Kráska a Smrtijed - Tanec

24. prosinec 2008 | 12.00 |

Kapitola třicátá osmá.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

tanec3(Severus Snape)

Na výzdobu Velké síně musel padnout menší les. Ozdobené stromy, stromky, větve a větvičky jsou doslova všude a ze záplavy zlatých a červených jisker začínám mít tik. Protože se nikoli neprávem obávám, že bych mohl svým pohledem v tak hořlavém prostředí způsobit rozsáhlou katastrofu - minimálně ve chvíli, kdy se dostanu na doslech od Hoochové nebo Lockharta - preventivně jsem jeden nervy uklidňující lektvar vypil ještě ve sklepení a druhý skrývám v oblečení.
Oblečení... když to není hábit, necítím se pohodlně. Těžko si ho však mohu obléct k tanci a navíc jsem ve skříni objevil něco, co na sobě mělo ´Vánoční ples´ napsáno velkými písmeny. Doslova. Podezřele to připomínalo Brumbálův rukopis. Proto nyní kráčím po schodech v přehnaně přiléhavém oděvu, naštěstí černém, díky fantasknímu kabátci vypadám jako středověký korzár a nebýt toho, že si už všichni dávají veliký pozor, aby nezírali na můj pruhovaný a kouzlům vzdorující vlasový porost, nepomůže Velké síni žádné množství uklidňujícího lektvaru.
Od ostatních profesorů zůstanu stát tak daleko, jak jen slušnost dovolí, a s rukama sepjatýma za zády a v přísně vzpřímeném postoji se snažím odehnat každého tak ostrým pohledem, aby to ještě dokázal přežít.
"Severusi, první tanec musí být můj!" Hoochové by měl někdo vysvětlit, že přiléhavé šaty barvy hořčice nejsou určené pro postavu připomínající vysportovaného hrocha.
"Lituji, jsem zadán," odvětím chladně.
"Ach, ta tvoje učednice, že?" zatváří se profesorka nespokojeně. "Nu co se dá dělat... druhý, třetí? Neunikneš!"
Měla pravdu. Neuniknu. Nejen ona je ochotna riskovat osud smažené tresky a studentek žádostivých jindy nenáviděného profesora přibývá. Nevěřil bych nikdy, že naprostá ztráta soudnosti, při Vánočním plese obvyklá, může zasahovat tak daleko, abych měl dlouho před začátkem zadané všechny tance. Popouzí mě pramalá logika celé záležitosti, když ale vidím ploužící se studenty v kontrastu s rozzářenými dívkami, dojde mi, že smysl to celé naopak dává dokonalý. Jsem tu jeden z mála dospělých mužů a tanečnice propouštím bez pohmožděných nohou. Zřejmě jim to stačí ke štěstí.
Na okamžik jsem díky dvojici zmijozelek ztratil přehled a ocitl se vzápětí tváří v tvář Lockhartovi. Nutno říci, že ani on neměl o tanečnice nouzi, na rozdíl ode mě ale přes ně dobře viděl.

Rekrutovaly se maximálně z druhého ročníku.
"Severusi," řekl komickou směsí úleku, servilnosti a nadšení, které bylo v jeho případě spíše diagnózou. "Škoda, že jsi se mnou nezkonzultoval svůj šatník. Nezdá se ti, že tato móda," zastavil se nevěřícím pohledem na mých vysokých botách, "by se hodila spíše pro maška... ehm, jiné příležitosti? Jestli chceš, něco s tím uděláme, ano, třeba hned, oděvní kouzla zvládám skvěle!"
O tom nepochybuji. "Zkus vytáhnout hůlku a udělám ti z obličeje něco, před čím budou hrůzou utíkat i muchlorozí chropotalové," pravím pomalu a nespouštím upřený pohled z jeho tváře. Zabere to dokonale.
Rychle se blíží začátek plesu a na parketu se řadí první páry. Zvolna se vydám podél síně – nepochybuji, že slečnu Grishamovou najdu mezi ostatními havraspáry. V první chvíli ji nepoznám a vlastně jen to, jak upřeně na mě hledí, mě přiměje vrátit se k ní pohledem.
Modré šaty zvolila dobře, oči jí díky nim z tváře přímo září. S vyčesanými vlasy a nalíčenou tváří vypadá starší a sebejistější, až je mi to v první chvíli nepříjemné; přesto na ní vidím zřetelné známky nervozity. Jestli jenom já, díky času, který jsme spolu strávili, nebo budou patrné i pro ostatní, nevím. Rozhodně se nemusím obávat, že by touto partnerkou má pověst lva salónů utrpěla.
Mírně na ni pokývnu, ona se vymaní z houfu spolužáků a vykročí mi vstříc. Nabídnu jí rámě a společně přejdeme na parket. "Prostě se nechte vést," řeknu jí a aniž to tuší, není to poprvé. Jenom přikývne. "Narovnejte se, dýchejte, nemyslete na to, jak se budete pohybovat. Vaše tělo si pamatuje tanec z naší svatby, zvládnete to."
"Prosím?" zareaguje okamžitě.
Přehraji si posledních pár vět. Ovšem... z okraje parketu na mě Hoochová zuřivě mává a předvádí patrně humornou kreaci na téma ´chci vás´. Nepotěší mě to ani v nejmenším a odnese to autorka toho všeho.
"Já vám neřekl, že jsme se vzali?" pozdvihnu obočí a protože jsme došli na místo, otočím ji plynulým pohybem k sobě.
Chvíli mlčí a tváří se šokovaně. "Ne," vypraví ze sebe. Uchopím ji za strnulé ruce a poskládám je na patřičná místa. Tanec začne každým okamžikem.
"Vzhledem k nelíčené radosti, jakou projevujete," řeknu zlehka, "pro vás snad nebude příliš tragickou zprávou fakt, že jsme absolvovali pouze obřad - v podobách vašich rodičů."
"Aha..."
Uchopím ji kolem pasu a vykročíme s prvními tóny hudby.
"Pokud mi to nepřipomenete, až se jednou budu vdávat," pokračuje za okamžik, "tak na tom asi nezáleží, že?"
Při pohledu na její dokonale bledou tvář se mi jí zželí. "Kdo ví o překážkách k uzavření tohoto sňatku, ať promluví teď nebo mlčí navždy?" povytáhnu obočí. "Slečno Grishamová," vedu ji zkušeně po parketu a ona, neschopná myslet navíc ještě na tanec, se nechá vést přesně tak, jak má. "Přiznejte mi alespoň nějakou soudnost. To bych vám ani sobě přeci nemohl udělat. Je to jenom - maškaráda." A vy moje neteř z druhého kolene, mohl bych dodat, ale to už by nemusela zvládnout.
Něco lehce zmateného odpoví a dál tančíme beze slov, vedeni hudbou a nezbytností.


snape10(Vanja Grishamová)

Trochu mi cuknou koutky, když zjistím, že mě Snape nepoznal, a potěší mě, když se na mě uznale podívá. Je to člověk, který by mi jen stěží mohl chtít zalichotit, a o to upřímněji to vyznívá - kluci se tu předhánějí v tom, kdo mi složí víc komplimentů, jenže ti mají poněkud odlišnou motivaci.
Pravda, trochu se to všechno pokazí tím, když zmíní cosi tak iracionálního jako je naše svatba, potom ale naštěstí nastane ticho a já se mohu nechat vést. Hudba je pomalá, uklidňující, příjemná. Rušivé jsou jen pohledy Eliase, Michaela, kluků, které ani neznám, Hoochové, Trelawneyové a téměř všech studentek, které vyzývají jednoho či druhého z nás na souboj. Podle všeho to mezi námi dvěma bude opravdu první a poslední tanec.
Bezděčně se pousměji, když spatřím tancovat Brumbála s McGonagallovou a Freda a George s Parvati a Padmou - zajímalo by mě, jestli si jsou alespoň v jejich čtveřici jistí, kdo je kdo. Plesu se účastní i duchové, Šedá dáma z naší koleje vášnivě krouží sálem s Krvavým baronem a sir Nicholas se zoufale rozhlíží kolem sebe, protože se na něj pověsila Ufňukaná Uršula.
Pomalu se blíží poslední tóny skladby. "Co víc je potřeba k tomu přenosu?" Poprvé od počátečního nepříjemného rozhovoru pohlédnu na Snapea a cítím se přitom trochu hloupě, protože se stále nemůžu zcela smířit s tím, že by to mohla být pravda.
"Musíme odžít co nejvíce typického děje knihy," odpoví po chvíli. "Takže nyní nám nezbývá než pokračovat zde, na plese. Dělejte to, co vždy, držte se co nejblíž u mě... jestli tu ještě budeme, asi bychom měli absolvovat i závěrečný tanec."
"Spolu," ujistím se jen krátce, když zazní poslední tóny skladby a přítomní začnou tleskat.
"Ano, spolu." Nabídne mi rámě, aby mě dovedl zpátky k již prořídlé skupince havraspárů, a já se do něj s protichůdnými pocity zavěsím. Neunikne mi, jak pozorně nás Elias sleduje a jak nenávistně pozoruje Michael jeho - asi bych tohle měla nějak vyřešit, jinak tu dnes dojde k vraždě.
"Dovolíte, slečno?" ozve se náhle jen malý kousek od nás hlas, který by mě dle všeho viděl nejraději několik metrů pod zemí. Je to Hoochová a její žluté šaty vypadají neuvěřitelně otřesně, byť je to jinak pěkná žena. Pravděpodobně je to jediný člověk, o kterém si myslím, že by mu prospěl rozhovor s Lockhartem.
Přiblížila se k nám zleva a tak mám možnost nejprve počkat na Snapeovu reakci, aniž bych se po něm musela jakkoliv otáčet. Popravdě vůbec netuším, co mám dělat.
"Madame," řekne Snape pečlivě ovládaným hlasem. "Nelze pochybovat, že je pro vás tanec vším. Dovolte mi však učinit povinnosti zadost." S tím se od ní odvrátí a rozhodným krokem kráčí dál, ve tváři výraz, který ostatní lidi od vyrušování bezpečně odradí.
Když se přiblížíme, Elias odstrčí neznámého kluka za sebe a vyjde nám vstříc, snad abych náhodou nepadla do spárů někoho jiného. "Děkuji," decentně se ukloním a usměju se na Snapea, když se zastavíme.
"Já děkuji vám, za tanec," odvětí, kývne hlavou a málem vrazí do Hoochové, která se k němu mezitím připlížila jako duch.
"Dovolíš?" zmocní se mé ruky ihned Elias a v tu samou chvíli se mě pokusí zavraždit pohledem nemalá část dívčího osazenstva sálu.
"Jistě," vymaním se mu a chytím se ho za paži - jak donutit muže, aby vám nabídl rámě, snadno a rychle.
Jen vzdáleně vnímám vzdalující se hovor Hoochové se Snapem. "Ha! Říkala jsem vám, že neuniknete!""Ten tanec jsem vám slíbil, Rolando.""Nechcete se potom proletět na novém Nimbusu 6666? Váš názor zkušeného letce by mě skutečně zajímal!" Rozhovor zanikne v šumu místnosti.
Orchestr začne znovu hrát a já se s Eliasem vrátím na parket. Koutkem oka postřehnu, jak Snape tancuje s Hoochovou - přese všechno jim to oběma jde, oba tancovat umí.
"Pořád se díváš jen na něj," ucedí náhle Elias a já se po něm provinile ohlédnu. "Prý u něj už i spíš. Co s ním máš?"
Nevěřícně rozevřu oči. "Myslíš to vážně?" Jeho upřený pohled je mi dostatečnou odpovědí. "Je mezi námi zcela korektní vztah student-profesor," povzdechnu si a bezděky si vzpomenu na svůj sen. Jen stěží ovládnu zachvění, které mnou projede. "Mám u něj doučování z lektvarů. Po té nehodě u sedmáků mě ještě léčí, Poppy má příliš mnoho práce, než aby potřebovala stálé pacienty."
"Byl to on, kdo tě hodil na tu zeď."
"Nebyl jsi tam. Ten výbuch by mě jinak zabil," opakuji to, co mi Snape o celé situaci řekl, a cítím podivnou nechuť k tomu, abych přiznala, že si nic nepamatuji.
"Vanjo," přitiskne mě k sobě blíž a já napnu všechny své síly, abych tu vzdálenost alespoň o kousek zvětšila. "Pojď se projít, teď hned, do zahrady... se mnou."
"Slíbila jsem další tanec někomu jinému," zavrtím až příliš prudce hlavou. Možná je Elias Brettony žádaná famfrpálová hvězda, ale jen v této realitě - v té mé je už deset let pryč z Bradavic. V mé realitě se mi líbí Michael, kterému jsem ve své knížce dala skvělé vlastnosti, kvůli kterým však přestal být sám sebou.
Zbytek tance už proběhne v tichu a narozdíl od Snapea, Elias mě zpátky nedoprovodí.
Když Michael vycítí, že jdu k němu, vykročí mi naproti, usměje se, začervená se. Je mi dobře - v mém světě by se tohle nikdy nestalo a neměla bych nic proti tomu, abych zůstala tady. Je tu všechno o tolik lepší...
Tančíme spolu, mě jímá závrať z jeho blízkosti a točí se mi hlava z hlubokého pohledu jeho očí, on mě vede jistě a bez zaváhání, nic nás neruší v našem vlastním světě. Jsem tu jen já a on, právě teď i pro všechny ostatní tance.
"Pojď se projít," zašeptá mi v době, kdy už mi víno dávno stouplo do hlavy a tváře zrudly tancem i rozpaky.
Kráčíme ruku v ruce noční zahradou a kolem nás opojně voní magicky vypěstované růže. Na některých lavičkách sedí páry, které pokročily dál než my mnohem dřív, a já jen rozpačitě odvracím oči od všeho, co se tam děje. Vyjdeme z těsného sousedství školy, které je magicky zahřívané, do neporušených závějí třpytivého sněhu.
"Moc ti to sluší," řekne, když se zastavíme pod košatým stromem s výhledem na jezero. Přehodí mi přes ramena svůj kabátec a přitáhne si mě do náruče. Opřu se o něj zády, abych si dál mohla vychutnávat krajinu kolem nás. Ten zážitek je krásný, neopakovatelný a podle všeho i neskutečný, jestli má Snape pravdu.
Otočí si mě čelem k sobě a přitáhne blíž. První pusa je oboustranně nezkušená a především nepovedená. Rozpačitě se na sebe zašklebíme a jsem to já, kdo se začne vracet zpátky ke škole. Michael mě dohoní vzápětí, opět mě chytí za ruku, nic neříká. Je mi dobře, zaplavil mě neurčitý pocit štěstí, který snad ještě dnes v noci vyprchá, ale na to teď myslet nechci a nebudu.
Kouzlem si osušíme šaty a boty, než se vrátíme do sálu. Tamější osazenstvo znatelně prořídlo a můj příchod neujde pohledu černých očí profesora Snapea. Nevadí mi to, v tuhle chvíli je mi příliš dobře, než abych to chtěla řešit. Eliase nikde nevidím - asi se spokojil s někým jiným a právě chce ozkoušet účinky antikoncepčního lektvaru, který Snape vařil.
"Poslední píseň pro dnešní noc," oznámí Brumbál, když dozní tóny předešlé skladby, a Michael mi stiskne ruku. Počítá s tím, že budu tančit s ním, jenže Snape se zdá být nekompromisní, když se k nám blíží.
"Slíbila jsem tanec Snapeovi, Michaeli," omluvím se nešťastně. Je mi to líto.
I on zesmutní, ačkoliv se to snaží nedat najevo. "Nevadí, plesem tohle neskončí, nebo jo?"
Kéž by ne. Pravděpodobně ne, kdybych teď tančila s tebou, Michaeli. "Neskončí," usměju se smutně. Naše rty se znovu setkají, i když oba víme, že máme svědky z profesorského sboru. Dětská pusa, tolik nezávazná, a přesto mi je, jako kdybych měla umřít, když se od něj odtrhnu a se sklopeným pohledem jdu vstříc Snapeovi. Jestli to, co mi vykládal o knihách a našem putování, byl žert, nastala ta nejvhodnější chvíle, abych se to dozvěděla.
Snape mezitím dojde až ke mně a z očí mu málem šlehají blesky. Za zápěstí mě chytí pevněji, než je třeba, a v hlase má neskrývané ostří. "Slečno Grishamová, patrně si 'slušné chování' představujeme každý jinak." Vzápětí potřese hlavou a tvář se mu nepatrně zklidní. "Dovolte mi pozvat vás k poslednímu tanci," řekne mírněji.
"Moji rodiče mají Michaela rádi," zalžu bez mrknutí hlasem, jako bych se o tom dál odmítala bavit.
"Nyní za vás mám zodpovědnost já," odvětí nekompromisně. "A já vám potulky po nocích tolerovat nebudu."
"Protože jste můj manžel?" zeptám se s ironií zastřenou méně, než jsem chtěla. Víno, příliš mnoho vína.
"Protože jsem váš-" Zaváhá jen na moment. "Profesor, slečno Grishamová. Nejsem potěšen o nic víc než vy, že s koncem školního roku tentokrát neskončila i tato povinnost."
"Je mi-" zarazím se, protože si nejsem zcela jistá, jaká je vlastně ve skutečnosti část roku. "Je mi čtrnáct," rozhodnu se nakonec. "Umím se o sebe postarat. Neprováděla jsem nic zakázaného." Nenapadá mě lepší způsob, jak to zformulovat.
Zaváhání mu zjevně neunikne. "Kolikátého máte vlastně narozeniny?" zeptá se mírněji. "Ne že by to byl nějaký rozdíl," dodá temněji.
"Patnáctého srpna. Co je za část roku, alespoň zhruba?" Ptát se na to, co je za rok, nemám odvahu.
"Zde je sice prosinec, ale ve skutečném světě je něco za polovinou července 2008," odpoví mi vcelku klidně.
Musím získat zpátky svoji paměť. Co všechno se v posledním roce stalo a já o tom nevím? Je možné, že bych byla schopná zapomenout kupříkladu i na vztah? Kdybych s Michaelem něco opravdu... Nemožné. Prostě nemožné. "Vrátí se mi ještě paměť?" zeptám se nešťastně spíš sama pro sebe, než že bych očekávala odpověď. Je mi strašně - bylo to tak krásné a teď se mi všechno zdá šedé a nudné.
Přesto mi Snape odpoví. "Je to velice pravděpodobné." Jakkoliv neosobně to říká, přesto mě to potěší a dá mi to naději.
Od dalšího hovoru nás zachrání první tóny hudby. Zavřu oči a nechám se vést, je to příjemné, tréma ze mě dávno spadla.

---

Kroužíme sálem, který se rozplývá v mlze, kroužíme v tanci, který nás pohltil. Ze Snapea sálá teplo stejné jako předtím z Michaela, má jen mužnější vůni a je vyšší, lze si zabořit hlavu do jeho hábitu na hrudi a poslouchat tlukot srdce. Buch - buchbuch - buch - buchbuch. Je mi povědomý, jako bych jej poslouchala už mnohokrát - a vlastně nemohu vyloučit, že to tak nebylo.
Kroužíme sálem a rozplývá se všechno, co patří do tohoto světa. Teplo našich těl se zintenzivňuje, našlapujeme bosi na zem, která již dávno není podlahou Velké síně, a jen to, že jsme tak blízko přitisknuti k sobě, brání tomu, abychom se vzájemně spatřili ve své nahotě.

tanec1

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed - Tanec polgara 24. 12. 2008 - 21:43
RE: Kráska a Smrtijed - Tanec mae 24. 12. 2008 - 22:33
RE: Kráska a Smrtijed - Tanec amabell®pise.cz 11. 10. 2013 - 12:55