Kráska a Smrtijed - Pro život vás všech

12. prosinec 2008 | 12.00 |

Kapitola třicátá druhá.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Vanja Grishamová)

Pohledem v místnosti vyhledávám jednotlivé přísady do lektvarů a pečlivě se přitom vyhýbám koutu s postelí. Usínat v plně osvětlené místnosti s někým, kdo pracuje, není příjemné a těžko tomu bude jinak pro Snapea. Ohlédnu se na něj, až když všechny zvuky utichnou, a překvapí mě, že spí. Byl opravdu tolik vyčerpaný, že mu ani takový vpád do soukromí nezabránil usnout ihned? Je mi teď dvojnásob líto toho, co jsem předváděla včera za chování, a umiňuji si, že nic takového se už nebude opakovat.
Sklidím špinavé věci tak tiše, jak jen dokážu, a teprve díky tomu pochopím Snapeovo rozladění, když zjistil, že bude vařit bez hůlky. Všechno se musí ručně, i drbání kotlíků a mytí nožů, seškrabávání zaschlých polotovarů ze stolů... ručně. Všechno.
Najdu čistou misku a vysypu si tam trochu prášku z mandragory. Zvážit ji budu muset až těsně před použitím, kvůli zdejší vlhkosti bude asi o trochu těžší než v původním stavu, na druhou stranu, kdybych ji nenechala na vzduchu, lektvar by byl potom silně nestabilní, což u posilujících a povzbuzujících lektvarů není zrovna žádoucí vlastnost.
Na jemno naplátkovat cikurku, zasypat prachem z rohu jednorožce, po deseti minutách přidat šťávu ze znameníku.
Je úleva možnost soustředit se na lektvar, mysl mám dostatečně čistou na to, abych dokázala myslet opravdu jen na něj a na nic jiného, abych se nerozptylovala vnějšími vlivy.
Dveře bouchnou, dovnitř vejde Beata. Ta tam je její povýšený výraz, vypadá přepadle a unaveně, má černé kruhy pod očima, lehce namodralé rty, skelný výraz v očích. "Drahoušku," usměje se na mě falešně a hlas zní až příliš slabě oproti tomu, jak mluvila předtím. "Víc posilujícího. I léčivého. Všech."
Upřu na ni pohled, nejraději bych ji jím zabila. "Kolik?" zeptám se místo toho. Všechno dělat znovu...
"Dvoj- Trojnásobek."
Zalapám po dechu.
Beata čeká.
"Je tu málo drceného jednorožčího rohu," ozvu se konečně. "A taky zemnice. Tuším, že už zbyla jen jedna andělka a budu potřebovat zpátky hrnec, ve kterém vám vařil pan profesor Snape ten lektvar, jinak se mi to nikam nevejde."
Beata jen kouká, ozve se až po dlouhé chvíli. "Udělej tolik, na kolik ti stačí věci, zlatíčko. A jeho vzbuď, ať je to co nejdřív, jasné?"
Kývnu.
Beata se otočí a navzdory všemu poraženě vyjde ze dveří. Sleduji ji oknem, jde pomalu a nejistě. Teprve teď si uvědomím, že už ani tolik dětí neběhá mezi domy, že někteří lidé opravdu vypadají unaveněji.

.. co se stalo? Snad byl v noci nějaký střet, který jsem zaspala? Někdo našel jejich výrobnu?
Jen zavrtím hlavou a vrátím se k práci. To, co mám, už nechám tak, jak je, a další várky začnu připravovat v nových nádobách. Povzbuzující je nejsložitější a tak ho udělám jen v původním množství, Beata nevypadala, že by si potrpěla na striktní rozdělení ingrediencí.
Ačkoliv i dál kostičkuji, drtím a strouhám, míchám po směru i proti, u dna i na hladině a dřevem i kovem, sem tam neodolám a podívám se z okna. Podivný klid se vesnicí začíná šířit jako neviditelná vlna, lidé zalézají do domů a jediní psi a čuníci dál vesele rejdí na pláccích a ničeho si nevšímají.
Z kouta místnosti se ozývá tiché oddechování. Uvolněné rysy a mírný výraz - spánek opravdu dělá ze Snapea člověka víc, než si on sám uvědomuje.
Zahřát na teplotu 65°. Teploměr nevypadá, že by fungoval tak, jak má, možná to s ním umí Beata - taky mám doma věci, které fungují, jen když se do nich praští třikrát zezadu a pak jednou o postel - ale pro mě je nepoužitelný.
Po krátkém zaváhání do lektvaru strčím prst. Udržím ho v něm, i když jen tak tak - známka toho, že by opravdu mohl mít požadovanou teplotu. Stáhnu pod ním plamen a přiklopím ho plátem plechu.
Teď potřebuji jen čekat – na povzbuzující lektvar deset minut, na léčivý dvanáct a na posilující osmnáct. Druhé várky teprve bublají ve svých nádobách a bude jim to trvat ještě o mnoho déle.
Přejdu k oknu vedoucímu do vesnice.
"Mama!" volá tam jedno dítě, pláče a utíká bosé kamsi do neurčita. Cizí žena po něm chňapne, dítě se brání, ale ona ho nepouští, něco mu domlouvá. Dítě se rozpláče ještě víc, žena ho k sobě pevně tiskne, mají v tu chvíli jen svůj vlastní svět, který se rozplyne, až dítě zase pustí na zem.
Je to stejné, příliš podobné tomu, co bylo včera.
Prázdnota. Ztratilo i to dítě svoji maminku?
Do očí se mi začnou tlačit slzy. Kousnu se do rtu, otřu si je cípem hábitu, smísím je tak s krví svojí i krví Věcí, se špínou a prachem, s potem a utrpením, kterým je látka nasáklá.
Deset minut pomalu plyne, jak hlásají přesýpací hodiny postavené u jednoho kotlíku.
Znovu vyhlédnu ven. Prostranství je prázdné, ale z jednoho domu se ozývá mužský křik. Vzápětí se na ulici objeví žena, vypadá vyčerpaně, přepadle, staře. Jiná na ni zavolá a pozve ji k sobě, vypadají stejně, jako by očekávaly smrt.
Poslední zrnka písku propadnou úzkým otvorem a já přeliju první várku povzbuzujícího lektvaru do připravené nádoby. Barva odpovídá, vůně relativně také. Setřesu si několik kapek z prázdného hrnce do pusy a spokojeně kývnu, když zjistím, že odpovídají i chuťově.
Léčivý se mi povede bez chyby, vše je tak, jak má být. Prudce se nadechnu, když si vzpomenu, jak mě ho učil vařit táta ještě dlouho před tím, než jsem šla do Bradavic. Je to jako houbová omáčka, Vanjo, dávej pozor: nejdřív tam hoď plátky cikurky, posyp to...
Není čas.
Posilující se vyvedl, ačkoliv nepochybuji, že by mi Snape vytkl nesprávný odstín barvy, kterou má. Pochybuji, že by si toho Beata všimla.
Zkontroluji ostatní lektvary, které teprve přecházejí do druhé fáze přípravy, a seberu lahvičky s hotovými dryáky. Otevřu dveře připravená na hlavně samopalů, ale venku je prázdno. Nikde nikdo - nikdo nás nehlídá, nikde nikdo není.
Zase za sebou zavřu a lektvary postavím zpátky na stůl.
"Pane profesore," zkusím to tiše a přejdu ke Snapeově posteli. Nic, ani se nehne. Špičkami prstů se dotknu jeho ramene a zkusím to znovu. "Pane profesore, něco se asi děje."
Že to není věta, kterou bych sama chtěla být probuzena, mi dojde vzápětí.

mor2(Severus Snape)

Z posledního záchvěvu snu se probouzím s pocitem, že kolem sebe uvidím svoji vlastní komnatu a hodiny na zdi, které ukazují: Čas spánku! Prkenný strop hemžící se životem proto není zvlášť příjemné překvapení. Dezorientovaně zamrkám, než mi slova slečny Grishamové proniknou do mozku, pak ale rázem vyskočím na nohy a oči už pátrají po zdroji problémů.
"Co se stalo? Nestabilní trulovium?" Trochu se mi zatočí hlava, zřejmě jsem nespal tak dlouho, jak by bylo třeba. Zamračím se na pokojně vyhlížející kotlíky.
"Ne, ne, lektvary jsou v pořádku," ujišťuje mě dívka rychle. "Ale něco se děje ve vesnici s lidmi. Vypadají nemocně... a nemáme přede dveřmi stráže."
To mě zarazí. Zdá se, že budu muset zcela přehodnotit dosavadní předpoklady. "Očekával jsem, že jsme v knize zabývající se účinky mudlovských omamných prostředků," řeknu a obezřetně vyhlédnu z nejbližšího okna. Sleduji malátnou postavu jakéhosi mladíka potácející se mezi domy, dokud nezmizí za rohem. "Kniha typu Exotické choroby světem křížem krážem je ovšem v knihovně vašeho otce daleko pravděpodobnější, řekl bych."
Ještě chvíli mlčky hledím ven a marně přemýšlím, která nemoc může mít tak rychlý a náhlý průběh. "Byl tu někdo, kdo vypadal nemocně?"
"Ano... přišla Beata, aby si řekla o větší množství lektvarů."
"Předpokládám, že byste mi řekla, pokud byste se necítila v pořádku."
"Ano."
"Počkejte tady, zavřete dveře a nikoho nepouštějte dovnitř. Pokud přijdou pro lektvary, podejte jim je z okna."

Nečekám na případné protesty, otevřu dveře a vystrčím hlavu, abych se poohlédl po starém známém se samopalem. Nikde nikdo. Kráčím ztichlou vesnicí a připadám si jako svědek apokalypsy – a možná tomu tak skutečně je, všichni jsou mrtví a naše smrt bude následovat zanedlouho. Nakolik je pravděpodobné, že jsme imunní?
Z jednoho domu vyhlédne žena, vypadá, jako když má horečku, a když mě spatří, v úleku strne. "Kde najdu Beatu?" zavolám. "Beata!" vyslovím znovu pečlivě a pomalu. Žena váhavě ukáže na jeden z výstavnějších domů, tedy jeden z mála, který nesahá po označení "chatrč", a rychle se zase schová. No budiž.
Stará čarodějka je doma, v jediné velké místnosti zaplněné cetkami a barevnými šátky, napůl leží zabořená v křesle a vypadá jako v posledním tažení. "Co tu děláte?" vyprskne slabě. "Nesete mi lektvar?"
"Jdu si pro naše hůlky,"
odvětím chladně. "Doporučoval bych vám s jejich navrácením neváhat. Potom uvidím, jestli budu ochoten se nějak angažovat ve vaší situaci."
Žena ze sebe vyrazí sípavý smích. "Tady jsou," ukáže na polici, kde je obě najdu ukryté před cizíma očima kusem sepraného hadru. "Myslíte si, že dokážete uniknout? Nikdo nemá tak rychlé nohy, aby..." Rozkašle se a na rtech se jí objeví krev. "Aby unikl černé smrti! I vy zemřete!"
Dlouze na ni pohlédnu. "Černá smrt je příliš obecný název," odvětím ostře, "používaný pro celou škálu nesouvisejících chorob. Buďte konkrétnější."
"Fallaxis,"
ušklíbne se žena.
"Ale..." začnu, nemálo zaskočen. Lidové označení nemoci, které použila, mi nebylo neznámé. V opravdovém světě ale nemoci dávno vymýcené, Merline!
"Kde je teď vaše pýcha?" posmívá se mi umírající žena. "Cítíte, jak vás začíná pohlcovat? Chvějí se vám ruce? Stoupá horečka? Už začala bolet hruď a každé nadechnutí?"
Ano... cítím.
"Vaše vlastní hloupost vás zabila," odseknu. "Nepohlídat si čistotu vody ve studních..." Nechám tu hloupou ženskou jejímu osudu a pospíším zpět k laboratoři.
"Slečno Grishamová!" zavolám. "Stále žádné příznaky?"
"Pane profesore...?" ozve se zevnitř a její hlava vyhlédne z okna. "Ne, je mi dobře," odpoví, když si v duchu přehraje mou otázku.
"Dobře. Zavřete oči."
Automaticky poslechne a já na ni bez prodlení sešlu separační zaklínadlo. Jestli se dosud nenakazila, tohle kouzlo tomu s dost velkou pravděpodobností zabrání. Nenamáhám se s tím, abych s touto nesnadnou formulí pokoušel štěstí i u sebe; Beata se nemýlila, začínají se mi chvět ruce a pot na čele vypovídá o zvyšující se teplotě. Pro slečnu Grishamovou je navíc velice nepříjemné – rád bych ji toho ušetřil, v téhle chvíli však není zbytí.
"Nic tu nejezte ani nepijte," upozorňuji dívku, když vstoupím dovnitř a zamykám za sebou dveře. "Leda vodu po velmi důkladném převaření. Tady máte hůlku," položím ji vedle sebe na stůl, o který se rovnou opřu. "Musíme... musíme začít s lektvarem, ihned. Není cílený na tuhle nemoc, ale zachrání všechny, kteří..." Krátce se nad tím zamyslím. "Kteří se ještě nedostali do terminálního stádia."

(Vanja Grishamová)

Snape nevypadá dobře, potí se, chvěje se, oči se mu lesknou. Pochopila jsem, že na mě seslal nějaké imunitní kouzlo, zjevně ale nestihl to samé udělat pro sebe.
"Co je to za nemoc, pane profesore?" Příznaky jsou podobné mnoha dalším, ale tak rychlý průběh nemá nic, co bych znala.
"Říká se jí fallaxis. Je to jedna z těch nemocí, které jsou nazývány černým morem. Od prvních příznaků to trvá zhruba deset hodin do terminálního stádia komatu a následné smrti. Průvodní znaky jsou kromě extrémně rychlého průběhu bolest na hrudi, okamžitý nástup vysoké horečky, dýchací problémy, celková tělesná slabost a později chrlení krve. Vysoce nakažlivé."
Znovu se na něj lépe podívám. On je nakažený, na to se nemusím ptát. Zbývá tedy deset hodin, než se stane případ beznadějným.
Vezmu si do ruky svoji hůlku a iniciativně se jí pokusím uklidit špinavý pult. Jeden kotlík se zadrnčením spadne na zem.
"Jste si jistá, že jste v pořádku?" otočí se ke mně Snape se zúženýma očima.
"S mojí hůlkou by se mi to nestalo," pokrčím omluvně rameny a dojdu nádobu zvednout.
Snape si jenom odfrkne. Přitáhne si blíž jednu židli a ztěžka na ni usedne.
"Dejte vařit vodu. Na sto mililitrů vody je třeba jeden gram drcených žláz morovouse, sedm miligramů arbízu, pět žíní jednorožce a odměrka bornízu."
"Kolik toho budeme vařit?" přelétnu pohledem skříň s přísadami.
"Dva litry," odpoví Snape.
Dva litry? Zdá se to málo pro celou vesnici... "Mohou ten lektvar užívat i mudlové?"
"Přidala-li by se v třetí fázi varu kůže tlustočerva valivého, pak jistě. Protože se ale tlustočerv valivý vyskytuje pouze v Severní Americe a má jen úzké spektrum užití, pochybuji, že byste ho tu našla."
Zavřu oči. "Takže umřou."
"Ano," odsouhlasí Snape bezvýrazně.
Nadechnu se a vydám se pracovat.
Do jednoho kotlíku dám vařit vodu na lektvar, do druhého ji napustím až po okraj a postavím ji na hořák v rohu místnosti, kde nebude překážet.
Drtím žlázy morovouse a přemýšlím, kolik lidí budeme moci ještě zachránit. Kdybych si to uvědomila dřív, kdybych Snapea vzbudila a dali jsme se do příprav dřív...
"Není tu dost arbízu." Soustředit se na práci a myšlenky nechat na potom je klíčem k úspěchu.
"Zkuste najít výtažek z macaráta," řekne Snape po chvíli. "Maximálně polovinu množství arbízu lze nahradit v poměru sedm ku osmi s přiměřenou ztrátou účinnosti."
Musím vyskládat celou polici skleniček s přísadami, než objevím tu pravou.
"Je to ono?" ukážu ji Snapeovi, ačkoliv je popsaná. Výtažek z macaráta jsem nikdy neměla v ruce a nikdy jsem o něm ani neslyšela.
Snape si čichne a vrátí mi ho zpátky. "Ano."
Je bledý a vypadá čím dál horečnatěji. "Pane profesore, jestli jste se nakazil..." Pokrčím rameny. "Můžete si lehnout, pokusím se to tu nevyhodit do vzduchu."
Černý pohled přestává být tak výhružný, ze všeho nejvíc vypadá vyčerpaně.
"Po dvaceti minutách od začátku varu bude třeba seslat zaklínadlo. Až potom," zůstane sedět na židli.
Vrátím se ke kotlíkům. Přidám potřebné ingredience a sem tam se na něco Snapea zeptám, on mi dovyloží celý postup. Lektvar není jednoduchý a je potřeba jej uvařit správně napoprvé – na další by tu ani nebyly ingredience, kdyby někdo náhodou přežil tak dlouho, aby jej mohl ještě užít s pozitivním výsledkem.
"Pane profesore, uběhlo už osmnáct minut od začátku varu," přejdu ke Snapeovi, který vypadá víc v bezvědomí než co jiného.
Otevře oči, opře se o stůl a pomalu vstane. Tvář se mu leskne potem, oči má nepřirozeně skelné, dýchá přerývaně. Zaostří na kotlík a na chvíli se zdá, jako by si nemohl vzpomenout na příslušnou formuli. "Masama chunyi languidulus coniugo." Lektvar změní barvu z modré na oranžovou a ač ještě před chvílí vřel, jeho hladina se v okamžení uklidní.
Vzápětí se Snape složí plynulým pohybem na zem.
Odstavím lektvar z ohně – nastává část míchání při čtyřiceti osmi stupních, ať už je mám poznat jakkoliv – a přesunu se ke svému profesorovi.
"Pane profesore," oslovím ho.
Snape upírá skelný pohled do stropu a mlčí.
"Mohla bych vás přemístit do postele?"
Oči se zaostří na mou tvář a obličej se na okamžik stáhne soustředěním, potom ale nabude původního výrazu.
"Mobiliocorpus," stoupnu si a namířím na něj hůlku. Tělo se zvedne a začne proplouvat k posteli. Snape mávne hůlkou bez jakéhokoliv výsledku a potom zavře oči a přestane reagovat.
Uložím ho do postele a přikryju dekou.
Potom se vrátím k lektvaru. Čtyřicet osm stupňů? Měl by v tu chvíli zgelovatět, potom mám jen malou chvíli, abych do něj vylila příslušné množství bornízu.
A tak čekám u kotlíku a hlídám, kdy začne měnit své skupenství. Netrvá to dlouho a já do něj konečně mohu vložit poslední ingredienci. Zamíchat patnáctkrát po směru a dvakrát proti a definitivně odstavit.
Sundám z ohně už i druhý kotlík, prozatím zapomenutý v koutě, a naberu z něj trochu vody do dvou hrnků, aby se ochladila.
"Pane profesore?" přejdu zpátky k posteli, Snape ale podle očekávání neodpoví.
Leží přede mnou volba – léčivý nebo posilující? Zůstaly tu všechny lektvary, které jsem uvařila pro Beatu, a potřebuji některým z nich probrat Snapea alespoň na tak dlouho, aby mi řekl, jakým způsobem se lék dávkuje. V duchu si laji, že jsem se na to předtím zapomněla zeptat.
Rozhodnu se pro povzbuzující – kdyby fungoval léčivý, nevařila bych ten, který vařím teď.
Naleju ho trochu Snapeovi do úst a čekám.
"Pane profesore, jak se dávkuje ten lektvar?" zeptám se, jakmile zpozoruji, že se mu zachvěla víčka. Děsí mě jeho bledost a přerývané dýchání, děsí mě teplota, která z něj sálá.
Oči se otevřou a chvíli ostří. "Pane profesore, jak se dávkuje ten lektvar?" zopakuji svou otázku naléhavým hlasem.
"Mililitr na deset kilogramů váhy člověka," odpoví ztěžka a je vidět, jak bojuje o dech pro každé slovo, které vysloví. "Váhu zjistíte formulí verificosolidus, pohyb jako u revelio," dodá ještě, než znovu zavře oči.
Zakloním hlavu a na okamžik zavřu oči, abych se dokázala uklidnit a soustředit. Potom na něj namířím hůlku a začnu se učit nové kouzlo.

(Severus Snape)

Soustředit se.
Soustředit se...
Soustředit. Ještě chvíli.
Snažím se vzpomenout na všechny podrobnosti, které musím sdělit slečně Grishamové, ale jindy spolehlivá paměť zoufale selhává. Netoužím po ničem víc než troše klidu, únava posledních dní a vyčerpání z horečky se spojily v jedno a chci jenom spát, přestat bojovat o každé nadechnutí a spát...
Ještě chvíli se soustředit. Nebo už netřeba? Povahu nemoci a postup při výrobě lektvaru jsem jí, jsem si tím takřka jist, vyložil. Co víc? Teď už je náš osud v jejích dětských rukou. Chybí vůle k rozhodování o čemkoliv dalším, lehnu si, kde právě stojím, a to, že náhle není nutné složitě udržovat rovnováhu, je vítaná úleva. Rychle se začínám propadat do jakéhosi polovědomí, matně vnímám, co je okolo, ale je to příliš daleko, nepodstatné... nadechnout se, vydechnout, život má jednoduchý rytmus, v uších mi zvláštně zaznívá tlukot vlastního srdce, čím dál hlasitěji, pohlcuje všechny vjemy z okolí. Nadechnout se a vydechnout, jen poslouchej a budeš žít, nic víc v tom není. Nebyla to dřív samozřejmost? Teď není - dýchej, drž se života, nezáleží na tom, že nevíš proč.
Zvláštní, že se mi zdá sen zrovna o banální kouzelné formuli, kterou se zjišťuje váha člověka. Možná je dobrá k tomu, abych věděl, koho unesu na svém dechu. Stačí přece fouknout a stejně jako chmýří z pampelišky rozletí se i člověk na kousky, odpluje s větrem. Muselo se stát, že i na mě někdo foukl, proč bych jinak nyní plul v oblacích? Je zvláštní, nikdy jsem si nevšiml, jak temná taková oblaka jsou, ze země vypadají bílá, možná je to tím, že jsem se sám stal oblakem, ještě nevím, jestli je to odměna či trest, není to důležité a je to dobré i špatné. Slunce je skryté, ale musí být blízko, rozpaluje vzduch a marně toužím po dalším závanu větru; chci té mlze okolo říct, že má být bílá a chladivá, nedokážu ale vyprahlými rty vydat jediný zvuk. Kolem mě se z temnoty vynořují nezřetelné lidské tváře, usmívají se i pláčou, zmocní se mě zvláštní pocit naléhavosti a vím, že musím najít tu pravou, na které záleží.
Vanjo! Spíš pocit ze jména než jméno samé. Myšlenka spojená s jemnou dívčí tváří a nejistýma modrýma očima. Drž se u mě...
Tolik důležitých věcí - a já bloudím.

(Vanja Grishamová)

"Verificosolidus!" mávnu hůlkou a její trajektorie připomíná nejvíc ze všeho obrysy motýla. Nestane se nic.
"Verificosolidus!"
Bledost tváře a kapky potu stékající na postel zbytečně rozptylují moji pozornost.
"Verificosolidus!"
Z hůlky mi vyletí roj jisker.
"Verificosolidus!"
Jak se mám naučit nové kouzlo s tátovou hůlkou?
"Verificosolidus!"
Další jiskry, formují se ale do tvarů... čísla!
Začínám chápat, že závěrečná klička hraje podstatnou roli při rozlišení zjišťovacího kouzla a toho, které se právě snažím naučit.
"Verificosolidus!"
Hůlka znovu zasrší a tentokrát se jiskry na okamžik zformují do písmen LXXIII.
Úlevně vydechnu a přesunu se ke kotlíku. Něco málo přes sedm mililitrů, stříkačku s ryskou tu naštěstí Beata má. Snape bude první, na kom vyzkouším, zda se mi lektvar povedl nebo ne, a pro jeho i své vlastní dobro doufám, že ano.
Vpravím mu do úst tu trochu lektvaru, která mu náleží, a donutím ho polknout.
Nestane se nic.
Cítím se bezmocně. Buď je lektvar špatný, nebo jsem mu ho dala málo, nebo účinkuje až po delší době, nebo se zkazilo něco jiného a já netuším co.
Může se lektvar kombinovat s posilujícím? Doufám.
Zvolna začnu uklízet použité nádoby a čistit zaneřáděné stoly. Po očku ale Snapea stále pozoruji, hlídám každý jeho pohyb, každé nadechnutí. Neděje se nic.
Křehké nádoby raději myju v ruce. Teplá voda je úlevou i pro mě, ve zdejším horku a vlhku mám alespoň na moment pocit, že jsem čistá.
K ničemu to nevede a nemůžu už čekat dál, lidé umírají. Vrátím se k posteli a zkontroluji Snapeovi tep, ujistím se, že ačkoliv přerývaně, dýchá zatím bez větších problémů, otřu mu navlhčeným hadrem tvář a čelo a na židli, kterou přistavím vedle postele, postavím hrnek s převařenou vodou. Možná že už přece jen dýchá klidněji a rozhodně se tolik nepotí, což ovšem může být dáno bezvědomím.
Povzdechnu si, seberu lektvar, odměrku a hůlku a vykročím ven do vesnice, ve které řádí smrt. Dveře za sebou kouzlem zamknu.

mor1Vesnice je příliš tichá. Naskakuje mi z toho po těle husí kůže, chvěju se strachem a cítím se jako vetřelec, který se omylem dostal do zapečetěné hrobky. Zelené stěny džungle vypadají nemilosrdně, zeleň je dravá a výhružná, zastrašuje každého, kdo by jí snad chtěl projít.
Psi a vepříci, ti jediní se potulují dál vesnicí, ale i psi vypadají podivně schlíple. Vycítili, co se tady děje?
Otevřu dveře prvního domu. Kolik jich ještě bude, kolik tu může být dohromady stavení?
Jsou tam, muž leží na podlaze, žena objímá v posteli dívku, která může být stejně stará jako já.
"Verificosolidus!" ukážu hůlkou na muže. Nestane se nic. Ale vždyť... musí se mi to povést, není čas!
"Verificosolidus!"
Jiskry zasrší a ukáží mi nezřetelné LVI. Okamžitě naměřím dávku a vpravím ji muži do úst.
Zdráhavě od sebe potom oddělím matku s dcerou. Nakazím se dotykem? To kouzlo, které na mě Snape seslal, bylo příliš nepříjemné, aby mi bylo nedostatečnou ochranou, alespoň v to věřím.
"Verificosolidus!" ukážu hůlkou na ženu, nestane se ale nic. Zopakuji jej a potom znovu. A zamrazí mě.
"Leposrifico!" Kouzlo, které důvěrně znám a umím, mi prozradí, že přede mnou leží mudla. Mudla, žena, která zemře. Žena, která objímá dceru.
"Verificosolidus!" Objeví se XXXVIII. Dcera tedy přežije, snad. Vpravím jí lektvar do úst a potom odložím své věci. Nemohu prostě jen tak odejít...
Ženu nechám tak, jak je, dívku s mužem přenesu do jiné postele. Možná se dopouštím společenského faux pas, ale v jaké jiné chvíli by měly držet rodiny pospolu?
Jsem vyčerpaná, cítím, že tohle rozhodně nebudu moci udělat u všech. Nikdy jsem z kouzlení únavu necítila, je to pro mě nový pocit, který se zatím dá přemoci, ale nevím, jak dlouho. Nemocné od zdravých ale budu oddělovat i nadále - dokud se nezhroutím.
Vyjdu ven a oproti všem svým předsevzetím se rozeběhnu zpátky k našemu domu. Snape leží stále ve stejné poloze, ani se nepohnul, jen dech se mu zklidnil. Úlevou mi na tvář vyhrknou slzy. Kouzelníci, pro které ještě není pozdě, tedy přežijí. Přežije to i Snape.
Kleknu si k posteli a zadívám se na tvář naproti sobě. Překvapí mě, když si uvědomím, že náhle přestávám vnímat Snapea jako svého profesora, ačkoliv bych novou perspektivu svého pohledu neuměla pojmenovat.
Nadzvednu mu hlavu, přiložím ke rtům hrnek s teplou vodou. Nestane se nic, voda mu stéká po bradě na deku a košili, kterou má na sobě. Odtáhnu se, seberu vlhký hadr, který zůstal ležet na židli vedle hrnku, a znovu Snapeovi otřu tvář. Potom se ho zkusím dotknout špičkami prstů, odendat mu pramen vlasů z očí. Je to příliš zvláštní a cizí pocit, ze kterého mě jímá závrať. Nepochybuji, že kdyby se teď probral, nepřešel by to mlčením, a právě toto mě tak zaráží.
Jsou tu lidi, kteří umírají!
Zvednu se a opět vyjdu z domu. Zamknout nezapomenu.

Dům a další dům, potom ještě jeden.
Nikdo není při smyslech, někteří už jsou po smrti. Ústa a tváře mají od krve, jsou bledí a rty mají modré. Nejčastěji to jsou děti.
Cítím, jak se mi zostřilo vnímání a až bude po všem, až budeme někde daleko odsud, snad na opačné straně polokoule nebo v nějakém smyšleném světě, všechny ty vjemy mě doženou a zaútočí na mě. Zatím mám ale hlavu čistou, abych se mohla soustředit.
A ztichlé domy čekají.
Za jejich dveřmi je utrpení a smrt, bolest v té nejhorší podobě, bezmoc a odevzdání. V té vesnici je příliš málo kouzelníků, kterým bych mohla pomoci, a příliš mnoho lidí musím ponechat jejich osudu, nechat je zemřít.
Ženy a děti. Nechat zemřít ženy, jejichž děti přežijí, a občas i děti, jejichž matky budou žít. Jaký potom budou mít život?
Pomáhám přežít kouzelníkům, kteří pro peníze zabíjí mudly, pomáhám přežít výrobcům drog.
"Verificosolidus!"
XXIII.
Je ten lektvar uzpůsobený i pro takhle malé děti, nebo je zabiju vlastníma rukama?
Domů, které jsem navštívila, začíná přibývat. Kolik desítek jich mám za sebou? Nepočítám živé ani mrtvé, nedokázala bych to, musím se soustředit na kouzlení a odměřování, musím po sobě kontrolovat všechno, co udělám, protože je pravděpodobné, že se jednou začnu plést.
"Leposrifico!"
Špička hůlky modře zazáří a já znovu zkouším formuli verificosolidus, která mi projednou zcela selhala. Jiskry. Budu se ji učit znova, po tolika použití? Co je špatně?
Kleknu si před toho muže a rukama se opřu o zem, nadechnu se. Zkusím to znovu.
Jiskry.
Mám žízeň.
Neochotně se zvednu, vyjdu ze dveří a zapamatuji si, který je to dům, abych se ještě vrátila. Doploužím se do laboratoře, pohledem se přesvědčím, že Snape stále ještě spí, a žíznivě se napiju převařené vody. Pohled mi padne na lektvary pro Beátu - na posilující lektvar. Poslední dobou lektvary až příliš nadužívám, ale ať se mi žaludek třeba rozpustí, když tak budu moci zachránit víc lidí.
Znovu otřu Snapeovu tvář hadrem a odliju si trochu převařené vody do lahve, kterou v laboratoři najdu a která by snad nemusela být kontaminová žádným jedem, a překvapí mě, že má již stejnou teplotu jako okolí. Jak dlouho jsem už na nohou, jak dlouho bojuji se smrtí? Nacházím čím dál tím víc mrtvých, nedostává se mi čas, chybí mi síly.
Dám vařit další kotel vody a vrátím se ke své pouti, zpátky tam, kde jsem skončila.

"Verificosolidus!"
Jiskry mi nezřetelně cosi napíší a já spíš uhodnu než přečtu, které číslo to mohlo být. Další, který přežije.
Další dům. Krev, všichni na sobě mají světlou krev, kterou vykašlávají spolu s dechem. Odvrátím se a odejdu z dalších dveří, do kterých jsem přišla pozdě.
A mrtvých opravdu přibývá. Umírají mi před očima, jsou v komatu a tak snad netrpí, ale já vidím, jak odcházejí, a nenávidím se za všechny promrhané minuty při vaření lektvaru, za minuty, které jsem strávila u Snapea, když jsem zjistila, že bude žít. Nenávidím se za pití, pro které jsem si došla, ačkoliv díky lektvaru jsem ještě stále schopná kouzlit.
Nenávidím se za to, protože každou minutou někdo umírá.
"Leposrifico!"
A většina z těch, kdo dosud neumřeli, jsou mudlové, a já jim nemůžu pomoci.
Psi se motají po vesnici s ocasy staženými mezi nohama a vyjí, cítí krev a smrt. Vepříci spokojeně ryjí čenichy v zemi a válejí se v blátě.
Posilující lektvar mi dodal sílu jen zčásti, snad i jeho účinky značně zredukovalo to kouzlo, kterým mě ochránil Snape před nemocí.
Kolik domů ještě? A kolik živých v nich?

mor3V posledních pěti domech nebyl už nikdo živý, přišla jsem příliš pozdě.
Jsem tu sama, jediná živá a při vědomí. Mám chuť křičet a pro jednou můžu, není tu nikdo, kdo by to slyšel.
Můj hlas se rozlehne vesnicí, psi vyjí, vepříci chrochtají. Svým křikem jsem znectila hrob mnoha lidí a tím jsem dovršila součet svých hříchů.
Zlomeně se ploužím zpátky do našeho domu. Jen s vypětím posledních sil dokážu odemknout dveře; kdybych předtím tušila, v jakém stavu budu při návratu, nikdy bych je nebyla zamykala.
Snape stále spí.
Sundám kotel s vodou z ohně a přistavím ho k nohám postele. Potom dopiji zbytky vody z lahve, naposledy zkontroluji Snapea a lehnu si na zem vedle. Nemám sílu ani chuť zkoušet něco přeměnit na matraci nebo deku a nakonec to ani nepotřebuji. Oči se mi zavřou ihned a já upadnu do snů plných násilí, nemocí a krve.

(Severus Snape)

Uvědomím si spoustu věcí - ticho, nepohodlí a strašlivou žízeň - než mi dojde ta základní. Jsem naživu. Zatím se ani nesnažím otevřít oči, jen se soustředím na svůj dech; tentokrát ne proto, abych vůbec dokázal dýchat, ale pro tu snadnost a lehkost, s jakou mi vzduch vklouzává do plic, bez bolesti a bez námahy.
To znamená, že slečna Grishamová dokázala uvařit ten lektvar.
Náhlé uvědomění si souvislostí mě dokonale probere. Pokusím se pohnout rukama a zaskočí mě, jak slabé se zdají. Nevadí, to nevadí, takové věci nejsou nic než otázka vůle... přejížděj prstem po seznamu položek, jako když si chystáš přísady pro lektvar.
Otevřít oči, přetočit se na bok, vzepřít se při tom na rukou.
Někde venku zapadá slunce a kouty místnosti se již topí v hustém šeru. Slečnu Grishamovou nikde nevidím, ale hned vedle lůžka stojí židle a na ní hrnek s vodou, jedna z nejlepších věcí, jakou si teď dovedu představit. V pevné důvěře, že by mi tu nenechala vodu, pokud bych ji nemohl vypít, nemálo posílené faktem, že je mi žízní takřka zle, se pro něj natáhnu, možná až příliš rychle - překulím se na okraj postele a neschopen se dost rychle zachytit, jakkoli jde o jednoduchý pohyb, spadnu na zem.
A najdu slečnu Grishamovou.
Voda jí promáčí vlasy, řekl bych ale, že to vedle váhy dospělého muže, který se jen velmi neobratně snaží překulit stranou, bude ta menší z jejích starostí.
Když vytřeští oči, zjevně probuzená z hlubokého spánku, jsou naše tváře jen pár palců od sebe.
"Promiňte," zachraptím.
Vymaní se zpod mého těla a skoro vypadá, že se jí ulevilo. Jestli proto, že lektvar zabral a může se nadále těšit z mé milé přítomnosti, nebo se jí zdály nepříjemné sny, mohu jen hádat.
"Hmf," pronese duchapřítomně a natáhne se pro hrnek. "Jak vám je?" ptá se, zatímco nabírá vodu z hrnce, který jsem naštěstí při svém pádu minul.
"Dobře," ujistím ji, i když jsem si vědom, že musím vypadat dost hrozně. Nepříjemný pocit z potem promáčených navlhlých šatů a vlasů mi také zrovna nepřidá. Natáhnu se pro hrnek, který mi podává, a ruka pod jeho tíhou samovolně klesne k zemi. Zamračím se na ni a zauvažuji, jaký postup zvolit.
"Budou ti, co přežili, potřebovat ještě nějakou pomoc?" ptá se dívka a protírá si spánkem zalepené oči.
"Jenom hodně spát," odpovím a dávám si záležet na artikulaci.
"Můžu vám nějak pomoct?" zeptá se, když si všimne, jakou bitvu svádím s každým pohybem... a kde skončil můj hrnek s vodou. Položím si zatím hlavu na zem, než ji opět budu potřebovat.
"Ne," zavrčím, nebo spíš zachrčím, protože vyschlým hrdlem se příliš dobře pouštět hrůza nedá.
Zatváří se unaveně, ale jako by náhle dospěla ke zjištění, že nejsem s to ji momentálně zakousnout, natáhne se po hrnku. Nadzdvihne mi hlavu a s pečlivě neutrálním výrazem ve tváři mi dá napít. Těžko jsem kdy ochutnal něco lahodnějšího.
"Další," vypravím ze sebe snad ještě s hrnkem na rtech. "To je voda?" zeptám se nesmyslně, protože to přece vím – jen se zdráhám uvěřit tomu, jak skvělá může být.
"Převařená," odpoví dívka a znovu se natáhne po hrnci.
"Nepochybuji," zamumlám, než z jejích rukou dostanu další dávku životadárné tekutiny. Dalších deset, po kterých toužím, už nepochybně zvládnu sám – za chvíli. Složím hlavu na zem, zavřu oči a natažený podél postele odpočívám. "Musím vám poděkovat, slečno Grishamová," řeknu.
"Nemáte zač," odvětí a položí mi znovu naplněný hrnek na dosah ruky.
"Zachránila jste mi život," konstatuji. "To není tak málo." Na okamžik otevřu oči a pohlédnu do těch jejích. "Za vodu také díky. Záchrana života podruhé v krátké době."
Nejvíc ze všeho však vypadá unaveně a můj pokus vyjádřit jí uznání zjevně vychází vniveč. "Převařila jsem jí málo," vyčte si dívka a zírá přitom na svoje ruce. "Nedá se to nějak urychlit kouzlem? Musím pomoci i ostatním. Je jich tak strašně málo..." Poslední slova sotva slyším.
"Lze to urychlit kouzlem, které jsem na vás použil," snažím se mluvit zřetelně a zároveň hlasem, o kterém již vím, že na ni působí uklidňujícím dojmem. Nemožná kombinace. "Je na vás příliš těžké." Oči se mi zavírají. "Jsem si jist, že jste udělala všechno, co jste mohla dokázat," říkám a doufám, že ta věta dává smysl, který jí chci dát. "A oni zvládnou... lépe než já. Příliš mnoho..." odmlčím se. Ovšem, už vím. "Příliš mnoho povzbuzujícího lektvaru." Rozhodně bych měl volit kratší věty.
Pohlédne na mě, jako by mě viděla poprvé. "Vadí, když živí zůstanou v místnosti s mrtvými, dokud je sami neodklidí? Nemohou se znovu nakazit?" zeptá se zase v neúnavné snaze přijít na něco, na co zapomněla nebo dosud nepomyslela. Havraspárka.
"Trvalá imunita," zamumlám. Jen stěží bojuji s touhou znovu usnout.
Znovu přikývne a zvedne se na nohy. Sebere ze země svoji hůlku a namíří jí na postel. "Tergeo," pronese čistící kouzlo, není příliš silné a užívá se na lidi, patrně ale jiné nezná – lepší než nic. Potom pohlédne na mě. "Tergeo," vysloví znovu a hlas se jí přes všechno odhodlání trochu zachvěje. Zaklínadlo zapůsobí jak má a úleva je tak výrazná, že musí být patrná i na mé tváři.
"Neodcházejte pryč," zašeptám ještě v obavě nad nějakou její nepředložeností a zavřu oči.

(Vanja Grishamová)

Cítím se po spánku ještě otupěle, probrala jsem se z nepříjemného snu příliš náhle a chvíli jsem si nemohla vybavit poslední události a oddělit je od snu. Když mi došlo, co se stalo, okamžitě mě přepadly výčitky svědomí. Jediná zdravá tu usne, když se pacienti probírají z bezvědomí - zasloužila bych nafackovat.
Udělám pro Snapea, co je v mých silách. Je pacient, obyčejný člověk, stejně jako ti staří, u kterých jsem trávila v Mungovi čas. Dát napít, očistit - jen držení za ruku odpadá.
"Neodcházejte pryč," zašeptá Snape a zavře oči.
Poklesnou mi ramena, nahrbím se únavou.
"Nikam nepůjdu," slíbím mu a do hlasu mi pronikne více citu, než jsem zamýšlela. Kvůli přemístění, jen kvůli přemístění.
"To je dobře," zamumlá Snape odpověď. Snad to bylo opravdu toto, hlas má nezřetelný a zkreslený únavou.
Koutky rtů se mi zvednou v úsměvu, ačkoliv mám v tváři i nadále patrné stopy smutku a únavy. Namířím na Snapea znovu hůlku. "Mobilicorpus," vrátím ho zpátky na postel, odkud předtím spadl.
"Velmi nezdvořilé," řekne trochu zřetelněji, ale oči neotevře. Mohu-li podle hlasu soudit, nehodlá mě za to v nejbližších chvílích proklít.
"Promiňte," nenapadne mě lepší odpověď. Potom se natáhnu na stůl pro povzbuzující lektvar a trochu upiju, abych znovu neusnula. Nadužívám, vím to, ale je to potřeba. Zbylé lahvičky lektvarů pro Beatu zastrkám do kapes hábitu - třeba se přemístí do další knihy s námi, rozhodně to stojí za pokus.
Vrátím se k posteli a Snapea přikreju. Potom si sednu na zem vedle a hlavu si položím na prostěradlo, abych svůj nuceně probdělý odpočinek strávila příjemněji.
"Jste v pořádku?" ozve se jen trochu nesrozumitelně. Snape, který právě překonal smrtelnou chorobu, se stará o jediného člověka v okolí, který zůstal zdravý - a já se tak opět začnu cítit provinile. Jen malý kousek ode mě se Snape zavrtí při hledání pohodlnější polohy ke spaní a snad omylem mi zajede prsty do vlasů.
Je to příjemné.
"Jsem trochu unavená," potlačím nutkání se mu znovu omluvit za okupování kraje postele a posunu si hlavu tak, abych zesílila ten dotyk. Odpoutává moji pozornost od toho, co se tady stalo, a prodlužuje tak chvíli bez vidin mrtvých lidí s obličejem od krve.
Ruka, překvapivě teplá, zůstane ležet, kde je. "Jednou to bude lepší," řekne a já jen stisknu rty. Jak se může zlepšit vědomí, že kdybych si jen o trochu víc pospíšila, přežilo by více lidí?
"Beáta už byla v komatu, když jsem přišla. Mambo byl mudla. Ta žena, která mi dala jídlo, také, i její dítě. Také ta, která se mě poprvé zastala." Mluvím tiše sama pro sebe, ačkoliv je uklidňující, že je někdo, kdo to bude vědět. Kdo bude vědět, že jsem zavinila tolik smrti, a přesto mnou nebude moct opovrhovat a vyhnat mě pryč, protože by se beze mě nedostal pryč.
"Je to dané podstatou této knihy," odpoví Snape s námahou. "Nebylo možné, aby se to odehrálo jinak."
Pohnu hlavou v náznaku přikývnutí a potom ji vrátím tak, jak byla. "Já vím," řeknu, i když tomu nevěřím. Snape by měl spát, ne mi poskytovat psychickou podporu. "Měl byste spát, pane profesore. Jestli se objevíme v tomhle stavu v další knize, zabije nás při troše snahy naprosto kdokoliv." Odmlčím se, argumenty mi ale připadají nějak neúplné... Aha, už vím. "Kdyby se něco dělo, vzbudím vás, nechce se mi spát." Možná trochu, ale není to nic, co by nespravila další trocha lektvaru.
"To bych měl," přisvědčí Snape k mému překvapení, ač je to vlastně logické, a hlas opět začíná pozbývat srozumitelnosti. "Vzbuďte mě... určitě." Špičky prstů mi projedou vlasy a potom ruka sklesne a ozve se pravidelné oddechování.
Zdá se, že si Snape také projednou dokázal připustit své potřeby a svoji postradatelnost a veškerou zodpovědnost nechal na mně. Pokoušel se dostát roli profesora, když mi vysvětloval, proč muselo umřít tolik lidí, ale je až příliš zjevné, že se poté zase ochotně vrátil do role opečovávaného.
Pravidelnost Snapeova dechu mě uspává. Přetočím se k posteli čelem, abych si na ni mohla položit ruce a opřít bradu, a zaměřím svoji pozornost na Snapeovu tvář. Ze své perspektivy nevidím oči, mám výhled na krk, bradu a špičku nosu.
Ta brada mohla být od krve a rty mohly být modré, stačila jediná chyba. Naskočí mi husí kůže, když mi postupně dochází, co všechno by to znamenalo. Byla bych teď sama uprostřed asijské džungle, kolem by byla hromada mrtvých a několik přeživších kouzelníků a čekaly by mě další demonstrace smrtících epidemií, ze kterých bych nejspíš nepřežila už ani jednu.
Napiju se vody, pokusím se jí ze sebe setřást touhu po spánku.
Nepomáhá to příliš.
Napadne mě, že bychom u sebe měli mít hůlky, kdybychom se přemístili dál, a tak zastrčím Snapeovi tu jeho za pas, svou si dám do hábitu.
A opět nemám co dělat. Ve vzduchu cítím smrt.
Narovnám se a protáhnu si záda, zatočí se mi hlava.
Svět kolem se rozmaže.

Pokračování

---

Dostaly jsme ke kapitole fanart od Heji - děkujeme!

heji

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed - Pro život vás všech amabell®pise.cz 10. 10. 2013 - 12:50
RE(2x): Kráska a Smrtijed - Pro život vás všech nerla 10. 10. 2013 - 17:44