Kráska a Smrtijed - Za vysokými okny

26. prosinec 2008 | 22.01 |

Kapitola třicátá devátá.

Rating 18+

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Severus Snape)

Tiskne se ke mně, s důvěrou a rozechvělá nezvyklostí okamžiku. Pohlcen zcela její jemnou dívčí vůní, sálajícím teplem dlaní a záblesky odhalené pokožky nevnímám nic než ji, hudbu, souhru našich těl... a touhu - dosud neurčitou, vzdouvající se kdesi v hrudi a s námahou se prodírající k vědomí.
"Vanjo," zašeptám jí do vlasů a v hlase mi zazní bolest. "Vanjo!"
Skoro vylekaně na mě pohlédne. "Pane profesore?" hlesne, ale neodtáhne se, naopak. Stále mi hledí do očí, náš tanec zpomalí, ale je to tak v pořádku, potemnělý parket a vemlouvavá hudba si samy žádají vláčné objetí s pouhým náznakem tance. Přitáhne si blíž ruku, kterou svírám její malou dlaň, a zlehka mě políbí na prsty. Ten letmý dotyk mnou proběhne s děsivou intenzitou a já zavřu oči, abych se dokázal ovládnout.
V té chvíli se přemístíme, hudba ztichne a šero potemní. Stojíme dál přitisknutí k sobě, cítím její vyplašené srdce a chvějící se ruce. Nic nás ale neohrožuje. Je ticho, jenom v krbu praská dřevo a hučí plameny, jediný zdroj světla. Letmým pohledem přehlédnu útulný pokoj obložený dřevem. Nejvíce ze všeho připomíná horskou chatu a sníh tiše padající za okny ten dojem jenom utvrdí.
Je mi však v téhle chvíli lhostejné, kde jsem. Držím v náručí vyděšenou dívku a jediné, co chci, je nemuset ji nikdy pustit. V první chvíli jsem si jist, že je zcela nahá, tak bezprostředně cítím její tělo na svém. Má však na sobě cosi – průsvitného, lehoučkého, a já ke svému zděšení cítím, že mé tělo na tu skutečnost velice bezprostředně reaguje.
A ví to i ona, samozřejmě. Zahledí se mi do očí a nevidím v nich strach, zděšení... nic takového. Jen veselé rarášky smíchu, zvědavost, láskyplné zaujetí. "Severusi?" splyne jí ze rtů mé jméno. Ochutnává ho, laská se s ním. Nepatrně přikývnu. Snad to mělo být původně svolení s tím, aby mě tak oslovovala, vezme si to ale po svém. Její ruce se lehce vymaní z mých a pohladí mě po vlasech, po tvářích... jsem nucen zavřít oči a jenom cítím, jak doteky jejích prstů putují níž, po ramenou a nahé hrudi. Aniž to sám chci udělat či se nad tím zamýšlím, odpovídám stejně, mé dlaně putují po jejím těle, přes záda na oblý zadeček, neopouštím zatím prostor vymezený pavučinou její košilky, pohrávám si s tou látkou, laskám přes ní zjitřenou kůži krásné dívky. Vnímám její dech, již ne tak lehký jako na začátku, a intenzivní tlak mého vzrušení, ke kterému se ona bez rozpaků tiskne a zbavuje mě tak poslední trochy soudnosti.


"Severusi, já..."
"Vanjo..."
Pousmání, které trochu odlehčí osudovosti té chvíle. Hledíme si do očí a naše ruce hovoří výmluvněji než jakákoli slova. Vím, že už dávno jsem měl říct ´dost´, ale jako z protržené přehrady nikdo nezastaví zběsile se valící vodu, stejně tak se rozum nedokáže postavit vlně lásky a touhy, kterou jsem si tak náhle uvědomil. Modré oči Vanji Grishamové pohltily mne beze zbytku, existuji jenom proto, abych ji mohl objímat, laskat, být živ z její vůně.

polibek1(Vanja Grishamová)

"Severusi, já..."
"Vanjo..."
Pousmání trochu odlehčí osudovost té chvíle.
Cítím jeho dlaně na svém těle, vnímám žár, který mě spaluje, vychutnávám si to zvláštní chvění, které ve mně jeho blízkost vyvolává. Je to můj profesor a přesto člověk tak podivně blízký a drahý; nedokážu ten pocit lépe definovat, ale věřím, že ho znám, a ač mě zradila paměť, instinkty mě vedou dál.
"Vanjo," splyne mu ze rtů opět tiše mé jméno a já se bezděčně usměju. Pouhé vyslovení toho jména je důvěrné a intimní.
Vzhlédnu vzhůru a do očí se mi vpije pohled černý jako noc, ve kterém už bez obtíží čtu lásku a touhu.
"Severusi," zašeptám a jako by to stačilo, skloní se ke mně, pomalu, cíleně a s rozmyslem, a dotkne se svými rty mých. Je to zvláštní, rozechvěje mě to do posledního nervu v těle - letmý pocit jako dotyk motýla v parném dni. Odtáhne se jen natolik, aby se mi mohl podívat do očí, a zjevně ho uspokojí to, co v nich čte, a druhý polibek je už delší, hlubší, smyslnější. Laská svými rty mé, takřka se s nimi mazlí, hladí je a oždibuje, vyvolává ve mně prudké vlny touhy. Náhle pocítím jeho jazyk, pootevřu ústa a on jím vklouzne dál, prudce, chtivě, divoce. Nával touhy a vzrušení mě málem srazí na kolena, směs překvapení a slasti, který náhle prožívám, se nedá srovnat s ničím, co jsem dosud zažila. Váhavě mu vyjdu svým jazykem vstříc, polibek se stane hravějším, uvolněnějším, dává mi čas se vzpamatovat.
Jeho ruce mě k němu tisknou silou, které se nelze postavit, a mě z toho pocitu jímá závrať. Vpletu mu prsty do vlasů, nekonečně hebkých a jemných, a druhou rukou nepřestávám dráždit jeho tělo. Nevynechávám žádné z míst, na která dosáhnu, na dotyky na krku reaguje až překvapivě pozitivně a já toho využívám. Neodvažuji se více, než občas zajet prstem za lem pásku, ale stačí to, jeho dech se stává trhanější a nepravidelnější.
Teprve teď se naše rty oddělí od sebe a já v jeho očích čtu vzrušení a nezkrotitelnou touhu.
"Vanjo," zašeptá zase a já se zachvěji.
Přitiskne mě k sobě ještě pevněji, jednou ruku pod zadečkem a druhou mezi lopatkami, a poponese mě několik kroků ke dveřím, za kterými se ukrývá ložnice. Dech se mi zadrhne, když spatřím tu obrovskou postel, a teprve teď pochopím, kam to celé směřuje. Na jednu stranu toužím po všem, co se má stát, a na druhou stranu pociťuji obavy, že mu nebudu stačit, že budu jen neplnohodnotná, příliš mladá náhražka dospělé ženy.
Přitisknu se k němu - touhou, zoufalstvím, strachem - a nechám jeho ruce, aby uchlácholily všechny mé obavy.

polibek2(Severus Snape)

Přikrývky nadýchané jako peří, postel s nebesy - místo hodné toho, abych tam uložil svou milovanou a ulehl vedle ní. Cítím její tělo chvějící se strachem, vnímám to neslyšné zajíknutí, když si uvědomí, kam ji nesu. Trochu mě to vzpamatuje. Dojde mi v té chvíli plně – věděl jsem to, ovšem, nějak na okraji vědomí – ale teď plně prožívám fakt, že se jí nikdy nikdo nedotýkal tak, jako teď já, jako zrovna já smím. Že všechno, možná včetně polibků, je pro ni poprvé, že právem má strach a neví, co může čekat.
Kdyby tak tušila... ne, nedokázal bych jí to říct, ne teď. Důvěra, s jakou mě svírá a choulí se v mé náruči, je omamná, a já nechci do té jedinečné chvíle vstoupit ničím nečekaným, ničím rušivým.
Je tu teplo, ale přesto přes ni přehodím tenkou přikrývku a vklouznu vedle ní.
"Věř mi," vyslovím sotva slyšitelně do jejího dechu. Zašeptá něco v odpověď. "Nenechám to zajít... příliš daleko." Slib, který bolí dřív, než je vysloven.
Znovu ji začnu líbat a nevnímám nic než hebkost našich rtů, hravost jazyků. Ruce se samy vydají na svou pouť, tentokrát se nespokojí s hradbou košilky, ale vklouznou pod ní, po křivce boků k prsům, dosud tak něžně dívčím. Tiše zasténá a už jenom zvuk jejího hlasu stačí k tomu, abych takřka zešílel. Opustím její rty a svými polibky projdu k oušku, chvíli si pohrávám s lalůčkem, odpovídá nádherně vstřícně, uvolněná a rozechvělá, hladí mě, byť chvílemi zapomíná pro přílišný příval pocitů. Žil bych pro její doteky, ale teď nejsou tolik podstatné, objevuji právě nový světadíl jejího těla a každý jeho záchvěv prožívám jako svůj.
Políbím ji na krk a chvíli tam setrvám, potom níž, shrnu košilku, která pomalu pozbývá smyslu, a políbím ji na bříško. Strne a její prsty se v mých vlasech napjatě sevřou, na okamžik zapomene dýchat... jazykem kroužím po její kůži, opilý ženskou vůní a neskutečným žárem, jaký z ní vychází. Odvážím se k bradavkám a odezva jejího těla mi napovídá, že ač ničím víc než intuicí, zamilovanost srdce promítne se sdostatek do něhy rukou. Ty chvíli putují po hebké pokožce jejích nohou, uhýbají dosud ostýchavě před nejintimnějšími místy, ale těžko se bránit něčemu takovému, stačí tak málo... Sténá tiše a blaženě a já se topím ve stále nových vlnách stěží ovládaného vzrušení a touhy.
Nečekaně mi prudčeji vyjde vstříc a nechám ji, ať mě položí na záda. Její tvář, zrůžovělá a rozzářená, sklání se nyní nade mnou, vlasy v neuspořádané svatozáři a vítězný pohled očí utopený v mém.
"Severusi," vydechne, trochu zadýchaná. "Ty..." Usadí se nade mnou obkročmo, proplete prsty s mými, přitiskne mi ruce vedle hlavy a já se nechám v tom gestu odevzdání líbat jejími neskutečně hebkými rty. Pak mě náhle pustí a malé dlaně odhodlaně sjedou k opasku kalhot.
"Nepokoušej mě," zašeptám napjatě a zavřu oči. Trochu se zavrtí a sklouzne tak, že se nezdržím hlasitého zasténání. Zavzdychá, napůl v rozpacích, napůl ryzí blažeností, a když nadzdvihnu hlavu, abych mohl pohlédnout do její tváře v takové chvíli, rychle mi dlaní přejede oči na znamení, že teď je musím nechat zavřené.

(Vanja Grishamová)

Nevím, jak se mám tvářit, a mé pohyby nemohou působit příliš jistě, všechno je tolik nové, až se z toho točí hlava, ale tělo pode mnou si žádá více a já mu chci vyhovět.
Rozepnu opasek a když vidím, jak se opět pootevírají ty nádherné oči, nakloním se k dlouhému, neuspěchanému polibku. Snažím se ho vést a připadám si zoufale neuměle, druhá ústa mi však vycházejí vstříc a nechají mě dělat moji práci - že ji dělám dobře poznám ze Severusova dechu.
Odtáhnu se a rukou mu znovu přejedu přes oči, aby je nechal zavřené - věřím, že i pro něj to bude příjemnější, že se mu zvýší citlivost, že bude intenzivněji vnímat mé dotyky a vzdechy.
Rozepnu mu poklopec u kalhot a dech se mi zadrhne, když zjistím, že pod nimi již nic nemá.
Můj pohled je neodolatelně přitahován jeho klínem, cítím, jak se mi hrne do tváří krev, a vím, že se na něj nepřiměji sáhnout.
Vrátím se k ústům, ke krční tepně - ze Severusova hrdla přitom unikají táhlé vzdechy. Dostanu se ústy až k bradavkám, škádlím je zuby a užívám si tu hru, třas Severusova těla je mi dostatečnou odměnou za mou snahu, putuji níž, k pupíku, do kterého se dlouze vpiji. A ještě níž, obkroužit klín a sjet ke stehnům, pokrýt jejich vnitřní stranu tisíci polibky - ve vzduchu se okamžik chvěje jako počáteční tón vesmíru tiché mé jméno a ten zvuk mě neuvěřitelně rozruší, zvýší a vybičuje moji touhu takřka k nepříčetnosti.
"Severusi," zašeptám, než zavřu oči a dotknu se rty té vzrušením naběhlé části těla, která tolik poutá moji pozornost. Hlasité a toužebné zasténání mě pobídne k další činnosti. Opatrně vezmu špičku údu do úst a nepatrně stisknu - vysloužím si tím další zasténání, ze kterého se mi zatočí hlava.
Severusovy ruce mi zajedou do vlasů a chvíli strnou, jako by samy sebe přemlouvaly, co mají dělat dál, a potom mě mírným tlakem pobídnou výš.
Otevřu oči, do tváře se mi vpíjí černý pohled zastřený vzrušením, a snad ještě posledními zbytky rozumu hledá odpor či nesouhlas, nic takového ale v mé tváři není - jen očekávání a touha.
Políbí mě prudce, náhle padnou veškeré zábrany, saje má ústa divoce jako šelma, nenasytně a dobyvačně, povalí mě pod sebe, přišpendlí mé tělo k posteli svým, abych se nemohla ani hnout. Je to neskutečně krásné, než aby se dalo dlouze odolávat - obtočím mu nohy kolem boků, přitisknu se víc, vím, že chci vše, co chce on, a vím, že jsem na vše připravena.

(Severus Snape)

Skoro hrubě přejíždím dlaněmi po jejích vlasech a tvářích, vpíjím se pohledem do očí plných touhy, líbám rty vzdychající rozkoší, naslouchám vzrušením přerývavému dechu. Tiskne se ke mně se stejným hladem a touhou, jaká koluje i v mých žilách, a rozum dávno nemá ani poradní hlas.
Toužím po ní – chci ji – stále není dost blízko, ač ji pevně svírám ve svých pažích.
"Vanjo, milovaná," vydechnu a snažím se ovládnout svou dychtivost, vybičovanou dotyky dívčích dlaní a rtů k nepříčetnosti.
Sklouznu trochu stranou a skopnu překážející kalhoty. Dlaní jí přejedu po bříšku a níž, vklouznu opatrně do jejího nejniternějšího hájemství, vyjekne překvapeně a vychází mi pohybem boků vstříc. Nedokážu a ani nechci potlačit chvění, jaké ve mně probouzí, a ona sama se začíná chvět, dívá se mi do očí, ale skoro nevěřím, že mě ještě vidí. Mé prsty samy najdou cestu za jejím vzrušením, zajedou do těsného sevření horkého dívčího těla. "Severusi," zaúpí dívka, tak křehká, drobná, nádherná, neměl bych, nemohu...
Opustím ji, na okamžik, abych se položil do jejího klína k blízkosti mnohem intimnější a neodvratnější. Snad chvíli tápu, ale milování je tou nejstarší písní světa, naše těla si dokáží poradit tam, kde zkušenost dosud hledá, co je třeba. Kolenem ještě o další kousek roztáhnu její nohy, začnu ji opět divoce líbat, chci všechno, každý způsob lásky, jaký si můžeme dát, držím ji za ruku a naše propletené prsty jsou podivnou kotvou se skutečností.
"Nádherná moje," zasténám znovu, když se ta dvě ohniska touhy setkají, jemně se kolébám, abych do ní nepronikl příliš rychle, ale ona sama mi vychází naproti, pryč je nejistota, její hlas zní takřka jako nářek, ale tvář žhne vášní. Těsnota jejího těla mě dovádí k dalším a dalším hranicím rozkoše a já se musím ovládnout, musím-se-ovládnout...
Jsem v ní náhle cele ponořený, na okamžik se přestanu pohybovat, abych ji nechal přivyknout na ten pocit, a jen si tiše hledíme do očí. Můj dech se proplétá s jejím, zahrnu ji polibky, na tvář, na nos, na čelo, slyším a cítím, jak se udýchaně pousměje, ale napjetí ve slabinách mi nedovoluje zůstat déle v klidu. Volnou rukou ji hladím, magicky přitahován stále znovu k pahrbkům jejích prsou, a začnu přirážet, fascinován povolností a vstřícností jejího těla. Jsem dokonale ztracen ve vášni hlubší, než jsem si kdy dokázal představit.

polibek3(Vanja Grishamová)

Ač jsem se nikdy necítila neúplná, nyní pociťuji, že až teď je ze mě celý člověk, že až nyní mi nic neschází, že je vše tak, jak má být. Jeho tělo, které mě svírá a drtí, žhne vášní, tělo, které se mi tak přibližuje a oddaluje, teď patří jenom mně, je celé mé. Cítím horké pulsování uvnitř sebe samé a již dávno nedokážu rozlišit, zda je to má či jeho součást, jsme jeden, jsme spříznění, jsme svoji.
Dech se nám krátí a těla se lesknou potem, zmítáme se ve víru chtíče, něha už byla dávno nahrazena drsnou vášní. Severusovo tělo se náhle napne, on strne a potom přirazí tvrdě, bez kontroly, bezohledně, bolestně. Vykřiknu, zraňuje mě to a vzrušuje, zbavuje mě to smyslů a kontroly nad mým tělem.
Začne do mě proudit něco teplého, vybičuje mě to téměř k šílenství, vykřiknu do Severusova sténání, nechám se pohltit mořem vášně a odplavit si jím i poslední zbytky vědomí.
"Vanjo," pronikne ke mně hlas, když uplyne století času. Severus leží vedle mě, drží mě v náruči, hladí mě po vlasech a v očích má obavy a starost.
Cítím se vyčerpaně a prázdně, přitisknu se k němu blíž, nechce se mi teď mluvit, jen toužím být blízko, chci, aby mě objímal a šeptal mi, jak mě miluje.
"Neublížil jsem ti?"
Po téhle otázce už nemohu zůstat potichu, zdvihnu k němu pohled a vložím do něj tolik lásky, kolik jsem jen schopná. "Miluji tě, Severusi," usměju se a zlehka se dotknu svými rty jeho. Je tak snadné to říct a přece má v sobě to slovo cosi zvláštního, co rozechvívá mě i jeho. "Buď se mnou," dodám ještě a znovu se mu schoulím do náruče. Je mi dobře a chtěla bych, aby tahle chvíle nikdy neskončila.

(Severus Snape)

Držím v náručí to křehké, vláčné tělo milované dívky a v hrudi až bolí podivnou směsí štěstí z chvíle, která je právě teď, a obav z toho, co teprve přijde. "Miluji tě," šeptá mi a ačkoliv bych se v to nikdy předtím neodvažoval doufat, nezdráhám se tomu nyní uvěřit. Teplo, které z ní sálá, již ne spalující vášně, ale slastné únavy a něžné ženskosti, tiší pochybnost i bolest z možného osamění. Tiskne se ke mně - ke mně - je má, oddala se mi, a já vím, že ji budu chránit na věky.
"Neopustím tě," šeptám jí do vlasů, "vždycky budu blízko, tak blízko, jak jen budeš chtít." Hladím ji po těle, po vlasech, špičkami prstů přejíždím po tvářích a její úsměv je mi odměnou. Oči se mi zavírají, ale nechci spát, ještě ne - chci ji samou ukolébat do spánku, chci, aby ji do snů doprovázely mé doteky, chci ji políbit na zavřená víčka, být strážcem jejích snů. Vědomí toho, že nemám právo k sobě připoutat mladičkou dívku, že mám povinnosti, které nedávají prostor pro hledání mého soukromého štěstí a které s nemalou jistotou skončí mou smrtí – neřekl jsem však ´dost´ před tím a ani teď není nic, co by mě přimělo vzdát se její blízkosti. Budoucnost k nám stěží bude milosrdná, ale tuhle chvíli si ponesu v paměti navěky.
"Miluji tě, Vanjo. Nevím, jak... miluji tě. Celým svým srdcem, celou duší." Mluvím tiše, vážně - napůl k ní a napůl k sobě, přiznávám to nám oběma v jediný okamžik. "Když nejsi poblíž..." Políbím ji na čelo. "Hledám tě, stále tě hledám. A teď jsi najednou tady. Mojí součástí." A já za to stále cítím takřka posvátný pocit vděčnosti a úžasu. Trochu se pousměju. "Odpusť, že jsem nesplnil svůj slib."
Pootevře na okamžik oči a pohlédne na mě tázavě. "Hmm?" zavrní a zavrtá se mi blíž k rameni.
"Že... nás nenechám dojít příliš daleko," řeknu, ale teď jsem v příliš pokojném rozpoložení, než abych skutečně cítil výčitky.
"Myslím, že mi to ani moc nevadí," objeví se jí v očích rarášci, dá mi pusu na tvář a dech jejích slov mě zalechtá na krku. Aniž si to sám uvědomuji, klesnu hlouběji do polštářů a oči se odmítají otevřít.
"To se nedalo přehlédnout," zamumlám a tichý smích je mi odpovědí. Nechtěl jsem usnout, ale přesto se tak stalo - s krásnou dívkou v náručí a srdcem přeplněným láskou k ní.

(Vanja Grishamová)

Spí, jeho odhalená hruď se vzdouvá pravidelnými nádechy a ještě se leskne potem z prožité vášně. Spí a rysy má podivně zjemnělé, fascinuje mě to stejně jako vždycky, nyní je v tom však ještě víc - usmívá se.
"Severusi," zašeptám tak, abych ho neprobudila, a rukou zlehka objedu jeho tvář. Něco zamumlá a přitáhne si mě blíž. "Miluji tě."
Spí.
Bude to tak moci být napořád, budu s ním moci být i po návratu do našeho světa? Byl toto jen úlet, který smaže příští ráno, nebo má tento nerovný vztah šanci přetrvat?
Bude napříště spánek jedinou chvílí, kdy ho vidím se usmívat, nebo se na mě po probuzení podívá s láskou v očích a něžně mě políbí?
"Miluji tě, Severusi." Slova, která se rozplynou ve věčnosti kolem nás, zůstanou navždy ve mně.
Jsem zmatená, vím to, srdce mi radostně bije v hrudi a já nepřestávám přejíždět jemnými pohyby po těle toho muže, kdysi obávaného, nyní už jen respektovaného a milovaného.
Zavřu oči, hlavu si položím na jeho rameno, rukou spočinu na jeho těle. Jsem s ním a v bezpečí a čemukoliv, co dále nastane, budeme čelit společně. Teplo jeho těla mě konejší ke spánku, oddychování je mi ukolébavkou a tep srdce mi ukazuje cestu do říše snů.

"Vanjo," zatřese kdosi mým ramenem. "Vanjo."
Otevřu oči, vyrušení nevítám, chtěla bych navěky spát tak, jak jsem spala teď.
U postele stojí žena, taková, při pohledu na níž mužům vysychá v ústech a ženy jímá žárlivost. Světlé vlasy jí spadají až k pasu, oči dokazují, že i šedá je plnohodnotná barva, má plné rty a drobný nos, jemnou pleť a dokonalou postavu.
Kývne na mě, abych šla vedle. Nejistě se ohlédnu po Severusovi – spí v sladkém nevědomí, spí a stále se usmívá.
"Nebuď ho," zalehne ke mně šepot, který je sám o sobě rozkazem.
Vyjdu do druhé místnosti zahalená jen v prostěradle, které jsme ve víru vášně skopali na zem, a zavřu za sebou dveře, které mohly znamenat nádhernou budoucnost.
Představí se mi. "Jsem Mary Sue," podá mi ruku a mile se usměje. Potom řekne, že je toho víc, co musíme probrat, a ať se posadím. V krbu stále hoří oheň a ona přese mě hodí houni z jednoho z křesel. Sníh za okny tiše padá dál, ačkoliv sem nevedou žádné stopy, které by mohl zakrývat.
Podá mi malý flakónek a řekne, abych ho vypila. Že se v Bradavicích počítá s tím, že budou studenti pít punč, a že se antikoncepční lektvar přidává jen do něj. Jestli prý budu chtít, taky mě může naučit zaklínadlo s tím samým účinkem.
Prozradí mi, proč se vlastně stalo to, co se tu stalo. Řekne mi o dryáku, který Brumbál tají nejen studentům a který osobně přidává do veškerého pití, které na plese je – je to dryák, který odbourává zábrany a dává průchod upřímnosti, dryák stejně vítaný jako nebezpečný. Nepřátelé se po něm pobijí do krve a tajní milenci si po něm vyjeví svou lásku, slabí se po jeho požití spojí proti společnému tyranovi a ledovým královnám roztají srdce.
A potom mi řekne, proč vlastně přišla.
Zoufale zavrtím hlavou, rozkřiknu se po místnosti zakleté silenciem, vstanu a chtěla bych se na ni vrhnout. Tváří se, že je jí to líto, ale je neústupná, ví, že to tak bude. "Závidíte mi!" obviním ji zoufale, je to jediný důvod, který mě napadá, pro který by mohla lhát.
Vyzve mě, abych si sedla, a začne mi vyprávět, co ji přivedlo k tomu, aby dneska přišla právě sem.

Tom byl nadaný chlapec, k němuž vzhlíželi všichni – spolužačky, spolužáci, profesorky i profesoři. Byl chytrý, nebyl zlý a měl podivnou zálibu v černé magii, o níž si nikdo nemyslel, že by ji někdy zneužil.
V Bradavicích byl sedmým rokem, když šla Mary Sue do druhého. Už tehdy byla krásná, ve všech směrech dospělejší než její vrstevnice, a věděla přesně, co od života chce.
Tomovi se líbila.
Několikrát se s ní sešel, aby jí vysvětlil složitější zaklínadla, která nebyla v učebních osnovách, a tyto schůzky se postupně posouvaly z roviny intelektuálních debat v knihovně do roviny fyzických cvičení v některé z nepoužívaných prefektských koupelen.
Když se definitivně dal na špatnou cestu, rozhodl se, že nechce zanechat žádné svědky své lidskosti, a postupně začal všem dívkám, se kterými měl kdy poměr nebo dokonce vztah, mazat paměť. Kouzlo obliviate je nesmírně proměnlivé v účincích podle úrovně provedení. Tom byl jedním z nejlepších.
Přišel i za Mary Sue. Dvanáctiletá dívka se na něj dívala ukřivděně, když zvedal hůlku, a z oka jí stekla poslední slza, kterou kdy v životě uronila. Měla snad přijít o ten nejkrásnější zážitek svého života, o ztrátu panenství?
Její láska k tomu chlapci se v tu chvíli proměnila v nenávist. Uskočila zaklínadlu, vytáhla vlastní hůlku, omráčila ho a aby na ni nikdy nezapomněl, zaklela ho, aby již nikdy nedokázal vyslovit své jméno.
Učinila Toma Raddlea lordem Voldemortem.

"Vanjo, Snape by ti vymazal paměť, nikdy by nepřipustil, aby sis něco takového pamatovala. Bylo by to i pro něho samotného nebezpečné - kdyby se to Voldemort dozvěděl, neváhal by to proti němu použít."
Z očí mi tekly slzy, zalykala jsem se pláčem a bezmocí, nemohla jsem s tím nic dělat. Nepamatuji si nic z událostí posledního roku a nyní kdosi chce, abych nemohla sdílet jediný společný zážitek na krásnou chvíli s mužem, kterého miluji?
Ano, miluji, opravdově a nefalšovaně, tak, jak jen dítě může. V tu chvíli bych se postavila celému světu, který by mi tvrdil, že má láska nepřetrvá, a bojovala bych až do úmoru, abych jej přesvědčila o opaku.
"Vanjo, musíme mu vymazat vzpomínky na to, co se v této chatě dneska v noci dělo."
Nabízíte mi mezi mou a jeho pamětí. Nebylo by nakonec lepší, aby si to pamatoval on? Třeba by mi paměť nevymazal, třeba bychom se oba naučili žít s vědomím nebezpečí, jaké bychom pro sebe vzájemně znamenali, třeba bychom dokázali překonat i věkový rozdíl a naše role.
"Smazal by ti vzpomínku na ztrátu panenství, Vanjo, a není nic krutějšího, co by ti někdo mohl udělat."
Když jsem se svinula do klubíčka a zoufale se rozvzlykala, Mary Sue se zvedla, vešla do vedlejšího pokoje a po chvíli zdánlivého klidu zase vyšla. Naposledy se na mě podívala a s nepřirozeně tichým prásknutím se přemístila pryč.
"Bude si to pamatovat jako sen." To je jediný příslib, který mi dala.

Ležela jsem zabalená v prostěradle a houni na pohovce před krbem a vedle mě bylo bolestně prázdno. Nikdy dříve jsem nebyla tak neúplná jako teď, nikdy jsem nepocítila takovou ztrátu.
"Severusi," vyrážela jsem ze sebe mezi vzlyky a pro slzy jsem neměla kdy dýchat.
Stravovala mě bolest a zoufalství, tam, kde mívají lidé srdce, mě mrazilo a rukama sevřenýma ve vlastním klíně jsem se alespoň částečně snažila smýt krásnou vzpomínku na své štěstí před několika hodinami.
"Severusi, Severusi."
Nikdo mi neodpovídal, chata byla prázdná, jen ve vedlejší místnosti ležela vyprázdněná nádoba na vzpomínky v těle muže.
Nesnesitelně mě lákala možnost vyběhnout ven do závějí, brodit se nahá sněhem a vykřičet svůj žal, klesnout do načechraných peřin, usnout a nevzbudit se. Oheň v krbu mě zároveň konejšil i doháněl k šílenství, tiché popraskávání dřevěného obložení mě rušilo stejně, jako by to byly rány kladivem.
"Severusi!"
Mary Sue silencio zakouzlené na tuto místnost nezrušila, mohu si tu křičet do ochraptění a on mě přesto neuslyší.
"Severusi!"
Houně nehřeje a oheň nepálí, mráz neštípe a touha mě utápí.
Noc se pomalu šeří a příroda se začíná probouzet, ačkoliv na sluneční paprsky bude nutné ještě několik hodin počkat. V mé duši už slunce nikdy nevyjde.

polibek4

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed - Za vysokými okny eleyne 03. 01. 2009 - 19:20
RE: Kráska a Smrtijed - Za vysokými okny kvik 03. 01. 2009 - 21:47
RE(2x): Kráska a Smrtijed - Za vysokými okny lilalila 19. 08. 2009 - 21:39
RE(3x): Kráska a Smrtijed - Za vysokými okny nerla 20. 08. 2009 - 13:10
RE(4x): Kráska a Smrtijed - Za vysokými okny lilalila 25. 08. 2009 - 19:11
RE: Kráska a Smrtijed - Za vysokými okny mae 04. 01. 2009 - 23:24
RE: Kráska a Smrtijed - Za vysokými okny eleyne 15. 01. 2009 - 12:09
RE: Kráska a Smrtijed - Za vysokými okny mae 15. 01. 2009 - 20:37
RE: Kráska a Smrtijed - Za vysokými okny teki 23. 08. 2012 - 14:30
RE(2x): Kráska a Smrtijed - Za vysokými okny mae 23. 08. 2012 - 18:08
RE(2x): Kráska a Smrtijed - Za vysokými okny nerla 08. 09. 2012 - 20:14
RE: Kráska a Smrtijed - Za vysokými okny amabell®pise.cz 11. 10. 2013 - 13:23
RE(2x): Kráska a Smrtijed - Za vysokými okny nerla 11. 10. 2013 - 13:35
RE(3x): Kráska a Smrtijed - Za vysokými okny amabell®pise.cz 12. 10. 2013 - 16:04