Kráska a Smrtijed - Kniha, která pojí duše

22. prosinec 2008 | 12.00 |

Kapitola třicátá sedmá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

  

(Vanja Grihamová)

"Slečno, je prostřeno," vyruší mě z podivného polospánku skřítkův hlas.
"Děkuji," pokynu mu, aby odešel, a opatrně se posadím na posteli. V hlavě mi tepe bolestí a jsem si skoro jistá, že být na ošetřovně, dostala bych nějaké další léky – žaludek mám jako na vodě a při pokusu vstát se mi zamotá hlava.
Odhrnu závěsy, abych na svoji postel pustila trochu světla.
Pociťuji hlad, ale tuším, že by se ve mně jídlo dlouho neohřálo. Přesto vypadá stůl velice lákavě a mně už jen z toho pohledu zakručí v břiše.
Vejde Snape a aniž by na mě byť jen pohlédl, usedne ke stolu a začne jíst.
Snape. Kdo je ten člověk?
V myslánce jsem se přesvědčila, že jsem o něm smýšlela dobře, že mi opravdu záleželo na tom, aby byl v pořádku, a co víc, aby se cítil dobře. Co mě k tomu přimělo?
Nikdy jsem proti němu nic neměla, je to dobrý učitel. Možná dává trochu nepřiměřené tresty, ale kdo si dá jen trochu pozor, vyhne se jim. Také nadržuje své koleji, což ovšem dělá i McGonagallová, boj těchto dvou kolejí patří k Bradavicím již od jejich založení. A jinak? Ne, nemám proti němu nic.
Ale teď – nevím, co se děje, a to, co se mi zdálo, mi na klidu rozhodně nepřidalo. Ale ta vzpomínka...
Snape jí, využívá víc vidliček, než jsem kdy vůbec viděla, a večeři zapíjí červeným vínem. Na mě ani nepohlédne.
Pohrdá mnou? Tolik ho rozzlobily mé otázky?
Sleduji ho, čekám, jestli nepromluví nebo se neohlédne, jestli alespoň nějak neporuší moji samotu, ve které jsem příliš zoufalá, protože se mi zdá, že sama sebe neznám, ale Snape dojí a opět odejde vedle do pracovny.
Skřítek sklidí použité nádobí a zbytek jídla tam nechá pro mě.
Dveře opět zůstaly otevřené, snad si mě hlídá, abych neutekla?
Postavím se a počkám, než se mi přestane točit hlava. Mám hlad, na stole je večeře a ve vedlejší místnosti je někdo, kdo by mi ji mohl pomoci udržet v sobě, snad.
snape07Dojdu ke dveřím a rozpačitě zaklepu na futro. "Pane profesore?" Snape cosi vaří v kotlíku a na stole má otevřenou láhev s whisky.
"Ano?" otočí se ke mně klidně. V hlase nemá žádné známky zloby či netrpělivosti, možná jsem se jen při jeho večeři nechala v úvahách svést proti němu vžitými předsudky.
"Nemohla bych prosím dostat nějaký lektvar na žaludek? Mám hlad, ale je mi zle." O kolik snáž se něco takového říká Poppy.
Snape luskne prsty a v rukou se mu objeví pergamen s jakýmsi seznamem. "Vzhledem k tomu, co jste dostala od Poppy," řekne zvolna, jak se jím pročítá, "ano, jistě." Pergamen odloží na stůl a přejde k policím s lektvary, odkud vezme jeden flakónek a položí ho přede mě na stůl. "Vypijte to a asi za půl hodiny se zkuste najíst."
Barvou mi lektvar nic nepřipomíná a když ho vezmu do ruky, zjistím, že má i nezvyklou konzistenci. "Co to je?" ujede mi, než se stihnu zarazit. Poppy jsem se ptala často a ona mi ráda odpovídala – věděla, že se o léčení zajímám.
"Boylův žaludeční lektvar," odpoví mi překvapivě a vrátí se ke kotlíku, který zamíchá dvakrát po směru a jednou proti. "Vhodný pro vaši diagnózu." Natáhne ruku a z knihovny mu do ní vletí v kůži vázaný svazek. Jen letmo pohlédne na název a potom ji položí na místo, kam předtím flakónek. "Strana 163."
"Děkuju," vezmu si i knihu a přesunu se zpátky do pokoje. Vypiju lektvar – překvapivě bez chuti i zápachu – a půlhodinu čekání si zkrátím čtením oné knihy. Jde o lektvar vhodný pro pacienty s otřesem mozku v kombinaci s větším množstvím lektvarů. V téže knize najdu potom ještě další lektvary, které mě vesměs zaujmou, až mi hodiny oznámí, že už nazrál čas jídla.
Hostina je dobrá, opravdu mám hlad – nepamatuji si, že bych toho někdy tolik snědla. Na druhou stranu je toho víc, co si v tomto stavu nepamatuji.
Po večeři vezmu knihu a znovu zaťukám na futra dveří vedoucích do pracovny, abych ji vrátila Snapeovi.
"Našla jste všechno, co jste chtěla?" zeptá se mě, když mu knihu položím na stůl a chystám se zase zmizet, abych mu nerušila jeho soukromí. Sedí pohodlně zabořený v křesle s nohama na stole a v jedné ruce drží skleničku s whisky, v druhé otevřenou knihu. Je to pro něj naprosto nepatřičná poloha, která mu dodává nový rozměr lidskosti.
"O lektvaru ano," kývnu hlavou.
"A co víc?" zeptá se a zavře knihu.
"Ráda bych se dozvěděla o své diagnóze, vím toho jen málo," pokrčím rameny a pohledem přejedu jeho knihovnu. Lektvary, především knihy o lektvarech.
Snape si znovu přivolá pergamen, který už jednou pročítal. "Slabý otřes mozku, lebka zůstala neporušena, lokální krvácení v místě úderu, několik podlitin v zádové oblasti. Lektvary: proti bolesti, krvetvorný - to bylo asi přehnané, ale možná vám Poppy odhalila menší chudokrevnost. Dále slabý uspávací a širokospektrální antidotum, protože bylo podezření na zasažení nedokončeným lektvarem. Z mastí pouze hojivá." Odloží pergamen. "Není divu, že máte žaludek jako na vodě."
"Už je to lepší, děkuju," usměju se a s uspokojením zjistím, že to jde s plným žaludkem mnohem lépe. "Co za nedokončený lektvar to bylo?"
"Felix felicis ve druhé fázi přípravy," odpoví mi a upije ze své sklenky jantarově zbarvenou whisky. Odlesky světla v ní mě zcela fascinují, jsou zlaté a nepravidelné a kromě toho nádherné.
"Vařila jsem felix felicis? Dařilo se mi, než explodovalo?" zeptám se zvědavě, protože si dobře uvědomuji, o jak obtížný lektvar jde.
"Nepříliš," pousměje se a kývne hlavou ke křeslu před krbem. Posadím se ráda, hlava se mi stále ještě trochu točí, když stojím.
"Tohle by vás mohlo zajímat," nechá ke mně připlout další knihu ze své knihovny. Jde o knihu o přeměňovacích lektvarech – ač mi Snapův předmět nikdy nepřipadal nijak zajímavý, přeměňování mám ráda a toto je tedy nejmenší zlo. "Běžte brzy spát," dodá ještě. "Nepochybuji, že se budete chtít účastnit zítřejšího plesu - tak ať vás nebolí hlava. Dám vám pak na noc ještě nějaké lektvary od Poppy."
Na stolku vedle mého křesla se objeví konvička s čajem, pozornost, která mě až nesmyslně potěší.
"Zítra je ples?" zeptám se, když si uvědomím, že vůbec netuším, jaká část roku je.
"Vánoční," odpoví mi a jeho tvář jasně vypovídá, co si o tom myslí. "Touto dobou již nepochybně profesor Kratiknot zdobí stromy ve Velké síni."
Překvapeně mrknu, ale dál to už nekomentuji, jen si naleju čaj. Grepový bez cukru – mám ho ráda. "Děkuju," vzpomenu si na slušné vychování, ačkoliv Snape asi není člověk, který by to ocenil.
Přestože je ta kniha o lektvarech, je skutečně zajímavá. Zatímco jsou některá složitější přeměňovací zaklínadla účinná jen tehdy, když je jejich sesilatel aktivně udržuje, přeměňovací lektvary dokáží to samé po nesporně delší dobu a nehrozí, že kouzelník usne nebo upadne do bezvědomí a kouzlo přestane fungovat.
Přečtu si postup několika z nich. Zdaleka nerozumím všemu, co je k nim potřeba, a v duchu si střádám otázky, na které bych se ráda zeptala. Snape se opět začetl do své knihy a tak se mi ho nechce rušit, asi by mou zvídavost dvakrát neocenil, ale mám v plánu se ho zeptat, než půjdu spát.
Zatímco neexistují lektvary, které by dokázaly přeměnit vlkodlaka v člověka, existují takové, které dokážou až na několik let přeměnit člověka ve vlkodlaka. Možná je dobře, že se o lektvary nezajímá příliš mnoho kouzelníků, svět je tak mnohem bezpečnějším místem k životu.
Pomalu se mi zavírají oči, když si dočtu dle obsahu to nejzajímavější. Obrátím se k Snapeovi, který můj pohled vycítí stejně jasně, jako kdybych zatroubila na klakson, a tím mě ušetří rozhodování, jestli jej mám nebo nemám rušit od čtení.
"Pane profesore, jakým způsobem se dá stabilizovat oščejka bahenní?" položím první z poněkud delší série dotazů, na něž mi Snape vcelku ochotně odpoví.
"Děkuju," skončím po slabě půlhodině a odložím knihu na stůl. "Půjdu spát," pohlédnu na hodiny – je skoro půlnoc. "Budu moct zítra před plesem na svoji kolej?"
"Patrně to bude nezbytné," uzná, ačkoliv zjevně nerad. "Ale pokuste se tu dobu co nejvíce zkrátit. Berte vážně skutečnost, že se musíme držet jeden druhému co nejblíže."
"Takže jinak budu celou dobu tady?" přeptám se pro pořádek. Jestli si budu moct půjčit nějaké další knihy, tolik mi to vadit nebude.
"Ano," přikývne. "Předpokládám, že minimálně vaše fyzická stránka proti dni strávenému spánkem a klidem nic mít nebude - po průběhu posledních dnů." Vstane a začne vyhledávat lektvary v policích. "Až budete v posteli, zavolejte. Po Bezesném spánku byste tam už nedošla."
"Nenapomáhají sny regeneraci paměti?" zeptám se pro jistotu. Polovinu své paměti z posledního roku mám právě díky snu.
"Na to bude dost času později, až se vypořádáte s otřesem mozku." Samotnou mě překvapilo, jak lehce se mi čte v jeho tváři, ale náhle je vše při starém, neproniknutelný výraz a oči, které pouze zrcadlí svět, samotné však nevypovídají nic.
Kývnu a odejdu se připravit do postele. Bez větší námahy si přeměním košili v pyžamo a brk v zubní kartáček. Vše je, jak má být. Přeměňovací lektvary na to nepotřebuji.
Naposledy potom zaklepu na futro do pracovny. "Mohla bych dostat ty lektvary, prosím?"
Snape se zvedne a ze stolu posbírá různobarevné lahvičky. "Lehnout," pokyne mi k posteli a vydá se za mnou.
Když se zabalím do peřin – připadám si podivně bezbranná, jak tak nade mnou stojí – začne mi podávat jeden lektvar po druhém. Nemusím se ptát, sám mi říká, jak se který jmenuje, a já tuším, že zítřek bude dostatečně dlouhý na to, abych si je mohla všechny vyhledat v knihách.
Nakonec je to Bezesný spánek. "Dobrou noc," donese se ke mně ještě, když se začnu propadat do nevědomí. Potom se zatáhnou závěsy a já usnu tvrdě a beze snů.

snape06(Severus Snape)

Snad první příjemný večer od doby, kdy jsme započali svou cestu. Chutná večeře v soukromí, možnost posedět u krbu s vlastními knihami a se společností, která nerušila. Naopak, otázky slečny Grishamové jasně ukázaly, že četla kupodivu pozorně a knihu jsem pro ni vybral správně. Jen té whisky jsem vypil trochu víc, než jsem měl; jsem si takřka jist, že za normálních okolností bych nedopustil, aby mě někdo viděl s nohama na stole.
Po té, co usnula, stačila už jediná sklenička, aby mě uvedla do stavu příjemné otupělosti a vlídně sebezpytující nálady.
I když jsem si vcelku jist, že nyní už by mou přítomnost v ložnici snesla – vzpomínka byla zvolená lépe, než jsem sám doufal – přeměním si na lůžko křeslo u krbu a přikrývky přivolám prostým acciem.
Když se jí paměť nevrátí... Znovu se bude muset dozvědět, že její rodiče pravděpodobně nežijí. Znovu přijde na přetřes skutečnost, zda jsem smrtijed. Jak by to bylo snadné, kdybychom mohli zůstat tady... a nejspíš by se tak stalo, kdyby jeden z nás odešel z Bradavic. Na nové rodiče by si zvykla jistě snadněji než na jejich úplnou ztrátu. Jaký je asi svět venku, je vůbec nějaký, když psala jenom o Bradavicích samých?
Posadím se na lůžku a uvědomuji si, že bych se nejraději sebral a vyrazil na noční procházku po chodbách. Ne, úplně nejraději bych odešel z Bradavic pryč a zůstal v tomhle světě bez Pána Zla, kde jsem přesto sám sebou. Vím, že je to jen následek alkoholového opojení, přesto je ta touha intenzivní a nenechá mě v klidu. Začnu přecházet po místnosti, je tu prostor o dva kroky větší než v té skutečné a ta disharmonie jenom zvyšuje nepokoj, v jakém se nacházím.

Jako bych měl být bez prodlení potrestán za své myšlenky, zaskočí mě náhlá bolest na paži. Znamení se probírá k životu a žhne, naléhavě a nekompromisně. Pročistí mi rázem hlavu a já, vyléčen z jantarových pošetilostí, klesnu do křesla, prsty pravé ruky zaťaté do ohniska bolesti.
Zaklepání na dveře ani nevnímám, Brumbál ale není někdo, kdo by se neuměl pozvat sám.
"Severusi," pozdraví a bez prodlení přikročí až ke mně. Vypadá starostlivě a vědoucně tak povědomým způsobem, že na okamžik zaváhám, jestli není skutečný. "Něco jsem ti přinesl," ukáže hrst provázků.
Rychle spustím ruce a pevně sevřu opěrky křesla. "K čemu to má být?"
"Pomůže ti to," pokyne k mé paži a jedno z křesel se ochotně přisune, aby se mohl usadit. "Mohu se podívat?"
Ne příliš ochotně vysoukám rukáv. Na zarudlé kůži se vlní černý had a skoro mám pocit – ačkoli vím, že to není možné – že slyším jeho nenávistné syčení.
"Velmi zajímavé," prohlíží si chvíli ten surrealistický obraz. "Tohle by ti mělo ulevit od bolesti. Dovolíš?" Překvapivě jistýma rukama mi začne omotávat obvaz ze zvláštně spletaných nití kolem paže. V první chvíli se stěží přiměji neucuknout, ale úleva je tak rychlá a tak neuvěřitelná, že zůstanu jenom překvapeně zírat. "Bude..." Neměl bych se ptát. "Bude to účinné i ve skutečném světě?"
"Obávám se, že ne," řekne smutně. "Slečna Grishamová mě tu stvořila prakticky všemocného, ale můj vliv nesahá mimo tuto sféru. Měl by sis o tom promluvit s vaším Brumbálem."
Stáhnu si rukáv zpět. "Děkuji," ukloním se mírně hlavou za tu pomoc. Slova o Brumbálovi ale zamítnu netrpělivým gestem. "Myslím, že si je vědom..." Zamračím se. "Za běžných okolností je mou povinností to volání vyslyšet."
"Vím," pokyne hlavou.
"Něco k pití?" nadhodím, protože vášeň ke sladkým likérům je nepochybně brumbálovsky univerzální.
"Děkuji," přikývne a já mu z baru přivolám barevnou prolamovanou láhev i patřičnou skleničku. Podle hladiny likéru tu není tak výjimečným hostem.
"Nepřišel jste ale jenom kvůli mému znamení," konstatuji. Způsob, jakým si pročesává vousy, je totiž také velmi známý.
"To opravdu ne," usrkne si ze své sklenice a spokojeně se usměje. "Jde mi o váš pobyt zde. Prošli jste si už mnohým, takže bych se nedivil, kdybyste tu chtěli pobýt déle, abyste si mohli odpočinout. Předpokládám ale, že odmítnete." Jenom přikývnu. "Zítřejší ples je bezesporu významný bod. Předpokládám, že se přenos uskuteční tam. Měli byste se držet blízko sebe – co nejblíže."
"Obávám se, že slečna Grishamová tomu nepřikládá dostatečnou váhu," řeknu nespokojeně. "Zatím byl úspěch ji přesvědčit, že jsem ji tu neubytoval s nějakými postranními úmysly. Rozhodně jí to ale důrazně připomenu."
"Měli byste si zítra promluvit, Severusi, jsem si jist, že to pomůže."
Jeho slova ve mně moc nadšení nevyvolají. "Vždyť neděláme nic jiného," zavrtím hlavou. "Slečna Grishamová se projevuje v takových věcech velice... žensky."
"Možná jsi nezvolil to správné téma," usměje se záhadně. Vševědoucí Brumbál je opravdu velice deprimující záležitost.
"Máte nějaký návrh?" nahraji camrál na jeho část hřiště. Kdyby nevěděl, že se zeptám, oznámil by mi svůj návrh rovnou. Připadám si jako loutka na provázku a není to příjemný pocit. "Ne, možná to raději neříkejte. Stále se ve mně snaží najít někoho jiného, než kdo jsem. Domnívá se, že pouze zakrývám jakési vřelé city a všeobjímající laskavost vůči celému světu. Nemám ale v úmyslu nic takového předstírat."
"Nemám dojem, že by po tobě slečna Grishamová chtěla, aby sis něco nalhával - spíš aby sis připustil pravdu." Oči mu jiskří tak silně, že si musí sundat očaděné brýle a očistit je o cíp pláště. Samolibý úsměv ho ale neopustí.
"Nejsem váš Severus Snape," odvětím chladně.
"Jistě, ve tvém světě pravděpodobně nepoužíváš tak často aquamenti," odvětí spokojeně.
"Teď bych se měl patrně zeptat, jakou pravdu si o sobě nepřipouštím, a vyslechnout si kázání, které mi otevře dosud netušené skryté hlubiny duše," řeknu jízlivě.
"Ale Severusi," usměje se blahosklonně. "Já to vím, ačkoliv to ode mě možná bylo nezdvořilé, a ty to víš taky, i když se tomu bráníš. K ničemu nebude, když ti to řeknu - budeš tvrdit, že to není pravda. Prostě se nad tím zkus zamyslet."
Nespokojeně potřesu hlavou. "Jste si obdivuhodně podobní," řeknu.
"Práce slečny Grishamové," pokepe si na nos a přidá další ze svých úsměvů.
"Musí v tom být víc," namítnu s nepříjemným pocitem v žaludku. "Prakticky vás nezná, nejspíš s vámi ani nikdy osobně nemluvila." A pokud je v tom víc, jsem skutečně vrah mladého d´Artagnana.
"Stvořila mě z povídaček a klepů," pokrčí rameny, jako by tomu nepřikládal žádnou váhu.
Ostře na něj pohlédnu. Hovor plný náznaků a nedořečených skutečností mě začíná unavovat. "Netvrdil jste, že číst myšlenky shledáváte nevhodným?"
"Je to nevhodné, ale občas mimořádně praktické," konstatuje pokojně.
"Pak víte, že na mě plané... utěšování těžko platí," zavrčím. "Nejsem čtrnáctiletá studentka."
"Vím," natáhne se a na okamžik a krátce mi stiskne rameno. Je to asi jediný člověk, od kterého to gesto dokážu přijmout tak, jak bylo myšleno. "Nepřidávej si další břemena, chlapče." Zvedne se a křeslo se hbitě vrátí na své místo u krbu. "No, už je pozdě," vrátí se ke svému věčnému úsměvu. "Dobrou noc, Severusi."
Nějak odpovím a když konečně osamím, nechci už nic víc než trochu spánku. 

(Vanja Grishamová)

Nevím, kolik je hodin, osvětlení je v místnosti bez oken konstantní. Bezesný spánek působí osm hodin, je-li připraven na míru uživateli, a tedy může být kolem osmé ráno.
Vstanu a když se přesvědčím, že jsem v místnosti kromě připravené snídaně sama, odeberu se i s oblečením do koupelny.
snape08Když se vrátím, jsou dveře do Snapeovy pracovny otevřené. "Pane profesore?" stanu v nich nejistě. Snape sedí za stolem a čte si Denního věštce, nohy mu tentokrát spočívají na zemi a žádná láhev alkoholu není v dohledu. "Mohu se najíst, nebo mám mít předtím nějaké lektvary?" Připadám si jako hypochondr, ale pro svoji paměť udělám cokoliv.
Zdvihne hlavu a zamyšleně na mě pohlédne. "Pojďte sem a sedněte si," ukáže mi na židli před stolem a sám vstane. Naprostá většina kouzel, která provádí, je mi neznámá, některá nepříjemně chladí, většinu ale nijak nepociťuji. Snape mi zkontroluje puls, prozkoumá reakci zorniček, jemně prohmatá ránu na temeni. "Hlava bolí?"
Zamyslím se. "Je to ještě cítit a pořád se mi motá hlava, když prudce vstanu," zformuluji nakonec uspokojivě odpověď.
Přikývne. "Průběh léčení je uspokojivý. Jestli se dokážete najíst bez lektvaru, udělejte to. V průběhu jídla vypijte tohle," postaví přede mě lahvičku, "a po jídle tohle. Ještě seďte, rovnou vám to namažu." Znovu sáhne na polici a vytáhne klasickou léčivou mast. "Velmi nepraktické," zavrčí, když delší dobu bojuje s vlasy, které se mu tam neustále pletou i přes mé snahy udržet je mimo. "Nemohl bych začít nůžkami? Brzy vám to doroste."
Flegmaticky pokrčím rameny. "Dorostou do plesu?" optám se a přemýšlím, jestli existují i takové lektvary.
"Letošního?" vrátí mi Snape otázku s kamenným výrazem v obličeji, který stejně nevidím, protože stojí za mými zády.
"Dnešního," upřesním a zatvářím se pobaveně, protože jediný, kdo to může vidět, je ještěrka v láku na protější skříni.
Na to mi už odpoví jen klepnutí kelímku s mastí o stůl. "Hotovo," oznámí mi Snape. "Vlasy si umyjte co nejpozději."
"Děkuju," zvednu se a konečně se dojdu nasnídat.
Učebnice mě jako program na celý den nelákají, proto se odvážím znovu vyrušit Snapea – třeba mě nakonec pošle do havraspárké společenské místnosti sám od sebe. "Pane profesore, mohla bych si prosím půjčit ještě tu knihu o přeměňovacích lektvarech?"
Rozhlédne se kolem sebe, jako by si ani on sám nebyl jistý, kde vlastně je. "Je tady," ukáže mi poté příslušnou knihovnu. "Vyberte si na čtení co chcete, jenom odtud," obkrouží barevnými – tedy zelenými a stříbrnými – stuhami nemalou část knih, "neberte nic."
Neodolám, abych se alespoň nepodívala na názvy těch knih. Použití krve jednorožce, Lektvary smrtící a horší, Ovládnutí živých tvorů v deseti krocích. Kdyby mi je Snape nezakázal, řekla bych, že mu je do pracovny přisoudila samotná knížka, takhle ale nevím.
Vyberu si několik knih, jejichž tituly mi připadají zajímavé, a pohledem se zastavím na křeslu, které mi Snape včera nabídl. Dneska neřekne nic, ale na stolku vedle něj leží povědomá konvička s čajem, která tam před mým příchodem zaručeně nebyla.
Usadím se a očima přelétnu Snapea, jestli snad nebude protestovat – nezdá se. Je plně zabraný do ohromného svazku, který pravděpodobně obsahuje tisíc osmdesát šest rozdílů mezi asijskou a africkou odrůdou pardeštáku červenolistého.
Tak nám uběhne dopoledne.
Poobědváme spolu, ačkoliv se cítím s jedinou vidličkou oproti jeho pěti velice nepatřičně, a odpoledne si přinesu do jeho pracovny ještě také psací potřeby, protože narazím na knihu, ze které není možné si nedělat výpisky.
A čas letí.
Jsou necelé dvě hodiny před začátkem plesu, když se na ten fakt rozhodnu Snapea upozornit.
"Běžte, uvidíme se ve Velké síni. A slečno Grishamová - je skutečně velice důležité, abychom se drželi blízko sebe. Myslete na to v každé chvíli. Budete mít patrně větší volnost pohybu než já."
"Jak moc blízko?" zeptám se a snažím se dát hlasu zcela neutrální tón.
Zamračí se. "Jediná jistá vzdálenost při přenosu je - žádná," řekne poté. "Možná bychom měli spolu začít úvodním tancem, protože není vyloučené, že už ten bude stačit k přenosu." Chladná a konstruktivní úvaha, jak splnit účel, ve který stále ještě příliš nevěřím, mě vyděsí.
"Neumím tancovat," vyhrknu, protože je pro mě představa, jak Snapeovi šlapu po nohách, až příliš děsivá.
Zvláštně na mě pohlédne. "Už jsme spolu tančili," řekne. "Bylo to... použitelné. Prostě se nechte vést. Kromě toho - stejně jako já tu mám nějaké schopnosti navíc, nejste na tom stejně? Nepochybuji, že když jste psala o plese, připsala jste si tam i umění tance."
Jen obtížně snáším jeho pohled, přesto mu umíněně čelím dál. "Kdybych měla všechny vlastnosti z té knížky, nikdy by mi nevybouchnul kotlík s lektvarem," zavrtím hlavou. Bude to trapas.
"Opravdu jste si vepsala umění vařit lektvary na úrovni zdatného sedmáka?" povytáhne obočí.
"Explicitně to tam řečené není, ale nikdy jsem tam nic nezkazila." Vzdávám boj – i koberec si zaslouží důkladné podrobení mému pohledu.
"Chcete si to snad vyzkoušet?" zeptá se a zní to docela pobaveně.
"I když si to nepamatuji, zjevně se tak už stalo. Nerada bych zapomněla i to, jak se jmenuju," blýsknu po něm pohledem, ale hlasem mi kromě ironie probleskává i nadsázka a bagatelizace.
"Pak vám patrně nezbude, než si trochu věřit, slečno Grishamová," podá mi lahvičku s bolehlavem a mávne rukou ke dveřím.

Diskrétnost jiných lidí oceníte zejména ve chvíli, kdy se vám jí nedostává. Je mi líto, že musím Peggy a ostatním lhát, ale jiné východisko není.
Užasnu nad šaty, které najdu ve svém kufru. Jsou zcela jistě šité na míru, padnou mi skvěle, dělají mě mnohem hezčí, než ve skutečnosti jsem. Suzan mi načeše vlasy do působivého účesu, Adenah mě upozorní, že jsem zapomněla na šperky, které ke svému údivu v kufru opravdu najdu, a Candy mě nalíčí.
Cítím se být jako v jiném světě a jsem mnohem více svolná uvěřit Snapeovu tvrzení o podstatě našeho zdejšího bytí.
Když společně sejdeme do společenské místnosti, vrhne se k nám pomenší dav kluků. "Vanjo," zabere si mě pro sebe Elias a já koutkem oka zahlédnu Michaela, jak s nasupeným výrazem ve tváři a monoklem na oku sedí v křesle před krbem. "Můžu si tě zabrat pro dnešní ples? Pro úvodní tanec i zbytek večera?"
Tak tak se nekousnu do rtu, nevěřím příliš voděvzdornosti a neslíbatelnosti Candyiny rtěnky. "Obávám se, že minimálně pro úvodní tanec jsem už zadaná," oznámím mu rozpačitě.
Další otázka je přímo nevyhnutelná. "Kým?"
"Profesorem Snapem," zavřu oči, abych neviděla výrazy ostatních.
Někdo mě plácne do ramene. "Věděla jsem, že to zvládneš, Vanjo. Vsadila jsem si na tebe, Michael mi dluží pět galeonů. Kolik byla letošní odměna? Dvacet?"
Vlastně to mohlo dopadnout i hůř.
Nechám se davem odvést do Velké síně, kde zůstanu stát s ostatními. Nejsem si jistá, jestli bych si zvládla pro Snapea dojít sama – zvláště proto, že moc dobře vidím, jak se tváří.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře