Kráska a Smrtijed - Jeden za všechny

25. listopad 2008 | 12.00 |

Kapitola dvacátá třetí.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

s000183(Vanja Grishamová)

Probudím se příjemně vyspalá. Poslední dny se mi v tomhle poměrně daří - spát dlouho a hodnotně, bez snů.
A vzpomínky jsou náhle zpátky.
Snape, který mě konejší a oproti všemu očekávání u mě zůstává, i když noční můra odezní. Uklidňující tlukot srdce, který zní mnohem méně přísně, než by kdo čekal. A měkké, teplé objetí.
Které stále trvá.
Uvědomím si, že ležím v náruči muže, oba jsme sice oblečení, ale také jsme stále propleteni, ačkoliv ten muž dělá všechno proto, aby se ode mě dostal pryč.
Takže je to Snape.
Za dveřmi se ozývají nějaké hlasy a vzápětí se rozletí. Vejdou tři muži a mně dojde, kde jsme. Kdo stojí proti mně, kdo leží vedle mě, kdo jsem pravděpodobně já a jaké to asi bude mít následky.
"Constance... jak jsi mohla?!"
Mužská paže mě shodí na zem, zatímco muž v posteli – Snape, musí to být Snape! – neví, co má dělat. Ví, kde jsme? Jestli tohle dopadne soubojem... dobrá, Snape šermovat zjevně umí, ale oni taky, a výborně. Vždyť o tom celá knížka je.
Už ve chvíli, kdy si uvědomím, co se děje, se můj mozek rozjede na plné obrátky, zatímco tělo se jen pozvolna probírá ze spánku. A když mě pád na zem probere zcela, chopím se iniciativy a přeruším všechny, kteří mluví. Hlas mám znělý, takže to funguje.
"A kde jsi byl ty, d´Artagnane, když jsem zde sama umírala úzkostí? Naštěstí ne všichni mušketýři jsou takoví nevychovanci jako ty, aby mě tu nechali samotnou ve zlých snech, a tak u mě Athos zůstal celou noc. Ve vší počestnosti," blýsknu po něm vyzývavým pohledem. "Kdo by byl lepší na něco takového než tvůj přítel, se kterým jste si přísahali věrnost? Všichni za jednoho – kdokoliv za tebe!" Zvednu se a opráším si šaty, které mám na sobě. Trochu pomačkané, ale nic, co by se během pár minut samo neztratilo. Snažím se vyznít co nejvíc naštvaně a uraženě, aby d´Artagnan svých slov zalitoval, Athose nevyzval na souboj a já mohla uraženou předstírat i v nejbližších dnech... a nocích.
Mladík znejistí. "Pouhá slova," neztrácí přesto jeho řeč na prudkosti.
Aramisovi se jej konečně povede zatlačit trochu zpátky. "Znáš přece Athose," klidní svého mladšího přítele. "Porthosovi bych to neuvěřil," a tlustý muž se hrdě nafoukne, "ale Athos ji jistě bere jako vlastní... dceru, ehm."
"Samozřejmě,"
přikývne Snape a odhodí kord na postel.
"Můžeš mi odpustit mou nedůvěru, drahá moje?" zalká d´Artagnan a zprudka mě obejme. Železné součástky mušketýrské výzbroje se mi zaryjí do těla. Chudák Constance, jestli tohle zažívá častěji.
"To nevím," pokusím se vymanit z jeho objetí, vzhledem k poměru našich sil nicméně neúspěšně. "Tvá nedůvěra mě tolik ranila... tolik bolí!" odtáhnu se při pokusu o polibek. Těch bylo v poslední době až příliš mnoho. "Neříkali jste něco o audienci?" pokusím se zoufale, když mě d´Artagnan stále nepouští.

(Severus Snape)

Karty jsou rozdány, role dané. Stále však netuším, kdo jsem já, i když mohu předpokládaný děj románu - protože jenom v naivním románu by slečně Grishamové prošla taková prohlášení - umístit kamsi do počátku sedmnáctého století.
Uvědomuji si, že musím být starší než ostatní muži, a když si prohrábnu vlasy ve snaze zakrýt nejzřejmější známky dosavadního spánku, vidím, že jsou černé a prokvetlé prvním stříbrem. Mé tělo je silné a pružné a vzhledem k podobnosti naší výstroje jsem zřejmě voják.
Nepochybně na té správné straně.
Těžko teď mohu vystrčit milence slečny Grishamové za dveře, abychom si spolu mohli promluvit. Opět mi nezbývá než improvizovat a shledávám tento fakt poněkud obtěžujícím.
"Nemůžeš doufat v nekonečnou věrnost ženy, můj mladý příteli," řeknu chladně, posbírám své věci a usadím se na pelest postele, abych si natáhnul kožené boty. "Já však dále budu dávat přednost přátelství spolehlivých mužů před přelétavou láskou žen. Vaše milenky, pánové, jsou přede mnou v bezpečí – na rozdíl od vašeho vína."
Podle Porthosova a Aramisova smíchu jsem z jejich řeči svůj charakter odhadl uspokojivě. D´Artagnan již vypadá klidněji, i když své jistě udělá i žena v jeho náručí. Měšťanská panička, která si z nudy našla milence mezi místní posádkou.
"Kolik je hodin?" zeptám se a chvíli zachmuřeně zírám na kabátec, než přijdu na to, kam se strká hlava. "Dost času na snídani?"
"Ani náhodou, Athosi,"
prohlíží si Aramis nehty a tu a tam nějaký přeleští o kalhoty. "Kardinál čeká d´Artagnana už za hodinu a podle všeho se nás muži z jeho gardy pokusí vyprovokovat k souboji. Slyšel jsem, že Dumas slíbil padesát pistolí tomu, kdo nás zastaví – samozřejmě tak, aby všechna vina padla na naše hlavy." Vypadá vidinou předpokládaného souboje docela příjemně potěšen.
"Jsem připraven," sdělím suše a posunu kord po boku tak, aby byl co nejlépe při ruce. Netěší mne představa souboje s tak lehkou zbraní a mohu jen doufat, že Athos si potrpí na kvalitní ocel.

(Vanja Grishamová)

A co já? Nemůžu zůstat mimo! "Och, další souboj! Jak já je nenávidím... doprovodím vás!"
D´Artagnan dle očekávání nesouhlasí. "Je to příliš nebezpečné, má drahá!"
Štěstí, že v tomhle světě fungují takové věci, jako je čest, morálka a bezúhonnost poctivých žen, pokud nemají více než jednoho milence. "Na ženu by ani kardinálovi muži nezaútočili!"
"Nesnesl bych pomyšlení, že jsem příčinou-" Proč getlemani existují jen v knihách? Pravda, kdyby někdo takový učil lektvary, u NKÚ bychom uměli tak maximálně elixír lásky.
"Cožpak už mě nemáš rád?!" Má se do takového prohlášení přidávat i menší porce hysterie? Funguje to.
"Ale drahá, právě proto, že tě mám rád!" Pomoc.
"Nemůžeš mě přece nechat v té hrozné nejistotě, že se ti něco stalo! Musím jít!" Ach my samaritánky... tohle by na něj snad mělo fungovat. Jestli skousl i tu výmluvu z rána, která byla ke všemu pravdivá...
"Slib mi, že se nedáš všanc nebezpečí, pokud by opravdu mělo k něčemu dojít! Protože my se k ničemu vyprovokovat nenecháme, že, Porthosi?" Konečně je rozhovor směřován na někoho jiného, než jsem já. Využiji toho a letmo pohlédnu na Snapea. Ten jen nevěřícně mrká.
"Tvá nedůvěra mě uráží, drahý příteli!" ohradí se Porthos ohnivě.
Na Snapeovi začíná být čím dál tím víc vidět, jak by chtěl celou tuhle směšně melodramatickou scénu ukončit, a jen tak tak se drží, aby mlčel. Aramisovi jeho výraz však neunikne: "Athosi, ty nemáš smysl pro pravou lásku! Tys nikdy nemiloval!"
Snape se jen ušklíbne.
"Pojďme, dámo a pánové, je čas," vloží se do rozhovoru i Aramis a podrží mi otevřené dveře. Lehce mu pokynu, když procházím kolem, a dovolím si mírný úsměv.
Za mnou projde Snape. "Jestli nás dneska zabijí, slečno, pořád se uživíte jako herečka," prohlásí suše dřív, než se k nám připojí ostatní. Rozhodnu se to brát jako poklonu.

Vyjdeme z domu ven, do města plného smradu a špíny. Do Paříže, perly Francie. Podobnost s Ankh-Morporkem je až příliš nápadná – kde se asi Terry Pratchett inspiroval?
Kolem nás procházejí nastrojené paničky a muži se zvednutými nosy, malé děti se motají a okrádají nepozorné, podél zdí leží žebráci. Sem tam tu projede nějaký vůz tažený koňmi. Na naši skupinku všichni zvědavě koukají a uhýbají z cesty – asi zde mají mušketýři velký respekt... nebo se nechají až příliš snadno vyprovokovat k souboji a je to o nich dobře známo.
Jdu zavěšená do D´Artagnana a přemýšlím, jestli je to bezpečné, jestli náhodou nebyla Constance vdaná. Ale D´Artagnan nic neříká a tak se mu rozhodnu věřit.

(Severus Snape)s000191

Kráčíme ulicemi Paříže a jsem trochu překvapen tím, jak velký zájem naše skupina budí a s jakou úctou - či obavami, dle libosti - na nás kolemjdoucí pohlížejí. Přehodnotil jsem v duchu význam této naší čtveřice, žel nadále nebyla příležitost nechat slečnu Grishamovou objasnit naše skutečné postavení. Pak se stane, co se stát musí, a zpoza rohu se vynoří několik mužů, jejichž červené uniformy s bílými kříži je klasifikují jako nepřítele.
"Ha!" ozve se od nich sborem. Skoro to vypadá, že nás rádi vidí. Malé setkání dávných přátel. Lidé na ulici začínají vyklízet pozice.
"Jen klid, pánové. Víte, co jsme si řekli. Nenechat se vyprovokovat!" zašeptá hlasitě Porthos a položí ruku na jílec meče.
"Ale ale, kohopak to tady máme?" zvolá jeden z gardistů a obě skupinky se zastaví pár kroků od sebe.
"Jděte si svou cestou, stejně jako to činíme i my v míru a pokoji," praví Aramis, jako by odříkával kněžskou litanii.
"Máte snad důvod se nás obávat, pánové?" šklebí se jejich mluvčí. Všem je zjevně jasné, že srážka je nevyhnutelná, ale obě strany stojí o alibi.
"Čtyři královi mušketýři se jen těžko mohou chvět před pouhými šesti kardinálovými gardisty!" zazní d´Artagnanův hlas s mladickou prudkostí. Začínám si připadat jako o přestávce před hodinou spojených zmjozelů a nebelvírů.
"Proto se snad držíte sukní této prostopášné ženštiny?" dává si kardinálův muž záležet na pohrdavé intonaci.
"Ta slova odvoláte!"
"Neodvolám!"
Kupodivu.
"Pak se připravte na smrt, pro čest mé dámy!"
Jak mi mohli mravenci připadat primitivní?

"D´Artagnane, ty musíš stihnout tu schůzku. Běž, zdržíme je!" pobízí svého druha Aramis, ale mladík jen ohnivě vrtí hlavou. "Urazil Constance. Před tím nemohu utéct!" Nakloní se k ženě po svém boku a s vroucným pohledem v očích jí praví: "Uteč, Constance! Nesnesl bych pomyšlení, že jsi v nebezpečí."
"Dávej na sebe pozor, drahý," zašveholí dívka a na okamžik na mě vyplašeně pohlédne. Bezvýrazně jí pohled opětuji. V téhle chvíli nemohu dělat nic, než se nechat vést příběhem. Přesila je nepříjemná, ale ne beznadějná...
Dívka odběhne stranou a pro muže rozdychtěné touhou po boji jako by to byl signál. Zasviští tasené čepele a já mám jedinečnou příležitost začít rychle vzpomínat na to, co jsem si zapamatoval z lekcí před takřka dvaceti lety.

(Vanja Grishamová)

Zůstanu stát nedaleko. Sleduji boj a jen doufám, že dopadne - stejně jako všechny ostatní v knížce - dobře pro mušketýry. Poslední, o co bych stála, by totiž bylo stát se herečkou.

Muži se střetnou prudce a nelítostně. Chladná ocel tříská v podivné kakofonii zvuků, muži supí a hekají, ženy omdlévají a já se pomalu začínám dusit ve svém korzetu.
"Za krále!"
"Za kardinála!"
"Za Constance!"
"Za levnější pohonné hmoty!"
"Počkej, vždyť oves zlevnil,"
ozve se ženský hlas vedle mě. Stará paní hledí na staříka vedle sebe a oči má přimhouřené. Stařík mává rukama kolem sebe, jako by se i on účastnil boje - a já si teprve v tu chvíli uvědomím, kolik lidí se na ulici vyrojilo a nyní zaujatě přihlíží.
"Za vyšší platy učitelům," zavrčí Snape, když zrovna probíhá kolem mě, aby si nadběhl zboku k jednomu gardistovi.
A ocel chřestí dál.
Hlídám si především Athose, ačkoliv se snažím D´Artagnanovi opětovat všechny jeho vroucné pohledy. Zdá se, že Athos neumí s kordem bojovat tak dobře, jak jsem si myslela. Dobrá, viděla jsem ho v Hollywoodu, ale to mohlo být stejně dobře tamější magií, potom v Podzemních rozměrech, kde měl ovšem dýku, a nakonec ve Ferdovi Mravenci, dá-li se nabroušené jehličí považovat za meč.
A teď vidím, že do úderů vkládá větší sílu, než by měl, a že ho to zdržuje, že neudržuje stejné tempo boje jako jeho protivníci. Užívá jiné seky než oni, chybí mu praxe v jejich stylu.
Ale neumdlévá. Zatímco jeho protivníci již lapají po dechu, on bojuje tiše a hrozivě, s takřka vědeckou přesností - teď seknu dva milimetry nad sponu tohoto gardisty a až se můj kord odrazí v úhlu 35° od jeho těla, udělám otočku o 270°, abych mohl vykrýt ránu toho gardisty po mém boku.
Teď! Teď zasadil ránu jinému muži a jen tak tak se vyhnul čepeli mířící na jeho krk, která byla nebezpečně blízko. A teď! Podrazil nohy jinému gardistovi, ačkoliv si nejsem zcela jistá, jestli to nebylo jen omylem, a ve chvíli, kdy chytal balanc, se o jeho záda omylem opřel kordem.
"Uchch... kník."
Zbývá jich pět.

Svist, otočka, svist.
"Bléérgh."
Čtyři.

"D´Artagnane, zezadu!"
Můj výkřik nezůstane bez odezvy. Můj milenec se na mě otočí, přitom přesekne krční tepnu onomu gardistovi, který se k němu snažil nenápadně přiblížit maskovaný za dlažební kostku, a podívá se na mě s touhou v očích: "V noci, drahá, nezapomenu na to!"
To raději Atlas endemických rostlin Jižní Ameriky, svazek Po-Ťu.
Tři.

"Dráha kněze je lákavá, ale chybí jí určité vzrušení, také si to myslíte?"
"Bluháá."
"Mluvíte mi z duše."
Dva.

s000192"Za kardinála!"
"Za krále!"
"Kardinála!"
"Krále!"
"Kardinála!"
"V čem je kardinál lepší než král?"
"Je padouch, budí víc sympatií!"
"Zemři!"
"Proč?"
"Protože jsem lepší!"

Tiché bublání teplé krve... no, řekněme, že kudlančí krev pravděpodobně není tak odporná, jak by být mohla. Tuhle bych nepozřela.
Jeden.

"Všichni na jednoho!"
"Jeden na všechny!"
"Být tebou, změním strany."
"Ne."

Konec.

Na zemi zůstalo ležet šest těl. Cítím se poněkud omámená tím, kudy se celý suboj ubíral, a přestávám si být jistá, ve které knížce se to vlastně nacházíme. Tohle nemůže být Dumasův originál!
"Drahá!" sevře mě kdosi pevně v náručí.
To asi nebude Snape, ačkoliv mám pocit, že tady je už možné všechno.
"D´Artagnane?" snažím se nenápadně vyprostit z jeho sevření. "Ta schůzka - přijdeš pozdě!"
"Pospěšme, přátelé!"

Opravdu si nějaký autor může myslet, že tohle někdo řekne nahlas?

(Severus Snape)

V průběhu boje jsem pochopil dvě věci: kord není zbraň, která by mi byla vlastní, a dalším bojům bych se měl pokud možno vyhnout; a tato kniha ve skutečnosti bude křečovitým pokusem nějakého mudly o humor. Čekat lze tím pádem cokoli.
Pílíme městem div ne se zpěvem na rtech, rozjaření mušketýři mávají vytasenými kordy a lidé uskakují z cesty a vykřikují, patrně pro jistotu, královské zdravice.

"Athosi," přitočí se ke mně Porthos, když na chvíli zaostanu pár kroků vzadu. "Bojoval jsi dneska jak ponocný. Jsi si jist, že jste v noci s Constance jen počestně... probůh, copak se dá se ženskou v noci v posteli cokoli počestně?" Hlasitě se zachechtá a poplácá mě po zádech. Na toto gesto jsem alergický již od své svatby. Ověřím si tím navíc existenci menšího šrámu po kardinálském kordu a na rozjásaného mušketýra se rozmrzele zaškaredím.
"Kdybych ti řekl, co bylo, neuvěřil bys," prohlásím zcela po pravdě. "Takže zůstaňme u toho, že..."
"Proboha, Athosi, ty krvácíš!"
"Ticho, Porthosi. Teď odvedeme d´Artagnana ke kardinálovi, na tohle bude dost času potom."
"Ach tak,"
zazáří Porthos, "zaběhneš se pak skácet na prahu své vyvolené? Ona tě nechá odnést dovnitř a zatímco bude ošetřovat tvé rány..."
"To zní skvěle,"
zamumlám mdle.
"...otevřeš oči - ale musíš, kamaráde, dokud jsi bez kabátu, jak na tebe dostane noční košili, veškerá mužnost je v prachu."
"Budu si to pamatovat."
Patrně až do smrti.

Kardinálův palác je obří záležitost plná gardistů, sluhů a mramoru. Odevzdáme d´Artagnana u vchodu patřičnému chlapíkovi s livrejí, chvíli si mí druzi vyměňují urážky se stráží a pak se jde, jaké překvapení, do hospody. Jsme vojáci a netřeba pochybovat, že víno poteče proudem. Aramis se hbitě chopí péče o Constance a já si připadám, jak se tak vleču za tou rozesmátou společností, jako něco, co domů přinesla kočka.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed - Jeden za všechny zrzka 25. 11. 2008 - 07:13
RE: Kráska a Smrtijed - Jeden za všechny mae 25. 11. 2008 - 11:38
RE: Kráska a Smrtijed - Jeden za všechny nerla 25. 11. 2008 - 13:19
RE: Kráska a Smrtijed - Jeden za všechny jarmik®pise.cz 25. 11. 2008 - 13:38
RE: Kráska a Smrtijed - Jeden za všechny zrzka 25. 11. 2008 - 23:18
RE: Kráska a Smrtijed - Jeden za všechny mae 25. 11. 2008 - 23:49
RE: Kráska a Smrtijed - Jeden za všechny hermione007 02. 12. 2008 - 11:46
RE: Kráska a Smrtijed - Jeden za všechny nerla 02. 12. 2008 - 14:02