Kráska a Smrtijed - Severus na druhou

11. leden 2009 | 12.00 |

Kapitola čtyřicátá sedmá.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Vanja Grishamová)

Mohl by mě další stah přepadnout na schodech a já bych mohla spadnout a zabít se. Nebo bych mohla ztratit rovnováhu a hlavu si rozbít o roh krbu. Nebo taky...
"Je to bídák, Severusi, ale my ho nepotřebujeme, viď?" šeptám tiše a hladím si při tom břicho. Vyslovením toho jména se to stalo definitivní, už ne pouhý človíček, ale Severus, se jménem po otci.
Dole je větší zima, není tam zatopeno a teplo se drží nahoře. Projdu několik místností, z jedné postele seberu peřinu a zabalím se do ní, jdu dál. Černobílé fotografie na zdi ukazují skupinku mužů s lyžemi, jiné, už barevné, malé dítě v hromadě sněhu. Šťastně se směje - při tom pohledu se znovu rozbrečím.
Stah. Bolí to, trvá to déle než předtím, bolí to moc.
Až se dítě narodí, přemístíme se. Budu zase bez něj, to, co tady prožívám, není skutečné. Přijdu o své dítě. Dalo by se tomu jistě zabránit tím, že bych utekla, jenže uprostřed sněhových závějí chvíli před porodem není kam. A co bych tady dělala potom? Děti si zaslouží úplnou rodinu a jsem si ochotná přiznat, že si to nemyslím jen kvůli němu. Představa života na Snape Manor nebo v Bradavicích se Severusem juniorem i seniorem je krásná, leč neuskutečnitelná.
"Nechci o tebe přijít, Severusi," zašeptám tiše.
Usadím se do křesla, přitáhnu si časopis otevřený na náhodné stránce. Směje se z něj na mě žena a já hledím do jejích očí, přemýšlím, jestli i ona není skutečná, jestli i ona zmizí spolu s námi.
"Mám tě ráda," řeknu tiše.
stromZa okny padá sníh. Připomíná mi jinou chvíli, i tam se tiše snášely vločky v bezvětří a mráz kreslil na okna obrazy, které s jarem zmizí. Nyní si je vybavuju líp než předtím, před očima mám všechno, co tam bylo, každý kousek nábytku a vzor na koberci, knoflíky povlečení a záhyby na černých kalhotách ležících vedle postele.
Jenže to je pryč.
"Chci tě mít jako připomínku," zašeptám a přitáhnu si blíž peřinu.
Přijde další stah, bolí stejně jako ten předchozí, ještě jsem si nezvykla a asi ani nezvyknu.
Nechám se hypnotizovat padajícím sněhem, myšlenky vytěsním z hlavy, nechám jen pocit melancholie a smutku, aby mě objal a konejšil.
Místnost upadá do šera, je málo hodin, ale stmívá se brzy. Fotografie už jsou dávno jen světlé obdélníky na tmavém pozadí a chybí mi tu plameny krbu, které by nahradily tančící sníh.
S příchodem tmy opět dostanu strach, vzpomenu si na všechny bubáky, kterými mě strašili dospělí, když jsem byla malá. Snad něco číhá pod křeslem a čeká to tam, až se zvednu, snad to vrznutí pocházelo od tajemné postavy? Ze střechy se sesune kus sněhu a já mám pocit, jako by právě seskočila do sněhu smrtka, která si jde pro mě.
Sezení je neúnosné, opět se zvednu a začnu přecházet po pokoji, stahy rozdýchávám opřená o stůl nebo židli, cítím se pod psa. Nikoho nezajímám, jsem sama. Nemám nikoho, mám jen dítě, které nikdy nezestárne.
Místnost se topí ve tmě, poslepu dotápu ke dveřím a otevřu je. Nahoře je světlo a teplo, také je tam ticho. Odložím peřinu, počkám si, než přejde další stah, a tiše vyjdu po schodech nahoru.
Zamířím do kuchyně, uvařím si čaj a také černý pro Snapea. Počkám si na další stah, vezmu oba, donesu je do pokoje. Svůj si položím ke křeslu u krbu, druhý položím na stolek vedle Snapea.
"Jakému zpracování podléhá trifid trojúponný při použití do lektvarů místo šerbetky, když obsahují stejné alergeny?" Otázka jako každá jiná - nebýt to Snape, snad by bylo lepším tématem počasí, jenže on to Snape je. Přejdu ke svému křeslu a po krátkém zaváhání se postavím za něj a opřu se o opěradlo.
"Jak jste přišla na to, že obsahují stejné alergeny? Obsahují stejnou účinnou látku, to ano - ale na rozdíl od šerbetky vyvolává trifid trojúponný alergické reakce jen minimálně. Problém je v v účincích ostatních složek, ne v primární požadované látce léčivé. Bylo by obecně vhodnější používat výhradně trifid, vzhledem k problémům s jeho dovozem a pěstěním se to ale nevyplatí."
Přikývnu hlavou a ještě jednou, postavím se, odejdu do kuchyně, abych tam uklidila špinavé nádobí. Rozdýchám další stah a potom zametu střepy z hrnku, který jsem upustila na zem. Ve dveřích stojí Snape a dívá se na mě, mlčí. Náhle mám chuť ho uhodit, mám dojem, že on se baví, zatímco se všechno zlé děje mně. "Co?" zeptám se se zúženýma očima a konečně se můžu narovnat, bolest polevila.
"Nevím, jestli si to uvědomujete, ale interval mezi stahy se opravdu výrazně zkrátil a lze ho považovat za pravidelný. Pokud ucítíte potřebu zajít na toaletu, rozhodně se mu nebraňte, tělo má sklony se před počátkem porodu pročistit. Jenom dejte pozor na skutečnost, že ta dvě nutkání tlačit jsou si velice podobná." Je to výsměch? Má to být vtip?
"Ano, pane," oplácím mu pohled bez pohnutí a bůhvíproč mnou lomcuje vztek. Jistě, tenhle člověk je smrtijed, viděl a nechával trpět více lidí, než se odvažuji si představit - co je pro něj jeden porod? Pomáhá mi, aby se dostal pryč. Nic z toho pro něj nic neznamená. Není to jeho dítě. A já? Jen studentka, která ještě citově neokorala jako dospělí, jen puberťačka, která není dostatečně vážná, než aby se v její přítomnosti mohl cítit dobře.
"Pokuste se uklidnit," ozve se Snape navzdory všemu tiše, ne bez jisté naléhavosti. "Brzy to budete mít za sebou." Nepatrně zaváhá. "Je něco, co pro vás mohu udělat?"
Dobře si uvědomuji, že by bylo nejvhodnější někam zalézt a nevylézat, dokud mě nepřejde vztek a celá tahle podivná nálada, v těchto podmínkách a za daných okolností je nicméně toto řešení nerealizovatelné. Proto zůstanu stát stejně jako dosud, neuhnu očima a jen podivné vlny nejistoty zaplavují moji mysl a snaží se ji nasměrovat jinam. Nedám se. "Přestaňte mě ignorovat. Nesmějte se mi." Jediné dvě věci, které chci. Potom ještě - přežít.
Snape se zatváří překvapeně a nesnaží se to nijak zakrýt. Vyměnili jsme si masky? "Chápu dobře, že to, jak jste prve odešla, byla má ignorace?" zeptá se a v jeho hlase opět slyším výsměch. "Výsměch..." Potřese hlavou. "Pojďte se mnou. Slibuji, že vás nebudu ignorovat ani se vám smát." Natáhne ke mně ruku.
Zavřu oči jen na krátký okamžik, abych se uklidnila, abych už přestala, abych mlčela. Ne. Černý pohled se mi směje. "Výsměch," přikývnu hlavou. "Umíte to dobře." Projdu kolem něj do pokoje, opřu se o své křeslo, tvář zabořím do opěradla. Další stah, bolestivý, dlouhý.
"Řekl jsem, pojďte se mnou," promluví Snape za mými zády o poznání rozhodněji a když se konečně mohu pořádně nadechnout a přestane se mi zatmívat před očima, uchopí mě kolem ramen a nasměruje před krb. Chci uhnout, nikdy mi nebránil odejít pryč - teprve teď. Přiměje mě sednout si na deku, která je tam nachystaná, a sám si sedne proti mně. "Během kontrakce vám uleví, když budete dýchat takhle," předvede hluboký nádech nosem a dlouze vydechne ústy. Vypadá to nepatřičně. "Nejen do hrudníku, ale hluboko do břicha. Význam spočívá ve zlepšení okysličování organismu a zlepšení odtoku žilní krve z dolní poloviny těla. Dítě takto získává kyslík i při kontrakci, díky břišnímu dýchání se upravuje vnitrobřišní tlak a vytváří se tak příznivé prostředí v děloze." Nepatrně se usměje a zvýší tak nepatřičnost této chvíle. Také nepřirozenost, umělost. "Promiňte, pokusím se zdržet přednášky. Mezi kontrakcemi zřejmě budete mít sklony díky stresu dýchat zrychleně, cíleně ale myslete na to, abyste dýchala pomalu a klidně."
Pocítím bolest, zatmívá se mi opět před očima, bolí to moc. "Opřete se o mě," řekne kdosi. Snape. Kleknu si, opřu se o krb před sebou. Je horký, ale ne dostatečně, ta bolest neodpoutává pozornost od té ve mně. Bolí to. Někdo mi ruce sejme, opře si je o sebe. Jistě, stále Snape. "Dýchejte," poradí mi. Výsměch? Vedle mě se ozývají pravidelné nádechy, dýchám s nimi, nejen do hrudníku, i do břicha, mám pocit, že by to mělo pomoci.
A náhle je konec. Přede mnou sedí Snape, za ním je krb. Klečím na dece a cítím se jako zmoklá slepice, bolí mě záda a to je všechno.
"Děkuju." Nevím, jak se mám tvářit, jen si zpátky sednu, protáhnu se, abych ulevila zádům. Nepomáhá to příliš, ale oproti tomu, co bylo před chvílí - je to únosné.
"Nemáme tu příliš mnoho možností, jak vám ulevit od bolesti, vlastně jen vhodné polohy. Můžete se na mě pověsit," předvede mi, jakým způsobem by mě přidržoval, "doporučená byla i poloha vkleče," klekne si na kolena a lokty se opře o zem. "Pomoci by měla horká sprcha." Černý pohled je intenzivní, nedovoluje mi jediný pohyb, který by sám neschválil. Černý pohled, který vidí vše. "Jestli vás budou bolet záda, pokusím se vám je namasírovat."
"Horkou sprchu můžu?" zeptám se a udiví mě, že můj hlas zní čistě a nezakaleně. Je mi dobře, jen záda mě bolí.
"Rozhodně. Ale nezamykejte se v koupelně. Jdete?" vstane a natáhne ke mně ruce. Nemůžu je dost dobře ignorovat po tom, co bylo, ale ten dotyk je mi skoro odporný, nepotlačím zachvění.
U dveří koupelny mě pustí a já se ještě otočím. "Říkal jste, že horká voda není vhodná, když jsme sem přišli." Nechci ublížit dítěti, ani kdybych tím pomohla sobě.
"Nedávejte si vařící a zůstaňte u sprchy, teď už ale víc porod uspíšit nemůžete. Zavolejte, kdyby něco. Určitě mi řekněte, kdyby vám začala téct krev či něco podobného."
Přikývnu, zavřu za sebou dveře. Teplá voda je nečekaně příjemná a musím svést boj sama se sebou, abych neustále nezvyšovala teplotu. Napadne mě si kleknout jen krátkou chvíli před dalším stahem, který bych v kluzké vaně jen těžko ustála. Bolí to a je tu jen vana, nikdo, kdo by na mě mluvil. Snažím se dýchat a až po prvním nádechu se uklidním, vyděsil mě pocit, že bych mohla zapomenout, jak mám dýchat.
Náhle mě vana přestane těšit, bolí mě záda, potřebuju něco dělat, jinak se zblázním. Jen ledabyle se utřu a zase se obléknu, vyjdu ven.
"V pořádku?" otočí se ke mně Snape a odloží knížku. Kapitána Gordona opět vystřídala ona příručka o porodu.
Přikývnu neschopná nějak zformulovat prosbu o masáž zad. Pomáhá to, psali v té knížce, byl to jeden z útržků, který jsem proletěla s větším zájmem, když Snape včera odešel pro věci do auta. Jenže - profesor Snape? Zdá se to skoro až zvrácené. "Bolí mě záda." Nedostanu ze sebe víc a jestli se sám znovu nenabídne, budou mě bolet i dál.
"Bude vám pohodlnější se opřít o křeslo nebo si kleknout na zem?" Prosbě bylo porozuměno, ačkoliv mi ta prostá odpověď vehnala krev do tváří.
"Raději se opřu," vyhnu se jeho pohledu a dojdu ke křeslu. Masáž zad? Od Snapea? Vskutku dobrý vtip. Jsem ráda, že můžu zabořit obličej do křesla, když čekám, než si Snape dojde pro olej ke krbu, a mé tričko leží vedle mě.
"Řekněte, až najdu to správné místo," pobídne mě, než začne pohybovat rukama na mých zádech. Je to příjemné, velmi. Užívám si ty dotyky, v dolní polovině zad to opravdu pomáhá od bolesti. Je to příjemné.
Další stah mě přepadne záhy. Chtěla bych křičet, ale musím dýchat. Obejmou mě pevné paže, podpírají mě a snaží se mi ulevit od bolesti, můžu se opřít, nejsem tu sama. Nádech, výdech, až do břicha.
Kontrakce ustane stejně náhle jako přišla, všechno je jako dřív, ochabnu. Paže mě nepouští, zůstanu dál v teplém objetí a nikam z něj nespěchám, náhle ten dotyk vítám. "Mám pokračovat?" dotkne se dlaň mých zad a já přikývnu. Znovu se opřu o křeslo, do mých zad se zapřou ruce, masírují mě pevně, silně, do hloubky. Bolest polevuje a zůstává jen rezignace a překvapivě silný pocit, že si tuhle chvíli vlastně užívám.

(Severus Snape)

Stále se uzavírající kruh, který trvá minuty, desítky minut, hodiny... Mám čím přispět a tak to dělám, věren své roli: trpělivostí s jejími nenáladami, povrchními znalostmi z jediné knížky a pragmatičností. Ano, je to málo. A ona mi náhle nevěří, ne tak jako dřív, nebo snad situace sama je pro ni příliš absurdní, než aby si mě s ní dokázala spojit. V téhle chvíli ale není prostor na prosazování sebe sama a svých představ o přiměřeném jednání. Přes tělo, do kterého je oděna, je jí čtrnáct... nepřestávám si to připomínat.
"Deset bodů Havraspáru dolů za nedisciplinovaný porod," vyrazí ze sebe poté, co marně hledá pohodlnou polohu a šlápne mi podruhé na nohu.
"Zatím jste v plusu," řeknu.
Masíruji jí záda, chvílemi už přestávám cítit ruce, zároveň ale přicházím na ty správné způsoby a z řeči jejího těla pomalu dokážu odhadnout, co opravdu potřebuje. Tu a tam zanaříká bolestí, které bych jí dokázal ušetřit, kdybychom měli hůlky a svou magii; teď musím však využívat jenom její znovu obnovenou důvěru, objetí a povědomost o tlakových bodech vedle páteře. Příliš málo.
"Cruciatus musela vymyslet několikanásobná matka," stěžuje si slečna Grishamová do mého ramene a z únavy se do mě věší celou vahou. Ve skutečnosti to byl bezdětný muž, ale nahlas to nevyslovím. Nemohu vyloučit, že by mě v téhle chvíli zkusila zakousnout.
"Už jste blízko," odpovím. "Měla byste se vysvléknout. Dám vám alespoň košili."
Cítím, jak se chvěje, ale poslechne. Pomohu jí strčit ruce do rukávů, buď už ani nevnímá, že je tu přede mnou nahá, nebo nad tím dokázala mávnout rukou. Vypadá koncentrovanější a klidnější a já zjišťuji, že i mé obavy ustoupily před soustředěním se na bezprostřední přítomnost. Nad vědomí, že bojuje se silnou bolestí, se dokážu povznést snadno – porodní bolesti, ač pověstně nepříjemné, mi nepřijdou tak skutečné, jako kdyby šlo o nemoc nebo zranění... jedna z těch věcí, které nahlas rozhodně říkat nebudu, ne ve chvíli, kdy jí na očích vidím, že srovnání s cruciatem nebylo zcela nepřípadné.
Právě se má narodit dítě a já budu u toho. Moje dítě – svým způsobem. Ta skutečnost ve mně září jako maják a vnímám to světlo i odvrácený zády se zavřenýma očima, i když ho vnímat nechci. Jsem fascinován tím, co tu probíhá a nedokážu si už udržet odstup.
"Bude to v pořádku?" zeptá se slečna Grishamová a ani to nezní moc zoufale.
"Všechno jde, jak má," odpovím a nezbývá mi než tomu věřit.
"Bude to v pořádku?" zopakuje.
"Bude," odpovím pevně.
Přikývne, odevzdaně a odhodlaně. Znovu ji držím, zatímco sténá a zatíná mi prsty do paží. Jak dlouho tohle trvá? Pár hodin. Nemám jak zjistit, jestli je její tělo k porodu opravdu připravené – pár pojmů z knížky typu "zašlá branka" jsou mi k ničemu, i kdyby byla svolná nechat se vyšetřit.
"Až budete mít nutkání začít tlačit, tak v klidu, nebude to na jeden stah," říkám jí, zatímco otírám její zpocené čelo a tvář vlhkým hadříkem. "Můžete klečet nebo si sednout," kývnu hlavou k nízké stoličce, jakou jsem v domě objevil a připadla mi ne zcela nepodobná porodní stoličce vyobrazené v knize, "možností je nespočet, prostě si najděte polohu, jaká je vám pohodlná."
Mám pocit, že na ni přichází jeden stah za druhým, už dávno nesleduji hodiny, je to zbytečné.
"Dýchejte," připomínám jí. "Vanjo, dýchejte..." Předvádím jí jak a na to slyší, vypadá vyčerpaně i odhodlaně, ponořená do sebe a přesto citlivě reagující na každý můj dotyk, každé slovo. "Dýchejte," připomínám znovu, když během stahu zadrží dech. "Dýchejte."

(Vanja Grishamová)

Bolest.
Tepe mnou, bolí to, bolest mnou prostupuje, je tu, bolí to, požírá mě, bolí to. Vnímám mokrý hadr na svém čele, vnímám dotyky, vnímám bolest.
Nebudu přece brečet, přece se tomu nepoddám.
A náhle je zase konec, nastal konec další věčnosti, mohu si vydechnout, mohu si odpočinout, mohu usnout.
Snape mi položí ruce na záda, která bolí taky, ale jiným způsobem, bolestí, která nepomíjí, a přitlačí, začne mě zase masírovat. Vysiluje mě to, potřebuju si odpočinout, ale zároveň se chci alespoň téhle bolesti zbavit.
"Říkejte něco," poprosím ho, když si uvědomím, že to, co kolem slyším hlasitěji, než bych chtěla, je ticho.
"Co by to mělo být?" zeptá se.
"Budoucnost. Návrat. Že to přežiju." Protože v tuhle chvíli tomu přestávám věřit a ačkoliv jsem paniku pohřbila hluboko uvnitř sebe, tento pocit pomalu přerůstající v jistotu se potlačit nedá.
"Ale ovšem," odpoví mi velmi vážně. "Přece byste si nedala ujít NKÚ."
"Bude tam sikovník a mateřídouška, že?" zeptám se a navzdory bolavým zádům se usměju. Navzdory celému světu. Chci se usmívat! Ne teď, prostě jen někdy... jak nereálná se mi nyní zdá představa hlasitého smíchu!
"Nepochybně."
"A co ještě?" sonduji terén s nenápadností fialového hrocha.
"Benediktovy slzy. Tento lektvar budete brát začátkem října."
Snad chci ještě Snapea upozornit, že teď není nejvhodnější chvíle stočit rozhovor na lektvary, ačkoliv se ho účastní i on, když mě opět přepadne bolest. Opřu se o křeslo, snažím se dýchat, někdo na mě mluví, někdo se mě dotýká, někdo mi otírá čelo a tváře, někdo mě drží, kolem musí být nejméně tři lidé, ale někdo na mě mluví, mám dýchat, hlavně do břicha, Vanjo, dýchejte, někdo mě drží a bojuje s mojí bolestí, snaží se pomoct, jenže nemůže, protože on není já a je příliš daleko, než aby věděl, co se mi děje a jak má zakročit proti.
Já to vím a rozhodně mu to řeknu, až ten stah ustane.
Když bolest pomine, nepamatuju si nic.
"Co bude po návratu?" zeptám se, když se napiju vody, kterou mi Snape podá.
"Nevím přesně, na co se ptáte. Vy budete chodit do školy, já vyučovat." V tuhle chvíli nedokážu rozlišit, zda opravdu neví nebo zda jen nechce odpovídat.
"Kde budu bydlet?" Přímo položená otázka si žádá přímou odpověď – a nic si nepřeji slyšet více. Chci mít jistotu.
"V havraspárské koleji, samozřejmě," dokáže Snape svoji schopnost uhnout i přímým otázkám. Zdatně klamal pod veritasérem, jak se mám ptát bez něj?
"A o prázdninách?"
"To bude záležet na vás. Předpokládám, že dáte přednost některé ze svých přítelkyň."
Zamáčknu hlavu hlouběji do křesla, protože na to, co nedokázala bolest kontrakcí, stačila Snapeovi jediná věta. Brečím. "Těžko byste si zvykal na čtrnáctiletou neteř z desátého kolene ve svém domě, že?" Bylo by rozumné nebrat si to osobně – být na jiném místě a nechystat se zrovna rodit, asi bych to tak brala i já. Jenže jsem v rozpoložení, ve kterém jsem, a když už se tohle téma nakouslo, chci to slyšet všechno. Pesimismus zvětšuje bolest o několik desítek procent, říkal Snape. Aťsi. Co bude dál přijmu ráda. Co bude potom? Objevím se u dveří Peggy se dvěma kufry a budu prosit, aby mě nechali její rodiče u sebe?
"Jak už jsem řekl, bude to záležet na vás. Stála byste snad o to bydlet tam se mnou?"
Po zádech mi přeběhne mráz. Pokrčím rameny, přikývnu, mlčím. Abstraktní obrazce na potahu křesla jsou nepříjemně nepravidelné.
"Pak jste samozřejmě vítána." V hlase zní údiv, mimo jiné. "Nečekal bych, že budete mít zájem."
Když chce dívka uniknout nepříjemnému rozhovoru, může se omluvit a jít na toaletu, může někoho nenápadně prozvonit, aby jí zavolal zpátky, nebo může začít předstírat kontrakce.
Vyberu si třetí možnost. Trojka není moje šťastné číslo.
Je tohle peklo?
Bolí to, kromě toho – cítím v sobě podivný tlak, cítím nutkání tlačit, rodím? Je tohle případná otázka, když to vím? Ne, nemůžu, tohle se nestává, nemůžu přivést na svět dítě.
"Do křesla," zakřičím a sama svůj hlas skoro neslyším, je to jen šepot zastřený bolestí.
Ruce, které mě až do téhle chvíle trpělivě podpíraly, mě pustí, vzdálí se, zmizí. Právě teď, v tuhle chvíli?
Ale ne, vrátí se, pomůžou mi do křesla, sedím a... rodím?
Nevím, jak mám tlačit, cítím přílišné napětí v obličeji a to není to, co má být, nevím, co mám dělat. Jednou rukou zatínám nehty do cizí paže, ta druhá od ní je na mém koleni, uklidňují mě, stejně jako ten hlas. "Tlačte spíš jako na stolici, takhle vám leda popraskají žilky v očích," říká a mně uniká smysl toho, co se mi snaží sdělit. Bylo vždycky tak těžké přemýšlet?
Na stolici. Snad v nějaké jasnější chvilce prozřu význam těch slov, spojím si je dohromady, pochopím.
A náhle ta příšerná bolest ustane. Sesunu se o kousek níž a zavřu oči, nechám se ukolébat slastnou chvílí klidu, snažím se odpočívat a více než spánku se můj stav podobá mrákotám.
"Dýchejte, Vanjo," předvádí mi Snape způsob, jakým to mám dělat. "Nezadržujte dech."
A tak dýchám a snažím se odpočívat, je mi strašně.
A potom se to všechno vrátí, někdo mi říká, ať tlačím, a tak se snažím tlačit, strašně to bolí a jestli jsem si myslela, že cruciato bylo to nejhorší, po tomhle už to tvrdit nebudu. Zatínám nehty do ruky pod tou mojí, zapírám se o ruku na svém koleni, tlačím jako při stolci, snažím se to nepouštět do obličeje.
Chvíle klidu, tak nesmyslně krátká.
"Už vidím hlavičku," řekne Snape o několik dlouhých věčností později a tomuhle – narozdíl od všeho předtím – rozumím dobře.
Nechci rodit, chci, aby to někdo zastavil, nechci žádné dítě, za ty mrtvé nemůžu, nemusím nikomu splácet dluhy na životech, nikomu nic nedlužím a proto nechci rodit. Nechci rodit. Možná bych to měla Snapeovi říct, aby to mohl zastavit – a jen s obrovským úsilím se přiměju to neudělat.
Něco se děje, všechno strašně a úděsně bolí, několikrát to přestane a zase začne, ten počet stoupá kamsi k tisícům a splývá v jedno, nikdy si nebylo nekonečno s jedním tak blízké.
"Máte to za sebou. Zůstaňte, jak jste," řekne někdo. Snape. Ruce už dávno zmizely.
"Takže už můžu začít propadat panice?" zeptám se a nadsázka v mém hlase dávno nemá šanci. Měla tam být.
"Zatím vydržte. Ještě musíte porodit placentu."
Nechci nic vědět. Zůstanu, jak jsem, jsem ráda, že mám konečně klid, a nemám nejmenší touhu cokoliv podnikat. Snape cosi dělá před křeslem, nevidím tam, chybí mi jen jeho dotyk.
Teprve, když mi položí na břicho dítě, dítě, pochopím, že už tady nejsme sami, že je tu ještě někdo jiný, a připadá mi naprosto neuvěřitelné, že se toto dítě zrodilo ze mě.
"Severusi," zašeptám a opatrně ho uchopím, dívám se do svraštělé tvářičky a žasnu, jak malé to tělíčko je, malé a červené a vůbec nebrečí. "Človíčku můj."
Pocítím znovu náhle nutkání tlačit, trnu, abych při tom omylem nestiskla dítě, ale tohle už nebolí a jde to hladce, stačí trochu zatlačit a něco ze mně vyjde ven.
"Jdu se umýt," ozve se Snape a nechá mě tam o samotě s malým uzlíčkem života, který jsem právě... porodila? Pořád tomu nevěřím. V tuhle chvíli mě snad nejvíc udivuje, že jsem přežila.
To dítě má modré oči a černé vlásky. Moje dítě. Naše, možná.
Vyčerpáním, úlevou a štěstím se rozbrečím.

(Severus Snape)

Porod je dlouhá, úmorná záležitost a já znovu zjišťuji, proč bych se nikdy nemohl stát lékouzelníkem... i když s magií by to bylo jiné, samozřejmě. A s pacienty, kteří nejsou tak zoufale upnutí na osobu svého ošetřujícího lékaře.
Lžu sám sobě – přijal jsem roli otce a manžela a snažím se jí dostát – je to kupodivu snadné a jakýmsi velice zvláštním způsobem uspokojující; i když zároveň nepřirozené a cítím úlevu při vědomí, že je ta role pouze dočasná.
Odsouvám ty zmatené myšlenky stranou a soustředím se na to, co podle knihy dělat mám. Snažím se jí ulevit od bolesti. Uklidňovat. Pomáhat při dýchání, pomáhat při tlačení. Vyčistím své myšlenky od nežádoucího chaosu a když náhle klečím mezi jejíma nohama a pomáhám dítěti ven, skoro mě překvapí, že už je konec. Ne docela – jen jeden z konců, z těch významných.
Dítě je kluzké, nevím přesně, v jakém pořadí mám nyní postupovat při jeho ošetření, a tak zatímco Vanja odpočívá, podvazuji pupečník, odsávám mu vodu z nosu – vlastními ústy, protože nic jiného nemám – a otírám jej opatrně čistou utěrkou. Je to dle očekávání chlapec. Severus. Nebrečí, pohlíží na mě vážně velkýma modrýma očima a tu a tam zašermuje rukama. Hledím na něj a necítím vlnu náhlé náklonnosti k tomu nicotnému tvoru, nezmocní se mě skryté otcovské pudy ani zoufalá touha zůstat s ním. Toho všeho jsem se obával? Možná. Přesto je někde velice hluboko ukrytý osten lítosti nad zmařenými příležitostmi a budoucností, kde neuvidím tohle dítě vyrůstat v celého člověka. Snad budoucnosti, kde bych na vlastním synovi napravil chyby svého otce.

"Přenesu vás," oznámím slečně Grishamové, když připravím lůžko. "Měla byste teď dvě hodiny ležet." Nevím, jestli může vstávat a chodit, kniha v tomto bodě nebyla dostatečně podrobná. Nemyslím však, že by o to nějak stála, a pro mě to je také nejjednodušší.
Převezmu dítě a doprovázen jejím trochu vystrašeným pohledem ho položím do nadýchaného polštáře. "Řekl bych, že má dost přesně ke třem kilům," poznamenám a ne prvně zatoužím po magii. Vidím na ní, že to dítě nedokáže brát s lhostejností, přímo jasnozřivě cítím, jak po něm truchlí v zajetí dalšího těla. Měl jsem ho odnést pryč, vůbec jí ho neukazovat, položit na sníh, podstrčit na vychování vlčí smečce.
Zdvihnu ji, důvěřivě se o mě opírá a netuší nic o myšlenkách, které se mi honí hlavou.
"Je mi zima," ozve se slečna Grishamová. "Chtěla bych spát... postaráte se o něj?"
"Ovšem."
Nyní bych se měl údajně přesvědčit, jestli se dobře zavinuje děloha. Nevím, jak bych to měl poznat, takže se o to ani nepokouším a stačí mi vědomí, že dívka krvácí způsobem, který mi připadá přiměřený.
"Zkuste ho ještě přiložit k prsu," vybídnu ji, když jí dítě opět položím na břicho. "A řekněte, kdybyste něco potřebovala." Pustím se do úklidu, vděčen práci, které se mohu věnovat, byť není nijak příjemná. S jakýmsi dodatečným údivem si uvědomuji – že je opravdu konec. Porod. Zpětně mi připadá snadnější i děsivější zároveň, je mi trochu nevolno při pomyšlení, co všechno se mohlo stát. A stále ještě může, promerlina, ale to už se snad přeneseme pryč, co víc po nás tahle kniha může chtít?
Severus zakňourá a zaslechnu konejšivý dívčí hlas.
Všechno je špatně. Tohle se nemělo stát.

(Vanja Grishamová)

Držím na sobě malý uzlíček života a i přes svoji nezměrnou únavu náhle cítím, že neusnu, nemůžu a nechci, chci tu být jen s ním a snad jen ještě s někým po boku... do očí se mi opět vkradou slzy. Tak to je, nemůžu čekat víc, můžu čekat jen mnohem větší bolest, až se odsud dostaneme.
Vezmu dítě a přiložím ho k prsu, nic se neděje a já nevím, co mám dělat dál, copak snad nemá dostatečně vyvinutý sací reflex? Ale ne, náhle se mě dotkne, našpulí pusu, pomůžu mu ještě trošku, začne sát. Jsem matka? Tahle myšlenka mě zákeřně přepadne a já na ni nedokážu pořádně odpovědět. Jistěže jsem, ale necítím to tak. Mohu říct, že ten malý uzlíček vnímám spíš jako svého mladšího brášku? Mohu to říct ve chvíli, kdy ještě krvácím po porodu a on mi saje z prsu?
"Je mi zima," řeknu, abych prolomila ticho, které v místnosti panuje. A zima mi vskutku je, na posteli není dostatek dek, které by mě mohly zahřát.
Do mého zorného pole vpluje Snape, jeho tvář, jejíž vnímání se mi opět tolik změnilo posledními zážitky. Důvěrně známý, důvěryhodný. Kývne hlavou, přikryje mě svojí dekou, potom zmizí, aby se vrátil s další. Zakryje mě, dítě zůstává, jak je. "Stačí?" zeptá se poté.
"A dítě?" Uzlíček na mém těle je pro mě výbušninou, nevím, co čekat a jak se chovat, a nejvíc se v tuhle chvíli děsím toho, že bych mu mohla ublížit. Musí mu být zima.
"Odnesu ho, až dopije," sdělí mi Snape.
Sklopím pohled k dítěti, pozoruji ho, je můj a náhle mě nic nedožene k tomu, abych ho dala z rukou. "Asi neusnu, nechte mi ho," poprosím a vím, že odpor projednou nebudu akceptovat ani u svého profesora. Tohohle profesora.
Pokrčí rameny, netrvá na ničem. Popotáhne cíp peřiny i přes dítě, přichytím ji na něm rukama. Vedle postele mi připraví moje oblečení, mlčí.
"Říkejte něco," znovu zaprosím. Nechovejte se tak neosobně, nesnesu to, ne teď! Chci mít vedle sebe člověka, který tu bude se mnou.
"Mám ještě práci," zastaví se na okamžik. "Jestli se nudíte, mohu vám podat něco ke čtení." Chladný, ledový tón je na mě příliš. Ano, uklízí, ale není to snad zbytečné, když se odsud co nevidět přemístíme?
"Z vás by nebyl dobrý otec a rozhodně nemůžete být dobrým strýcem," zvolím nakonec variantu odpovědi, ve které se nevyskytují slova "bastard", "odporný" a také "nenávidím". "Snažím se vám překážet co nejmíň, nemůžete taky udělat někdy něco vy, i když mi zrovna nejde o život?" Konec otázky je zkreslený slzami, ale rozumět mi je. Těžko to lze nazývat vítězstvím. Dítě se odtrhne od prsu a začne pobrekávat. Nejsem ve stavu, kdy bych s tím dokázala něco udělat. V tuhle chvíli bych chtěla prostě jen nebýt.
Strne, narovná se, chvíli jen mlčí. A potom – odejde z místnosti.
"Nenávidím vás," zaobalím do slov myšlenku, která se slovy vyjádřit nedá. Snad možná – chtěla bych vás mít ráda, kdybych pro vás alespoň něco znamenala.
A dítě brečí.
Tuším, že snad cítí moji náladu, bylo devět měsíců v tomhle těle, zná ho líp než kdo jiný, zná mé pocity. Aniž bych si otřela slzy z tváře, násilně se usměju, pokusím se tím sama sobě zlepšit náladu. Marně... "Bude to v pořádku, Severusi," zašeptám konejšivě a dítě k sobě jemně přitisknu. Nakloním se k němu, vtisknu mu lehounký polibek do černých vlásků. Ztiší se, jednou rukou mi nevědomky přejede po těle a dá mi tak pohlazení, o které teď tolik stojím a které jsem už nečekala. Mžourá kolem sebe a nevidí nic, snaží se ostřit. Jediným smyslem, kterým můžeme být nyní propojeni, jsou hmat a sluch, a proto mu povídám nesmyslné věty o tom, co nás čeká a jak se ho nikdy nevzdám, a přitom ho k sobě tisknu.
Znovu zakňourá. Jeho oblečení leží až na stole a já mám prý ležet, jenže v tuhle chvíli to nejsem já, na kom záleží. A když se mi něco stane, pořád se mohu utěšovat tím, že se snad Snape bude cítit alespoň trochu provinile.
Obléct plínku je činnost dost intuitivní, ačkoliv si nejsem jistá, zda ho mám opravdu mazat olejem. Ale byl tam připravený a vadit to snad nemůže ničemu, no ne? Potom oblečení a ještě obleču také sama sebe, než si zalezu zpátky do tepla. Je mi zima, cítím se slabá a je mi mizerně. Chtěla bych spát, ale nemůžu.
Dítě ano, netrvá mu dlouho, než usne.
rampouchyZa okny padá sníh. Vločky tančí... okna nejsou tak vysoká a situace je hlavně úplně jiná, je na čase přestat snít! Mohla bych se dostat k autu a odjet? Přežilo by dítě ten pochod mrazem? Ne, nemá cenu takhle přemýšlet, vím, že to neudělám. Je to zodpovědnost nebo zbabělost?
Dítě dýchá a já sním s otevřenýma očima. Dveře by se mohly otevřít a Snape by vešel, omluvil by se. Nebo by jen mlčky došel k mé posteli, sednul by si na ni a objal by mě. Nechci nic víc, jen toto.
Vše se pomalu začíná utápět v bílé mlze vířícího sněhu, když se dveře otevřou a vejde Snape.
Jen na mě pohlédne, oči jsou prázdné a bez zájmu, a odejde si sednout do křesla zády ke mně, zády k nám.
"Co jsem vám kdy udělala tak zlého, že mě nenávidíte?" poruším ticho s pevnou vírou, že to už horší být nemůže. Mluvím klidně a tiše jen z ohleduplnosti k dítěti a má slova tak nakonec vyzní mnohem efektněji, než kdyby tomu bylo jinak.
"Nepochybuji, že... vše, co jsem dosud udělal, vás muselo utvrdit v dojmu, že vás opravdu hluboce nenávidím," odpoví sarkasticky až po delší chvíli – skoro už jsem přestala čekat, že vůbec něco řekne. "Nicméně, pro klid vaší duše vás mohu ujistit, že jedinou mou starostí a zájmem je dostat nás zpět bez ohledu na to, co vy sama děláte či neděláte. Nenávist je, slečno Grishamová, velice silný cit. Není snadné nenávidět."
"Lhostejnost není o moc lepší," zavrtím hlavou a polknu slzy, o které v tuhle chvíli opravdu nestojím. Hormony, musejí to být hormony.
"Jste jen sobecké dítě," ozve se vyčerpaně a prázdně od krbu a možná se mi to jen zdálo, ta krátká věta byla moc tichá na to, aby mohla být skutečná.
"Každý je nějaký," přetočím se na bok, dítě položím vedle sebe. Mé slzy mohou stéct konečně na polštář... nebrečím, jen slzím. "Snažím se ze svých špatných vlastností vyrůst." Náhle mi připadá velmi důležité říct větu, která s dosud řečeným nijak nesouvisí, ale přece... "Chybí mi tu rodiče, promiňte."
"Jistě."
Ticho mě zavalí, zavřu oči, abych získala trochu samoty. Chtěla bych utéct daleko odsud, utéct do spánku a setrvat v něm dlouho, ale cítím se plná adrenalinu, který po porodu snad ještě nestihl vyprchat, vím, že neusnu.
Jsem si tím jistá ještě v okamžiku, kdy se propadnu do vytouženého nevědomí.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed - Severus na druhou eleyne 14. 01. 2009 - 11:51
RE: Kráska a Smrtijed - Severus na druhou kvik 14. 01. 2009 - 14:47
RE: Kráska a Smrtijed - Severus na druhou eleyne 14. 01. 2009 - 16:40
RE: Kráska a Smrtijed - Severus na druhou eleyne 14. 01. 2009 - 16:41
RE: Kráska a Smrtijed - Severus na druhou mae 14. 01. 2009 - 21:51
RE: Kráska a Smrtijed - Severus na druhou mae 14. 01. 2009 - 21:57
RE: Kráska a Smrtijed - Severus na druhou armádní generál zrzka 14. 01. 2009 - 22:16
RE: Kráska a Smrtijed - Severus na druhou mae 14. 01. 2009 - 23:28
RE: Kráska a Smrtijed - Severus na druhou nerla 15. 01. 2009 - 00:03