Kráska a Smrtijed - Chvilka pro rodinu

10. prosinec 2008 | 12.00 |

Kapitola třicátá první.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

dzungle1(Vanja Grishamová)

Zatímco Snape zkoumá místnost a prohlíží si zdejší nádoby, přístroje, suroviny, přísady, míchadla, kahany, stoly a další nezbytnosti laboratoře, sedím na židli v koutě, kam mi ukázal. Na stole leží neuvěřitelná hromada heroinu, množství, které by spolehlivě zabilo dav lidí, a my máme pomoci vyrobit další. Je to skvělá ironie, že právě my byli vyhodnoceni jako ti, komu nebude vadit ubližovat mudlům - já, která měla jako nečistokrevná zemřít, a Snape, vrah, který svoji práci odmítl vykonat.
A proč ne? Heroin je pro papírové postavy této knihy. Ty postavy se stanou závislými, možná zemřou, ale stejně budou existovat jen do doby, než příběh opustíme, asi. Stejně jako mravenci, stejně jako d'Artagnan, stejně jako další knižní postavy, prostě zemřou.
Paralela s mými rodiči je ale nepřehlédnutelná.
Beata na Snapeovo počínání hledí od dveří, nechává mu prostor, aby se sám seznámil s podmínkami, ve kterých má nyní pracovat. Teprve po dlouhé době se na ni Snape otočí a vyčkávavě mlčí. Pochopí to.
"Bude vám stačit takto sepsaný postup?" zeptá se ho s trochu povýšeným výrazem a ukáže na polici na zdi, kde leží několik svitků pergamenu. Snape si podá ten, na který míří její křivý prst, a začte se. Nevypadá moc potěšeně.
"Samozřejmě," řekne chladně. "I když na jednom nebo dvou místech postupujete zbytečně složitě." Beata nevrle našpulí rty. "Podle všeho za... osm a za patnáct hodin budu potřebovat hůlku."
"Bude to tak, jak jsem řekla,"
odsekne babka. Potom se na patě otočí a odejde.
Hypnotizuji prkno v podlaze - je docela jiné než to v minulé budově. Tohle je světlejší, má méně patrné letokruhy a nemá v sobě ani jednu díru po suku. Jak zvláštní.
Umřela bych, kdybych si v nestřežené chvíli lízla z jedné z těch velkých hromad? Ta úvaha mi připadá zajímavá, ani ne tak proto, že bych ji chtěla zrealizovat, jako spíš proto, že by to opravdu fungovalo a byl by to definitivní konec všemu.
Je možné, že se člověk bojí zemřít ze zvědavosti, o co všechno by přišel?
Zabíjí tady lidi. Vyrábí tu prostředek hromadného ničení osobností příliš slabých na to, aby dokázaly vzdorovat.
Snape znovu vezme do ruky svitek a pozorně se začte. Potom se rozhlédne po místnosti a hledá patřičné potřeby. "Slečno Grishamová, buďte tak laskava a naplátkujte na jemno tento artichorix" osloví mě Snape a já sebou leknutím trhnu.


Zadívám se na stůl na bílý kořen. Rozum mi napovídá poslechnout, srdce neposlechnout a končetiny mi vypovídají službu. Kromě toho mě bolí celé tělo od bití a znovuotevření starých ran od bičování a cruciata.
"Bude to zabíjet lidi," namítnu tiše, aniž bych se zvedla ze svého místa. Snape by mě zabil, kdyby musel. Co je pro něj bezvýznamný dav? V očích mám smutek.
Snape dojde ke mně. Odmítám zvednout pohled, nevím, z čeho mám strach, ale mám ho a pohled do prázdna, do nicneříkajícího místa je pro mě úlevou. Snape mě ale uchopí za rameno a obrátí k sobě - nakonec k němu pohled poslušně zvednu. Jeho obličej je jen kousek od mého, když se mi upřeně zadívá do očí.
Nesnažím se uhnout. Co si chce přečíst v mé hlavě? Chce zjistit to, co jsem mu pod vlivem veritaséra neřekla, nebo jen chce prostě vědět, jak mě nejlépe zlomit a donutit pomáhat při výrobě drog?
"Slečno Grishamová," začne a hlas zazní do vytracena. "Dokážeme tím projít, stejně jako dosud," začne po chvíli znovu a ač jeho hlas neumí utěšovat a on mi to prostě oznamuje, stisk na rameni má být povzbudivý. "Jste vyčerpaná. Najděte si tu někde místo a lehněte si. Na heroin pozor, to kouzlo je slabé, před větším množstvím vás neochrání."
Znovu se mu podívám do očí. "Nejsem unavená," řeknu tiše. "Jen nechci pomáhat zabíjet lidi."
Uhne pohledem. "Je to jen kniha."
Zavrtím hlavou. "Bolí mě, když mě bijí. Bude to tak i obráceně."
Snape se napřímí a odvrátí, vrátí se ke svému stolu. "Snažte se alespoň předstírat práci, když někdo přijde," řekne chladně.
Samozřejmě. V jednu chvíli se tváří skoro jako člověk, v druhou chvíli dokáže, že to vše byla jen maska. Je to tak pořád, stále a pořád.
Jediné mé pojítko s realitou, jediný člověk, který nezmizí spolu s knihou, ve které jsme. Můj příbuzný, člověk, ve kterém koluje stejná krev jako ve mně. Člověk, který pomáhal zabít mé rodiče.
S hořkým úsměvem na tváři sklouznu z židle na zem v koutě, abych byla ze tří stran chráněná. Bezpečí, útočiště. Jsem tu sama, nikdo tu není. Jen prázdná maska, ve které se neskrývá člověk, bílá maska, která nosí smrt.
Zavřu oči a nechám z nich konečně stéct slzy. Nehodlám zpytovat vlastní mysl, ještě ne, ještě tu pořád někdo je, ještě je světlo a může přijít někdo další, jen chci trochu uvolnit napětí, které se ve mně stále zvětšuje.
Skousnu si rty, abych ze sebe nevydala žádný zvuk. To, co mě zaplavuje, se ale nedá vydržet, valí se to na mě, je to pocit obrovské prázdnoty a ztráty, neschopnost uvědomění, stále to samé a přesto nové překvapení, že něco zmizelo z mého života, že se můj život zcela změnil.
Několikrát se prudce nadechnu, abych to zvládla, a tak se ze mě vydere první vzlyk. Potom se již nejsem schopná ovládnout, tělo mi roztřese nezvladatelná křeč a já se schoulím sama do sebe a snažím se tu vůbec nebýt.
Slyším, jak se ke mně blíží kroky. Snape odsune židli z dosahu a sám se usadí na její místo. Místo židle živý člověk. Dojem kouta se rozplynul, jsem stejně zranitelná jako předtím. Ve stále se zmenšujícím kousku racionálního uvažování si jsem vědomá toho, že už nedokážu přestat vzlykat, a tak se o to ani nesnažím, jen trochu odvrátím tvář.
"Slečno Grishamová," ozve se sotva slyšitelně, vlastně je to jen povzdech. O malou chvíli později mě obejmou Snapeovy ruce a přitáhnou si mě k sobě.
Sálá z něj teplo - přes to všechno, čím je, je to jen obyčejné lidské teplo. Po prvním okamžiku odporu, ve kterém mé tělo nepatrně ztuhlo, se zabořím obličejem do jeho ramene a křečovitě kolem něj omotám své ruce. Potřebuji ujištění, že tady alespoň někdo zůstal a že je to dokonce někdo, kdo si všiml, že brečím. I kdyby bylo jeho chování jen další maskou, je v tuhle chvíli neuvěřitelně lidské a uklidňující.
Místo toho, aby ze mě slzy vyplavovaly mé pocity, jen zvětšují pocit prázdnoty. Svírám Snapea stále křečovitěji, bojím se, že i on uteče, tak, jako to dělá stále. Bojím se zůstat sama, sfingy měly pravdu. Jsem jen ubohý zbabělec, kterého dohnaly jeho nejhorší obavy.

(Severus Snape)

Trochu se posunu, abych se mohl opřít o stěnu a lépe uchopit tu plačící osobu - pokud možno tak, aby mi nezatěžovala namožená žebra. Nebrání se, snad naštěstí, mé odhodlání je vratké a asi bych se okamžitě zvedl a odešel; takhle ji jenom postrčím tak, aby si mohla zabořit tvář do mého ramene, a držím ji jako malé dítě. Je proti mně drobná, je to snadné. Připomíná mi to tu chvíli před druhou branou Nekonečného příběhu a proto ji stejně jako tam omotám oběma rukama do těsného sevření s představou, že to ocení nejspíše.
Žasnu sám nad sebou a připadá mi jako jedinečný vtip, že místo plnění kotlíků utěšuji mladou dívku - a co hůř, sám jsem se do toho namočil. Nebo je nejpodivnější to, jak ona sama touží po tom objetí? Řekla ano na mou neprozřetelnou otázku - nemohu si namlouvat, že mě nenávidí a to přede mě staví zodpovědnost.
Jako by vědomí, že i ona nyní ví o našem příbuzenském vztahu, něco změnilo. Co patrně netuší je fakt, že jsme si vzájemně jedinými příbuznými, minimálně z kouzelnické linie vzato; a v kouzelnickém světě neexistují sirotčince. I ten nejvzdálenější příbuzný se ujme dítěte, když je třeba, nebo někdo cizí... pokud jsou její rodiče skutečně mrtví, budu to já, kdo bude povinen se o ni postarat, a je to představa stejnou měrou děsivá jako fascinující. Neplánoval jsem zakládat rodinu a pokud bych se do té bláhovosti někdy přece dopustil, určitě bych nezačal tím, že bych si pořídil dospívající dceru.
Stal jsem se podivně zranitelným vůči jejím potřebám, nevím přesně, kde jsou hranice, kam až jim mám vycházet vstříc. Jedno je jisté, totiž že právě teď je napůl šílená zoufalstvím a dokud tu kromě mě nikdo jiný není, je mou povinností se o ni postarat. Až budeme zpět a ona se po obliviate opět dozví, co se stalo, rozhodně dám pozor na to, aby se to stalo v přítomnosti Poppy nebo někoho podobně vhodného.
Nyní ještě nenastala vhodná chvíle, kdy bych jí sdělil, že se s jistou pravděpodobností stanu jejím poručníkem. Nejsem schopen odhadnout, jestli ji utěší, že bude mít kam jít, nebo se vyděsí. Těžko bych ji ostatně mohl nechat u sebe. Možná zjistím, že má vhodné příbuzné z matčiny strany, kteří nebudou mít problém s jejím kouzelnickým životem, a budu mít po starostech.
Slečna Grishamová se drží jako klíště a její žal zdaleka nedošel svého dna. Nejspíš ani neslyší cvaknutí dveří – a dva tiché hlasy lidí, kteří nás začnou hledat. Vzápětí poté se za stolem vynoří mužská tvář a zamrká překvapením. "Poslali mě zjistit, jestli něco nepotřebujete," řekne špatnou francouzštinou.
"Počkejte venku," odvětím stejným jazykem. "Dokud se neuklidní."
Chlap pokrčí rameny a s pohledem jasně vypovídajícím o tom, že mě má za blázna, s čímž ostatně mohu jenom souhlasit, odejde z laboratoře. Slečna Grishamová se ani nepohne a já dál trpělivě sedím a čekám, až konečně přestane plakat. To se nakonec stane – ale nezdá se, že by se chtěla pustit, ani nezvedne hlavu. Trochu se pohnu, abych ulevil ztuhlým zádům, a ona své sevření ještě zesílí. Jak se zdá, nad lektvarem pro Beatu strávím místo odpoledne celou noc.
"Jaký předmět máte ve škole nejraději?" zeptám se polohlasně. Když se nedočkám odpovědi, dám si ji sám: "Odhadoval bych přeměňování." Nepatrně pohne hlavou a rozhodnu se to považovat za kývnutí. Ne že by to nebylo jedno – pochybuji, že bude vnímat, co budu vykládat. Ale hlas mám hluboký a vím, že dokáže působit uklidňujícím dojmem. Je nezbytné urychlit celý tento proces.
"Nejspíš jste nikdy neslyšela o kouzelníkovi jménem Armandino Stilleti," začnu s příběhem, který jsem kdysi četl v jedné knize. "Původem Ital, nebo to alespoň o sobě tvrdil, přistěhoval se do Británie v době nějakých tamních potyček začátkem šestnáctého století..." Vyprávění o muži, který vylepšil řadu přeměňovacích zaklínadel jenom proto, že nadělal dluhy u všech obchodníků v Londýně a přitom si potrpěl na dárky pro své milenky, se odvíjí svou cestou a snaha vzpomenout si na všechny jeho zvraty mi pomáhá udržet se vzhůru. Zapřemýšlím krátce, kdy jsem naposledy spal. Jistě, v těle malé mořské víly. Jestli se mi Beata nebude dívat pod ruce, mohl bych možná ten lektvar udělat po svém a ušetřit tím minimálně osm hodin výrobního procesu.
"...a přestože většina formulí došla dalších vylepšení, byl to významný mezník tohoto oboru. Není však vhodným kandidátem pro školní čítanky, na to je jeho příběh příliš morálně pochybný." Ztichnu a napadá mě, jestli je slečna Grishamová vůbec vzhůru.
"Spíte?" zeptám se sotva slyšitelně.

(Vanja Grishamová)

Lehce se pohnu, zavrtím hlavou. Odmítám ale opustit bezpečný úkryt cizího ramene, které skrývá mé pocity a moji tvář.
"Mám vyprávět dál?" ozve se opět, stále stejně tiše.
Ten hlas se dobře poslouchá, rezonuje mi tělem a uklidňuje mě. Ačkoliv vnímám vše, co mi Snape řekl - jak si může myslet, že by havraspár usnul při výkladu! - a ukládám si to do paměti, v současné chvíli prožívám jinou rovinu toho hlasu: jeho tón, jeho chuť, jeho melodii.
Znovu pohnu hlavou, tentokrát jí ale kývnu. Nechci spát, byla bych příliš sama, mohly by ke mně sny, mozek by mohl přemýšlet. Chci poslouchat, pořád a stále dál, až do skonání světa.
"Vzpomínám si na příběh, který se mohl stát kdykoli, ale tím, že se stal zrovna o Vánocích, se dostal do vědomí lidí a později do knih," začne Snape zase vyprávět. Je to ještě větší měrou pohádka než předtím, ačkoliv od Snapea se dá čekat nějaký reálný základ.
Trochu se přisunu, tolik, kolik to ještě jde, a otočím hlavu tak, abych měla ucho na Snapeově srdci. Buší stále stejně, pravidelně, pomalu, klidně.
Do vlasů mi zajede ruka a neobratně mě pohladí. Hlas se Snapeovi v tu chvíli zadrhne, zcela v rezonanci se zachvěním, které projede mým tělem. Pohlazení - kdy mě naposledy někdo pohladil? Tohle rodiče nedělali. Objali mě, když jsem se vrátila domů nebo odjížděla do školy, objali mě, když jsem měla zlý sen nebo se mi něco stalo. Ale nikdy mě nehladili. Je to příjemné, zvláštní a důvěrné, ale příjemné.
Uprostřed vší té prázdnoty, která kolem mě je, se slabě usměju, docela malinko, chci vědět, jestli to ještě vůbec dokážu.
Snapeův hlas se opět ustálí v hlubokých tónech a pokojně mi vypráví o kouzlech a sněhu a dobrých lidech. Srdce tepe a tělo hřeje. Nedokážu odhadnout, jak dlouho už takhle ležím, ta doba je něco mezi prchavým okamžikem a věčností, snad bych to mohla přirovnat k době mučení cruciatem, kdybych byla hodně velký cynik.
Zdá se, že se příběh dobírá ke svému závěru. Strašně nechci, aby potom Snape odešel, i když tuším, že asi nebude zbytí - za okny se pomalu šeří. Kolik ještě zbývá vět, kolik slov?
Dveře se otevřou a někdo vstoupí dovnitř. Hlas má ostrý a hádavý a zní francouzsky.
Jistě, kvůli mně Snape ještě ani nesáhl na práci.
Zavřu oči, nadechnu se a odtáhnu se. "Promiňte," omluvím se tiše s odvrácenou tváří. Jsem sama, opět jsem sama.
Nebo...?
"Jsem tady," řekne tiše Snape a jemně mě pustí, nechá mě sklouznout vedle sebe. "Stále jsem tady."
Zmateně si k sobě přitáhnu nohy a obejmu si kolena, když Snape vstane, aby neméně ostře odpověděl příchozímu. Opravdu jsem slyšela, co jsem slyšela? Nechápu, co se děje, jen vím, že ta bolest, která ve mně je, není tak neúnosná, že snad život nekončí.
Ten, kdo přišel, za sebou při odchodu práskne dveřmi.
"Už s tím musím začít," vrátí se ke mně Snape a v hlase nemá žádnou zlobu. Přikývnu a on se skloní, aby se dotkl mého ramene.
Počkám, než odejde k laboratornímu stolu a pustí se do práce. Potom se nejistě zvednu i já, dojdu až ke stolu, kde leží prozatím zapomenutý artichorix, a pustím se do plátkování. Jemně, plátky musí být tenké tak, aby přes ně bylo vidět. Není místo pro třes rukou. Není místo pro jiné myšlenky. Na jemno naplátkovat, to je můj úkol.
Nevnímám nic, co není artichorix. Dávám si záležet, nechci kořen zničit, nechci svoji práci zkazit, i proto mi trvá déle, než je obvyklé. Ale Snape nic neříká, jen jednou mě zkontroluje a jde si potom zase po svém.
Jenže je blízko. I když se chová jako vždycky, je mi blízko. Je příjemné to vědět a věřit tomu, i když později možná začnu pochybovat.
"Co mám dělat?" zeptám se znovu tak tiše, když zjistím, že už delší dobu upírám zrak na pracovní stůl, kde leží už jen naplátkovaná kolečka kořenu.
"Rozdrtit, vymačkat šťávu, dřeň vylisovat. Šťáva je bezcenná, dřeň ale potřebujeme co nejsušší," objeví se přede mnou další nutné ingredience.
Bylo by mnohem jednodušší se vrátit do kouta a zůstat tam a Snape by mi možná nic neřekl, jenže já vím, že teď, v tuhle chvíli, chci pomáhat. Příliš mnoho času strávil Snape se mnou a já mu teď chci dluh splatit, i když se mi to asi nikdy nepodaří. Kromě toho mi soustředění pomáhá. Cítím se jako zrádce, že nemyslím na své rodiče, ale alespoň dokážu normálně dýchat a možná i mluvit a se svými myšlenkami si můžu koneckonců užívat celou noc. A tak drtím, vymačkávám, lisuji. Potom znovu plátkuji, kostičkuji, míchám a loupu a všechno se snažím dělat co nejlépe. Pod rukama mi nic nevybuchne.

(Severus Snape)

Ruce pracují a hlava, bohužel, má čas přemýšlet. Snažím se přimět k úvahám nad lektvarem – není jednoduchý a soustředit se musím tím spíš, pokud se chci s celkovou dobou přípravy vejít do jediné noci. Znovu se pročítám roztřeseným Beatiným rukopisem a začínám chápat, proč se rozhodla postupovat právě takto. Ve svém věku by už těžko zvládala sledovat některé na postřeh náročné změny a pracovat dostatečně přesně.
Slečně Grishamové podám k přípravě věci, na kterých se nedá příliš zkazit. Kontrolovat se ji snažím jenom zpovzdálí, tak, aby o tom nevěděla; pracuje pomalu, ale uspokojivě, její pomoc se mi hodí, a u pracovního stolu na ni snadněji dokážu myslet jako na pouhou studentku.
Marně se snažím zavírat oči před skutečností, že jsem ji dokázal přijmout jako něco víc, aniž bych to měl doopravdy v úmyslu.
Proč se to změnilo právě teď a tady? Už k tomu byly mnohé příležitosti a ona nejednou dokázala, že mě zvládá přijímat překvapivě dobře. Opravdu jsem k tomu pouze potřeboval dostatek času? Nebo to, že byla vyslovena skutečnost o jejích rodičích a našem vzájemném vztahu, působilo jako katalyzátor pro mou schopnost ji akceptovat?
Příčina zde není podstatná.
Důsledek... Merline, budu muset připravit dost Bezesného spánku. Zřejmě jsem našel odpovídající způsob, jak ji uklidnit, při našich současných problémech by mi ale brzy došly historky. Zvolený způsob útěchy mi připadá dosti zoufalý; nenapadá mě ale nic jiného. V jednu chvíli, kdy jsem jí odhrnoval vlasy, aby se mi nepletly do tváře, jsem měl pocit, že se zachvěla odporem. Vzápětí mi došlo, že tomu tak není, a zmátlo mě to zcela. Pohlazení? Zůstanu raději u pohádek a pocitu, že se chovám jako neschopný hlupák.
Odstavil jsem jeden z kotlíků a málem mi vyklouzl z prstů. Horký kotlík pálí, kdy že se to učí? Během první hodiny v prvním ročníku? Vařit lektvary bez hůlky je víc než úmorné, je to nebezpečné a neefektivní, roste ve mně neurčitá zlost, která hledá svůj hromosvod.
Nalezne ji v muži, který nahlédne do dveří.
"To jste vy, na koho se máme obracet se svými potřebami?" vyrazím na něj francouzsky a pak to musím ještě - pomaleji - zopakovat.
"Ano," odsouhlasí prostě, s obavami hledí na připravované lektvary a uhýbá pohledem. Zaručeně mudla.
"Tak nám doneste večeři a pár dek a vyřiďte, že budu brzy potřebovat svou hůlku."
Přikývne a vycouvá. Využiji té chvíle soukromí a z jednoho malého kotlíku sliju do sklenice trochu lektvaru. "Vypijte to, jen co to půjde," postavím sklenici před slečnu Grishamovou. "Kdyby se ukázalo, že mají výhrady, ať už ho máte v sobě. Regenerační." Není to silný lektvar, ale z dostupných ingrediencí nic lepšího nedostanu.
Přikývne a začne hned upíjet. "Děkuju," zaslechnu ještě pípnutí.
Neodpovím, protože mám zrovna dost práce s ohněm pod největším zdejším kotlem – nic soukromého, tímhle lektvarem svůj status domnělého vraha povýším na vraha skutečného, hromadného a zcela chladnokrevného, protože kromě regeneračního lektvaru jsem si dal stranou vařit i jeden pro svou osobní potřebu - úspěšně ztlumí emoce, aniž by zasahoval mysl. V téhle chvíli se nemám v úmyslu zabývat sám sebou, ale těžko bych to mohl dokázat, když vím, co právě vařím. Mohu stokrát tvrdit před slečnou Grishamovou, že to kolem nás je pouhá kniha. Nedokážu to tak vnímat. Je to možná jiná rovina bytí, přesto jest – oni jsou skuteční. Zabil jsem d´Artagnana, ale zabít muže v souboji je jedna věc, avšak připravit desítkám a možná stovkám mudlů heroinové utrpení docela jiná.

(Vanja Grishamová)

Dveře se otevřou jen chvíli poté, co dopiji lektvar, který mi dal Snape. Přestaly mě po něm bolet rány, ačkoliv si nejsem jistá, jestli je to úleva - je tak snadné soustředit se na bolest a odvrhnout od sebe pro tu chvíli všechny myšlenky...
Ve dveřích stojí Beata, Asiat se samopalem a potom obrovský černoch, který v ruce sice zbraň má, ale ta působí spíš jako párátko. Ten muž je obrovský, svalnatý, potetovaný a naprosto černý. Nikdy jsem neviděla takový odstín pleti, vždy jen více či méně hnědou - ale tenhle je černý jako inkoust. Podle všech knížek a filmů by se mu měla lesknout bělma očí a chrup, ale oči má zažloutlé a mnoho zubů zčernalých, spodní ret nehezky převislý a mám pocit, že kdyby chtěl, zlomil by mi vaz a nemusel by se ani moc snažit.
"Nesu vám hůlku," oznámí Beata Snapeovi a tváří se naštvaně. "Ty," ukáže na mě, "jdi s Mambem."
Snape si založí ruce na prsou a vrhne po Beatě jeden ze svých nejlepších pohledů rezervovaných výhradně pro Pottera a nejhorší mrzimory. Za tím obrem se mi ani trochu nechce, pro jistotu se na Snapea ještě ohlédnu, kdyby mě třeba chtěl zastavit, a teprve, když se setkám s jeho ignorací, se vydám napříč místností. Čím to, že se náhle cítím tak nahá?
"Předpokládám, že platí naše dohoda o navrácení slečny Grishamové v původním stavu," dolehne ke mně ještě Snapeův hlas. Zní panovačně a nesmlouvavě.
"Samozřejmě, pokud se nenecháte vlastnictvím hůlky příliš strhnout," odsekne mu Beata.
Mambo mě nechá projít kolem sebe a teprve potom se rozejde i on.
Nejsem si jistá, kam mám jít, a tak se zastavím. Netrpělivě mě šťouchne hlavní samopalu a ukáže mi na jedno z menších stavení. Z dotyku kovu mě zamrazí. Opravdu by mě zastřelil?
V domě jsou další ženy a dívky, nedokážu rozeznat jejich věk. Všechny vypadají stejně, všechny to jsou Asiatky a pravděpodobně se všechny jmenují jednoslabičně a zcela nezapamatovatelně.
Zůstanu stát kousek od dveří, nevím, kam se podít. Dejte mi metr na metr a já vám slíbím, že tam zůstanu, když mě tam necháte na pokoji.
Do zad mě znovu dloubne hlaveň. Je zjevné, že to Mambo nebere jako výhrůžku, prostě jen pobídnutí - vzápětí mi totiž zbraní ukáže na jednu Asiatku, která na mě cosi gestikuluje.
Přistoupím blíž a zjistím, že mi kyne na hromádku oblečení - šaty a spodní prádlo.
"Děkuju," kývnu jí a ona mi cosi asijsky odpoví.
"Vy se obléct tady," zaduní Mambo. Hlas má hluboký a mohutný, angličtina je zkreslená mohutným přízvukem ještě horším než u Beáty.
Zoufale se rozhlédnu kolem sebe. Ne, v místnosti není nic, za čím bych se mohla schovat, abych se vyhnula cizím pohledům.
Asiatka můj pohled zachytí a něco zabrebentí na Mamba. Mambo jí cosi odsekne a vzápětí se do něj pustí všechny. Mambo poraženě odejde a Asiatky na mě mrknou. Všechny.
Rezignovaně seberu šaty a co nejrychleji je vyměním za hábit. Jsou dost malé, nakonec přes ně hábit znovu natáhnu. Asiatky tím nepotěším, ale to jsem v úmyslu ani neměla.
Vzdálený kout místnosti jakoby na mě čekal. Pokusím se odfiltrovat všechny pohledy, kterými mě ony ženy provázejí, a usadím se tam na zem.
Venku se stmívá. Tma ukrádá světlo a tím končí poslední den, kdy jsem věřila, že ještě může všechno dobře dopadnout. V tom zcela nejposlednějším koutku duše si stále říkám, jaké by to bylo, kdybych se vrátila a tam se mohla vrhnout rodičům do náruče, jenže tomu již nevěřím.
Venku se stmívá. Padá tma na vše kolem, padá tma na moji duši. V místnosti se rozhoří lampy a někdo mi do ruky vloží misku s rýží. V břiše mi hlasitě zakručí a já jídlo odsunu stranou, protože bych ani přes svírající se žaludek nedokázala pozřít jediné sousto.
Za dveřmi se ozve hádka a vzápětí do místnosti vrazí Beáta a za ní ustrašeně se tvářící Mambo. Jedna z Asiatek cosi křikne a potom něco jemně dodá. Čím to, že slovo ‚dítě‘ zní ve všech jazycích stejně?
Usměju se na ni, i když jen trochu a hodně smutně. Jiná ke mně přijde a pohladí mě po vlasech - za tak krátkou dobu dvakrát to samé gesto, od jiných lidí, přesto uklidňující.
Beáta se nenechá zviklat.
"Jdeme," zamračí se na mě.
Zvednu se a odejdu z této místnosti. Je to jako jiný svět, hodné ženy, které se mě zastávají, i když jsem zajatec, ženy, které zde žijí s výrobci drog.
Beáta mě jen dovede ke známým dveřím, dovnitř už nejde. Snape je v místnosti sám a tváří se jinak, možná unaveně. V rohu místnosti - v mém rohu místnosti - stojí postel, která tam předtím nebyla.
"Všechno v pořádku?" zeptá se mě Snape.
Neurčitě přikývnu, nevím, co odpovědět. Zastavím se kousek od dveří, připadám si tu zbytečná, nevím, co mám dělat.
"Můžu ještě nějak pomoct?" zeptám se nejistě. Zaměstnat se, potřebuju se nějak zaměstnat. U těch Asiatek jsem se snažila být sama sebou a pomohlo mi v tom prostředí bez zázemí, ale tady mě zase dožene tma a tomu bych ráda zabránila.
"Běžte spát," prohlásí Snape. Nezní to ale jako nezvratný rozkaz a já zoufale toužím po tom, abych mohla něco dělat... cokoliv.
"Neusnu," kousnu se do rtu, protože nechci odporovat. Ale musím, já musím!
"Mohu vám dát lektvar, po kterém usnete."
Copak můžu říct nahlas, že se bojím tmy? Že se po tom všem, co se dneska stalo, bojím usnout, bojím se toho, že se nevzbudím? Mé tělo se necítí vyčerpaně a o mysl tu nejde, ta se bude už navždy cítit, jako bych ji provlekla mílemi a mílemi bláta.
"Mohla bych vydrhnout kotlíky nebo vyčistit hořáky," zkusím to po chvíli zoufale.
Snape se na mě podívá pozorněji a nakonec přikývne. "Jestli vás ještě neomrzelo krájení, tak je potřeba nakrouhat větší množství broučnice," řekne a kývne hlavou ke stolu.
Na okamžik zavřu oči a naskočí mi husí kůže. Tma. Zpoza oken se valí tma a ani kahany a lampy ji nezastaví.
Přejdu ke stolu. Pokusím se soustředit na dužinu rostliny, jenže mě svírá čím dál tím větší prázdnota, dusí mě a zabíjí, znemožňuje mi cokoliv udělat. Opřu se oběma rukama o stůl a znovu zavřu oči. Je před nimi tma, ta, která se mě pokouší dohnat. Několikrát se zhluboka nadechnu, tak tiše, jak jen to jde, a znovu otevřu oči. Je místnost o něco tmavší než předtím, nebo se mi to jen zdá?
"Vypijte to," objeví se přede mnou ruka s malou skleničkou. Leknutím sebou trhnu.
Vezmu si ji a čichnu si. Modrý lektvar, povzbuzující, ten, který jsem měla v Americe.
"Nepotřebuju ho," pokusím se nasadit zoufale nedokonalou grimasu spokojeného člověka.
"Vypijte to," zopakuje Snape, tentokrát ostřeji, nesmlouvavě, definitivně.
"Mám strach," zamumlám s očima zabodnutýma do podlahy a aniž bych na Snapea byť jen pohlédla, lektvar vypiju.
Sklenička mi vypadne z prstů a rozbije se. Mě zachytí Snape ve chvíli, kdy usnu a začnu padat na podlahu.
Už nevím, že mě donese k posteli, přikryje dekou a na okamžik na mně zamyšleně spočine pohledem. Kdybych to věděla, cítila bych i ono pohlazení, kterým se Snape definitivně sžívá se svou novou rolí.

(Severus Snape)

Lektvar působí rychle a já mám rázem laboratoř sám pro sebe – k mé nemalé úlevě. Odnesu slečnu Grishamovou na její nově přeměněné lůžko, hodím přes ni deku a odhrnu vlasy z tváře, aby nebylo nic, co by ji rušilo ve spánku. Na okamžik zůstanu v zamyšlení hledět na tu ještě dětskou dívčí tvář. Před pár dny se mi zdál sen, ve kterém jsem ji oslovoval jménem. Budu jí jednou říkat Vanjo? Je vůbec možné, aby se náš vztah vyvinul takovým směrem? Beztak příliš předbíhám událostem. Vrátíme se domů, zjistíme, že její rodiče přežili, a oba se s ulehčením vrátíme ke svým starým životům.
Přejdu zpět se ke své práci, znechucen hádkou s Beatou a celkovou situací vůbec; schopen se však lépe soustředit než v přítomnosti dívčí beznaděje. Ta zdejší čarodějnice naštěstí opravdu potřebuje pomoct, v očích jsem jí četl takřka zoufalství, a tak mi nakonec umožnila použít hůlku i na jiné věci než lektvar. Kromě lůžka pro slečnu Grishamovou jsem si ještě stačil vyspravit oblečení, odstranit nejhorší špínu z prostoru k práci a zajistit hromádky heroinu proti nehodě... velmi neuspokojivé.
Vyhlédnu z jednoho z nemnoha oken a chvíli čekám, než se oči přizpůsobí temnotě. Kolem domu obchází několik mužů se zbraněmi, vesnice pomalu usíná, jen tu a tam zaštěká pes nebo zafuní všudypřítomní vepříci. Všední den výrobců drog. Přemístíme se, až dovařím lektvar? Nebo bude potřeba něco víc?
Přihodím do kotle další ingredience, zamíchat patnáctkrát po směru, šestkrát proti, trochu routy, ztlumit oheň.
Dojím zbytek z večeře, kterou nám donesli, a až s posledními sousty si uvědomím, co vlastně jím. Rýže se zeleninou a hromadou koření není zrovna něco, co bych si dával dobrovolně, ale nemám se tím teď chuť zabývat, je to prostě jedna z nezbytností. Stejně jako spánek... Když si uvědomím, že na židli napůl usínám, vstanu a začnu přecházet po místnosti, deset kroků ode zdi ke zdi, tam a zpět. Noční chlad pomalu prostupuje místností a jen kolem ohně s kotlíky je pohodlně teplo.
Zkontroluji slečnu Grishamovou. Ani se nepohnula, je klidná a uvolněná, odpočívá ve spánku beze snů. Nejasné napětí při pohledu na ni mě nutí opět se zamyslet nad vývojem situace. Kdyby nebylo mého vedlejšího zaměstnání, opravdu by mi vadila nezbytnost postarat se o neteř? Přes školní rok si užiji pubertálních výrostků až dost a nejsem si jist, jestli bych se ochotně vzdával vytouženého klidu o prázdninách. Alespoň že je z Havraspáru. Že bych ve vlastním domě nesnesl nebelvírskou bezhlavou drzost, to vím s jistotou.
Nuže dobrá, je načase si připustit, že... neschopen nalézt ty pravé pojmy, zamračím se na kotlíky a ujistím se, že všechno probíhá podle plánu. Zhruba za hodinu budu potřebovat svou hůlku. Otevřu dveře ven a vzápětí hledím přímo do hlavně samopalu. Zdejší směs čarodějů a mudlů mě začíná konsternovat.
"Za čtyřicet minut ať je zde laskavě Beata s mou hůlkou," oznámím neviditelné osobě na druhé straně zbraně a zabouchnu za sebou dveře tak prudce, až se kolem nich sesype prach. Bohové, v takových podmínkách mám pracovat? Odvažuji přísady na lékárnických vážkách a zdejší plísně mohou všechno zhatit během pár vteřin!
Zlost je stejně dobrá jako lektvary na povzbuzení. Vydrží mi až do Beatina příchodu. Ještě ve dveřích táhle zívá, aniž by se namáhala zakrýt si ústa, a se zájmem nahlíží do kotlíků. Bez rákosového klobouku na hlavě vypadá, jako by jí něco důležitého scházelo. "Takhle to má vypadat?" ptá se s podezřením.
"Ano," odvětím suše, naprosto neochoten k výkladu.
Zle po mně loupne očima. "To uvidíme ráno," řekne výhružně. "Je rozhodně ve vašem zájmu, aby se ten lektvar podařil."
"Jsem si toho vědom."

Něco zadrmolí ke dveřím a dovnitř vleze starý známý Mambo. Baba jenom kývne ke slečně Grishamové, obrovitý černoch ji zdvihne stejně snadno, jako by nesl slaměnou panenku, a odejde z domu. Pohrdavě si odfrknu. "Je fascinující vidět, jak moc jste přesvědčeni o mé cti," řeknu kousavě.
"Informovali jsme se na vás," vycení Beata zuby ve vítězném úsměvu a mně se náhle nedostává slov. "Jsme bývalá britská kolonie," objasní při pohledu na mou ztuhlou tvář. "Britští důstojníci vždy drželi slovo. Proto patrně o svá území přišli." Přijde jí to jako dobrý důvod se chichotavě rozesmát.
"Není proto zbytečné mi brát hůlku?" pokusím se.
Zavrtí hlavou a ušklíbne se s tím zlým leskem v oku, který mi pro ni začal být tak typický. "Jedna věc je něco předpokládat, druhá spolehnout se, smrtijede." Pokrčím rameny a protože se čas naplnil, s tím jedinečným pocitem, který dokáže dát jen pocit hůlky v ruce, se pustím do konečné fáze přípravy lektvaru. Zvenčí zaléhá až překvapivě hlasitý křik ptáků a každou chvíli vyjde slunce.

(Vanja Grishamová)

Někdo mě objímá a nese pryč. Pocit bezpečí, pocit neurčitého klidu, to je to, co cítím. Jistě, kdesi uvnitř mě je stále prázdnota, na kterou nedokážu ani na okamžik zapomenout, ale ta teplá náruč je mnohem blíž.
Chůze se zastaví a já jsem položená na nepříliš měkkou pryčnu. Chci protestovat proti tak náhlému odložení, otevřu oči a poděšeně sebou trhnu, když zjistím, že se zblízka dívám do zažloutlých očí Mamba.
"Ještě spát," prohlásí ten a šťouchne do mě silou, jaká by skolila i slona. Neschopná odporu si znovu lehnu, ale už se neodvažuji zavřít oči.
Přes to všechno mi je dobře. Jsem odpočatá a cítím se mnohem vyrovnaněji, víc, než by mohlo způsobit prosté vyspání. Bodne mě u srdce, když si vzpomenu, jak jsem včera vyváděla. Hystericky, nemožně... je neuvěřitelné, že i přesto se choval Snape tak, jak se choval.
Musím ho poprosit, jestli by mi neřekl, jak se dělá ten modrý lektvar - pokud není návykový, připravila bych si ho doma hektolitry, zvládla-li bych to. Doma? Spíš v sirotčinci, pomyslím si hořce, ale v mysli zůstávám vyrovnaná. Jen o prázdninách. Přes rok... na školné mi někdo půjčí. Peggyini rodiče, možná. Splatím to, až dostuduji. Najdu si práci při škole. Nějak to udělám.
Mambo odejde do rohu místnosti, kde si dřepne a opře se o hlaveň svého samopalu. Snad se mi jen zdá, že se zbraň pod jeho vahou ohýbá?
Dveře vrznou a do místnosti vklouzne žena. Mambo ani nevzhlédne - tolik k mé ostraze. Žena přijde ke mně a podá mi misku s rýží. Tentokrát neprotestuji, mám obrovský hlad a žaludek se mi už nebouří tolik jako včera.
Žena si sedne na stůl vedle mě - protože to je to, na čem ležím, stůl pokrytý ubrusem - a začne něco brebentit. Mluví asijsky a já se jí nepokouším rozumět, ona to ani neočekává. Tento jazyk je podivně melodický a sám o sobě dokáže vyprávět. Jen si domýšlím, že se ptá na můj domov a vypráví mi o tom svém, možná se mě ptá na rodiče a na cestu. Samozřejmě, může mi prostě vyprávět o heroinu, ale něha a cit to popírají.
Oknem prosvítají první denní paprsky. Odložím prázdnou misku a s druhou, ve které je čistá voda, dojdu k oknu, které vede na východ. Za zelenou stěnou džungle září sluneční kotouč, slabě a nesměle, a rozehrává tam svoji podívanou pro chudé. Oproti oslepujícím bohatým západům slunce, které jsou úchvatné vždy a kdekoliv, je tato podívaná malá a přesto tak milá a lidská.
Dveře znovu vrznou a vzápětí uslyším dětský hlas. "Mama?" zeptá se a já cítím, jak se po mně ustrašeně ohlíží. Co o nás po vesnici rozhlásili?
Žena mu cosi odpoví a dítě jí vyřídí nějaký vzkaz. Stále neschopná se odtrhnout od východu slunce jen cítím, jak mi drobná ruka sevře rameno. "Děkuju," usměju se na sluneční kotouč.
Žena s dítětem odejde.
Netrvá dlouho, než dorazí nějaký muž a něco řekne Mambovi.
"Ty zpátky," mávne na mě obr a já se jen neochotně odtrhnu od okna.
Vesnice se již začíná hemžit lidmi i zvířaty, kteří si spěchají po své práci, a já se s Mambem tím vším proplétám k výrobně heroinu.
Vejdu a překvapeně pozoruji, že Snape sedí na židli, nohy má na jiné, ruce založené na prsou a oči zavřené - patrně spí. Tolik se mu příčí lehnout si do postele, kde spal někdo jiný?
Hromady heroinu zmizely.
Takže to stihl dodělat, ale nestihl se vyspat. Od kdy? Na rozdíl ode mě nespal v Americe, takže naposledy v Malé mořské víle.
Vyzuji si boty, které by mohly po dřevěné podlaze příliš hlasitě klapat, a dojdu k oknu. Východ slunce se ale už přehoupl přes hranici, kdy dokáže být tolik okouzlující, a já se zase odvrátím pryč.
V místnosti je ještě roztahané nádobí a nepoužité ingredience. Pohledem zkontroluji, jestli Snapea nebudím, a vydám se zkoumat, co tu kde je.
Miska umazaná od bílé tekuté substance - podle vůně rozhodně obsahuje asfodel a zázvor. Vedle leží nůž, na kterém jsou zbytky červeného prášku. Od pohledu vypadá jako sladká kuchyňská paprika... což nebude. Přesunu se dál. Kotlík. Na dně je ještě pár kapek průhledné kapaliny, ale že je to voda bych si nevsadila. Je čirá a bez zápachu. Známka toho, že bude nejspíš smrtelně jedovatá, jak se tak u Snapea - minimálně v hodinách - stává. Dál plátěný pytlík, který lehce voní něčím omamujícím - vůně je mi naprosto nepovědomá. Potom několik kamenů, vypadají jako onyxy a jsou velké jako pěst dítěte. K čemu? Pult je politý červenou břečkou, červená barva by snad mohla být způsobená příměsí nachovky čiříkaté. Na kraji je trochu hnědého prášku, který nemám odvahu blíže zkoumat.
Celé to ukazuje na spěch, ve kterém Snape pracoval, a také na nemožnost používání hůlky. Vždyť i my používáme hůlku na uklízení lavice, když vaříme bradavičnaté lektvary, které jsou tisíckrát jednodušší.
Pohledem se ještě jednou ujistím, že Snape spí, a přejdu ke své posteli. Posadím se na ni do rohu a přitáhnu si deku, abych ji mohla obejmout. Pohledem spočinu na svém profesorovi. Odmítá si připustit lidské potřeby a touhy, řekly o něm sfingy. Jenže včera se choval lépe, než by kdo kdy čekal. Příbuzný? Už ta myšlenka sama o sobě je absurdní. Běžet k němu a volat "strýčku" - byla by to pravděpodobně ta poslední věc, kterou bych v životě udělala.
Adopce čtrnáctileté holky, která by byla se svou novou rodinou jen dva měsíce v roce, ale potřebovala by peníze na školu, není pravděpodobná.
Dobrá, tak tedy do sirotčince. Budova plná dětí, budou se tam šířit vši a žloutenka a pravděpodobně tam budou samí mudlové. O prázdninách mám sice zakázáno kouzlit, ale nebudu si moct udělat úkoly a dopisovat s kamarády ze školy soví poštou.
Nebo rodiče žijí.
Nebo se nedostaneme z knih.
Sirotčinec zní nejpravděpodobněji a já si nedokážu představit, co všechno to bude obnášet. Večerka v osm, tělesné tresty a šikana?
Přitáhnu si deku blíž k tělu. Zatím jsem o tom všem schopná racionálně uvažovat, ale tuším, že je to tím lektvarem, který mi Snape dal. Až vyprchá, prázdnota a zoufalství se vrátí.
Třeba bych mohla bydlet u Peggy a jejích rodičů. Pokud vím, nemají domácího skřítka, mohla bych se jim tedy starat o dům. A později, až si najdu práci, všechno splatit.
Nebo bych prostě mohla zůstat sama. V srpnu mi bude patnáct, to už bych nějakou brigádu mohla sehnat. Hlady bych neumřela a své věci bych si snad z domu rodičů vzít mohla.
Co je vlastně s dědou?
Žaludek se mi zkroutí při pomyšlení, jak snadno jsem na něj v posledních dnech zapomněla.
Byla to od Snapea další lež z milosrdenství, abych zůstala použitelná na další cestu? Mohl se děda pokoušet o odpor, zabili ho? Selhalo mu srdce, když uviděl bílou masku? Nebo ta rána z předsíně... unikl, dostal se ven, než přišli?
Čas plyne a já se nadále probírám variantami, co bude dál.
Vrznou dveře a do místnosti vejde Beáta.

(Severus Snape)

Na samém okraji vědomí cítím sotva slyšitelné kroky slečny Grishamové, ale nemám v úmyslu se zatím vzdát té chvíle spánku, byť na židli a s neustálou hrozbou vpádu našich věznitelů nestojí za mnoho. Přesto jsem musel na chvíli usnout tvrději, protože ve mně ještě doznívá sen, krátký a nezapamatovaný, který rozbušil srdce a zrychlil dech. Všechny mé noční můry bývaly o Voldemortovi, poslední dobou ale není o další náměty nouze.
Vejde Beata a když ani tentokrát nejevím snahu otevřít oči, přikročí rovnou ke slečně Grishamové. "Mám pro vás práci," oznámí panovačně.
Chviličku je ticho, slečna Grishamová patrně čeká, že něco odpovím. Marně. Je mi v mém polo-bezvědomí docela pohodlně. "Ano?" ozve se nakonec.
"Tady máte seznam lektvarů, odpoledne si pro ně přijdu." Zašustí papír, který právě mění svého majitele. "Vzbuďte si ho," pokračuje Beata a snažím se spokojeně neušklíbnout nad tím, že si sama netroufne, "nebo jak chcete, když jste ta učednice - měl by snad něco z toho být problém?"
Pootevřu nepatrně oči a vidím dívku, jak se pročítá seznamem lektvarů. Ve tváři jí probleskne výraz ulehčení. "Ne, nebude," odpoví tiše, jestli z respektu nebo ohledů ke mně nepoznám.
"Výborně," odsekne Beata, otočí se na patě a odkráčí. Zvláštní. Pokud se slečna Grishamová rozhodla tak rychle, musí to být běžné věci, které zvládnou i moji studenti. Jak to, že zde mají až tak výrazné problémy? Nebo snad Beata pozbývá schopností magie? Pokud sama užívá mudlovské drogy, nelze to vyloučit.
Sotva se za ní zavřou dveře, shodím nohy ze židle, narovnám se a přejedu rukama obličej. Klouby mi zapraskají, když narovnávám záda. "Tak co tam máme?" zeptám se slečny Grishamové hlasem dokonale bdělého člověka.
"Posilující lektvar, léčivý lektvar a povzbuzující lektvar," odpoví a znovu se podívá na papír, snad jestli něco nepřehlédla. Vzhledem k čitelnosti Beatina rukopisu to nelze vyloučit.
Obočí mi vyletí vzhůru. "Nepíše tam, jestli chce verzi pro mudly?" zeptám se pro jistotu, vzhledem ke zdejšímu osazenstvu.
"MM znamená pro mudly?" zeptá se, když se proluští dalšími písmeny.
"Naštěstí ne, běžné lektvary pro kouzelníky." Rozhlédnu se po spoušti v laboratoři a tvář mi potemní. "A takovými věcmi tu budu ztrácet čas," konstatuji nenaloženě.
"Můžu pomoct. Všechny jsme brali v druhém a třetím ročníku, vždycky se mi povedly."
Krátce na ni pohlédnu. "Vzpomínám si," sdělím chladně, neboť nevím, proč mi připomíná tak zřejmou věc. "Ovšem výsledek vašeho posilujícího lektvaru byl pouze nad očekávání."
"Vím, kde jsem tam udělala chybu, nebude se to opakovat."
Vypadá, že se opravdu chce zaměstnat - zato já ani v nejmenším netoužím prověřovat své síly takovými trivialitami. Stačí, že jimi musím zásobovat Poppy, která, pravda, že ne zcela neodůvodněně, nedůvěřuje ani pokročilým studentům.
"Dobrá," souhlasím nakonec. "Vyberte si, který uděláte."
"Zvládnu všechny," řekne poté, co ještě chvíli hledí do seznamu. "Začala bych asi léčivým, do posilujícího i povzbuzujícího se přidává prášek z mandragory, nechám si ho tu zatím proschnout v misce." Opatrně se na mě zadívá.
"Jak je libo," svolím nakonec a namlouvám si, že je to pro její dobro a vůbec ne proto, že bych s potěšením pokračoval ve spánku. "Neváhejte se ozvat, kdybyste si nebyla jistá." Sednu si zpět na židli do stejné polohy, z jaké jsem se před pár minutami zvedl, a zavřu oči.
"Pane profesore?" ozve se velmi, velmi nejistý hlas. Patrně očekává, že ji okamžitě prokleju. "Myslím, že to zvládnu sama. Já..." Zjevně neví, jak dál. "Nebudu vás budit. Je tady ta postel..."
"Ta je vaše,"
odvětím a nenamáhám se pohnout ani prstem u nohy.
"Nebudu ji potřebovat. Přeměnil jste ji asi stejně vy, že?"
Nezvratná logika, proti které právě teď nic nemám. "Nemyslete si, že nevím, o co vám jde," zavrčím, zatímco se přemisťuji do mnohem civilizovanější polohy. "Odsud vám neuvidím pod ruce." Jestli ještě něco odpoví, netuším. Usnu rychle a tvrdě a v nejbližších hodinách mě probudí patrně jenom explodující kotlík.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu