Kráska a Smrtijed - Tančit na čepelích

4. prosinec 2008 | 12.00 |

Kapitola dvacátá sedmá.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Severus Snape)

Kulisy dosednou na svá místa, zaostří se, získají barvy a začnou znít svými hlasy. V první chvíli to vypadá až příliš krásně. Pláž pokrytá jemným zlatavým pískem, klidné, do nekonečna se prostírající moře ji omývá mírnými vlnami, slunce se chystá zapadnout za obzor a nebe je zrudlé červánky ve škále těch neuvěřitelných barev, kterým nelze uvěřit jindy než právě v takové chvíli. Vzduch je příjemně teplý a lehký větřík laská odhalenou kůži.
Vedle mě se z písku zdvihá slečna Grishamová, tentokrát se ukrývá v těle impozantně vyhlížejícího mladého muže. Jeho šaty připomínají idealizovanou podobu dávných princů, kolem čela má zlatou obroučku a vlasy pečlivě nakadeřené – možná prince jenom nepřipomíná. Historie? Pověst, pohádka?
Chci využít skutečnosti, že máme chvíli klidu, a chystám se vyskočit na nohy a vysvětlit jí velmi podrobně, co si myslím o sbírce knih jí a její rodiny. Že to nebude nic lichotivého je pochopitelné.
Ve chvíli, kdy se postavím, však klesnu zpět v menším šoku ze zcela nečekané bolesti. Ač vykřiknu, neozve se nic, ale to mi v té chvíli ani nedochází. Uvědomím si konečně plně své tělo a zděšeně zírám na útlé ruce a nohy, až příliš křehkou postavu... začínám chápat, proč mi princ připadal tak vysoký. Jsem malá drobná dívka, se zlatými vlasy do pasu a jediným oděvem je mi velmi nedostatečná tenká košilka. Prosvítá pod ní příliš mnoho z již žensky tvarovaného těla, stejně jako nevzhledná zranění po boji s d´Artagnanem – nepohodlná, ale už ne nebezpečná. Znovu se pokusím postavit a opět klesnu k zemi. Skoro mi připadá zvláštní, že po mých chodidlech nezůstávají krvavé stopy, tak neodbytný byl vjem chůze po ostrých střepech.
Chci něco říct... a nemohu.
Jsem zakletý v ženském těle, které se nedokáže postavit na nohy a nemůže promluvit.
Udeřím zaťatými pěstmi do písku a sedíc na patách, s hlavou skloněnou a tváří zakrytou zlatými vlasy, snažím se ovládnout strašlivou bezmoc.

(Vanja Grishamová)

Ještě myslí dlím u vtipu, který se snaží ta žena vymáčknout ze Snapea, když se přemístíme. Co bude dál? Opět nějaká knížka, za kterou u Snapea propadnu hrdlem? Nebo konečně učebnice lektvarů, kde propadneme hrdlem sami od sebe?

Proberu se na pláži.
Opět mužské tělo; začíná mi to vadit. Ferda Mravenec, potom Draco Malfoy, dál Fouk, potom Kohn a teď někdo další. Proč? Copak je tak málo ženských postav v knihách? Pýchu a předsudek na nás, tam bylo žen dost!
Zvednu se do sedu, ohlédnu se po Snapeovi. A zalapám po dechu. Vedle mě leží drobná dívenka, kterou jen velmi nedostatečně zahaluje krátká košilka. Tváří se částečně vyděšeně, částečně nevěřícně, částečně zoufale a v neposlední řadě naštvaně.
Takže je to Snape.
Zvednu se na nohy a jen sleduji, jak on dělá to samé a zase padá zpátky do písku a jak mu výraz ovládne bolest.
"Pane profesore?" zeptám se opatrně.
Podívá se na mě a v ženském obličeji nejsem schopná číst jeho emoce. Neodpoví.
"Co se děje?"
Ticho.
Proč?
Jaká jsou vodítka? Pláž, dívka, já... podle toho, co mám na sobě, nějaký princ... Což je podivné, protože v Andersenovi jsme už byli.
Ale on nemluví, přestože po minulém zastavení by mluvil jistě rád. Taky bych to raději měla za sebou. A nechodí, spadl... jistě, princ ji nosil na rukou, nebo ne?
Proč mám pocit, že Snape raději umře, než by se nechal nosit?
"Pane profesore, znáte Malou mořskou vílu?" zeptám se opatrně a zase si sednu.
Odpoví mi zavrtěním hlavou.
"Jste malá mořská víla," řeknu prosta jakéhokoliv výrazu, protože tohle je to poslední, co by mi mohlo připadat zábavné. Protože až se Snapeovi vrátí hlas, bude s ním k nevydržení. A hodně si toho protrpí - a to taky nechci.
"Malá mořská víla jednou vyplavala nad hladinu a zamilovala se do prince, který ztroskotal s lodí, a zachránila ho. On ji ale nezahlédl, jako první viděl jinou dívku, do které se zamiloval.
Malá mořská víla se rozhodla, že se chce stát člověkem, a vyměnila svůj hlas za nohy, ovšem každý krok ji bolel, jako by chodila po ostří nožů. S princem se skutečně setkala, vzájemně se měli rádi, ale pak rodiče rozhodli, že se ožení. Vybrali mu nevěstu - a byla to ta dívka, kterou spatřil po ztroskotání. Tak se vzali a malá mořská víla se musela rozhodnout, co udělá. Kdyby prince s nevěstou zabila, mohla by žít dál. Kdyby ne, za úsvitu by se rozplynula v mořskou pěnu. Milovala ho a tak ho nechala žít.
Je to hezký příběh, ačkoliv jako pohádka pro malé děti krajně neuspokojivý."

Dokonce i mně zněla poslední věta jako vystřižená z výuky lektvarů. Nechci mluvit jako kniha!
Podívám se na Snapea, který mlčí.
"Předpokládám, že nejsme ještě tak daleko v příběhu, abyste volil, jestli mě zabijete nebo ne. Doufám."
Pohlédnu na moře. Nikdy jsem u moře nebyla, celý život jsem prožila v Londýně. Nemohli jsme nechat dědečka samotného a sami odjet... proto mi teď ta mořská plocha připadá neuvěřitelná, obrovská a záhadná.
Pohlédnu na Snapea. "Měli bychom asi najít zámek," navrhnu tiše. Nechce se mi odsud, je tu hezky, ale tím děj knihy nenaplníme. Netuším, co si Snape myslí o svém novém těle, ale tuším, že se mu ani trochu nelíbí, jak je teď bezbranný: nemá magii, hlas ani nohy. Nemá magickou obranu, nemá hlas, kterým tak mocně vždycky vládl, a nemá nohy, po kterých by utekl. Jaké to asi musí být? "Můžu vás nést," dodám ještě tišeji, můj hlas skoro splývá s hučením moře.

(Severus Snape)

Malá mořská víla. Je mi to povědomé - časem si vzpomenu. Zatím se těžko smiřuji se svým tělem a bezmocí, do jaké mě uvrhlo. Dobrá zpráva je, že mohu chodit, že ta bolest je jenom zdání - lze ji tedy pominout a já také okamžitě vstanu. Jen na okamžik pevně zavřu oči a prudce vydechnu. Nebude se pomíjet snadno, tohle tělo je příliš křehké.
Představa, že by mě slečna Grishamová měla nosit na rukou, je samozřejmě nepřijatelná. Navrhla to, musela to navrhnout. Je dívka, je ve věku, kdy jí podobné záležitosti připadají romantické, a nechává se ovlivňovat podobou našich těl.
Jak rád bych jí k tomu řekl svoje.

Hledím na prince, který i v sedě vypadá vysoký - až vstane, budu muset hodně zaklonit hlavu. Na to rozhodně nejsem zvyklý. Zamračím se a odvrátím pryč, vzápětí ale vyhladím tvář do pečlivě neutrálního tónu. Jsem dívka... mírnější gesta, usmívající se ústa. Možná, když si budu představovat, že předvádím Lockharta, bude výsledek dostatečný.
Pohled na hladinu moře je podivně znepokojivý. Láká a zve blíž a já k němu vykročím, snad napřed zavrávorám, ale rychle se poučím, je to jen bolest, nic víc, prostě si jí nebudu všímat. Jenom bolest. Stačí dva kroky a jsem obklopen vodou, cítím obrovskou úlevu pro rozjitřená chodidla, ačkoli stále stojím v písku. Nad hladinou jako by se nesl zpěv, volání... vlastně nevím, proč se vracet. Upírám oči na zapadající slunce a nechci nic víc, než aby to všechno už skončilo.
Voda je mi nad kolena a smáčí mé tenké šaty, látka zprůhlední, nedokážu se však s tímto tělem ztotožnit natolik, abych za něj cítil stud. I když nedostatečné oblečení je mi nepříjemné kdykoli... promerlina, kéž by to byl můj největší problém!

Skoro násilím se snažím myslet na naši situaci, odmítám se nechat pohltit šuměním moře a písní, kterou na svých křídlech přináší vítr. Tohle je svět, kde by si slečna Grishamová mohla poradit bez větších potíží. Netěší mě ani v nejmenším, že ji nemohu uchránit záležitostí, kterých by ve čtrnácti letech uchráněna být měla – kupříkladu vidiny další svatby a nutnosti řešit partnerské záležitosti – a maně se zamyslím nad tím, jestli by jí spáchala bigamii, vzhledem k tomu, že mezitím změnila pohlaví... příjemný akademický problém pro podvečer u krbu a whisky.
Dost.
Rázně se otočím zpět, slečna Grishamová se mezitím postavila a ano, musím hodně zaklonit hlavu, abych jí mohl pohlédnout do tváře. Ukážu směrem, kterým předpokládám, že bychom měli vyrazit – připadá mi, že mezi stromy pár set metrů od nás vidím prosvítat světlé zdi domů – a netrpělivým gestem jí naznačím, ať jde první. Je snesitelná, pokud se chová racionálně, ale nestojím o svědka svého ponížení, až se budu znovu učit chodit.

(Vanja Grishamová)

Pozoruji scénu před sebou. Je mi líto, že něco takového Snape prožívá. Být na mém místě kdokoliv jiný, kdo zažil Snapea na lektvary, královsky by se bavil. Jenže mně zachránil život, pomáhá mi, je člověk.
Znovu a znovu mě tohle všechno překvapuje.
Koneckonců, nikdy ani nebyl k Havraspáru moc nespravedlivý. Jistě, straní svým Zmijozelům a potápí Nebelvír. Nemá rád mrzimorskou citlivost a hloupost. Ale k Havraspáru se obvykle chová slušně.
Sleduji, jak stojí v moři, s podivnou melancholií v srdci. Láká jeho tělo voda, lákají ho hlubiny? Chtělo by se vrátit, ačkoliv nemůže?
Je skoro vidět ten urputný boj těla a mysli v zelených vílích očích, když se ke mně obrátí. Ukáže mi, abych šla, ale já nechci. On chce bojovat z podivné hrdosti, která mu k ničemu nebude.
"Čistě z havraspárského hlediska je zbytečné, abyste se cestou oslaboval, protože nevíme, co nás čeká. Mé tělo je uzpůsobené k nošení a vaše není uzpůsobeno k chození. Nechci nést vás, ale tělo malé mořské víly."
Kdyby mohli němí lidé mluvit, právě bych pravděpodobně slyšela jednu dvouslovnou zakázanou kletbu. Rázně zavrtí hlavou a ukáže směrem, kterým bychom měli jít.
"Máme naplnit příběh. Malá mořská víla se nechala nosit."
Ze zelených očí zasrší černé blesky. Na okamžik založí ruce v bok a skoro se zdá, že zadupe - jak lze beze slova dívčím tělem vyjádřit takovou frustraci?
"Se svatbou jste nakonec taky souhlasil," prohlásím lakonicky a skoro cítím, jak mi pomyslný led praská pod nohama. "Tohle je to samé. Naplnit příběh, abychom šli dál."
Jestli se na mě nevrhne ve snaze mě uškrtit, budu se hodně divit. Snad to nebude stát moji kolej příliš mnoho bodů - nezbývá než doufat, že to z něj trochu vyprchá dřív, než se mu vrátí hlas.
Snape mě probodne pohledem a vydá se směrem, který předtím ukazoval. Mě obejde obloukem.
Snaží se předstírat, že to tak není, ale chůze ho bolí a je to vidět. Je to vidět hodně.
Cítím se bezbranně, nevím, co s tím mám dělat. A tak se vydám za ním, udržuju si vzdálenost deseti kroků a nesnažím se dál mluvit. Co mělo být řečeno řečeno bylo. Zbytek bude řečen, až dostaneme do ruky něco na psaní. Jak bude křičet? Bude psát kapitálkami? Víc vykřičníků?
Snape se zastaví a ukáže mi, abych šla první, snad kvůli našemu společenskému postavení. Dojdu ho tedy, chvíli zaváhám, jestli si trvat na tom, že půjdu vedle něj - koneckonců, kdyby se něco stalo, nemůže na mě zavolat nebo jinak upozornit - a potom vykročím dopředu.
Snažím se příliš neohlížet, jenže jeho krok je lehký jako krok víly, což koneckonců dává smysl. Ale snažím se, redukuji to na nutné minimum. Copak já vím, kdy se složí, kdy ho tělo neuvyklé bolesti zradí?
Nejdeme naštěstí dlouho, když se před námi vynoří zámek. Ne, není to zámek, spíš letní sídlo. Je to více menších budov, luxusních, s luxusními parky kolem a ano, v zahradě jsou pávi. Narozdíl od těch Malfoyových ale nejsou bílí a celé místo je mi tak mnohem více sympatické.
Zastavím se a s pohledem upřeným před sebe počkám, až mě Snape dojde.
"Pane profesore, malou mořskou vílu do zámku princ přinesl," zkusím ještě jednou. Úporně se snažím, aby to nevyznělo jako rozkaz, aby v tom nebyla žádná lítost, aby to znělo jen jako věcný logický argument. Je to profesor, je to smrtijed, nutnost by měl pochopit.
Zdá se, že snad opravdu ano. Sevře rty a přikývne, ačkoliv neudělá jinak nic - nepřikročí blíž, natož aby vztáhl ruce.
Je to těžší, než jsem si myslela. Možná mám mužské tělo a možná on ženské, ale přesto jsem pořád studentka a dobře vím, že tohle je můj profesor, kterého je nutné respektovat. Pro kterého je respekt, úcta a možná i strach studentů vším.
Přikročím blíž a bleskově zauvažuji, jak se vlastně někdo bere do náruče. Nesla jsem tak snad někdy někoho? Tělo si ale poradí téměř samo a mě překvapí, jak je malá mořská víla lehká a drobná. Neváží nic, v náručí se mi ztrácí. Jen křečovitě ztuhlé svaly mi dávají vědět, že tohle není ona, že je to Snape.

(Severus Snape)

Mohl jsem tušit, že to přijde - slečna Grishamová má nyní fyzicky i fakticky navrch a neváhá to dávat najevo. Pod rouškou rádoby logických argumentů se zjevně vyžívá ve své momentální nadřazenosti; neměl bych se divit té touze vyrovnat skóre, je mou studentkou a já profesorem s vysokými nároky. A ona má patrně dojem, že jsem spolu s výškou ztratil i na svéprávnosti.
Nemožnost ji seřvat je k zbláznění k vzteku.
Vyrazím vpřed a nutnost soustředit se na každý krok vskutku pročistí hlavu, svým způsobem. To tělo je naprosto neschopné, neschopné samo o sobě a neschopné přijmout mé požadavky. Z mokrých šatů se do něj, do mě, navíc pouští zima a nedaří se mi potlačit rozechvělý třas. Abych nedával slečně Grishamové další záminku k samaritánským projevům, ukážu jí, že by měla jít první – beztak by to tak i mělo být, nemohu vtrhnout do zámku před princem...
Její přesvědčení, že se tam mám nechat odnést je však tak neodbytné, že nakonec souhlasím – některé knihy jsme prošli tak rychle, že si mohu dělat jisté naděje, že samotný příchod do zámku by mohl stačit k přemístění. Kéž by.

Je úleva nebojovat s každým krokem, ale ten pocit je slabý a rychle zapomenutý. Svaly do posledního jsou napjaté nechutí a silným dojmem nepatřičnosti. Sevřu ruce v pěst a nezvykle dlouhé nehty se mi zaryjí do dlaní.
Mé ponížení je naprosté a neodvratné.
Snažím se soustředit na něco jiného, ale myšlenky se sveřepě drží jenom toho, co se děje právě teď. Jsem unášen v cizí náruči. Poprvé, ne, vlastně podruhé v životě. Okolnostmi bylo dáno, že jsem se ocitl v péči Luciuse nebo Poppy, ale oba mě vždy přenášeli kouzlem a zejména první z nich s usilovnou snahou být pryč co nejdříve, co nejdál, a neušpinit si ruce. Jen jednou mě kdosi nesl a byl to Brumbál; nebyl jsem ve stavu, kdy bych si to mohl dobře pamatovat, ale tlukot jeho srdce mě tehdy vítal mezi živé.
I tady bije živé srdce a musím se přes to dokázat přenést... protože ona si to nebude pamatovat. Nebude si to pamatovat, nebude si to pamatovat... Podivnější duchovní cvičení si lze jen těžko představit.

Překročíme pomyslnou hranici mezi světem venku a uvnitř, pěstěné trávníky a pečlivě zastřižené keře, pískem vysypané cestičky – a dívka, nebo spíše mladá žena, která nám běží vstříc.
Je nápadně krásná, bezchybné postavy, s bohatou hřívou havraních vlasů a výraznýma tmavýma očima. Šaty má podobného druhu jako princ a ve vlasech jakousi vymyšlenost z perel a drahokamů. Není těžké odhadnout, že mu bude postavením rovna.
"Můj princi," vykřikne a v hlase zní úleva. "Bála jsem se o tebe, když se kůň vrátil sám..." Na mě hledí zvědavě, překvapeně, s mírným podezřením a špetkou nejistoty. Sestra? Nebo již ona princezna, se kterou se má princ oženit?
Princ lehce schýlí hlavu a patrně spoléhá na to, že jestli protokol vyžaduje něco jiného, bude z něj díky svému břemenu omluven. "Kůň se splašil a utekl. Vracel jsem se zpátky, když jsem našel tuto dívku. Rozhodl jsem se jí pomoci."
"Den po svatbě a už si nosíš domů zatoulané krásky,"
povzdychne si princezna s úsměvem. Zauvažuji, jak dlouho potrvá, než ji taková naivita přejde. Na druhou stranu – jsme v pohádce.
"Nemůže chodit a nemluví," odpoví slečna Grishamová a jen hluboký nádech může někomu, kdo je k ní přitisknutý, dát najevo, jak se asi cítí, když se dozví, že je ženatá.
"Chudinka. Taková hezoučká..." Jako by si uvědomila, že možná nemluvím, ale rozhodně jsem přítomen, lehce se zapýřila - ano, jsou ženy, co nerudnou, ale pýří se - přistoupila blíž a lehce se dotkla mého ramene. Pokouším se tvářit příjemně, ale za výsledek bych nerad ručil.
"Odnes ji do modrého - ne, raději slunečního pokoje pro hosty. Hned doběhnu pro komornou, aby jí sehnala něco na sebe, a také pro lékaře." Pak, jako by jí něco napadlo, honem dodala: "Nejsi snad z té lodi, co měla připlout minulý týden, ze Zlatého sokola? Už jsme se báli, že nějaké neštěstí..." Přitiskla si ruku na ústa a skoro jsem čekal, že se jí oči zalijí slzami. Tato osoba si zřejmě potrpěla na menší melodrama. Pro jistotu jsem si přitiskl dlaně na obličej. Uchránilo mě to nutnosti vymýšlet vhodnou mimiku a s trochou štěstí působilo patřičně tragicky.
"Děkuji ti," praví slečna Grishamová s úsměvem, který není příliš na místě, vezmeme-li v úvahu, že naprosto nemůže tušit, kudy dál. "To zjistíme, až se vzpamatuje."
Princezna odběhne a slečna Grishamová má jedinečnou příležitost k prokázání nějakého dosud skrytého talentu k orientaci ve šlechtických sídlech.

(Vanja Grishamová)

Má manželka odběhne a já se rozhodnu, že nedám Snapeovi najevo, jak moc tápu v mlze. Co dál? Sluneční pokoj? Andersen byl Dán, to může být od oka padesátá rovnoběžka, podobně jako Británie. Takže pokoj prosvícený sluncem by měl být na jihu, nejspíš. Taky je ovšem možné, že má prostě žluté tapety s kýčovitými obrázky.
Rozhodným krokem se rozejdu po štěrkové pěšince dál a jen čas od času se rozhlédnu, abych zkontrolovala práci poddaných, nasála život prostého lidu a vyhledala někoho vhodného, kdo by nám ukázal cestu.
Mám štěstí, aspoň nyní.
Když projdu zdobenou branou do budovy a lokajové u dveří div nebijí bílými parukami o zem, zahlédnu děvečku, která strne v hlubokém pukrleti, nebo jak se tomu říká.
"Ty," zvolím co možná nejneutrálnější oslovení, ačkoliv mi samotné nezní dostatečně pohádkově. "Doprovoď nás do slunečního pokoje. Budu tam potřebovat pomoc," pozdvihnu mírně Snapea a usměju se.
"Ano, pane," ukloní se znovu a zjevně čeká, až mě bude moci následovat.
"Jdi první," vyjádřím neobvyklé přání a doufám, že oblíbenému princi projde všechno. Třeba... třeba si bude myslet, že je to proto, aby mi tam otevřela dveře. Lokajové nemohou stát u všech, no ne?
Vysekne další pukrle a už pospíchá zdobenými chodbami zámku. Sem tam zpomalí, sem tam přidá, jak si není jistá, jak rychle mohu s dívkou v náručí jít, a já se snažím přizpůsobit, jak jen se dá. Zámek je pěkný, relativně vkusný a střídmý. Žádné pohádkové kudrlinky, žádné růžové volánky - možná je to i tím, že pohádka končí smrtí hlavní hrdinky. Tedy, tahle verze doufám ne.
Konečně odbočí do jednoho z pokojů. "Budete si přát lázeň?" otočí se na Snapea a já se na něj poprvé od doby, kdy jsem ho vzala do náruče, odvážím podívat.
Snape se zjevně pokusí usmát, ačkoliv to působí malinko křečovitě. Větší práci za něj ostatně odvádí tělo než on sám. Zavrtí hlavou a kývne k posteli, že by šel rád spát. Sama se cítím unaveně, vždyť naposledy jsme spali před těmi souboji u Třech mušketýrů, a to už nějaká chvíle je.
Jen kývnu služce, aby rozestlala peřiny a já do nich mohl Snapea uložit. Potom se znovu obrátím k ní - vyčkává, očekává další příkazy. "Sežeň mi prosím něco na psaní - pergamen, brk a inkoust," požádám ji mírně. Snad to stihne dříve, než přijde má nevěsta. Co se bude dít v noci se neodvažuji hádat.
Následuje další úklona a dívka odběhne.
Položím Snapea na postel a odvrátím se, abych nemusela sledovat, jak se zvedá do sedu a v rádoby důstojnější póze si založí ruce na prsou. Ohlédnu se, až když skončí šustění, a překvapí mě, jak stačí změna těla a jeho hrozivé gesto se změní ve výraz trucovitosti.
Tváří v tvář tomu výrazu, který má v tváři, si okamžitě rozmyslím svůj úmysl sednout si na kraj jeho postele a místo toho se usadím na jednu z židlí, které v pokoji jsou.
Služka přiběhne brzy. Převezmu od ní vše, co donesla, a propustím ji pryč. Potom dojdu k Snapeovi a podám mu to, dokonce i risknu pohled do zelených očí, jejichž výraz náhle nejsem schopná rozluštit.

(Severus Snape)

Něco je špatně - něco je velice špatně. Zdá se, že jsme se ocitli mimo příběh, protože touto dobou, alespoň podle toho, jak mi ho ve stručnosti převyprávěla slečna Grishamová, a podle mých letmých vzpomínek, má být někdo z nás mrtvý.
Nicméně jsme v zámku obě, já i princova manželka. Musím uznat, že fakt, že byla víla princem nesena, vše urychlil, ale nevidím důvod, proč dávat slečně Grishamové důvod k přehnanému sebevědomí.
Natáhnu si pohodlně nohy a vědomí, že nemusím řešit dostatečnou délku postele, je víc než nezvyklé. U stolu bych se sice cítil lépe, ale když jsem na tom tak špatně, že jsem musel být přinesen... Ne, není důvod předstírat něco i sám sobě. Jsem zatraceně rád, že mám za zády tři polštáře a hýbat musím jenom rukama.

Chopím se brku a pergamenu. Je toho mnoho, co bych jí rád sdělil, ale v téhle chvíli je třeba soustředit se na to základní. "Znáte verzi pohádky, která by odpovídala naší situaci?" napíšu chvatně a odhodím pergamen na okraj postele, kam na něj slečna Grishamová snadno dosáhne. Rovnou popadnu druhý a okrouhlým, pečlivým písmem se snažím napodobit charakteristický dívčí rukopis. Princezna přijde každou chvíli a mělo by se jí dostat nějakých výsledků našeho společného pobytu zde. "Jmenuji se – " na okamžik zaváhám a pak se trochu ušklíbnu, "Vanja a plula jsem se svým bratrem a otcem, baronem Grishamem, na lodi zvané Poutník. Děkuji vám za záchranu života, šlechetný princi." Ukážu na jméno, které jsem použil, a udělám gesto, jako bych si hladil dlouhý vous. Chci zanechat stopu našich pravých já, kdyby nás někdo – a ten někdo může být jedině Brumbál – hledal, má to znamenat, ale nestarám se valně, jestli slečna Grishamová pochopí.
"Neznám," odpovídá zatím a je vidět, že o tom už delší dobu přemýšlela. "Jestli jsme již den svoji, měla by z vás být mořská pěna."
Zpytavě na ni pohlédnu. Tohle tělo, které nyní obývám, má rozhodně velkou touhu stát se mořskou pěnou - dá-li se tak pojmenovat nesmírné nutkání vrhnout se do mořských vln, kdykoli na ně jen pomyslím. Ne že bych měl v úmyslu se podvolovat jakékoli fyzické schránce.
Rozhodím rukama s tázavým pohledem. ´Máte něco k tématu?´
Zhluboka se nadechne a na okamžik je v mužském obličeji vidět výraz bezradné čtrnáctileté dívky. "Co mám dělat? Bude vadit, když budeme každý jinde, jestli vy zůstanete tady a já půjdu někam... k sobě?"
Protočím panenky a sáhnu po dalším pergamenu.

Dveře se rozletí, vstoupí princezna a s ní postarší muž, který je patrně slibovaným lékařem. Pobyt v pohádkovém příběhu má výhodu alespoň v tom, že veškeré postavy vypadají velmi archetypálně. Nespletou se.
"Myslíš, že se ti tu bude líbit?" usmívá se na mě princezna a jediným gestem zahrne celý pokoj. Vzhledem k tomu, že místnost byla zjevně navržena chorobným optimistou, který měl mánii na slunečnice a žlutou barvu vůbec, ale poněkud pominul knihovnu a bar, mohu odpovědět jediným způsobem. Mile se usměji a trochu stydlivým gestem poděkuji. Rozhodně by se hodilo působit co nejvíce jako dítě. Slečny Grishamové jsem si užil za poslední dobu tolik, že mi nedělá větší problémy napodobit její gesta a mimiku; podoba těla se snad postará o zbytek.
Přistoupí k posteli a cestou pohladí prince po rameni něžným, důvěrným gestem. Vzápětí zdvihne pergamen, který jsem pro ni nastražil. "Vanja! Překrásné jméno. Neslyšela jsem ještě takové, musíš být z daleka." Kývnu a zatvářím se smutně.
"Co se stalo s Poutníkem?" zeptá se vzápětí tmavovláska se soucitným výrazem, ale lékař si lehce odkašle a postoupí kupředu.
"Vyčkejte s těmi otázkami, až tu nebohou dívku ošetřím," řekne mírně a v nejmenším nedbá na má gesta, která jednoznačně vypovídají o tom, že žádného lékaře nepotřebuji.
Princezna výmluvně pohlédne na prince, slečna Grishamová však zrovna kontroluje stav svých tkaniček u bot a tak je princezna nucena říci nahlas: "Drahý, nemůžeš tu přeci zůstat. Zavolám tě potom, ano?"
Zvedne hlavu téměř polekaně. "Jistě, omlouvám se. Omluvte mě, prosím," a odejde za dveře tak rychle, aby to ještě působilo důstojně.
Dřív, než se mě zmocní lékař, chopím se ještě brku. "Zavolejte pak prince, prosím. Musím najít svou rodinu!" Úpěnlivý výraz se mi podaří hned napoprvé.
Princezna s úsměvem přikývne a vstane s tím, že mi zatím vybere vhodné šaty.
Takže lékař. Slabá dívka bez možnosti utéct či pronést jediné slovo přeci musí zvládnout jednoho staříka. Zatvářím se odmítavě a odtáhnu se na druhou stranu postele. Na tohle své tělo odmítám třeba jen pohlédnout i já sám, natož aby mě prohlížel někdo další.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed - Tančit na čepelích eleyne 05. 12. 2008 - 19:16
RE: Kráska a Smrtijed - Tančit na čepelích nerla 06. 12. 2008 - 13:51
RE: Kráska a Smrtijed - Tančit na čepelích mae 09. 12. 2008 - 10:47