Kráska a Smrtijed - Co přineslo štěstí

18. prosinec 2008 | 12.00 |

Kapitola třicátá pátá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Severus Snape)

Konečně se zaklapnou dveře za posledním studentem. Chvíli nehybně sedím a zírám na prázdné lavice, užívám si klidu rušeného jen tichým pochrupáváním spící zdi. Sílí ve mně přesvědčení, že s další třídou se nebudu pouštět do ničeho složitějšího, než je malinová šťáva.
Napřed ovšem musím přežít oběd ve Velké síni. Bez nadšení se postavím na nohy a vykročím ze dveří; když už nic jiného, neměla by vzdálenost mezi mnou a slečnou Grishamovou příliš narůst. Ve chvíli, kdy překročím práh, nade mnou něco zarachotí.
"Ouha!" zaúpí něčí hlas a bílá, pronikavě páchnoucí tekutina mě polije od hlavy k patě. Prudce se otočím na Protivu, který, nebýt dávno mrtvý, se právě vyděsil k smrti. "Já nevěděl, že teď půjdete zrovna vy," breptá. Zdvihnu hůlku a ještě než stačím vyslovit zaklínadlo, po kterém by pár dní vypadal jako hlavní představitelka Labutího jezera, duch pronikavě zavřeští a plácá po sobě svýma nehmotnýma rukama. Můj pronikavý pohled působí i na duchy? Zajímavé. Ne tak jako nadýchaná baletní sukénka a růžový trikot, ale je dobré to vědět.

snape05Pokojně se rozejdeme - Protiva odletí s kouřící dírou v zádech na jednu stranu a já odkráčím na druhou, zpět do kabinetu. Na tohle čistící kouzla nestačí, takže zavolat skřítky, aby vyprali šaty, vzít si ze skříně nový černočerný hábit, umýt se... zabere to jen pár minut, kdy si opravdu připadám jako doma, byť o oblečení zpravidla přicházím díky tuposti studentů a ne Protivově drzosti.
Ještě v krátkosti pohlédnu do zrcadla a strnu. Ať už na mě vyklopil cokoli, zůstalo mi několik výrazných bílých pramenů vlasů. Vypadám jako zebří zvěromág, co nezvládl proměnu zpátky na člověka! Vyzkouším několik kouzel, ale jediným výsledkem je zrcadlo proměněné v hromadu střepů. Merline! Studenti budou blahem bez sebe a já si patrně pokazím své skvělé skóre – nula usmažených.
Nasupeně provlaji chodbami se všemi průvodními jevy, na které si pomalu začínám zvykat – prchající studenti, vzdušné víry, za každým druhým rohem zrzavá dvojčata chystající se páchat nepravosti – až konečně rozrazím dveře do Velké síně. Místo aby se pod tlakem, který mám za ta léta dokonale zautomatizovaný, přiměřeně otevřely a pustily mne dál, udeří do stěn s hlasitým třeskem a lavice i stoly mírně nadskočí. Efektní příchod, který by mě jistě pobavil, kdyby mi ovšem právě svorně celá škola nezírala na hlavu.
Rozhlédnu se po studentech. Pár slabších povah okamžitě zaleze pod stůl, mrzimorský první ročník omdlí jako jeden muž a jeden z nebelvírských stolů se skácí na zem, protože mu omylem propálím nohu.

Do rachotu talířů zaskučí několik Weasleyů zoufalstvím. Velká síň je opravdu velká, až neúměrně zvětšená - a strop se ztrácí v nedohlednu.

Dojdu k učitelskému stolu a zarostlý chlapík s neobvykle velkými zuby, ve kterém po chvíli poznávám toho zatracence Lupina, na mě nadšeně mává. "Severusi, držím ti místo!" oznamuje, patrně v domnění, že netrefím na vlastní židli. "Nevypadáš dobře, dej si čokoládu!"
Pokouším se ho ignorovat. Profesorka McGonagallová, upjatá a s bradou zvednutou v tak přísném úhlu, že pro ni musí být problém se najíst, se ignoruje hůře. "Severusi," nakloní se ke mně, "takže Lockhart mluvil pravdu, když říkal, že ti promluvil do duše ohledně tvé image?"
Něco zavrčím a zlobně pohlédnu do talíře s polévkou. Ve vteřině se vypaří. Skvělé.
"Ty tvoje oční problémy, Severusi. Nepomohly by brýle? Měl sis dát tu čokoládu. Horká čokoláda je dobrá na nervy," nedá si pokoj hlas tak nekonečně vstřícný, až je na zabití. Pomalu sevřu ruce v pěst. Jsou i jídelní stoly vyztužené tak jako dveře na mých obvyklých trasách?
"Jaké štěstí, že Severusovy pohledy neúčinkují na profesorský sbor," pronese vesele Brumbál a jsem mu za to upozornění vděčný. Ještě vděčnější bych byl, kdyby se vzdal dalšího komentáře. "Jak se zdá, poslední hodina proběhla obvyklým způsobem."
"Slyšela jsem, že to u tebe vypadalo jako u profesora Binnse," zahihňá se Hoochová. Krátce na ni pohlédnu, ale Brumbál měl bohužel pravdu. Moji kolegové jsou imunní. "Představte si ale," projeví naštěstí Hoochová dost taktu, nebo možná pudu sebezáchovy, aby změnila téma, "že tuhle dva studenti z Havraspáru vydrželi vzhůru dvě, celé dvě minuty od chvíle, kdy Binns začal mluvit! Neuvěřitelné. A to bez povzbuzujícího lektvaru, pánové!" Pánové uznale zahučí. Přede mnou se objeví nová polévka.
"Severusi," hodlá mě někdo opět obtěžovat, "jsi jediný, koho jsem ještě nevarovala před strašlivými událostmi tohoto týdne!"
"Děkuji za tu čest, ale nemám zájem,"
odpovím té přerostlé mouše s vypouklými brýlemi, která se náhle zjevila za stolem, a posunu džbán s dýňovou šťávou tak, aby na mě neviděla.
"Ale Severusi!" nadskakuje. "Copak tebe nezajímá, kdy zemřeš?"
"S čokoládou se takové zprávy zvládají lépe,"
vnucuje se Lupin.
"A co teprve v bezesném spánku," neodpustí si Hoochová. "Už jsem ti řekla, jak ti ty bílé proužky skvěle sluší, Severusi?"
Džbán se šťávou se rozletí.

  

(Vanja Grishamová)

Ohlédnu se za Snapem, který stále opravuje eseje, a potom vyjdu ze dveří za posledním, koho jsem uzdravila – Draco Malfoyem. Mé přání, že mu třeba nezbude nic k jídlu, je sice poněkud kontraproduktivní, protože by v takovém případě nezbylo nic ani mně, přesto ve mně slabá jiskřička naděje přetrvává.
Na Draca jsem se pokusila trochu poupravit onen závěrečný příklep hůlkou, protože mě zajímalo, co se stane, když tam udělám drobnou vlnovku jako u dormito.
"Draco, miláčku, kdepak jsi byl?"
"Chrrr."
"Draco, co je ti? Nevypadáš dobře!"
"Chrr pšííí!"
"Draco? Tebe někdo očaroval? Draco, Draco!! Sežeňte někdo madame Pomfreyovou! Hej ty, dojdi pro ni, sežeň ji, Dráčka někdo uřkl!"
Vstřícně se na Pansy usměju. Je mnohem snesitelnější, když se na vás nesápe a nepokouší se vás políbit, přesto ale nemohu proti tomuhle divadlu zakročit – zpoza rohů kouká příliš mnoho zrzavých hlav, které bych nerada ochudila o zábavu.
"Dopřej mu čas, Pansy, je jen trochu unavený. Spotřeboval asi všechen svůj elán na formulaci té bryskní odpovědi pro Snapea a potřebuje se vyspat, aby mohl dál lámat dívčí srdce."
"Tobě... on snad někdo... Draco, Draco!"

"Bylas zase celou noc v knihovně, Vanjo, nebo jsi ji trávila s Eliasem?"
"Trávila jsem ji s- Cože?!"
Dívky u stolu se rozhihňají a několik kluků po mně hodí pohled umírající laně.
"Nic si z toho nedělej, Vanjo, holky nechápou, že jsi nad takové přízemní věci povznesená," poplácá mě po paži Peggy a já jen konsternovaně přikývnu. Ano, jistě.
"Tak kdes byla?" nenechají se nicméně dotyčné odbýt.
"Měla jsem trest u Snapea."
"Cože, celou noc? V řetězech? Ještě mu tam visí ten prvák, co před šesti lety odevzdal esej a nechal na ní kaňku?"
Odpovědi jsem naštěstí ušetřená, přece jen se mi nechce vykládat o horké koupeli, obsahu jeho skříní a posteli s nebesy – právě totiž do místnosti vkráčí Snape.
Celá Velká síň se ohlédne k dramaticky rozraženým dveřím, ve kterých se objeví jeho monumentální rozevlátá postava – a vzápětí se celá Velká síň zhroutí v potlačovaném smíchu. Ano, vzpomínám si na něco takového... ty vlasy koneckonců mohly být růžové. Pravda, tenhle argument Snape asi neocení.
"To byl určitě Protiva," prohlásí Steve. "Za to má u mě alespoň jedno upozornění na procházející Trelawneyovou."
Diplomaticky mlčím a do smíchu mi opravdu není. Jestli se celou dobu mohl Snape uklidňovat tím, že si stejně nic z toho, co se tady stalo, nebudu pamatovat, nyní ponese všechno, co se tu děje, dvojnásob špatně. Vím to, Brumbál to říkal a Brumbál je v tomto světě vševědoucí.

  

(Severus Snape)

"Severusi, na slovíčko," zastaví mě Brumbál, když se zvedám od stolu rozhodnutý dát přednost soukromí vlastních komnat. A to nejlépe při všech dalších jídlech a vůbec jakýchkoliv dalších příležitostech. "Něco bych od tebe potřeboval."
"Jestli myslíte lektvar, aby jí dorostla ta sežehnutá křídla..."
"Teď nejde o Sybilu, Severusi, ale o zítřejší Vánoční ples." 
Před očima se mi zatmí. Jak jsem se mohl zapomenout podívat na kalendář?
"Vezmu si dozor na chodbách, nejlépe na druhém konci hradu," zavrčím nenaladěně.
Brumbálovi se v úsměvu zdvihnou koutky. "Možná, možná, i když pár dívek bys provést měl. Moc bych se divil," ztiší trochu hlas, "že by tě slečna Grishamová v té svojí knížečce nenechala protančit celou noc."
"O tom s ní ještě promluvím."
"Nicméně, Severusi - nejméně dva, dva a půl litru antikoncepčního lektvaru. Co myslíš, přimíchali bychom ho do punče jako loni?"
Okamžik na něj nevěřícně zírám. "Připravím ho," souhlasím ale bez odporu. "Ještě dnes večer. Je rychlý."
Brumbál spokojeně pokýve hlavou, zamrká, zatahá se za vousy, potom za střapec na čapce, zaťuká si ze strany na nos, strčí ruku do kapsy a luskne prsty, posune si významně brýle, nepatrně snožmo povyskočí, zajiskří očima a posléze se vrátí ke svému nedojedenému obědu. Poněkud vyčerpán si připadám konečně propuštěn.
Než však stačím prchnout do sklepení a zabarikádovat se tam přede všemi, objeví se přede mnou Lockhart. Proč, promerlina, proč tu musí být Lupin i on? Co učí, estetiku?
"Severusi!" zvolá nadšeně a rozpřáhne ruce, jako by se mě chystal obejmout. Studenti s očima navrch hlavy nadšeně přihlížejí.
"Zlatoslave," řeknu stejným způsobem, jakým bych ho proklínal.
"Jsem rád, že sis dal říct. Velmi elegantní, velmi! Možná by to bylo lepší nechat jako překvapení až zítra na ples, ale je pravda, že bys byl patrně zastíněn mou nejnovější kreací..."
"Mohu pro tebe něco udělat?"
zarazím ho v rozletu a pokusím se ho obejít. Drží se jako klíště.
"Myslel jsi na náš soubojový klub?" Nadšením div nenadskakuje, rozdává úsměvy na všechny strany a od zubů mu létají malé bílé jiskřičky. Z blankytu jeho hábitu poněkud přechází zrak.
"Jestli máš chuť spáchat sebevraždu, zajdi si s Lupinem na procházku při měsíčku."
"To bylo hrubé,"
pokárá mě a popoběhne, aby opět stanul přede mnou. "Musíme přeci předvést studentům, jak se bránit při..."
"Zaútoč,"
vyzvu ho suše.
"Cože, teď? Při obědě?"
"Zaútoč,"
zavrčím vztekle. Lockhart váhavě vytáhne hůlku.
"Nejsem si jist..."
"Nejistota je sice vražedná, ale zpravidla pouze na sesilatele."
"Tak tedy dobrá – opravdu, Severusi? Nerad bych tě..."
"Zaútoč!"
"Perpe-"

Nevidím důvod, proč celou záležitost neukončit s patřičným efektem. Hůlku vytáhnu až ve chvíli, kdy začne mluvit. Kouzlo, které chci použít, se obvykle používá pro zavěšení těžkých vánočních stromků, takže na průměrnou váhu dospělého muže ho stačí zašeptat – nepochybuji, že to působí, jako bych použil nějaké neverbální zaklínadlo. Jediným mávnutím hůlky se kolem toho blonďatého pitomce snese hromada zlatých provazů, které ho pevně spoutají. Jsem milosrdný. Provazy mu skvěle ladí s hábitem. O pár okamžiků později visí vysoko nad jídelními stoly a krouží dokola. Stále dokola...
Odkráčím středem a nezapomenu za sebou s hlasitým třesknutím zabouchnout dveře. Nemohl bych přece zklamat všechny ty nadšené studentské tvářičky předem si zacpávající uši.
Přestávám si být jist, jestli budu ochoten ze sklepení vylézt alespoň kvůli vyučování.

  

(Vanja Grishamová)

Snape odejde z Velké síně sám – asi mu naše blízkost neleží na srdci tolik, jak se tvářil. Proto mi nic nebrání, abych si došla do havraspárské společenské místnosti pro své knihy, které budu dál potřebovat. Nehodlám si nechat odebírat každou další hodinu pět bodů za zapomenuté pomůcky.
Konečně po dlouhém putování nepřirozeně rozlehlým hradem (se schodišti ještě méně vyzpytatelnými a komnatami mnohem méně předpokládatelnými) stanu před před vstupem a klepnu klepadlem, abych dostala svoji otázku. Erbovní havran na mě ze dveří moudře zamrká.
"Čím se liší moc od zdání moci?"
Samozřejmě. Co jiného by to mohlo být?
"Čím se liší tma od zdání tmy?" optám se klepadla nazpátek.
Havran znovu zamrká a dveře se otevřou.

Místnost je mnohem modřejší a bronzovější a knihy nakupené na stolcích svědčí o tom, že jsou v mé koleji mnohem větší učenci – šprti – než je zvykem.
Rychle v ložnici posbírám své věci a seběhnu dolů, abych se mohla vrátit k Snapeovi a jít s ním na jeho další hodinu.

Když vyjdu ze společenské místnosti, někdo okamžitě přiskočí, aby se za mnou nezavřely dveře.
"Co se děje?"
"Otázka," odpoví mi Peggy a snad poprvé, co ji znám, vypadá opravdu bezradně. "Prý čím se liší tma od zdání tmy."
Na tváři se mi objeví bezděčný úsměv.

Opět stojím v tom vlhkém a temném sklepení, které odpovídá mé představě azkabanských kobek, a přede mnou se zlověstně černají dveře do Snapeova kabinetu.
Zaklepu.
"Vstupte," ozve se zevnitř.
Opatrně vstoupím, připravená uskočit před obzvlášť vřelými pohledy. Jestliže jsem situaci ve Velké síni odhadla dobře, Snape teď asi nebude mít moc dobrou náladu. Není to zrovna přizpůsobivý typ člověka.
Opravdu na mě hledí zachmuřeně a temně. Nenápadně se sunu ze zorného pole toho pohledu, jen kdyby náhodou...
"S kým je další hodina?" zeptám se, když začíná být intenzita pohledu dále nesnesitelná.
"Sedmý ročník. Zmijozel s Nebelvírem. Začátek," pohlédne na hodiny, "za deset minut."
Sedmý ročník... zalapám po dechu.
"Nebudu jim stačit," upozorním ho, kdyby si toho náhodou nebyl vědom, a cítím se jako jeden z nejhloupějších lidí na této planetě.
"To předpokládám," odvětí Snape klidně a nedodá už nic.
"Tak co tam budu dělat?"
"Snažit se něco pochytit."
Povytáhnu tázavě obočí – a rychle zase ustálím obličej ve výrazu zdvořilého zájmu, aby si Snape náhodou nevšiml toho pro něj tak charakteristického gesta.
"Také mám pár otázek, slečno Grishamová," ozve se Snape náhle zcela nečekaně a z jeho pečlivě neutrální tváře jde strach.
Přikrčím se a čekám, co bude dál.
"Víte o tom, že je zítra vánoční ples?"
Poklesne mi brada – tohle jsem opravdu nevěděla. "Ne," zavrtím hlavou a zabodnu pohled do země. Tohle nemůže dopadnout dobře.
"Ale jistě víte, jaká budou jeho specifika." V místnosti se ochladí a některé choulostivější preparáty na policích se potáhnou jinovatkou.
Odvážně se mu podívám do očí – jsou chladné a bez výrazu, působí, jako by za nimi ani nebyla lidská bytost. Deset minut? Stihne mě pověsit do těch řetězů na zdi za dvě.
"Je trochu – uvolněnější," najdu konečně vhodné slovo. Nechce se mi mluvit dál.
"Pokračujte," vyzve mě po krátké odmlce.
"Na tu jednu noc se zhmotňují duchové – Protivu všichni prohánějí a on prohání je, Krvavý baron s Šedou dámou kamsi mizí..." Můj hlas se opět vytratí do ztracena. Toto je asi vše, co mohu říct, aby to pro mě nemělo tragické následky.
"A jaká je má role?"
Ano, tak na to přesně nechci odpovídat. Stihla bych utéct? Vždycky jsem si přála mít vlkodava, možná by se mi tu líbilo. Dostudovat se dá i v Krásnohůlkách. "Tančíte," odpovím nakonec.
Snape se zatváří netrpělivě. "Nemám v úmyslu z vás dolovat každé slovo, slečno Grishamová," upozorní mě a já skoro cítím, jak na mně začíná doutnat hábit. Znovu poodstoupím o krok stranou a černé oči se za mnou otočí, aniž by se Snape nějak zjevně pohnul.
"Hodně a dobře tančíte. Studentky se hádají o to, která z nich bude příští, a po plese vám některé píší dopisy."
Tvář z kamene. "A vy?" ozve se hlas z hlubin dávnověku a mě z něj zamrazí.
"Zdejší Vanja Grishamová umí tančit a kluci jsou rádi, když ji mohou vyzvat."
"Předpokládám, že se budete chovat slušně," oznámí mi Snape chladně. Stále velmi neosobně a chladně. Proč? Co je mu po tom? Není můj otec!
"Jistě," odpovím mu a jen se značnou mírou sebeovládání udržím hlas ve zdvořilé tónině.
Snape jen kývne. "Můžete jít do třídy."
Jdu.

  

snape11(Severus Snape)

"Dnes," oznámím dokonale tiché třídě, "budeme připravovat Felix felicis." A já budu doufat, že se díky jeho působení přeneseme kamkoliv jinam dřív, než se budu nucen účastnit té zítřejší šaškárny.
"Co o něm víte?"
Tentokrát tu chybí vševědoucí slečna Grangerová, schází i Malfoy nebo Potter, kteří by se toužili předvádět. Slečna Grishamová se tváří, jako by tu také nebyla, a přítomní zmijozelové i nebelvíři věnují mnohem více energie tomu, aby se vzájemně častovali úšklebky a nehlasně pronášenými nadávkami. Středem třídy vede neviditelná bariéra, kterou nikdo z nich dobrovolně nepřekročí ani popruhem školní brašny.
"Doyle!"
Plavovlasý nebelvír na židli napřed nadskočí, vstane, zoufale se rozhlédne a když se nikdo nemá k tomu, aby začal napovídat, pokusí se zapnout vlastní mozek. Smutný obrázek.
"Je to lektvar štěstí," zahučí přeskakujícím mutujícím hlasem. "Kdo ho vypije tomu... přinese štěstí?"
"Excelentní odpověď," řeknu, aniž hnu brvou, čímž uvedu mladíka do stavu zcela neopodstatněné naděje. "Takže si všichni nalistujte stranu 603 a než rozdám nestabilní ingredience, ať to máte přečtené."
Zašustí stránky knih, za mými zády začne křída na tabuli psát postup přípravy, letmým pohybem hůlky pošlu ke slečně Grishamové patřičnou učebnici a pustím se do odvažování přísad, které nejsou pro studenty běžně dostupné. Než je těm jednotlivým budižkničemům rozdám, většina z nich se dokáže oněmi dvěma krátkými odstavci jakž takž prokousat. Slečna Grishamová vypadá vyděšeně, na tabuli hledí s nezastíraným nepochopením a marně se rozhlíží po někom, kdo vypadá natolik slušně, aby jí nechal okoukat postup. Nikdo se toho samozřejmě neodváží – studenti předpokládají, že je zde z nějakého mého rozmaru, a sotva jsou s ní ochotní prohodit slovo. Bez sebemenších výčitek svědomí ji v tom nechám plavat. Za to, co mě čeká zítra, je to velmi milosrdný trest.
"Začněte."
Procházím mezi lavicemi a dohlížím studentům pod ruce mnohem důkladněji, než mívám jindy ve zvyku. Pro většinu z nich je to dostatečné varování; na chvíli dokonce zanechají mezikolejních závodů v házení křivých pohledů a opravdu se snaží držet postupu.
Na okamžik postojím nad slečnou Grishamovou. "Hledáte v tom zbytečné složitosti," řeknu nevrle, když vidím, že se nechala splést banálním problémem, který by byla schopná za normálních okolností ze svých znalostí odvodit, mávnu hůlkou a poklepu prstem na řádek postupu v knize, ke kterému jsem ji svým zásahem dovedl.
"Děkuji," řekne s lehkou úlevou v hlase a zahledí se na další řádek. "Pane profesore, co znamená ´semilizovat´ okrojku lékořicovou?"
Zamračím se. Když připravovala lék v džungli, musela tento bod postupu zvládnout. "Pokud jste schopna kvalitně pracovat pouze v ohrožení života," řeknu a sepnu ruce za zády, "měla byste si uvědomit, že zde jste v ohrožení života. Ždelec je velmi nestabilní a explozivní záležitost."
"Nejsem si vědoma toho, že bych někdy narazila na pojem ´semilizovat´," namítne. Zřejmě pud sebezáchovy vítězí nad obvyklou neochotou se mnou prohodit o slovo víc, než je nezbytně nutné.
"Pilnější studium," odpovím a protože již nemám čas zdržovat se déle u její lavice, pronesu jenom: "Semapertus!" a obkroužím špičkou hůlky okrojku lékořicovou a ždelec. Zdánlivě se spojí a na jejich místě zbude jen hromádka modrých krystalků, zcela nepodobných jedné či druhé výchozí surovině. Nyní by si měla být chvíli schopná poradit sama a tak se přesunu k podezřele nejistě se tvářícímu Anderlemu ze Zmijozelu.
Chybu, která se tak stala, si uvědomím až ve chvíli, kdy se ozve hlasité syčení. Většina studentů se okamžitě vrhá pod lavice. Jenom slečna Grishamová nejistě pošťuchuje hůlkou dosud nevyužité semilizované krystaly. Krystaly, které ve stabilním stavu vydrží pouhé tři minuty... a ona to neví, protože si to nepřečetla a já jí to neřekl.
"K zemi!" zařvu, ale dívka dosud nepochopila, že jde o ni, zmateně se otáčí a protože je mezi námi ještě několik lavic, vím, že se k ní nedostanu včas. "Expeliarmus!" vykřiknu, zaklínadlo mrští jejím tělem přes půlku třídy a udeří o zeď. Už nevidím, jak se po ní bezvládně sesune na zem, protože krystaly konečně explodují.

  

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu