Kráska a Smrtijed - Zelená pravda

8. prosinec 2008 | 12.00 |

Kapitola třicátá.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

dzungle2(Osud)

Ať nastane cokoli, bude to zastřené zeleným hávem. Tráva, stromy, keře - ve stovce odstínů a dravé živosti džungle - oči až přecházejí z té záplavy a stejně tak i ostatní smysly jsou zahlcené nezvyklými vůněmi a zvuky. Ležíte ve vysoké trávě a teprve hledáte sami sebe, když tu se mýtinou prožene houfek makaků. Malátné ležící postavy je zaujmou. Jsou to poměrně malá zvířata, Vanja ale záhy zjistí, že zírá-li vám opice do očí z pěti palců, vypadá velká každá.
"Ztraťte se," zavrčí Snape a posadí se, zamračí na opice, které z toho mají viditelně radost. Vřeští a skáčou okolo, jednoho z vás se pokusí zatahat za hábit a druhému ukrást botu, na oba hází větvičky a kousky trávy.
"Asie," pronese Snape ponuře a bezúspěšně propálí jedno obzvláště drzé zvíře pohledem.
"Thajsko, Vietnam... snad Indie?" navrhuje Vanja s vědomím, že možností je příliš mnoho a masa divoké džungle okolo je jen těžko konkrétněji identifikovatelná.
"Uvidíme."
Zvířata se náhle, jako když do nich střelí, rozeběhnou pryč přes mýtinu všechna jedním směrem. Takřka vzápětí se rozhrne křoví a vyrojí se z něj několik mužů. Všichni vypadají na pohled velice podobně – snědé tváře pod širokými rákosovými klobouky, šaty z pevného barevného plátna, vysoké boty; ověšení spoustou mudlovských zbraní.

"Désarmer!" zvolá jediný z nich, který se drží mnohem tradičnější kouzelnické propriety, a Snapeova i Vanjina hůlka obloukem odletí. Zvedající se Snape dokončí pohyb a i když v první chvíli vypadá, že se vrhne po své hůlce, nakonec se vzdá toho beznadějného počinu a narovná se, s rukama lehce pozdviženýma na znamení mírumilovných úmyslů. Vanja se tváří, jako když tam vůbec není... ale tak bohužel kouzlo neviditelnosti nefunguje.
"Ne sommes pas ennemi," řekne Snape pečlivě ovládaným hlasem.
Muž se jen ušklíbne. " Mot d'ordre du jour?"
"On a perdu son chemin. Nous sommes des..."
"Suffit."
Kouzelník si tu nepravděpodobnou dvojici přejede pochybovačným pohledem a potom rychle promluví ke svým druhům - jazyk zní nepovědomě a nesrozumitelně. Vzápětí si přivolá obě hůlky a přemístí se. Ostatní se pohnou vpřed. Jsou to mudlové, mají mudlovské způsoby a prostředky, jsou bezohlední a pobavení zřejmou bezmocí svých obětí. Mezi sebou hovoří stejným jazykem, jakým na ně promluvil onen čaroděj, ale jinak se nezdá, že by byli schopní nebo snad jenom ochotní hovořit i jinak.

Spoutat slečnu Grishamovou je otázka velice krátké chvíle a stejně tak profesora Snapea, ačkoli není ochoten se vzdát bez boje. S rukama svázanýma za zády tak, že se provazy zařezávají do masa, se chodí špatně, Snape si svým odporem navíc vysloužil pouta i kolem nohou, která mu dovolují jen krátké kroky.
Muži bez dalšího otálení husím pochodem vyrazí zpět do džungle po sotva znatelných cestičkách mezi obrovskými stromy. Který ze zajatců nestačí, vyslouží si ránu či nadávku, nesčetněkrát jeden či druhý spadne na zem, aby znovu vstal a pokračoval dál. Lhostejnost vůči jejich bolesti či zranění je nepřehlédnutelná... nejspíš i vůči jejich životu samému.
Džungle se nakonec konečně otevře volnému prostranství. Na břehu hbité říčky je rozložená vesnice ze dřeva a rákosu, mezi domky stojí několik otlučených nákladních aut, po udusané hlíně se honí děti a drobní vepříci.

(Vanja Grishamová)

Překvapilo mě, že přenos nastal tak rychle, a možná je mi to i trochu líto. V Jižní Americe byl klid a třeba by se nám podařilo najít ještě další byliny. Toto by byl studijní materiál na tolik dnů... a se Snapem při ruce by bylo studium obzvlášť kvalitní.
Jenže je všechno jinak.
První setkání s obyvateli džungle bylo nakonec mnohem příjemnější než to druhé. Makakové byli zvědaví a hraví, zatímco lidé lhostejní a krutí. Když nás vedli džunglí, nebyla to povinnost, pro kterou nás museli bít, dělali to spíš se zaujetím hraničícím s fanatismem. Stejně jako dítě trhá broukovi nohy, tak i oni zkoušeli, co ještě mohou a co ne. Rány mezi nás dělili takřka spravedlivě, Snape padal kvůli svázaným nohám stejně často jako jsem já dostávala rány za pomalé tempo.
Ačkoliv teprve vesnice skýtala to pravé nebezpečí, byla jsem ráda, když jsme k ní konečně došli. Čekal nás jasně ohraničený časový úsek oproti nekonečnému putování, což je plus, ať už bude skýtat cokoliv.

Zavřou nás do jednoho z domů. Je to velké prázdná místnost s tlustým sloupem uprostřed, ke kterému nás oba přiváží. Ještě před měsícem bych neřekla, že mě kdy kdo bude někam přivazovat, teď mě to ale nepřekvapuje.
Osamíme.
"Co říkali, pane profesore?" odvážím se po krátké chvíli.
"Ptal se na heslo. Mé konstatování, že nemáme nepřátelské úmysly, mu připadalo zjevně nedostatečné." Na chvíli se oba odmlčíme, promluví až zase Snape. "Asi nemá smysl se ptát, jestli víte, kde jsme?"
"Nevím," odpovím a krátce zauvažuji, co to mohlo být za regál, ve kterém se pohybujeme. Směska knih je až příliš pestrá a rozhodně neodpovídá mým současným zájmům a literatuře, kterou bych se zabývala.
"Co to bylo za jazyk? Francouzština?"
"To nepoznáte ani to?" Do vlídnosti má jeho hlas daleko. "Ano, byla."
Přikývnu jen ze zvyku, Snape na mě nevidí stejně jako já na něj.
Bojuje se někde v Asii? Partyzáni? Teroristi? Vládní odboj?
Zavřu oči a snažím se zaměstnat mysl, abych vnímala modřiny od ran co nejméně.
Ne poprvé mě napadá, že je vlastně Británie báječné místo, kde nikdo nebije dívky.
Nečekáme dlouho, než se znovu otevřou dveře. Vejde onen čaroděj, který nás odzbrojil, a s ním stará babka.
Čaroděj něco zamumlá a mávne hůlkou bez jakýchkoliv viditelných účinků: barák nespadne a džungle neshoří.
Baba se na mě otočí a něco vyštěkne. Nerozumím jí ani slovo.
"Umíte anglicky?" zeptá se znovu s podivným přízvukem, přes který je jí stěží rozumět. Dívá se přitom na mě, Snapea oba ignorují.
Počkám jen chvíli, tak krátkou, aby se do celé věci mohl Snape vložit, kdyby chtěl, a když se nic nestane, přikývnu. "Ano."
"Kdo jste?" štěkne na mě znovu.
Ticho. Co chce slyšet? "Jmenuju se Vanja Grishamová," odpovím nakonec a doufám, že jsem tím neudělala nějakou chybu.
"A on?"
"Severus Snape," připustím po krátkém zaváhání. Jméno Prott, pod kterým vystupoval v Pohyblivých obrázcích, by tu asi nebylo nejvhodnější - dokud se neobjeví důvod nemluvit pravdu, nechci lhát, ať už to přinese cokoliv.
"Američani?" přihmouří babka oči a zatváří se výhružně.
"Ne," zarazím ji rychle. Když vyčkávavě mlčí, doplním svoji odpověď: "Britové."
"Kdo vás poslal?" zeptá se, když něco krátce zadrmolí k čaroději a ten jí odpoví.
"Jak - kdo?" zeptám se na oplátku, protože nevím, co odpovědět. "Zabloudili jsme sem!"
"Nelži!" zakřičí na mě, skočí dva kroky vpřed a já jen slyším dvě hlasitá plesknutí, která mě nenechávají na pochybách, že dokud se budou vyptávat mě, bolesti se bát nemusím. Paradoxně mě to ale vyděsí, protože jestli nebudu odpovídat tak, jak očekávají, odnese to Snape. Raději bych si nesla zodpovědnost za vlastní skutky sama a nezatahovala do toho nikoho jiného - což je přesně to, na co oni spoléhají.
"Mluvím pravdu," prohlásím zcela neefektivně. Tohle by se dalo připsat na seznam vět, kterým nikdo nevěří. "Špatně jsme se přemístili. Nemám tušení, kde jsme to skončili, a než jsme se odsud mohli dostat dál, ať už jakkoliv, sebrali jste nám hůlky."
Baba vypadá zamyšleně. Nakonec opět něco zadrmolí čaroději a tázavě se na něj zadívá. Ten zaváhá, pak ale přikývne.

(Severus Snape)

"Sem jste se nemohli přemístit," otočí se babka znovu k Vanje Grishamové a oči jí zlověstně žhnou. "Mluv pravdu! Ke komu patříte? Jste špehové?"
Navzdory tomu, že její společník je kouzelník a u ní předpokládám totéž, jejich praktiky jsou pozoruhodně mudlovské. Nebo se možná jenom vyžívají v tom, že působí bolest druhým? Schytám několik dalších ran, ale neměl bych jim důvod dělat radost svým křikem ani kdybych po jeho zaklínadle mohl vydat hlásku. Proti cruciatu to není nic. Muž mě odváže od sloupu a hodí na zem tak, aby slečna Grishamová viděla, co se děje. Stále mám svázané ruce za zády a vzápětí ucítím mezi lopatky došlápnout nohu, která mě přidrží u země.
"Mluv, nebo mu uříznu hlavu," řekne muž se zřejmou chutí se k tomu opravdu dopracovat a ženská jeho slova neprodleně tlumočí. Vzadu na krku cítím dotyk chladného ostří. Jsou z nás zmatení, z jejich vzájemných poznámek cítím strach. Něco je ohrožuje a oni si jsou jistí, že nemůžeme nebýt součástí toho nebezpečí.
"Přemístili! Zeptejte se jeho... přemisťujeme se neúmyslně vlivem nějakého nepovedeného kouzla! Nemůžeme to nijak ovlivnit... nechte nás být!" Hlas zní zoufale. Tvář zoufale vypadá.
"On je tvůj manžel?" pídí se babka. Ovšem, těžko chápat, proč by sebou někdo tahal pralesem nedospělou holku.
"Je to můj učitel," připustí slečna Grishamová něco, čemu se patrně chtěla vyhnout. Usilovně se snaží na mě nepohlédnout.
"Učitel čeho?"
"Lektvarů."
Rozhodně by měla zapracovat na intonaci hlasu.
"Nemají náhodou děcka zrovna prázdniny?" slyším úšklebek v hlase té ženské. Její mlaskavý přízvuk, patrně způsobený chybějícími zuby, mi působí takřka fyzickou nevolnost.
"Táta pracuje v nemocnici a on se za ním stavoval u nás doma. Tam nás zasáhlo to kouzlo," předvádí slečna Grishamová pokus o zmijozelské kvality.
"Opravdu nic neví," zašeptá muž. "Zkusíme jeho."
Baba zamlaská. "Dostali se daleko – dobrého kouzelníka nezlomíš, Simone. Máš ještě veritasérum?" Muž patrně odpoví jenom gestem. "Přines ho."
"Už je ho málo, jsi si jistá?"
Musím se pořádně snažit, abych jejich polohlasnou výměnu slyšel – a není o co stát.
"Ovšemže jsem si jistá! Běž, běž, třeba z nich ještě něco bude."
Cítím, jak tíha z mých zad mizí. Přetočím se na bok a zdvihnu tvář k babě. Potřesu hlavou výmluvně, aby pochopila, že chci něco říct – jen ale zavrtí hlavou a pohrozí mi hůlkou. "Jen si počkej," řekne.
Marně hledám způsob, jakým uniknout, a začíná se mě zmocňovat velmi nepříjemný pocit, že mám problém, opravdový problém. I veritasérum lze do určité míry přelstít, záleží na zkušenosti toho, kdo se ptá, a soustředění dotazovaného. Je to ale nesmírně těžké a musel bych být v dokonalé kondici, abych se mohl na své schopnosti spolehnout.
Simon se vrátí brzy, s lahvičkou plnou známého, čirého roztoku.
"Víš, co to je?" řekne ženská, ukáže na lahvičku a vítězoslavně se pochechtává při pohledu na blednoucí slečnu Grishamovou.
"Veritasérum?" hlesne dívka.
"Přesně tak. Nechceš sobě i nám ušetřit tu trapnou scénu a říct všechno, co nás zajímá?"
"Ale já nevím, co chcete vědět! Nelžu vám!"

Ano, po takových památných slovech se ti dva zastydí a odejdou pryč, nechají nám přinést dobrou večeři a...
"No budiž. Simone!"
Kouzelník si nesnaží přidělávat práci. Popadne slečnu Grishamovou za vlasy a zakloní jí hlavu. Dívka sebou začne házet a mlátit hlavou; pár ran do obličeje udělá své a takřka vzápětí vidím, jak se jí v očích objevuje ten specifický, sotva znatelný lesk člověka zdrogovaného veritasérem. Se mnou se Simon prát nehodlá. Jedno kouzlo mne spolehlivě znehybní, několik kapek vklouzne do hrdla a po dalším mávnutí jeho hůlky cítím, že se mohu opět hýbat a mluvit. Posadím se, jsme teď se slečnou Grishamovou naproti sobě, jako by nás naši věznitelé úmyslně naaranžovali. Pohled na zoufalou dívčí tvář mi rozhodně soustředění neulehčí.
"Jméno!" ostře vyřkne ženský hlas a nepříjemně se zaryje do uší. Nenávidím veritasérum, opravdu tu věc nenávidím.
"Severus Snape."
"Vanja Grishamová."

Odpovíme takřka unisono.
"Kdo jste?"
"Vanja Grishamová."
"Mistr Lektvarů."

Vnímám, jak si spolu šeptají, ale v hlavě mi hučí a nerozumím dobře jejich slovům.
"Jste vyzvědači?"
"Ne,"
šeptá dívčí hlas, tentokrát se však s mým nesetká. Snažím se neodpovědět nebo vyřknout něco neutrálního – tady mi ale veritasérum žádnou šanci nedá. "Ano."

(Vanja Grishamová)

"Lhala jsi nám prve?" zeptají se mě. Ne, nelhala, opravdu jsem se snažila, obzvlášť ke konci. Ne z prozíravosti, ale proto, abych do toho příliš nezabředla. Teď se to hodí.
"Ne." Je milé být si jistá, že aspoň teď mi budou věřit.
"On je tvůj učitel?" Že by bylo to veritasérum prošlé? O co jim jde? Vždyť jsem to říkala.
"Ano."
"Z jaké školy?" položí další otázku, u které mi není jasný její smysl.
"Z Bradavic."
"Bohové... to znamená Albus Brumbál?! Znáte ho?"
"To je ředitel, ano." To nevypadá, že by spolu měli přátelské vztahy. Ať jsem se ale snažila jakkoliv, poslednímu ano jsem zabránit nedokázala. Je to poprvé, kdy si veritasérum okouším na vlastní kůži.
Moje slova na ně mají podivuhodný účinek. Chvíli si něco šuškají, potom znovu promluví, tentokrát už ne bez zájmu, ale takřka nenávistně. "Špehujete pro Brumbála!" Snape ano; ale toto není otázka.
"Nešpehuji! Říkala jsem vám, jak jsme se tu ocitli, věřte mi! Nemůžu vám lhát!"
Znovu se spolu začnou radit, tentokrát to skoro přeroste v hádku. Netuším, o čem mluví, a mám strach. Nakonec se na mě baba znovu obrátí a mluví téměř úlisně, když se ptá. "Proč jsi s ním, děvenko? To není společnost pro tebe."
Dá mi práci neobrátit oči v sloup. "Protože to kouzlo zapůsobilo na nás oba," snažím se znít i já co možná mile.
Babka se zamyslí, její neschopnost se ptát přímo je takřka hmatatelná. Zjevně se snaží další otázku zformulovat tak, aby se dozvěděla, co potřebuje. "Kdo seslal to kouzlo? Tvůj otec? Přichytil vás při něčem," zamrká, "nepřístojném?"
Cože? To, že tu sedím jen ve zmenšeném mužském hábitu, přece nic nevypovídá! "Ne!" odmítnu ji zhrozeně. "Kdo seslal to kouzlo nevím."
Kouzelník naštvaně vybuchne a následně to vypadá, že otázky předříkává, zatímco baba jenom neochotně překládá. "Co přesně dělali tví rodiče ve chvíli, kdy bylo sesláno to kouzlo?"
Nevím, jak bych mohla zadržet svoji odpověď, nezbývá mi, než odpovědět... ačkoliv nechci, opravdu ne. "Táta visel u stropu, máma ležela na zemi."
Zdá se, že je moje odpověď zaskočila. Zírají na mě nevěřícně, alespoň do chvíle, kdy kouzelník nadiktuje babě další z otázek. "Kdo všechno tam v té chvíli byl?"
"Já, moji rodiče, profesor Snape a dva smrtijedi," odpovím hluše.
Jestli předtím vypadali zaraženě, není to nic proti tomu, jak se tváří teď. "U Merlina, děvenko! Řekni mi konečně, co se tam u vás stalo!"
Další z invencí baby, které nejsou ve formě otázky. Co jim na tohle mám říct? "Napadli nás smrtijedi. Chtěli nás zabít, ale profesor Snape mi zachránil život," zredukuji pravdu na nezbytné minimum.
"Smrtijedi? Od toho... Voldemorta?" ujišťuje se baba.
Trhnu sebou při jeho jménu. Kolikrát jsem ho vlastně slyšela? Dalo by se to spočítat na prstech jedné ruky a teď už jen při zvuku toho jména opět cítím cruciatus, opět cítím rány bičem... otřesu se. "Ano," hlesnu tiše.
"Takže to je nějaké JEHO kouzlo?" propracovává se baba ke svému cíl. "To, které vás sem dostalo?" upřesňuje.
Je milé, že mě může cizí hloupost vytrhnout z truchlivých myšlenek na mé rodiče. Je zajímavé sledovat zde maieutiku v praxi. "Je to nepovedené kouzlo. S Vy-víte-kým nemá nic společného." Konečně mi dojde, proč tolik trvají na odpovědi. "Sem nás to přemístilo náhodou, už jsme byli na více místech. Kromě toho pochybuji, že by to kouzlo dokázal někdo zopakovat."
Oběma se viditelně uleví, baba mě dokonce poplácá po rameni. Mám co dělat, abych se neodtáhla. "Hodná holka." To je snad největší kompliment, který jsem za poslední dny dostala. "Proč tě vlastně zachraňoval?" zamyslí se nahlas při pohledu na Snapea. "Všechny zprávy tady u nás říkají, že smrtijedům lépe neodporovat." Pravda, při tom, jak nenávistně se teď Snape tváří, asi není možné věřit, že z čistě nezištných důvodů.
"Nevím," odpovím popravdě. "Bradavice prý dostávají za každého studenta příplatky z ministerstva." Nezním kousavě ani hořce, jen mi zkrátka přišlo jako dobrý nápad tohle říct.
Babka na mě nevěřícně pohlédne, ale jí připadá, že už jsem dostatečně vyčerpaná, a tak obrátí svoji pozornost na Snapea, který teď celou dobu mlčel.
"Řekl jste, že jste zvěd," začne baba velmi rafinovaně.
"Ano," vyrazí ze sebe Snape.
"Pro koho pracujete?"
Snape mlčí, jen po čele mu stékají kapky potu. Nechápu jeho sebeovládání, mně přišlo zcela nemožné otázky nezodpovědět.
"Pro koho pracujete?" přitlačí baba a začne se znovu mračit.
"Pro... Voldemorta," odpoví jí Snape.
Při tom jménu sebou znovu trhnu a sklopím pohled k zemi. Raději bych tu nebyla, až Snapea zlomí. Jenže musím a tak mi nezbývá než poslouchat. Podobnost s epizodou u sfing je nepřehlédnutelná a to mi nedělá dobře. Co se ještě o svém profesorovi dozvím? Bude se ke mně potom zase chovat tak strašně?

(Severus Snape)

Ten pocit, jako když v hlavě buší kovářská kladiva... možná je pro tuhle chvíli lepší, že jsem spoután provazy, protože jen stěží ovládám třas, který se mě zmocňuje. Je těžké vnutit veritaséru svou pravdu a já, koneckonců, nelžu. Nelhat bohužel neznamená říkat pravdu a protože to vím, svádím tu teď svůj předem prohraný boj. Jen jejich naprostá nezkušenost ve vedení výslechu dává jisté naděje... nepatrné. Začínám však tušit, kde jsme, umístění téhle vesnice a jistá neurčitá vůně ve vzduchu, jejich reakce na Brumbálovo jméno - a vím, jakou roli chci hrát.
"Vy jste smrtijed?" vyjeví se babka a zmateně pohlédne na slečnu Grishamovou.
Pravdu, jednu z jasných pravd! "Ano."
"Takže jste tam byl, abyste ji zabil?" přimhouří baba oči.
Na to nechci odpovědět. "Ano," vypravím ze sebe, protože nemám jinou možnost. Pot mi stéká po čele a štípe v očích. Sklopím hlavu a vlasy mi zastřou tvář – ne, není mi dopřána ani tato malá úleva. Simon přistoupí blíž a plochou své mačety mi zdvihne bradu, aby mi mohl hledět do tváře.
"Proč jste to neudělal?"
Merline, proč mi dává takové otázky?
"Ona je moje příbuzná," slyším se říkat a hledím přitom slečně Grishamové do tváře. "Jsem svou ctí zavázán ji chránit." Vidím, jak jí dochází má slova, oči jako talíře plné nevěřícného úžasu, váhání... ale ani stopa po nedůvěře. Hledí mi do očí, nezačne křičet, ani protestovat, nezoufá si. Snaží se zachovat kamennou tvář a naši věznitelé se marně pokouší vyznat v celé situaci.
"Jak dojemná odhalení, strýček a neteřinka," ušklíbne se Simon. "O co ti jde, Beato? Tohle nám k ničemu není!" otočí se na babu, která konečně dostala jméno. Ta ho jen odmávne netrpělivým gestem.
"Takže jste smrtijed a pro toho vašeho Voldemorta špehujete Brumbála," ujišťuje se ženská. "Je to tak?"
Pravda. "Ano."
"Tento malý úlet,"
mávne rukou ke slečně Grishamové, "na vaší loajalitě nic nemění."
Pravda. "Ne."
"Smrtijedi prý mají na těle nějaké tetování. Kde je?"

Snadná pravda. "Na levé paži."
Simon nelení, skopne mě k zemi, vyhrne rukáv a chvíli oba zírají na mé vytetované znamení. "Tak to bychom měli," zašeptá babka a pokyne Simonovi, že mě může pustit.
"Víte, jak jste se sem dostali?"
Pomalu se zase posadím. Záda protestují proti nepřirozené poloze s rukama za zády a skoro závidím slečně Grishamové sloup, ke kterému je připoutaná. "Střetlo se několik různých kouzel, z toho minimálně jedno špatně provedené. Jak řekla slečna Grishamová, byla to náhodná a neopakovatelná situace."
Beata vypadá spokojeně. "Prve jste řekl, že jste Mistr Lektvarů. Jak moc jste dobrý?"
Konečně bezpečná půda. "Jeden z nejlepších," připustím, sám zaujat tím, jak veritasérum nebere ohledy na zdvořilostní předstírání skromnosti.
"Jeden z nejlepších kde?"
"V Británii. V Evropě. Na světě."
Pokrčím rameny. Nepořádáme mezi sebou klání, kdo dokáže lépe namíchat mast proti kuřím okům.
"Co ještě umíte?" vyzvídá ta příšerná ženská.
Protočím panenky. "Základy léčitelství. Několik jazyků. Bylinkářství. Chodit. Mluvit."
Simon neváhá ani na okamžik a opět pocítím následky jeho nelibosti. Tentokrát zůstanu ležet.
"Ale no tak, Simone," pokárá ho Beata netrpělivě. "Však víš, veritasérum. Třeba si nemohl pomoct." Kouzelník se zatváří tak, že je rázem jasné, jak konkrétní představu má, ale ustoupí s nasupeným výrazem ve tváři stranou, ruce založené na prsou. Jasně se distancuje od plánu, jaký s námi má jeho kolegyně, ať tuší, o co jde, či nikoliv.
"Co černou magii?" div neslintá čarodějka.
"Do jisté úrovně."
"Mám pro vás návrh,"
řekne potom a odhalí v úsměvu svůj prořídlý chrup. "Jste smrtijed – máte stejné cíle jako my. Mudlové jsou jen póvl a není proč se o něj starat! Využíváme je po svém. Strávíte tu nějaký čas výrobou lektvarů a potom vás zase propustíme. Dohodněme se, že dost včas na to, abyste se mohl vrátit po prázdninách do školy. Řekla bych, ano, řekla bych, že je to slušná cena za život, který jste ztratil ve chvíli, kdy jste překročil naše hranice na tu špatnou stranu."
Mlčím. Nevyslovila otázku, mohu si to dovolit.
"Souhlasíte?" napravuje rychle svou chybu.
"Za určitých podmínek ano," připustím. Ten plán je pro nás ve skutečnosti optimální.
"To jest?"
"Ona,"
kývnu bradou ke slečně Grishamové. "Nesmí se jí nic stát. Bude pracovat jako moje asistentka. Její schopnosti jsou přiměřené."
Beata se zamračí. "Rodiče ji budou hledat. Nemůžeme riskovat, že se jim podaří ji lokalizovat hledacím kouzlem. Uznáváte?"
"Její rodiče jsou mrtví."
"Jak to víte?"

Nemám připravenou žádnou polopravdu pro útěchu slečny Grishamové. "Byli tam další dva smrtijedi. Po našem zmizení neměli důvod je nechávat naživu."
"Jistě, jistě, v tom případě... ano, jsem ochotna to risknout."
"Ale já ne!"
vloží se rázně Simon. "To je šílenství. Jsou to jen nějací – přivandrovalci!"
"Je to na mou odpovědnost! Potřebujeme ho. Víš dobře, že jsme se dostali do výrazného skluzu s dodávkami!"

Zatímco se ti dva hádají o náš osud, dívám se na chvějící se dívku. Zavře oči a napůl odvrátí hlavu, ‚nejsem tady a nic neslyším, nevím o tom, co si tady povídáte!‘ říká to gesto. V té chvíli skoro lituji, že jsem s ní o tom nepohovořil už dříve, v méně vypjaté situaci. Bylo by to vůči ní rozhodně korektnější.
"... pokud se tak stane, sám si je můžeš zabít," uzavře Beata debatu. "A vy, drahý profesore," upře na mne opět svou pozornost, "věříte doufám, že to s vámi myslím poctivě?"
"Ne,"
odpovím okamžitě.
Beata se rozesměje chichotavým stařeckým smíchem. "Jste skvělý mladík, bude mi potěšením s vámi spolupracovat! Slíbíte mi, že se nepokusíte utéct?"
Merline, ta ženská je neuvěřitelně neschopná! "Ano."
"Pojď, Simone. Oznámíme to Vash-imu." Strká kouzelníka ke dveřím, ten by se ale očividně rád zdržel, nepochybně k radosti mých zbylých nepochroumaných žeber. "Jen pojď," strká ho Beata ven, "probereme to s Vash-im."
Konečně jsme sami. Zhoupnu se opět do sedu a posunu trochu po podlaze, abych se mohl opřít o další z hrubě vyřezávaných sloupů podpírajících strop. Hledím mlčky na slečnu Grishamovou a snažím se jí vsugerovat, že má být zticha, dokud veritasérum nevyprchá. Nevěřím ale ani v nejmenším, že mi ten klid dopřeje; byť doufám, že bude natolik obezřetná, aby neriskovala můj hněv nevhodnými otázkami.

(Vanja Grishamová)

Představa příplatků z ministerstva se rozplyne v mnohem konkrétnějším důvodu a já bych zalapala po dechu, kdybych byla v místnosti sama. Ale nejsem a proto se snažím svou tvář vyhladit do neutrálního výrazu, přestože tady není prostor pro nedůvěru, ne, když tu hraje svoji roli veritasérum. Nepochybuji, že mi Snape tohle nikdy říct nechtěl, a nevím, jestli jsem ráda, že to vím. Dobrá, sám mě tedy asi nezabije ani když udělám nějakou hloupost. Ale k čemu to?
Rozhovor už dál poslouchám jen na půl ucha, když začnou dohady o mém dalším osudu. Je dojemné, jak mě Snape brání pro svou vlastní čest. Také pro další možnost přemístění.
"Její rodiče jsou mrtví."
"Jak to víte?"
"Byli tam další dva smrtijedi. Po našem zmizení neměli důvod je nechávat naživu."

Snape mi řekl, že kouzlo zapůsobilo na celou místnost, že dost možná přežili. Proč teď tvrdí opak? Lže?
Nelže.
Jediné, co vím, je, že nelže.
Po celém těle mi naskáče husí kůže a kolem se náhle udělá nesnesitelná zima. Kdyby mi nebránily provazy, sesunula bych se na zem, cítím se náhle strašně slabá. Nechci už dál nic slyšet, vůbec nic, chci domů, k rodičům, k jediné jistotě, kterou jsem v životě měla.
Kterou jsem ztratila.
Ti dva odejdou.
Otevřu oči. Snape sedí opřený o sloup a dívá se na mě. A mlčí.
"Za jak dlouho vyprchají účinky veritaséra?" zeptám se tiše ve snaze dostat svůj hlas zcela pod kontrolu. Daří se mi to jen s mírnými obtížemi. Knedlík v krku mi celý úkol dost ztěžuje.
"Zhruba za hodinu. Vydržíte tak dlouho mlčet?" Hlas je jen trochu nevrlý, zaznívá z něj především únava a jistá odevzdanost.
Na tohle neodpovím, chci několik odpovědí dřív, než se začnu topit. "Smím se vás zeptat, s kým z rodiny a jak jste byl spřízněn?" Emoce potlačeny, hlas dostatečně neosobní. Začínám s tím méně nepříjemným a dávám možnost neodpovědět. Měla bych ze sebe radost, kdybych mohla.
"Teta vašeho otce je druhá sestřenice mé matky. Jsme pokrevně spřízněni."
Trvá mi jen okamžik, než si v hlavě namaluji patřičný graf. Dostatečně vzdálení příbuzní, takoví, o kterých si člověk jen stěží udržuje přehled.
Jediný příbuzný?
"Smím se vás zeptat, proč jste mi neřekl dřív, co si myslíte o osudu mých rodičů?" Jediné, na co jsem hrdá v tuhle chvíli, je, že nebrečím, i když si nejsem jistá, že je to opravdu dobře.
"Informoval jsem vás o těch svých teoriích, u kterých jsem předpokládal, že vás neochromí před další cestou," odpoví Snape bez snahy něco přikrášlovat - alespoň soudě dle toho, že už nevypadá, jako by sváděl boj se zimnicí. "Stále nemáme jistotu."
Kdyby alespoň nevypadal tak nezúčastněně, možná bych měla nějakou naději.
"Říkal jste mi, že kouzlo obsáhlo celou místnost. Je možné... můžu vědět, jestli je možné, že se přemístili jinam než ti dva smrtijedi?" Vážně se snažím pokládat otázky korektně, ačkoliv je to teď asi zbytečné. Ale nechci zavdávat další příčinu k zuřivosti a nenávisti, k chladu ještě většímu, než ovládá mého profesora teď.
Stále jen profesora.
Mám pocit obrovské prázdnoty v hrudi, která se stále prohlubuje, jakkoliv se proti němu snažím bojovat. Pocit osamění, pocit ztráty.
"Jistě, je to možné."
"A je to pravděpodobné?"
zeptám se dřív, než si vzpomenu na svoji korektnost. Vyslovené ale už zpátky vzít nejde.
"Nemyslím. Je to to, co jste chtěla slyšet?" Hlas nezní chladně, spíš jen prázdně, hluše. Je mu to líto? Možná, zdá se. Jenže k čemu je to dobré?
"Ne."
"Pak byste možná měla mlčet ještě zhruba... hodinu, slečno Grishamová."
Ve Snapeově hlase je patrná únava, není tam zlost.
Pomalu přikývnu. "Promiňte," omluvím se.
Jenže nedokážu mlčet. Naděje měla doteď v mém srdci místo, ale Snape ji podupal, donutil mě uvědomit si, jak to všechno je, zabránil mi opětovně potlačit starost o mé rodiče.
Potřebuji mluvit, abych se nezbláznila.
"Omlouvám se, pane profesore," kousnu se do rtu a protože není možné mluvit na někoho se zavřenýma očima, alespoň zabodnu pohled do země. "Já... Chtěla bych... Nemohl byste mi říct, jak jsem se měla chovat ten první den, hned po prvním přemístění, aby to nebylo nelogické a iracionální? Nebo něco víc o trifidech? Nebo... cokoliv? Něco říkat?"
Dobře si uvědomuji, jak nesmyslně můj požadavek zní, jenže mi pomáhá utíkat a oddálit tu chvíli, kdy budu postavena sama před sebe, své vědomí a svědomí.
"Ten první den..." Povzdechne si. Se zavřenýma očima se posune na sloupu ve snaze najít alespoň nějaké pohodlí, ale zřejmě marně. "Byla jste absurdně důvěřivá. Nedůsledná. Málo rozhodná."
Snažím se splynout s jeho hlasem, nevnímat nic jiného, zanořit se a nepřemýšlet.
"Můžu vědět, co konkrétně jsem měla dělat? Neměla jsem důvod vám věřit." Chci natáhnout hovor co nejvíc to jen půjde, ačkoliv tím Snapea asi nepotěším. Ale já nechci být sama a cizí hlas mi dává iluzi spřízněné duše.
"Neměla jste důvod mi věřit, ale chovala jste se, jako byste ho měla. Jaký, prosím vás?" Tentokrát na mě pohlédne. Oči černé jako onyx září klidně, bez emocí.
Nedá se neodpovědět. "Žádný," připustím. "Nevěděla jsem, co mám dělat. Říkala jsem si, že když stále žije Harry Potter, je tu naděje. Co jsem měla dělat?" Částečně řečnická otázka položená bez úvodní fráze. Zpátky to vzít nejde a třeba se aspoň konečně dozvím, co jsem měla dělat.
"Být rozhodnější, slečno. Vaše dedukce byla logická - ale nedokázala jste jí dost rychle ani plně uvěřit, ani ji zavrhnout. V boji nelze takto ustrnout beztrestně."
Což také není zcela praktická odpověď, ale aspoň něco.
Přikývnu, načež opět nastane ticho.
Ticho rušené vířením myšlenek, ticho plné nevysloveného, ticho plné prázdnoty.
"Promiňte, jen jsem to chtěla vědět," přeruším ticho zamumláním. Udělala bych cokoliv, abych ho narušila, aby nebylo, aby mi nedávalo příležitost přemýšlet.
"A co dalšího byste chtěla vědět?" zeptá se Snape ironicky a velmi neopatrně.
Hrkne ve mně, když se mi na jazyk derou odpovědi. "Zabil byste mě u nás doma, kdyby se nezkazilo to kouzlo? Kdy se dostanu domů? Máte mě rád?" Snažím se zastavit proud svých otázek, roztřesu se, jak bojuji sama se sebou a s veritasérem, a tak ve výsledku ani nedokážu zmírnit formulaci. Zavřu oči a očekávám výbuch... i odpovědi.
Snape se ostře nadechne a tentokrát je v jeho hlase netajená zlost. "Myslím, že chuť vás zabít mám právě teď. Jste si jistá, že chcete znát ty odpovědi? Ano, zabil bych vás, pokud bych musel." Nezní to, jako by odpovídal dobrovolně, každé slovo takřka plive. "Nevím, z čeho bych mohl odhadnout, kdy a jak se dostaneme domů. A..." Tentokrát se sebou viditelně zabojuje. "Nevím. Je v pořádku, že jste to právě vy, pokud už musím s někým snášet tuhle absurditu - ale nevím. A nechci, abyste se ptala. Ctěte mé soukromí, stejně jako ctím já to vaše." Konec zní spíš zamyšleně než naštvaně, přesto se krčím, jako bych očekávala ránu.
"Promiňte," řeknu a tentokrát to zní vskutku kajícně. "Nikdy bych se nezeptala... ptal jste se, co chci ještě vědět... promiňte." Nevím kam s očima, nevím, co dělat, nevím, kam utéct, nevím, jak uhnout zpod pohledu černých očí.
"Co asi moudrého," ušklíbne se Snape ironicky, jako by mě teď neslyšel, "byste odpověděla vy mně na takovou otázku?"
Nadechnu se, nechci odpovídat, bude mě nenávidět! A když to řeknu, bude to definitivní, nedokážu se pak zbavit pocitu, že to tak opravdu je. Jestli rodiče... upnula bych se na něj. Nechci. Nechci!
"Že ano." Tváře mi zahoří a vzápětí cítím, jak blednu, teď už tím spíš nevím, kam s očima, co mám dělat.
Chtěla bych tu být sama, tak strašně bych tu chtěla být sama!
Odvážím se pohlédnout na Snapea, třeba mi pomůže, když uvidím pohrdání, které bude mít ve tváři...
Zírá na mě nevěřícně, dokonale připravený o slova. Pak náhle uhne očima. "Upínáte se na člověka, ve kterém vidíte naději pro návrat domů," řekne.
Rozhodně ho nemám v úmyslu přesvědčovat o citech, které sama odmítám. Přikývnu a jsem ráda, že se už na nic neptá. Veritasérum promluvilo mými ústy více než jasně a doplnění toho všeho by jen těžko pomohlo.
A tak mlčím.
Jedno se našemu hovoru upřít nedá - už se netopím. Cítím se prázdně, nešťastně, osaměle, ale mám více námětů na přemýšlení. Využiju je všechny, i když to bude zahrnovat Snapea a návrat do našeho světa.

(Severus Snape)

Bohové... tolik k mé nelibosti nad neopatrností slečny Grishamové při pokládání otázek. Mohu vlastní malou obezřetnost svést na únavu? A může být takový důvod omluvou?
"Nemyslím, že by o tento směr konverzace stál alespoň jeden z nás," pronesu pevně a co možná klidně. "Nechtěl jsem říct nic víc, než že nemá smysl se... prohrabávat v citech. Je to neefektivní a zbytečné, bez sebemenšího přínosu k řešení naší situace. Jistě, akceptuji fakt, že jste čtrnáctiletá dívka a přeceňujete emoce už z povahy věci. Apeluji však na skutečnost, že jste havraspárka. Nezaměňujte vlny nálad za skutečnost. Víte již, že vás budu chránit. Pro vás je důležité vědět, jak vnímám pojem čest - ne jestli vás mám rád nebo vás nenávidím, protože už samy pojmy jsou subjektivní a vnímání takových věcí se mění velice rychle. Veritasérem nenahradíte poznání druhého člověka, lze jím ověřovat momentální fakta, ne..." Odmlčím se. "Ne nahrazovat psychoanalýzu."
Přikývne. "Promiňte," zamumlá hluše a zabodne pohled do země.
"S těmi vašimi omluvami bychom měli něco udělat," zavrčím. "A s francouzštinou také."
"Pro... Ano."
Ještě chvíli a z prkna v podlaze, které si vyvolila k zírání, se začne kouřit. Stále napůl čekám, kdy se začne hroutit kvůli rodičům, ale viditelně se snaží ovládat – ze zkušenosti se studenty vím, že o to horší to bude později. Ne každý, kdo se dozví o smrti svých rodičů, se hroutí více úlevou než žalem... jestli budeme do té doby zapojeni do výroby lektvarů, uvařím slečně Grishamové alespoň ´bezesný spánek´, ať mám šanci se v noci vyspat.

Houstnoucí mlčení mezi námi přeruší až Beata. Její stářím vybledlé oči potěšeně svítí a když se po nás rozhlíží, trhavými pohyby hlavy se nejvíce ze všeho podobná přerostlému vrásčitému ptáku.
"Všechno je domluveno," sděluje potěšeně. "Budete mi k ruce. Jsem Beata, zdejší mistryně lektvarů!" To by mnohé vysvětlovalo, zejména její do nebe volající neschopnost správně vyslechnout zajatce. "Když budete hodní," mele dál, zatímco sundává slečně Grishamové pouta, "budete se mít dobře."
"K řadě lektvarů potřebuji svou hůlku,"
oznámím suše.
"Ale jistě, jistě! Vždycky, když bude třeba, odvedeme slečnu za Mambem a vy dostanete svou hůlku. Až ji vrátíte, Mambo vám pošle slečinku v pořádku zpět."
Zamračím se. Bez hůlky je příprava lektvarů mnohem nebezpečnější – není jak zakročit v případě nestandardního průběhu.
"Nestačí vám moje slovo?" Ne že bych očekával kladnou odpověď.
"Ale mladíku! Však víte, být po mém, být po mém... ale ne, oni musí stále něco komplikovat..." Upřímnost si za dlouhá léta svého života ještě dostatečně nenacvičila.
Konečně jsem volný, krev se mi vrací do prstů u rukou a mohu se narovnat. Jak málo někdy stačí ke štěstí. Slečna Grishamová stojí jako sloup a zřejmě se zabývá vlastními křivdami.
"Tak pojďte, pojďte, musíme začít hned!" pobízí nás babizna ven z baráku.

Venku do nás udeří vlhké horko pravého poledne, křik dětí, prach a zachmuřené pohledy mužů. Někteří si významně pohrávají se zbraněmi, jiní jenom stojí a zírají. Není těžké odhadnout, že Beata je patrně jediná, kdo má jakési potěšení z naší přítomnosti. Je štěstí, že odsud nemám v úmyslu utíkat – nedostali bychom se daleko.
Odvede nás přes vesnici k domu stojícímu poněkud osamoceně, obehnaného nízkým plotem z proutí, který má funkci spíš výstražnou, než aby sloužil jako opravdová zábrana. Stojí tam dva hlídači, samopaly v pohotovosti, a na víc než komkoliv jiném je vidět, jak rádi by stiskli spoušť.
Beata na ně zlostně spustí a z jejich odpovědí mám dojem, že jsem zachytil jméno ´Simon´. Baba nakonec rezignuje a ukáže nám, ať vstoupíme dovnitř. Většinu vnitřku domu zabírá laboratoř nebo snad raději výrobna – na prahu se zarazím a nevěřícně hledím na několik vrchovatých kádí s nahnědlým práškem.
"Laskavě na nás oba sešlete filtrační zaklínadlo," otočím se k Beatě jakmile mi dojde, na co se dívám.
"No ovšem!" bouchne se do hlavy a vytáhne hůlku. Na okamžik mnou projede pocit, že se nemohu pořádně nadechnout, ale vzápětí je všechno při starém; s tím rozdílem, že teď už nám náhodné vdechnutí prášku ani absorpce jeho částeček ze vzduchu nezpůsobí potíže.
"To je heroin, řekl bych," oznámím slečně Grishamové. "Netuším ale, proč jsme tu my," hledím znovu na Beatu. "Vyrábí se mudlovským způsobem."
Baba projasní místnost několika světelnými koulemi a láskyplně se zahledí na zásoby drogy.
"Jistě, jistě," kýve spokojeně. "Ale když do něj přidáte esenci z určitého lektvaru, mudlům mnohem víc chutná, bez magie se závislosti nezbaví a jiný než ten náš už nechtějí... víme?"
Nu ovšem, to dává smysl. Voldemort by se mohl učit.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed - Zelená pravda zrzka 08. 12. 2008 - 22:27
RE: Kráska a Smrtijed - Zelená pravda nerla 09. 12. 2008 - 01:07
RE: Kráska a Smrtijed - Zelená pravda mae 09. 12. 2008 - 02:07