Kráska a Smrtijed - Trapná rána

28. prosinec 2008 | 12.00 |

Kapitola čtyřicátá.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Severus Snape)

Všechno je špatně.
Vím to ještě dřív, než otevřu oči, už s prvním záchvěvem vracejícího se vědomí a prchavým stínem snových obrazů.
Všechno je špatně.
V hlavě mi tepe ostrá bolest a nedá se nic než ji sevřít v dlaních, i když to gesto nepomůže ničemu. Nepil jsem přeci, tím jsem si jist, těch pár skleniček vína nemohlo mít takové následky. Vybavuji si poslední tanec se slečnou Grishamovou... a to je vše, nejsem ale schopen z toho nic odvodit, dokážu se soustředit jenom na myšlenky v ekvivalentu holých vět.
Otevřu oči a se zděšením hledím na závěsy v havraspárských barvách zatažené kolem postele, na které bych neměl spát já, ale slečna Grishamová. Jako úderem blesku si rázem vybavím sen, který se mi v noci zdál, a mám chuť sám nad sebou zavýt. Bohové, snad jsem ji...? Ale ne, ten sen se odehrával někde jinde, v místnosti s vysokými okny, za kterými padal sníh. Vyznala mi v něm lásku a to by se nikdy nemohlo stát. Prokleji svou hlavu za tak šílené fantazie, prudce strhnu závěs stranou a posadím se. Přikrývka mi sklouzne po hrudi a až díky tomu doteku látky s pokožkou si uvědomím, že jsem zcela nahý. Popadnu ji, aby nesklouzla až na zem, a uvědomím si rázem ještě jednu věc.
Vůně.
Ze svých rukou, ze svého těla... cítím vůni ženy. Strávil jsem noc se ženou, není možné jiné vysvětlení - a jediné, co si pamatuji, je sen o slečně Grishamové. Musí to být sen, nemohl bych jí přece ublížit, dítěti!
Strnule zírám na dívku, která sedí u stolku se snídaní, a když slyší, že jsem vzhůru, otočí se ke mně. "Myslím, že to opravdu byla dvojčata Weasleyova, během posledního tance vás dost upřeně sledovala. Považují za zábavné přisypávat lidem různé věci do pití." Sebere ze stolu lahvičku s lektvarem, který jsem jí včera sám dal, a přinese mi ho. "Dojdu vám pro oblečení," dodá ještě. Rozhodně nevypadá, že by byla ve své kůži, ale patrně se jí také každý den nestává, aby jí v posteli přespával nahý profesor lektvarů.
Nejraději bych začal tlouct hlavou do nejbližšího sloupku postele.
"Proč..." začnu, ale zachraptění, které ze mě vyjde, mi sebere zbytek slov. Pokusím se soustředit na uzávěr lahvičky a po menším boji se mi podaří flakón otevřít a okamžitě lektvar vypiji. Neúčinkuje zdaleka tak dobře, jak by měl - kdo ví, co mi ti dva zrzaví pitomci podstrčili - ale úleva je rychlá a nemalá.
"Proč, promerlina, spím v této posteli?" zavrčím.


"Nevím." Nezdá se, že by to chtěla dát rozebírat. Uhýbá mému pohledu, tvář podivně strnulou, oči zarudlé. Položí vedle mě hromádku oblečení a u stolu se snídaní se usadí tak, aby mi poskytla jakési soukromí.
Všechno je špatně.
Možná kdybych dal lektvaru trochu víc času a promyslel si další postup, přijdu i na lepší způsoby, jak zjistit, co potřebuji. Třeštící hlava a rozutíkané myšlenky jsou však pramálo inspirující.
"Slečno Grishamová," slyším se, jak říkám hlasem nikoli prostým zoufalství. "Jsem nucen přiznat, že... si nevzpomínám na průběh včerejší noci. Já..." Jak se mohu zeptat dívky, jestli jsem ji neznásilnil? Sotva den poté, kdy mi tu samou otázku položila ona sama?
"Když jsme dotančili, profesorka Hoochová vás ještě pozvala na něco k pití a mě poslala spát. Trochu jsem se zdržela s ostatními v zahradě a když jsem se později vracela zpátky, akorát odsud někdo odcházel a vy jste spal tady. Lehla jsem si v pracovně." Hovoří klidně, racionálně, až příliš; je v ní něco bolestného, ale tentokrát si pro útěchu nepřijde. Možná se jí ošklivým – to bych dokázal pochopit.
Znovu zabořím hlavu do dlaní. Nedokážu se jí zeptat, co dělala tak pozdě v noci v zahradě a s kým tam byla, ne ve chvíli, kdy všechno napovídá tomu, že se tam zapovídala se spolužačkami – ano, rozhodně z téhle myšlenky neuhnu a nechci nic vědět, protože si nechci představovat, co by bylo, kdyby se vrátila o něco dřív. Nemohu ji vyslýchat ve chvíli, kdy všechno ukazuje a křičí na můj vlastní prohřešek proti zdravému rozumu. Jak jsem si mohl nevšimnout - já! - že mám ve svém pití nějakou cizorodou látku? A jak jsem mohl projevit tak trestuhodně malé sebeovládání? Hoochová? Zjevně. Vyspal jsem se s kolegyní a snil přitom o nedospělé studentce. Stal se ze mě dokonalý ubožák.
"Vanjo, prosím vás, požádejte skřítka o silnou kávu," řeknu unaveně a vůbec si neuvědomím, jak jsem ji oslovil, ani jak sebou trhla a na okamžik pevně zavřela oči v gestu, které mimoděk převzala ode mě.
Hodím přes sebe župan a vykročím ke koupelně. "Omlouvám se vám," řeknu ještě bezvýrazně, než za mnou vzápětí zapadnou dveře.

srdce(Vanja Grishamová)

Bolest v hrudi, tam, kde jsem kdysi měla srdce. Bolest a chlad, samota a odcizení, zrada a pokoření.

Ráno je horší, než jsem čekala. Zasnila jsem se a před očima mi vířily bílé vločky, přehrávala jsem si znovu něžné vzdechy a toužebná slova a vítr mi skučel doprovodný blues – a potom už jsem neležela na pohovce před krbem, ale schoulená v křesle v pracovně, kde jsem si ještě včera spokojeně četla.
Ručička hodin se pomalu blížila času vstávání a tak jsem tiše proklouzla do koupelny přes pokoj, kde spal Snape, a smyla ze sebe všechny důkazy o naší vině. Ne, na krku jsem stále mohla cítit stopy jeho jazyka a v klíně zbyla z neutuchající vášně tupá bolest, na dlaních jsem stále cítila sálající teplo jeho kůže a na břiše mi dosud kroužily jeho prsty, jeho jazyk.
Horkou vodu vyměním za ledovou a málem vykřiknu, jak mě ta změna překvapí. Mám chuť klít a nadávat na všechno, co se mi rozhodlo obrátit život vzhůru nohama, ale místo toho jen dál stojím pod proudem ledové vody a klepu se ve svém soukromém očistci.
Kniha o přeměňovacích lektvarech mě náhle není schopná zaujmout, ona ani žádná další z těch, které v pracovně najdu. Přecházím po místnosti, jako by to byla klec, až mi tiché prásknutí oznámí přítomnost skřítka. "Snídaně je na stole," řekne mi a já jdu, protože přesně tohle se od Vanji Grishamové čeká, že by udělala.
Jsi havraspárka, tak jí buď.
Potom vstane Snape a já začnu kupit svoji pyramidu lží, snažím se nedat najevo nic, ač si připadám uboze a male, a zakazuji si pátrat v jeho pohledu po něze a lásce, které tam ještě včera bylo tolik.
Je to dávno, nezbylo už nic, jen prázdnota, bolest, osamění.
"Vanjo," osloví mě a já náhle poznám, že mi srdce nezmizelo z těla zcela, že tam je, jen malé a schované, ale při tom slovu se ozvalo, udělalo buch – buchbuch – buch nadějí a teprve potom se opět vrátilo do své netečnosti.
Snape odejde do koupelny a já zavolám skřítka, poprosím ho o silnou kávu a něco lehčího, co by Snape mohl i po prodělaném obliviate sníst.
V koupelně je dlouho, odejdu vedle do pracovny a nechám tam otevřené dveře tak, jako to dělal on, aby věděl, že tam bude vítán, kdyby hledal společnost. Sednu si do křesla, ve kterém jsem trávila konec dnešní noc, na klín si vezmu knížku a zavřu oči. Už nedovoluji vzpomínkám, aby se znovu vracely, soustředím se jen na svůj smutek a to mi stačí.
Bouchnou dveře koupelny a zavrže židle, na kterou Snape sedá. Zvuky cinkání porcelánu a klapání talíře, měkký zvuk, kdy si snad utírá rty do ubrousku. Rty... jen rty, které si nic nepamatují. Rty, které pro mě přestaly být zakázané pouze na jedinou noc při neexistujícím vánočním plese.
Náhle stane ve dveřích a na okamžik se zarazí, jako by čekal, zda mu něco neřeknu. Nemám co, zírám do knihy a pozoruji černá písmenka, která se mi honí před očima. Dojde k polici s lektvary a jeden z nich vypije, potom se opře o stůl a zavře oči. Vypadá přemoženě a nejistě, vypadá smutně.
"Pane profesore?" ozvu se tiše, protože již nedokážu déle mlčet. ‚Pane profesore‘, Severus je už minulostí.
"Ano?" Ten černý pohled mi snad musí vidět až na dno duše, prochází mnou tam a zpět, hledá a pátrá – dokázal by spatřit mé neexistující srdce?
"Potřebovala bych mluvit s profesorem Brumbálem. Mohla bych za ním jít?"
Okamžik mlčí. "Doprovodím vás, také bych na něj měl pár otázek," odpoví nakonec a konečně se zadívá jinam.
Odložím knihu, z níž jsem nepřečetla ani název, a vstanu. Otevře mi dveře, podrží mi je – dodržuje všechna ta galantní neosobní gesta, která vyžaduje konvence, a je náhle tak cizí a tak vzdálený, jako býval dříve a jak už nikdy neměl být.
Chodby jsou prázdné, studenti vyspávají na svých kolejích a i duchové si dneska dopřávají odpočinek. Schodiště stojí pevně na svých místech, obrazy jsou většinou prázdné – škola působí jako po smrtící epidemii a mnou mimoděk projede zachvění.
"Severusi, na okamžik... dlouho tě nezdržím, jenom jsem ti chtěla poděkovat za včerejší večer!" Hoochová se vynoří zpoza rohu a zahradí nám cestu, zjevně odhodlaná Snapea nepustit jen tak dál.
"Půjdu napřed," vyhrknu a prosmeknu se kolem ní, ona mi ochotně udělá místo, aby si Snapea nechala pro sebe samotného.
Mého Snapea.
Je možné, aby snad...?
Zapudím tuhle myšlenku, žárlivost je příliš přízemní cit, obzvlášť zde, kdy Snape o Rolandu zjevně nestojí.
Brumbál se objeví za chrličem přesně ve chvíli, kdy dorazím k jeho pracovně. "Heslo je ‚antikocepční lektvar‘." Nezbývá mi než mdle přikývnout.
Usednu do měkkého křesla, ačkoliv bych mnohem raději zůstala stát.
Brumbálovy oči na mě shlížejí smutně a soucitně, zdá se být opravdu na rozpacích. "Je mi moc líto, že jste si tím musela projít, Vanjo, a nabídnout vám mohu pouze to samé, čeho se dostalo Severusovi – zapomnění. O to ale asi nestojíte?"
Mlčky zavrtím hlavou. Vzor koberce připomíná vířící sníh a fénixova tichá píseň blues horského větru.
"Nyní ještě nevidíte smysl toho, co se stalo, a nejsem si jist, zda ho skutečně hledáte. Ani já nevidím přes hranice této reality, ale vy sama jistě víte, že se všechny mé domněnky a předpoklady bez výjimky vyplní." Jeho sebejistotou jsem znechucená, ale nezbývá mi, než znovu přikývnout. Já jsem autor téhle postavy!
"Jsem vám schopen vrátit paměť, o kterou jste předevčírem přišla na hodině – teprve při včerejším úplňku jsem získal poslední přísadu do lektvaru, který je toho schopen."
Laskavý hlas, který mi chce pomoci.
"Vzpomínky jsou ta poslední část, která vám chybí do přenosu do další knihy. Musíte být se Severusem blízko sebe, musíte mít blízko sebe všechny věci, se kterými jste vyšli ze své reality. I vzpomínky. Tady je máte, Vanjo." Lahvička plná tekutého stříbra – obsahuje naději, obsahuje zklamání? Co se o sobě dozvím, co se dozvím o Snapeovi? Co se dozvím o svém životě, o lidech, na kterých mi záleží? Je to něco jako návrat domů po dlouhé době – nejistota a očekávání.
"Děkuju vám, pane profesore," řeknu a v očích mám zoufalství.
"My děkujeme vám za náš život. Doufám a věřím, Vanjo, že i ta poslední příhoda bude k něčemu dobrá. Na shledanou."
Odzátkuji jsem lahvičku a rychlým douškem ji vypiju.

Ztratila jsem panenství, Snapea i rodiče.
Zbyla jen bolest v hrudi, tam, kde jsem kdysi měla srdce. Bolest a chlad, samota a odcizení, zrada a pokoření.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře