Kráska a Smrtijed - Pod horou a na soudku

5. leden 2009 | 12.00 |

Kapitola čtyřicátá čtvrtá.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Vanja Grishamová)

Kolem je tma. Sesunu se podél zdi a z očí mi tečou slzy, spolu s nimi nechávám odplavovat bolest a v sobě si ponechávám jen nezměrný smutek. Náhle mi chybí stálost, chybí mi pevné zakotvení, chybí mi moudrost věků. Před mýma očima se odehrála scéna, kterou jsem nikdy nedoufala spatřit a kterou jsem snad ani nikdy spatřit nechtěla. Snape a vzpomínky, Snape, který podlehl dojmu, že zažil to, co si pamatuje jen jako sen – bohové, co bude dál?
Mé nitro se dusí, není možné nijak ventilovat to, co cítím, je jen možné najít Snapea a přesvědčit ho, že jsem skutečně nebyla ta dívka. Copak mi může uvěřit? Použije nitrozpyt a uvidí, co se stalo za vysokými okny, uvidí všechno, pro co mne zavrhne nebo odešle někam daleko od sebe, snad do Krásnohůlek nebo Kruvalu. Mám vás ráda, vypustím myšlenku do prostoru kolem sebe.
A čas plyne.
Sedím opřená o chladivou zeď a hlavu mám prázdnou, jsem sama ve svém žalu a opuštění. Kolem je ticho a tma.
A čas plyne.
Nikdo mi neřekne, po jak dlouhé době se zvednu, mohou to být minuty stejně dobře jako hodiny, není tu nic, podle čeho bych mohla určovat čas. Začnu tápat kolem sebe, jsem v chodbě široké tak akorát pro dva lidi, je kamenná a v pravidelných rozestupech jsou v ní umístěné držáky na pochodně.
Vydám se nazdařbůh jedním směrem. Jdu, nevím jak dlouho a nevím kam, jsem sama a vím, že stejně dobře můžu zabloudit jako se najít s člověkem, jehož se v téhle chvíli bojím, přestože toužím po setkání s ním.
Světlo je zprvu příliš slabé na to, abych jej zaregistrovala, ale potom začnu ve skvrnce rozeznávat obrysy chodby a zaslechnu hlasy. "Jídlo dneska nedostanou, máme jim dát jen vodu," říká jeden, který by snad byl za normálních okolností příjemný, nyní je ale zkreslený nenávistí. Až nyní, na světle, se na sebe chci podívat, protože cítím, že jsem muž a mám mnohem menší postavu, než je obvyklé, cítím, že jsem bosa a že mám krátké kudrnaté vlasy - a až nyní, na světle, zjistím, že se nevidím.
Trpce se pousměji, vím, v jaké knize jsme, a vím i, ve které části jsme. Vím, kde bude Snape s jistotou jedna k dvanácti. Vím, že ho dost možná napůl utopím, vím, že to, co mě čeká, nebude jednoduché, a jen díky tomu dokážu vypudit z hlavy nepatřičné myšlenky a zabývat se tím, co mě čeká v nejbližší době. Tak tiše, jak jen dokážu, doženu ony dva elfy, jež jsem slyšela, a následuji je hlouběji a hlouběji do labyrintu chodeb, nyní už osvětlených.

Vyhýbám se světlu pochodní, aby snad nezahlédli můj třepotavý stín, a snažím se vystříhat i toho nejmenšího zvuku - a díky tomu postupně obejdu dvanáct různých cel s dvanácti trpaslíky.
Mám ráda pravdu, ačkoliv bych se teď možná raději mýlila.
"Kdo je to?" syknu u poslední cely, když odejdou hlídači, a snažím se ve tmě něco rozeznat.
"Ori," ozve se hlas, ve kterém nechybí naděje. "Bilbo?"
"Dostanu vás odsud všechny, jen mi dejte čas. Ještě se vrátím," zanechám ho tam a vydám se dál.
Obejdu Balina, Noriho, Doriho, Filiho, Kiliho, Glóina, Bombura, Dvalina, Óina, Bifora i Bofura, ale teprve až v cele, kde jsme byli první a která je zcela mimo ostatní, najdu toho, koho jsem hledala.
"Kdo je to?" zeptám se jako už dvanáctkrát.
"Záleží, kdo se ptá," odpoví mi trpaslík polohlasně a ve mně udělají vnitřnosti podivnou akrobatickou kreaci. Jsem ráda, že jsem ho našla, na druhou stranu jsem se zapomněla připravit a náhle nevím, co říct.
"Pane profesore?" zeptám se proto a snažím se dát hlasu co největší jistotu. Zčásti se mi to i podaří.
Chvíli je ticho. "Vyjmenujte mi vaše spolubydlící," ozve se nakonec.
Kývnu hlavou, ač to ve tmě není vidět - ani na světle by nebylo. "Peggy, Candy, Suzan a Adenah." Odmlčím se, nevím, jak navázat. Potřebuju nutně mluvit o poslední knize, ale na pořadu jsou i důležitější věci. Možná bude lepší začít jimi. "Jsme v knížce Hobit. Zavřených vás tu je třináct, dostanu vás ven, ale asi to bude nějakou dobu trvat. Zkusím vám ukrást něco k jídlu," začnu nakonec a zjišťuji, že toho k tomu, co se děje teď, o mnoho více na srdci nemám.
"Beru na vědomí," odpoví mi hlas, který ve tmě nemá tělo, hlas, který ve tmě utopil i jakékoliv projevy emocí. "Kdo nás vězní?"
"Elfové z Temného hvozdu. Vy jste trpaslíci, já hobit. Jsme výprava, která jde zabít draka, ale teď padla do zajetí. Elfové a trpaslíci se nenávidí, nepotřebují důvod," vysvětlím a ačkoliv mi žaludek tančí kozáčka, hlas mám s vypětím všech sil stále klidný. "Vy jste Thorin Pavéza," napadne mě ještě. "Vedete celou výpravu."
"Trpaslík Thorin Pavéza," opakuje s despektem v hlase. "Další pohádka. Vy se jmenujete jak?"
"Bilbo Pytlík," odpovím a pokrčím rameny. Nemůžu za to, jaké knihy na nás napadaly.
Nastane tíživé ticho, kterého jsem se bála. Teď - nebo napořád. Nedokážu dát dohromady žádný úvod, musím to vysvětlit hned nebo ztratím odvahu, které nemám mnoho. Bude mi věřit?
"Minulá knížka se jmenovala Sedm svědectví přírody, je to sbírka intimní lyriky," začnu mluvit a spěchám, aby mě snad nezastavil. "Svědectví, ve kterém jsme byli, bylo svědectví lásky. Já byla dub, který je klíčový pro celou sbírku, ten se jediný vyskytuje ve všech básních. Vy a ta dívka jste byli pouze epizodními postavami jedné z básní." Teprve nyní se odmlčím, čekám, zda něco řekne.
"V tom případě nemám vašemu chování co vytknout," ozve se po neobvykle dlouhé době. Hlas je stále pečlivě kontrolovaný a ovládaný, stále stejně nicneříkající. Vím, že ho teď musím nechat samotného, aby si přebral o samotě vše, co se dozvěděl, a že výsledek tohoto dialogu už nijak neovlivním, ale přesto se mi neodchází lehce.
"Půjdu zkusit ukrást něco k jídlu," řeknu tiše, když ve mně konečně zvítězí má racionální stránka.
"Děkuji," vyprovodí mě jediné slovo do tmy. Mám z ní strach, děsí mě, připomíná mi mnohé, co jsem chtěla zapomenout. Otevírá moji duši nicotě. Zatím se bráním, ale nevím, jak dlouho to vydržím.

hobit1(Severus Snape)

Tma a ticho. Ozvěny vzdálených zvuků nejsou možná ničím víc než vlastní fantazií, protože smysly zoufale touží po jakémkoli naplnění. Jak jsem zde dlouho, desítky minut, hodiny? Najdu misku s vodou a jen lehce svlažím rty; nevím, jak dlouho mi bude muset vydržet.
Toto není Azkaban.
Mé momentální tělo má nezvyklé proporce, navzdory nedostatečné výšce si však uvědomuji, že je silné a vytrvalé. Na pocit z hustého plnovousu si zvykám špatně a poté, co konečně najdu dveře, nepřiměřeně dlouho hledám kliku, protože nehmatám rukama dost vysoko. Když přitisknu oko ke špehýrce, kdesi v chodbě zahlédnu slabý odlesk světla pochodně. Možná si namlouvám i ten...
Nejsem v Azkabanu!
Vězení nesnáším snadno. Nečinnost a bezmoc, to je kombinace, která mě ubíjí naprosto spolehlivě. Trpělivé vyčkávání se rychle stává apatií a bez valné myšlenky a ponětí o čase zírám do tmy. Jsem si dobře vědom, že mám do vězeňské kobky vzhledem ke své vedlejší profesi stejně blízko jako ke smrti – a nejsem si vůbec jist, že bych ji dokázal nést s takovou důstojností, jakou bych od sebe požadoval. S možností věznění jsem smířen, svým způsobem jsem na ni i připraven, dá-li se to tak říci. Přesto je to jedna z mála věcí, které ve mně probouzejí nefalšovaný strach. Skutečnost, že tohle má do hrůz skutečného Azkabanu daleko, si mimoděk opakuji stále dokola. Tady mám svou mysl ve svých rukou a záleží jen na mně, jak bdělou zůstane.

Otázky ohledně toho, jestli je slečna Grishamová ve vedlejší cele či v roli mého strážce, odpoví ona sama, hlasem napůl mužským, napůl chlapeckým, zjevně ví kde jsme – osud tedy rozdělil naše role správně, jakkoliv je mi zatěžko omezit se na pouhé čekání. Knihu, kterou jmenovala, neznám a neznám ani sbírku básní, ve které jsme se údajně nacházeli před tím.
Věřit jí, nevěřit? Byla ona tou dívkou, či jen pohotově vymyslela odpověď?
Je to vlastně lhostejné – pokud má v úmyslu s takovou důsledností předstírat, že se nic nestalo, pro mě to má stejné důsledky, jako by tou osobou po Vánočním plese byla opravdu pouze ta zatracená Hoochová.
Přesto bych to vědět měl. Nevěřím příliš, že by slečna Grishamová do budoucna nic neočekávala; je příliš mladá, než aby neměla sklony přeceňovat podobné – události. Ironií je, že pro mě budou následky výraznější. Nitrozpyt ji roztrpčí, ale s tím už se nějak vyrovná.
Chci vědět, co se stalo. Chci tu vzpomínku... pokud se to stalo.
Najdu v jednom koutě jakousi přikrývku a pokusím se usnout, ať alespoň nějak využiji ztracený čas. V duchu si podle abecedy předříkávám všechny existující přísady do lektvarů. Na tmu a stísněnost kamenných zdí se mi podaří zapomenout už v polovině písmene "a".

(Vanja Grishamová)

Tmavé chodby mě dusí. Toto tělo je dobře přizpůsobeno k tichému pohybu a tak se nechám lákat pochodněmi jako můra světlem, riskuji, že si spálím křídla, ale neodolám jim, snažím se vpustit trochu světla i do svého vědomí. Stále se cítím jako slepec.
V kuchyni uzmu kus pečeného masa a vzápětí jsem málem chycena, protože to maso voní. Když se odvážím o neurčitou dobu později vzít kus sušeného masa, málem do mě kuchař vrazí, když hledá tu myš, která způsobila šramot. Snažím se ukrást vodu a omylem vezmu demižon s vínem, snažím se vzít cokoliv a dopadá to katastrofálně. Ano, nejsem vidět, ale teprve nyní chápu, že zrak rozhodně není všechno a ačkoliv se Prstenem má úloha usnadnila, rozhodně nebude triviální.
Obejdu dvanáct cel a jejich obyvatelům dám jídlo. Řeknu jim, že jsem našla Thorina a že jim vzkazuje, aby neklesali na mysli. Vylíčím jim svůj plán s kradením klíčů a hostinou, o které ani nevím, kdy bude, a zmíním, že znám způsob, jak se dostat ven a že nám v tom pomůže podzemní řeka, která tudy protéká. "Sláva našemu zloději," odpoví mi většina z nich a mají mě za hrdinu.
Jenže ten hrdina se stále ještě bojí tmy.
Přijdu ke Snapeově cele se zbytkem jídla, které mi zbylo. Sama jsem měla sotva pár soust cestou, ale náhle mám potřebu odevzdat do té cely všechno, dát víc Snapeovi a sebe trýznit, protože si to přece zasloužím. Za své lži a své pocity, za svůj strach a za své doufání.
"Pane profesore," oslovím těžké dveře, které jsou přede mnou, a odsunu kryt špehýrky. "Nesu vám jídlo." Mám iracionální touhu se omluvit za to, jak je toho málo, a vysvětlit, že jsem třináctinásobek téměř neunesla, ale neudělám to. Dveře symbolizují bariéru, která náhle vznikla mezi mnou a tím člověkem, a mně je zatěžko se jí pokusit proniknout.
"Děkuji," dostane se mi odpovědi - chladné, neosobní. Studí stejně jako okolní temnota. "Všechno jde podle plánu?" zeptá se ještě a potom dodá: "Předpokládám, že máte plán."
Trpce se pousměju - můžu, není to vidět. "Nepovedlo se mi ještě najít jiné prostory než kuchyň a síň."Je tu tma a spousta elfů, kteří by mě rádi zabili. Nevyznám se tady a děsím se toho, že bych mohla zabloudit. Mám strach. Nedokážu tohle říct.
"Víte, co hledáte?"
"Strážnici a podzemní řeku," odpovím mu. Zatím jsem byla jen pro jídlo a jsem si skoro jistá, že je to směr zcela opačný, ale to Snape vědět nemusí.
"Dávejte na sebe pozor." Není to projev citu, je to rozkaz, je to chladné oznámení. Kousnu se do rtu. Je mi do breku.
"Jsem neviditelná," řeknu místo toho všeho a hlas se mi podaří ovládnout dost uspokojivě. Nechce se mi odsud, zpátky do tmy a samoty.
"Lektvar?" ozve se po chvíli. Tón je opět pečlivě kontrolovaný, ale to ticho předtím znělo nevěřícně.
"Kouzelný prsten. Symbolem největšího zla se stane až v trilogii, která na tuhle knížku nepřímo navazuje." To je zajímavá otázka - budu se cítit řídce a protaženě, až se odsud dostaneme? Bilbo ho taky používal nejvíce zde a potom už jen málo.
"Chápu," ozve se zase po chvíli.
Sednu si vedle dveří a opřu se o stěnu. Bolí mě nohy, mám hlad a mám i žízeň. Mé odhodlání odejít pryč klesá s každou vteřinou a protože se nemusím přetvařovat - nikdo mě nevidí - a protože výraz obličeje dělá s psychikou mnoho, dovolím si krátké spočinutí. Tady, u dveří.
"Měla bych získat klíče od cel, až se stráže opijí vínem, které je tu na hostinu," začnu vyprávět po chvíli děj téhle knížky. "Potom vás dovedu k podzemní řece, kterou se posílají prázdné soudky do města, a do těch soudků vás zabalím. Oni vás shází do řeky, mě se ty soudky pokusí umačkat, až poplavu mezi nimi, a potom se budeme plavit až do toho města. Tam se prohlásíte králem pod Horou a doufám, že to by mohlo z téhle knížky stačit."
"Ten plán mi připadá příliš nebezpečný," ozve se Snape, ačkoliv odpověď nečekám, možná jen nějakou poznámku o mém zdravém rozumu.
"Takhle je to v knize a mnoho jiných východisek odsud není," odpovím. Souhlasím s ním ve všech bodech jeho argumentu, snad jen slovo 'plán' bych nahradila slovem 'sebevražedný postup'.
"Budiž."
Znovu se mi na tváři objeví ten trpký úsměv a zavřu oči. Sesunu se do pohodlnější polohy a snažím se nevnímat, jak výstupky nahrubo tesané chodby tlačí, snažím se nevnímat chlad, který mnou prostupuje... jen si chvíli odpočinout. Tam za dveřmi je člověk, který se rozhodl v můj neprospěch a jehož rozhodnutí tak těžce nesu. Snad rodiče ještě žijí? Nesmím se na tuhle naději příliš upínat, vím, že není reálná, ale dala bych všechno za to, aby to byla pravda.
Někdo se tvářil, že mu na mě záleží, a já se mu otevřela a věřila, že zůstane se mnou - slíbil mi to, nejednou. A náhle moji náklonnost odhodil do prachu a podupal ji, nenechal z ní nic, odcizil se a mě nechal samotnou. A ono to bolí, hodně to bolí. Copak je možné, že se najde někdo takový, kdo by mi chtěl dát znovu nějakou jistotu, někdo, komu lze věřit?
"Spíte?" ozve se náhle a to vyrušení mě vyleká víc o to, kolik je v něm netrpělivosti a rozladění.
Mám mlčet, tvářit se, že ano? "Ne," odpovím nakonec, když už je ticho neúnosné.
"Neměla byste tu zůstávat - objeví vás," poučí mě Snape hlasem, kterým obvykle vysvětluje, že kotlík právě odstavený z ohně pálí.
"To můžou kdekoliv," postavím se mu na odpor tou jedinou větou a více než neochotně se vyškrábu na nohy. "Promiňte." Můj odpor je zlomen, aniž by Snape musel cokoliv říct.
Odfrknutí, které se z cely ozve, si pravděpodobně jen namlouvám, ale je to ten poslední impuls, který potřebuju, abych se vzdálila pryč.
Začíná dlouhá pouť plná bloudění, hladu, ostražitých stráží a temnoty, která mě děsí. Jsem na to všechno sama.

(Severus Snape)

Sním kousek jídla, většinu nechám na později, a pustím se do podrobnějšího průzkumu cely. Rozladěn neopatrností slečny Grishamové a rozezlen neměnnými hodinami věznění chodím po vymezeném prostoru jako lev v kleci a jen stěží odolávám touze po několikáté prozkoumat dveře. Čas, kterého se mi obvykle nedostává, je náhle nepřítelem díky svému nadbytku.
Zlost se začne opět zvolna přelévat do apatie, když na chodbě zazní kroky, špehýrkou ve dveřích se prodere trocha světla a v zámku zarachotí klíč. Vyskočím na nohy a zamračen hledím na trojici elfů, kteří vejdou do cely. Nejsem zvyklý se dívat druhým do očí se zakloněnou hlavou - a až teď mi plně dochází, jak moc je tento svět jiný. Jejich špičaté uši, nápadně krásné tváře a jasné oči mi dávají pocítit, že mé momentální tělo je podsadité a neladné. Jsem si ale dost jist, že v boji bychom se přinejmenším vyrovnali. Nejsou to lidé... mají v sobě něco víc a cosi jim schází.
Nemám kdy si ve světle jejich pochodně prohlédnout sám sebe, jen mohu postřehnout, že cela je menší, než se zdála za naprosté tmy, a že dveře jsou skutečně tak masivní, jak mi připadaly podle hmatu. Nic povzbudivého.
"Tak co, Thorine, změnil jsi názor?" zeptá se jeden z elfů, zatímco ostatní dva stojí vedle něho se zbraněmi v rukou a přísnými výrazy ve tvářích.
"Co byste řekli?" opáčím a založím ruce na prsou.
"Proč jste vy trpaslíci tak tvrdohlaví?" potřese elf hlavou. "Náš král má plné právo vědět, proč jste na našem území ztropili takový poprask!"
"Jen jsme procházeli," odpovím, protože tím jsem si z náznaků vysvětlení slečny Grishamové takřka jist. "Po vlastních záležitostech. A rádi bychom v nich i pokračovali."
Elf mávne rukou. Dostalo se mu odpovědí, jaké čekal, a svou povinnost považuje za splněnou. "Jak se zdá, pohostinnost naší cely se ti zalíbila," řekne, otočí se a odchází, jeho strážci vycouvají za ním. "Až si to rozmyslíš, zabuš na dveře a křič. Možná tě někdo uslyší."
Na to samozřejmě neodpovím a jen zachmuřeným pohledem vyprovázím světlo pochodně. Jak se zdá, nechystá se žádné mučení či výslechy – nedovedl bych si představit něco takového od těchto bytostí. Na čele mají napsáno ušlechtilost a z tváří září kladní hrdinové. Musím jenom čekat, dokud slečna Grishamová nesplní svůj úkol. Nyní, když vím, komu čelím... je to o něco snazší.
Mám o ni obavy i nemám; nevěřím, že by skončila hůř než ve vedlejší cele, drželi však ostré zbraně a strážným v potyčce snadno ujede ruka. Čekat v samotě a tmě by také nebylo nic pro ni; nemluvě o tom, že by se tím naděje na náš útěk rázem rovnaly takřka nule.
Bezmoc, bezmoc... jak se o ni mám postarat, zavřený v zatracené podzemní kobce?

Bilbo(Vanja Grishamová)

Zatímco se plížím tmavými chodbami a trnu, kdy kdo uslyší čím dál větší hluk, který způsobuji, přemýšlím o tom, jak velký je rozdíl v knížce číst "počkal dva dny do začátku hostiny a potom vysvobodil své druhy" a prožívat to sama.
Hučení vody mi napoví, kde hledat podzemní řeku, a zatrne mi, když ji spatřím – dravou a ledovou, inkoustově černou a hrozivě řvoucí. Setrvám na jejím břehu dost dlouho, hledím do černých vod a představuji si v nich sebe, zoufale se topící a bez naděje na pomoc, a jímá mě strach ještě větší než dosud – vždyť cesta z temnoty vede právě přes tyhle rozbouřené vody.
Nohy si odpočinou a ačkoliv se hlad čekáním jen zvětšil, vydám se dál. Najdu strážnici se strážnými zabranými v hru v kostky, najdu skladiště soudků prázdných a najdu skladiště soudků plných. Sleduji elfy, kteří plné soudky odnášejí pryč, a najdu kuchyň – jinou, než jsem navštívila předtím. Sleduji kuchaře a najdu hodovní sál. Žvýkám zrovna maso, které mě nutí k úvahám, jak asi může chutnat veverka, když konečně slyším, co potřebuji – hostina bude zítra.
Seberu tedy více jídla a obejdu opět všechny cely, každému řeknu, co nás čeká, a dám jim tak dost času na rozhodování, zda je lepší tvořit živý exponát zdejších cel nebo si ověřit v praxi přísloví, že duté dřevo nepotopíš.
Poslední je opět Snapeova cela. "Pane profesore?" ozvu se tiše, protože si nejsem jistá, zda jsem ho minule nerozzlobila příliš – v takovém případě by snad bylo lepší sem vůbec nechodit. Ale je to už mnoho hodin, nesu jídlo – nevím, zda mezitím nějaké dostal – a nesu informace. Je to důvod?
"Slečno Grishamová?" ozve se zpoza dveří. "Mluvte."
Odsunu dvířka špehýrky a prostrčím mu tam jídlo. Tentokrát jsem více šetřila na ostatních a nechávám i sobě, přesto dostal Snape opět nejvíc. "Zítra bude ta hostina. Shromáždím ostatní u řeky – jsou k ní blíž – a přijdu pro vás. Osobně mi ta část se soudky připadá v knížce strašně nadsazená, nevěřím, že by to mohlo vyjít, ale nenapadá mě jiné řešení." Tma rozvazuje jazyky a já se nedokážu omezit na stručné informování fakty, jak jsem si původně umínila. Možná je na vině nejen tma... nebo je na vině tma v tom, že jsem přestala být slečnou Grishamovou?
"Není možnost prostě projít ven?" zauvažuje i on nad otázkou, kterou si poslední dobou kladu čím dál častěji. "Děkuji," podotkne ještě s posledním balíčkem jídla.
"Nemáte zač," odpovím duchem nepřítomně a snažím se vybavit si všechny nesnáze. "Ty chodby jsou rozlehlé a já ven netrefím – ačkoliv ostatní trpaslíci možná ano. Ale východy budou hlídané a dostali bychom se do lesa, který je ještě horší než Zapovězený v Bradavicích. A kromě toho se děj ubírá přes ty soudky a nevím, jak by se to mělo s dalším přenosem, kdybychom zvolili jinou cestu. Nerada bych došla až k drakovi." V úvahách jsem se pustila dál, než jsem chtěla, ale možnost si to všechno shrnout nahlas je příjemná.
"Umíte alespoň plavat?" ozve se z úst přitisknutých ke špehýrce. Mimoděk poodstoupím.
"Umím," odpovím váhavě a v duchu se mi znovu rozeřve černý proud podzemní řeky. Ta představa mě děsí.
"Přesto by bylo rozumnější vzít si váš prsten a ukrýt vás do jednoho z těch sudů," promluví znovu ústa hlasem, kterému nepatří žádné tělo. Jen škleb, nic víc – bílý králík, kočka Šklíba.
Pocítím náhle prudký odpor k myšlence, že bych měla prsten komukoliv dát. Je můj, jenom můj, je to můj dáreček od osudu za všechno, co mi udělal. Můj miláček, jediný, který mi tu patří a je stále se mnou. "Trpaslíci plavat neumí," jen stěží ovládám svůj hlas a druhou rukou pevně svírám prsten navlečený na prostředníku levé ruky. "Ostatně by to bylo ostatním trpaslíkům divné. A děj knihy..." Netřeba doříkávat. A netřeba se zmiňovat o poutu, které jsem k prstenu, ke svému miláčkovi, ke svému Prstenu pojala.
"Tak tedy dobrá," přisvědčí zvolna škleb u špehýrky. Zdá se, že v mém hlase přece jen zaslechl to, co jsem se snažila utajit, ale aťsi – nikdy bych mu Prsten nedala. "Ale neopovažujte se utopit."
Kývnu a protože tu nejsou pochodně, není tu ani třepotavý stín, který by mé gesto napodobil. "Pokusím se," přisvědčím tedy verbálně. Zdá se, že se debata chýlí ke konci a já odsud budu opět vyhoštěna pryč – ačkoliv jen velmi nerada. Opět do tmy? Nechci.
"Podejte mi ruku," vyzve mě náhle znovu škleb a ústa se vzdálí od špehýrky. Gesto lidskosti? I kdyby ne, alespoň za tenhle krátký moment, kdy si to můžu myslet, jsem ráda. Protáhnu dovnitř ruku malým otvorem.
"Jste strachy bez sebe," konstatuje Snape věcně, když se naše dlaně setkají. Ta jeho je tvrdá, mozolnatá, s překvapivě silným stiskem. "Vyměníme se. Jsem mnohem silnější - udržím se, i kdybych neuměl plavat."
Kousnu se do rtu, ale nemám nejmenší snahu svoji ruku vyprostit. "Když byly vyrobené Prsteny, byly různé pro každý národ. Elfové dostali tři, trpaslíci sedm, lidé devět. Tenhle byl pro Saurona, nejvyššího pána, a národy, které dostaly prsteny jiné, ho nemohou nosit, okamžitě by je zničil," vysvětlím mu po chvíli ticha, ve které si formuluji svůj vlastní příběh. Prsten nedám, i když mě voda děsí. "Mám strach z tmy," přiznám potom docela tiše, ačkoliv mi dotyk stále připomíná cizí přítomnost. Jenže tma umožňuje říkat pravdu.
Dlaň, která snad patří tomu šklebu, mi lehce stiskne ruku, když dořeknu své tiché přiznání, a potom mě pustí. Jen nerada přeruším to náhlé sblížení s obyvatelem cely a vrátím se do svého velkého a přesto omezeného světa černých chodeb.
"Tma je váš přítel, berte ji tak," poradí mi tiše hlas, který se náhle ke šklebu vůbec nehodí.
"Ozvěna mi vrací moje kroky a mně se zdá, že za mnou jdou ti asijští mudlové," opřu se o stěnu a vyslovím to, co jsem si odmítala připustit sama před sebou. "Když slyším zdálky hovor elfů, často si je pletu s hlasy rodičů." Měla bych odejít, než mě vyžene sám za plané fantazírování – ale je úleva se svěřit. Bez ohledu na následky je to ohromná úleva.
"Jste havraspárka," oznámí mi hlas, který nikdy nikoho neuklidňoval. Co je tím míněno? Že nemám právo na strach, nemám právo na fantazii?
"Byl by vám tu lépe platný nebelvír," špitnu tiše. Je to nahrávka na sarkastickou poznámku, která mě možná vrátí do mé kůže, ale je to také pobídka k vlídnému slovu, které bych nyní ocenila nad všechny milášky světa.
"Jsou příliš zbrklí," ignoruje Snape naprosto můj tón a náhle jsem v něm schopná i přes jinou barvu hlasu rozeznat učitele lektvarů. "Dávám přednost hlasu rozumu."
"Nebáli by se," podotknu fakt, kvůli kterému celá debata vznikla. Samotnou mě udivuje, že mi náhle nedělá větší problémy hovořit o svých slabinách. "Možná by přišli na jiný způsob úniku."
"Absence strachu je nebezpečná, neukáže vám včas potenciální nebezpečí," oponuje mi Snape. "Nenechala jste se jím paralyzovat, děláte, co je nezbytné."
Jen tak tak, probleskne mi v duchu a já se usměju, tentokrát bez toho trpkého pocitu.
"Půjdu se někam uklidit, než nastane hostina," oznámím Snapeovi s náhle klidným srdcem.

Mae (03:58:36 4/12/2008)
"Hodně štěstí," řekne Snape a náhle klesne k zemi, notebook mu s tlumeným klapnutím vypadne z rukou a dětským pokojíčkem se ozývá jen lehké oddechování.


"Hodně štěstí," odpoví mi Snape a já se znovu vydám do tmy. Sice je stále hrozivá a přítelem se mi nikdy nestane, ale příštích několik hodin si můžu přehrávat a přikrášlovat rozhovor, který jsem právě absolvovala.

(Severus Snape)

Čas se od chvíle, kdy jsem pokusil pozvednout slečnu Grishamovou na poklesávajícím duchu a viděl ji na dlouhou dobu naposledy, vlekl pomalu, ale v žádné chvíli nezůstal stát; a tak nutně musel přijít okamžik, kdy v zámku tiše klapnul klíč a místo elfích stráží se ve dveřích objevil hobit Bilbo Pytlík. "Pane profesore? Ostatní už čekají u řeky," řekl již známý hlas a strach v něm, protože to byl koneckonců mužský hlas, působil trochu nepatřičně.
Těžko mi v té chvíli mohla začít vykládat, co všechno prožila. O strastiplném bloudění sídlem elfů, nalezení stráží, jejich zneškodnění a ukradení klíčů si ostatně můžete přečíst na stranách 207 – 212 knihy od J.R.R.Tolkiena – Hobit, 2. vydání z roku 1991, nakladatelství Odeon.
O tom, jak osvobodila jednoho po druhém všechny trpaslíky a odvedla je do sklepení, kde se skladovaly sudy a padacími dveřmi v podlaze házely do řeky, kterou se splavovaly k nedalekému městu, potom na stranách 212 – 214 tamtéž.

"...a všichni si musíte vlézt dovnitř," dovyložila neklidným šepotem svůj plán. "Snažil jsem je co nejvíc vystlat senem a vším, co bylo po ruce. Pospěšte si!"
Trpaslíci měli spoustu řečí a když má tucet trpaslíků spoustu řečí, je to příliš hlasitě, jakkoli se snaží. "A dost už," využil jsem skutečnosti, že mám být něco jako jejich vůdce. "Udělejte to, jak pan Bilbo Pytlík říká, a buďte potichu. Navěky tu zůstat nemůžeme a jiná cesta ven není!"
Slečna Grishamová odběhla s klíči za namol opilým strážným, aby mu je připnula zpět k opasku – a trpaslíci si začali vzájemně pomáhat do sudů.
S pochybnostmi jsem hleděl na ten, který byl určený pro mě. Silně z něj byla cítit jablka a nevypadal jako příliš vhodný dopravní prostředek. Přesto jsem si dovedl představit cestu po řece spíše v něm než na něm.
"Stále platí, že bych vás raději viděl uvnitř," řekl jsem jenom pro uši slečny Grishamové, když se vrátila ze své obchůzky. Cožpak opravdu není žádný způsob...?
"Vás by viděli strážní," oponuje a zajede rukou do kapsy, patrně se ujistit, jestli je kouzelný prsten na svém místě. Nepřesvědčeně se zatahám za vousy a zamračím na sud. "Za chvíli přijdou elfové, pane profesore, prosím," řekne docela zoufale a těžko již mohu předstírat, že se mi v téhle chvíli podaří najít jiné řešení. Vlezu si do sudu, přihodí mi tam ještě trochu sena a za chvíli zaklapne víko. Naložen v sudu jako tlustočervi pro hodiny lektvarů, silně nenaložen náladou a napjatý jako struna, co se bude dít dál, tiše jsem vyčkával věcí příštích.
Přesto to úmorné čekání bylo tou nejlepší věcí, co se nám mohlo dít. Od okamžiku, kdy jsem zaslechl ve sklepě hlasy elfů a sudy počaly svou pouť po řece, nepochybně trocha klidu a nehybnosti scházela všem.

(Vanja Grishamová)

Pevně zavřu za Snapem sud a sotva zkontroluji, jestli víko opravdu nikde neodstává, zaslechnu kroky. Tak tak si stihnu nasadit prsten a odklidit se do kouta - i tak si připadám jako myš v místnosti plné lidí, panuje tu chaos a hrozí, že o mě musí každou chvíli někdo zavadit.
"Jsou nějak těžké, neodnesli nakonec nahoru ty prázdné? To by nám král dal," stará se jeden a mně zatrne.
"Kde vlastně jsou? Určitě vyspávají na strážnici," míní druhý a za chvíli už se chodbami rozléhá jeho veselý smích, když najde strážné opilé namol.
Ještě chvíle dohadování o vínu a prázdných sudech, trocha zmatku a už první sudy začínají padat do černých vod. Moci si to rozmyslet, mít možnost váhat - nevím, zda bych tam skočila s nimi. Ale tady jsem měla vteřiny, než zavřou poklop k řece a vytáhnou mříž, u které se sudy shromáždily, a proto můj strach a panika trvaly pouhé vteřiny.
Voda mě pohltí, černá, ledová, nelítostná. Zoufale rozhazuji rukama, které nikdy neplavaly, a snažím se nenechat strhnout proudem pod soudky. Není se tam čeho zachytit, řeka řve a směje se mi, není možné se vyškrábat na některý ze sudů. Snažím se držet zdi a modlím se, aby už byla mříž nahoře. Klika rachotí, řetězy se napínají a mně náhle uklouznou prsty a proud mě vtáhne pod sudy, které o sebe třískají a hrozí mi rozdrcením. Potopím se a plavu stále dopředu, prsty si narazím o mříž a topím se, nemám se kde vynořit, nade mnou je dřevěné pole, křičím a svůj hlas slyším vodou podivně zkreslený, a náhle se mříž pohne a po několika dalších vteřinách paniky jsem konečně venku. Několika tempy se dostanu do čela podivného společenství a vynořím se, zoufale zalapám po dechu, potřebovala bych se něčeho chytit, jsem vyčerpaná a zesláblá bojem o život, ale není kde a tak si lehnu na záda a nechám se unášet proudem.
Netrvá dlouho, než se před námi ozvou hlasy, a brzy již strkají elfové soudky do zátočiny, aby je mohli svázat. Opět se ozvou obavy, zda jsou plné či prázdné, ale protože je noc, jsme ušetřeni odhalení.
Je mi zima a nad řekou fouká studený vítr, využiji tedy té krátké přestávky a vylezu si na břeh. Uklouznu a šplouchnu zpátky do řeky, jeden z elfů posvítí pochodní mým směrem a mně zatrne. Znovu na břeh, odpočívat, třást se. Je mi špatně ze zimy a z beznaděje, jak dlouho budu muset takhle vydržet.
Konečně je hotovo. Elfové se nalodí a já zjistím, že tam pro mě není místo, že musím znovu do té ledové vody. Chvíli je zkusím následovat po břehu a teprve když mi zmizí z očí se znovu odvážím do vln a nepříliš ráznými tempy se je snažím dohnat.

Následující cesta mi v mnohém připomíná peklo. V noci je zima a přes den plujeme ve stínu nebo je slunce pod mrakem a mně je střídavě horko a zima a mám rýmu, která mě několikrát málem prozradí. Mám prázdný žaludek a neodvažuji se elfům krást, ačkoliv cítím, jak mě hlad oslabuje a téměř mi znemožňuje je následovat, byť se třeba voru přidržuji.
Přes den nemohu na břeh, aby tam nespatřili můj stín, a v noci si mnohokrát ověřím, jak citlivé uši elfové mají.
A je mi zima. A mám hlad.
Jednu noc se mi podaří ukrást v chalupě, kolem které plujeme, pecen chleba a suchou košili. Štěstí, které náhle jen díky těm dvěma věcem pocítím, trvá přibližně dvacet minut.
Potom mám hlad a je mi zase zima.

Město, ke kterému se přibližujeme, je vidět už z dálky, přestože je noc. Blikající pochodně, které se odrážejí v jezeře, a tlumený bzukot ukazují jasně, že naše pouť skončila.
Na břeh doplavu polomrtvá a na posledních metrech se málem utopím. Boj o život, vědomí, že ještě nesmím povolit, mě držely nad vodou – doslova – celou dobu, ale náhle, tváří v tvář cíli, ze mě adrenalin vyprchal a mě skutečně vyděsí, když vdechnu vodu.
Elfové jdou na noc do města, sudy nechají svázané na břehu. Po odpočinku delším, než by se snad patřil, se zvednu a náhodně začnu sudy otvírat. Prsty mám promrzlé, síla zůstala kdesi v tmavých chodbách elfího labyrintu.
"Ori," uvítám prvního trpaslíka mezi živými. "Pomož mi."
Přikývne a vybalujeme dva. Trpaslíky, kteří jsou napůl utopení, trpaslíky, kteří jsou v bezvědomí, trpaslíky, kteří mi spílají za můj nápad. Trpaslíka, který nemá černý hábit ani hůlku, ale přesto z něj jde strach.
Teprve, když on vyleze ze sudu, dosednu na zem a zbytek nechám na ostatních. Je mi horko i zima, kašlu a točí se mi hlava. Tenhle výlet pro mě nebyl z nejzdravějších.

(Severus Snape)

Hodnou chvíli jenom ležím na zemi a snažím se rozhýbat ztuhlé ruce a nohy. Každý sval v těle protestuje proti sebemenšímu pohybu a třesu se zimou. Nakonec se nějak zmátořím a zapojím se do vyprošťování dalších trpaslíků. Někteří jsou na tom dost špatně, jeden nebo dva i v bezvědomí, jiní se zase nechtějí hnout... je to pomalá a nepříjemná práce, prsty mě neposlouchají a nohy se tu a tam napůl podlomí pod křečovitým záškubem. Dlouhé hodiny a dny strávené v jediné poloze si vybírají svou daň a až po dlouhé době se mi podaří se doopravdy napřímit.
"Už nikdy nechci vidět jablko a už vůbec ne ho jíst," řeknu, když odsouvám stranou svůj sud. Trpaslík Nori, který stojí vedle mě, začenichá a zašklebí se. "V tom mém se nejspíš vezl cukr," řekne. "Ten tak moc cítit nebyl. Ale teď mám hlad, že bych snědl úplně cokoli!"

Slečna Grishamová kýchá tak vytrvale, že s ní nelze prakticky promluvit, nakonec většinu trpaslíků necháme na místě a s dvěma mladšími, kteří jsou na tom docela dobře, se vydám do města. Stojí na jezeře, na mohutných kůlech, a mezi domy pilně proplouvají i v tuhle pozdnější hodinu malé loďky. Zde bydlí lidé, žádní trpaslíci nebo elfové; hledí na nás se zájmem a záhy i s úctou. Chvíli trvá zařídit potřebné, než dosáhneme všeho, co jsme potřebovali: ti z trpaslíků, kteří se nebyli schopní hnout, leží v posteli, ostatní jsou vybavení suchým oblečením a hrnky s horkým čajem.
"Chceme mluvit s vaším starostou," prohlásím rázně, sotva najdu jakž takž kompetentního člověka. Ochota z něj rychle vyprchá. "Je právě na hostině," vymlouvá se.
"Místo dobré jako kterékoli jiné," odpovím za souhlasného bručení trpaslíků. Mají hlad a dieta, kterou jim tak ochotně poskytují místní ošetřovatelky, není uspokojující. Většinu výhled hostiny naopak postaví na nohy rychleji než všechny léky. Až na jednoho.

"Bilbo," oslovím hobita, který se očividně nechystá vystrčit nos zpod přikrývky. "Slečno Grishamová," dodám, když za sebou konečně zavřu dveře. "Musíte jít se mnou. Hostinu zvládnete."
"Je mi zima," nepohne se ani o vlas. "Chce se mi spát."
"Mám vám snad připomínat, jak to dopadlo, když jsme se rozdělili naposledy?" zeptám se velmi chladným hlasem. Přesto ještě mírněji dodám: "Posadíte se u krbu a nezdržíme se dlouho."
"Pane profesore, jestli se v tomhle stavu objevím v další knížce, zabije nás s trochou snahy cokoli," pokouší se mě obměkčit zoufalými pohledy.
"Pak doufejte, že je tato vážná nemoc vázaná k tělu," zavrčím, přistoupím blíž, shodím z hobita přikrývku a jediným škubnutím ruky ho posadím na okraj postele. Ač to od trpaslíka působí přinejmenším podivně, několika rychlými pohyby prohmátnu uzliny a pohlédnu hobitovi do očí. "Otevřete pusu."
"Neměla jsem kdy spát, skoro tři dny jsem plavala v řece za vámi!" vybuchne, ale pusu otevře. "Ááá."
"Pouhé nastuzení," zhodnotím zuboželý stav slečny Grishamové. S mužským tělem patrně získala i odpovídající odolnost vůči rýmě. "Když jste to vydržela tři dny, hodina navíc vás nezabije. Schází vám snad natřásání u barové tyče?"
"Schází mi postel," odpoví a pokusí se zalézt zpět pod pokrývku. Popadnu ji a nazlobeně odhodím do kouta. Hobita popadnu za paže a postavím na nohy. Když se přesto nehne, nepříliš jemně ho postrčím ke dveřím.
"Můžu jít neviditelná a někde tam usnout?" zkouší ještě.
"Slečno Grishamová," zavrčím, "teď půjdete a budete předstírat, že jste někdy slyšela o slušném vychování."
Konečně ztichne a tváří se jako trucovité děcko. O to se ale už nestarám – pouštím hrůzu na několik jezerních lidí, kteří se nás stále ještě pokouší odradit od hostiny.

O chvíli později se před námi otvírají dveře do hodovní síně. Vstoupím zpříma a středem, následován svou družinou.
"Mé jméno je Thorin Pavéza," rozhlížím se po užaslých tvářích a jen stěží vydržím nezírat na hromady jídla na stole. "Vrátil jsem se! Jsem králem pod Horou!"
Jako by to bylo heslo, na které tento svět čekal... pestrá světla hodovní síně, teplo sálající z krbů a užaslé výkřiky lidí se rozplynuly, zbyla jenom bílá, mrazivý chlad a hukot větru.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed - Pod horou a na soudku Žigi 13. 09. 2011 - 21:54
RE: Kráska a Smrtijed - Pod horou a na soudku mae 14. 09. 2011 - 20:11
RE: Kráska a Smrtijed - Pod horou a na soudku amabell®pise.cz 14. 10. 2013 - 11:15