Kráska a Smrtijed - Šach, mat

9. leden 2009 | 12.00 |

Kapitola čtyřicátá šestá.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

wallpaper001x(Severus Snape)

Zpravidla se budím časně, únava posledních dní strávených v sudu na vodě - naštěstí v jiném těle - však udělala své. Za okny již září jasné světlo zimního dne, byť skrze vytrvale padající vločky. Slečna Grishamová dosud spí a opírá se mi čelem o paži. Opatrně se odtáhnu a neochotně vylezu zpod přikrývky. Přikládal jsem do krbu nad ránem a oheň dosud nevyhasl, není tu proto taková zima, jaká by být mohla, přesto bych přivítal o pár stupňů vyšší teplotu.
Přiložím nové dřevo, chvíli se zdržím v koupelně a když vidím, že dívka má stále půlnoc, rozhodnu se zatím prohledat dům.
Neuvěřitelně špatně zásobená knihovna pouze povzbudí naději, že se přemístíme co nejdřív, štos společenských her ve mně nadšení neprobudí a když už vážně uvažuji nad tím, že ve skutečnosti se ti lidé vzájemně povraždili v touze se alespoň nějak zabavit, objevím přístěnek plný lyží a podobných nesmyslů. No jistě.
Vrátím se ke spíži, naberu, co je potřeba ke snídani, a vrátím se nahoru. Slečna Grishamová stále ještě spí, byť již zcela skončila na mé polovině postele. Začnu chystat snídani a zanedlouho už ji slyším štrachat po pokoji a v koupelně.
"Dobré ráno," strčí hlavu do kuchyně a kolem tváří se jí vlní vlhké vlasy.
"Snídaně už je hotová, posaďte se," pravím a pokynu hlavou k prostřenému stolu.
"Děkuju," řekne a usadí se ke stolu. Přivoní k čaji a zatváří se nešťastně.
"Bylinkový z vašich vlastních zásob," pobaveně se ušklíbnu. "Na krabičce byl velký nápis ´Pro těhotné ženy´."
"Jsem zvyklá si ke snídani čaj sladit," postěžuje si a pozoruje hrnek, jako by doufala, že se pod jejím pohledem změní v hromadu střepů.
"Cukr do bylinkového čaje?" pozvednu obočí.
"Nepiju ke snídani bylinkové čaje!" Zarazí se. "Vlastně nepiju vůbec bylinkové čaje!"
"Jeho složení je v pořádku," odvětím neoblomně. "Je pro vás momentálně nejlepší volbou."
"Já vím," zabrblá a upije mikroskopický doušek. Tvářím se, že to nevidím, a položím před ni talíř s vaječnými omeletami se slaninou a sýrem a misku sucharů.
"Bude vám to stačit?"
"Děkuji," odpoví jako vždy a pustí se do své porce s apetitem těžce pracujícího dřevorubce.


Následuji ji o hodně pomaleji, ráno mi dlouho trvá, než se proberu natolik, abych mohl jíst se skutečnou chutí. Našel jsem ale kávu a byť je kvality dosti průměrné, je to přesně to, co teď potřebuji. A ano, na rozdíl od bylinkového čaje, do kávy se cukr hodí docela dobře. Hledím na své ruce svírající šálek, jsou o deset let starší a o deset let méně obratné, věk je na nich znát méně, než bych čekal, přesto neodvratně. V zrcadle jsem zahlédl ve svých vlasech první šediny a i když se fyzicky necítím slabší nebo méně odolný, nepochybuji, že i tam bych se dočkal nepříjemných překvapení.
Slečna Grishamová dojí první a zamyšleně hledí z okna, aby o chvíli později vstala a začala uklízet nádobí. Naliji si další kávu, opět mě překvapí, kolik místa může zabírat těhotenské břicho, a sotva se v úzké kuchyni nějak povyhýbáme jeden druhému, vrátím se ke stolu. Předstírám, že se na ni nedívám, vnímám ale do posledního detailu její opatrné pohyby a povědomá gesta. Spánek sebou přinesl smíření a situaci nyní přijímám plně takovou, jaká je; dovoluji dokonce svým myšlenkách volně si plout při hledání vlastních motivací a skrytých tužeb. Nedokážu se příliš oprostit od vědomí, že ve skutečnosti budu za deset let mrtvý. Pokud bych ale nějak dokázal přežít válku... změnil bych nakonec své rozhodnutí a našel si k sobě někoho, jako je Vanja Grishamová? Měl s ní syna?
Zdvihnu hlavu a hledím na ni intenzivním pohledem hlubokého zamyšlení. Někoho, jako je Vanja Grishamová? Tak se tedy změnil můj vztah k ní? Její starší já, s tvářemi zakulacenými svým změněným stavem a nešetřící tolik úsměvy...
Zachytí můj pohled, zastaví se a tázavě na mě hledí.
"Promiňte, zamyslel jsem se," řeknu a vstanu, rázně přisunu židli ke stolu. Možná, možná si někdy skutečně najdu ženu, i když stěží tak nesmyslně mladou. Snad by nám to partnerství i mohlo fungovat, pokud bude mít povahu podobnou Vanjině. Mnohem rozumnější bude ale zůstat sám. Těžko by kdy jaká žena dobře snášela mé zájmy a povahu – a já její setrvalou přítomnost - a pokud se mi v této chvíli zdá, že by tomu mohlo být jinak, není za tím nic víc, než skutečnost jejího těhotenství, které na mě zprostředkovaně působí.
Dívka se jenom pousměje a pokračuje v mytí nádobí. Nechám ji tak, rázně vyženu z hlavy všechny nesmysly a vrátím se ke knize a seznamu věcí nezbytných k porodu. Kniha, ve které jsme se ocitli, patrně popisuje modelové situace, takže i vybavení domu a obsah našich vlastních zavazadel je velmi vstřícný těmto specifickým potřebám. Naskládám vše na jednu z prázdných polic skříně a vědom si toho, že nyní nezbývá než čekat, pokusím se znovu najít v knihovně něco, co nespadá do kategorie "oddechové mudlovské čtivo". Marně.

(Vanja Grishamová)

Snape se usadí v křesle s knížkou, která jeho pozornost nezaujímá tak zcela - podle pestrobarevné obálky bych pravděpodobně uhodla, proč. Vydám se na potulku pokojem, především si prohlédnout věci, které jsou dle Snapea potřeba k porodu. Nevím, k čemu je polovina z nich dobrá, a pohled na zbývající část mě děsí. To probereme - později. Vedle leží hromádka oblečení, jednotlivé kusy jsou směšně malé a všechny laděné do klučičích barev. Severus, bleskne mi hlavou smutně.
"Nemá cenu mu dávat jméno, když se stejně po porodu přemístíme, že?" zeptám se potichu s jistotou, že Snapea neruším.
Kniha je definitivně zavřena a odložena na stolek vedle. "Ne, nemá," zahledí se na mě zpytavě. "Jsem rád, že si uvědomujete, že to není skutečné."
Odmítavě zavrtím hlavou, úsměv mi z úst zmizí dřív, než se o něj pokusím. "Zdá se to skutečné." Nedokážu zprostředkovat své pocity, nedokážu mu popsat, jak v sobě dítě cítím, jak o něm vím, jak se s ním cítím spojená. Nedokážu. Nepochopí to.
"Já vím," přikývne a sám působí podivně strnule. "Pokuste se..." V nezvyklém gestu si promne oči. "Bojujte za sebe. Neupínejte se na něj."
"To dělají hormony, v dalším těle bude líp," pokusím se odlehčit situaci a vzápětí překvapeně zjistím, že se tomu snažím uvěřit.
"Přesně tak to je," souhlasí se mnou zcela vážně a já se raději odvrátím, než abych musela snášet jeho pohled. Přejdu ke křeslu a posadím se, pohled zaměřím na knížku o porodu, která tam leží nevyužitá.
"Co bude dál? Co -" Nezvládnu to doříct. S obavami hledím na přichystané věci a má bezstarostná nálada z rána je náhle ta tam.
"Teď musíme prostě čekat, dokud se porod sám nerozběhne," informuje mě Snape a snad pocit z toho, že může o něčem poučovat, způsobí, že náhle zase vypadá zcela klidně. "Frekvence mezi stahy se zkrátí, patrně vám již brzy praskne voda - přesvědčte se, že je čirá. Zatím dělejte cokoliv, co vám uleví."
Sklopím pohled k zemi. Vykládá to tak jednoduše, jako by nešlo o porod. Porod. Co tady vlastně dělám? Jak jsem se sem dostala? Co bylo tím impulsem, který mě přinutil skončit tady?
"A potom? Až... mi praskne voda?" donutím se tentokrát doříct, pohled ale upírám do prázdna a sama nepotlačím drobné chvění, které mnou projíždí.
"To ještě nic neznamená, to se může stát řadu hodin před porodem. Je to ale rozhodně známka, že je blízko." Takřka fyzicky na sobě cítím jeho pohled a instinkty mě pobízejí utéct, protentokrát se jim ale rozhodnu vzdorovat.
"Můj bože, nikdy bych si nepomyslela, že otázky ohledně porodu budu klást zrovna vám," usměju se nepřesvědčivě a konečně zvednu pohled, abych se mohla podívat na výraz jeho tváře, abych prozkoumala mimiku a intenzitu pohledu.
"Mohu vás ubezpečit, že jsem nikdy nečekal, že na ně budu muset někomu odpovídat - navíc někomu, kdo má mé příjmení," skoro se usměje. Je to nakažlivé, můj úsměv se bezděky rozšíří a náhle není tak umělý jako předtím.
"Jak se vlastně pozná porod? Nevím nic," rozhodím rukama. "Nevím, co mám dělat, nevím, co..." Myšlenka mi vyprchá z hlavy a já se bezmocně zadívám na Snapea.
"Četla jste to?" kývne hlavou ke knížce a já provinile sklopím pohled.
"Ne celé, jen začátek," přiznám provinile. Nedokázala jsem to, bylo to příliš neosobní a chladné, nedokázala jsem se vžít do role adresáta té knížky.
"Možná by vás uklidnilo vědět, co vás čeká," pohlédne na mě Snape, ale překvapivě se nijak nezlobí. "Jestli se do ní ale nedokážete začíst, nemusíte. Budu vám říkat, co máte dělat. Mohu vás ujistit, že budete překvapená tím, jak je to prosté - byť v některých chvílích... namáhavé."
Přikývnu. "Děkuju," vezmu knížku rozpačitě do rukou, i když vím, že ji zase vzápětí odložím. "Kdy se to asi stane?" Opravdu nenávidím svoji neschopnost zformulovat jasnou otázku - jenže je to příliš osobní a Snape je pořád jen Snape, profesor. Možná bližší než dřív, možná bližší než většina lidí, ale pořád je autoritou, která zcela nezmizí nikdy.
"Z vašeho momentálního stavu to nedovedu odhadnout. Možná za pár hodin, možná zítra, možná i za několik dní. Osobně odhaduji čekání spíše v řádech hodin."
Další přikývnutí z mé strany, strnulé, nepřirozené. Zvednu se, zamířím přes místnost do kuchyně, jen abych tam zjistila, že ani tam nemám co dělat, a vrátila se zpátky. Jsem nervózní, vím to. Nemám co dělat. Raději bych vařila mnoholičný lektvar než tohle - než čekání na porod.
"Vzpomínáte, jak jste byla stromem?" osloví mě Snape, který se už ke své knížce nevrátil, a když se ohlédnu, setkám se s jeho upřeným pohledem.
"Ano," kývnu hlavou. Ten pocit se zapomenout nedá - stáří, moudrost, klid, zázemí. Vše, co nyní nemám.
"Existuje duchovní cvičení, které vede své adepty právě k prožitku stromu. Stojíte a tvář máte natočenou k slunci. Oči zavřené. Dlaně..." Vstane a převede ten postoj. "Obrácené k jeho paprskům. Představujete si, jak z vás vystupují kořeny hluboko do země, stojíte pevně, nezdolně. Přijímáte jimi vodu a posíláte ji i těm nejmenším listům v koruně. Vítr vámi nepatrně pohybuje." Odmlčí se, podívá se na mě. "Už tu zkušenost máte. Nemusíte se domýšlet - stačí vám vzpomenout si."
"K čemu je to dobré?" zeptám se, protože dost dobře nechápu, proč mi to říká.
"Takové cvičení dodává klid a pocit stability. Přiměje vás k náhledu na sebe samu zcela novým způsobem. Čas stromů je jiný, má jiný rytmus. A v neposlední řadě," trochu povytáhne obočí, "by vás to mohlo na chvíli zabavit. Silně totiž pochybuji, že byste měla chuť se nechat porážet v šachách - a nic jiného se tu prakticky dělat nedá."
"Novým způsobem, to ano," odsouhlasím mírně. "Je to hodně zvláštní a pochybuji, že bych toho mohla dosáhnout v tomhle těle - nikdy nemůžu cítit stáří a zkušenosti a..." Hlas vyzní do ztracena, když si uvědomím, co vlastně říkám. Nemá to cenu. Nic nemá cenu. "Nemohla bych si zkusit dodat klid a pocit stability po několika prohrách?" navrhnu a v očích mi blýskne. Havraspár a šachy - dvě věci, které k sobě patří. Stolky společenské místnosti byly vždy obležené šachovnicemi, večerku jsme přetahovali o dobu dohrání rozehrané partie. Nevynikám, ale baví mě.
"Nečekejte, že vás budu šetřit," zahrozí mi Snape a dojde pro hru na druhý konec místnosti. "Schází bílý kůň," rozhlédne se po místnosti a operativně odšroubuje jednu světlou úchytku ze skříně. "Prosím," ukáže mi k vhodnému stolku, kam se vzápětí usadím. Je sice jen otázkou času, kdy se figurky rozsypou kolem, až do stolku omylem strčím břichem, ale i to je strategie, jak neprohrát.
"Jsme na vás dva," oplatím mu s kamenným výrazem zkušeného hráče pokeru, který mi vydrží přesně deset vteřin. Bavím se.
"Nahráváte mi na vtip tak starý, že se ho ani neodvážím reprodukovat," odvětí a začne přede mě stavět bílé. Jen přihlížím a nechám se opečovávat.
"Nejsem tak stará, jak vypadám," usměju se v pobídce.
"To je pravda. Tak s ním počkám, až budete plnoletá," řekne s kamenným výrazem.
"Nestačí vám, že jsem vdaná a těhotná?" zeptám se skoro uraženě.
"Dbám většinou na duši člověka," zamračí se na prázdné místo vedle šachovnice. "Dáte si čaj?" vstanu a odejde do kuchyně.
"Černý?" zeptám se s pramalou nadějí.
Odpověď ke mně nedolehne, ale vskutku dostanu černý. S cukrem. Usměju se, natáhnu se pro hrnek, nechám ruku zase klesnout. "Nebude mu to vadit, že ne?" bezděky si pohladím břicho.
"Možná bude aktivnější. Dva až tři denně, slabší, můžete."
Poděkováním kývnu a pohnu pěšcem. Mám ráda mudlovské šachy, jsou klidnější, dávají více prostoru intelektu a méně barbarství. Zajímavé, jak se v tomhle liší názory spolužáků od názorů spolužaček.
Začneme hrát a okolní svět pro mě v tu chvíli přestane existovat.

(Severus Snape)

"Stačilo?" zeptám se po třetím matu a několikátém šálku čaje. Slečna Grishamová je hráčka sice jen průměrná, její nadšení pro věc ale dělá takto strávený čas snesitelným.
"Mohl byste mě nechat aspoň jednou vyhrát," zabrblá a očima blýskne po šachovnici. "Nebo vás vyzvu na odvetu v ´Člověče, nezlob se´ a věřte mi, že je to hra, která by vás opravdu nebavila." Ona se každopádně baví dobře.
"Varoval jsem vás," odvětím s pozdviženým obočím, pohodlně se opřu do křesla a založím ruce za hlavou. "Vaše výhrůžky mne však nechávají chladným." Mám sice v úmyslu snažit se ulehčit jí dobu, kterou zde strávíme, širokou škálou způsobů, jsou ale hranice, které překračovat nehodlám.
"Nemůžu za to, asi mi usnul rádce," pohladí si břicho a znovu se nepřátelsky zadívá na šachovnici. "Nemohla bych mít teď černé?" Patrně doufá, že mě tato změna rozhodí.
"Budiž," pokrčím rameny a začnu rozestavovat figurky. Tentokrát ale nenechám hru plynout jenom tak. Počkám si, až rozdýchá další náhodný stah, a ukážu na jejího střelce. "Proč jste táhla sem? Spoléháte na to, že udělám chybu - to můžete zkoušet na svoje spolužáky, ale těžko na mě."
"Chtěla jsem si uvolnit místo pro dámu,"
vysvětlí. "Abych si jí mohla krýt koně."
"Zkuste táhnout tady,"
posunu trochu netrpělivě vlastní rukou černou figurku. Ještě jedna taková intervence o chvíli později a pak už chybu neudělá.
"Šach, mat," řekne skoro překvapeně.
"Gratuluji," ušklíbnu se docela pobaveně. "Doufám, že se tím ´Člověče, nezlob se´ dostalo mimo téma dne."
"Dobrá," pokrčí rameny a trochu se stáhne do sebe. "Také ale mentální cvičení 'staň se stromem'." Zajímavé, zřejmě ta vzpomínka pro ni není nijak zvlášť příjemná. Tu záležitost ale považuji za uzavřenou; již při prvním střetu s tímto tématem jsem se mohl ujistit, že mi nelhala. Byla tím stromem – a jen nešťastná shoda okolností dala mi uvěřit v něco jiného.
"Budete vařit oběd?" zeptám se věcně, když padnu pohledem na hodiny.
"Můžu," přikývne a rukama si hladí břicho. "Co chcete jíst?"
"Svěřuji se plně do vašich rukou," ukloním se mírně. "Obávám se, že má vlastní nabídka jídel je poněkud omezená."
"Na roastbeef tu nejsou suroviny," usměje se a ačkoliv to není právě vhodná připomínka její indiskrétnosti, zřejmě se snaží najít způsob, jak mi vyjít vstříct. "Ale myslím, že se ve špajzu dá najít něco použitelného, co jsem včera přehlédla."
"Nemám velké nároky." I když bych nemálo ocenil, kdyby v tom, ať už to bude cokoli, nefigurovaly žádné fazole ani jablka.
Dívka jenom kývne a zatímco sklízím šachy zpět do krabice, figurky v patřičném pořadí, neobratně se zvedne, aby se vydala znovu prozkoumat spíž.
Prohrábnu oheň a přiložím další poleno, smůla ostře zavoní pokojem. Je to zvláštní bezčasí, sedět zde, pozorovat sníh, který se stále sype za okny - a nemít nic na práci. Oba jsme dospěli k jednoznačnému závěru, že po porodu nás kniha přemístí pryč, ale zatím se od nás vyžaduje pouhé čekání. Nikdo a nic nás nechce zabít, nemusíme se o nic snažit, jen zvládnout to, co přijde; a přesto jsme dosud nebyli v zoufalejší situaci. Mají vůbec dva lidé jako my, s naprostou neznalostí věci, možnost projít správně celým porodem? Stačí jakákoli komplikace, i zcela banální, a dítě může zemřít, může zemřít ona. To nedopustím. Prostě nedopustím.

(Vanja Grishamová)

Opravdu se dají ve špajzu najít zajímavé věci a když se oprostím od myšlenky, že nejsou naše a neměli bychom na ně sahat, získám docela slušný základ pro vydatný guláš.
Přesunu se do kuchyně – s nošením věcí mám trochu problém, protože se tak nemůžu přidržovat nábytku a obzvlášť na schodech je to problém, ale konečně jsem v kuchyni – a pustím se do vaření. Sušené maso i sušené houby tu nechybí a výsledek, který po třech stazích snažení konečně spatří světlo světa, se mi zdá lepší, než jsem vůbec doufala.
Uvařím ještě dva čaje – pro sebe s krajním sebezapřením bylinkový – a přichystám na stůl. Snape zrovna nosí dřevo, proto ještě po tom všem vezmu koště a zametu podlahu, aby tam byl pořádek.
"Je hotové jídlo," pokynu mu potom ke stolu.
"Ke štěstí mi teď stačí cokoliv horkého," prohlásí ztuhlými rty a smete na podlahu poslední sněhové vločky ze svých kalhot.
"Tak to by vám snad mohlo chutnat," usměju se a usednu na židli, kterou mi Snape odsune od stolu. Není to tak špatný zvyk.
Popřejeme si dobrou chuť a s chutí se pustíme do jídla. Oba; mé obavy, že by se guláš mohl zdát Snapeovi příliš plebejský, se naštěstí nenaplnily. Po několika lžících zvedne hlavu a s kamenným výrazem, který vídám tím častěji, čím častěji si mě Snape dobírá, prohlásí: "Je dobré mít manželku, která umí vařit."
Zcela vážně přikývnu. "Ano, to kdyby mě manžel nechal propadnout z lektvarů – mohla bych svoji kariéru založit jako domácí skřítka."
"Obávám se, že na tradiční oblečení bradavických skřítků byste spotřebovala více ubrousků než všichni ostatní dohromady. Doporučuji vám raději napřít úsilí k tomu, abyste neměla problém rozeznat sikovník od mateřídoušky." Tento malý hříšek z prvního ročníku připomene s viditelnou chutí. Rozhodnu se vrátit k původnímu tématu skřítků.
"Máte pravdu. Víte, domácího skřítka jsem měla jen dva dny a to jsem se více soustředila na své první rande s dívkou, znáte to," pokrčím rameny. "Nic z toho nakonec nebylo. Dala jsem přednost někomu, s kým bych mohla mít dítě," pohladím si břicho a zašklebím se. Nakonec jsem se udržela, ale ta možnost řečení věty s kým bych mohla mít malého Severuse byla opravdu lákavá.
"Jsem zvědav, jestli vám to jako moudré rozhodnutí bude připadat i ve chvíli, kdy se bude drát na svět," pozdvihne Snape obočí a tím mi náhle sebere náladu pro jakýkoliv další rozhovor. Schlíple se zadívám do svého talíře a odložím lžíci, abych se mohla napít čaje. Jeho vůně je mi nepříjemná a chuť příliš mdlá.
Chvíli je ticho, které přeruší až Snape. "Jak mu říkáte?" Zvednu k němu pohled. "Nevěřím, že byste mu nedala jméno."
Proč? Vždyť je to jedno. "Nahlas mu říkám jenom ‚človíček‘," usměju se něžně a pohladím si břicho. "V duchu-" Odmlčím se, ale chci to doříct. "Severus." Může se rozčílit, je mi to jedno. Zeptal se.
V očích se mu jasně odrazí emoce, které v tu chvíli pocítí, a vrchu mezi nimi nabude zmatek. "Je mi ctí," odpoví upjatě, což není tak hrozné, jak jsem čekala. "Je to..." Nedořekne a začne sklízet ze stolu. "Logické."
Kývnu hlavou a také vstanu. "Uklidím to," řeknu tiše a seberu poslední věci ze stolu, seberu mu zpod rukou i to, co si sám nachystal.
"Tím mě odsuzujete k další kapitole Dobrodružství kapitána Gordona," praví Snape ponuře a kniha v pestrém přebalu tak konečně dostane jméno.
"Můžu vás alespoň ujistit, že tenhle titul se u nás doma nenalézá a že si tedy titulní roli nevyzkoušíte naživo," seberu definitivně nádobí a odnesu ho k dřezu, abych ho umyla.
"Pro mě by to nebyl velký problém, ale na pirátských lodích ženy nebyly. Užít si role postaršího rabiáta, který slovo hygiena považuje za neslušné, by nebyl ani zdaleka tak povznášející zážitek, jako být zhýčkaným aristokratickým mladíkem," zůstane Snape opřený o stůl a se založenýma rukama pozoruje souboj mě, nepříliš teplé vody a levného mycího prostředku proti zbytkům guláše. Modří vítězí o pouhou píď.
"Byla jsem chlapcem, mužem, mravencem a stromem a z daných variant nebyl muž ani zdaleka to nejhorší," odpovím mu a snažím se vzpomenout na své další inkarnace. "A barová tanečnice s těhotnou ženou vyčnívají nad to všechno."
"Ve vašem zájmu doufám, že na ně ještě nebudete s potěšením vzpomínat," prohlásí Snape, kdybych snad náhodou zapomněla na fakt, že se zjevně ani zdaleka neblížíme cíli naší pouti. Mé myšlenky to ale odvede jiným směrem, k otázce, na kterou jsem se chtěla zeptat už delší dobu.
"Jestli se vrátíme, bude mě chtít Vy-víte-kdo ještě zabít? Pošle někoho znovu?" Nejhorší zážitek nebyly inkarnace, to nejhorší se událo ještě u nás doma. Cruciatus a pak všechno, co prováděli mně i mé mámě – pouhá vzpomínka mě rozechvěje.
"Zájmy Pána Zla jsou... nekonzistentní," ztvrdne Snapeovi tvář. "Byli jste náhodným cílem a je stejně pravděpodobné, že o vás dávno ztratil zájem, jako že bude rozzloben tím, že mu kořist unikla. Nicméně předpokládám, že bude mít jinou zábavu."
"Další nečistokrevnou rodinu," dodám ponuře a talíř bouchne o dřez, když mi vyklouzne z ruky. Jen náhoda.
"Před šílenstvím není v bezpečí nikdo," řekne Snape po delší odmlce a tón jeho hlasu mě přiměje k ohlédnutí. Stojí tam s pohledem upřeným na prasklou dlaždici, stojí tam a nehýbá se.
"Bude trestat vás? Dalším cruciatem?" zeptám se tiše a před očima se mi objeví výjev smrtijedského shromáždění, na které mě v podobě Malfoye vzal. "Nebude chtít zabít vás, ne?"
"Neodpověděl jsem řadu dní na volání. Potřebuje mě ale kvůli svým lektvarům," zdvihne Snape hlavu a jeho oči jsou náhle stejně neproniknutelné jako dřív.
"Copak jste odsud mohl?" zeptám se a pohled mi sám sjede k jeho paži, kde má pod rukávem skryté Znamení zla.
"Nemyslím, že by ho to zajímalo," usměje se krátce a z toho úsměvu mě zamrazí.
"Promiňte," otočím se zpátky ke dřezu, aby nemohl číst on v mé tváři. Tu omluvu jsem chtěla vyslovit už dávno, jen nebylo kdy – omluvu za to, že je to všechno kvůli mně, že jsem původcem já, že jsem to já, kvůli komu skončil takhle. Poděkování přijde zas až příště.
"Ve svém věku už byste s tím neustálým omlouváním mohla přestat," dostane se mi jen zlehčení toho, co cítím. Kývnu hlavou a nechám to být, nádobí je umyto a dlouhé odpoledne přede mnou. Další stah, opět stejně bolestivý, mě přiměje tiše zanadávat, a když toho jsem schopná, bez jediného pohledu projdu kolem Snapea do obývacího pokoje, kde si lehnu do postele a upřu oči do stropu. Ve svém věku bych se jistě už i měla naučit lépe snášet bolest – a tuhle větu bych slyšela nerada.

(Severus Snape)

Pravidelné oddychování z postele hovoří za vše - slečna Grishamová usnula a pro tu chvíli se jí tvář vyhladila do bezstarostného poloúsměvu. Dívám se na ni, střežím se však povolit svým myšlenkám obavy nad ní a už vůbec se nehodlám zamýšlet nad tím, co pro mě znamená to dítě.
Usadím se v křesle a s knihou jako podložkou, kterou si položím na kolena - pro tento druh knih je i takové využití čest - si začnu mudlovskou propiskou na kus papíru sepisovat jistý teoretický problém s trepkovým lektvarem, nad kterým jsem se chtěl dávno zamyslet. Vypočítat hraniční množství arpažských solí pro jeho přípravu dosud naráželo na problém s...
Čeho jsou schopné matky, aby nepřišly o dítě? Skoro všeho, soudě dle dramatických příběhů z literatury. Slečna Grishamová si sice nezvykala na dítě po dobu těhotenství, je pragmatická a nepochybně si uvědomuje, že ve čtrnácti není ta pravá doba na mateřství, nicméně její přecitlivělost a opatrovnické sklony, také tendence k sebeobviňování - to vše by mohlo způsobit, že se na něj upne až nezdravě.
Severus. Skutečně ho pojmenovala Severus? Kdyby byla někým, kdo si potrpí na provokace, možná to hodím za hlavu s tím, že mě pouze chtěla vyvést z míry. Ale ona to myslela vážně. Merline, jako koho mě vnímá? Nebo jí to jenom připadalo vhodné... když se zde jmenuje Snapeová?
Neschopnost dobrat se rozumného výsledku mě popouzí. Faktem je, že jisté napětí mezi námi dostoupilo míry zcela nevhodné pro vztah profesora a studentky a okolnosti naší cesty tomu jenom přispívají. Je na mně, abych to udržel v patřičných mezích - nesmím na to zapomínat, nezavdávat příčinu, aby si namlouvala něco víc.
Mít syna jménem Severus je... představa příliš abstraktní. Nic takového se nikdy nestane.

Dívka ze spaní bolestně zakňourá a já okamžitě zabodnu pohled do svého papíru, rychle črtám patřičné vzorce. "Pane profesore," ozve se najednou velmi, velmi vyděšeně, "asi mi praskla voda..."
Odložím papíry a vstanu. "Tak se běžte převléct do suchého," řeknu stejně klidně, jako by se polila čajem, a natáhnu ruce, aby se mohla zvednout z postele. Využije toho, jako omámená projde dveřmi, zmateně se vrátí pro čisté oblečení, až se konečně zavře v koupelně a zřejmě se pro tentokrát pokouší uklidnit se bez mé přítomnosti. Převleču zatím postel, odolám chuti opět zkontrolovat všechno, co mám připravené pro porod samý, a znovu se usadím v křesle. Papír se vzorci mi neužitečně leží na klíně, zatímco zírám do plamenů krbu a střídavě na hodiny, když zaslechnu, že bojuje s bolestí. Doba mezi jednotlivými stahy se zkracuje a spíš než nad solemi v lektvaru přemýšlím, jestli interval deseti minut plus mínus dvě lze brát jako pravidelný.
Dívka se vrátí a posadí na postel.
"Řekl bych, že do rána bude na světě, možná o dost dřív," řeknu nakonec v odpověď jejímu vyčkávavému pohledu. Přikývne, stočí se na postel a podle chvějících se ramen soudím, že začala plakat.
"Takhle by to nešlo," přijdu k ní a posadím se vedle. "Vstaňte," pobídnu ji jemným tlakem na ramena. Nechá se zvednout do sedu, ale brečí dál.
"Vstaňte," opakuji dosud trpělivě. "Takhle vám bude jenom hůř. Choďte nebo si ještě pojďte zahrát šachy.” Čekám, než rozdýchá další stah. "Ukážu vám, jak správně dýchat,” přislíbím, protože se mi to po delším studiu zcela neprakticky popsaných odstavečků v knize povedlo pochopit. "Ale vstaňte. Deprese subjektivně zhoršuje bolestivost o několik desítek procent. Takže raději než na to, jaká jste oběť okolností, zkuste přemýšlet nad tím, jak fantastická je tohle příležitost.”
"Fantastická příležitost?" otočí se ke mně s nevírou v očích. "To myslíte vážně? Bojím se - copak vy víte, co je tohle za knížku? Co když je to o komplikacích při porodu? Co když je tohle modelová situace pro císařský řez, co když se stane... cokoliv? Co budete dělat, když víte jen to, co jste si přečetl z jediné knížky?" Na konci skoro křičí.
"A co myslíte, že pomůže ke zdárnému průběhu spíš," řeknu a jen nepatrně přimhouřím oči. "Když se k tomu postavíte čelem, nebo když tu budete brečet do polštáře?"
"Jsem ráda, že vám na dítěti tak záleží," odsekne zarputile. Nevím sice, jak to souvisí s nastoleným tématem, ale po nepatrné odmlce, během které si v duchu odříkám několik silnějších slov, odpovím: "Jsme tu v roli manželů zapadlých ve sněhové vánici. Toto není modelová situace pro císařský řez a skoro určitě ne pro nějaké komplikace. Je to viditelně o domácím porodu bez lékařské asistence."
"Proto tu je příručka, kde každá kapitola končí slovy 'vyčkejte příchodu lékaře'?"

Zjevně z ní přečetla víc, než přiznávala.
"Domácí porody nejsou doporučovány," upozorním. "Tento druh knih nezbytnost lékařské asistence cíleně podporuje. Uvědomte si nicméně, že těhotenství není nemoc, porod není operace a že zdravá žena ho zvládne i sama."
Ušklíbne se a uraženě odkráčí z místnosti. Důstojnost takového odchodu je narušena pouze chvílí, kdy předkloněná u stolku rozdýchává další stah. Osm minut. S vědomím, že lepší naštvaná než ubrečená, se mírně uspokojen tímto dílčím vítězstvím vrátím do svého křesla. Vývojem situace nejsem nadšený, nevím, kde má kořeny to náhlé nepřátelství, a raději bych teď byl s ní a mohl na ni dohlédnout. Chápu ale dokonale její potřebu soukromí – sám těžko snáším svědky své slabosti.
Zmuchlám papír se vzorci a hodím ho do krbu coby potravu plamenům; přestanu si předstírat snahu o užitečně strávený čas. Vstanu a začnu rázovat po místnosti, sem a tam, stále dokola, šest kroků ode zdi ke dveřím.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře