Kráska a Smrtijed - V zajetí zlata

30. prosinec 2008 | 12.00 |

Kapitola čtyřicátá první.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

london1(Severus Snape)

V jednu chvíli se snažím uniknout Hoochové a ve druhé stojím na kamenité cestě a trochu zavrávorám pod nečekanou tíhou batohu na zádech.
"Nepřekážej, mladej," odsune mě nějaký muž stranou. Ustoupím na okraj stezky a opřu si těžký náklad o strom, ostatně ne jediný v dohledu, zatímco se snažím o analýzu prostředí. Tělo je cizí, patrně o dost mladší než mé skutečné. Ani stopa po magii. Vzduch chladný, listí na stromech částečně spadané a půda vlhká – snad říjen, listopad. Šeří se a mezi stromy za okrajem lesa jen matně prosvítá začátek pláně zdvihající se pomalu k nedalekým strmým kopcům.
Po vyšlapané cestě kráčí dlouhá řada mužů. Jsou jich desítky, možná stovky, ten proud nekončí nikde, kam bych dohlédl. Většina šlape sama za sebe a jen tu a tam se objeví houfek, který se snaží držet pohromadě. Muži jsou si velice podobní – několikadenním strništěm, únavou vepsanou ve tváři, obrovskými batohy na zádech, teplými kabáty i těžkými botami. Konec devatenáctého století, maximálně začátek dvacátého. Pozorněji pohlédnu na stromy a usoudím, že jsem v Severní Americe. Ale zatím nic víc.
Muži, žádné ženy...
"Grishame!" zakřičím hlasitě. "Grishame!" Otočí se po mně několik lhostejných tváří, většina ale šlape bez zájmu dál. Jak daleko jsme od sebe mohli být se slečnou Grishamovou, když odešla za Brumbálem - dvacet metrů, třicet? Tady není nikdo tak blízko, aby to mohla být ona. Stačila snad ta vzdálenost k tomu, abychom se přenesli každý do jiné knihy?
Nakonec se zařadím do proudu mužů a kráčím mezi nimi dál. Rychle seznávám, že tělo, které jsem dostal, není příliš schopné a snadno se vyčerpává. Beztak tma houstne a i když se řada mužů pokouší pokračovat v cestě do posledního okamžiku, většina z nich si postupně poblíž cesty hledá místo na přespání. Zahlédnu mezi stromy záblesk většího ohniště a vydám se k němu. Bez hůlky oheň nerozdělám, ale nerad bych bez něj trávil noc.
"Dobrý večer," pozdravím, když vystoupím zpoza stromů, a místo odpovědi se do mě opře pětice nepřátelských pohledů.
"Běž si po svým," hodí hlavou zpět do tmy muž, který dřepí těsně u ohně a v kotlíku míchá fazole.
"Chtěl jsem pouze požádat o oheň," řeknu a hlas se mi trochu zadrhne, když si uvědomím, jak strašně mladě zním. Promerlina, je tohle tělo alespoň plnoleté? "Je vlhko a..."
"Nech ho si zapálit větev, Dougu," řekne muž, z těch šesti jediný, kterému jsem nestál za pohled. I teď si dál čistí dýmku a plně zaujat prací, věnuje mi jen letmý pohled. "Takové štěně," mávne jen ruku.
"Děkuji," odpovím a přistoupím k ohni blíž. Než však stačím vyřešit technický problém v podobě způsobu, jakým bych si mohl sebou odnést oheň na místo, kde strávím noc, uvědomím si, že postarší muž s dýmkou neleží u ohniště jenom pro své pohodlí. Mokvající, špatně ovázaný obvaz na jeho noze zřetelně ukazuje, že byl raněn. Příležitost, kterou si nemohu nechat ujít. Pokud bych dokázal, aby mě mezi sebou tolerovali minimálně do zítřejšího rána – měl bych šanci zjistit, jak to tady chodí.
"Vidím, že jste raněn," řeknu. "Pomohu vám, jestli chcete. Jsem..." Lékař? Potřeboval bych na pár vteřin zrcadlo. "Medik," risknu nakonec. "Studoval jsem medicínu."
"A měl jsi u ní zůstat," zašklebí se ten, kterého prve muž s dýmkou oslovil jako Douga.
Pokrčím rameny. "Teď jsem tady. Chci se odvděčit za ten oheň."
"Ať se na to podívá," řekne další muž. "Třeba tě do zítra postaví na nohy."
Můj budoucí pacient se jen ušklíbne. "Těžko. Já jsem Jack," podá mi ruku a jeho stisk je pevný a upřímný. "Je to jen prkotina, sklouzla mi noha mezi dva kmeny. Šlape se s tím ale mizerně, čert aby to spral."
"Severus." Ne bez námahy shodím svůj batoh na zem, protáhnu ztuhlá záda a posadím se vedle Jacka. Setmělo se tak rychle, že jediným použitelným světlem je nyní ohniště. Zatímco se zabývám odlepováním plátna z rány, naslouchám hovoru mužů kolem sebe a pomalu začínám mít jasno.
Kanada, Yukon, opravdu více jak sto let zpátky – a muži, které jsem potkal, jsou zoufalci, kteří v touze po zbohatnutí vyrazili na nebezpečnou a strastiplnou cestu za zlatem. Jsou to závody s časem, protože kdo dřív přijde, na toho se dostane pozemek blíž k dosavadnímu nalezišti; a boj s drsnou přírodou, počasím i sebou samým. Zlato, pro zlato všechno, zírá jim všem z očí, je skloňováno ve všech pádech a souvislostech.
Vůči této epidemii jsem naštěstí imunní.
Jackova noha se ukáže v horším stavu, než jsem očekával. Kůže a maso jsou stržené až na kost a vzhledem k tomu, že zde nefunguje magie a dosud nejsou vynalezena antibiotika, pravděpodobnost sněti je více než malá. Zatímco čistím okraje rány ne příliš čistým hadrem a trochou převařené vody, uvažuji, co s tím.
"Je tu někde poblíž potok?" zeptám se a přeruším tak debatu o nejlepším tvaru rýžovací pánve.
"Chceš se jít vykoupat?" řekne jeden z mužů a stačí to, aby sklidil odměnu v podobě všeobecného smíchu.
"Mohl bych se tam pokusit najít jednu rostlinu, která by snad zabránila sněti – nebo ji alespoň zmírnila," vysvětlím a o chvíli později už s doprovodem jednoho z chlapů s pochodní a spoustou řečí na téma planě stráveného času hledám na břehu potoka čemřelici. Ke svému nemalému údivu mám úspěch. Můj průvodce sice nemá řečí o to míň, ale z ´hej ty´ jsem povýšil na ´štěně´. Skvělá kariéra.
Naději na večeři si sice skoro zkazím tím, že bez jakéhokoli vybavení mi nezbude než listy čemřelice předžvýkat, chlapi se ale nakonec shodnou, že je to legitimní indiánský způsob a plynule přejdou na debatu o tom, jestli jsou v posteli lepší indiánky kmene Čipaka nebo údajně svobodomyslnější Mohmowanky. Dojde i na nezbytné: "Měl už jsi vůbec ženskou, Severusi?" Stačí něco neurčitého zamumlat a mám zase klid.
Obvaz, který vyrobím Jackovi na noze, je mnohem úhlednější než původní hadr a vzhledem k tomu, že takto ´zpracovaná´ čemřelice má i mírně tlumivé účinky, nepochybně cítí úlevu od bolesti. Umí se odvděčit přesně tím způsobem, v jaký jsem doufal.
O chvíli později sedím u ohně nakrmen porcí fazolí, naslouchám hovoru a trpělivě snáším jejich nejapné vtipkování. Nemohu nebýt dokonalým terčem. Ve svém zavazadle jsem objevil malé zrcátko a i když vidět v něm bylo pramálo, zjistil jsem přibližně, jak vypadám – plavovlasý mladíček s jasně modrýma očima, místo vousů jen jemné chmýří, tvář, na kterou by bradavické studentky nepochybně podnikaly pravidelné hony.
Jack se v návalu vděčnosti projeví jako zkušený traper. Přiměje mě přebalit špatně poskládaný náklad na zádech, zkritizuje způsob, jakým si chystám lůžko na noc, přidá přednášku o botách, nutnosti pravidelně jíst a hloupých klucích, co utíkají z domova. Snažím se přiměřeně reagovat a zapamatovat si vše, co budu v následujících dnech potřebovat. Jestli je slečna Grishamová nadobro pryč a budu tady muset zůstat...
"Ty kluku, copak sis musel kupovat krumpáč od těch šejdířů, jen co jsi vylezl z lodi?" brblá Jack, zatímco se prohrabuje mým nářadím. "Třikrát kopneš a půjdeš si dělat novou násadu, to mi věř."
Nechávám ho poučovat mě o všem, na co si vzpomene; jemu to dělá viditelně dobře a já jsem zbaven nevyhnutelnosti úvah o slečně Grishamové. Schází mi její přítomnost, tolik jsem si ještě ochoten přiznat, ale dál se v myšlenkách nepustím. Živím v sobě ostrý plamen vzteku. Bezmoc! Mám v sobě dosti trpělivosti, musím mít. Bezmoc ale snáším mimořádně špatně.
"Hej, štěně, přines další dřevo na oheň."
Jdu.

london2(Vanja Grishamová)

V nové realitě mě přivítá rozverné plácnutí přes zadek – vyjeknu nejen překvapením, bolest se s námi přenáší navzdory tělům, která obýváme. "Mary, ještě štamprličku!" zachytí mě kolem pasu něčí ruka a na okamžik tak setrvá.
"Pusť!" odskočím a mám co dělat, abych nezakopla o nohu nataženou mezi stoly.
"Mary, dneska už mám peníze, dneska si pro tebe přijdu já!" ozve se hromotluk jen kousek od nás a v úsměvu vycení zkažené zuby.
"Mary, panáka!"
"Mary, nestůj a makej," přitočí se ke mně další dívka – Claire, jak ji vzápětí pojmenuje jeden z hostů – a šťouchne do mě.
Jsem v hospodě plné špinavých smradlavých lidí se vzděláním a vychováním slona. Podle výhledu z okna je sychravý podzim a podle závanů ledového větru od dveří je venku nehorázná zima. Styl staveb by mi seděl do Mayovek a každé druhé slovo, které se saloonem ozve, je "zlato". Zlatá horečka na Klondiku?
Proderu se k pultu, kde naliju několik panáků, a snažím se utřídit si myšlenky. V místnosti je příliš mnoho mužů, než abych dokázala určit, kdo z nich by mohl být Snape. Nebyli jsme u sebe, když jsme se přemisťovali – jaké to může mít důsledky?
"Mary, nespi!"
Naložím si skleničky na tác a roznáším je hostům u stolů. Odevšud se po mně sápou ruce, každý si chce sáhnout, plácnout, štípnout. Pasivně uhýbám, nerozčiluji se, cítím se prázdně a unaveně.
Není to obtížná práce, možná by stálo o něčem podobném zapřemýšlet, až se mě Snape rozhodne zříct, než abych mu překážela ve Snape Manor – nedovedu si představit, co se teď tomu člověku honí hlavou, a nedokážu určit, co bude dál.
"Mary, pojď, máme padla," přitočí se ke mně náhle Claire a já seznám, že se venku již setmělo.
"Počkej na mě chviličku," rozhodnu se ji nepustit z dohledu, ale zároveň nemohu odejít, pokud tady Snape někde sedí. Rozmýšlení mi netrvá dlouho, jestli mě bude stát místo – uvidíme. "Je tu někde Snape?" překřičím dav, pronikavému ženskému hlasu se to překvapivě podaří. Hučení na chvíli utichne, všichni čekají, kdo se ozve – a potom nabude hluk v místnosti původní hladiny, Claire mě chytne za ruku a odvleče mě do patra.
V místnosti, kam vejdu, je jen jediná veliká postel – je až s podivem, že bychom tu měly každá svůj pokoj. Zařízení je hezké, ale mnoho věcí postrádá svoji funkci a jsou tu jen na ozdobu.
"Pomůžeš mi zašněrovat korzet, Mary?" vytrhne mě ze zasnění hlas Claire, která už dávno vyměnila sukni za tmavé a vyzývavé šaty. Přistoupím k ní, tkaničky zašněruji tak, abych ji odsoudila k pomalé záhubě udušením, nesundá-li tento mučící nástroj dostatečně brzy, a převážu jí mašli, učešu vlasy. Fascinovaně hledím, jak se sama líčí, a když je konečně hotova, opět mě za ruku dotáhne ven a tentokrát do mého pokoje.
Je stejný, stejně nefunkční, líbivý, neosobní.
Teprve při pohledu tváří ve výstřih svých šatů mi dojde, že je mi už zřejmě souzeno v každé příští knize tančit – až se vrátíme domů, začnu se učit, jak se to vlastně dělá.
Utahování korzetu zde zjevně funguje jako malá pomsta za všechno, co jsme si udělaly během dne, a já si v duchu slíbím, že mě příště u Claire nezastaví ani zvuk lámání žeber.
A potom – protože máme přece padla – jdeme vydělávat.
Sejdeme po schodech do lokálu a šum hovoru se změní v uznalé pískání a tleskání. Claire rozpřáhne ruce a zatočí se dokola. Já třeštím oči a přihlouple se usmívám. Opět mě kdosi chytí za ruku - Claire - a dotáhne mě doprostřed místnosti, odkud už kdosi odklidil stoly a vytvořil tam tak malý taneční parket. Z piána se ozvou první tóny a my dvě začneme zběsile trsat - jinak se onen taneční styl nazvat nedá.
Dělám to, co dělá Claire, napodobuji její pohyby a toto tělo si samo vybavuje, jak by se mělo chovat - když se na své pohyby nesoustředím, je to dobré.
Muži nám házejí peníze - dolary, přece jen tedy Amerika - a ti dotěrnější se je snaží strkat za výstřih. Venku svítí měsíc a sem se lidé stahují jako můra ke světlu vábeni hudbou a veselím, které zde panuje.
Hudba občas zpomalí, abychom si vydechly, a potom mohu pozorovat v očích zdejších mužů zasnění, v němž se obrazy opuštěného domova, žen a dětí odrážejí ve valouncích zlata, kterými je zahrnou, až se vrátí nazpět jako šťastlivci, kterým se vyplnil jejich sen.
Nohy se mi už skoro podlamují únavou a dech se mi krátí v lisu, který jsem si na sebe sama oblékla, když mě Claire chytí za ruku a zdvihne ji vysoko do vzduchu. Zavýská - zavýskám taky - a společně odběhneme na schody, kde zůstaneme stát, zatímco nás "na parketu" vystřídá jiná dvojice.
"Třicet, Claire, šetřil jsem na to celý měsíc!"
"Našel jsem dneska několik zrnek, dám padesát!"
"Mary, mám tu těch osmdesát, říkala jsi, že za ně půjdeš!"
Bohové - co se má dít teď?
"Claire, já nemůžu," nakloním se k dívce vedle sebe zoufale. Překvapeně se po mně otočí - dost možná si pamatuje, kdy jsem tohle říkala naposledy - ale přikývne. Pokyne mi a já uteču do svého pokoje.
Kam jsem se to dostala, co tu budu dělat?
Svalím se na postel a několika vzteklými trhnutími uvolním korzet, skopu ze sebe sukni a rozpustím si vlasy. Ze džbánu si naleju vodu do sklenice a z kýblu do umyvadla, ve kterém se pokusím vrátit svému obličeji alespoň zbytky důstojnosti, které mi zbyly.
Co tu budu dělat?
Snape tu není. Kde je? Uvíznu v knížce o hledání zlata, uvíznu v Severní Americe kdoví kolik let před mým narozením? Uvíznu v pustině, kde je žen sotva setina, se zaměstnáním, které toho faktu využívá a nestydí se za to?
Na chodbě se ozvou kroky a Claiřin smích, když si vede svého vybraného na pokoj. Dveře zapadnou a už není slyšet nic - je to tak lepší.
Jak dlouho má cenu čekat na Snapea? Musím po městě rozlepit nějaké plakáty nebo rozšířit drby, že tu na něj čekám v těle Mary. Ale zpátky k otázce - jak dlouho mám čekat? Měsíc? A jak dlouho budu moct tvrdit, že nemůžu? Zítra budu muset Claire vyzpovídat, ačkoliv jí mnohé z otázek budou asi vrtat hlavou.
Výkřik blaženosti z vedlejšího pokoje mi připomene, že teď není vhodná chvíle, kdy bych za ní mohla jít, a tak poté, co si prohlédnu pokoj a najdu, co potřebuju, ulehnu do peřin a nechám se ukolébat spánkem.
Sny se mi zdají a i tentokrát mi schází objetí, které by mě v nich konejšilo, a to i přesto, že jsou to sny příjemné. Musím se vrátit ke všemu, co bylo před vánočním plesem, musím se vrátit k tomu, co říkaly sfingy. Nic jiného už nikdy nebude.
Objetí bych chtěla i od otce, ať už toho svého nebo toho, se kterým procházím tuhle šílenou cestu.
Jenže jsem sama.

london5(Severus Snape)

Jdu. Mám za sebou hezkou řádku mil, víc před sebou, a terén je čím dál náročnější.

Dnes ráno jsem zahlédl indiány. Seděli na svých malých, hbitých koních nehybní jako sochy, shlíželi na zástup mužů procházejících pod nimi v údolí. Byli příliš daleko, než abych mohl odhadnout výrazy jejich tváří, ale něco v té strnulosti vypovídalo o pohrdání a pramalé úctě k cíli naší pouti.
Uvažování o nich mi vystačilo na několik desítek minut.

Jsou tomu tři dny od chvíle, kdy jsem se sem přemístil, tři dny po okraj zaplněné fyzickým vyčerpáním. Jack, bez jehož nedocenitelných rad bych patrně dávno někde ležel pod pařáty supů, se musel vrátit. Jeho druhové postupovali mnohem rychleji než já a hned první den zmizeli někde daleko přede mnou. Nesnažil jsem se již k nikomu připojit, spoléhal jsem na to, že vypozoruji, co bude třeba, a nepřestával stále a znovu žasnout nad tím, jak neřešitelným problémem se některé věci mohou bez magie stát.
Tři dny a největším problém se stává nemožnost přijít na jakékoli téma k přemýšlení.
Tělo, kterého se mi zde dostalo, je námaze nepřivyklé a jen neochotně se podřizuje mé vůli. Když večer rozdělávám oheň, ruce se mi chvějí vyčerpáním tak, že sotva dokážu poskládat hraničku z drobnějšího dřeva. Dávno už jsem odhodil část nákladu - nemám v úmyslu živořit jako zlatokop. Všechno hodlám podřídit nalezení slečny Grishamové. Jestli se máme naději někde sejít, tak právě v Dawson City, kam vedou všechny cesty... Ptám se mužů, kteří vzdávají svou pouť, na jména, ale mezi nimi není. Buď je schopná jít stále kupředu, nebo už je tam, na místě. Nebo je v docela jiné knize, ovšem... ale nemám v úmyslu se vzdávat.
Rozhodl jsem se vystupovat nadále jako medik a živit se léčením. Mé znalosti mudlovské medicíny jsou sice chabé, pro zdejší potřeby však použitelné. Zůstanu tak v centru dění a budu známější, než kdybych se někde oháněl krumpáčem.

Musím ji najít. Slíbil jsem to.

Hodně přemýšlím o posledním společném ránu. Chovala se příliš nezvykle, než abych se plně zbavil svých podezření; v té chvíli jsem to ale, zahleděn do vlastního nepohodlí, přehlížel. Pokud bych jí pod vlivem nějaké lektvaru opravdu ublížil... řekla by mi to vůbec? Se svou dětskou naivitou, která dosud všechno vztahuje na sebe, nebála by se, že jí to budu dávat za vinu, že ji proto zavrhnu?
Řekla, že mě má ráda, tehdy, pod veritasérem.
Dokázala to předtím i potom, beze slov.
Nemělo by to pro mě nic znamenat.
Nesmí to pro mě nic znamenat.
Jsem špeh a ke stávajícím lžím bych neměl šanci přidat další.
Postarám se o ni, se zaplacenými výdaji se nepochybně najde nějaká spolužačka, u které by mohla žít. Snape Manor by mělo zůstat prázdné.
Nejsem si zcela jist, jestli to bude tak vítaná samota jako dřív.

london4Krok za krokem zdolávám vzdálenost k horám, šplhám přes průsmyk po absurdně úzké, ve skále vytesané stezce – kdo sklouzne stranou, musí začít od začátku, postupující muži ho zpět nepustí. Jsem, jako všichni ostatní, špinavý a vyčerpaný, v noci špatně zvládám sílící chlad a fazolí mám dávno po krk. Nedokáži se ztotožnit s tělem, ve kterém přebývám, a tak se k němu chovám poněkud bezohledně, ačkoli jeho bolest je mou. Chci dojít a chci tam být brzy.
Vzpomínám a přemýšlím, často příliš unavený na jakoukoli rozumnou myšlenku, a hlavou se mi honí pouze nesouvislé výjevy.
Vanja. Snové obrazy jejího smíchu, dotyků, roztoužené vstřícnosti. Pocit provinění, že jsem vůbec schopen takto přemýšlet o nezletilé studentce, ale nevydrží dlouho, na to jsem příliš unavený a ona příliš krásná.
Krásná? Opravdu krásná? Dřív bych řekl obyčejná a ocenil leda způsob, jakým se – bohužel tak zřídka – usmívá. Kdyby byla starší... ne, je to samozřejmě nemožné, věkový rozdíl by i tak byl příliš velký. Přesto se stále vracím k tomu snu, už sám nevím, co se v něm skutečně stalo a co jsem si přimyslel. Vím, že to byla chvíle bezvýhradného klidu a štěstí, fantastického uvolnění, kdy jsem se dokázal oprostit od všeho a soustředit se jen na ni, její teplo a žár, něhu a nečekanou divokost. Dokázal se jí bezvýhradně odevzdat v důvěře, o které jsem ani netušil, že ji v sobě mám. Kdyby byla starší...
Musím na tom být opravdu špatně, když se potřebuji upínat na sen, Merline!
Za pár dní jí bude patnáct, ten nešťastný věk, kdy děti už nevypadají jako děti a nechtějí jimi být, ale potřebují všechnu jejich ochranu. Směs dospělého nadhledu s manýry batolete. Nesmím na ni myslet jinak a neurčitá lítost nad neuskutečnitelnými možnostmi není nic než mé sobectví.
Může mi chybět něco, co jsem ve skutečnosti nikdy nepoznal – a čemu se po většinu života cíleně vyhýbal? Proč mi najednou nestačí vědomí, že rod Snapeů, byť přes takový vzdálený výhonek, má svého pokračovatele? Copak mi pár dnů vynucené vzájemné blízkosti může tolik zatemnit soudnost? Dost možná jsem podlehl čistě té skutečnosti, že o mě stojí – to není věc, ke které bych byl zvyklý zaujímat nějaký postoj, a ani já zjevně nejsem imunní vůči zcela nečekaným okolnostem. Měl bych být. Vždyť jsou to samé banality.
Všechno to vysvětlím alespoň Měsíci, zatímco se mi oči zavírají a já se z posledních sil balím do přikrývky.

(Vanja Grishamová)

Hned ráno vyrazím do města rozvěsit cedule. "Snape, ptej se po Mary v hostinci Josepha Laduea," říkají a vzhledem k nezájmu, který mě při mém konání doprovází, se nemusím bát, že by je někdo strhal.
Potom se vrátím pro Claire a vytáhnu ji ven. Ve svých sukních – šaty máme jen na večer – budíme u mužů pozornost, jaká se mi vůbec nelíbí, a ozývají se kolem nás výkřiky s jednoznačným obsahem.
"Claire, jak dlouho už tady ti muži jsou?"
Tak zahájím výslech, Claire se na mě dívá divně, ale dozvím se, co potřebuji. Já jsem tady dva měsíce, ona tři, přišly jsme obě na vlastní pěst. Muži tady rýžují v řece Klondike zlato a většina z nich nemá štěstí, jen chudnou a to, co najdou, ihned propíjejí, a jinak tady chcípl pes. Příliv ztracených existencí pokračuje a málokdo se vrací zpět. Všechno je tu neskutečně drahé, všechno se sem nosí na zádech po neschůdných cestách a průsmykem, na jehož zdolání se stojí fronta. "A proto tolik vyděláváme."
Peníze dostáváme denně, ráno mi dal majitel hostince – Joseph Ladue – moji výplatu za včerejšek, dvacet dolarů. Claire dostala o osmdesát víc.
Kolem nás je zima, nádherná drsná příroda, zlomení muži a nic.
A Snape nejde.
V poledne se vrátíme a začne nám služba, večer uteču do svého pokoje a přemýšlím, co bude dál.

A dny běží.
Snape nejde.
Jak dlouho mám čekat?

Chlapi ryčí a nabízejí peníze, já nechám stát Claire na schodech a sama se odklidím do svého pokoje.
Tahle chvíle mě děsí každý den, čekám, kdy Ladue řekne své "ne" a někoho ke mně pošle. Co budu dělat potom? Kam půjdu? V noci venku mrzne a není jiné místo, kam tu jít.
Claire projde se svým zákazníkem na pokoj. Zhasnu svíčku, pootevřu okno a lehnu si na postel. Na korzet si nejde zvyknout, převléknu se tedy ihned do noční košile a zalezu do peřin. Venku září stříbrný měsíc a jeho tvář není zakalená světly civilizace, je čistý a nehybný a dává mi příslib, že se na něj možná upírají právě teď i černé oči Snapea.
Je mi už zatěžko znovu vstát a okno zase zavřít, ráno tady bude zima k nevydržení a do pokoje si budu muset nechat přes den nenápadně pootevřeno, aby se teplota zase ustálila, ale za tu chvíli pohody to stojí.
Snape.
Projdeme všemi knihami a Snape mi možná dá na výběr mezi sirotčincem a Snape Manor. Ovšemže si nevyberu dům plný vší a mudlovských dětí, budu vzornou dcerou všemi nenáviděného profesora, začnu se více zajímat o lektvary a pokusím se vyhnout všem smrtijedům, kteří do toho domu kdy přijdou. Bude se mnou mít jen starosti a výdaje a asi žádný důvod, proč mě mít rád, přesto ale mohu doufat – vždyť už to, jak se ke mně chová na naší cestě, je samo o sobě příslibem. Bez dryáků upřímnosti – své zalíbení v něm odložím na pozdější dobu, až budu starší, až budu mít naději v souboji s jeho svědomím.
Sama sobě se podivím, jak jsem náhle dokázala přijmout myšlenku, že jsou moji rodiče mrtví. Je to dané znovunabytím ztracené paměti, dostala jsem to nyní do hlavy jako fakt a tak to zkrátka je. Jistě, cítím lítost, ale pomohlo mi, že jsem se upnula na Snapea – jakkoliv absurdně to zní, ten člověk se o mě dokázal postarat při pouti dvaceti knihami a je pravděpodobné, že to zvládne i v klidnějším prostředí.
Pokud se ještě shledáme. Pokud přijde.
Na chodbě cosi zavrže, jak někdo našlapuje na prkennou podlahu a nechce při tom být slyšen. Kdo? Holky jsou dole a my nahoře, proč by sem někdo chodil?
Srdce mi začne bít prudčeji, když se kroky zastaví u mých dveří. Je to stejné, jako když přišli k nám domů smrtijedi, když mi vtrhli do pokoje, svlékli mě a týrali cruciatem – a ač zde smrtijedi dozajista nejsou, roztřesu se a pohltí mě panika.
Klika se pohne. Měla bych volat o pomoc, ale nedokážu to.
Z chodby pronikne dovnitř úzký pruh světla, který vzápětí zastíní hřmotná postava. "Mary," promluví opilý hlas a obr se vpotácí dovnitř. "Mary, chci tě. Nemám peníze," škytne, "ale zaplatím ti stonásobně, až najdu zlato. Mary," blíží se k posteli, ve které ležím neschopná pohybu, "Mary, já tě chci."
Konečně se mi vrátí hlas, vykřiknu. Vrhnu se z postele na druhou stranu, on se vrhne po mně a skončí v peřinách. Chci utéct, ale je rychlejší, chytí mě, začne se po mně sápat – křičím, řvu o pomoc, v patře bouchají dveře a někdo konečně vbíhá dovnitř.
"Mary!" Je to Claiřin hlas, má pokoj hned naproti. Skočí zezadu na muže, natlačí mu palce do očí. Chlap se po ní vztekle ožene a odhodí ji na zem. Přiskočím, chci ho kopnout do rozkroku, ale minu a vzápětí je to moje váha, co přimáčkne Claire k zemi.
Do pokoje vbíhají další lidé, panuje zmatek a šum a ve výsledku se choulíme s Claire v jedné posteli, já jí přikládám led na tvář, ona starostlivě prohlíží moje modřiny a roztrhanou noční košili.
"Máš tady zimu, Mary."
Nakonec okno zavřu. Měsíc už zašel za mrak.
Tu noc už zůstane u mě. Poprvé na Klondiku se cítím dobře.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře