektvarů pro ošetřovnu...
Vstanu a místo toho všeho co musím, znovu projdu celý svůj zdejší byt. Není velký, ale připadám si v něm doma víc než kdy ve Snape Manor. Ironie, kterou si umím vychutnat; nejsem ve skutečnosti optimální profesorský typ. Má nechuť ke společenskému životu mě předurčuje spíše pro dráhu tichého badatele žijícího si po svém v ústraní... snad někdy, snad po válce. Projektů mám dlouhý seznam a upínám se k té představě, kdykoli vcházím do třídy plné mrzimorských prváků.
Sáhnu do barové skříňky a po nepatrném zaváhání si z vybrané láhve whisky naliji štědrou dávku; vhodná společnost pro procházku po vlastní ložnici. Věděl jsem samozřejmě, že skřítci udrží můj byt v pořádku a stejně tak laboratoř, přesto jsem skoro překvapen, že všechno vypadá stejně jako v okamžiku, kdy jsem to na začátku léta opustil.
To jen já sám si připadám jiný.
Ukradený čas, neskutečné zážitky a slečna Grishamová, to je snad ono? Nad dívkou už hloubat nemusím - splnil jsem svou povinnost, u Gringottů zařídil vše potřebné ohledně jejího majetku; mám čistý stůl.
Přesto mi částečně chybí její tichá přítomnost. Ne vždy byla snesitelná, ale... ano, zvykl jsem si na to, že je někde poblíž. K čertu, nedokážu tak rychle přijmout naprostou změnu priorit. Setrvačnost myšlení? Nejspíš; nejraději bych strávil noc zíráním do plamenů krbu a zpracováváním vlastních vzpomínek. Uvědomit si skutečně, s odstupem, co všechno se stalo, a rázně to odkázat do zapomenutých koutů paměti... kam to koneckonců patří.
Alkohol mi rychle stoupne do hlavy a dodá jistou razanci mému pracovnímu odhodlání. Začnu poštou, třídím obálky podle důležitosti a až když si uvědomím, že s nimi zlostně třískám o stůl, upustím zbytek a zabořím hlavu do dlaní.
Dost už.
Dost!
Jsem zpátky a všechno musí být jako dřív.
Z touhy, aby už bylo po válce, je mi skoro zle. Je mi jedno, co se mnou bude, nejspíš bych se smířil i s tím, kdybych skončil jako v té knize ve vězení; ale ať už je konec. Nesmírný odpor mnou cloumá, cítím intenzivní nechuť ke svému dvojímu životu. Jsem vyhořelý, unavený předstíráním, unavený všemi těmi nepřáteli na obou stranách.
Položím dlaně na stůl a chvíli na ně hledím. Ušklíbnu se pohrdavě sám nad sebou a ruce se mimoděk sevřou v pěst.
Nesejdu z cesty, po které kráčím.

(Vanja Grishamová)

Do Velké síně vcházím jen s krajním sebezapřením. Jestli bude všechno probíhat jako doposud a všichni se na mě budou dívat jako na poslední žijící exemplář ovce hopkavé, uteču.
Můj plán usadit se u havraspárského stolu co nejblíže dveřím, abych neviděla na profesory, je ovšem zmařen už zpočátku. "Vanjo!" volá na mě Kratiknot a mně nezbývá než popojít blíž. Jen mávne hůlkou a mezi ním a Prýtovou přibude židle, na kterou mi nadšeně ukazuje.
"Dobrý den," pozdravím nejistě zbytek profesorů a odpoví mi soubor hlasů a kývnutí. A soucitných pohledů.
"Slečno Grishamová," osloví mě Prýtová ještě dřív, než si vůbec stihnu sednout. "Kdybyste měla zájem, ve sklenících právě kvete pětikráska nevelká. Rozhodně vám ji ráda předvedu."
Kývnu místo díků a plně se soustředím na svůj talíř.
Snape tady není, Brumbál si mě prohlíží pátravým pohledem. Ostatní se kroutí kdesi mezi touhou prohodit na mou adresu něco povzbudivého, vrhat po mně uklidňující pohledy a ostentativně se tvářit, že tu nejsem.
Vděčně poslouchám rozhovor mezi Hoochovou a Hagridem nedaleko mě a snažím se nevnímat nic jiného.
"Slečno Grishamová." Tentokrát je to McGonagallová, kdo mi nehodlá dopřát klid. "Nepředpokládám, že byste si stihla udělat své domácí úkoly z přeměňování. Samozřejmě je po vás nebudu chtít. Kdybyste potřebovala pomoci dohnat zameškanou látku, přijďte."
I jí kývnu a znovu sklopím pohled k talíři.
"Zlatíčko!" ozve se vzápětí hlas, který jsem toužila neslyšet. Už nikdy. Bohužel - nezbývá mi, než si vyslechnout svůj verdikt. "Dívala jsem se do křišťálové koule. Všechno se spraví, všechno bude jako dřív, uvidíš!"
"Snad bychom mohli nechat slečnu Grishamovou najíst," vloží se do věci Brumbál a já se na něj vděčně podívám. Modré oči na mě skrze půlměsícové brýle vlídně zazáří.
"Pane profesore," obrátím se ke Kratiknotovi, když dojídám moučník. Celý stůl na mě upře pohledy. "Bylo by možné, abych mohla navštívit dědu u Svatého Munga a hroby svých rodičů?"
Když jsem odcházela z knihovny, madame Pinceová mi sama při pohledu na mě nabídla, že noviny a knihu uloží na své místo. Zdržela jsem se v koupelně dost dlouho na to, abych ze sebe smyla všechny důkazy smutku, a tak se tady mohu cítit relativně klidně, když to vyslovuji. Připadám si skoro až cynicky - prostě se jen ptám, nezáleží mi na tom, ptám se bez projevu citu. Tak mě to Snape naučil.
Kratiknot se ohlédne po Brumbálovi a já také - Brumbál sotva neznatelně přikývne. "Jistě, slečno. Nemůžete jít sama, doprovodím vás, ano?"
Přikývnu a vstanu od stolu. Kratiknot bude vědět, kde mě hledat, nehodlám už opouštět společenskou místnost. S sebou si nesu plátek masa zabalený v ubrousku pro Havrana. Alespoň od něj mi nehrozí soucitné pohledy.

U Svatého Munga se mě ujmou tátovi kolegové, které znám. Taktně mlčí, zatímco mě vedou bílými chodbami do jednoho z pokojů, kde je s dalšími dvěma lidmi můj děda.
Prudce vydechnu, když ho spatřím. Nezměnil se, vypadá stále stejně, modré oči se usmívají, když se na mě obrací s radostným úsměvem. "Mariko!" rozpřáhne náruč a mě zamrazí.
"To jsem já, Vanja," pokusím se tiše a vím, že tu nezvládnu zůstat, jestli mě nepozná.
Zamračí se. "Mariko, pořád ti říkám, že ti černá nesluší. Almos tvrdí, že má rád modrou. Měla bys na sobě mít modré šaty."
Do očí se mi natlačí slzy, když ke mně pokročí, aby si mě lépe prohlédl.
"Mariko, co se děje?"
"Měj se krásně," dám mu pusu na tvář a z pokoje téměř uteču.
Kratiknot neříká nic a tátovi kolegové také ne.

Na hřbitově lehce poprchává.
Hrob je udržovaný a jsou na něm ještě čerstvé květiny, které pravděpodobně vyměňuje někdo, koho Voldemort také připravil o jeho blízké.
Kleknu si před něj a dobu tak zůstanu. Nemodlím se, jen se snažím dosáhnout svou myslí až někam k nebesům, kde moji rodiče dlí. Chci se s nimi naposledy rozloučit, chci jim ještě jednou říct, že je mám ráda.
Cítím se v tu chvíli strašně sama, prázdně, tak, jak bych se cítila celou tu dobu nebýt Snapea.
Mísím své slzy s deštěm a mám za to, že celá příroda pláče, aby uctila památku mých rodičů. Nechápu, proč oni museli zaplatit svým životem - snad za lásku, která nebrala ohledy na jejich krev?
Bílá maska a tmavé Znamení. Naučila už jsem se tyto symboly tolerovat, ale nyní mi před očima vyvstávají s nově děsivou hrůzností, když si vybavím všechny spekulace z novin, čím moji rodiče před smrtí prošli.
Kratiknot stojí mlčky opodál a dává mi čas pro mé poslední sbohem.

graveyard

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu