Kráska a Smrtijed - Pottere, nedělejte scény!

23. leden 2009 | 12.00 |

Kapitola čtyřicátá devátá.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

snape-azkaban(Severus Snape)

Pomalu se šeří. Znovu se otevřou dveře, tentokrát proto, aby mi bachař přinesl jídlo. Zůstanu jak jsem, nestojí mi to za to, abych se pokoušel hýbat. "Tady máš večeři, šmejde," oznámí mi, postaví hrnek s vodou a talíř s jakousi šlichtou na zem a rovnou do nich kopne. "Nech si chutnat," dodá s úšklebkem, který sice nevidím, ale slyším z jeho hlasu, než za ním opět zapadnou dveře.
Chvíli čekám, dokud ho neslyším z druhého konce chodby, až pak se ohlédnu po hrnku s vodou. Ne, nemám štěstí, vylilo se všechno. Mám příliš velkou žízeň, než abych měl chuť k jídlu, nemusím proto bojovat s vlastní důstojností a váhat nad tím, zda se pokoušet posbírat zbytky jídla po zemi. Nu což, zítra je také den.
Opřu si hlavu o postel a zavřu oči. Tělo se chvěje zimou, ale z mysli ten pocit vytlačím. Pod víčky se mi proplétají obrazy, nesnažím se přemýšlet, jen nechávám plynout čas a nezúčastněně si prohlížím produkty vlastní představivosti.
Bude to skvělý den, až se můj vlastní svět zbaví Voldemorta... jen tady se mi to stalo peklem. Vím s naprostou jistotou, že Brumbála, zrovna Brumbála, bych nikdy zabít nedokázal. Slunce v té představě nového světa září jasněji a tráva je zelenější. Vanja Grishamová běží kamsi se svými kamarádkami z koleje a všichni vypadají uvolněnější a spokojenější. A já mám konečně klid... a nejen já, i Potter, ten malý drzoun. Jestlipak to zde byl on, kdo způsobil Voldemortovu zkázu?
Žebra se nepohodlně ozvou při každém nepatrném pohybu, mám neodbytný dojem, že Moodyho ruční práce rozjitřila všechny rány, i dávno zhojené, které jsem za poslední týdny utržil.
To ale není důležité, není to důležité... podstatné je, co bude dál. Těžko říci, co způsobí další přenos a nedovedu si moc představit, že bychom byli v horší situaci, i kdybychom se měli ocitnout každý jinde.

Nakonec jsem přece jenom usnul chvíli nad ránem, vzbudilo mě šťouchnutí čísi nohou, a když jsem dezorientovaně vyskočil na nohy a zmateně hleděl na příchozího, pochopil jsem až za chvíli, že přede mnou stojí Kingsley.
Pobaveně přimhouřil oči. "Vždy ve střehu, Snape? Zdá se, že po válce rychle ztrácíš správné návyky."
Neměl jsem mu na to co říct.
"Starostolec byl celý žhavý se vrhnout na proces s tebou už dnes," pokračoval bystrozor po pár vteřinách ticha, ve kterých marně čekal na odpověď.

"Nakonec se ale odložil na zítřek. Dnes vyjde ve Věštci článek - nejspíš několik článků - o tvém dopadení. Velká soudní síň bude narvaná k prasknutí." Přitom se trochu zamračil. "Nejspíš budeme mít co dělat, abychom tě udrželi do zítřka naživu."
"Nerozumím,"
řekl jsem a samotného mě zaskočilo, jak chraptivě a šeplavě zní můj hlas.
"Sakra, Snape, zabil jsi Brumbála. Jenom tady na ministerstvu bys našel desítky lidí, co ti s chutí zakroutí krkem."
Zabodl jsem odmítavý pohled někam nad jeho hlavu.
"Snape..." ztišil Kingsley hlas, "mně se na tom něco nezdá. Je pár lidí, co tvrdí, že se to všechno stalo na Brumbálův příkaz. Že snad i jeho samého jsi zabil... z jeho rozkazu. Nemáš mi k tomu co říct?"
Ne, nemám.
"Máš poslední možnost s tím něco dělat! Opravdu stojíš o mozkomorův polibek?! Jestli to tak bylo - musí existovat nějaké důkazy! Měl jsi přece možnost po Brumbálově smrti zničit celý Fénixův řád. Neudělal jsi to."
Možná důkazy skutečně existují, pokud to tak skutečně bylo, ale já o nich nic nevím. Díky, Kingsley, za tu snahu.
Ticho se protahovalo.
"Čert tě vem, Snape," zavrčel a obrátil se k odchodu. "Ta tvoje zatvrzelost tě jednou..." Mávl rukou v rozčileném gestu a jak se obracel ke dveřím, plášť za ním zavlál, že bych to lépe nedokázal. "Nechám tě odvést do sklepení blízko soudní síně," dodal. "Tam by se k tobě neměl nikdo příliš... emotivní... dostat. To jen abys byl v obraze, když tak skvěle spolupracuješ."
Prásknutí dveří způsobilo, že se sesypala hrst omítky kolem zárubní a na pár chvil jsem byl zcela ohlušen. "Nezabil jsem ho, Kingsley," pohnul jsem rty nehlasně ke čtyřem holým zdem. "Chtěl bych, abys to věděl."

Ale nevrátil se, ostatně neměl proč. Přišli nějací kouzelníci, které jsem neznal, ale oni zjevně znali mě. Nebyli vyloženě hrubí, ran jsem cestou schytal jenom pár. S pytlem přes hlavu a rukama svázanýma za zády jsem byl veden dlouhými chodbami nesmyslně daleko, zřejmě jsme šli kdoví jakou oklikou, abychom se vyhnuli návštěvníkům ministerstva; až jsem v jedněch dveřích cítil, že je přede mnou opět jen nevelká místnost, nikoliv další chodba. Pouta na rukou vzápětí povolila, jakási ruka mě strčila dovnitř a zámek ve dveřích za mými zády se s hlasitým rachotem zamkl... následovalo kouzlo, spolehlivější a bez doprovodných efektů.
Strhl jsem si okamžitě kápi z hlavy, vstal a zjistil, že jsem v cele, větší, než byla má původní, dokonce se dvěma lůžky. Okno zde nebylo, jenom slabá lampa vedle dveří. S úlevou jsem klesl na jednu z postelí a zavřel oči. Po ničem jsem netoužil víc, než mít tohle všechno za sebou. Proces... celou tu šílenou frašku.
Koneckonců - pracoval jsem pro Voldemorta. Přihlížel jsem krutostem, které páchal, a nehnul prstem, abych jim zabránil. Informace, špehování? Hromada špíny.
Nějaké zvrácené já uvnitř mě samého toužilo po tom procesu, byl to zasloužený očistec za vlastní neschopnost.
Klaply dveře a k mému nesmírnému údivu byla dovnitř postrčena slečna Grishamová. Nebo někdo, kdo vypadal jako ona. Past? Ale ne, ta její specifická nejistota v pohybech, výraz tváře... je to ona a já jenom nevím, jestli to považovat za štěstí nebo pekelnou smůlu.

(Vanja Grishamová)

Ozvěna našich kroků ustane. Nejen ozvěna - naše kroky ustanou. Ruka, která mě vedla, mi rozváže pouta a postrčí mě dál. Nevidím nic, stále ještě nevidím, ačkoliv bolest už dávno odezněla.
Smířit se se vším, co se tady děje, mi pomáhá jedna myšlenka: Ty knihy nás ještě nikdy nenechaly dojít až ke smrti, ještě nás nezabily, i když mohly. A tak nás nezabijí ani teď.
Zůstanu stát sama v prostoru, cítím, že je malý, ale to je vše. Dveře za mnou zapadnou, zarachotí klíč, zazní zaklínadlo. A osamím. Ačkoliv – ne, instinkt mi říká, že tu nejsem sama.
"Je tu někdo?" zeptám se nakonec, protože si sama nejsem jistá, jak to je, nejsem si jistá ničím. Pokouším se prohlédnout, ale čerň za mými víčky je příliš neúprosná a mně nezbývá než doufat, že je to stav pouze dočasný.
"Pootočíte-li hlavu mírně doprava, nepochybně si tuto otázku zodpovíte sama."
Ohlédnu se za hlasem, který tak dobře znám. Je to on, nejspíš – nebo je to další úskok pro odhalení našich domnělých vin?
"Pane profesore?" zeptám se spíš pro ujištění, než že by to bylo nutné. Ten hlas se nesplete.
"Ano?"
Dobrá, je to on.
"Kde to jsme?" zeptám se, abych si udělala alespoň nějakou představu. Ve vězení, nejspíš.
"V cele pro souzené zločince v budově ministerstva poblíž Velké soudní síně. Je přinejmenším zvláštní, že nás dali dohromady. Vás přece nemají proč soudit. Nebo vaše zdejší já snad...?"
Udělám dva kroky zpět a když za sebou ucítím dveře, opřu se o ně. Poslepu se špatně udržuje rovnováha. "Prý nás našli společně v Brumbálově pracovně – a to stačí. Já jsem se probudila až... jinde." Nevím, co to bylo za místnost, a mám za to, že na tom nezáleží.
"Pak vám nezbývá než doufat, že soud bude opravdu nezaujatý," odtuší Snape.
Nezaujatý? To, co bylo, mi dalo docela jasnou představu o tom, jak bude soud probíhat.
"V téhle realitě existuji. Všichni mají za to, že jste mi namíchal nějaký speciální mnoholičný lektvar a že jsem ve skutečnosti někdo jiný – smrtijed, váš komplic." Pozvednu koutky úst v hořkém úsměvu. "Už jsem se tu dokonce stihla potkat se svým otcem." Odmlčím se jen na moment. Překvapivě ve mně to shledání nezanechalo žádný bolestivý dojem, jen těžko totiž toho člověka lze považovat za pravého otce. "Jestli bude sedět u soudu, těžko mě tu osvobodí."
"O mém zdejším já se vůbec předpokládá spousta věcí. Předpokládám, že znáte důvod konání zítřejšího přelíčení," ozve se opět ze tmy.
Přikývnu. Nemám co říct, jen těžko bych mohla pronést něco povzbuzujícího.
"Víte, co je to za knihu?"
Zavrtím hlavou. "Nemám tušení."
Nastane ticho. Poruším ho já. "Pokoušeli se ze mě dostat černou magii, kterou jste mě nepochybně očaroval. Nevidím. Co tady je?"
"Dostat z vás černou magii? Co je to za nesmysl?"
"Zmínili se o vymýtání ďábla," stisknu rty. Neřekli mi, proč to dělali. Nechci hádat. Je to zjevné. "Nevím, jestli to mělo nějaký konkrétní účel. Řekla bych jim hesla havraspárské společenské místnosti na měsíc dopředu, aby přestali, ale nebyl to výslech, neptali se na nic."
"Absurdní středověké praktiky," poznamená Snape kupodivu docela roztrpčeně. "Podle toho víme minimálně to, že je tato kniha něčí fikcí." Ve chvíli ticha zazní jen pohyb. "Po vaší pravé ruce stojí podélně jedno lůžko, na kterém jsem já, dva kroky před vámi je lůžko pro vás, krok do leva již zeď. Nic víc."
Kývnu hlavou, stoupnu si, udělám dva kroky dopředu. Rukama nahmatám lůžko, na které si ráda lehnu.
"Vy jste v pořádku?" Zdá se mi to absurdní – abych to byla z nás dvou já, kdo vyjde s fyzickým zraněním, přestože to byl Snape, kdo se tu údajně provinil.
"Ovšem," odpoví takřka mechanicky. Jestli mu něco je, nepřizná to. Jestli může mluvit, není to nic vážného.
"Nedali nám sem vodu?" zkusím ještě poslední věc, která mě skutečně zajímá. Naposledy jsem pila, když jsem čekala na svého otce.
"Bohužel."
Dalo se to očekávat. Teď nezbývá než čekat.
Otočím se na lůžku ke zdi a snažím se namlouvat si, že je v cele tma. Kdyby mi Snape tak přesně nenadiktoval rozmístění věcí, věřilo by se tomu lépe.

(Severus Snape)

Snažím se usnout, nebo si snad alespoň představuji, že bych měl spát. Je to ale zbytečné, není proč sbírat síly. Snad jen abych si u zítřejšího soudu dokázal zachovat důstojnost... poslední přání odsouzencovo.
Skutečnost se mi míchá s fikcí, potřeboval bych promyslet řadu věcí, nedaří se mi však soustředit, nedaří se mi ani oprostit od pocitu žízně a nepohodlí podlitin od výslechu a dozorců.
V této skutečnosti jsem zemřel během poslední bitvy s Voldemortem. Jak mám naplnit děj knihy? Snad zemřít znovu, tentokrát polibkem mozkomora? Zůstala by tu slečna Grishamová, nebo by ji to přeneslo dál? Pokud zůstala... je zvláštní ironií, že svět, tak moc podobný našemu vlastnímu, je jeden z nejhorších, jaký nás mohl potkat.
Kingsley naznačoval možnost, že jsem Brumbála zavraždil na jeho vlastní příkaz. Beztak pochybuji, že by existovaly důkazy v můj prospěch, měl bych se předem vzdát představy o obhajobě. Ostatně už výslech naznačoval, že o podobě procesu je předem rozhodnuto.
V tom případě zůstává pouze otázka slečny Grishamové. Nevím, jestli spí, ale je pozdě se jí začít ptát, jestli svým "nevidím" měla na mysli, že se jí nedaří přizpůsobit slabému světlu cely po jasně osvětlené chodbě venku nebo opravdu nevidí. Beztak není nic, co bych mohl udělat.
Nic. Pro ni ani pro sebe.
Jen zkusit vymyslet dostatečně věrohodnou historku, proč vypadá jako mladší vydání zdejší Vanji Grishamové a proč to má v hlavě pomotané. To by se mi mělo podařit, zvlášť když proti ní neexistují skutečné důkazy.
Mělo podařit - a zatím opravdu začnu usínat, vyčerpané tělo i mysl si žádají své.

Z malátného polospánku mě probere hluk na chodbě. Sklouznu z postele, přesněji, chci zlehka sklouznout a spíše spadnu, prudce vydechnu bolestí. Vteřinu dvě čekám, dokud opět nemám své tělo pod kontrolu, a přistoupím ke dveřím. S uchem nalepeným na chladném kovu naslouchám tomu, co se děje venku.
"...k tomu bastardovi!"
"Máme své rozkazy. Před procesem zůstane, kde je!"
"Však my ho nikam vodit nebudeme,"
zapojí se třetí hlas a ani ten nepoznávám. "Jen si toho vrahouna trochu- "
"Řekl jsem ustupte! Ani když jde o Snapea, nemůžete..."
Hlasy se ztratí za záhybem chodby, jak strážný odhání mé příznivce pryč. Díky, Kingsley.
Z dechu slečny Grishamové slyším, že i ji incident probudil. "Spěte zase," řeknu a znovu si lehnu na své lůžko. "Máme stráže přímo přede dveřmi, nepustí sem nikoho."
Něco sotva slyšitelně šeptne a pak oba předstíráme spánek až do rána. Hodiny se vlečou a nemám podle čeho odhadnout, jestli je půlnoc nebo tam někde venku svítá.
Budu souzen a odsouzen, už brzy. Snad bych měl mít strach, tím jsem si jist; cítím však jen pohrdání a v hloubi duše nevěřícný úžas špeha, který hrál svou roli příliš dlouho a příliš dobře.

LuciusCane(Vanja Grishamová)

Z chodby se ozvou kroky.
"Hrajte zmatenou, zaplétejte se ve vlastních vzpomínkách. Budu vás vydávat za oběť Voldemortových experimentů," promluví Snape, dneska poprvé.
Přikývnu. Nemám co jiného říct.
V zámku zarachotí klíč a dveře se otevřou. Sednu si na svém lůžku, začínám vidět, ale vše je rozmazané, vidím jen skvrnu světla vedle dveří a potom rozmazaný obdélník s temnou skvrnou, nejspíš našimi strážci.
"Jdeme," řekne jeden z nich a přijde ke mně. Stoupnu si. Něco drží v ruce a nevím, co to je, nevidím to pořádně. Provaz? "Ruce," řekne jen a já je nastavím. Byla to želízka.
Vyjdeme na chodbu.
Jsou jen dva, ale za námi jsou opět slyšet hlasy. Někdo má urputnou touhu se s námi setkat, tedy jen se Snapem, a pravděpodobně mu přitom vymlátit duši z těla. Nikdy mě nenapadlo, že se vězni mohou ve vězení schovat svým pronásledovatelům. Také, že i vězni mohou doufat, že jsou dozorci nepodplatitelní – ti naši naštěstí jsou.
Nejdeme chodbou dlouho, vskutku jsme jen kousek od soudní síně. Vezmou nás dovnitř a tam se naše cesty rozdělí – já putuji na lavici svědků, Snape na lavici obžalovaných.
"Povstaňte," řekne kdosi. Nikdy jsem u soudu nebyla, netuším, kdo je kdo a co se bude dít dál. Stoupnu si.
Vlastně ani nepotřebuji vidět. Nechci vědět, kdo je kolem nás a kdo nás soudí. Upírám zrak na své ruce a snažím se ostřit. Na určitu vzdálenost už rozeznám prsty, přibližuji ji a oddaluji, jak se snažím získat lepší kontrolu nad svým zrakem.
Všichni se zase posadí a ruch pomalu utichne. Je to nehet, nebo si to jenom namlouvám?
Nědo vedle mě zasyčí a šťouchne do mě, nepříliš jemně.
Složím ruce do klína a rozhlédnu se kolem.
Lidé jsou všude kolem, na jedné straně převažuje modrá barva, jinak je většina oblečená v černé.
Co bude dál?
Atmosféra je nepřátelská nebo spíš nenávistná, ačkoliv ta nenávist není určená mně, já sklízím jen její zlomek, neboť jsem byla chycena s tím, kdo zničil velikána tohoto světa.
"Jestli jsi mu pomáhala, zmlátím tě tak, že tě vlastní otec nepozná," zašeptá kdosi v lavici za mnou a mně na kru naskáče husí kůže. Nevím, kdo to je, ten hlas nepoznávám. Myslím ale, že ho už nezapomenu.
"Zahajuji soudní přelíčení," ozve se opět zepředu a hlasy v sále definitivně ztichnou.
Uvědomím si, že vidím čím dál lépe. Snad bylo to zaklínadlo nastaveno na čtyřiadvacet hodin, nevím, každopádně si mohu být teď už opravdu jistá, že není trvalé. Alespoň jiskřička štěstí v hluboké jámě bláta a špíny, ve které jsme se ocitli.
"Severusi Snape, jste obviněn z vraždy Albuse Brumbála."
V síni se zvedne nenávistý šum, který sílí a sílí, až-
"Ticho!"
Tentokrát se lidé zklidní jen neochotně.
Chápu je, kdyby někdo zabil Brumbála, připojila bych se k nim mileráda. Jenže tohle je absurdní! Co po nás bude tahle kniha chtít? Odsouzení bude stačit? Nebo snad budeme muset umřít? Nesmíme se rozdělit. Snad mě chce Snape zachránit a vydávat mě za pomatenou, ale potom se odsud nedostaneme nikdy. Co když je potřeba k přemístění mozkomorův polibek v azkabanské cele? Co když já tam nebudu a Snape ano, co když on zemře a já zůstanu na svobodě nebo třeba u Munga, co když se z knihy nedostaneme?
Dostaneme! Musíme. Tohle je příliš iracionální, než aby to mohla být konečná naší pouti... našich životů.
Znovu se rozhlédnu kolem sebe.
Tváře začínají být ostré. Ano, sedí tam, můj otec. Také snad celý profesorský sbor Bradavic, rodiče něterých spolužáků. Malfoy! Skutečně tam sedí, ve tváři povýšený výraz, Draco je vedle něj. Vzkypí mi krev, to snad ne, jestli je tady někdo vinný, pak je to on!
Neřeknu nic, jen se znovu obrátím dopředu. Snapea vidím z boku, ve tváři má svoji kamennou masku.
Lehce se pousměju. My se odsud dostaneme, profesore. Vždyť v minulé knížce jsme také utíkali z vězení, tenkrát tam byla podzemní řeka, tentokrát to bude něco jiného, ale tady neskončíme. Ani vy, ani já.
Opřu se pohodlněji a na tázavý pohled svého strážce jen odpovím dalším lehkým úsměvem. Nenápadným, abych ho mohla popřít, kdyby mě z něj někdo obvinil.
Strážce mi ten úsměv oplatí. Tak snad tu nejsou všichni proti nám – nebo alespoň proti mně.
Vyhrajeme, profesore. Vždyť jsme v právu.

Azkaban(Severus Snape)

Víc než jednou jsem byl svědkem soudního přelíčení. Vím, jak drobný vypadá odsouzenec v křesle s vysokým opěradlem a mohutnými opěrkami pro ruce, jak se ztrácí jeho ruce a nohy pod vrstvami tlustých ocelových řetězů.
Ještě nikdy jsem ale neviděl soudní síň zaplněnou do posledního místa. Lidé sedí na schodech a postávají namačkaní u zdí, nepochybně se jich řada nedostala dovnitř. Vražda Brumbála vzbudila mnoho vášní a dnes má vše skončit – já, Severus Snape, mám být odsouzen nebo osvobozen jednou provždy.
Navzdory jakýmsi důkazům, kterým kromě Kingsleyho zřejmě uvěřilo i několik členů Starostolce, se spor vyvíjí jednoznačně. Většina lidí nevěří, že jsem se neúčastnil běsnění smrtijedů a hlavně - emoce v případě Brumbálovy smrti jsou silnější než fakta. Všichni touží po obětním beránkovi a já jsem pro ně dokonalý kandidát. Zvlášť při tom, jak málo lítosti dávám najevo. Nemám ale důvod si na nic hrát... a ve skutečnosti jsem i záhy přestal poslouchat jednotlivá obvinění. Vím dobře, co Voldemort prováděl, a necítím potřebu si připomínat jeho zvěrstva. Je mi lhostejné, za co všechno budu popraven. Nejsem zvědavý ani na ubohost argumentů obhájce, který mi byl přidělen a který očividně není svým údělem nijak nadšen.
Hledím kamsi přes hlavy lidí, nesnažím se bránit, na otázky odpovídám se stručností dotaženou k dokonalosti.
Čekám. Čekám, až to všechno skončí.
"Obžalovaný, povstaňte."
Rozhlédnu se po hladovém davu okolo a neodolám se pohrdavě ušklíbnout, zatímco se po několika hodinách v řetězech jen ztěžka stavím na nohy. Poprvé cítím jakýsi zájem... a uspokojení. Fraška se blíží svému konci.
"Severusi Snape, bytem Tkalcovská ulice..."
V životě jsem o takové ulici neslyšel.
"...toho učitelem lektvarů v Bradavické škole čar a kouzel..."
Doufám, že to nechce opakovat úplně celé.
"Verdikt poroty zní takto: z přítomných 203 porotců hlasovalo pro vaši nevinu 65..."
Mírně překvapen výsledkem cítím jisté zklamání. Šedesát pět? Co je to za číslo? Dramatický efekt by měla těsně podpoloviční menšina. Mělo jich být sto jedna! Ale to jen pro dobrý titulek v Denním Věštci. Vždyť ve skutečnosti samozřejmě žádný, kdo by uvěřil teoriím o Brumbálově špehovi. Šedesát pět důvěřivých bláznů.
Soudce marně buší svým kladívkem. Řev v sále je ohlušující. Nakonec to vzdává a pomocí kouzla sonorus se snaží překřičet dav. "...polibkem mozkomora do dvanácti hodin..." zaslechnu z toho. Což znamená ještě celých dvanáct hodin nutnost snášet svůj život. Ale také to znamená, že zítra touhle dobou budu mít ode všech a všeho pokoj. Konečně.

Nečekaně se pode mnou podlomí nohy a ztěžka dopadnu na zem. Hluk sálu se ztrácí do vzdáleného monotónního hučení. Je to samozřejmě žízní a následkem výslechů, to si vybralo svou daň, musí to být tím. Že mě nenechají jít jsem přece věděl už předtím - ani bych o to nestál a necítím zklamání. Mezi prsty mi proklouzlo příliš mnoho životů, než abych si nepřipadal jako vrah. Tenhle soud... je to skutečnost, žádná kniha, to všechno předtím byl jen zmatený sen.
Napůl slepýma očima zírám před sebe. Nechci se zhroutit. Chci, aby mi umožnili přijmout smrt důstojně, abych se mohl umýt a obléct do něčeho čistého. Teď to nepochybně působí, že jsem přemožen dojmy z rozsudku. Ale tak to není, promerlina!
Známý hlas mě částečně vytrhne z letargie. Chvíli uvažuji, koho mi připomíná. No ovšem, Potter. Nesmí tu chybět, aby se pokochal koncem nenáviděného profesora. Nenechá mě ani v té poslední chvíli na pokoji, stále se bude motat někde poblíž. A dělat problémy.
Protože problémy jsou přesně to, co Potter právě dělá. Dvojice bystrozorů, která mi stojí nejblíž, mu brání přistoupit, ale ani oni si netroufají doopravdy zakročit proti Chlapci-který-je-všechny-zachránil a který se chová velmi rozhodně. Prodere se přes ně a skloní se nade mnou, v zachmuřené tváři, která je o pár let starší než ta, kterou jsem znával, místo nenávisti obavy.
Rozhodně nemám v úmyslu umírat a vidět před sebou jako poslední věc zrovna jeho.
"Vypadněte... Pottere..." vyrazím ze sebe a zní to jako slabé zachraptění.
"Takhle to být nemá," řekne mladík rozhodně. "Tohle je celé špatně!" Spíš mě zvedá, než aby mi pomohl se zdvihnout, a prudce mě posadí zpět do křesla. Bolestně syknu, když se pohmožděné svaly setkají s tvrdým kovem opěradla. Nevím, o co mu jde, a štve mě ta jeho věčná snaha na sebe poutat pozornost.
"Vy přeci víte, že je nevinný!" otáčí se Harry k porotcům. Křičí hlasitě, oči mu planou... vypadá působivě, když tam tak stojí se zaťatými pěstmi, napjatý a rozohněný. Tohle jsem nečekal.

Sál pomalu tichne. Diváci si rychle uvědomují, že zábava bude ještě pokračovat.
"Je mi líto," odvětí soudce chladně, "ale proti rozsudku není odvolání. Veškeré důkazy byly již předloženy a zhodnoceny. Vaše prohlášení je založeno čistě na..." Zaváhá a z pohybu Harryho ramenou poznám, že se šklebí. Ani soudce není tak bláhový, aby vyslovil nahlas "na vzájemných sympatiích". Naše vzájemná nenávist je takřka legendární.
"Na vaší předpojatosti. Opusťte prostor vyhrazený obžalovaným."
Harry se prudce otočí a hledí na mě kupodivu rozzlobeně. Oplácím mu chladným nezájmem a jen lituji, že nemám dost sil na některý ze svých pověstně hutných pohledů.
Harry znovu udělá krok směrem k soudci, ale bystrozorové tentokrát přiskočí včas a položí mu ruce na ramena. Snaží se ho vytlačit, ale nepoprat se, a ten úkol jim není co závidět.
"Pusťte mě," řekne Harry mírně. V sále by bylo slyšet i upadlý špendlík. "Chci mu jenom poděkovat."
Ustoupí nepatrný krok zpět a muži ho váhavě pustí, byť stojí tak, aby se ke mně už nedostal. Harry padne na kolena a já jenom nevěřícně zírám. Bystrozorové také. Váhají a to dá Harrymu dost času, aby splnil to, čím vyhrožoval.
"Pane profesore, dosud jsem vám nepoděkoval a s takovým dluhem žít nechci. Nebýt vás, zemřel jsem víc než jednou, mnozí další také a Voldemort by slavil svoje vítězství. Jste hrdina."
Harry hovoří, jako by to myslel naprosto vážně, jako by každé slovo bylo míněné přesně tak, jak bylo vysloveno. Nevím, co tím sleduje, a nevěřím vlastním uším.
"Nemohu ovlivnit rozsudek soudu, ale chci vám něco dát. Přijměte pro své poslední chvíle zde něco, co vám snad usnadní cestu." Sáhne do kapsy a vytáhne malý kousek broušeného skla. Uzávěr od lahvičky z lektvarů? Hodí mi ji přes napřažené hůlky mých strážců a já čistě reflexivně natáhnu ruce, abych ji chytil. V té chvíli chlapec vysloví s vítězoslavně rozzářenou tváří jediné slovo. Heslo. "Alterno." A známé a nepříjemné škubnutí v břiše mě zachytí a vleče s sebou pryč. Kam, to netuším. Jen v posledním záchvěvu vědomí stačím užasnout nad tím, že jsem se nechal chytit do tak hloupé pasti.

Dopadnu na zem, měkce, protože je pode mnou hustý koberec. "Severusi," protáhne hlas, co se umí táhnout jako med i řezat ocel, a já prudce zdvihnu hlavu a vytřeštím oči na Luciuse Malfoye. Čekal bych od Pottera snad všechno, ale tohle ne. Možná jsem měl – chování, které předvedl u soudu, mu bylo příliš nepodobné. Možná nějaký Malfoyův poskok s mnoholičným lektvarem? Nebo snad...
Lucius se nade mnou tyčí s tolik známým úsměškem ve tváři, v jedné ruce drží jakousi silnou knihu a ve druhé hůlku. Za sebou zaslechnu překvapené vyjeknutí a ani se nemusím otáčet, abych věděl, že to je slečna Grishamová. Poznávám jeden z pokojů v Malfoy Manor.
"Vítej zpět ve skutečném světě."
Nevěřím ani na okamžik, že by Lucius Malfoy přijal stejný verdikt jako Starostolec. Pro něj jsem zrádce a –
"Za tuhle službičku pořádně proberu tvůj vinný sklep," pokračuje Malfoy, odhodí knihu na stůl a usedne do křesla. "Bylo to neskutečně složité kouzlo. Vypadáš ovšem hrozně. Ztratil jsi kromě vkusu i řeč?"
Myšlenky se mi zastaví, nejsem schopen si poskládat fakta. Nejsem si jist, že bych dokázal přijmout zklamání z naděje, jakou se zdají naznačovat jeho slova.
"Luciusi," vypravím ze sebe. "Co se ksakru..."
"A smrdíš," pokrčí Malfoy svůj aristokratický nos. "Vypadáš, jako bys právě vylezl z vězeňské kobky. Nicméně začneme touhle zbytečností..." Zdvihne hůlku a namíří ji na dívku za mnou. "Avada-"
´Doma´ může mít různé podoby.


 Konec první části

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu