Kráska a Smrtijed - Žít může jen jeden

6. prosinec 2008 | 12.00 |

Kapitola dvacátá osmá.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Vanja Grishamová)

Vyjdu za dveře a když se pohledem ujistím, že v dohledu nikdo není, opřu se čelem o chladnou zeď.
Cítím se vyčerpaně. Unavuje mě to věčné přetvařování a hraní někoho, kým nejsem. Je to poprvé, kdy mám tak velkou zodpovědnost za vlastní činy a nemám u sebe žádného ochotného rádce. Jako už tolikrát znovu přemýšlím, jestli budu mít ještě někdy vůbec možnost schoulit se v koutku pokoje mezi skříní a postelí a zůstat tak, dokud domem nezavoní večeře. Jestli pro sebe ještě někdy budu mít soukromí, jestli budu znovu obklopena milujícími lidmi, jestli se dostaneme z knihovny. Vždyť co nás všechno může potkat?
Těžký koberec ve slunečním pokoji utlumí princezniny kroky a tak mě až zvuk otevíraných dveří upozorní, že jsem právě vzácný okamžik svého soukromí pozbyla.
Usměji se na ni a jsem vděčná autorům pohádek, že se princové a princezny nelíbají na potkání jako třeba Malfoy a Parkinsonová.
"Je moc milá," usměje se na mě princezna a pohladí mě po tváři.
"Snad bude v pořádku," usměju se i já a přemýšlím, zda má lékař nějakou šanci následující chvíle přežít.
"Bude tady, dokud se neuzdraví a dokud nenajde svoji rodinu," prohlásí princezna radikálně a já se místo toho, abych se cítila jako šikovný manipulátor, cítím jako podpantoflák. Jak to jen dokáže, když je tak milá?
"Jsi velmi laskavá," usměju se znovu a políbím jí ruku.
Z očí jí září štěstí. "Dojdu jí pro šaty. Ráda by tě potom ještě viděla, zavolám tě, ano?"
"Děkuji," kývnu jí a ona odběhne. Šťastné království s takovými vládci a jejich dětmi.
A co já teď?
Chlad stěny mě přestane lákat, když si uvědomím, co všechno mě ještě čeká. Svatební noc byla včera, díky příběhu za to...
Vydám se nazdařbůh chodbou kupředu.
První služku potkám již o dva rohy dál. "Počkej, prosím," zastavím ji a ne poprvé mě napadne, jestli princ prosí. Ale toto je ideální království, tady princové pomáhají chudým a princezny se zajímají o blaho zvířat. Celý tenhle svět je jednou obrovskou kolejí nebelvírských Mrzimorů.
"Pane?" vysekne mi ukázkové pukrle.
"Doprovodíš mě k mým komnatám," prohlásím a můj hlas nepřipouští žádné otázky. Takový tedy princ je - hlasivky s touto artikulací neměly nejmenší problémy.
Služka se znovu ukloní a když ji gestem pobídnu, polekaně se vydá chodbou první.


Princezna myslela na mnohé, sluneční pokoj je ve skutečnosti k mým komnatám velmi blízko.
Propustím služku a vejdu do místnosti, proti níž je jakákoliv místnost v Malfoyově sídle ubohý přístěnek.
Sednu si na jednu z židlí a lokty si opřu o stůl. Značně neprincovská póza, ale dokud jsem tady sama, je to v pořádku. Nemám chuť tu nic prozkoumávat, nic prohledávat, nic zjišťovat. Jsem ráda za tu chvíli odpočinku, kterou mám, a hodlám si ji vychutnat.
Nevím, jak dlouho tak sedím, hodiny tu chybí.
Vyruší mě až princezna oznámením, že by se mnou ta dívka ráda mluvila. Vděčně jí kývnu a nabídnu rámě.
Do pokoje vstoupíme společně.
Víla sedí v křesle a komorná jí češe vlasy. Tvář ihned naladí do milého úsměvu a zdá se, jako by si všechnu tu péči vychutnávala. Princezna tomu snad věří, ale já viděla ten výraz, který měla ve tváři ve chvíli, kdy se otevřely dveře. Ty šaty jste mohl mít i růžové, pane profesore, neodpustím si jízlivou myšlenku. Ve skutečnosti mu... jí zelené šaty, které má na sobě, velice sluší.
Pokynu komorné a ta opustí místnost.
"Mohli bychom s vámi mluvit?" zeptám se Snapea zdvořile a odsunu princezně židli, aby se posadila.
Snape se mírně ukloní hlavou.
Dost dobře mě nenapadá, na co bych se vlastně měla ptát, a tak se jen usměji na princeznu, která přetéká zvědavostí. Snape byl špionem, tohle zvládne.
"Co se stalo s Poutníkem?" zeptá se ihned stejnou otázkou, jakou položila, než ji lékař zarazil.
Víla se chopí pergamenu a brku před sebou a poněkud rozechvěle píše odpověď. "Nejsem si jistá. Napadli nás piráti - bojovalo se," stojí na pergamenu, který k nám lehce přisune. ""Ztratila jsem vědomí a probrala se až na pláži. Nevím, co se stalo." Smutek, který ze Snapea vyzařuje, bych mu věřila i já.
"Uděláme vše, co je v našich silách, abychom našli další členy posádky," prohlásím přesvědčeně, když mi princezna stiskne ruku. Je to nezvykle důvěrné a vadí mi to víc, než když mě hladila po tváři. "Zatím zůstanete tady, nemáte-li nic proti tomu."
Víla vděčně přikývne. "Nerada bych vám byla na obtíž," svěří pergamenu. "Jsem opravdu vděčná za vaši laskavost a vstřícnost."
"To nic není," prohlásí princezna vřele a vstane, aby Snapeovi prohrábla vlasy. Ten se na ni jen vděčně usměje - vskutku, toho vděku už dnes bylo nějak mnoho. "Co říkal lékař? Budete v pořádku?" zeptá se princezna a v hlase jí náhle zazní starost.
Bude to v pořádku a jsem vám vděčná a proto mám v obličeji tak vděčný výraz, princezno. Můj vděk patří jen vám a tomu pobudovi, co je tu s vámi. Jsem vám zavázaná svou hlubokou oddaností a tak můžete dneska klidně spát, protože svatební noc už byla, zkusím v duchu uhodnout Snapeovu reakci.
Netrefím se. Snape mírně přikývne, přitiskne si na okamžik ruku na srdce - následuje další úsměv pro princeznu a trochu shovívavý pro mě. Asi nejsem dost stará na to, abych podobné ženské záležitosti chápala.
A rozhovor pokračuje a mě nenapadá, jak z komnaty vystrnadit princeznu.

(Severus Snape)

Úsměv, další a ještě jeden. A znovu. Jediné, co mě s tímto nezvyklým mimickým cvičením smiřuje, je fakt, že je to zjevně úspěšný komunikační prostředek. Princezna je nadšená, že má panenku na hraní, a trocha záhad ohledně zmizení mého příbuzenstva celé záležitosti přidává dostatečně lákavé fluidum tajemna. Koneckonců, jde mi o střechu nad hlavou.
Ne že by historka s piráty nebyla nezbytná. Lékař se mých d´Artagnanem způsobených ran, na dívčím těle poněkud nepatřičných, upřímně zděsil a pochybuji, že by princeznu neinformoval. Ke svému úžasu jsem navíc zjistil, že pirátský útok je dostatečným důvodem přestat mluvit - to ze samého leknutí. Dívky jsou neuvěřitelně labilní stvoření - není možná divu, při tom, jak příšerný život vedou. Zdá se, že promarnit hodiny starostí o šaty, doplňky, vlasy, vázu s květinami na stole a výběrem vhodného krému na ruce je legitimní záležitost zcela opomenutá v trestním rejstříku.

"Začnete organizovat pátrání ještě dnes?" ptám se úzkostlivě a nabízím tak princi vhodnou záminku, proč se tento večer vyhnout princeznině společnosti.
"Samozřejmě," odpoví hned a tentokrát je z tónu jasné, kdo je tady muž. Princezna ani nemrkne a jen s úsměvem přikývne.
"Chtěla bych být u toho," dychtím a žadoním, "nesnesu pomyšlení, že tu jenom sedím a nic nedělám, zatímco moji blízcí..." V dojemném gestu si zakryji tvář. Možná bych mohl udělat kariéru jako charakterní herec.
"Měla byste raději odpočívat," stará se princezna naprosto nevhodně.
"Chápu vás," nechá princeznu domluvit slečna Grishamová jen tak tak. "Pokud je to vaše přání, samozřejmě je to možné. Ale bát se nemusíte, i kdybyste se rozhodla pro odpočinek, uděláme vše, co je v našich silách," dodá víc pro princeznu než pro mě. Ve chvíli, kdy vrhne na prince jeho paní obdivný pohled, vrhnu pohled i já. Pošli jí spát! mocně jím vykřiknu. Další žvanění a usmívání moc dlouho nezvládnu.
"Vidím, že už jsi unavená," otočí se slečna Grishamová k princezně velkoryse. "Odpusť, drahá. Uvidíme se ráno." Princezna se k ní nahne pro polibek, kterému ovšem slečna Grishamová obratně uhne a lehce pokynu ke mně - nepřidělávejme jí bolest ukázkou lásky, když o své bližní přišla. Princezna pochopí a jen se na mě smutně usměje, než odejde.

Slečna Grishamová ztěžka dosedne na židli a bezradně na mě pohlédne.
Pokrčím rameny a přestanu se snažit předstírat rozněžněle vděčnou náladu. Nevím jak slečna Grishamová, ale jdu spát. Znovu pergamen. "Nechte si zavolat vrchního komořího a pověřte ho pátráním. Před služebnictvem prohoďte pár slov o tom, že je třeba rozeslat dopisy na ta správná místa, nechte si donést večeři a vyspěte se." Zdvihnu netrpělivě oči. Nějaké námitky?
Dočte a souhlasně přikývne. "Kdyby se něco dělo, mám komnaty kousek odtud, všechny portréty hledí směrem k nim. Kdyby nastal přenos do další knihy, nebude vadit, že budeme jinde?"
Promnu si prsty kořen nosu. Maně mě napadá, jak asi tohle typické gesto působí na cizím těle... Pokrčím rameny. "Bude," odepíšu po chvilkovém zaváhání pravdivě. Rozebírat to shledávám zbytečným.
"Můžu s tím něco udělat?"
´Třeba?´ dokážu se zeptat i bez inkoustu.
Pokrčí bezradně rameny. Zjevně spoléhá na mou obvyklou vševědoucnost.
Zatvářím se netrpělivě. "Těžko můžeme zůstat přes noc v jedné místnosti," odepíšu a i na ostrých tazích písma je znát špatná nálada.
Zavře na okamžik oči, jako by dostala ránu. "Promiňte."
"Ráno vás požádám o vyjížďku na místo, kde jste mě našel," píšu dál, "to umožní se ztratit ze zámku zcela legitimně. Tohle všechno spalte."
Přikývne.
´A teď už vypadněte.´

Konečně jsem sám. Tedy poté, co vyhodím komornou, která dovnitř vběhne, sotva za princem zapadnou dveře. Se zaťatými zuby přejdu k posteli, po několika pokusech se mi podaří shodit šaty a s nemalou úlevou se uložím pod peřinu. Jsem odhodlán strávit část noci úvahami nad naší situací a odhodlání zaručeně trvá až do chvíle, kdy náhle zjistím, že mi do tváře svítí slunce a venku zpívají ptáci.

(Vanja Grishamová)

Jako po každém rozhovoru se Snapem se i nyní cítím jako zbitý pes. Není to o tolik knih dříve, kdy se ke mně choval jako k člověku, kdy byl snesitelný a co víc, dokonce i vcelku vlídný, ale nyní se něco změnilo. Snad to byly ty anekdoty? Copak jsem tam něco provedla? Nebo kde se stala jaká chyba?
Není mi do breku, jen cítím podivný chlad a odcizení k celému světu. Ráda bych si našla kout vzdálený ze všech míst a tam seděla, dokud by mě nepřemohla žízeň nebo hlad. Jenže nemůžu.
Před vším jen utíkáte. Tohle jsou ta slova, pro která nic takového udělat nemůžu. Ba co víc - pro která nic takového udělat ani nechci.
A proto odejdu ze Slunečního pokoje a nechám si zavolat vrchního komořího, kterého pověřím pátráním. Před služebnictvem prohodím pár slov o tom, že je třeba rozeslat dopisy na ta správná místa, potom si nechám donést večeři a nakonec se vyspím.
Chrlič před ředitelnou se odsunul stranou a vpustil mě tak po točitých schodech do Brumbálovy pracovny. Laskavost modrých očí, které se na mě vstřícně usmívaly, byla rušena jen intenzitou Snapeova černého pohledu. Ne, nemůže mě zabít, když je u toho Brumbál.
"Pro vaše chyby, slečno Grishamová. Obliviate!"
Něco zmizelo z mé hlavy, jen Brumbál se usmíval stále stejně.

Prázdnota uvnitř mě se ještě prohloubila.
A já seděla v čele své postele, objímala potem vlhkou peřinou a jen těžko se znovu nořila do spánku.
"Kariéra mořské pěny se mi zdá velmi neuspokojivá, slečno Grishamová," promluvil Snape a blýskl po mně zeleným pohledem. "Žít jako víla je lepší než jako víla zemřít. Raději zabiji vás než sebe."
Tentokrát je to princezna, kdo přihlíží a usmívá se. Možná v sobě nakonec se Snapem najdou zalíbení, kdo ví?

Za okny svítá a mně se už nechce spát. Vidina toho, co mě ještě může v mých snech potkat, není lákavá a já raději risknu čelit nástrahám dalšího dne nevyspalá, než abych opět pokoušela Morfeovu říši snů.
Až bude mít někdy Snape dobrou náladu a bude moct mluvit, budu se ho muset zeptat, jak čelí nočním můrám on. Snad nějaký lektvar? Byla jsem na setkání smrtijedů a jsem si jistá, že něco takového nemůže zůstat bez následků. Já viděla výraz jeho tváře, když probodl d´Artagnana.
Byl by mě opravdu schopný zabít, aby sám přežil? Co když on... mořská pěna...
Násilím potlačím takové myšlenky a vstanu. Slunce je teprve nízko nad obzorem, ale prohlídka zahrad a hledání jídelny mi ráno dozajista zpříjemní.
Pod očima mám sice černé kruhy, ale věřím tomu, že nikdo nebude mít dost odvahy, aby se o tom zmínil nahlas.

(Severus Snape)

Začátek dne znamená i začátek boje se služebnictvem. Nakonec se mi podaří se umýt - a zjistit tak o ženském těle věci, které jsem nikdy zjišťovat nechtěl - v relativním soukromí a svolím, aby mi někdo učesal vlasy. Tuhle bitvu jsem nemohl vyhrát.
"Princezna vás prosí ke snídani," zhoupne se přede mnou jedno z mnoha pukrlátek. Co se stane, když si víla naloží ke snídani slaninu a vejce a nechá nalít vražedně černou kávu? Vstane někdo a vykřikne: Podvod!? Sám pro sebe se ušklíbnu, na dlouho naposledy. Vyladím tvář do úsměvu a opatrnými kroky následuji jednu ze služebných. Možná je to ta samá, která se vzkazem přišla, možná ne, není vyloučené, že jich není zdaleka taková smečka, jak mi ještě před chvílí připadalo, protože ve svých uniformách a úsměvech jsou zaměnitelnější než delegace z Krásnohůlek.
Mírně se ukloním, když vstoupím do ranní jídelny, a princezna mi pokyne. "Vypadáte dnes mnohem lépe," řekne. Zřejmě mě to má potěšit, i zatvářím se potěšeně. "Posaďte se, moje milá. Princ se prochází po parku, ale jistě se k nám brzy připojí." Úsměv, kterým zalétne k francouzským dveřím na terasu, je více než výmluvný. Nekriticky zamilovaná žena jistá si sama sebou i svým partnerem. Tím lépe.
Usadím se ke stolu a pohledem ji pobídnu k hovoru. Možná to ani nebylo nutné – byla tak dychtivá hovořit o svém princi, až to bylo na hranici společenské únosnosti. Zatímco jsem se tedy bez valného nadšení propracovával lístky salátu a průsvitnými plátky bílého chleba, vyslechl jsem si stručnou historii jejich vztahu. Odpovídal ději pohádky s jedinou výjimkou – chyběla v něm víla. Zatímco princezna hrozila začít druhé kolo a tentokrát se všemi podrobnostmi, vešel princ. Podle toho, jak vypadal, jsem zřejmě měl slečně Grishamové důrazněji vysvětlit, aby noc každopádně využila ke spánku.
"Dobré jitro," praví princ a zhroutí se na židli.
Zatvářím se vyděšeně. ´Špatné zprávy?´ zeptám se.
"Zatím bohužel nic nového," odpoví princ a rozhlédne se po stole. Princezna k němu s pousmáním přistrčí mísu s hrubě nařezanou opečenou šunkou. Neradostně loupnu okem na svůj plátek avokáda. "Ještě se nevrátili všichni poslové. Neztrácejte naději," pokusí se vyslat povzbudivý úsměv. Věnuji mu za to jeden vděčný, ty už mám nacvičené z předchozího večera.
Princezna se o zbytek konverzace během snídaně postará hladce sama a na mě čeká jen výstup zvaný "věrný vlčák přesvědčuje svého pána": přistoupím k princi, zatahám ho za rukáv a s prosebným pohledem v nevinných očích ukazuji směrem k pláži.
Pochopí to oba.
O nedlouhou chvíli později sedíme s princem v kočáře a ujíždíme směrem k pláži, kterou tak toužím osobně spatřit v naději nalezení stopy po svých příbuzných.

(Vanja Grishamová)

Snídaně mi sice pomohla odvést myšlenky jiným směrem, únavy mě ale nezbavila. Svět kolem zůstal i nadále nezajímavě šedý a ani opečená šunka nevykazovala sebemenší dávku kreativity. Všechno je fádní, staré a známé. Princezna brebentí, Snape se nejspíš kdesi uvnitř hradby svého sebeovládání bezmocně svíjí a já mám chuť sklouznout ze židle a spát. Jedno vím jistě - další noc mě neprobudí ani sen o lidožravých modrých králících.
Princeznino gesto, kdy uvolnila své místo v kočáře víle a sama se jala starat o poddané v zámku, velmi uvítám. Opřu si hlavu o stěnu a zavřu oči, když se kočár rozjede a jediný, kdo je poblíž, je kočí na kozlíku. Snape sedí naproti mně a tváří se zamyšleně. Zavřu oči a nechám si před nimi odvíjet scénu ze svého snu - návrat do Bradavic.
Obliviate? Je to ten důvod, proč mě ještě nezabil, po všem, co jsem rozhodně neměla vidět? Proč mě vzal na schůzku smrtijedů a ani přitom nemrkl?
Na drobném hupu na cestě si málem rozbiju hlavu o stěnu kočáru a tak se narovnám do vzpřímenější polohy. Je to zoufale nepohodlné.
Mohla bych se ho zeptat teď, co mám dělat, abych mohla normálně spát?
Zamyšlený, nepřítomný. Asi není vhodná doba ho rušit jen pro mou touhu mluvit s někým bez toho, abych předstírala, že jsem tím, kým nejsem.
Venku práskne bič a kočár zastaví. Neochotně se zvednu a nemám odvahu nabízet Snapeovi nešení v náruči, jistě by to nepřijal. Bolest je ale v jeho kroku i nadále znát.
Sedne si pod strom a zahledí se do vln. Výraz jeho tváře se za celou dobu nezměnil, stále stejný, v očích touha a dálka, slabý smutek. Je to Snape nebo malá mořská víla?
"Pane profesore?" Odvážím se té otázky až po dlouhé době, kdy už je kočí i s kočárem dávno pryč a jen vlny nám tu šeptají své příběhy.
Otočí se ke mně a tváří se vyrovnaně.
"Mluvil jste s princeznou? Jaký je ten příběh? Jak ho můžeme naplnit?"
Drobná postavička vedle mě uhladí naprosto nesnapeovským gestem písek vedle sebe a drobným rukopisem do něj napíše odpověď. "Stejný, jen bez víly."
Jak je to možné? "A... co z toho plyne pro nás? Máme naději se odsud dostat?"
"Ovšem."
"Ale jak? Copak může postava, která se v příběhu nevyskytuje, naplnit děj?"

Netrpělivé gesto, kterým mě víla odbude, je naopak velice snapeovské. "Kulisy se pouze posunuly. Stále je řešením vás prostě zabít." Jeho pohled se opět vrátí k moři. Přemýšlí nad neuspokojivou kariérou mořské pěny?
"Co bude dál?" zeptám se po chvíli velice tiše a zcela nehavraspársky. Kdyby Snape příběh naplnil, dostal by se alespoň o knihu dál. Ta by se pro něj stala asi i poslední stanicí, ale i kdyby to byl Ferda Mravenec, mohl by tam chodit a mluvit. Opravdu se mám bát o svůj život? Zabije mě Snape hned poté, co umlčí hlas svého svědomí?
"Mám vás zabít?" Když Snape dopíše, pobaveně se ušklíbne. Na tváři víly to vypadá podivně škodolibě a zle.
Chvíli nenacházím vhodná slova pro odpověď. Myslí to vážně? Chybí mi tady tón hlasu, který vždy prozradil mnohé. "Můžeme se odsud dostat i jinak?" Nedaří se mi tón dostatečně odlehčit, aby nebylo poznat, že jsem otázku vzala vážně.
Snape místo odpovědi vstane a rozejde se k moři.
"Když se princ zamiluje do jiné dívky, ztratíš naději na nesmrtelnou duši. Kdyby se pak oženil, první den po jeho svatbě ti pukne srdce a ty se rozplyneš ve slanou mořskou pěnu." - Je tohle snad odpověď na Snapeovy úvahy? Je tu volba zabít mě nebo se sám změnit v mořskou pěnu? Copak po tom, co jsme si prošli, umře jeden z nás v naivní pohádce?

(Severus Snape)

Sedím ve stínu Morus australis (anthelmitikum, antipyretikum, stahující účinky, stryptikum) a hledím na moře. Vlny omývají břeh jen pár kroků přede mnou, převalují sem a tam hrstku zlatavého písku a malou modravou ulitu. Jak slunce stoupá, předvádí s vodou i pískem stále novou hru světel a stínů a ulita nakonec podlehne volání moře.
Nejsem tu ale pro obdivování přírodních krás, jakkoli by bylo snadné mu propadnout a jenom zírat před sebe, nechat plynout čas. Vítaná je ta chvíle klidu po tolika hektických dnech, možnost srovnat si ty štosy událostí a faktů. Večer u krbu s whisky by byl mnohem příjemnější; hukot moře ale zdařile odděluje svět venku od myšlenek uvnitř a vlny jsou na pozorování přinejmenším stejně fascinující jako pláně vřesu na Vysočině nebo tanec plamenů ve vlastním krbu.
Sedím se zkříženýma nohama a rukama položenýma na kolenou, parodie meditace v dívčím těle. Vítr mi tu a tam shrne vlasy do tváře a já se stále dokola pozastavuji nad jejich zlatou barvou. Snažím se přemýšlet, předstírám to i sám před sebou, snad proto, že významným věcem by mělo být věnováno víc než letmá chvilka mezi dvěma sousty snídaně. Přesto nevidím žádný způsob, jak se ve svém soudu zviklat, žádné argumenty a důvody.
Jednou jsem se rozhodl, na základě konkrétních a nepopiratelných faktů, že jsem svou ctí povinován postarat se o Vanju Grishamovou. Události, které nás přinutily cestovat společně tímto reprezentativním výběrem domácí knihovny, ukázaly, že nemá v úmyslu můj nepříjemný úkol ztěžovat víc, než je nezbytně nutné, alespoň většinou. Protože jen těžko mohu změnit náhle názor jenom pro vlastní pohodlí, mám nyní jedinou možnost.
Jedinou.
Přesto dál sedím a dívám se před sebe. Snad že mi chvíle uprostřed dne nepřijde patřičná – jako polovičatý Měsíc nepřeje magickým rituálům, tak ani desátá hodina polední není vhodná pro osudová rozhodnutí. Jaká je pravděpodobnost, že se mýlím?
Pohlédnu na slečnu Grishamovou a hledám stopy její duše v těle mladého prince. Není to těžké, jak propadá únavě a frustraci, jsou její rysy v té cizí tváři patrnější.

"Pane profesore?"

Už jsem se dávno rozhodl. Ve skutečnosti víc než cokoli jiného vychutnávám právě to, že žádná další rozhodnutí nejsou třeba. Vzácná chvíle bezčasí a prostoru bez hranic; neopakovatelná.

"Můžeme se odsud dostat i jinak?"

Vstanu a vykročím k moři. Úleva pro tělo a, kupodivu, i pro duši. Jestli se ukáže, že jsem se mýlil, přijmu to bez lítosti. Píseň, z břehu sotva slyšitelná, rychle plní každou buňku těla mořské víly. Jsem na tom správném místě, sem patřím, stačí ještě pár kroků...
A slečna Grishamová, bláhová jako vždy, staví se mi do cesty.
"Nedělejte to," říká a zní to zmateně, jako by pořádně nevěděla, čemu chce bránit.
´Znovu nechcete zůstat sama?´ mohl bych jí říct. Nebo: ´Věříte mému úsudku pouze zdá-li se vám výhodný?´ Stoupá si mi do cesty, když se ji snažím obejít. Pohlédnu vzhůru a zlobně pohlédnu do modrých očí. ´Kde zůstala vaše i má důstojnost?´
"Vždyť zemřete..." Strach, má v hlase strach. Proč ho nemám já? Měl bych mít. Nevěřím tolik svému úsudku, aby byla na místě taková lhostejnost. A nechci poslední scénu svého života promarnit tahanicí se slečnou Grishamovou. Rázně ukážu ke břehu. Zavrtí hlavou. "To raději zabijte mě!" vykřikne zoufale.
Pohlédnu na ni se zúženýma očima. Myslí to vážně? Přestanu se ji pokoušet obejít. Souhlasně kývnu, hodím hlavou směrem ke břehu a první se vracím. Znovu na souš, znovu boj s každým krokem a každou myšlenkou.

(Vanja Grishamová)

Je lepší zůstat sama s vědomím, že místo mě mohl žít někdo jiný, nebo zemřít a skončit tak všechna příkoří, která se mi dějí? Snape mi nedává čas na rozmyšlení a mě samota děsí. I tak jsem sama, sama ve své hlavě a proti mně celý svět. Snad i proto impulzivně vykřiknu, nabídnu mu svůj život místo jeho. A malá mořská víla moji nabídku přijme, vrací se ke břehu, aby naplnila náš osud. Bude pak muset zabít ještě princeznu, udělám z něj svým rozhodnutím dvojnásobného vraha?
Brodím se vodou za Snapem a kolem mě je náhle příliš velká zima. Hučení moře nabírá na intenzitě, snad želí své ztráty, snad si to jen sugeruji ve své hlavě.
Písek, po kterém jdu, není tak stříbřitý a neskutečný jako ten z Podzemních rozměrů, přesto i on podtrhuje konečnou fatalitu všeho.
Snape opět usedne pod svým stromem. "Dojděte pro nůž," sdělí mi své přání nehlasně.
Nedokážu přikývnout, jen se otočím a vydám se ke kočáru, který čeká opodál.
Je tam, tohle je příběh, který umožňuje všechno.
Teprve když se otočím zpátky k moři, pochopím naivitu celého svého chování. Snape již stojí po pás ve vodě a moře řve a hučí a já křičím a není mě slyšet.
Nezahodím dýku, jen se k němu rozběhnu a nůž zoufale svírám jako své poslední pojítko s možností úniku. Třeba to stihnu, třeba mu ho vnutím dřív, než se rozplyne.
Voda mi klade odpor, když se jí brodím, jako by chtěla ochránit svoji dceru před osudem smrtelníka. "Počkejte!" volám zoufale.
Snape, nebo možná v tuhle chvíli už spíš víla, se na mě ohlédne a jeho pohled neříká vůbec nic.
Dostanu se k němu, chytím ho, abych ho dostala z vody třeba násilím, cítím vláčnost jeho svalů, cítím chladnou mořskou vodu, cítím bílou mořskou pěnu proudící mezi mými prsty a potom už necítím nic.
A po dlouhé době z mých očí opět začínají stékat slzy. Slzy smutku, lítosti, zoufalství a bezradnosti. Slzy sebepohrdání, protože vím, že se sama zabít nedokážu.
Voda omývá mé tělo.
Svět zmizí.


Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu