Kráska a Smrtijed - Noc za všechny prachy

1. leden 2009 | 12.00 |

Kapitola čtyřicátá druhá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

london3(Severus Snape)

A dál.
Kolik z mužů by se na tuhle cestu nikdy nevydalo, kdyby si uměli představit, co obnáší se vůbec dostat na místo? Dawson City se blíží, těla napůl zničená a napůl přivyklá pochodu nabývají nových sil při představě bohatství, které tam čeká. Chvilková přátelství posledních dnů, sdílené ohně a ochota vyměnit kus své porce za jinou, to všechno zase mizí a v očích žhne podezřívavostí. Každý z nich má svůj plán, svou metodu, své tajné fígle, jak poznat zlatou žílu a jak ji co nejlépe vytěžit. Mluví o tom rádi a hodně, vlastně nemluví o ničem jiném; ne o podrobnostech, samozřejmě, pouze o nadějích. Naprostí zelenáči, jakým jsem i já, nejsou o nic méně sebevědomí než zkušení trapeři a jejich naivita působí neuvěřitelně stupidně. Jedno vím jistě – až někdy zatoužím po hromadě zlata, vrhnu se místo po krumpáči do laboratoře a dám dohromady krém proti vráskám.

Krajina je za horami trochu vlídnější, procházíme nedaleko řeky a možnost se po takové době umýt má své nepopiratelné kouzlo... které málokdo využije. Mít už zaregistrovaný svůj claim, to je hlavní cíl všech. Další krok a zase další, první známky toho, že se dostáváme do krajiny obydlené lidmi, a pak už je město před námi. Dawson City, které si označení ´město´ ani v nejmenším nezaslouží, je to spíš karikatura, parodie na něj. Halabala postavené domy drží jen na čestné slovo, dlažba tu nejenže není ze zlata, jak o tom básnila většina budoucích zlatokopů, ale není tu vůbec, všude jen bahno, špína, náznaky laciného předraženého luxusu pro ty, na které se na chvíli usmálo štěstí. Zlatá horečka vypukla před nedávnem, ale už jsou tu k vidění zřetelně zkrachovalé existence a alkoholici. A příslušníci kanadské jízdní se svými striktními požadavky na množství zásob a vybavení před nastávající zimou. Nejeden z mužů je silně rozčarován zjištěním, že je neuplatí pár plechovkami kondenzovaného mléka.

Procházím ulicemi a uvažuji, kde začít. Narazím na pár nocleháren, cenou za teplo a místo na palandě je několik desítek spolunocležníků a dusivý pach zutých bot. Myslím, že jednu noc venku ještě vydržím, než seženu něco slušnějšího.
Spatřím před sebou holičství a jestli knihy v tomto ohledu nelhaly, holiči často fušovali i do doktořiny. Co mají ty profese ve skutečnosti společného netuším, ale zítra tu budu moci začít. Teď už se pomalu šeří, dveře jsou zamčené a živo je jen v místním koloniálu a saloonech. Příliš se mi tam nechce, ale kam vlastně jinam? Pak si všimnu cedule se svým jménem a úleva, kterou pocítím, je nezměrná, obrovská.

Vanja Grishamová je tady, jsme ve stejné knize, najdu ji.
"Snape, ptej se po Mary v hostinci Josepha Laduea."
Buď je tu tedy v ženském těle, což by nebyla příliš dobrá zpráva, vzhledem k profesi většiny zdejších žen... nebo se dokázala s někým, kdo je vždy k nalezení na jednom místě, domluvit na tom, aby nás spojil. Teď už to bude snadné.

Hostinec je jen o trochu výstavnější bouda než všechny ostatní, s pestře pomalovaným štítem a okny lákavě zářícími do šera. Zevnitř se ozývá hlasitá hudba, pokřikování mužů a občasné dívčí zavýskání. Ve chvíli, kdy chci vstoupit, se dveře rozletí a proletí jimi vláčné tělo zcela opilého muže, málem mu nestačím uhnout, skutálí se z verandy a zůstane ležet na zemi. Díky za přivítání.
Uvnitř je saloon vytopený, zakouřený, prosycený pachem laciného pití a mužského potu. Stoly namačkané na sobě jsou vesměs zaplněné, na jakémsi pódiu vedle baru poskakuje několik spoře oděných ženštin a útržky rozhovorů, které se ke mně donesou, se týkají jedině žen a zlata, zlata a žen a tu a tam nekřesťansky drahých překupníků s nářadím a potravinami a opět zlato, zlato... Včas si uvědomím, jakou nosím tvář, a místo zachmuřeného odporu nasadím nadšenou rozdychtěnost. Pár pohrdavých výsměšných pohledů jasně vypovídá o tom, jak hloupě musím vypadat – nedočkavý hejsek, který vletí do prvního bordelu dřív, než stačí sundat batoh ze zad.
"Můžu si to tu u vás nechat?" požádám korpulentní ženskou za pultem a než mě stačí odmítnout, rychle dodám: "Zaplatím, samozřejmě. A zvu vás na panáka." O chvíli později, zbaven zátěže a vybaven skleničkou s parodií na whisky, snažím se zorientovat. Najít Mary je snadné, muži s nadšením vykřikují její jméno, byť tou pravou hvězdou je spíše její kolegyně Claire. Hledám na té ženě stopy slečny Grishamové a zdá se mi, že některé pohyby a gesta skutečně poznávám. Potom se mezi dvěma tanci protáhne a odhrne si vlasy z očí a jsem si jist – je to ona. Samou úlevou se zapomenu a omylem vypiji to, co zrovna držím.

"Pan Ladue?" přitočím se o chvíli později, když už mohu opět mluvit, k protřelému chlapovi, neodbytně připomínajícího přerostlého bobra. "Chci ji. Mary. Kolik mě bude stát celá noc?" Mohl bych se jí samozřejmě prostě nechat poznat, ale chci dostát rekvizitám knihy co nejdůsledněji. To znamená - platit.
Chlap si mě změří pohledem, odhaduje, zda stojím za to, aby se mnou ztrácel čas.
"Mary poslední dobou dělá fóry," odpoví nakonec rozvážně a trochu se mi jeho slovy uleví. "Počkejte si, až se bude licitovat. Jestli tu zůstane, zkuste to u ní."
"Nechci čekat. Kolik?" zopakuji. Tohle je člověk, který na nic jiného neuslyší.
"Pochopte, snažím se být na svý holky hodnej," odpoví, ale už to není ten pravý odpor. "Někdy si prostě musíte vybrat jinou."
Jistě. O částech měsíce má bdělý zaměstnavatel nepochybně přehled. Co dál hrozí? Následky potratu, akutní fáze pohlavní choroby? Toho snad byla ušetřena.
"Zaplatím dvojnásobek," prohlásím. Pokud naše setkání nebude stačit k přemístění, alespoň dostane noc klidu k dobru – a budu mít příležitost něco vymyslet.
"Dejte pět set a klidně si ji odveďte," odpoví přezíravě a je mi rázem jasné, že je to mnohem víc než dvojnásobná cena. "Ale žádný hlouposti, víte, co myslím." Tvářím se, že si ji ještě prohlížím, nad jeho posledními slovy mávnu rukou a trochu se ušklíbnu. "Copak ji chci koupit?" Naštěstí mám dostatek hotovosti uschované mladíčkem pod podšívkou kabátu.
Ladue se zašklebí v odpověď a štůsek bankovek změní majitele. "Za chvíli bude přestávka. Pošlu ji za vámi."

Přikývnu, nasadím nedočkavý, hladový pohled a posadím se pod pódiem. "Hele, štěně!" plácne mě někdo po zádech a starý známý Doug se tváří, jako by našel dávno ztraceného syna. "Už máš svůj claim, kluku?"
Dobrá, malá změna plánu. Kdo jsem jí řeknu až nahoře, kdyby se nezdržela nějaké nemoudré reakce. Odpovím něco neurčitého, prohodíme pár slov – píseň končí a vidím Laduea, jak hovoří s Mary, dívka zbledne, odporuje...
"Omluvte mě," nahodím suverénní pohled dospívajícího světáka, "mám ještě nějaké povinnosti." A doprovázen přátelskými posměšky, jdu si pro svou ztracenou a znovu nalezenou Mary – Vanju – Grishamovou.

  

vanja_london(Vanja Grishamová)

Jako každé ráno dojdu zkontrolovat cedule, zda je nestrhl vítr nebo traper, který si chtěl papírem přilepšit oheň při deštivých večerech, nebo zda na nich není připsaná nějaká odpověď, a potom se vrátím do hostince. V kuchyni si uzmu něco k jídlu a jdu na pokoj za Claire, která sedí na posteli a snaží se zamaskovat modřinu na tváři. Nic neřeknu, jen se natáhnu k ní a tiše ji sleduji, snad jedinou spřízněnou duši, kterou zde mám.
"Nebuď smutná, Mary, jednou zbohatneme a vrátíme se," vytrhne mě po době její hlas z tichého zasnění a ona si lehne ke mně, obejme mě a mluví dál. "Vrátíme se domů a najdeme si fajnové ženichy, budeme mít děti a dům a spokojeně zestárneme a už nikdy o zlatu ani neuslyšíme."
Usměju se a zabořím si tvář do její blůzky.
Ten večer se nikdo nezmínil, že bych měla po tanci zůstat, a všichni mi vyjadřovali účast s přepadením z minulého dne.

Jenže večer se přesunul v ráno a ráno v další večer.
Hudba hrála a já s Claire výskala na parketu mezi stoly, chlapi funěli blahem, dolary k nám létaly, jako by neměly žádnou cenu, a vzduch páchl potem a našimi voňavkami.
"Podívej na něj, ten mě chce, dá přes sto," ukázala mi Claire o přestávce na mladičkého blonďáka, který se vybavoval s Laduem. Usmála jsem se, přikývla. Claire chce penězi, které tu vydělá, proplatit dluhy svého otce alkoholika a potom od něj i s mámou odejít.
Začala znovu hrát hudba, tentokrát pomalá, a blonďák zmizel z dohledu.
Sbíraly jsme zrovna s Claire peníze, když přišel Ladue. Překvapivě za mnou, ne za Claire. "Půjdeš s ním," naznačil směr a tvářil se přísně.
"Ne," odsekla jsem a znovu se sklonila pro další dolary, které mi válely pod nohama.
"Mary, nedělej fóry. Zaplatil víc než kdokoliv tenhle měsíc, chce tě. Půjdeš s ním. Dostaneš dvě stě."
"Nechci, nenuťte mě, pane Ladue," pohlédla jsem na něj a doufala, že v mých očích vyčte tu prosbu. Popravdě jsem byla zděšená, zvykla už jsem si na své útěky a doufala, že by to tak mohlo zůstat, ale ten blonďák byl asi přesvědčivý a bůhvíproč chtěl zrovna mě - nebo Maryino tělo.
"Půjdeš nebo si sbal a vypadni," zavrčel Ladue a ta výhrůžka byla skutečná. Claire mě chytla za ruku a přivinula se ke mně, aby mi dodala odvahy, a mnou projelo zachvění.
Uteču nebo se poddám, je to jedno. Když uteču, umřu. Když se poddám, co se stane? Nebudu první ani poslední, která to bude dělat pro peníze, a třeba se tím naplní můj osud v téhle knížce a přesunu se dál.
Jenže nechci, to, co cítím, je panika a zoufalá touha uniknout tomu, co o mně rozhodli jiní.
Ladue mě chytí za paži a postrčí směrem k tomu mladíkovi. Proboha, je snad mladší než moje tělo, vypadá jako dítě! Copak můžu?
Sklopím hlavu a po schodech do pokoje kráčím jako na smrt - se svým katem v patách.
Když vklouznu dovnitř, zůstanu stát u dveří, abych je za ním zavřela, a za celou tu dobu se mu nedokážu podívat do očí. Co bude dál, až zapadnou dveře? Vrhne se na mě, začne ze mě strhávat oblečení, nebo snad řekne, abych se svlékla před ním? Bude mě pozorovat, až k němu polezu do postele, bude chtít nechat svítit svíčky?
Vejde, projde kolem mě dál do místnosti. Zavřu a nechám odemčeno, nezamknu, dokud neodejde. V pokoji hoří svíčky, které tu zapálila některá z holek, než nás střídaly - to právě kvůli zákazníkům.
"To zůstanete stát u dveří?" zeptá se mě podivným tónem, snad je to něco mezi sarkasmem a zvrhlostí, na tváři takového mladíčka každopádně tenhle výraz nemá co dělat. Zachvěju se a přeju si, abych tam v tu chvíli vůbec nebyla.
"Nechci. Hanka bude mít volno a Sonja má až noční – prosím vás." Neudělám k němu jediný krok, děsím se možných reakcí, nechci, nechci.
"Mám své důvody, proč chtít zrovna vás," odpoví a rty se mu zvednou v parodii úsměvu, který působí zle – nebo si to jen namlouvám? Přestávám být schopná logického uvažování, ovládá mě především strach. Nic to není, nebude to poprvé – a tohle tělo to zná lépe než ty. Nebudeš to ty, bude to Mary.
"Jaké?" Oddálit to, jen o trochu to oddálit!
"Chápu, že nejsem příliš k poznání, slečno Grishamová," objeví se opět ten úsměv. Přikývnu, dojdu k posteli a ztěžka na ni dosednu. V hlavě mi otupěle tepe a přestože se všechny mé naděje upínaly k této chvíli, náhle nejsem schopná nic říct, jen mlčet a zírat do prázdnoty přede mnou.
Snape v těle mladého blonďáčka – snad ani není možný větší kontrast – si přinese židli a sedne si na ni přede mě. Nechám se chytit za ruce a zvednu pohled k modrým očím, které jsou zaměřeny plně na mě. "Vanjo, jste v pořádku?"
Jméno, opět jméno, moje jméno. Jako pohlazení po týden trvajícím Očistci, kdy jsem se topila v nejistotě, jako pofoukání bolavé duše.
Přikývnu. Zdá se mi to být nedostačující odpovědí, ale nevím, co víc říct. "A vy?" Jak absurdně ta otázka musí znít mi dojde hned vzápětí.
"Kromě toho, že se potřebuji nutně umýt a nohy budou tohle neschopné tělo bolet ještě čtrnáct dní," odpoví přese všechno zcela vážně, "jsem měl trochu více štěstí než vy. Strávil jsem ten týden cestou sem, přes hory. Zajímavá zkušenost."
Znovu přikývnu. Je ve mně příliš mnoho pocitů, než abych mohla racionálně uvažovat, a tak se soustředím na ten dotyk, na své ruce v jeho. Mozek mi dávno vyhořel, jsem tu jen já a emoce a tak ve výsledku vlastně není má odpověď tou nejhorší z možných. "Jsem ráda, že tu jste."Ale mohla být i lepší.
Neodpoví, ale stiskne mi ruce. Tělem se mi rozšíří teplo a mně je náhle dobře, jako by spadla maska člověka a pod ní jsem se objevila já.
"Koupel není problém zařídit, jestli zůstaneme tady. Zajdu vám pak ještě do kuchyně pro něco k jídlu." Ve tváři mám úsměv, vrátila se mi barva a náhle jsem spokojená, jako by po mnohaleté zimě přišlo jaro.
"Vaše návrhy mají něco do sebe," připustí a pustí mi ruce. Je mi to trochu líto.
Zašklebím se a zvednu se. "Zavedu vás do koupelny, měla by tam být teplá voda."
Ze skříně vezmu košili a kalhoty, jejichž účel mi byl až do téhle chvíle utajen, a se Snapem v patách zamířím do koupelny. Teplá voda tam opravdu je, zanechám ji tam tedy jejímu osudu se Snapem a sama se odeberu do kuchyně, abych si tam pro sebe vyžádala jako vzpruhu před náročnou nocí dvojitou porci koňského guláše, pět krajíců chleba, kus uzeného a půl láhve whisky. "Dneska to vypadá náročně," mrknu na kuchaře a obtěžkaná proviantem se vrátím do pokoje.
Je mi dobře.

(Severus Snape)

Vana plné horké vody je mi účinným lékem na únavu a ztuhlé svaly. Na chvíli usnu, ale probudí mě dívčí chichotání a následné klapnutí dveří – patrně se některá z dívek zašla přesvědčit, zda je koupelna volná. Voda už dost vychladla a protože nemám po ruce hůlku, kterou bych ji přihrál, nezbývá než vylézt ven. Šaty, které mi půjčila slečna Grishamová, jsou sice velmi prosté, ale čisté a to mi ke štěstí stačí.
V nebezpečně vláčné náladě, překonaný únavou, před kterou jsem dosud zavíral oči, a zbaven pro tuto chvíli starostí, jsem víc než ochoten využít skutečnosti, že mám k dispozici pokoj i s postelí až do příštího rána.
Na druhý pokus se strefím do správných dveří; naštěstí se mi nepodaří způsobit nějaké faux pas, dívka ve špatném pokoji si zrovna češe vlasy a nadšeně mě zve dál. Odpusťte, slečno, snad jindy.

Slečna Grishamová se už stačila převléct z korzetu do něčeho přirozenějšího, sedí na posteli a zamyšleně hledí z okna. Co mohu soudit, vypadá kupodivu spokojeně.
Hromada jídla na stole však prozatím překonává lákání čehokoli jiného. "Budete také jíst?" zeptám se a usadím se na židli. I pod mou běžnou vahou vyčítavě zavrže.
"Už jsem jedla," zavrtí hlavou a usměje se.
"Děkuji," ocením nabídku, ve které zcela a naprosto chybí fazole, a pobídnu ji: "Vyprávějte."
Krátce se zamyslí. "Před týdnem jsem se objevila dole v lokále. Za odpoledne a večer roznášení pití mám dvacet dolarů, potom jsme s Claire chodily dolů tancovat." Nepatrně zrudne. "Někdy se to budu muset konečně naučit. Tam jsme si vydělaly ještě víc. Potom jsem chodila spát." Přikývnu. Jsem rád, když to slyším i od ní, hlasem, ve kterém není nic skryto. Vzápětí ale zavře oči a ve tváři se jí mihne strach. Nebylo tedy všechno tak snadné. "Nemůžu tady zůstat už ani den, Ladue by mě už nenechával utíkat. Chlapi křičí..." Ztichne.
"Chápu," přikývnu mezi dvěma sousty. Poměr mužů a žen zde tu mluví sám za sebe.
"Předevčírem přišel jeden muž až sem na pokoj." Potřese hlavou a chvíli si zírá na ruce svírající lem sukně. "Nechci už tady být." Odmlčí se, jako by hledala přetrženou linii nesouvislého vyprávění. "Dopoledne jsem měla volná. První ráno jsem byla vylepit ty cedule, pak jsem je chodila kontrolovat. Trochu jsem se s Claire poohlížela po městě, už se tu obstojně vyznám, i když tu nic není." Zvedne ke mně oči. "To je všechno."
"Nezůstanete tady," ujistím ji. "Je někde ve městě možnost pronajmout si pokoj?" Jídlo do sebe házím odhodlaně a systematicky a talíře se rychle prázdní.
"To asi ne," odpoví váhavě.
Zamračím se. "Přesto to budeme muset zkusit. V nejhorším..." Zaváhám. Ale ona už jednou, v Nekonečném příběhu, dokázala, že je dobrá chodkyně. "V nejhorším se vrátíme zpět do civilizace. Když poneseme jenom jídlo a věci na táboření, zvládnete to."
"Na chůzi nemám boty... ani přikrývku a nic, nevím, jestli to půjde koupit. Ráno se uvidí," dodá napůl sama pro sebe.
"Nedaleko jsou indiáni," uvažuji nahlas. "Ti budou mít zaručeně zimní výbavu i pro ženy." Povzbudivě pokývnu. "Jak jste řekla - uvidíme. Musím se vyspat." Odsunu prázdný talíř, ale zůstanu sedět u stolu a chvíli na ni tiše hledím.
"Tak už mi věříte?" nadhodím. "Vrátila se vám paměť?"
"Vrátil mi ji profesor Brumbál," vysvětlí. Zatvářím se překvapeně a ona jen pokrčí rameny. "Jak?" dodám tedy.
"Lektvarem. Poslední přísadu prý získal při úplňku těsně před plesem."
"Tenhle lektvar," řeknu zamyšleně. "Jistě. A vzápětí došlo k přemístění? Velmi nezodpovědné."
"Promiňte," hlesne a sklopí hlavu. Jestli bych snad kdy pochyboval, jestli je to opravdu ona, tyhle omluvy se nespletou. Uvědomuji si, a sám sebe tím příliš nepotěším, že vítám fakt, že má vzpomínky zpět. Je to opět ona, osobnost vyzrálejší a zajímavější, než jakou byla předtím. Znovu je tu dívka, která mi věří, a věří díky svým zkušenostem. Někdo, kdo napíná mou trpělivost do krajnosti a na čí společnost jsem si přesto přivykl natolik, že je mi není zatěžko mít ji někde poblíž.
Rozpor, jaký se ve mně sváří nad vlastními touhami, mě však znechucuje, připadám si nepřístojně, možná až zvrhle. Nemohu ji brát jako dceru a zároveň ji toužit obejmout jako ženu! Jsem opravdu pošetilec, který se potřebuje upínat na takové mládě? Vím, co je mou povinností a to druhé... neblahé okolnosti, nic víc. Touha vyprovokovaná dlouhou samotou a náhodnými sny, jejím momentálně dospělým tělem. Musím ji odkázat do nejhlubších zákoutí myšlenek a nepřiživovat sněním.

Whisky se ani nedotknu, ale jinak už není nic, co by mě mohlo udržet déle při vědomí. Udolán koupelí, jídlem, teplem a nemalým ulehčením, že jsme se dokázali sejít, přistihnu se, že si opírám hlavu o ruce a oči se mi zavírají. Slečna Grishamová jako na zavolanou vyskočí a přinese na postel druhou přikrývku. Sama si rovnou vleze pod svoji - nemohu si nevzpomenout na naši svatbu – tentokrát se ale nekrčí na kraji postele. Podivuhodně jsme přivykli vzájemné přítomnosti.
Přesto mi představa, že spíme na jedné posteli, není právě příjemná – a je to zkrátka nevhodné. Mám ale v úmyslu si důkladně odpočinout a postel je jedinečný vynález, jak opět ocením ve chvíli, kdy přes sebe přetahuji přikrývku. "Děkuji," zamumlám.
"Dobrou noc," ozve se tiše, ale odpovědět už nestačím.

snape12(Vanja Grishamová)

Snape nezhasl svíčku a já ji ještě chvíli nechávám hořet, abych mohla pozorovat tu tvář naproti své. Snape přišel a teď tady spí, unavený a klidný, rysy ve tváři toho blonďáka jsou podivně měkké a odevzdané. Není to Snapeova tvář a nemají spolu nic společného, přesto se v něm snažím vypozorovat cokoliv, co by mi dávalo najevo, že jde opravdu o něj.
Neochotně se naposledy vyhrabu z peřin, abych sfoukla drobný plamínek, který zalévá místnost třepotavým světlem, a zachránila tak zbytek svíčky, jejíž cena je zde - jako cena všeho ostatního - nepřiměřeně vysoká. Když si potom vlezu zpátky do postele a obličejem se přetočím ke Snapeovi, pocítím nutkavou touhu se ho dotknout, ujistit se, že to nebyl sen, přesvědčit se, že tam stále je, že nezmizel se světlem jako stín.
Je unavený, přesvědčuji sama sebe, nevzbudí se. S opojným strachem natáhnu ruku a dotknu se jeho paže, přejedu po ní špičkami prstů. "Vanjo," zamumlá rozespalý hlas a já sebou poděšeně cuknu. Ale ne, spí, ta slova jsou jen ozvěnou ze zákoutí snové říše, to jen snový obraz Severuse Snapea promlouvá k snovému obrazu Vanji Grishamové.
Usměju se, zahrabu se hlouběji do hromady peřin a štěstí a zavřu oči. Sotva si stačím pomyslet, že i já bych si o něm nechala ráda zdát, usnu a nezdá se mi nic.

Probudí mě ruch v domě. Za okny je ještě tma a nic kromě mé nálady nesvědčí tomu, že by dnes měl být jiný den než včera nebo před týdnem. Tiše, abych Snapea nevzbudila, zavřu okno, převléknu se a opláchnu si obličej v umyvadle se studenou vodou. Tělo mladého muže v mé posteli spí stále klidně a nerušeně, nechám ho tam tedy a seběhnu do kuchyně pro něco k jídlu. Potkám Laduea, přátelsky se na něj zašklebím a on mi dá mých dvě stě dolarů. Kolik Snape vlastně zaplatil?
S jídlem se pak vrátím na pokoj, rozložím ho na stůl a sama se do něj pustím. Je ho hodně, kuchař si neodpustil poznámku, že to musela být opravdu náročná noc, a já na něj rozpustile mrkla, čímž jsem si otevřený úvěr na jídlo prodloužila do skonání světa.
Konečně se Snape pohne, otevře oči, posadí se.
"Dobré ráno," polknu kus sušeného masa, které právě zdolávám, a otočím se zpátky ke stolu, abych mu nechala alespoň zdání ranního soukromí.
"Dobré ráno," ztratí náhle rozespalá postava v mé posteli všechny znaky snapeovistosti a posadí se. Jen neochotně se zvedne, aby si došel opláchnout obličej, a potom si sedne naproti mně ke stolu. Začne do sebe mechanicky ládovat jídlo, ačkoliv se nezdá, že by z toho měl nějaký větší požitek, a jediným světlým bodem jsoucna mu je dle všeho černá káva, kterou oba snídani zapíjíme.
"Pane profesore, co jste dělal ten týden vy?" odvážím se, když polknu placku se slaninou a natahuji se po hrnku. Modré oči mi věnují kousek své pozornosti, jen aby se posléze vrátily k sušenému masu.
"Většinou šel," odpoví mi přesto po krátké chvíli. "Spánek a chůze - nic víc. Cesta sem, to jsou závody s časem a všemi ostatními. Stovky mužů v dlouhém zástupu a cesta je lemovaná těmi, kteří už nemohou dál."
Šel – a co víc? Opravdu není co říkat dál, že se tak odmlčel? Mračí se do svého hrnku s kávou, oči i ústa mlčí.
"Přišel jste sem sám?" zkusím ho ještě jednou pobídnout, než se definitivně vzdám.
"Většina šla sama za sebe," rozpovídá se přese všechno. "Krátká partnerství se rozpadla nejpozději na cílové rovince před Dawson City. Snad jen první večer jsem potkal několik mužů, kteří drželi pospolu. Jednomu z nich jsem ošetřil zranění výměnou za zkušenosti. Nevím, jestli bych došel bez toho, co mi dokázal předat. Obávám se, že jsem příliš závislý na magii," mihne se mu tváří náznak úsměvu. "A jak jsem již zmínil, tělo, kterého se mi dostalo, není příliš schopné. Pomohlo mi ale i to, že jsem se zbavil části nákladu. Neměl jsem v úmyslu se zde živit jako zlatokop, i kdybych vás nenašel a musel zůstal tady. Znalosti medicíny, které mám, by mi zde dostačovaly ke zcela jinému druhu kariéry."
Kývnu hlavou. Zlatokopové, kteří tu jsou, mnoho štěstí nenalézají – možná jen v ložnicích mých kolegyň. "Je tu málo lidí, kteří by nehledali zlato," podotknu. Samotnou mě překvapilo, jak skrovně je tu podniků libovolného druhu.
"Na to spoléhám. Jestli zde budeme déle..." Pokrčí rameny a v tomhle těle a oblečení je to gesto vidět mnohem lépe. "Sbalte si věci, čím dříve odsud odejdeme, tím lépe." Vrhnu roztoužený pohled na svoji stále nedojedenou snídani – ač se to nezdá, tancování si vyžádá hodně energie. "Těch deset minut to ještě počká, slečno Grishamová," všimne si toho Snape a posadí mě tak zpátky na židli. Pokrčím rameny, není co víc říct – nechci mu děkovat. Zjevně to neocení.
Snídani nakonec zredukuji na nezbytné minimum. Pod postelí je starý batoh, se kterým Mary nejspíš kdysi přišla, a ve skříni visí jediná funkční bunda, ve které bych nemusela zmrznout. Deku vzít z postele – a co dál? "Co si mám vzít, pane profesore? Nic nemám," obrátím se nakonec k postavě, která stále sedí za stolem. On je ten, kdo prošel traperským výcvikem i s praktickým cvičením.
"Když nic nemáte, tak asi nic," řekne se stínem posměchu. "Jak jste na tom s hotovostí?" Ta slova mě zamrzí, vždyť se sám může rozhlédnout po místnosti a říct, zda tu není něco, co bych mohla potřebovat – od láhve na vodu po štůsek dopisů od milenců na podpal. Nabídku, zda dojít pro kuchyně ještě pro něco k jídlu, tak už raději nevyslovím.
"Mám přes pět set dolarů, Ladue mi už ráno dával i za dnešní noc." Je to málo na to, jak je tady draho – nemůžeme se tu bez práce zdržet dlouho.
"Až budete připravená vyrazit, řekněte," odpoví mi jen a odvrátí se.
"Zůstaneme tedy ve městě?" V hlase mám odpor a nechuť, chtěla bych pryč, protože dobře vím, co mě tu čeká dál – oplzlé a jednoznačné nabídky, možná násilí... raději nedomýšlet, co všechno ještě.
"Čemu byste dala přednost?" obrátí se na mě modrý pohled, ve kterém jsem se stále nenaučila číst. Že by bylo mé stanovisko tak jasně viditelné? Ještě před pár minutami tu chtěl dělat medika.
"Chci jít pryč," řeknu a dvacetiletý hlas zní mnohem dospěleji, než bych mohla očekávat od svého vlastního těla.
Snape vstane a jestli na něm bylo doteď jen málo z jeho charakteristického chování, krok, kterým začne přeměřovat místnost, je nezaměnitelný. "Začíná zima, je to daleko, náročným terénem, nebudeme mít dostatečné zásoby. Nechci vás k tomu přesvědčovat."
"To nebudete muset," prohlásím temně. Raději vypustím duši na cestě než v cizí posteli či v příkopu u cesty po potratu nebo akutní fázi pohlavní nemoci.
Snape přikývne, netváří se překvapeně. "Půjdeme."
Vezmu si svůj směšně prázdný batoh a vykročím na chodbu. "Půjdeme," zašeptám si sama pro sebe a opustím místo, ke kterému jsem za ten týden stihla přilnout. Týden – v perspektivě posledních dnů je to nezvykle dlouhá doba.
Sejdeme po schodech dolů do lokálu, který je v tuhle hodinu prázdný, a jen hostinská, bytelná ženská, která snad nikdy nespí, leští sklenice. Snape si dojde pro svůj batoh a zamíříme ke dveřím do nové budoucnosti, když se ty rozletí a dovnitř vpadne Ladue, v tváři rudý. Zarazí se, když nás vidí, a jeho oči nabudou nebezpečného lesku. Laduemu, který je rozzuřený, je nejlepší se klidit z cesty, to je zde pravidlo číslo jedna. Jenže teď náhle nejde zrealizovat. "Kam si myslíš, že jdeš?" zařičí a postoupí o jeden malý, přesto však výhružný krok ke mně.
Zarazím se, nevím, co říct. "Odchází se mnou," zbaví mě toho dilematu Snape, leč do patřičného efektu slov mu schází dvacet let věku, vlající hábit a moc odebírání kolejních bodů.
"To si myslíš," ignoruje Ladue blonďáka po mém boku a s dalším krokem mě chytí za zápěstí. "Počkej, ty nevděčná mrcho! Šetřil jsem tě, když jsi nechtěla, platil jsem ti víc, než bys zasloužila – a za to teď jen tak odejdeš? Padej zpátky na pokoj a počkej, tohle ti přijde draho! Večer dostaneš všechny, kteří si o tebe řeknou!" Zdá se, že ač tak časně ráno, Ladue už se stihl blíže seznámit s některou ze svých lepších lahví whisky.
"Otroctví bylo zrušeno roku 1793," informuje ho Snape a postoupí dopředu, aby mě strčil za sebe. "Není vaším majetkem a nemáte žádné právo ji tu držet." Možná vypadá mladě a možná ještě neovládá zcela mimiku tohoto těla, ale hlas působí spolehlivě – hlas broušený na generacích studentů, jejichž primárním cílem je vyhodit Bradavice do vzduchu při vaření indigového lektvaru.
"Co jsi zač? Zaplatíš za ni pět stovek a ona s tebou ráno běží, kam pískneš? Nepleť se do toho a vypadni, než ti dám přes hubu! Mary, švihej na pokoj!" Fakt, že Ladue konečně pustil moji ruku, vede nevyhnutelně k dalším následkům. Rozmáchne se a pěstí se trefí přesně do Snapeova oka. Snape se zapotácí, já ho zachytím.
To mu stačí, aby znovu nabral rovnováhu a pokusil se ránu oplatit. Ladue jeho pěst zachytí, odkloní, druhou ruku mu zaboří do žaludku. Snape sklapne jako zavírací nůž.
"Přestaň se do toho motat, štěně!" Potom přikročí ke mně a znovu mě chytne. Můj pokus o vytrhnutí ruky a kopnutí do kolene má jediný výsledek, rozseknutý ret od facky, kterou dostanu.
"Nevím, co tím chcete dokázat," ukáže svoji nezdolnost Snape. Narovná se, pokročí k nám, pokusí se mě vytrhnout Ladueovi z rukou. Nebýt toho, že se to děje právě nám, musela by celá ta scéna působit jako špatně natočená bitka adolescentů.
Ladue se ožene a mě opět pustí, Snape se ocitne na zemi. Přiskočím k němu, protože sama utéct nemůžu a bojovat s dospělým mužem také ne, a když se k němu shýbnu, snad abych ho postavila znovu na nohy, svět se rozvlní a zmizí.
Po tak dlouhé době mě ten efekt skoro překvapí. 

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře