Kráska a Smrtijed - Sen noci svatojánské

3. leden 2009 | 12.00 |

Kapitola čtyřicátá třetí.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Severus Snape)

Ještě cítím ruce slečny Grishamové a lapám po dechu po ranách zkušeného rváče, když se prkna pode mnou změní v trávu, nad hlavou rozzáří modrá letní obloha za hradbou zelených větví stromu a místo pachu laciné whisky zaútočí na mé smysly intenzivní vůně květin.
Posadím se a jen v rychlosti se přelétnu pohledem. Tělo je cizí, ale mužské, a patrně ne vzdálené mému věku. Vyskočím na nohy a hledám slečnu Grishamovou, pevně přesvědčen, že musí být někde poblíž.
Nikoho ale nevidím.

Krajina je až nepřirozeně malebná. Mohutný dub, pod kterým jsem se ocitl, lehce pohupuje větvemi ve svěžím vánku počínajícího léta, výrazně zelená tráva s trsy barevných květin působí poněkud kýčovitě a jsem si takřka jist, že za běžných okolností skřivani kolem poledne mlčí.
Určitě tedy nepůjde o knihu faktografickou, spíše poezii nebo román.
Prohlédnu se pečlivěji. Čistý a upravený, ale chudě působící tmavý oblek, košile bez vázanky, tmavé boty. Dokonale neurčitý oděv pro jakéhokoliv nemajetného mudlu z první poloviny dvacátého století. Podle rukou, zjevně přivyklých fyzické práci, a celkovém pocitu po těle bych odhadl svůj věk na zhruba čtyřicet let.
svedectvi1Nechci se příliš vzdalovat z místa, kde jsem se objevil, v jakési naději, že se slečna Grishamová vzápětí objeví. V nevelkém kruhu obcházím kolem dubu, který jsem zvolil za hlavní orientační bod, až si náhle všimnu pod keřem obsypaném růžovými květy ležící postavy. Dívka, mladá, tmavovlasá - snad v bezvědomí? Vrhnu se k ní a pokleknu vedle jejího těla. Dokonalá pleť je zlatavě opálená a působivě se odráží od bílých šatů. Určitě má tmavé oči... je velice krásná.
"Slečno Grishamová?" oslovím ji, ale ona dál leží se zavřenýma očima. Jak se nad ní skláním a ověřuji základní životní funkce, ucítím z jejího dechu nezaměnitelný pach alkoholu.
Poněkud zmatený s ní zatřepu a pokusím se ji probudit. "Slečno Grishamová!" vyslovím znovu, hlasitěji.
Dívka otevře oči a zmateně na mě pohlédne. Opravdu má tmavé oči. "Chci spát," zachraptí s mizernou artikulací, přetočí se na bok a znovu zavře oči.
"Nic takového," zavrčím. "Vstaňte, zkusíte to rozchodit." Uchopím ji za paže a pokusím se ji posadit. Je vláčná jak hadrová panna, její tělo se mému tlaku nepříjemně poddává a hlava jí padá dozadu.

Pro Merlina, kdy tohle stačila? Nebo je to snad úděl těla, ve kterém se ocitla?
Nechám ji, aby se složila zpět do trávy. Dívka se vláčně protáhne a zadívá se na mě s úsměvem.
"Jsem ráda, že tu jsi," řekne, ta slova jsem už slyšel, jen to bylo z úst dívky Mary. Trochu se vzepře na rukou a posune tak, že mi položí hlavu do klína. "Slečno Gri..." nasadím ledový hlas, ale ona zdvihne ruku a zakryje mi ústa. "Stále jen mluvíš," řekne trochu srozumitelněji, protože se konečně rozhodla vzdát spánek, a hledí na mě se zastřenou pozorností nestřízlivých. "Raději mě polib."
"Nic takového." Rozhodným gestem ji posadím a sám vstanu. "Vstaňte. Určitě někde poblíž bude potok."
"Voda," broukne nespokojeně, "k čemu taková zbytečnost?" Natáhne ke mně ruce, abych jí pomohl vstát. Místo za dlaně ji uchopím za zápěstí a možná prudčeji, než je nutné, postavím na nohy. Okamžitě toho využije, předstírá ztrátu rovnováhy a začne se mi kácet do náručí.
"Tak a dost," zarazím ji a držím ji za ramena, dokud nestojí rovně a sama nedrží rovnováhu. "Jdeme najít tu vodu."
S uraženým odfrknutím se ke mně obrátí zády a tanečními kroky, které by vypadaly mnohem lépe, kdyby se přitom nepotácela, vykročí přes louku.

(Vanja Grishamová)

Mohutný dub velebně šumí svými větvemi a v občasných závanech se dotýká menších stromků, které rostou vedle něj. Jako praotec zdejšího lesa se tyčí nejvýš a ostatní se kloní v respektu před jeho moudrostí a stářím.
Hluboko pod stromem se odehrává drama dvou lidských bytostí. "Nepůjdu nikam, kam půjdeš ty, když mě nechceš políbit," říká uraženě ona. "Přestaňte dělat hlouposti," vrčí on a pod hladinou roztrpčení se v jeho duši skrývá lítost. "Už mě nemáš rád!" obviní ho ona a založí si ruce na prsou. "O tom se budeme bavit, až vystřízlivíte," prohlubuje se lítost v srdci muže a zesiluje ona vrstva vzteku, pod kterou jsou emoce dobře ukryté.
Několik dubových lístků uvolní své spojení s větvemi a nechají se větrem kolébat k zemi. Jeden ze skřivanů usedne v rozsoše a spustí svoji letní píseň o touze, domově a dálce.
"To je kvůli tobě!" křičí zase ona a po tváři jí kanou slzy. Vypadá nádherně v měkkém světle lesní svatyně, je jako víla, je jako krásná Afrodíté prožívající svůj nezměrný žal. "Jak jinak," odvětí krutý netvor ironicky a dále buduje hradbu nezájmu vně svého srdce. "Miluji tě," otočí se k němu dívka a měkký hlas je pohlazením po duši. "A pak že ve víně je pravda," odvětí netvor a nepříjemný tón mu slouží jako poslední zoufalý únik v tomto rozhovoru, který nikdy neměl začít. "Miluji tě, vždyť to víš." Je krásná k zbláznění a chce, aby jí muž podlehl. "Netrvám na tom, abych věděl všechno," narůstá v hlase toho muže zlost. Brání se, nechce se poddat, stahuje se do sebe a snaží se ignorovat všechny své instinkty, které mu radí jediné – vzít si ji pod modrou a zelenou klenbou, vzít si ji a setrvat s ní navždy. "Copak tobě stačil týden k tomu, abys mě přestal milovat, abys na mě přestal myslet? Doufala jsem, že tvá láska bude trvat navždy, a ona nepřečkala ani několik dní našeho odloučení!" vmete mu dívka do tváře a v očích má lítost a žal. "Slečno Grishamová, o čem to mluvíte?" Muž tápe, bloudí a topí se ve slovech, kterým nechce rozumět. Nedovoluje svému tělu, aby rozhodlo za něj, chce nechat promlouvat rozum, ale ten se tváří v tvář jejímu hlubokému pohledu rozplývá jako pára nad hrncem. "Lásko, týden ti stačil, abys mi přestal říkat jménem? Jak kruté je to od tebe – a přitom naše poslední noc před rozloučením byla tak nádherná..." Položí se do trávy a bílé šaty rozprostře kolem sebe. Padlý anděl na polštáři z listí, víla zemřelá pro prchavost lásky.
Zdvihne se vítr, větve dubu se rozezpívají v divoké písni a starý strom v pláči setřese poslední loňské listy. Ty se snášejí k zemi v smutečním tanci, neposlouchají, co si dole říkají ti divní tvorové, samy se blíží své budoucnosti a sní o tom, co je ještě čeká, než se promění v prach. ‚Stanu se plachtou zaoceánské lodi malého chlapce,‘ sní jeden z nich. ‚Zaplete si mě do vlasů vesnická dívka, až půjde za svým milým,‘ tvrdí druhý. Jen jeden z nich nesní, dopadne dívce do klína a setrvá tam v tiché blaženosti blížící se smrti.
"Měla jste mi to říct," zašeptá muž tak tiše, že ho dívka nemůže slyšet, a hradba kolem srdce se náhle rozpadá na milion střípků. Jeho srdce krvácí.
V puklině dubu se objeví několik kapek čerstvé pryskyřice.

svedectvi2(Severus Snape)

Šok, nevěřícný úžas, odpor, zoufalství... "Měla jste mi to říct," slyším svůj vlastní hlas, naštěstí ne dost hlasitý na to, aby ho zaslechla i ona. Nedokáži se na ni dál dívat, odvrátím se a s tváří strnulou zírám na zelenou scenérii. Poslušen všech instinktů hluboce v sobě zakořeněných, začínám se rychle uzavírat do sebe, tavit pocit beznaděje ve zlost, dusit veškeré zárodky náklonnosti, které jsem v sobě nechával růst.
Ten sen... stalo se to.
Plný odporu sám k sobě, naplněný pohrdáním nad svou ubohostí, nedokáži se smířit s myšlenkou, že jsem zneužil náklonnosti nedospělé dívky; co hůř, nezletilé dívky. Vlastní studentky.
Neměl jsem to nikdy nechat zajít tak daleko. Nejen tu noc, ta už byla jen vyústěním dřívějších událostí. Neměl jsem ji povzbuzovat v dojmu, že u mě může nalézt víc než povinnostní zájem o její potřeby, neměl jsem vycházet jejím přehnaným snahám o neformální kontakt.
Jestli byl ten sen pravdivý, mohu se utěšovat alespoň tím, že jsem ji neznásilnil. Nemám však jak zpětně rozpoznat, jestli byla také pod vlivem lektvaru nebo mi jen bláhově vyšla vstříc.
Bohové! Takřka násilím klidním maelström svých myšlenek, snažím se uspořádat zběsilý zmatek ve vlastní hlavě.
Ten týden pochodu divočinou jsem na ni myslel často. Svár mezi pocitem náklonnosti k dceři a přitažlivosti k ženě jsem vnímal jako svůj vlastní problém, snadno řešitelný, jednoznačně daný - a pominutelný. Byl jsem přesvědčen, že neexistuje způsob, jakým bych k ní skutečně byl ochoten přistupovat jako k ženě, sám sebe jsem přesvědčil, že jsou to mé vlastní fantazie, které mi jenom pomáhají překonávat vyčerpání z dlouhého pochodu a nic neznamenají. Připustil jsem si, že mi schází, a očekával najít způsob, jakým bych si ji mohl dovolit mít rád. Chyba. Dlouhá řada těžko odpustitelných chyb.
Prakticky všechno je řešitelné.
Ale ne v probíhající válce, kde jsem více než pěšákem.
Nedělám si přehnané iluze o své nezbytnosti. Kdybych pro Brumbála nepracoval já, našel by si nějaký jiný způsob, jak získávat informace; má pozice je křehká a vše se může ze dne na den změnit. Přesto jsem momentálně jediným špehem, který se skutečně dostal blízko Voldemortovi, a životy, které jsou v sázce, víc než životy, ale i společenská a politická stabilita celého kouzelnického světa, jsou mi závazkem nekonečně větším, než pitvání se v soukromých pocitech svých nebo i slečny Grishamové.
Prudce se k ní otočím, ve tváři odhodlání – ale ona znovu spí, zmožená jedem ve svých žilách. Chvíli na ni hledím, nemám ale chuť k ní přistoupit blíž. Nakonec popojdu k rozložitému dubu a usadím se mezi jeho kořeny, opřu zády o tmavou kůru. Promnu si rukama tvář, obojí je cizí a víc než kdykoliv před tím k té cizotě cítím odpor.

Nepotřebuji magii, abych díky létům praxe v nitrozpytu dostatečně ovládal svou mysl. Ve chvíli, kdy se na to zaměřím, ji rychle dokážu uvést do požadovaného stavu; klidu, bez zbytečných emocí a nepatřičných dojmů. Není důvod podléhat malému poblouznění - schopnost objektivního náhledu zde, v klidu kýčovitého lesa, je stěží těžší než tváří v tvář Pánu zla.
Fakta: svedl jsem Vanju Grishamovou, nezletilou studentku, o kterou jsem se měl postarat v rámci našeho sice vzdáleného, ale přesto pokrevního příbuzenství. Nic víc. Nic míň. Nelze dál uvažovat, že by mohla zůstat na Snape Manor, ale to jsem nepovažoval za rozumné ani před tím. Vyjde tentokrát Brumbál vstříc mé žádosti o obliviate – aby ochránil svého špeha před světskou spravedlností? Nebo se budeme tvářit – vzhledem k nemožnosti určit přesné datum – že se to stalo až o jejích narozeninách? Nebo budeme dál předstírat, že se nestalo vůbec nic? Tomu příliš nevěřím, to, jak se chovala před chvílí, mělo do obvyklé racionality daleko. Možná bych ji měl poslat dostudovat do Krásnohůlek; a přesně to udělám, pokud by projevovala známky nějaké nervové lability.
Fakta ze zcela jiného úhlu pohledu: od té chvíle nebudu schopen vařit jisté lektvary. Voldemort se to nesmí za žádnou cenu dozvědět... což bude o to snazší, že nemám žádné vzpomínky na to, co se událo. Naštěstí pro jeho potřeby takových lektvarů není mnoho a v Bradavicích snadno najdu dostatečně kvalifikovanou asistenci. Alespoň nějaké výhoda práce na půdě školy.
Připadám si přinejmenším zvláštně, když si nepamatuji událost, která mi působí tolik různorodých problémů. Nemám sklony přeceňovat podobné záležitosti, přesto však... jak málo někdy stačí na zničení odhodlání člověka, který byl rozhodnut zůstat po všech stránkách sám – a pak se ani nedokázal rozhodnout, jakým z mnoha způsobů k sobě nešťastnou dívku připoutá. Či svádět vše na lektvar? Pochybuji, že by dvojčata, která mi jej údajně podstrčila, byla schopná uvařit něco tak silného, aby se člověk takovému vlivu opravdu nedokázal ubránit. Muselo to být něco, něco... ano, snad podporující nějakou jednotlivou vlastnost, která přechodně přebije všechno ostatní včetně rozumu. Dryák upřímnosti? Příliš složitý a navíc pochybuji, že bych se na ni opravdu toužil vrhnout. Chtíč? Lze-li se spolehnout na skutečnosti snu, chtíč by měl mnohem méně laskavé následky. Nějaký sugestibilní lektvar, jehož působení se sešlo s dalšími faktory – například tancem?
Nevím, ale stalo se to.
Postarám se o vás, slečno Grishamová, jak velí má povinnost, ale pro oba bude lepší, když budeme jeden od druhého co nejdál.
Lítost není emoce, kterou by člověk nedokázal v zárodku snadno udusit.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře