Kráska a Smrtijed - Hodina lektvarů jako vždycky

16. prosinec 2008 | 12.00 |

Kapitola třicátá čtvrtá.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Vanja Grishamová)

Když se ráno probudím, je mi zle. Žaludek mám jako na vodě a nedokážu určit, jestli je to z příliš mnoha lektvarů nebo ze vzpomínek na včerejší den.
Odhrnu závěsy a seznám, že Snape opět sedí za svým stolem a cosi opravuje. Není mi příjemné vstávat přímo před ním, chvíle po probuzení by měla patřit člověku samotnému, to tady ale není možné. "Dobré ráno," špitnu tiše a pokusím se co nejrychleji zmizet do koupelny, aniž by to působilo jako úprk.
"Dobré ráno," odvětí, aniž by zvedl hlavu. Nezní to zrovna srdečně.
V koupelně se dám trochu dohromady a vrátím se do společného pokoje. Na stole je tam jídlo, nejspíš pro mě - ačkoliv mám hlad, při té představě se mi zvedá žaludek. Říkat si ale o lektvar by asi nebyl zrovna dobrý nápad.
Sednu si na židli a upřu na Snapea pohled. Pravděpodobně nebude rád, když ho budu rušit, ale potřebuju vědět, co tu vlastně bude dál.
"Pane profesore?" zkusím to, abych věděla, jestli mě vůbec vezme na vědomí.
Brk a pergamen odloží okamžitě, zadívá se na mě, mlčí.
"Mám jít na vyučování s ostatními?" troufnu si.
"Pochopil jsem správně, že tato kniha v zásadě nemá děj?" zeptá se oproti všemu vcelku lehkým tónem a se zájmem.
Přikývnu. "Jde spíš o vylíčení Bradavic než co jiného. Možná by nebylo marné navštívit pana profesora Brumbála, je popsán jako velice hodný a téměř vševědoucí člověk, možná by nám mohl s něčím poradit."
"Pak bychom se rozhodně měli držet neustále blízko sebe - těžko říci, kdy kniha usoudí, že jsme již viděli dost." Na okamžik se odmlčí. "Budete mi pomáhat při hodinách. Ostatním profesorům to vysvětlím. Nevím, s čím by nám mohl pomoci Brumbál, ale... ano, možná by to tak bylo nejlepší. Až se najíte, zajdeme za ním."
Přikývnu a znovu pohlédnu na jídlo. "Nemám hlad," zamumlám a žaludek se zase vrátí na své místo.
Přikývne a vstane. "Jdeme." Hábit za ním vlaje těžko uvěřitelným způsobem.

Vyjdeme z komnat a naše kroky se rozlehnou temným a vlhkým sklepením s pětinásobnou ozvěnou.
Příště napíšu průvodce po tropických ostrovech.
"Pane profesore, když jsme se sem přemístili, měla jsem u sebe lektvary, které jsem dělala pro Beátu, a v tom hábitu zůstaly i zde. Jestli to tak bude fungovat i dál, nemohla bych si s sebou napříště vzít nějaký Bezesný spánek?"
Hlas se sklepením rozléhá skoro až nepatřičně.

Cítím se ještě menší než včera večer, když mě poslal spát, ale já se prostě nemůžu nezeptat, i když řekne ne.
"Připomeňte se, až budeme zpátky v mých pokojích," odvětí samozřejmě a znovu mě tím překvapí. "Mívám dostatečné zásoby. Jestli bude čas, můžete si uvařit specifický přímo na sebe."
"Děkuju," zamumlám potichu a už raději mlčím. Nevím, co si z toho mám vybrat, Snape se nechová tak, jak by kdokoliv hádal, zdá se, že mi nehodlá nic vyčítat, že na mě nehodlá křičet, jak už nejednou činil. Proč?
Chodby jsou rozlehlé a sem tam potkáváme studenty. Rudovlasé hejno Weasleyů potkáme jen nedaleko od chodby přeměněné v tobogán a Protivu spatříme právě ve chvíli, kdy svrhává kyblík s čímsi zeleným a velice slizkým na hlavu Trelawneyové.
Trelawneyová. Ano, je taková, jakou jsem ji popsala - muší obličej, složené oči masařky, na zádech blanitá průhledná křídla. Moucha tse-tse.
"Milánku!" vykřikne a vrhne se ke mně, když nás spatří.
V obavách se zastavím.
"Někteří z nás tu mají práci," vloží se do toho Snape rázně a pod jeho pohledem se odštípne kus zdi. "Nashledanou."
Prosmýknu se za ním, vděčná, že jsem ušetřena toho, co jsem sama stvořila. "Čeká tě strašlivé neštěstí, milánku, přátelé tě zradí a čeká tě... SMRT!"
"Ovšem," ucedí Snape tiše, abych ho slyšela jen já. "Se Smrtěm si dávno tykáme."
Koutky se mi zvednou v úsměvu, i když neřeknu nic. Nálada mi stoupne.

Chrlič před dveřmi Brumbálovy pracovny je velký a ošklivý a bez hesla nás rozhodně nepustí dál.
"Citrónové bombóny," prohlásí Snape. Nestane se nic.
"Jahodová vafle se šlehačkou?" zkusím já jedno z těch, které jsem si zapamatovala z knížky. Nestane se nic.
Snape si založí ruce na prsou a zatváří se netrpělivě.
Těsně poté se chrlič odsune stranou a proti nám stojí velmi starý kouzelník se stříbrnými vlasy a plnovousem a s nesmírně laskavou tváří a hlubokýma modrýma očima. "Pro dnešní dopoledne je heslo 'palačinky s banánovou zmrzlinou'," usměje se a pokyne nám, abychom vešli.
Jdeme.

brumbal1(Severus Snape)

Nemohu popřít, že autor tohoto paskvilu si získal jisté sympatie způsobem, jakým ztvárnil nesnesitelnou Trelawneyovou. Jinak těžko něčím dalším - při sebemenším záchvěvu zlosti demoluji pohledem zařízení a jenom se štěstím se mi daří nikoho nezranit; o přehnaném prostředí bradavických chodeb nemluvě. Hábit mi vlaje tak, že pravidelně působí menší tornáda na křižovatkách chodeb a poráží méně obratné studenty. A ani Weasleyovi nemohou mít tolik dětí! To jejich zrzavé stádo dusalo kolem snad půl minuty.
Jenom Brumbál samotný, ač s očima jiskřivějšíma, vousem delším a bělostnějším a heslem ještě sladším než kdy jindy, působí na první pohled normálně. K jeho obvyklé vševědoucnosti lze přidat jen málo.
"Ta knížka se vám povedla, slečno," poklepe slečně Grishamové na rameno, když konečně vyjedeme po točitých schodech do jeho artefakty přeplněné pracovny. Tak o tom si ještě promluvíme, slíbím jí pohledem, kterému se pokusí vyhnout předstíráním zájmu o vzorek na koberci.
"Děkuji," pípne sotva slyšitelně.
"Posaďte se oba do křesla a dejte si - citrónové bonbóny se žaludečním lektvarem, slečno? Kremrole? Palačinky se šípkovou marmeládou, šlehačkou a zmrzlinou? Severusi, ty určitě neodoláš poháru s jahodami, čokoládou a mátou, flambované povzbuzujícím lektvarem!"
"Černou kávu bez cukru, prosím,"
požádám. Vzhledem k tomu, jak rychle se přede mnou objemný hrnek objeví, byla má žádost očekávána.
Slečna Grishamová neodolá té citrónové noční můře. "Děkuju," řekne opět. Zpravidla si s tím vystačí - šťastný člověk.
"Ve vaší realitě jsem také vševědoucí?" zeptá se Brumbál se zájmem. "Je to nesmírně zajímavá - a cenná - schopnost!"
"Ta otázka popírá sebe samu," pokrčím mírně rameny a s hrnkem kávy v ruce se uvelebím v tom obrovském pohodlném křesle. Nohy si natáhnu před sebe. S Brumbálem jsem schopen v této ne zcela společensky přijatelné podobě debatovat dlouhé hodiny a slečna Grishamová... Mezi námi příbuznými se to snese, ušklíbnu se v duchu.
"Neřekl bych. Je ale logické, že vidím jen svět v rámci této knihy. Není slušné číst vám myšlenky," pokračuje Brumbál spokojeně a oči mu jiskří tak, že musí být pro zdejší zařízení nebezpečné skoro tak jako já sám.
"Nejste vševědoucí, ale často tak na lidi kolem sebe působíte," odpovím nakonec.
"Aha, tak proto?" obrátí se na slečnu Grishamovou a vesele přitom zamrká. "Děkuji, slečno."
Dívka se nejistě usměje. Vsadil bych se, že rozhodně není ráda, že vím, kdo je autorem.
"Profesorku Trelawneyovou a profesora Lockharta asi moc ráda nemáte, že?" zamrká ředitel znovu. V podlaze se v místě, kam autorka tohoto bestselleru upírá pohled, začíná propadat podlaha.
"Netušila jsem, že se někdy dostanu do knihy, kterou jsem napsala. Vědět to, vypadala by asi trochu jinak."
Nezdržím se popuzeného odfrknutí.
"Proč jste vlastně přišli?" změní Brumbál pro jistotu téma.
"Požádat o radu a o pomoc," odpovím a ruce sepnu do stříšky, jen bříška prstů se dotýkají. "Musíme se z jistých důvodů držet fyzicky blízko sebe. Budu brát slečnu Grishamovou do svých hodin. Pokud by někdo z ostatních vyučujících protestoval, rád bych vás požádal o přispění."
"Jistě, to se dá zařídit, i když si jsem jistý, že by slečna Grishamová dala přednost hodinám přeměňování a kouzelných formulí. Kdybys chtěl, Severusi, našli bychom za tebe do hodin náhradu."
Vyhlíží viditelně pobaveně.
"Preferuji vlastní řešení," zamračím se. Zatváří se jen trochu zklamaně. "Pokud byste mi ovšem nebyl schopen říci, jak se odsud přemístit dál? Víte v tomto ohledu něco víc než my?"
"To nejsem a nevím, ale mohl bych vám zdejší pobyt trochu zpříjemnit. Vážně si nedáte ty palačinky, opravdu ne? Můžu vám dát k ruce Poppy, kdybyste potřebovali. Vy nic vědět nechcete, slečno?"
otočí se k ní náhle a odpovědí je mu pohled plný pošetilé naděje.
"Žijí moji rodiče v této realitě?"
Ředitelův pohled zvážní. "Slečno," začne jemně, "zde žijí rodiče dívky, jejíž prostor dočasně zaujímáte. Dívky velmi havraspárské v touze všechno znát a umět, přesto nebojácné a společenské. Žije s nimi ve velkém domě se zahradou, kam si chodí hrát se svým psem – vlkodav, tuším? Skvělé zvíře. Ta dívka má delší vlasy, nádherně díky svému dědovi kreslí a má odpověď na každou otázku. Ano, žijí tu rodiče Vanji Grishamové, ale... chápete?"
"Nemám se kam vracet, ale tady také zůstat nemůžu, že?"
sklopí pohled zpátky k zemi.
"Ale vy se přeci máte kam vrátit," namítne Brumbál. "Tady byste nebyla šťastná. Tato realita je velmi... dynamická." Usměje se. Jemu vyhovuje - je pro ni stvořen.
"Moji rodiče jsou pravděpodobně mrtví. Kdybych zůstala tady, měla bych kde žít, i když by to nebyli oni." Sotva slyšitelně vyvětluje své pohnutky, pro jednou se nevzdává naděje... a zrovna v tak nesmyslné chvíli.
"To je mi skutečně líto, slečno, a doufám s vámi, že vaše obavy se nesplní. Ale řekněte mi - ve vaší realitě snad není Severus váš příbuzný?" podiví se Brumbál.
"Jsem," odvětím a zamračím se. Z nechápavého pohledu slečny Grishamové mi nicméně dochází, že mě nechtěla urazit úmyslně... jen si neuvědomila souvislosti. Ve svém vzdělání má závažné mezery.
"Je mou povinností se o vás postarat a té já samozřejmě dostojím," řeknu poněkud odtažitě. "Co jste si myslela – že vás pošlu do sirotčince?" Vzhledem k tomu, jak mě vidí – a to je díky této knize zřejmé – by to pro ni bylo možná přijatelnější řešení. "Leda by to bylo vaše výslovné přání. Upozorňuji vás ovšem, že kouzelníci sirotčince nemají, musela byste do mudlovského."
"Jsem si jist, Severusi, že slečna Grishamová neměla v úmyslu zpochybňovat tvůj přístup k odpovědnosti,"
vmísí se Brumbál s potutelným úsměvem.
Slečna Grishamová právě vypadá, jako by jí spadla na hlavu celá Astronomická věž.
"To jsem nevěděla, promiňte," snaží se zahrabat kamsi do hlubin křesla.
"To probereme později," vyhnul bych se rád Brumbálově dohledu.
"Možná bys neměl zapomenout slečnu ujistit, že to neděláš jenom z povinnosti," nedá si ten starý netaktní vševěd pokoj.
"Albusi," zavrčím vztekle, ačkoli dávám přednost takovému oslovení pouze v naprostém soukromí. Zapomenu pro jednou uhnout pohledem, ale on je vůči němu naštěstí imunní... přes to, jakou karikaturou se zde stal, nerad bych z celé téhle zatracené školy zabil zrovna jeho.
Má drahá neteř na mě zůstane zaskočeně zírat, projeví ale tolik rozumu, aby se zdržela komentáře.
Chvíli si s Brumbálem zíráme do očí, já s naléhavostí a rozčileně, on zvědavě. Až příliš pozdě mi dojde, že si nevhodnost čtení myšlenek zase tolik k srdci nebere. "Severusi," řekne tiše, skoro smutně. "Nevěřím tomu, že by kterákoli z mých verzí byla ochotná provést na slečně Grishamové tak náročnou verzi obliviate, jak bys rád."

(Vanja Grishamová)

Obliviate? Snape mi chce vymazat paměť... proč?
"Co jsem tu udělala tak strašného?" podívám se na něj s nepochopením. Má to být trest? Za co?
"Albusi!" zopakuje Snape znovu a nebýt to Brumbál, na koho právě pohlíží, byl by dotyčný již dávno mrtvý.
"Severusi," podívá se Brumbál na Snapea přísně. "Je to příliš nebezpečné. Už teď uběhlo příliš mnoho času - a ještě nejste doma! Mohlo by dojít k trvalému poškození."
"Právě proto jsem o to chtěl požádat toho nejlepšího z nejlepších," odpoví Snape a z lustru odpadne několik kusů ledu, které se roztříští na stolku před námi.
"Proč?" ozvu se znovu, tentokrát hlasitěji. Ignorace mé přítomnosti mi v tomhle případě nepřipadá na místě.
Brumbál na mě stočí pohled a zatváří se rázem mírněji. "Obávám se, že Severus špatně snáší představu, že jste ho viděla v situacích, kdy-"
"O to přeci nejde!" vykřikne Snape rozčileně.
"Tak o co?" neuhnu projednou očima z jeho tváře.
Upře pohled jen malý kousek ode mě a já slyším, jak praská omítka za mými zády. Hlas mu přetéká vztekem. "Jak dokážete žít s tím, co jste všechno viděla, co se dozvěděla - o Voldemortovi, o smrtijedech, o Malfoyových? Dokážete se chovat jako dřív ke své spolužačce z Havraspáru, jejíž otec tam tehdy s námi stál? Nic neříct? To vám nevěřím, slečno!" Kdyby se neuhlídal, kdyby se na mě podíval, byla bych mrtvá, jeho pohled doslova žhne.
"Severusovi ten kostým z Pohyblivých obrázků musel opravdu padnout," ozve se Brumbál vesele.
Snape udeří pěstí do stolu před námi a stůl se s hlasitým rachotem rozloží na prvočinitele. Sotva dozní velice dlouhá kaskáda zvuků, Brumbál dodá bezstarostně: "Už zase, Severusi? To je letos třetí!"
"Chcete mě připravit o kus života a popřít všechno, co se tu stalo?" zavrtím nevěřícně hlavou a Brumbálovo vtipkování mi v tuhle chvíli připadá stejně nemístné jako Snapeovi.
Tomu právě dojde trpělivost. S burácením vlajícího pláště se otočí a odkráčí z místnosti. Hlasitě za sebou práskne dveřmi, které se rozpadnou na třísky.
Držení mého těla povolí a já se zhroutím na židli.snape04
"Nemusíte z něj mít strach, slečno," řekne Brumbál dobrácky. "Za chvíli vychladne."
Zvednu k němu pohled. Laskavý člověk s laskavou tváří a moudrýma očima. "Copak si myslí, že budu někde vykládat, v jakých situacích jsem ho viděla? To samé bych koneckonců mohla říct já," namítnu chabě.
"Nejspíš myslí," přikývne. "Studenti často dostanou zlost na své učitele, když jim připadají nespravedliví. Severuse nepochybně deptá i vědomí, že existuje někdo, kdo o něm víc, než kdy měl v úmyslu vyjevit."
"Nikde neplánuju zmiňovat nic z toho, co jsme zažili. Budu ráda, když mě nechá Vy-víte-kdo na pokoji, až se vrátím – nepotřebuju o sobě šířit, čím vším jsem po jeho útoku prošla." Opět mě pohltí osamělost – ale copak jsem mohla čekat něco jiného? Je hloupost upínat se zrovna na Snapea a doufat, že by si o mně mohl někdy myslet, že jsem něco jiného než malý otravný hmyz. Jenže ono to uvnitř tak divně bolí, snad je to jen zklamáním, že jsem se rozhodla věřit někomu, kdo něco takového odmítá, snad proto, že ho opravdu mám ráda, svým způsobem.
"Nepochybujte o upřímnosti jeho obav o vás," namítne Brumbál. "Stačí jen docela malé prořeknutí. Pokud se Voldemort ve vašem světě vrátil, taková chyba by vás snadno dostala do situace, kdy už byste si nemohla vybrat, zda mluvit budete či ne. Předpokládám, že je Severus můj špeh?"
Jenom přikývnu.
"Každý, kdo je obeznámen s těmi skutečnostmi, silně zvyšuje riziko prozrazení, zvlášť když není, tak jako vy, zapojen do války a dostatečně motivován. To by samo o sobě mohlo stačit jako důvod k požadovanému obliviate." Hovoří vážně a tentokrát už z jeho úsměvu není cítit veselost. "Severus kladl své poslání vždy nad vlastní zájmy. Kus paměti, dokonce i vaší paměti, považuje - a ne zcela neprávem - za malou cenu za jeho zabezpečení.”
"A když s tím nebudete souhlasit, co bude dál? Pokusí se o to sám?”
"Pochybuji. Neovládá paměťová kouzla tak dobře - ohrozil by vás. Uběhlo příliš mnoho času, slečno Grishamová. Předpokládám," vrátí se mu do očí smích, "že se pokusí přesvědčit 'vašeho' Brumbála."
"A když to odmítne udělat i ten," podívám se na něj, abych se ujistila, že to tak opravdu bude, "tak mě bude nenávidět pro to, co jsem viděla? A i přesto u něj... I přesto se postará o to, abych měla kde bydlet?" Nedokážu vyslovit nahlas sousloví 'bydlet u Snapea', na to je to příliš nemožné, nereálné.
"Vy sama znáte odpověď," řekne Brumbál spokojeně. "Tak, jak jste ho stvořila pro tento svět – děsivý, nepochybně! Hmm... reparo," mávne hůlkou k rozbitým dveřím. "Zaměstnáváme nejméně dva kameníky jenom kvůli těm dírám do zdi, co propálí vždycky, když ho rozzlobí nějaký student. Vlastně taky kvůli drdolu profesorky McGonagallové. Ten je skutečně pevně utažený." Tvář mu prosvítí smích, když vidí, jak neuspokojivá mi ta odpověď připadá. "Přesto nám tu stačí jediná Poppy a nemá zvlášť moc práce. Ovšemže se o vás postará. Na majetku to ani nepozná a nepochybuji, že vám dá vybrat, kde budete chtít žít. A ne, nebude vás nenávidět. Chvíli se bude rozčilovat, potom trucovat..." Zamrká na mě. "Není vám to snad povědomé?"
Skousnu si ret a povzdechnu si. "Děkuju vám," zvednu se ze židle. "Asi bych měla jít." Do jámy lvové, za Snapem, který zuří a dokáže zabíjet pohledem.
"To ano," přikývne. "Za chvíli vám začíná s profesorem Snapem hodina.”
"Co jsem to jen napsala?" zašeptám sotva slyšitelně, když mi dojde, kdo všechno seděl v lavicích se mnou v této realitě.

(Severus Snape)

Ženu se chodbami Bradavic na křídlech vzteku, studenti mi moudře prchají z cesty a nemají-li po ruce vedlejší chodbu, vrhají se za sloupy či se alespoň přikrčí u země; a i když chodby jsou nějakým způsobem delší a spletitější než ve skutečných Bradavicích, záhy za sebou zabouchnu vyztuženými dveřmi svého kabinetu.
Obskurnost jeho vybavení mě na chvíli zaujme natolik, že se mi podaří vychladnout z nejhoršího. Dlouhé řady polic zaplněné desítkami flakónů všech možných barev i velikostí, desítky košíků, skříněk, krabiček a pytlíků s přísadami, velké skleněné nádoby, ve kterých polovinu věcí ani nejsem schopen identifikovat, ale pohled na ně není nic pro slabší povahy. Hodiny na stěně, stylizované, jak jinak než do podoby stříbrného hada na zeleném podkladu - budu si muset se slečnou Grishamovou o jejích představách o Zmijozelu vážně pohovořit - ukazují, že do začátku hodiny zbývá jenom pár minut.
Klesnu do obrovského křesla za svým psacím stolem a chmurně se zahledím na okovy visící ve výklenku zdi. Nevypadají jako atrapa a jsou umístěné tak vhodně, že oběť visí za ruce těsně nad zemí. Ohromně vtipné.
Nevyčítám ve skutečnosti jedné studentce její nejapné fantazie. Skutečný vztek mám na Brumbála - jeho dětinskost, nepochopení, mizivý takt. Je příliš podoben svému originálu, než abych se od toho dokázal oprostit. Proč o tom všem mluvil, promerlina, před ní? Proč ani jeden z nich není schopen pochopit, že rozkolísaná pubertální studentka, která zná mé postavení u Voldemorta, znamená smrtelné nebezpečí pro řadu zúčastněných? A ano - ani v nejmenším nestojím o to, aby má ponížení z poslední doby měla svého svědka. Navíc mě nepochybně čekají další její citové výlevy... a to jsem se s těmi dosavadními skoro naučil žít.
"Vstupte," zavrčím, když se ozve sotva slyšitelné zaťukání na dveře. Dovnitř se vplíží slečna Grishamová a hned zůstane stát.
"Co chcete?"
"Pane profesore," začne natolik vyrovnaným hlasem, že za tím vidím vliv několika citrónových bonbonů, "co budu dělat v hodinách?"
Chvíli na ní zůstanu mlčky hledět. "Vzhledem k tomu, jak budou dle všeho vypadat," promluvím věcně, "tak hasit, zachraňovat životy, napájet studenty protijedy a být mi k ruce při přípravě ingrediencí, které se studentům nesvěřují."
Přikývne. "Protijedy mi dáte až v učebně?"
Natáhnu se pro štůsek pergamenů, ve kterých mívám přípravu na vyučování. I zde jsou na svém místě stolu, kam patří. "Bezesný spánek," přečtu nahlas. "Brali jste ho na konci roku. Takže v nejbližší hodině bez protijedů a s jenom malou pravděpodobností explozí."
"Exploze tam asi budou," informuje mě a marně se snaží potlačit zachvění v hlase.
"Jak jinak." Pohlédnu na hodiny a vstanu. "Ještě něco, co bych měl vědět o svých hodinách, slečno?" ukápne mi z hlasu ironie a zasyčí na zemi v obláčku zeleného dýmu.
"Nevím kdy, ale budete učit třídu složenou z těch nejcharakterističtějších žáků školy bez ohledu na ročník - všechny Weasleyovy, Harryho Pottera, mrzimory. Tam obvykle dochází k větším úrazům. Taky se tu od vás očekává..." Viditelně začíná ztrácet odvahu. "Taky se tu od vás očekává silná bodová preference vaší koleje. Na konci roku přidá vždy pan profesor Brumbál Nebelvíru několik set bodů, takže zápas zůstává jen mezi vašimi kolejemi. Jen kdyby to pomohlo naplnit potenciál knihy..." Dokonalý prototyp někoho, kdo se touží propadnout pod zem.
"Tento výkvět vší dokonalosti nás podle všeho čeká právě teď," spojí se mi výstražné znamení v rozvrhu s novými informacemi. Trochu se ušklíbnu. "Jsem skutečně zvědav, jak se mi podaří nikoho nezabít."
"Bylo by to poprvé,"
informuje mě obratem slečna Grishamová.
Zřejmě má mé zdejší já dobré reflexy. "Jdeme." Ukážu slečně Grishamové, ať jde přes chodbu spolu s ostatními studenty - sám vstoupím o pár chvil později do třídy dveřmi přímo z kabinetu. Už jenom posbírat na stole vše potřebné... a vzhůru do jámy lvové.

(Vanja Grishamová)

Jsem opravdu pevně rozhodnutá nedát Snapeovi další záminku pro to, aby pohledem odštípával kusy zdí za mými zády. Ráda bych s ním doprobrala vše, co se řešilo u Brumbála, ale to bude muset počkat přinejmenším do večera – a ani potom nepovolím své sebeovládání nebo ty jeho zbytky, které mi ještě při našem putování zbyly.
Proto odejdu z kabinetu a připojím se k proudu studentů, kteří se hrnou k učebně. Vskutku je to tak: rudovlasé stádo Weasleyů okupuje dobře třetinu nezvykle velké místnosti a kolem Harryho Pottera se srocují davy fanynek dychtící po jeho autogramu. Neville Longobottom sbírá po zemi obsah své aktovky, Bred z Mrzimoru se snaží odstranit jazyk jako jelito za pošklebování Freda a George, Paul škytá, Draco Malfoy nahlas vykřikuje cosi o mudlovských šmejdech a dívka, se kterou jsem měla před několika knihami rande, plánuje se spolužačkami ovládnutí světa monopolem na krajkové zboží. Pokukují přitom po chlapci, kterého nepoznávám – nicméně rozhalenka u hábitu, hra svalů na omylem odhalené noze a přívěšek ve tvaru zlatonky (s důmyslně skrytým tahákem uvnitř) mi napovídá, že jde o Eliase Brettonyho, legendu famfrpálu před deseti lety.
Proklouznu do první lavice k Peggy, která si již rozbaluje věci. Několika větami odbudu její upřímný zájem o průběh mého školního trestu a jsem docela ráda, že se nepozastavuje nad tím, že jsem u Snapea trávila celou noc. Podle všeho by se nedivila, ani kdybych se už nikdy nevrátila.
Peggy. Jsem si jistá, že kdybych mohla spát v havraspárské ložnici, našel by se nějaký důvod pro to, abychom mohly spát v jedné posteli. Obvykle u toho ještě figurovala čokoláda nebo alespoň nějaký časopis, ale v horizontu posledních událostí by mi stačil její nechápavý pohled a blízkost spřízněného tvora. Kamarádka, dívka tak blízká, jak jen může někdo ve škole být.
Když dveře rozrazí Snape, třída nezmlkne. Potter prohlásí cosi o tom, jak obtížné je snášet tyhle hodiny po nocích plných plánování na další přežití, protože se může přece Vy-víte-kdo kdykoliv vrátit, a jeho fanynky obdivně zavzdychají. Z rudovlasé části třídy vyletí směrem ke katedře mrak práskacích kuliček. Draco se na svého kmotra podlézavě usměje a Pansy zmíní, že Snape bude mít krajkové zboží navždycky zdarma.
Černé oči se nevěřícně rozhlédnou po třídě, která se pravděpodobně velmi blíží jejich nočním můrám, a nebýt tato učebna z kamene, byla by už asi dávno v plamenech. "Ticho!" práskne hlas a ozvěna jej několikrát vrátí.
"Jsem zneuznaný chudák!" zhroutí se Potter do své židle a fanynky se rozutečou do svých lavic.
Pansy se s kamarádkami rozhihňá.
Draco se nepřestává úlisně usmívat.
Peggy se roztřese.
Aspoň něco se nemění.
Snape se s přihmouřenýma očima rozhlédne po neustále hučícím davu před sebou a vytáhne svou hůlku. Stačí mu jediné gesto, aby si zjednal dokonalé ticho. S mírným úšklebkem přejede pohledem nepřirozeně mlčenlivou třídu. "Dnes budeme připravovat obecně známý a hojně využívaný lektvar - Bezesný spánek," oznámí. "Je o něm někdo z vás schopen stručně a k věci pohovořit?" Lehce mávne hůlkou na znamení, že bude dotyčnému alespoň pro tu chvíli navrácen hlas.
Mírně zvednu ruku. Nechci působit příliš aktivně, ale zároveň opravdu a rozhodně nechci, aby odpovídal kdokoliv jiný. Spolu se mnou se ovšem stihne přihlásit Potter, Grangerová a Malfoy.
"Deset bodů dolů Nebelvíru za stále nepřekonané šprtství. Draco!" Zdá se, že s preferencí vlastní koleje mít problémy Snape rozhodně nebude.
"Bezesný spánek je lektvar určený pro spánek beze snů, pane profesore," ukloní se Malfoy teatrálně Snapeovi i celé třídě a zatváří se povýšeně. Tenhle jeho rys jsem tedy odhadla obstojně – skoro se vidím.
"Pět bodů pro Zmijozel. Doplní někdo nějaké méně podstatné detaily?" Snapeův pohled opět přejede po třídě. Přihlásím se znovu a sama trochu doufám, že si toho nevšimne. Koneckonců, ruka Grangerové i Pottera je stále rychlejší.
Snape nás pohledem obsáhne všechny tři a nakonec se otočí k Potterovi. "Tak nám povězte, pane Pottere, co jste se dočetl o Bezesném spánku v čokoládových žabkách."
Potter vstane a špičkami prstů si přejede po jizvě, která nezvykle ostře vystupuje na jeho čele. "Často se mi zdává o smrti mých rodičů, kteří zemřeli brutálně zavražděni Vy-víte-kým. Budím se s pocitem, že jim snad mohu pomoci, že mě volají, že mě prosím o pomoc, že říkají: "Pomsti nás, Harry." A já jim to slíbil, víte?" Fanynkám se v očích třpytí slzy. "V takových nocích užívám Bezesný spánek, abych byl i další den dobře připravený na náročné postavení bradavické hvězdy, šampiona famfrpálu a ředitelova miláčka. A co kdyby zaútočil Vy-víte-kdo? Bezesný spánek je pro mě druhý máslový ležák, pane profesore, dámy." Stejně jako Draco se ukloní a sedne si.
Pevně stisknu víčka a přeju si být někde hodně daleko.
Snape jen zamrká. "Ještě někdo?"
Odvaha mě opustí a tak je tentokrát Hermiona jediná, kdo zdvihne ruku.
"Světlo v temnotách nevědomí," mávne k ní Snape hůlkou.
Hermiona se postaví, sebevědomě se rozhlédne po ostatních a spustí.
"Bezesný spánek je tonikum, jež na sebe váže sacharidy z lidské krve. Tyto sacharidy se potom nemohou dostat do mozkových center, která tak ztrácejí přísun energie a upadají do letargie. Protilátkou může být dostatečný přísun cukru, ovšem tělo se se střetem těchto dvou látek vyrovnává jen velice špatně, nebo lektvar Budižvíček, který britské lékařství přestalo užívat v polovině tohoto století pro přílišnou náročnost přípravy. Základ lektvaru je daný acetyldehydrátem octanu fosforečnatého, který ve vazbě s dimethylchloridem barnatým uvolňuje molekuly dusíku. Tyto molekuly blokují další centra odpovědná za sny, uživatel tonika tak může spát nerušeným spánkem. Lenny Borsinmutr, který lektvar jako první připravil, o této sekundární funkci původně nevěděl. Obecně se totiž má za to, že mozková centra odpovědná za sny jsou v mozku rozptýlena a nelze je ovlivňovat jednotně – což ovšem Bezesný spánek dokáže. Lenny Borsinmutr byl sekundární vlastností svého tonika natolik překvapen, že s lektvarem dále experimentoval. Kozojedku pětilistou, která je dnes obvyklá pro jeho přípravu, nahradil kozojedkou ojedinělou, což ovšem mělo za následek-"
Snape mávne hůlkou a Grangerová ještě několik vteřin mluví naprázdno. "Deset bodů dolů za donebevolající ztrátu soudnosti." Opravdu se zdá, že ne všechno je Snapeovi v této realitě protivné.
"Připravte si kotlíky," zavelí a pohlédne kamsi do zadních řad. Ozve se zadunění, když se Longbottom skácí v bezvědomí k zemi. Nikdo se ani nehne, aby mu pomohl. Nedivím se.
Na tabuli začne psát křída postup přípravy. "Ingredience naleznete na obvyklých místech, pusťte se do práce."
Otočím se k Peggy, Peggy se otočí ke mně. Zjevně pracuje každý sám za sebe – a já nemám kotlík.
Přihlásím se, protože ani já nespadám do výjimek – do skupiny tvořené jediným Malfoyem – a nemůžu mluvit.
"Ano?" mávne mým směrem Snape a mně náhle zmizí onen špunt z hlasivek.
"Pane profesore, zapomněla jsem si kotlík... směla bych si nějaký půjčit?" Sama jsem zvědavá, jestli mi za to odebere body.
Nezklame. "Snad už po těch letech víte, kde ho najít, slečno Grishamová. Pět bodů dolů Havraspáru za vaši zapomětlivost, deset pro Zmijozel za vzorovou přípravu."
Cítím skoro bláznivou touhu se rozesmát nad reakcí mých spolužáků – prosté pokrčení ramen. Peggy napíše na lavici "250". Jen? "Kolik mají ostatní?" špitnu docela tiše, Snapeův ostrozrak se zrovna naštěstí upíná k zrzavé části třídy. Rázem tak získám jasnou představu: Zmijozel 865 bodů, Havraspár 250, Nebelvír 130 a Mrzimor -480.
Bezesný spánek začnu vařit poměrně jistě a protože stále mohu mluvit, šeptem chrlím rady Peggy, která sem tam zaváhá.
Ozve se zasyčení.
Ohlédnu se – vychází z kotlíku jedné z Malfoyových goril.
Ozve se výbuch.
Instinktivně se vrhnu pod lavici a teprve když dopadne i poslední kapka lektvaru na zem, opatrně vyhlédnu.
Vypadá to tam jako v zámku Šípkové Růženky – všichni podřimují s blaženým výrazem na tváři, což je trochu s podivem vzhledem k autorovi toho dryáku. Snape se stejně jako já drape zpod katedry. "Také jsme se mohli pustit do přípravy Kapky vášně," prohlásí zadumaně, zatímco přehlíží celou třídu a tu a tam mávnutím hůlky uhasí pod nějakým kotlíkem oheň, který by mohl ohrozit okolí.
Koutky úst se mi roztáhnou v nevěřícném úžasu – smích je jediná reakce, která mi v tuhle chvíli připadá možná, přesto ho potlačím, protože není zcela adekvátní momentální situaci. "Mám jim do pusy začít sypat cukr a vystavit tak jejich těla střetu, se kterým se budou jen velice špatně vyrovnávat?" zaparoduji v mezích slušnosti dnešní přednášku Grangerové.
"To bych rozhodně nerad riskoval," odvětí Snape s kamenným výrazem. "Začněte s úklidem, vzbudím je na konci hodiny."
S chutí po místnosti začnu metat zaklínadla, která se mi vybaví, a snažím se si osvěžit paměť těmi, kterými jsem se zabývala ve svém volném čase. Velmi praktické je kouzlo na úklid sypkých hmot – třeba mouky za sporákem – a také to na likvidaci kapalin – to když vám uteče mléko. Netrvá dlouho, než se třída blýská snad ještě více než předtím. Ten incident mi pozoruhodně zvedl náladu.
Snape sedí za katedrou a hasí kus pergamenu, pravděpodobně některou z mrzimorských esejí. Když se zdá, že z práce toho nebožáka přece jen něco zbyde, vzhlédne, zkontroluje stav třídy a potom se obrátí ke mně. "Jestli máte hotovo... naučím vás probouzecí kouzlo."
Koutky úst se mi opět samovolně zdvihnou v úsměvu. Ty citrónové bombóny musely kromě žaludečního lektvaru obsahovat ještě něco jiného. "Ano," přikývnu. Pořád mám tátovu hůlku, ale po celodenním kouzelnickém tréninku v Asii už to snad bude hračka.
Snape vstane a přejde ke mně. Hůlkou míří do zdi, když mi nejprve pomalu, potom normálně ukazuje správný pohyb hůlkou. "Manorchis!" vysloví zřetelně. Snad chce ještě něco dodat, ale v tu samou chvíli se zeď, která vstřebala jeho zaklínadlo, začne neklidně vlnit.
"Hajulis dadulis," zkusím formuli, kterou jsem v knížce zvládla uspat neklidně pobíhající Hagridovu hájenku. Stěna se pomalu narovná a jen slabě zachrápe, když se znovu noří do spánku.
Snape pohlédne nejdřív na stěnu, potom na mě, potřese hlavou a pokračuje tam, kde skončil. "Poslední slabika s příklepem hůlky. Začněte Weasleyovskou hordou a pošlete je na svačinu, alespoň nikoho nepodupou při úprku ke konci hodiny."
Přikývnu a pro svůj první pokus si vyberu jednoho nepovědomého rudovlasého kluka, který je pravděpodobně v knize jen do počtu – v Bradavicích nikdo takový není. "Manorchis!" zkusím to poprvé. Zrzek se ve spaní otočí na druhý bok.
"Manorchis!" modifikuji mírně pohyb hůlkou k většímu důrazu příklepu. Úspěch je větší, a i když ne přímo do bdělosti, Weasley se probudí a nechápavě se na mě podívá. "Běž na svačinu," kývnu mu ke dveřím. On jen udiveným pohledem přelétne spící spolužáky a sourozence, potom si všimne Snapea, který se opět zabývá hašením esejí svých drahých žáků, a bez reptání odejde.
"Manorchis!"
"
Manorchis!"
"
Manorchis!"
Třída se zvolna probouzí, já nabývám praxe a Snape střídavě podpaluje a hasí.
Nadějný začátek působení v nové škole.

snape03

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu