Kráska a Smrtijed - Bradavice ještě bradavičtější!

14. prosinec 2008 | 12.00 |

Kapitola třicátá třetí.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Vanja Grishamová)

Objevíme se v jiné místnosti. Je velká a kolem je bublající peklo, police se skleničkami s přísadami do lektvarů se táhnou vysoko vzhůru a ze skříní na nás nepřátelsky shlíží bytosti v láku, které nikdy neexistovaly a existovat nebudou.
Kde jsme pochopím okamžitě, byla jsem to já, kdo tuto místnost v knize popsal. Je to knížka o pár stránkách, nápad na ni mi vnukly Peggy a Susan, jde o vylíčení Bradavic se zvýrazněním všech podivnůstek, které v nich jsou.
"Mobilicorpus," namířím na Snapea hůlku, když se zvednu na nohy.
Přinejmenším jsme získali možnost se plně zotavit, pokud tady zůstaneme tak dlouho. Vím, jak budou vypadat Snapeovy komnaty, zřejmě narozdíl od něj, protože tato část byla zcela smyšlená.
Vyjdu z laboratoře a za mnou proplouvá spící tělo.
Komnaty jsou hodně tmavé, zelené a stříbrné a oproti Snape Manor dost neútulné, na běžné poměry však velmi dobré. Dojdu až do ložnice, kde Snapea znovu položím na postel a sama si sednu na kraj vedle. Hodiny na zdi ukazují 'čas trestů' a menší pyramidka špinavých kotlíků, vedle které jsem se probrala, svědčí o tom, že jsem to já, na koho dneska padl při hodině los.
Do 'čas spát' zbývá ještě asi hodina, do té doby mě snad nikdo nebude postrádat.
Upadám do polospánku, je to ten stav, kdy vnímám okolí spíš jako sen než skutečnost, a je to příliš příjemné, než abych se nějak zvlášť toužila probrat. Sklouznu z postele na zem, abych se o ni zase mohla opřít, a spokojeně zavřu oči. Třeba mi dají konečně sny pokoj, budu-li spát dostatečně tvrdě.

(Severus Snape)

Zvláštní - bylo vlastně úlevou spolehnout se na něčí péči, nechat kolem sebe plynout čas a nemuset rozhodovat o ničem víc než otevření očí; až zoufalství v jejím hlase i gestu, s jakým dychtila po lidském dotyku, mi připomnělo naše role a donutilo k tomu, abych se pokoušel, jakkoliv neochotně, znovu vzpamatovat. Bylo lepší si nepředstavovat, čím tu musela projít, zatímco jsem byl mimo sebe.
Pak se ale i ona vrátila k tomu, co bylo na počátku, a já možná mohl skutečně ještě spát. Je tu a bdí - v téhle chvíli nezáleží na tom, že je to pouze příliš mladá studentka. Vědomí, že místo mě chvíli drží stráž, je přesně to, co potřebuji.

Těžko bych to mohl nazvat důvěrou v obecnějším smyslu slova, teď mi ale stačí to, co je.
"Vzbuďte mě... určitě." Špičkami prstů ji pohladím po vlasech, i když si nejsem jist, jestli nebudu spát dřív, než ten pohyb dokončím. Potřebuje ten dotyk stejně jako já odpočinek... jsem sám překvapen snadností, s jakou jsem se uvolil využít beze zbytku její neobvyklé ochoty upřednostnit mé potřeby před vlastními problémy; snad právě pro tu neobvyklost. Nebo bych si měl přestat namlouvat, že bych byl vůbec schopen dát se nějak dohromady, i kdybych se o to pokoušel.

Spím snad celé roky a když znovu otevřu oči a napůl se nadzdvihnu, je mi okamžitě jasné, že jsme se přemístili. Chvíli jenom nevěřícně zírám kolem sebe. Místnost je doslova esencí zmijozelskosti a skoro mám dojem, že obrovský stříbrný reliéf hada na protější stěně na mě přátelsky mrká.
"Hmf," ozve se slečna Grishamová, spící podle svého nového zvyku s hlavou položenou na mé posteli, a rozespale zamžourá. "Jak vám je?" zeptá se.
"V pořádku," odvětím a na důkaz svých slov se, byť ne bez jisté obezřetnosti, posadím. Ano, to půjde. Je ten přehoz na posteli opravdu sešitý z hadích kůží?
"Jsme v Bradavicích," řekne a trochu vrávoravě se postaví. Musí na nás být skvělý pohled.
"A toto je tajná zmijozelská svatyně pro oddané havraspáry, o které jsem ani já sám nevěděl," řeknu kousavě a zamračím se na hada, který rychle pohlédne jinam.
"Je to studentská nadsázka, všechno tu bude přehnané. Pravděpodobně tu budete schopný pohledem podpalovat předměty a zabíjet." Má tolik slušnosti, aby se při tom dívala do země.
"Chcete říct, že tohle jsou moje komnaty?" zeptám se hlasem, který nemá daleko k předpokládanému účinku mého pohledu... kterým od ní vzápětí reflexivně uhnu stranou a na stole naproti se rozskočí váza s pohyblivým portrétem Salazara Zmijozela. Zajímavé. O jednu příšernost zdejšího zařízení méně a jeden zachráněný studentský život více.
"Vedle v laboratoři je hromada kotlíků, ke kterým jsme se přemístili, asi u vás mám trest," řekne slečna Grishamová flegmaticky a zazívá.
"Takže máme dost času k regeneraci." Jestli tu budou stále mé věci, nebude to problém. "Co zde mohu očekávat?"
"V tomhle světě není Vy-víte-kdo. Studenti vám budou v hodinách tavit spoustu kotlíků, profesor Lupin tu je vlkodlakem, profesor Brumbál vševědoucí... Pravděpodobně nás tu nebude chtít nic zabít. Neměl byste nějakou obdobu bezesného spánku, který se dá užívat i po povzbuzujícím lektvaru?"
Zamračím se, když uhne od tématu, ale nesnažím se ji přivést zpět. Už jsem četl řadu rádoby vtipných studentských recesí zabavených při hodinách, abych měl poměrně jasnou představu. Mohu být rád, pokud jsem neskončil s růžovými vlasy. "Jak velké dávce povzbuzujícího lektvaru?" zeptám se proto.
"Odpoledne jeden flakónek a asi před hodinou další."
Takže slušné předávkování. "Začneme něčím vhodnějším," vstanu a sotva se ujistím, že jsem schopen udržet rovnováhu, přejdu k monumentálnímu mramorovému krbu a z misky ve tvaru skřetí lebky vytáhnu trochu letaxu. Světelné efekty plamenů jsou, mírně řečeno, přehnané a uši skřítka, který se v nich posléze objeví, obludně přerostlé. Vydám mu patřičné pokyny ohledně naší večeře – mám neskutečný hlad a nepochybuji, že slečna Grishamová na tom bude stejně - rozhlédnu se po místnosti a jedno neškodně vyhlížející křeslo s obrovskými lvími tlapami místo nohou mávnutím hůlky přeměním na postel. Trochu překvapeně zamrkám, když se místo obvyklého prostého lůžka objeví velká postel s nebesy v havraspárských barvách. "Tady budete spát," oznámím slečně Grishamové.
"Pravděpodobně na mě čekají spolužačky."
"Budou bez vás muset projednou vydržet."

Pokrčí rameny a dojde ke své posteli, na kterou se posadí.
Ušetřen skřítkovým příchodem odpovědi na tak banální gesto pohlédnu s uspokojením na večeři, nad kterou by ani Malfoy nemohl ohrnout svůj aristokratický nos, a podržím slečně Grishamové židli, aby se mohla posadit ke stolu.
Sedne si a podepře si hlavu rukama. Zívání se snaží potlačit, bohužel jen s částečným úspěchem.
"Slečno," začnu netrpělivě, protože když už jsem se ji jednou rozhodl přijmout do své péče, je načase začít s výchovou. "Nebude mi prozatím vadit, když budete na všechny chody používat pouze jedinou vidličku, ale jistá kultivovanost by ve vašem věku již měla být samozřejmostí."
"Tak to se asi raději najím až ráno,"
znovu zazívá.
Rezignovaně mávnu rukou. "Protentokrát vám budiž odpuštěno," pronesu znechuceně. Sám mám co dělat, aby mi hlava nespadla do polévky.
Mlčky se pustíme do jídla.

(Vanja Grishamová)

Mechanicky si strkám do pusy jídlo, aniž bych vnímala, co vlastně jím, a snažím se přitom neusnout. Po krátkém spánku jsem jen o to malátnější a na nic se netěším víc, než až si budu moct vlézt do postele a usnout. Snad jen kdybych mohla spát klidně a beze snů – těsně před probuzením jsem procházela tichou vesnicí a vnímala hrozivost okolního klidu, nezvyklou mlčenlivost a pach krve. Dveře do jednoho domu byly pootevřené a na mě se z nich valily vlny nepochopitelného strachu.
"Proberte se, slečno Grishamová," vytrhne mě Snapeův hlas ze stavu jakéhosi polospánku s otevřenýma očima.
Přikývnu a odložím příbor. "Mohla bych se osprchovat?"
"Patrně znáte polohu koupelny lépe než já sám," dostane se mi kousavé odpovědi.
"Mohla bych si půjčit něco na spaní?" V tuhle chvíli bych nedokázala přeměnit ani zápalku na jehlu.
Odpovědí mi je jen neurčité gesto, snad abych si něco našla sama.
Zvednu se od stolu a na okamžik se mi zatmí před očima. Jsem vyčerpaná víc, než bych sama čekala, ale jsem od krve, mám na sobě krev mnoha mudlů a kouzelníků, pro které už bylo pozdě, a tu ze sebe potřebuji smýt.
"Nemůžu fungovat jako přenašeč té choroby?" zeptám se ještě. Před očima mám obraz mrtvolně prázdných chodeb Bradavic a pach krve a vytí psů je všudypřítomné bez ohledu na svět, ve kterém právě jsme.
"Myslím, že přemístění je nám dostatečnou ochranou."
Přikývnu a na okamžik se snažím si vzpomenout, proč stojím. Aha, jistě, něco na spaní, sprcha.
Z jedné skříně, o které nechci vědět, z čeho je vyrobená, vyndám černou košili a kalhoty. Obojí je nesmyslně velké, ale je to lepší než nic – není to od krve.
Koupelna je v prvních dveřích, do kterých vlezu. Obrovská vana a jen jediná kostka mýdla.
Lehnu si do horké vody, ze které mi zčervená kůže, a spokojeně zavřu oči. Krev odplouvá, měla jsem víc spěchat, ale někdo přežil, zachránila jsem je sama, beze mě by zemřeli všichni. Krev odplouvá a s ní i moje vědomí, zvolna se propadám do spánku s hlavou opřenou o okraj vany.
"Slečna promine," zavolá mi domácí skřítek pištivě přímo do ucha a ukloní se tak, že ušima ometá podlahu. "Pan profesor Snape vzkazuje, abyste šla spát do postele."
Oči se mi zavírají.
"Slečna promine, pan profesor Snape na tom trval..."
"Jistě, ano."
Osamím. Vylezu z vany a s odporem pohlédnu na svůj hábit. Je od krve, je na něm krev, možná není vidět, ale je na něm krev. Obléknu se do toho, co jsem si vzala ze skříně, a hábit navléknu přes to. Nevím, kdy se přemístíme, a nehodlám se v dalším světě objevit nahá... ačkoliv je ten hábit od krve.
V kapse mám stále ještě flakónky s lektvary, které jsem vařila pro Beátu. Možná bych se mohla napít trochy povzbuzujícího, abych vůbec došla do postele. Ano, to bych mohla.
Trochu se proberu, i když jsou účinky čím dál mizivější. Bude to alespoň stačit na to, abych si byla schopná říct Snapeovi o ten lektvar.
Je pořád tam, kde jsme jedli, a sedí za svým psacím stolem. To, že prohlíží jakési eseje, je nejspíš důvodem, proč to kolem vypadá tak ohořele.
Beze slova na mě pohlédne a skloní se zpátky.
"Neměl byste nějaký ten lektvar na spánek beze snů, pane profesore?" Vlastně se mi teď ani moc spát nechce.
"Vzhledem k předávkování povzbuzujícím lektvarem byste se měla pokusit obejít bez něj."
No, možná to teď v koupelně nebyl nejlepší nápad.
Až ve chvíli, kdy Snape pozdvihne obočí a vzápětí i hůlku, mi dojde, že se asi netvářím zrovna tak, jak čekal. Něco zamumlá a vzápětí se mu tvář stáhne vztekem. "Shledávám velmi kontraproduktivním," praví a pohledem uhne stranou, čímž místo mě odsoudí k smrti obraz na stěně za mnou, "nalít do sebe další povzbuzující lektvar ve chvíli, kdy se chystáte jít spát a když jste jím i předtím již byla předávkovaná."
Nedokážu se cítit provinile, v hlavě mi šumí a ačkoliv se mi nechce spát, nedokážu se pořádně na nic soustředit. "Promiňte," řeknu, protože si jsem skoro jistá, že delší větu nedám dohromady. Co je to se mnou?
"Běžte spát," řekne Snape chladně.
"Dobrou noc," přejdu ke své posteli a zatáhnu za sebou závěsy. Odolám nutkání nalít do sebe trochu léčivého lektvaru, který by to všechno mohl, ale taky nemusel zneutralizovat, a zavřu oči, abych čekala na spánek, který nepřichází.

(Severus Snape)

Zatímco se slečna Grishamová pokouší utopit v "mé" koupelně - došli jsme do vskutku nemyslitelné míry intimity, opravdu se ani nepozastavím nad faktem, že nějaká studentka přespí v mé ložnici? - snažím se zorientovat ve vlastním životě.
Soukromé zásoby lektvarů jsou kupodivu na místě, i když decentní dřevěnou skříňku nahradila intarzovaná obludnost z dračích šupin. Přichystám si k ruce Bezesný spánek pro slečnu Grishamovou, protože jsem si jist, že ho bude později v noci potřebovat - rozmrzelost nad tím, jak hloupě se předávkovala povzbuzujícím lektvarem, mě ale dosud nepřešla a soudím, že chvilka střízlivění jí neuškodí. Sám rovnou vypiju ohavně růžový lektvar pro potlačení následků infekce a mnohem jistějším krokem se odeberu ke svému stolu.
Takže - zítra začínám až třetí hodinou, což znamená vítaný spánek navíc, a pochybuji, že by se někdo pozastavil nad mou nepřítomností ve Velké síni na snídani. Nepoznávám ale značku koleje v rozvrhu - "V" s vykřičníkem nepoužívám, snad to ale znamená "výběr" – možná pokročilí sedmáci? To by mohl být slibný začátek.
Pro představu o úrovni výuky se chopím jednoho ze štůsků neopravených esejů. Když mi vzplane plamenem třetí v řadě, začnu pomalu ztrácet trpělivost. Autor této reality mě začíná zajímat čím dál víc.
Slečna Grishamová se konečně přesune do postele. Napodobím mimoděk její kolečko: do skříně pro něco na sebe - všechno mé oblečení je černé až nepřirozeně temným odstínem – do koupelny a po krátkém spánku ve vaně do postele. Ačkoli mám za sebou mnoho hodin spánku, jsem víc než ochoten v něm pokračovat.
"Nox."

Na rozdíl od kolejních postelí ta moje kolem sebe závěs nemá. Možná i proto vnímám každý zvuk tak intenzivně; tohle je prostor, kde mám být sám a naslouchat tichu. Slečna Grishamová se převaluje po posteli a dle všeho pláče. Asi dám přeci jenom přednost tomu, abych jí ohledně předávkování lektvarem promluvil do duše a nám oběma dal šanci se v klidu vyspat. Způsob, jakým v sobě zpracovává stresující zážitky, je vskutku tristní. Při první vhodné příležitosti ji začnu učit nitrobranu.
S povzdechem vstanu, sáhnu po přichystaném Bezesném spánku a před jejími závěsy zaváhám. Zaklepat na ně nelze. "Slečno Grishamová."
Ticho.
Obávám se, že neexistuje vhodný etický precedent pro to, jak má profesor navštívit studentku v její posteli. Nakonec prostě odhrnu závěs stranou. "Tohle vypijte."
Tiše vzlykne, nadzdvihne se a bez odporu natáhne ruku. Když vidím, jak zmateně šmátrá ve tmě, skloním se k ní, přitisknu jí flakón k ústům a čekám, dokud nepolkne.
"Ti mrtví mi vyčítají, že jsem je nechala zemřít," zašeptá zlomeně.
"Udělala jste všechno, co jste mohla," odpovím tlumeným hlasem.
"Jediná chyba a byl byste mrtvý i vy," slyším v jejím hlase nové slzy.
"Vyčítáte si hypotetické chyby?" přeptám se nevěřícně.
"Co když se to bude opakovat a já selžu?" pokračuje v tom absurdním sebeobviňování. Potřesu hlavou. Bezesný spánek naštěstí zabere každým okamžikem.
"Každý dělá chyby," odpovím nakonec, protože mám pocit, že na to čeká. "Ty vaše nikoho život nestály."
"Umřelo tam skoro tři sta lidí!"

Měl jsem vybrat silnější verzi lektvaru. "Nemohla jste dokázat víc," opakuji zatím bez netrpělivosti. Pokrčí rameny. "Spěte." Zatáhnu za sebou závěsy a vrátím se na svou postel. Během velmi krátké chvíle spím. I bez lektvaru.

bradavice

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře