Kráska a Smrtijed - Byli jsme dva

7. leden 2009 | 12.00 |

Kapitola čtyřicátá pátá.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

hory(Vanja Grishamová)

Sedím v autě, na místě řidiče sedí Snape. Vypadá normálně, jen vlasy má snad trochu prokvetlé stříbrem a oči vypadají starší a unavenější. To, co vnímám především, je ovšem můj věk – jsem odhadem o deset let starší, vlasy mám delší, prsty u rukou dospělejší, prsa už nepatří dospívající dívce a především, co mě zajímá nejvíc, je mé břicho, obrovské, pečlivě zakryté volnou bundou, břicho, ze kterého má být zrozen nový život, břicho, které je mi časovanou bombou.
"Pane profesore," vymáčknu ze sebe zděšeně a v tu chvíli nedokážu doříct ten zjevný fakt. Za okénky sněží a my jsme podle všeho sjeli ze silnice, sedíme uprostřed bílých hor v nepojízdném autě a já... "Můj bože."
Snape se ke mně otočí ihned a pohled mu strne na mém břiše. Odvrátí se prudce a za dlouho, začne prohledávat zásuvky auta a jeho pohyby jsou prudší, než by snad musely být. Vyděsí mě to ještě víc, mám strach, dá se to dost možná nazvat panikou, děsím se toho, co by snad mohlo přijít.
"Žádná magie," oznámí mi Snape hluše. "Podívejte se tam u vás, jestli tam nejsou doklady či cokoliv dalšího. Ať víme, kdo jsme a v kolikátém jste týdnu," ohlédne se opět po mně... ne, ne po mně, po mém břiše. Teprve poté zvedne pohled k mé tváři a vzápětí uchopí mé ruce do svých. "To zvládneme," řekne a v hlase má uspokojující jistotu.
Ačkoliv nemám ponětí proč, v tu chvíli se rozbrečím.
Snape se ke mně nakloní, přitáhne si mě k sobě, obejme mě. Jeho ruce mě uvězní u něj, jednou rukou si chráním břicho, druhou zoufale omotám kolem jeho těla, tvář zabořím do jeho ramene. A brečím. Mám strach a rozhodně nechci prožít nic, co by mělo nějakou souvislost s porodem, ne na této cestě a v tomhle věku. A ve svém těle, to nechci rozhodně.
Břicho mě trochu pobolívá a právě objetí si ten tvoreček uvnitř vybral, aby dal najevo, že je tady taky a že se chce také účastnit. Strnu, odtáhnu se natolik, abych se mohla podívat Snapeovi do očí, abych mu mohla předat kus pocitů, které mi hrozí zaplavením. "On kope," zašeptám a připadá mi skoro nepatřičné, že to říkám. "On kope," zopakuji si pro sebe a rukou si zajedu pod bundu, abych si ji mohla položit na břicho.
"To je v pořádku," ozve se vedle mě a ten hlas mě ujistí, že tam Snape pořád je, že je stále se mnou, že neuteče. "Tak to má být."
Po očích se mi koulí slzy, když otevřu přihrádku před sebou. Jsou tam - papíry, které hledáme. Hledím na své jméno, věk 25 let, a nemůžu uvěřit. Termín porodu včera, u toho s razítkem připsáno "dosud bez známek porodu", termín porodu a to jméno, kterému nevěřím. Podám průkazku Snapeovi, notýsek se jménem Vanja Snapeová, a zoufale se schoulím na svém sedadle. "Bolí mě břicho," zašeptám tiše, možná nejvíc proto, abych zjistila, jestli tady opravdu zůstane.
Snape se navzdory všemu letmo usměje. "Nečekal jsem to tak brzy po svatbě," prohodí lehce a ten hlas je mi světlem ve tmě, nadějí ve smrti. "Těhotenství bez jakýchkoliv problémů, poloha plo- dítěte je správná. Zkuste si udělat pohodlí, zjistím, kde jsme," natáhne se dozadu pro kabát a chystá se vystoupit z auta.
"Nechoďte pryč!" vykřiknu a vzápětí se snažím sama sobě namluvit, že jsem to nebyla já, ale mé břicho. Představa, že Snape odejde a já zůstanu sama, je mi ale noční můrou, vždyť mě tady nesmí nechat samotnou, nemůže!
"Tady zůstat nemůžeme," podívá se na mě a tvář má laskavou, uklidňující. Bývají u porodů i psychologové? V tu chvíli mi to nepřipadá jako špatný nápad. "Vrátím se za chvíli, Vanjo. Vždyť víte, že se vrátím."
Snad je to zvuk mého jména, který mě přesvědčí, nebo je to možná zvuk jména na těhotenském průkazu. Přikývnu a dívám se za odcházející postavou, dokud mi nezmizí z očí, a potom se více zabalím do kabátu a deky, která v autě je, a schoulím se u dveří. Studí, ale je to tak nějak příjemné.
Zase začnu brečet a teď už se nesnažím přijít na to, proč.

(Severus Snape)

Mráz venku se do mě zakousne s neúprosností pokročilé zimy. Ještě před chvílí muselo hustě sněžit, teď se ale obloha trhá a dopřává výhled na fantastické horské panorama. Jindy bych se jím možná s uspokojením nechal pohltit, teď chci vědět jediné - kudy dál. Nevím, kdo mohl být tak strašlivě nezodpovědný, aby se ženou v takovém stavu jezdil v závějích, ale dost možná jsme jen v modelové situaci nějaké knihy... snad lékařské, možná ale románu, hororu?
Moje žena? V útrobách se mi bolestivě sevře. Samozřejmě, že to není moje žena! Vanja Snapeová. O dost vyšší, krásnější, oduševnělejší. A těhotná. Můžeme být rádi alespoň za těch pár let k dobru, které dostalo její tělo. I tak to bude... o mudlovských porodech vím velice málo. Moje dítě.
Na okamžik se zastavím, snažím se ovládnout. Musím si uvědomit, velmi se o to snažím, že tak emotivní záležitost z toho dělá především skutečnost, že máme vlastní těla a kniha si vypůjčila i naše jména. Nic víc. Není to moje dítě a není to moje žena. Je to vyplašená dívka na prahu puberty, která se patrně chystá rodit, zcela nepřipravená a nepoučená - jestli jsem někdy ochoten odpustit jí veškeré slzy a paniku, tak právě teď.

Vykročím dál, brodím se sněhem po zaváté silnici od jedné značkovací tyče k druhé v táhlém zákrutu po vrstevnici hory. Osud k nám naštěstí není tak nemilosrdný, jak by být mohl - objeví se přede mnou horská chata, sice bez známek života a beze stop ve sněhu okolo, ale je to solidní budova určená k trvalému bydlení, kde, jak nepochybuji, najdeme mnohem větší pohodlí než v automobilu.
Ačkoli to znamená dalších dvě stě metrů plahočení se ve sněhu navíc, dojdu až k chatě a snažím se zjistit, jestli se vůbec dostaneme dovnitř. Ale ano - dveře jsou zajištěné proti zvířatům, ne však proti lidem, a když nahlédnu do ledové chodby, je tam dokonce list papíru s několika slovy ve smyslu, že v nouzi je chata k dispozici každému potřebnému.
Zatopit hned a nebo rovnou vyrazit pro slečnu Grishamovou? Paní Snapeovou? Bohové! Pokusím se prásknout dveřmi, ale navátý sníh mi v tom zabrání. Účinná metoda, jak se odnaučit zlozvykům.

Už když se blížím k autu, vidím, jak je uvnitř schoulená, bílý ovál tváře za sklem, ruka, která si odhrne vlasy z tváře. Odhodlán poskytovat všechnu potřebnou podporu, které se jí může od druhého člověka dostat, jenom doufám, že nepocítí mou vlastní nejistotu a strach, zoufalou nekompetentnost. Neměl a nechtěl jsem mít nikdy nic společného s takovými věcmi - ženami a matkami a miminy - ale nikdo jiný tu není a před aktem zrození nového života cítím přílišný respekt, než abych si nebyl vědom toho, jak zcela se mu nyní musím podřídit.
"Slečno Grishamová," oslovím dívku a do auta jenom strčím hlavu, už si nesedám. "Kousek dál odtud je horská chata. Je to asi šest set metrů, dojdete to i v tom sněhu." Rukama si objímá břicho a po tvářích jí tečou slzy. Teď ale musíme jednat - na pokus o útěchu bude čas později.
"Co si mám vzít sebou?" vypraví ze sebe bezmocně. V této chvíli jsem však ochoten ocenit jakoukoliv spolupráci, i takto symbolickou.
"Oblečte si všechno, co máte po ruce, nic víc." Zabouchnu dveře a když po kratším boji s kufrem zjistím, jak se otvírá, provedu rychlou selekci našich zavazadel. Nakonec si hodím přes rameno jen jednu tašku, u které předpokládám, že ji budeme potřebovat nejdřív, pro zbytek zajdu později. Jak rychle může postupovat porod u prvorodičky? Patrně ne moc rychle. Ve skutečnosti může jít o planý poplach a čekat nás může i několik dní...

Přejdu ke dveřím na straně spolujezdce, auto se do závěje zabořilo velmi blízko svahu a sotva se tu oba vejdeme. Pomohu jí z auta, je neohrabaná a špatně zvládá rovnováhu, tělo i duše v rozporu v tom, jak jsou zvyklé se pohybovat. Až když stojí, uvědomím si, že je skutečně o poznání vyšší, než jak ji pamatuji - a břicho má tak velké, že i bez průkazu od lékaře bych pochopil, že tohle těhotenství je na samém závěru.
"Je tam někdo?" zeptá se a bez odporu přijme oporu, kterou jí nabízím.
"Ne, je prázdná. Dovnitř jsem jenom nahlédl, byl tam vzkaz, že je v případě nouze k dispozici." Přikývne a dál kráčíme v tichosti. Opírá se postupně čím dál víc a slyším její namáhavý dech. Nestěžuje si ale, odhodlaně bojuje s každým krokem. Jednou nebo dvakrát zastavíme, s vyděšeným vzlyknutím se mě přidrží a předkloněná rozdýchává bolest.
"Už je to blízko," řeknu a hlas mi díky mrazu trochu selhává. "Vydržte, Vanjo." Moje žena. Moje dítě. Není to skutečné, ale zmatek z té představy ano. Nereálná, šílená situace, na kterou jsme oba naprosto a zcela nepřipraveni.

stiny(Vanja Grishamová)

Snažím se jít ve starých Snapeových stopách a natahuji krok stejně, jako to dělal on, což nutně povzbuzuje bolest, která mnou v nedlouhých intervalech otřásá. Snape mě vede, takřka na něm visím, a přizpůsobuje se mému tempu. Konečně zahlédnu chatu, konečně jsme před jejím prahem.
Chvíli zůstanu stát v chodbě opřená o stěnu, než se pro mě Snape vrátí a odvede mě po schodech nahoru. Usadí mě do křesla před krbem a rozdělá v něm oheň. Přehodí přese mě několik přikrývek a když zachytí můj pohled, ještě se na okamžik zastaví. "Všechno v pořádku?"
Ne, nic není v pořádku. Všechno je špatně! A přesto jsem v tuhle chvíli podivně otupělá dlouhou a namáhavou chůzí, cítím se smířeně se vším, co musí přijít, a jediné, po čem toužím, je, aby to už bylo za mnou. "Není tam nějaká knížka-" zarazím se, nedokážu říct "o těhotenství" a už vůbec ne "o porodu". "Není tam nějaká knížka o tom?" řeknu nakonec a cítím se zbaběle. Nedokážu si ty pojmy spojit se sebou, s tělem, které obývám, s tělem, které je mé, jen starší. Vanja Snapeová. Zvednu znovu oči k Snapeovi.
"Ano, je. Přečtu si ji, až to tu dodělám. Ještě máme čas." Máme čas? Jak to ví? Co vlastně ví? Ví...?
"Můžu si ji zatím půjčit?" poprosím slabě. Při představě, na co se chci zeptat, se mi láme hlas.
"Ovšem," vyndá ji z tašky a podá mi ji. "Uvařím vám čaj a vrátím se pro zbytek zavazadel."
Sklopím pohled k dece. Nechci tady být sama a horší je to o to, že to všechno dělá Snape jen a jen pro mě. V ruce žmoulám překvapivě útlou knížku a nevím, jak dál. "Prvních devět kapitol můžete přeskočit," podotkne Snape ironicky a stále mě sleduje černýma očima, které jsou tolik povědomé, jen mnohem laskavější.
"Pane profesore," zvednu nakonec zase hlavu a vrhnu se do toho po hlavě. "Pomáhal jste někdy už někomu při porodu?" Ta otázka je vpádem do jeho soukromí, připadá mi neslušné se na ni zeptat, ale zdravý rozum mi napovídá, že tohle bych vědět měla.
"Ne," odvětí. "Mám jen běžný přehled v rámci svého zdravotnického vzdělání. Zaklínadla, která znám, jsou nám ale momentálně k ničemu."
Sakra, sakra, sakra. "Sakra." Zabořím hlavu do dlaní a knížka mi sklouzne na zem. Co budu - sakra - dělat? "Nechci," zašeptám tiše, kdyby si to náš soukromý knižní osud třeba ještě chtěl rozmyslet a poslat nás do další knihy ihned. "Nechci." Na tváři zase cítím slzy a tentokrát alespoň vím, čemu je mám přičíst.
Snape přinese z kuchyně konvici s čajem a hrnek a položí to na stolek vedle křesla. Sám si ke mně přitáhne židli a posadí se naproti mně, odtáhne mi ruce z obličeje a nechá je ve svých. "Vanjo," řekne naléhavě. "Uklidněte se. Jste zdravá žena v optimálním věku i kondici. Těhotenství probíhalo bez problémů. Vím zhruba, co dělat, zbytek si za chvíli přečtu a vy si víc věřte. Dokážeme to."
Opět mě přepadne bolest v podbřišku, která netrvá dlouho, ale je úporná a takřka se nedá vydržet. Zrovna se nadechuji, abych odpověděla, a tak ze mě vyjde zaúpění, aniž bych to měla v úmyslu, a já se svinu do klubíčka, ačkoliv mi přitom nezvykle překáží břicho. "To bolí," zasténám slabě.
Snape mě podepře a trpělivě čeká, až bolest ustane. "V koupelně je vana, využijte ji. Ale nepřehánějte to s příliš horkou vodou," poradí mi, aniž by se odtáhl. Snažím se dostat z toho dotyku co nejvíc, potřebuju mít někoho, kdo je tu se mnou, potřebuju cítit cizí přítomnost. Vlastně - cítím dítě, je tam, uvnitř mě, a ač mi to připadá neuvěřitelné, vzejde ze mě a bude žít. Po lidech, které jsem nechala umřít, přivedu jeden život na svět.
"Kope," usměju se, ačkoliv se mi do očí tlačí další slzy. "Sáhněte si." Sevřu jeho ruku pevněji, vedu ji pod pokrývku a oblečení, přiložím mu ji na své břicho. Chce ucuknout, ale nedovolím mu to, jen si pohodlněji opřu hlavu o křeslo a ještě na moment tak zůstanu, než se dítě zase uklidní. "Znamená to, že je v pořádku?" Jsem v podivné euforii, chci brečet a smát se zároveň, chci ležet i chodit, chci z téhle knihy pryč, ale zároveň chci přivést na svět toho malého tvorečka, kterého jsem si za tu nedlouhou chvíli zde stihla oblíbit a zamilovat.
"Ano, tak to má být," vymaní se Snape prudčeji, než by snad měl, a narovná se. "Musím zajít do auta, než začne znovu sněžit."
Hormony, musejí to být hormony. Odvrátím se, aby Snape nemohl vidět nové slzy, které se mi valí po tvářích, a nemohl snad dojít k závěru, že se nějak vážou s jeho odchodem. Vážou, přepadne mě zákeřný hlásek, který okamžitě umlčím.
Vzdalující se kroky, klapnutí dveří, ticho. A padající sníh za vysokými okny.
Tahle kniha - je to budoucnost?

vecer(Severus Snape)

Brodím se sněhem v našich vlastních stopách, nad hlavou ocelový příkrov oblohy, která se za tu dobu, kdy jsme byli uvnitř, opět stačila zatáhnout. Ve vzduchu se vznáší neurčitý náznak stmívání a sníh je dosud příliš jasný na nepřivyklé oči. Skoro lituji, že můj cíl neleží až za horským hřebenem či za roklí, která se rozprostírá po straně zaváté silnice; chtěl bych se fyzicky unavit, pročistit si hlavu, srovnat se s tím vším, přemýšlet a zároveň nemyslet na nic - oddálit nevyhnutelné, utéct před nutností zabývat se porodem. Porodem. Bohové...
Nevděčné role porodní báby se obávám možná méně, než bych měl. Je to proces – s příčinami a následky, něco, co lze ovlivnit. Možná má pochybná sebejistota pramení pouze z neznalosti, přesto to však dokážu brát jako lékařský problém, ke kterému nejsem zcela nekvalifikován. Slečna Grishamová má ostatně všechny předpoklady pro to, aby porodila bez větších problémů. Až na jediné – její momentální duševní stav mi nepřipadá příliš vyrovnaný.
Samozřejmě vím, že pokud se bude cítit pohodlně a v bezpečí, porod proběhne mnohem snadněji. Ale copak si může připadat bezpečně? Se mnou? Čarodějem bez magie – svobodným profesorem lektvarů, který se může potřeb rodící ženy, nebo spíše jakékoli ženy, leda dohadovat...? Nejsem si ani v nejmenším jist, jak najít rovnováhu mezi osobním přístupem, kterému se teď mohu stěží bránit, a dostatečným odstupem učitele a žáka. Zvlášť když se ta hranice dávno povážlivě ztenčila a víc se o ni musím snažit, než abych ji přirozeně udržoval; a je mi nepohodlné už si jen připustit něco takového.

Posbírám v automobilu všechny naše věci a s prvními vločkami nového sněhu se vracím zpět. Nerad. Netoužím ji vidět, protože je příliš těžké nepodlehnout iluzi skutečnosti. Vnímám ji, slyším, dýchám její vůni, cítím tep srdce, pohyb dítěte; všechny smysly mě přesvědčují, že toto je realita... Ale není, nemůže to být moje dítě a ona není moje žena.
Vanja Snapeová, dospělá a krásná, s duší milé, ale nezralé dívky.
Co se stane ve chvíli, kdy se přemístíme dál – bez dítěte? Bude dost racionální, aby to dokázala přijmout? Ochranitelské gesto, kterým se držela za břicho, způsob, jakým se jí rozzářily oči, když ucítila pohyb dítěte, to všechno ve mně vzbudilo pochybnosti o jejím odstupu.
Pečlivě ze sebe oklepu sníh a když vystoupám po schodech nahoru, zjistím, že slečna Grishamová uposlechla mé rady a šla se vykoupat.
"Jsem zpátky," zaklepu na dveře koupelny, "zavolejte, když bude potřeba."
"Děkuji," ozve se odpověď do zašplouchání vody.
Vybalím naše zavazadla, trochu mě překvapí, když objevím oblečení pro dítě. Všechno je laděné do tmavě modré a béžové, motivy vláčků a autíček napovídají, že pohlaví dítěte si matka nechala určit předem. Syn.
Ne!

Slečna Grishamová se patrně rozhodla ve vaně strávit celý večer, přiložím proto na oheň a projdu ještě jednou naše apartmá. Na jedné straně chodby, kam ústí schodiště a odkud vedou i dveře do koupelny, je malá kuchyňka s jídelním stolem, na druhé poměrně velký pokoj s krbem, křesly a pohovkou na dosah jeho tepla, s postelemi a několika dalšími nezbytnými kousky nábytku. Vše je útěšně solidní, dřevěné, útulný domácký prostor, ve kterém by se slečna Grishamová mohla cítit dobře. Pro naše potřeby optimální.
Usadím se v křesle a natáhnu nohy k plamenům krbu, abych se konečně začetl do ´Vše o těhotenství a porodu´. Kapitola o známkách nadcházejícího porodu mi připadá nejasná, postup při porodu samém příliš stručný a následná péče nedostatečná. Až několik odstavců o překotném porodu je vhodných pro naše potřeby, protože předpokládá provizorní podmínky a vypisuje tedy jen minimum věcí k němu nezbytných. Jak zjišťuji, nic, co by se nenašlo v běžné domácnosti nebo nedalo přiměřeně nahradit.
Cvakne klika koupelny a slečna Grishamová nahlédne do pokoje.
"Věci jsem vám dal tady do té skříně," pokynu patřičným směrem, když zdvihnu hlavu od knížky a setkám se s jejím tázavým pohledem.
"Děkuji," usměje se. Vypadá klidnější a pokojnější a víc než zralá na pár hodin spánku. Pravda, jako Bilbo mnoho příležitostí k odpočinku neměla.
"Běžte si lehnout," řeknu, zatímco rozvěšuje nějaké mokré oblečení po topení, "možná ještě dokážete usnout. Píšou tady, že se doporučuje ležet na levém boku."
"Půjdu,"
přikývne, "jen si najdu ještě něco k jídlu."
"Mohu to udělat sám,"
řeknu okamžitě a začnu se zvedat.
"To není problém," udělá zamítavé gesto a znovu se usměje. "Jen co se naučím chodit." Vážněji dodá: "Je lepší střídavě chodit a sedět."
Přikývnu a vrátím se ke knize. Slyším, jak se dívka pohybuje po kuchyni, cinká nádobím, tu a tam znehybní a jen ztěžka oddychuje. Měřím intervaly takových chvil pomocí starých hodin na protější zdi. Jsou dosud dlouhé a velmi nepravidelné.
Ano, zatím máme čas.

(Vanja Grishamová)

Sotva se zachytím linky, když udělám prudší pohyb a ztratím rovnováhu, a přepadne mě bolest v podbřišku. Bolí! Předkloním se, koušu se do rtu, abych zůstala zticha. Trvá to asi půl minuty, nedokážu ten čas dost dobře odhadnout, a vědomí, že cruciatus je přece jen o kousíček horší, mě příliš neutěšuje.
Chůze po schodech není tak problematická, jak jsem očekávala, skoro bych jí dala přednost před popocházením v místnosti, nebýt těch problémů s rovnováhou. Nevadí mi proto, když se po bramborách vracím do špajzu ještě pro česnek a potom pro sůl, která v kuchyni došla. Dokonce tam najdu kus uzeného zavěšeného u stropu, které svědčí o tom, že je chata obydlená po většinu roku včetně zimy.
Akorát dávám péct brambory do trouby, když slyším, jak za Snapem klapnou dveře koupelny a posléze na vanu zabubnuje voda. Dovolím si dojít do pokoje a na chvíli se posadit - náhle mi to připadá jako báječná věc. Z tváře mi zmizí úsměv a já si položím hlavu na opěradlo křesla a zavřu oči. Cítím v sobě miminko, vím o něm, cítím se s ním být spojená. Možná je to všechno jen vlastní autosugesce, ale myslím si, že i ono o mně ví, že se usmívá, že má dobrou náladu, že mě má rádo. Mě, svoji matku. Manželku Severuse Snapea.
Měli jsme svatbu, vyspali jsme se spolu, máme spolu dítě. Co přijde ještě? Smrt jednoho z nás, pohřeb?
Znovu mi bezděčně cuknou koutky. Jsem ráda, že je to zrovna Snape, kdo tu se mnou je. Možná by byl i někdo vhodnější, ale na jeho přítomnost jsem již přivykla a neshledávám na ní nic špatného či rušivého. Občasné záchvaty vzteku se dají překonat a je pro mě odměnou, když si něčím vysloužím chválu či úsměv. Co je pro mě ten člověk? Milenec nebo otec? Sfingy tvrdily, že otec, ale to bylo před dlouhou dobou. Dryák upřímnosti prokázal, že o něj stojím jako partnera. Co chci já, jen já, bez všech rádců a magických artefaktů? Nedokážu se rozhodnout.
Místností zavoní brambory a já si zase stoupnu. Seděla jsem dlouho a náhle mám pocit, že stání je vlastně ještě mnohem lepší než sezení. Až na tu rovnováhu, s tou bojuji stále.
Dodělám potřebné přípravy a přinesu jídlo na stůl právě ve chvíli, kdy vyleze Snape z koupelny. Pečené brambory, studené uzené, česnek v mističce jen pro něj. "Dáte si?" pokynu mu ke stolu a sama si sednu. Sezení je vážně skvělá poloha.
"Děkuji," zatváří se překvapeně a posadí se proti mně. Copak čekal, že udělám večeři jen pro sebe?
"Dobrou chuť," usměju se a naberu si solidní porci – mám hlad jako vlk a jen si namlouvám, že je to půstem z minulé knihy.
"I vám," odpoví Snape, než se pustí do jídla.
Myšlenky na nezdravost přecpávání se před spaním pustím z hlavy hned po třetím talíři a v duchu si gratuluju, že jsem toho udělala tolik. Zdá se, že má hlad i Snape.
Dojíme v tichu a já se pohodlně opřu a protáhnu. Táhle zazívám a zadívám se na postel. Spát, uklidit? Zvítězí ve mně výchova a když se zvednu, začnu sklízet špinavé nádobí.
"Děkuji, přišlo to velmi vhod," řekne Snape a mně se znovu vybaví má úvaha o pochvalách. "Připravím vám zatím místo na spaní."
"Děkuju," povede se mi konečně naložit všechno na tác a vzápětí málem rozbít, když se tak tak zarazím, abych nezavadila břichem o roh stolu. Je zvláštní pocit projít čelem tam, kde neprojdu bokem.
"Dala byste přednost tomu, abych spal dole, nebo mám zůstat zde?" zastaví mě ještě Snape otázkou a já se definitivně posadím na kraj stolu, abych byla na nový pokus o odejití odpočatější.
Pohlédnu na něj v zamyšlení. Neváhám, co si vybrat, váhám nad formulací, aby to nevyznělo nevhodně – koneckonců tu jsem ale rodící matkou já a proto mám právo na výběr dle vlastního smýšlení. "Zůstat zde, jestli vám to nevadí." Dokonce ani nemám potřebu uhnout pohledem, neboť má volba vyplývá skutečně ze strachu z porodu. Copak já vím, kdy to začne? Jediný údaj, kterým jsem si jistá, je délka těhotenství, a na to už je trochu pozdě.
"Naopak," kývne hlavou Snape. Zůstanu ještě chvíli sedět a sleduji ho, jak dává pod prostěradlo nějaký igelit či co, a teprve po delší době odnesu konečně nádobí do kuchyně.
Bolí! Nádobí se rozbije na zemi, když se prudce předkloním, abych se dokázala vyrovnat s bolestí. Už mi to vadí, dám cokoliv, když tyhle záchvaty pominou! Co to vlastně je? Stahy? Pod tím pojmem jsem si vždycky představovala něco diametrálně odlišného.
Zazní spěšné kroky, ve dveřích se objeví Snape. Odvrátím tvář, není mi příjemné, když mě vidí takhle slabou. "Ustupte, posbírám to," vyzve mě klidně. Ještě moment počkám, než bolest odezní zcela, a sednu si do kouta na židli, hlavu si opřu o opěradlo a záda o zeď za sebou. Sleduji Snapea, jak sbírá střepy a zametá, a nechávám se příjemně ukolébat slastným nicneděláním a plným žaludkem ke stavu blížícímu se spánku.
"Pojďte," probere mě náhle hlas a Snape mě vytáhne na nohy. Mnohem jemněji než kdy dřív a to jsem párkrát málem umírala. Možná, že být těhotná není zase tak špatné. Ovine mi jednu ruku kolem pasu, druhou mě chytne za paži. "Spát je lepší v posteli."
Nechám se vést, je to příjemné.
"Děkuju," usměju se, i když jen tak malátně, když mě posadí na postel, a ráda si lehnu. Snape znovu odejde do koupelny, objeví se vzápětí v pyžamu – další z pohledů, které bych si ráda uchovala i do budoucna. Objektivně ale musím uznat, že v něm nevypadá tak, jak si myslí bradavičtí studenti.
"Jak můžu usnout, když si nemůžu lehnout na břicho?" postěžuju si nespokojeně, protože mi ta chvíle jeho nepřítomnosti stačila ke zjištění, že tohle jeskutečně problém. "Proč je lepší levý bok?" Kromě toho, že k vám budu čelem?
"Proč zrovna levý tam nerozváděli, ale na zádech patrně zjistíte, že se vám špatně dýchá," odpoví mi, zatímco se ukládá vedle mě. Leží na zádech s rukou pod hlavou, tvář má natočenou ke mně a je zvláštní ho vidět takhle blízko - v posteli, na opuštěné horské chatě. Projede mnou zachvění a já odtrhnu pohled z jeho očí, aby se snad mé myšlenky nedostaly příliš na povrch.
"Není vám dobře?" zeptá se Snape a já mám alespoň jistotu, že nedovede číst v mé tváři tak, jak se bojím.
"Ne, v pořádku," zavrtím hlavou a znovu se mu zadívám do očí. Je starší a přesto pořád stejný. Je hodný, laskavý, vstřícný – je to stářím, které dostalo jeho tělo, je to deseti lety změny charakteru? Ne, je takový doopravdy, celou dobu, to jen charakter hledal cestu zpod masky, kde se zvykl ukrývat.
"Vzbuďte mě, kdyby něco – cokoliv."
"Dobrou noc," odpovím a nepřestávám při tom hledět na jeho tvář. Zavře oči – jako by zhasly světla jeho osobnosti, i když ta stále zůstává na svém místě. "Děkuju," dodám ještě tiše.
Hlavu si lépe vypodložím polštářem a v pevném přesvědčení, že se mi v určené poloze nemůže podařit usnou, se ponořím do hlubokého spánku.
Hluboký spánek trvá přesně do chvíle, než se probudím poprvé, abych si odskočila na záchod. Potom také podruhé a potřetí – už nikdy nebudu před spaním tolik pít. Možná raději vůbec.
Stahy mě přepadnou až v druhé polovině noci. Stulím se do klubíčka, jak jen to jde – což není mnoho – a bezmocně sevřu pěsti. "Do háje, do háje, už dost!" ulevím si šeptem a snažím se přesvědčit sama sebe, že to opravdu pomáhá.
Snape vedle mě zvedne hlavu a podívá se na mě.
"Marie Terezie měla třináct dětí. Jak při tom mohla stihnout vybojovat dvě války, dobře vládnout a spát?" postěžuju si nešťastně. Není to poprvé, co mě to napadlo, a teprve ve světle poslední knihy, ve které se nalézáme, pocítím k té ženě posvátnou úctu.
"Budiž vám to útěchou - když to byla ochotná absolvovat tolikrát, není to k nepřežití," odvětí mi Snape a v jeho hlasu je slyšet únava a rozespalost.
"Jestli se to zlepšuje geometrickou řadou, třinácté těhotenství se už možná dá vydržet," odvětím nespokojeně. "Promiňte, nechtěla jsem vás vzbudit," dodám ještě tišeji s pevným předsevzetím spát už opravdu až do rána. Na záchod maximálně jednou. Dvakrát. Vůbec.
"Nemusíte se omlouvat," potlačí Snape zívnutí a vstane, aby přiložil do krbu. Upřu oči do plamenů a nechám se jimi ukolébat ke spánku. Už nevnímám, když se Snape vrátí do postele.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed - Byli jsme dva zrzka 07. 01. 2009 - 23:29
RE: Kráska a Smrtijed - Byli jsme dva nerla 07. 01. 2009 - 23:59
RE: Kráska a Smrtijed - Byli jsme dva hermione007 08. 01. 2009 - 11:29
RE: Kráska a Smrtijed - Byli jsme dva nerla 08. 01. 2009 - 13:04
RE: Kráska a Smrtijed - Byli jsme dva eleyne 08. 01. 2009 - 19:17
RE: Kráska a Smrtijed - Byli jsme dva nerla 08. 01. 2009 - 19:43
RE: Kráska a Smrtijed - Byli jsme dva eleyne 09. 01. 2009 - 19:27
RE: Kráska a Smrtijed - Byli jsme dva mae 10. 01. 2009 - 20:01
RE: Kráska a Smrtijed - Byli jsme dva amabell®pise.cz 15. 10. 2013 - 03:38