Kráska a Smrtijed - Večer strávený s rodinou

20. prosinec 2008 | 12.00 |

Kapitola třicátá šestá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Vanja Grishamová)

Zaklínadlo mnou mrští o zeď a já jsem nakrátko přesvědčená, že mi praskla hlava, temeno mám v jednom ohni a obraz se mi rozmazává. V tu chvíli vybuchnou semilizované krystaly – výbuch mne smete ke zdi ještě jednou. Před očima se mi začne stmívat a já nemám sílu na to, abych se tomu bránila.

Proberu se na ošetřovně a nade mnou se sklání Poppy. "Jak je ti, drahoušku?"
Hlava mě už příliš nebolí a jejím ohmatáním se přesvědčím, že mi krev neteče. "Dobře," posadím se na posteli a nejistě se rozhlédnu kolem sebe. "Co se stalo?"
"Přinesl tě sem profesor Snape, prý nehoda při lektvarech – tenhle týden jsi teprve patnáctá." Její výraz mi dává jasně najevo, co si o něm myslí.
Zamyslím se. "Nevzpomínám si na to." Když tak o tom přemýšlím... "Nevzpomínám si, co se dělo." Jsem v Bradavicích, to vím. Vím, jak se jmenuji, a vím, kdo jsou lidé kolem mě. "Nevzpomínám si na nic z tohohle školního roku."
Poppy si mě starostlivě prohlíží a mlčí.
V následující hodině vypiju více lektvarů a absorbuju více zaklínadel než kdy dřív, přesto si nevzpomínám.
A potom přijde Snape.
"Slečno Grishamová, semilizované krystaly vydrží ve stabilním stavu jenom tři minuty,"oznámí mi, jako kdyby nic jiného nebylo důležitější.
Nejistě pokrčím rameny. Proto jsem tedy zraněná?
"Všechno v pořádku?"
Z jakého důvodu se takhle stará? Tohle není Snape, takhle se Snape nechová. Znovu nejistě pokrčím rameny.
"Ztratila jste řeč?" zavrčí na mě a náhle se tak sám sobě podobá mnohem víc.
"Ne," zavrtím hlavou a přemýšlím, jestli bude k něčemu dobré říkat, že vůbec netuším, co se děje. Asi ne.
"Pak vás tedy doprovodím zpět."
"Ona ještě neskončila hodina?" zeptám se nejistě a v tu samou chvíli vtrhne do místnosti Poppy.
"Severusi, ona potřebuje klid!" vykřikne hněvivě a zatváří se hrozivě.
"Mohu vás ujistit, že ji nebudu nijak rozrušovat."
Můj zmatek se prohloubí. Proč se Snape tolik zasazuje to, abych s ním odešla?
"Klid na lůžku!" zdůrazní Poppy. "Musíme ještě vyřešit nějaké problémy."
"Jaké problémy?" zeptá se Snape lehce netrpělivě a v místnosti se citelně ochladí.
"Výpadek paměti."
Snape ztěžka dosedne na židli – gesto je natolik nesnapeovské, že nás překvapí obě dvě.
"Nechte nás prosím chvíli o samotě," požádá Poppy po chvíli a náhle vypadá o několik let starší.


Poppy přimhouří oči, ale opravdu odejde.
"Víte, kde jsme?" dostanu první otázku, která mi dává najevo, že rozhovor nebude patřit k těm normálním.
Nejsem si jistá, jak mám odpovědět. "V Bradavicích, na ošetřovně," řeknu nakonec, i když bych raději mlčela – jen čekám, kdy mi za to sebere body.
"Co posledního si pamatujete?"
Zapátrám v paměti. Je tam prázdno, nevím, čeho se mám přidržet, když přemýšlím, co si pamatuji. "Nejsem si jistá," řeknu a zachvěje se mi hlas jako vždycky, když přiznávám nějaké nevědomosti. "Nějaké úryvky z vyučování během roku... nevím."
Snape pevně zavře oči. Potom se zvedne a začne přecházet po místnosti.
Ráda bych zjistila, co se to vlastně děje, ale nějak mi schází odvaha. Ale koneckonců – ještě mě neproklel, že? "Co se děje, pane profesore?" Lepší otázku vymyslet nedokážu a i při této pociťuji posvátnou bázeň.
"Silencio," pronese a zůstane přede mnou stát s rukama založenýma. "Slečno Grishamová, jediné dvě skutečné osoby zde jsme vy a já. Vinou nevydařeného kouzla jsme se stali dočasnou součástí vaší domácí knihovny. Náhodně procházíme jednotlivými svazky, kde musíme dostát ději dotyčné knihy. Momentálně se nacházíme v jakési parodii na Bradavice, kterou jste sepsala vy sama. Chcete uklidňující lektvar?"
Neexistuje jiné vysvětlení, než že se do hlavy bouchnul i Snape – to, co tu říká, naprosto nedává smysl.
Zavrtím hlavou, protože onu závěrečnou kousavou otázku stejně nemyslí vážně a lektvarů mám v tuhle chvíli po krk.
"Neboť nikdy nevíme předem, jak a kdy se přeneseme dál, musíme se držet fyzicky blízko sebe."
Pokrčím rameny.
"A protože já nemám v úmyslu trávit noc na ošetřovně, budete si muset svůj klid na lůžku odbýt v mém bytě."
Nevěřícně na něj zírám. Tváří se až příliš vážně, než aby to mohl být vtip.
"Proč si nic nepamatuju?" zeptám se nakonec a zasunu se víc do polštářů, protože se rozhodně nemám v úmyslu v nejbližší době vzdávat svého útočiště v posteli ošetřovny.
"Během hodiny lektvarů vám explodoval kotlík."
V tu samou chvíli vtrhne na ošetřovnu Peggy a za ní několik havraspárů. "Vanjo, Gregory tvrdil, že s tebou Snape při lektvarech praštil o zeď expeliar-" Zarazí se, když u mé postele spatří Snapea. "Dobrý den," pozdraví nejistě.
Snape se otočí k příchozím a ze zdi za jejich zády se odštípne kus kamene.
Dveře se s hlasitým třeskem zabouchnou za těmi, kteří utečou. Peggy, Elias a Michael hrdinně zůstávají.
"Zmizte!" štěkne Snape a přimhouří oči. Díra ve zdi začíná ztrácet pevné kontury, jak se pomalu taví.
Peggy na mě soucitně pohlédne. "Přijdeš k večeři, Vanjo?"
"Ne," odpoví Snape dřív, než stihnu cokoliv říct.
"Tak večer," vyšle ke mně poslední povzbudivý pohled a váhavě vezme za kliku. Když se dveře zavřou, je mi, jako by mě nechali v jedné místnosti s vrahem.
"Měli pravdu?" zeptám se nakonec, když Snape mlčí.
"Jistě," přikývne. Nastane několik vteřin ticha. "Ten výbuch by vás zabil," dodá nakonec, když začne být mlčení neúnosné.
Přikývnu. Když už jsem měla umřít, proč by si mé zabití nemohl užít Snape místo nestabilního kotlíku?
Ukáže na natavenou zeď. "Ještě nějaké pochyby?"
Sklopím pohled ke svým rukám a snažím se pochopit alespoň něco z toho, co mi řekl. Jestli si mám vybrat, pak se mi zdá pravděpodobnější neverbální kouzlo na tavení zdí než to, co mi tvrdil o naší knihovně. Co by dělal Snape v naší knihovně?
"Podívejte se na mě," vyzve mě náhle. Černý pohled mě probodává a mně se zdá, jako by mi viděl až na dno duše. "Legilimens." Netuším, k čemu je tahle formule dobrá, ale do mozku se mi začne sápat cosi slizkého a nepříjemného, náhle mám pocit, že ve své hlavě nejsem sama a snažím se proti tomu bojovat a bránit, otočím prudce hlavou na druhou stranu, nesnesu ten pohled, pod kterým se cítím jako pod rentgenem.
"Brumbálovi věřit budete?" ozve se Snape, když se nemám k tomu, abych se k němu otočila zpátky, a jeho hlas zní vcelku spokojeně.
Aniž bych měla odvahu se na něj znovu podívat, pokrčím rameny. V tuhle chvíli bych ze všeho nejvíc chtěla být u sebe v ložnici a zapomenout na všechno to divné, co se tady děje.
Cvaknou dveře a do místnosti vejde Brumbál. "Severusi, slečno, říkal jsem si, že byste mě mohli potřebovat," posadí se do nohou mé postele.
"Jak jistě sama dobře víte, v této vaší realitě je Brumbál vševědoucí. Proto doufám nemusím vysvětlovat," pohlédne na něj, "okolnosti této nehody."
Brumbál se vesele zasměje. "Ale jistě, to, že jste ji nechal vařit lektvar, který byl obtížný i pro sedmé ročníky, je přece důvěrou v její schopnosti, že?"
Teprve teď se otočím a znovu se zadívám na Snapea. Nepředpokládám, že by mi to vysvětlil, ale chci alespoň vidět, jak se tváří – jeho nasupený výraz mi dělá vyloženě dobře.
"Myslím, že jsou na pořadu dne podstatnější záležitosti než je zpochybňování mé kompetence při vedení hodin," ozve se hlas připomínající dobře nabroušené ostří.
"Ale jistě, jistě, Severusi," usměje se na něj starý kouzelník vstřícně. "Nuže?"
"Mohl byste laskavě osvětlit slečně Grishamové v základních rysech naši situaci?"
Brumbál se otočí ke mně a z jeho tváře čiší nekonečná laskavost. "Severus má pravdu, slečno. Opravdu naším světem jen procházíte, i když nemohu popřít, že má vaše návštěva něco do sebe."
Zavřu oči a přeju si být někde jinde.

(Severus Snape)

Chvíli hovoří Brumbál, chvíli já; nakonec si nepřesvědčenou, ale neodporující slečnu Grishamovou odvedu s sebou do sklepení – ještě hezkou chvíli za námi zní rozčilování k nepříčetnosti vytočené Poppy.
Vím sice, že podobné amnézie nemívají dlouhého trvání, přesto se ve mně přemílá jakási naděje a úleva z představy, že by ztráta paměti mohla být trvalá - spolu se slabým, pošetilým pocitem ztráty... Budu ji muset lépe hlídat, ale příští přemístění ji přesvědčí.
Vstoupíme do pracovny. Vidí ji vlastně poprvé – a já si neodpustím poukázat na okovy na zdi: "Můžete mi věřit, že takové věci se v mé skutečné pracovně skutečně nenachází." Výraz, který se jí mihne ve tváři, je pramálo přesvědčený.
Projdeme do obývací místnosti. "Tady je koupelna, zde vaše postel. Běžte si lehnout, vzbudím vás na večeři. Najíme se zde."
"Vy tu budete spát také?" Vypadá dost vystrašeně.
"Ve skutečnosti jsme již několikrát skončili v jedné posteli," nedokážu si odpustit. Možná na mě zdejší prostředí působí víc, než by mělo."Vlastně je docela problém vás z ní dostat..." Ušklíbnu se. Tento problém má snadné řešení. "Lehnu si vedle v pracovně."
"Cože?" zeptá se slabým hlasem. Zmatená, zoufalá. Nechápe nic.
"Slečno Grishamová," povzdechnu si. "Vím, že je to těžké, ale budete mi prostě muset věřit, že..." Na okamžik nenacházím slov. "Prošli jsme spolu dlouhou cestu a mnoho nebezpečných situací. Několikrát jsem zachránil váš život a víc jak jednou jste zachránila vy můj. Musíme prostě dojít na konec celé té řady knih a tam se vrátíme ke svým životům. Přes mé nevhodné žertování je náš vztah zcela korektní." Náhle si uvědomuji, jak pro mě bude těžké vrátit se k tomu, jak to bylo mezi námi předtím. Stala se součástí věcí, které kolem mě mají své místo. Naučil jsem se jí vycházet vstříc. Přijal jsem ji takovou, jaká je – a ona je náhle pryč.
"V jakých knihách jsme byli?" zeptá se. Nepřipadá mi to jako příliš otázka k věci, ale snad se snaží někde zachytit, vzpomenout si... nebo mě nachytat.
"Sedněte si, nebo raději lehněte," ukážu k jejímu lůžku. "Stále jste ve stavu nemocných." Přejdu ke svému stolu, usadím se do křesla a pohodlně si natáhnu nohy. Krátce se zamyslím. "První knihu jste neidentifikovala," začnu a sám jsem zvědav, jestli budu schopen náš postup přesně rekonstruovat. "Louka a králíci, nic víc. Záhy jsme se přenesli do prostředí mudlovského koncentračního tábora druhé světové války. Údajně kniha vaší matky. Potom jsme strávili asi dva dny mezi Aztéky – a málem byli obětováni jejich bohyni."
Dívka přejde k jídelnímu stolu a sesune se na židli. Mlčí.
"Následovala kniha s názvem Pohyblivé obrázky," pokračuji s jistou nechutí. "To bylo opravdu... obsah vaší knihovny je dosti tristní, slečno." Ztráta paměti je skvělá věc. Jestli třeba jen na okamžik zalituji zkušeností její nové osobnosti, je ten závan pryč při sebemenší připomínce toho, jak to vypadalo při natáčení třícívkáče plného revolučních vášní. "Potom jakési závody automobilů, neidentifikováno. Jenom chvíli jsme strávili v Andersenově Děvčátku se zápalkami. Naopak dost dlouho jsme se zdrželi v Nekonečném příběhu." Znovu se zamračím. Jen stěží přemáhám chuť pouštět se do podrobností jejích nepřístojností. "Dalším zastavením bylo... dětská kreslená knížka, nevzpomínám si na název. Byli z nás mravenci a bojovali jsme o své mraveniště."
"Mravenci se nedají?" hlesne.
"Ano, to jste myslím říkala. Byl z vás Ferda Mravenec." Je víc než podivné říct takovou větu nahlas. Krátce zaváhám. "Potom Draco a Lucius Malfoyovi. Patrně z knihy Kdo je kdo v kouzelnickém světě. Ani v další knize jsme nedostali možnost být sami sebou – šlo o svatební album vašich rodičů." Jsou věci, které je lepší nerozebírat.
"Následovali Tři mušketýři, vy jako Constance, já Athos. Pak kniha anekdot a vlastně ještě před ní další neurčená záležitost s počítačem velkým jako planeta. V Malé mořské víle..." Ne, nezabíhat do podrobností. "Přenesli jsme se do Atlasu endemických rostlin Jižní Ameriky a z něj do neidentifikované knihy o kouzelnických epidemiích." Odmlčím se. "A nyní jsme zde, autor Vanja Grishamová, název neznámý."
"Jak dlouho?"
"Tady?" pozdvihnu obočí.
Přikývne.
"Od včerejšího večera."
"A na cestě?"
Zamyslím se. "Něco přes dva týdny, více méně. Nelze to přesně odhadnout."
"Tolik?"
Beru to jako řečnickou otázku bez nutnosti odpovídat. Zato tuším, kam by otázkami ráda směřovala teď. "Běžte si lehnout," zopakuji znovu. "Mám tu ještě práci. Vzhledem k tomu, jakými vlastnostmi jsme mě ve své bradavické fabulaci obdařila, je opravování esejů poměrně zdlouhavá práce." Prohrábnu ohořelou hromádku a natáhnu se pro brk. Jasné znamení, že náš rozhovor skončil.
"Pane profesore," odváží se slečna Grishamová po chvíli. "Proč se tohle děje?"
"Jak už jsem řekl, následky nepovedeného kouzla." Pro jakoukoli jednoduchou verzi událostí jsou okolnosti mimořádně nepříznivé.
"A proč jsme zrovna v naší knihovně?"
"Protože se to stalo u vás."
"A proč jste tu vy?"
Pro někoho, kdo chrlí svá "proč" s frekvencí a umem tříletého dítěte, je pravdy škoda.


(Vanja Grishamová)

"Měl jsem nějaké vyřizování s vaším otcem. Soukromé."
Ten hlas nepřipouští další diskuze. V místnosti se ochladí, zavane jí ledový vítr, sklenice se potáhnou ledem, od úst mi jde pára, rozklepu se zimou.
"Proč jsem tam tedy byla já?"
Zatváří se netrpělivě. "Slečno Grishamová, hodláte mě snad vyslýchat?"
Ústa mi zkroutí trpký úsměv. "Vždyť nic z toho, co se děje, nedává smysl. Snažím se to pochopit, pane profesore. Jen chci vědět, proč jsem tady já a vy a proč tu není táta."
"Tak se snažte dál, slečno Grishamová. Namáhejte svoji paměť a doufejte, že se vám – stejně jako většině postižených – brzy vrátí."
Zadívám se na podlahu pod svýma nohama. Diskuze skončila.
"Mohla bych si dojít pro své věci?" zeptám se po chvíli ticha.
"Sepište, co potřebujete, nechám vám je donést."
"Můžu si půjčit brk a pergamen?"
Snape mávne hůlkou a ke mně vzduchem přiletí požadované věci. Sepíšu seznam několika knih a připíšu psací potřeby. Potom se zvednu a donesu to Snapeovi. "Prosím," položím to na jeho stůl a pohledem sjedu na to, co zrovna opravuje. Havraspárské eseje – většina z nich je plná zeleného inkoustu a některé z nich jsou ohořelé.
Když si Snape zavolá skřítka a začne mu diktovat požadované věci, dojdu ke své posteli a zatáhnu za sebou závěsy. Když stojím nebo když se prudce zvednu, stále mě ještě bolí hlava, a proto využiju soukromí a ráda se natáhnu. Adrenalin z rozhovoru vyprchal a zůstala jen únava. Zabořím se do polštářů a zavřu oči. Stačila by mi jiskřička, které bych se mohla chytit, cokoliv, podle čeho bych mohla určit, co je a co není pravda, ale vzpomínky mám příliš zmatené.
Postupně se propadnu do spánku.

"Crucio!"
Mé tělo se začne svíjet v nepředstavitelných křečích a spaluje jej plamen bolesti.
Vzduch protne bič, který dopadne na má záda.
Máma vykřikne. Táta visí v síti u stropu.
Lapám po dechu, nemůžu dýchat, dusím se dál a dál.
Jsem nahá, duch v černém plášti s bílou maskou nabízí moje tělo jinému, jsem si jistá, že je to Snape.
"Crucio!"

Probudí mě, když dopadnu na zem. Před očima se mi stále míhají obrazy z mého snu, připadám si nečistě - oklamaně a zneužitě.
Závěsy se odhrnou a do mého zorného pole vpluje černá postava profesora Snapea. Shýbne se ke mně, snad aby mě sebral do náruče, a já se prudce odvalím stranou a hlavou se praštím o postel.
Snape se zase narovná, mávne hůlkou a kouzlem mě položí zpátky do peřin.
"Znásilnil jste mě?" posadím se okamžitě a odtáhnu se do co nejvzdálenějšího kouta.
Strne. "Ne." Odmlčí se. "Jak jste přišla na takový nesmysl?" Zní zaskočeně.
"Mučil jste mě cruciatem," vznesu proti němu další obvinění, aniž bych brala v potaz jeho otázku.
"Něco se vám zdálo?" pokusí se mě zastavit.
"Co je s mými rodiči?" Zabil jste je snad? Zabil jste nás všechny?
"Slečno Grishamová!" okřikne mě varovně.
"Jste smrtijed!" vykřiknu a do toho pojmenování vložím všechna svá předchozí obvinění.
"Tohle už tu bylo... hm. Musel bych vám převyprávět každou vteřinu naší cesty, abyste pochopila veškeré souvislosti," začne rázovat po pokoji a jeho hlas nezní tak přísně, jak by měl, kdyby mě chtěl opravdu zabít. "Na to nemám čas ani chuť. Ukážu vám ale jednu vzpomínku a bude jenom na vás, jak se podle toho zařídíte."
Vyjde z pokoje a já zavřu oči. Cruciatus, mučili mě cruciatem. Co je s rodiči?
Ozvou se kroky a Snape se vrátí s velkou kamennou mísou – s myslánkou. Postaví ji na stůl a dotkne se hůlkou svého spánku. Stříbrné vlákno, které se na ni přichytí, potom opatrně vloží dovnitř.
"Pojďte," pokyne mi mírně. V tu chvíli mi připadá roh postele s polštáři kolem jako nesmírně lákavé místo, které se mi nechce opouštět.
"Slečno Grishamová, vznesla jste proti mně velmi závažná obvinění. Jelikož nám okolnosti nedovolují, abychom si šli každý po svém, musíte mi dát možnost se obhájit. Napadá vás snad jiný způsob, než vám ukázat vás samotnou?"
Seberu svoji hůlku z nočního stolku. Ne, není moje a přesto je mi povědomá. Je mého táty, ale cítím ji jako vlastní, jako bych ji již delší dobu používala. "Kde mám svoji hůlku?" zeptám se tiše.
"Nevím. Pojďte," vyzve mě znovu.
"Tahle je táty," podotknu, ale opravdu se zvednu. Zamotá se mi hlava.
"Skvělý postřeh," zavrčí nenaloženě.
Udělám několik kroků, obejdu stůl s myslánkou z druhé strany a zůstanu stát tak daleko, aby na mě nedosáhl. Když se ke mně natáhne, ucuknu. "Slečno Grishamová, musíme tam vstoupit společně!" Nyní už mu hlasem probleskuje nefalšovaná zlost.
"Nemohu tam jít sama?"
Nepatrně pokrčí rameny a ustoupí o krok zpět.
S hůlkou připravenou k obraně postoupím vpřed a zadívám se do kamenné mísy.

Snape leží na posteli, já spím vedle ní na zemi. Natáhne se pro hrnek s vodou, shodí ho, vyleje ho na mě, vzápětí na mě spadne sám.
Začne se přede mnou odvíjet příběh, kterému mohu jen stěží uvěřit. Starám se o Snapea a on moji pomoc ochotně přijímá, děkuje mi za záchranu života, žádá, abych u něj zůstala. Netuším, co se tam dělo předtím, ale celá ta scéna je absurdní, on se nechová jako profesor Snape a já se nechovám jako žačka, která z něj má strach.
Přesto cítím, že se to opravdu stalo. Už jen to, co se stalo od doby, kdy jsem se probrala na ošetřovně, ukazuje, že se naše vztahy změnily, a to k lepšímu. Řekl, že jsem s ním už spala v jedné posteli, a náhle tomu není těžké uvěřit, když vidím to, co vidím.
"Neodcházejte pryč," požádá mě a v tom hlase je kromě jiných emocí i strach.
"Nikam nepůjdu."
"To je dobře," vydechne a potom vzpomínka skončí.

Opět stojím v té místnosti vyvedené ve zmijozelských barvách a kus ode mě se tyčí Snape. Je zvláštní, jakou hrozivost mu dokáže propůjčit černý hábit, přesto jsem klidnější.
"Kdy se mi vrátí paměť?" zeptám se ho, abych porušila naše mlčení. Co všechno se dělo? Chci to vědět, cítím se bez vzpomínek jako mrzák.
"Obvykle se tak děje v řádu několika dnů," oznámí mi a odejde i s myslánkou do vedlejšího pokoje.
Vrátím se k posteli a opět za sebou zatáhnu závěsy. Dveře zůstaly otevřené a já chci mít tolik soukromí, kolik jen bude možné. 

(Severus Snape)

Uložím myslánku kam patří a chvějivé vlákno vzpomínky vrátím vlastní paměti.
Na okamžik zauvažuji nad tím, že bych se vrátil ke své obvyklé práci, tedy k souboji s představami studentů o inteligenci, nakonec ale zamířím k baru. Se štědrou porcí překvapivě slušné whisky, kterou tam objevím, se usadím do křesla a pozoruji hru světelných odlesků na policích zaplněných skleněnými flakónky s lektvary. Nesnažím se nad ničím přemýšlet. Nechávám myšlenky plynout si po svém, odpočívám nebo snad jenom nechci chvíli nic řešit.
Vedle je ticho. Jestli bude slečna Grishamová něco chtít, otevřené dveře dostatečně naznačují, že může kdykoliv přijít. Pokud stále odmítá věřit tomu, co se děje... pak je to její věc.
Jedno je jisté - až dojde na Brumbálovo obliviate, a já navzdory ujištění jeho zdejší variace stále doufám, že ho k tomu přesvědčím, bude to muset být chvíle mnohem lépe připravená. Nejlépe tak, abych v ní vůbec nefiguroval a zmizel ze života slečny Grishamové beze stopy dřív, než jsem do něj vstoupil. Možná bude nejlepší zařídit u Gringottů konto, které jí umožní bez potíží dostudovat a vůbec se k ní nepřihlásit... pro ni to bude lepší docela určitě. Nenávidí mne; nemá proč se to změnit. Namlouvám si její vstřícnost stejně jako svůj zájem o ni.
Chvíli hledím na prázdnou skleničku a pak si ji zajdu dolít.

Prve se jí zřejmě zdálo o smrtijedech v jejím vlastním domově. Ztracené vzpomínky nebudou tedy uloženy nijak hluboko. Neměl bych očekávat, že ztráta paměti bude trvalá, i když je možné, že nedostane zpět vše, o co přišla.
Ksakru, nevím, proč se snažím obelhávat sám sebe. Tento stav mi nevyhovuje – právě ta její náklonnost, kterou vůči mě projevovala a kterou se snažím tak vehementně odmítat, byla světlým bodem tohoto knižního prokletí. Věděla o mně víc než většina ostatních a přesto neječela hrůzou - to je ono, že? Je to mé alibi, důkaz, že konám správně.
Proč jsem jí dal zrovna tamtu vzpomínku? Byla to racionální volba, samozřejmě: viděla mě ve chvíli, kdy jsem byl odkázán na její pomoc, a sebe samu, jak mi ji ochotně poskytuje. Možná byly i jiné, které by ji přesvědčily víc, nejsem je však ochoten sdílet vůbec s nikým.
Tak dál, ještě malou chvíli nitrozpytu vlastních skrytých myšlenek. Vadilo by mi skutečně, pokud by jí paměť zůstala? Z objektivních důvodů, jistě; ze subjektivních... ale ano, vadilo. Zdaleka ne tak moc, jak jsem původně předpokládal, ale bylo by to – nepatřičné. Možná jsme příbuzní, možná jsem si ochoten i připustit fakt, že se o ni chci postarat, ale stále je to dospívající dívka, která byla nucená s cizím mužem sdílet zcela nevhodné zážitky.
Možná až bude po válce s Voldemortem... pokud budu stále naživu, mohlo by to být jiné.
Promnu si unavené oči. Tohle je špatně – přesně takhle bych neměl začít uvažovat. Pravděpodobnost, že budu ještě naživu, je minimální. Jestli se na to začnu upínat, budu dělat chyby a nejistá otázka přežití se změní v jistotu nepřežití.
A dost! Měl bych se raději zabývat současnou situací. Není ale příliš nad čím přemýšlet. Navzdory některým drobným nepříjemnostem, jako jsou mé zdejší vražedné schopnosti a zítřejší ples, je v zásadě toto prostředí pro nás mimořádně vhodné a přečkat zde do dalšího přemístění nebude problém. Jediné, co můžeme dělat, je snažit se maximálně využít nabízených možností. Tedy dát se fyzicky co nejvíce do pořádku a čekat. Je skutečně smůla, že zrovna tady došla slečna Grishamová k tak nešikovnému zranění.

Odložím prázdnou sklenku a vstanu. S potěšením bych ještě o něco snížil hladinu whisky v láhvi, budu si ho ale muset nechat ujít. Ty dvě byly akorát, abych se cítil lépe, ale bez následků.
Přistoupím k laboratornímu stolu a začnu připravovat antikoncepční lektvar. Toto je svět bez Voldemorta. Nedokážu si to pořádně představit, domyslet do všech důsledků. Je pevnou součástí mého života, každé vteřiny, během spánku i bdění. Tady je ale má nejdůležitější starost připravit primitivní lektvar pro rozjařené studenty. Dva a půl litru? Slova slečny Grishamové o tom, že je ples "trochu uvolněnější", se patrně ukáží být decentním eufemismem.
"Pane profesore," objeví se skřítek a s úklonou ukáže ke dveřím. "Je prostřeno k večeři."
"Děkuji,"
odvětím, ztlumím oheň a nastavím hodiny tak, aby po dvou hodinách a dvaceti dvou minutách mírného varu oznámily, že je čas přidat poslední ingredience.
Protože jsem k obědu nesnědl prakticky nic, přichází mi večeře víc než vhod. Nehodlám si ji kazit ani chmurami slečny Grishamové trucující na svém lůžku. Cítím, že je vzhůru, ale střežím se na ni pohlédnout. Chce své soukromí, má ho mít. Ostatně i po mém nájezdu jí zbude víc než dost, nesnese-li mou přítomnost ani u stolu – já odejdu zpět do laboratoře k bublajícímu kotlíku, whisky a několika rozečteným knihám. Jedna z věcí, která, ku mému uspokojení, zůstala stejná. Leží všude, pečlivě založené na místech, kam jsem v nich dospěl, a všechny stojí za čas, který jim hodlám věnovat.


bradavice2

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu