Kráska a Smrtijed II. - Z nezištného přátelství

25. leden 2009 | 12.00 |

Kapitola padesátá.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

malfoy(Vanja Grishamová)

Pokoj už znám. Byla jsem tu, tehdy jsem ovšem měla jiné tělo. Byla jsem Draco Malfoy a Snape byl Lucius Malfoy a i tehdy tady byl Snape, ale byl jen knižní postavou... nechce se mi věřit, že jsme venku.
Je to náhlé. Další kniha, jistě, nějaký další almanach nebo snad fikce... jistě, studentská fikce, kterou zabavila máma žákům. Šestiletým? Těžko. O co jde?
"Nicméně začneme touhle zbytečností," prohlásí Lucius Malfoy a mávne povýšeně hůlkou, než jí na mě namíří.
Nejsem se schopná pohnout, nejsem schopná cokoliv říct. Jestli je toto realita, jestli jsme zpátky ve skutečném světě, kde se dělo... je to tak dávno. Jak jen to je dávno? Mučili mě a rodiče jsou snad mrtví, procestovala jsem polovinu světa, to, co se dělo, bylo neuvěřitelné a neopakovatelné. Ale teď jsem zpátky.
Vždycky jsem si představovala, že se objevím dejme tomu v Brumbálově pracovně, že ten se na mě bude usmívat skrze půlměsícové brýle. Že nehnu ani brvou, až mi oznámí osud mých rodičů, a že potom budu tiše a sama trpět, dokud to nepřebolí, a na hřbitov že budu nosit každý týden čerstvé květiny. Že budu brečet po nocích a že budu mít plyšáka, který jediný mi bude svědkem.
Snad bylo kruté a cynické něco takového plánovat dopředu, ale mé já to nezajímalo, byla to budoucnost, se kterou jsem se již smířila a se kterou jsem počítala.
Jenže nyní koukám na špatný konec Malfoyovy hůlky a zdá se, tentokrát zcela vážně, že můj život skončí právě tady a v téhle chvíli.
"Avada-" řekne ten muž a já jsem už už připravena vidět ono pověstné zelené světlo, když tu se cosi stane.
"Počkej!" vykřikne Snape a vrhne se přede mě. Málem bych zapomněla – jistě, je tady Snape. Profesor, strýček a kdovíco ještě, který mě chránil a který mě snad bude chránit i teď. "Budu ji ještě potřebovat."
Klečím na zemi a neodvažuji se pohnout. Dívám se do Malfoyových krutých očí a nepoznávám je. Nyní chápu, proč se říká, že jsou oči oknem do duše. Oči tohohle těla, když v něm byl Snape, se dívaly docela jinak než nyní, když tělo obývá jeho právoplatný majitel.
Možná si to jen namlouvám.
"Severusi," zamračí se Malfoy a oči nabudou ocelového lesku. "Nevytáhl jsem tě odtamtud jen z dobroty srdce, byť připouštím, že jsem tě jednak našel, jednak vytvořil to kouzlo. Přání našeho pána hovořila jednoznačně."
Je vůbec možné, že o mém životě rozhodne obyčejný rozhovor? Že nálada jeho účastníků, přesvědčivost jejich argumentů – to vše rozhodne, zda budu žít či umřu? Zdá se to nemožné. Nevěřícný úžas, že se něco takového děje. Lehkost a smířenost se vším.
Mlčím.
"Jsem v nemilosti u našeho pána?" zeptá se Snape s kamennou tváří. Pamatuji si, jak mi říkal, že Voldemort trestá i pro malichernosti. Že ho tenhle výlet bude stát hodně. To říkal, když jsem se ptala, jestli přežiju návrat.
"Náš šťastný Severus," zkroutí Malfoy tvář v jakési grimase, snad paroduje Voldemorta nebo některého ze smrtijedů. "Ne, kupodivu nejsi, i když těžko můžeš čekat, že tě přijme s otevřenou náručí. Stýskalo se mu po tobě, nebo spíš po tvých lektvarech. Nepochybně bude chtít, abys navázal, kde jsi skončil."
"Pak mi ji nech," mávne Snape rukou bez valného zájmu. Můj život visí na rozhovoru a herectví. Neodvažuji se vůbec pohnout, nechci na sebe poutat pozornost v době, kdy se Malfoy plně věnuje Snapeovi. "Nemá žádnou cenu, ale u Brumbála si tím hodně upevním pozici. Tohle později vyřeším obliviate celé naráz."
"Jak chceš," pokrčí Malfoy rameny a to gesto nejde nepoznat. Je to souhlas, který může být kdykoliv odvolán, stačí sebemenší incident, abych propadla v nemilost. Je to jako ruská ruleta. Můžu mít několikrát štěstí ve verdiktu o mé budoucnosti, ale stačí jediné... cokoliv – a zemřu. "Předpokládám, že by ses před večeří rád upravil. Pokoj jako obvykle?"
Z jednání o jednom bezvýznamném lidském životě, který je shodou okolností můj, přejdou k věcem důležitým bez mrknutí oka. Jaká ironie. Úhel pohledu něco podobného opravdu nemístně zkresluje.
"Děkuji," odpoví Snape a výraz jeho tváře se nezmění. "Dej jí pokoj vedle mě, chci ji mít po ruce. Ať se o ni skřítci postarají, potřebuji, aby byla v dobrém stavu."
Znám tenhle tón ze školních lavic i z naší cesty. Kalkuluje se mnou jako s lidským materiálem pro větší úspěchy a jen já mohu vědět, že je za chladnou maskou i kus člověka. Ačkoliv si nenamlouvám, že to je jen z dobroty srdce, vždyť je pravda, co Snape řekl – před Voldemortem si tímhle upevní u Brumbála svoji pozici. Zdá se, že alespoň tím budu něčemu užitečná, a jsem za to ráda.
"Jistě," ušklíbne se Malfoy a výmluvně přejede pohledem z jednoho na druhého.
Pro něj je tady tedy ještě další důvod a protože jsou se Snapem přáteli, zdá se, že mi to zvýší šance na přežití. Zavděk vezmu vším.
Snape neřekne nic.
Následuji ho ze dveří, čekám, zda mě někdo nezastaví, ale nestane se nic. Procházíme důvěrně známými chodbami a vše je takové, jaké bylo v knize, kterou jsme navštívili.
Teprve u jednoho pokoje se objeví s hlasitým prásknutím skřítek a s úklonou mi naznačí, abych vešla dovnitř.
Vejdu. Neohlédneme se ani jeden.
Na stole je jídlo a v pokoji je koupelna. Vodu, která je ve džbánu, vypiju takřka jedním hltem a jsem odhodlaná pokračovat v koupelně u vodovodního kohoutku, pokud mi skřítek pití nedoplní.
Následující půlhodinu strávím očistou, relaxací, úvahami. Co bude dál? Je to jedno, neumřu.
"Slečna povečeří u sebe v pokoji," oznámí mi skřítek a dá mi tak jasně na srozuměnou, že jsem pro zdejší společnost pouhým póvlem a že nejsem hodna se s nimi byť jen setkat. To mi jen vyhovuje. Chci být sama.
Jenže nejsem.
Venku už je tma a já jsem po jídle, umytá a v čistých šatech, které zde také dostanu, když cvakne klika. Dovnitř vstoupí Draco Malfoy.
Sedím v tu chvíli zrovna na posteli a medituji o minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Zvednu hlavu a zkřížím svůj pohled s jeho. Neuhne ani jeden z nás.
"Otec mi říkal, že tu je nějaká špína," usměje se škodolibě.
Neřeknu na to nic.
"Je jenom dobře, že je už tvoje nečistá matka mrtvá."
Neřeknu na to nic.
"Prý ti vymažou paměť. To je škoda – že zapomeneš na šlechetnost mého otce; na to, že tě vytáhnul z toho svrabu, ve kterém jste se Severusem byli."
Musím mlčet a tak neřeknu nic.
"Možná tě ale stejně bude chtít Pán zla zabít, kdo ví?" usměje se a pohne se směrem ke mně. Sedne si do nohou mé postele a natáhne ke mně ruku. Jen si k sobě přitáhnu nohy.
"Co se děje? Oněměla jsi?"
Snažím se netvářit nenávistně, snažím se netvářit se nijak.
"Neboj se. Mám u Pána zla nějaký vliv, ochráním tě," natáhne se ke mně ještě blíž a dotkne se mé paže.
Prudce se nadechnu a odtáhnu se. Jeho výraz zkamení. Nastává další z bojů o můj život – ani u něj nesmím upadnout v nemilost.
"Draco," řeknu tiše a snažím se znít kajícně. "Mám nečistou krev. Prosím, nech mě být. Nejsem dost dobrá..." Větu nechám viset ve vzduchu, protože se z toho bojím udělat frašku.
Snad jen díky své nafoukanosti a pocitu vlastní nadřazenosti vezme Draco vážně to, co jsem řekla.
"Jseš špína, mudlovská šmejdka," prohlásí pohrdavě, vstane, odejde k oknu a zadívá se ven. "Měli by tě zabít stejně jako tvoje prašivé rodiče. Nechápu, proč Severus tolik trvá na tom, abys přežila. Nestojíš za nic."
Neřeknu nic a uvnitř sebe samé cítím prázdno.
"Až Pán zla ovládne celý svět," otočí se ke mně náhle a oči mu září fanatickým leskem, "nebude tu pro takové, jako jsi ty, místo! Svět bude patřit nám a vy nám budete sloužit, vaše životy budou mít menší cenu než životy prašivých skřítků!"
Možná je pravda to, co říká. Jsem pevně rozhodnutá udělat všechno pro to, aby to tak nebylo. Snad mi Snape opravdu vymaže paměť a pak nebudu vědět nic a dál budu žít obyčejný život sirotka, který ve válce přišel o své rodiče. Kolem je takových plno.
Ale jestli mi zůstane vědomí toho, co se kolem děje, budu napomáhat Snapeovi a Brumbálovi, jak jen budu moct.

sam03(Severus Snape)

Ať to byl již zřídkavý projev Malfoyova taktu nebo jeho aristokratickému nosu nelibě voněl můj vězeňský oděv, to, že nám bez prodlení poskytl pokoje a trochu času, mi přišlo víc než vhod. Nevím, jakou první věc udělala slečna Grishamová – já se vrhnul na vodu a vypil jí naráz tolik, až mi bylo takřka zle. Zůstal jsem stát s hlavou skloněnou a očima zavřenýma, jenom jsem vnímal tu úlevu a chlad sklenice v rukou.
"Pane?" ozval se nesměle skřítek, který celou dobu vyčkával u dveří mých rozkazů. Zahleděl jsem se na něj a takřka fyzicky cítil, jak se vytoužená voda rozlévá celým tělem, jak se mi zaostřují myšlenky a jsem schopen spojitějších úvah.
"Dones mi čisté oblečení a boty," nakázal jsem mu. "Zjisti, kde je moje hůlka."
"Vaši hůlku má drahý pan Malfoy, pane," přikrčil se skřítek a vystrašeně zamrkal.
"Dobrá. Kolikátého je?"
"Dvacátého šestého srpna, pane."
Takže jsme tam byli o něco delší dobu, než jsem předpokládal. Stihnu začátek školního roku – to je dobrá zpráva. Z času na mou dovolenou a výzkum ovšem nezbylo nic.
"Můžeš jít."
Skřítek se ztratil s obvyklou nenápadností Luciusových služebníků a já si dopřál luxus horké sprchy a čistých ručníků. Pomalu jsem začal přemýšlet nad souvislostmi našeho návratu - a přistihl se při pochybnostech, zda je toto skutečný svět. Jak to zjistit? Čekat na rozdíly? První přímo bije do očí. Lucius je kouzelník sice schopný, ale obvykle líný. Pravděpodobnost, že by nás nalezl Brumbál, pokud vůbec někdo, byla mnohem vyšší. Dost možná byla žádost Pána zla důraznější, než Lucius naznačoval; Voldemort umí skvěle dodávat svým služebníkům patřičnou motivaci.
Oblékl jsem si čistý hábit a prohrábl dosud vlhké vlasy. Konečně jsem si znovu připadal jako člověk a nebyl to špatný pocit.
Sotva jsem vyšel z koupelny, objevil jsem dvě nečekané novinky – dveře, které spojovaly mé prostory s pokojem slečny Grishamové, patrně pozornost od hostitele. A smrtijedskou masku, která zřetelně vypovídala o tom, že program na dnešní noc mám zajištěný.

"Luciusi."
"Severusi."
U stolu sedíme sami, večeře je kvalitní a pečlivě upravená jako vždy, Malfoy nenucený a společensky rozprávějící. Snažím se jíst přiměřeným tempem, aby se vyhladovělý žaludek příliš nebouřil, zatímco Lucius vykládá o všem možném, seznamuje mě s novinkami letošního léta a společenskými drby. Většinu pouštím jedním uchem dovnitř a druhým ven, tu a tam se objeví i něco zajímavého, třídím to všechno navyklým způsobem profesionálního špeha. Podle všeho jsem o nic nepřišel, lov na Harryho Pottera byl jako vždy neúspěšný, Monettry si našel další milenku a Voldemort se přestěhoval do jakéhosi starého hradu vybraného s obvyklým nevkusem.
"Dárek pro tebe," podal mi Lucius mou vlastní hůlku, když jsme se se sklenkami digestivu usadili v křeslech u krbu . Patrně rozpoznal na mé tváři ulehčení a trochu se ušklíbl. "Nechal jsem ji u Olivandera ověřit," řekl zlehka. "Byla tu jistá mizivá možnost, že jsi se mohl vrátit s hůlkou, která patřila postavě, za kterou jsi vystupoval. Nefungovala by samozřejmě správně a časem by zmizela."
"Neměl jsem ji u sebe," podotkl jsem s tázavě pozdviženým obočím.
"Nepodceňuj mě, drahý Severusi. Rozšířil jsem přivolávací kouzlo na všechno, v čem byl tvůj kouzelnický otisk. Což mi připomíná," pohlédl na mě posměšně, "už chápu, proč jsem tě nemohl nikdy nalákat na naše malé pánské oslavy. Neřekl bych do tebe, že máš tak, ehm, mladý vkus."
"Nesmysl," odsekl jsem prudce. "Je to pouhé děcko a pojistka Brumbálovy přízně, nic víc."
"Kouzlo ji přitáhlo s sebou," posmíval se Lucius již zcela nepokrytě. "To je velmi výmluvné."
"Trávili jsme veškerý čas v poměrně těsné blízkosti," nechal jsem tváří problesknout výraz, jako by mě bolely zuby. "Bylo to bohužel nezbytné. Nevím, nakolik jsi odhalil mechanismus našeho pohybu v knihách..."
Ukázalo se, že vůbec, což mi dalo vítanou záminku převést hovor do čistě technické roviny popisu magických polí. Zatímco jsme probírali možné příčiny takové rezonance, napadla mě náhle ještě jedna věc. Lucius, jehož jediná oblíbená literatura se skládala z kouzelnických rodokmenů, měl patrně největší šance odhalit příbuzenský vztah mezi mnou a slečnou Grishamovou. Nedokázal jsem odhadnout, nakolik by to mohl být problém; a jestli to náhodou dávno nezjistil.
"Mimochodem," nahodil Malfoy svou oblíbenou shovívavou tvář, "vypadáš příšerně."
"Vyrušil jsi mě od soudu, kde jsem seděl ve své vlastní kůži... a byl odsouzen k mozkomorově polibku," sdělil jsem suše. Lucius se zatvářil překvapeně. "Tys to ani neprolistoval," konstatoval jsem, "tu knihu, ze které jsi mě dostal ven. Je to jakási hříčka z možné budoucnosti našeho světa. Pán zla byl zničen a ti, kteří mu sloužili..." Pokrčil jsem rameny a pak se ušklíbl. "Ty, Luciusi, jsi seděl v první řadě mezi diváky. Vyvlečeš se ze všeho v každém z možných světů."
Malfoy se rozesmál pobaveným smíchem plným vnitřního uspokojení, který mě vždy fascinoval svou dokonalou sebejistotou – a dnes ne jinak. Náhle mi scénář z knihy nepřipadal tak nemožný.
"Prošli jsme mnoho knih," řekl jsem zamyšleně. "Bylo to fascinující, svým způsobem. Předpokládám, že jste nedokázali rekonstruovat to kouzlo." Malfoy jen zavrtěl hlavou. "Já také ne. Nevím ani, jestli bych dokázal dohlédnout všech důsledků použití, kdyby se to podařilo."
"Carwick si to šeredně odskákal," řekl Lucius beze stopy soucitu. "Náš pán velice zuřil, když se ukázalo, že není schopen svou chybu zopakovat. Potom už se obrátil přímo na nás."
"Nás?"
"Hlavně na mě," připustil Lucius s uspokojením. "Avery je neschopný flákač a nepřišel s ničím užitečným, když nepočítám těch několik lahví opravdu zajímavého koňaku. K tvému návratu jsem mimochodem použil modifikované obrácené obrazové kouzlo – neuvěřitelné, že to zabralo."
Překvapeně jsem zdvihl obočí. Nebylo mnoho kouzelníků, kteří vůbec věděli, že pohyblivé obrazy lze "navštívit", magie to byla složitá a nepředvídatelná a s návratovými kouzly byl vždy problém.
"Máš můj dík a obdiv svému géniu," řekl jsem Malfoyovi, co chtěl slyšet. "A víš, že nezůstávám nikomu nic dlužen." Několik dlouhých chvil bylo ticho. Oba jsme čekali na to samé; až se probudí znamení Zla. Malfoy mi své pohostinství nenabídl z nezištného přátelství, muselo za tím být něco víc a nepochyboval jsem ani dost málo, že chce prostě dohlédnout, abych se nepokusil utéct před schůzkou s Voldemortem; tak, jak dostal od našeho pána nakázáno.
Pak jsme v jediné chvíli jako své zrcadlové kopie odložili sklenky a pohlédli na sebe. Z Luciusovy tváře se ztratila přezíravost, i on měl strach, byť pečlivě skrývaný. A já... ještě před chvílí, tam před soudem, jsem skoro toužil zemřít. Pro dnešní noc jsem měl vyšší cíl – přežít a dostát své povinnosti.

"Čekal jsem tě už dávno, Severusi."
Malfoy měl pravdu, nebyl jsem u našeho pána v nemilosti. Přežil jsem.

(Vanja Grishamová)

Ve vedlejším pokoji prásknou dveře a to mě definitivně probudí ze spánku, kterému jsem se dlouho bránila. Jestli jsme opravdu zpátky, pak je více než předpokládatelné, že bude Snape povolán Voldemortem... a zjevně se tak už stalo.
Náhle se dveře do mého pokoje rozletí a dovnitř vstoupí postava v černé kápi s bílou maskou na tváři, možná to je některý ze smrtijedů, před nimiž mě nakonec Snape nedokázal ubránit, ne tváří v tvář Voldemortovi, je to smrtijed, který mě přišel zabít.
Přistoupí až k mé posteli, tyčí se nade mnou a maska vypadá ve svitu měsíce nezvykle hrůzně.
"Pohněte se, 'slečno', ať jste tu alespoň k něčemu. Postaráte se o svého dobrodince."
Je to Malfoy.
S těmi slovy odvlaje z pokoje pryč.
Vyskočím na nohy, vběhnu do vedlejšího pokoje. Snape sedí v křesle, má zavřené oči a celé tělo se mu nekontrolovatelně třese. Jeho bílá maska leží na zemi, smrtijedský úbor má ještě na sobě.
"Pane profesore, dá se tady sehnat ten lektvar, který obvykle používáte?" promluvím tiše. Ten lektvar, který vypotřeboval pro mě – náhle se stydím, že jsem ho k tomu dohnala, vždyť minimálně v prvním případě to bylo opravdu plýtvání!
Postava v křesle se nepohne.
Neslyšně zakleju. Nemám hůlku, nemám nic!
Zavolám skřítka, který se objeví vzápětí. Poručím si léčivý lektvar a také bezesný spánek, které vzápětí dostanu. Naliju je do Snapea oba dva.
Za pasem má svoji hůlku. Vezmu si ji, přemístím ho na postel, použiju na něj čistící kouzlo, svléknu z něj plášť, obličej mu navrch otřu vodou.
Dech se mu pomalu zklidňuje a třas ustává.
Bezesný spánek by měl působit osm hodin. Řeknu skřítkovi, aby mě za čtyři vzbudil, a odejdu zpátky do svého pokoje, dveře nechám otevřené.
Lehnu si, ale neusnu, nemůžu.
Přemýšlím. Tohle všechno, všechno, co se stalo, se stalo kvůli mně. Kdyby mě Snape tehdy u nás doma nezachránil, nebyl by teď na prahu smrti. Dovedu si dost dobře představit, co se na smrtijedském konání dělo – po těchto prázdninách už ano. Vzala bych všechny rány, které tam dnes v noci utrpěl, na sebe, kdyby to šlo.
Z dřímoty plné neklidných snů mě vytrhne skřítkův hlas.
Dojdu zkontrolovat Snapea, spí neklidně, poručím si ještě jeden bezesný spánek a polovinu do něj naliju. Znovu mu navlhčím tvář, cítím se bezmocně, chtěla bych něco udělat, jen nevím co.
A tak jdu spát.

Probudí mě první sluneční paprsky. Východ slunce tu je působivý a já se jím nechám na skoro několik vteřin pohltit a uklidnit.
Otevřenými dveřmi se přesvědčím, že Snape ještě spí, a sama se upravím. Teprve potom dojdu zkontrolovat jeho stav, má lehce zvýšenou teplotu, ale to je snad všechno, z nejhoršího ho dostal léčivý lektvar.
Protože nemám lepší nápad, nechám mu vedle prázdných flakónků od lektvarů ještě jeden plný léčivý a také mu tam nechám přinést džbán s vodou. Podivuhodně mi to připomíná asijskou vesnici, kde jsem nechala umřít příliš mnoho lidí, ale ve které jsem právě Snapeovi zachránila život. Teď tu znovu leží odevzdaný cizí péči.
Je mi ho líto.
Vrátím se zpátky do svého pokoje, dveře nechám potevřené. Od skřítka si nechám přinést učebnici formulí pro další ročník a jen letmo mě napadne, jestli je to ta samá, kterou měl Draco loni ve škole. Asi ano.
Až po nějaké době ucítím, že se Snape probral.
Leží na posteli s otevřenýma očima, neříká nic, nehýbá se.
"Dám vám druhý flakónek léčivého lektvaru," sednu si na židli vedle postele.
"Co tady... ještě... děláte?" zavrčí na mě Snape tak hrozivě, jak jen v tomhle stavu dokáže.
"Pan Malfoy mi přikázal se o vás postarat. Potřebujete něco?" Nevím, kolikátého je, zjistím si to potom od skřítka. Ale než začne školní rok, nemám kam jít. Doufala jsem, že mi Snape alespoň zezačátku poradí.
"Nic, s čím byste mi mohla pomoct," odsekne mi. "V poledne... nebo chvíli po poledni odejdeme," zavře oči.
"Budu vedle," přikývnu a flakónek s lektvarem postavím zpátky na stolek u postele.
Tentokrát za sebou zavřu dveře. Kdyby se něco dělo, jsou tady skřítci.
Usadím se do křesla a znovu si přitáhnu na klín učebnici. Nedokážu se na ni ale tentokrát soustředit, myšlenky se mi zmateně potulují hlavou, odmítám se soustředit na nic.
Cvakne klika a dovnitř vpluje Malfoy mladší.
"Nudím se," oznámí mi a sedne si do křesla naproti mně.
Mám chuť ho vyzvat, aby mi tedy udělal úkoly, ale neudělám to. Nemůžu. Jsem u něj doma a pořád si nemůžu být jistá svým životem. Nenapadá mě ale nic, co bych mohla odpovědět. "Ano?" řeknu nakonec duchaplně.
"S tebou asi moc velká zábava nebude," ušklíbne se. "Ale Severus je ještě mimo, co? Pán zla se na něm slušně vyřádil. Občas spolu hrajeme šachy. Hmm, co děláš, učíš se? Havraspáři to mají vrozený, řekl bych." Z jeho hlasu zní odporná nadřazenost a přezíravost. Je to Malfoy.
"Byla jsem doma dva dny, potřebuju dohnat všechno, co jsem měla udělat přes prázdniny," pokrčím rameny a pochmurně se zadívám na knížku. Na úkoly raději nemyslet..."Kdo vyhrává?" zeptám se místo toho raději. Nakonec mě to docela zajímá, i já potřebuji přijít na jiné myšlenky.
Draco nahodí přehnaně suverénní výraz, ale v očích mu trochu zamžiká. "Jsme si vyrovnanými soupeři," prohlásí povzneseně.
"To pochybuji, že bych měla šanci," odložím definitivně knížku. "Ale můžu to zkusit. Zahraješ si?"
"No mohl bych - jako pozornost k 'hostu'," souhlasí ochotně, je rád, že jsem mu pomohla vyřešit jeho dilema 'chovat se nadřazeně' versus 'zabavit se'. "Nemohu tě přece nechat se vyčerpat... MOJE učebnice?" začertí se, když si toho všimne.
Měla jsem tedy pravdu - jen se ušklíbnu. "Půjčil mi ji skřítek, snad ti to nevadí. Některé poznámky u formulí jsou docela zajímavé," letmo mu pohlédnu do očí. Nemluvím teď o těch, kde se domlouvali s Parkinsonovou, ve které části školních pozemků se sejdou, ani o těch, ve kterých se domlouval s někým jiným, jakým způsobem ovládnou svět... mluvím o vylepšeních kouzel. Není jich mnoho, ale jsou inspirativní.
"S ním si to vyřídím později," zavrčí Draco velkoryse a zatímco mě pozoruje, jak jdu pro šachy, pohodlněji se uvelebí v křesle. Šachy jsou vyvedené ve stříbře a okázale dávají najevo svou cenu.
"Na to, co je tam dopsáno, jsi přišel sám?" zeptám se ho zvědavě, zatímco rozestavuji figurky.
"Myslíš kouzla?" zeptá se nesoustředěně, protože učebnici dávno pustil z hlavy. "Samozřejmě. Mám talent." Ušklíbne se. "Čistá krev nemá svoji cenu pro nic za nic." Za svoje názory by si zasloužil ránu do hlavy, ačkoliv jsou tím vinni spíš jeho rodiče.
"Jistě," ušklíbnu se znovu.
Mám bílé a tak začínám. Vzduch v místnosti zhoustne soustředěním, vůkol se šíří ticho. Nechci prohrát a Draco zrovna tak. Nechci mu dát další záminku k urážce mých rodičů a mudlů obecně, chci ho porazit, dělám co mohu, abych vyhrála. Pustím z hlavy všechno, existují pro mě jen figurky a hrací plocha. Moje a Dracovy figurky.
"Šach mat."
Takže jsem to dokázala.
"Odvetu," řekne okamžitě. "A tentokrát tě šetřit nebudu."
Lehce se usměju, to vítězství mi udělalo dobře. Nestrávila jsem tolik večerů ve společenské místnosti pro nic za nic.
"S tím počítám," začnu znovu rozdávat figurky.
Ve skutečnosti bylo vítězství jen těsné a podle té jedné hry mohu říct, že jsou mé a Dracovy schopnosti v šachách vyrovnané.
"S dalším vítězstvím se rozluč," mračí se Draco mnohem napjatěji, než nasvědčují jeho slova.
Opět se ponoříme do ticha.
"Šach mat." Tentokrát je to Draco, komu je souzeno tohle říci. "Říkal jsem ti to," a šklebí se teď spíš jako malý kluk. "Na mě nemáš."
"To jsi snad ale věděl i předtím, ne?" pozdvihnu naoko nevinně obočí a zatvářím se překvapeně, že něco takového vůbec podotýká. "Vždyť víš - nemám čistou krev."
"Jen se ujišťuji, že to víš ty," opře se do křesla a složí ruce za hlavu. Vypadá spokojeně. "Nebo chceš snad pokračovat?"
Pohlédnu na hodiny. Akorát ukazují poledne, další partie nemá cenu.
Než ale stačím odpovědět nebo jen zavrtět hlavou, otevřou se dveře a dovnitř vejde Snape.
"Draco," pozdraví chlapce, zatímco mně nevěnuje jediný pohled. Zdá se, že se od rána stihl doléčit, teď už by se na něm uplynulá noc nepoznala. "Vidím, že jsi již z prázdnin doma. Bohužel jsem neměl příležitost splnit svůj slib."
"To je v pořádku," odvětí Draco velkomyslně. Jeho chování je dokonalou kopií chování Malfoye staršího, teď už to dokážu rozeznat naprosto zřetelně. "Otec mi dostatečně objasnil souvislosti."
Snape jen přikývne. "Jdeme, slečno. Vezměte si své věci, odcházíme." Odejde, aniž by na mě byť jedinkrát pohlédl.
"Děkuji za hru," sklidím rychle šachy ze stolku, zatímco Draco stále sedí ve svém křesle.
"Jistě."
Z nafoukanosti a odtažitosti téhle rodiny mi přebíhá mráz po zádech. Jsou takoví všichni smrtijedi?

(Severus Snape)

Včera jsem nedoufal ve víc, než že i dnes budu žít.
V noci na setkání smrtijedů jsem s každým dalším cruciatem toužil zemřít.
Nyní, necelý den po návratu, se ta přímočará přání opět začínají tříštit na desítky drobnějších cílů a úkolů, díky kterým ale budu žít či umírat zítra, za týden a za měsíc... a nejen já.
Dost krajnostem; náplň nejbližších hodin je daná a nemá smysl nic plánovat dřív, než pohovořím s Brumbálem.
"Musíme ven, přenášet se lze až za hranicemi pozemku," pronesu ke slečně Grishamové, zatímco procházíme zdánlivě prázdným sídlem rodu Malfoyů. Nečekám, že by se s námi Lucius přišel rozloučit. I on si vysloužil něco pánovy nelibosti - nezdál se mu dost rychlý při hledání způsobu, jakým mě navrátit zpět – a bolest nikdy nezvládal příliš ochotně. Ostatně byl jsem zde dost častým hostem na to, abychom pominuli podobné formality.
Dívka jenom přikývne a poslušně kráčí půl kroku za mnou. Budu s ní muset ještě promluvit, ví příliš mnoho, než aby se dalo spolehnout na její mlčenlivost. Je snadné se přeřeknout, nechat vyprovokovat či naopak strhnout k předvádění.
Na okamžik se zastavím a se zavřenýma očima odpočívám. Měl jsem se zeptat skřítků, co mi dali v noci za lektvary. Nebo možná slečna Grishamová? Vybavuje se mi matně představa její tváře a doteky rukou. Každopádně dřív než za Brumbálem budu muset zajít do své laboratoře a dát se trochu dohromady.
Pohlédnu na dívku, která tiše stojí vedle mě, do jejích vylekaných očí. Snad bych ji měl ujistit, že všechno bude v pořádku; tady pro to ale není vhodné místo. Musí se spolehnout na své vlastní vzpomínky.
Za dveřmi domu do nás udeří polední vedro letního dne a těžký, dusný vzduch. Štěrk chrastí pod našima nohama se zvláštně výraznou ozvěnou a listí na stromech působí jako zkamenělé. Ticho před bouřkou.
"Prosím, slečno Grishamová," otočím se k ní, když se ocitneme na vhodném místě.
Podívá se na mě zmateně a její viditelné ochotě mi vyjít vstříc a naprostému nepochopení se musím pousmát. "Přemístění," dodám. "Nechtěl jsem vás vylekat tím, že bych po vás náhle skočil." Jenom přikývne, když ji přivinu k sobě gestem nikoli neznámým, a s hlasitým prásknutím se přemístíme.

Stačím se ještě ujistit, že jsme na správném místě, když se mi zatmí před očima a opřu se o dívku plnou vahou. Nečeká to, vyplašeně vyjekne a oba spadneme na zem. "Omlouvám se," zamumlám, zatímco se snažím vymotat z pláště.
"Nic se nestalo," podaří se jí vymanit z mého nedobrovolného sevření, vstane a několika bezmyšlenkovitými pohyby se opráší, zatímco hledí na budovu před námi.
"Snape Manor," řeknu a postavím se na nohy. "Takový, jaký znáte."
"Co bude dál?" zeptá se a nepřestává hledět na dům. Je zvláštní vidět ho cizíma očima, po několika letech. Oproti sídlu Malfoyů působí neokázale a stroze, nesnaží se zalíbit, zahrada plná stinných zákoutí postrádá přehnanou zdobnost.
"Počkáte na mě, asi hodinu," řeknu. "Řekněte si zatím skřítkům o oblečení, jídlo a pití. Potom si promluvíme a půjdete se mnou za Brumbálem."
V chladivém stínu stromů kráčíme ke vchodu, všechno napovídá tomu, že se skřítci v době mé nečekané nepřítomnosti starali, jak náleží. Uvnitř naštěstí také.
"Přijdu pro vás," zahrnu do neurčitého gesta celou místnost a aniž čekám na odpověď, vyrazím směrem ke své pracovně.
Z polic s lektvary vybírám bez váhání. Vím přesně, co potřebuji – včetně lektvaru proti předávkování všemi ostatními lektvary – a když se mi konečně všechno podaří vypít, odsunu prázdné flakóny stranou, složím se do křesla a čekám, dokud nezaberou.
Odpočívám a přemýšlím, nebo spíš odpočívám a snahu o přemýšlení si jenom namlouvám, abych omluvil znevážený čas. Ačkoli je čas oběda, při pomyšlení na jídlo je mi zle. V Bradavicích budu muset požádat Poppy, aby mi uvařila ten svůj výživný dryák... ne poprvé nebudu moci po jistých lektvarech jíst a až Brumbála chytí ty jeho nálady, bude mi opět vyčítat, že jsem příliš hubený. Odjakživa to nesnáším – teď jsem ale stále ještě plný úlevy z toho, že jsme se dokázali vrátit, a ani tahle představa ve mně nevzbuzuje nechuť. Všechno bude jako dřív, možná vklouznu do obvyklých kolejích snadněji, než si teď myslím. Nic se přeci nezměnilo, nic není jinak...
Vlastně něco přeci – musím se postarat o slečnu Grishamovou. Možná bude mít Brumbál nějaké návrhy, předpokládám ale, že konečně rozhodnutí bude na mně. A částečně na slečně Grishamové, ovšem.
Za okny se nebe zatahuje těžkými, šedivými mraky a náhlé šero je poslední kapkou mé únavě.

malfoy01

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře